mirektrubak přečtené 1234

Síla křesťanské naděje 1995, Hans Urs von Balthasar

„Dbejte na milosrdenství a spravedlnost. Neklamte se, že by obě tyto vlastnosti mohly být v Bohu nějak odděleny. Snad se mohou zdát navzájem protikladné tak, že kdo je milosrdný, by nedodržoval spravedlnost, a kdo lpí bezpodmínečně na spravedlnosti, zapomíná na slitování. Ale Bůh je všemohoucí: ani ve svém milosrdenství neopouští spravedlnost, ani milosrdenství ve spravedlivém soudu.“ (sv. Augustin) Nedávné „vonbaltazarovsky“ laděné vydání revue Communio mě nalákalo k tomu, konečně si přečíst od tohoto legendárního teologa i nějaký ten knižní počin. A protože také teologii naděje jsem se už dlouho chtěl věnovat víc systematicky, po krátkém hledání se zaradoval a šel do knihovní police najisto! Samotné téma knihy se nakonec týkalo jen výseku z teologie naděje, a to naděje ve spásu všech lidí, tzv. teorie prázdného pekla. Ale to vůbec nevadilo. Naopak, právě tohle je věc, kterou poměrně často s teology probíráme, takže mě zajímalo, jak se k věci slavný učenec postavil - zvlášť když se už od první kapitoly bylo zřejmé, že jeho východisko je odlišné od mého a možnost prázdného pekla se mu jeví reálná (já bych si prázdné peklo přál velice a také mé náboženské intuici to přijde v souladu s Boží milosrdností, ale ignorovat slova samotného Krista v evangeliích se mi nezdá možné - a třeba výrok „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ nezní jako něco, o čem by se dalo nějak zvlášť diskutovat). Von Balthasar ovšem na zmíněná biblická místa ukazuje ne jako na předpovědi, ale jako na výstrahy; ne jako něco, co se nám nutně a nevyhnutelně stane, ale jako na něco, čeho se máme se vší existenciální naléhavostí bát, a tedy se toho hrozit a proto vyvarovat. Hm, tenhle pohled se mi líbí a odpovídal by i mé představě o Bohu, který nakonec všechno odpouští. Ale nevím, jestli to není jen přání, které je otcem této útěšné myšlenky. No, jestli má pravdu mistr Balthasar anebo jeho názoroví odpůrci, to se dozvíme ... v pravý čas. Nutná nejistota, kterou máme ve vztahu k uspořádání posmrtného života, neznamená, že by Síla křesťanské naděje nebylo zajímavé čtení. A oslovující. Při procházení historicko-systematického pojetí tématu se mi často vracela myšlenka, že bychom se ani tak neměli zabývat vytvářením seznamů lidí, kteří s námi v nebi budou a kteří nejspíš asi fakt ne, ale vrhnout naše veškeré vnitřní síly na to, abychom od sebe peklo zavrhli my sami (nebo lépe formulováno: dovolit veškerým silám Ducha svatého, aby v nás pracoval na zavržení pekla – ve smyslu Augustinova naléhavého „Nechceš být skrze něho zachráněn? Budeš tedy skrze sebe sama souzen.“). Abychom v pekle nebyli první a úplně sami. A když už se tady mořím s tak složitým tématem, jako je katolické eschatologie (a pokouším se nějak slovy uchopit to, co je slovy neuchopitelné), tak si ještě neodpustím sem přidat svůj oblíbený výrok sv. Jana od Kříže, který se sice v knize nevyskytuje, ale který podle mě v sobě sílu křesťanské naděje nese: „Až nastane večer života, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali.“... celý text

Rumcajs 2002, Václav Čtvrtek (p)

V poslední letech mi v mém seznamu přečtených knih povážlivě přibývá různá teologická a jinak nábožensky orientovaná literatura. Až si říkám, jestli se trochu jednostranně nepřetěžuju. No, a právě do takového přemýšlení mi přišel poštou balíček a v něm ... Rumcajs!! Tak jsem se s chutí začetl a musím říct, že mi tohle setkání přišlo vhod, a přestože už dávno nejsem cílová skupina, s chutí jsem si užil příhody této archetypální loupežnické rodiny, těšil se dějovými zvraty,a hlavně si užíval originální poetiku a roztomilou slovní hravost. „Když dělá ženská, co náleží mužskýmu, bere mu to sílu. Ustup a jen se na mě pěkně usmívej,“ říká Rumcajs Mance, když ji vysvobozuje z věže. A já se pěkně usmíval při představě, že bych se mohl pustit do sepisování studie na téma Stereotypizace genderových rolí v díle Václava Čtvrtka. :-)) Ale nebudu. Strávil jsem s nimi v Řáholci a Jičíně příjemně uvolněných pár desítek minut a nějak se mi teď nechce nic problematizovat. Krásná pohádka ať zůstane krásnou pohádkou. :-) Ještě jednou děkuju za tak milé překvapení, Mančinko! :-)... celý text

Skrytá církev: Felix M. Davídek a společenství Koinótés 1999, Jiří Hanuš

„Jmenuji se Felix Davídek. V mém životě je důležité, že jsem se narodil, že jsem se stal římskokatolickým knězem a že jsem byl uvězněn komunistickou státní bezpečností. Zvláště poslední dvě skutečnosti mi daly mnohé pochopit. Nic od vás nečekám, nic od vás nechci. Kdykoli jsem ochoten jít i na smrt. Felix Davídek.“ (1960, povinně vyplněný životopis před plánovanou amnestií) Přečíst si předmluvu je v případě této knihy ještě víc důležité než obvykle. Autoři v ní správně upozorňují na to, že jsou před nás předkládány události tak, jak se noří z nejistého prostředí lidského vzpomínání. A v situacích, kdy je naše paměť formována pod tak obrovským tlakem, v emočním vypětí a ve stresující atmosféře trvalého ohrožení – no, je zkrátka zapotřebí být neustále k jednotlivým výpovědím trochu obezřetný (při vší úctě ke zpovídaným aktérům a bez podezírání ze záměrného přepisování historie). I po pečlivém pročtení téhle knihy mi postava Felixe Davídka zůstává trochu obtížně zařaditelnou. Vymyká se totiž ze všech škatulek, když k řadě naprosto obdivuhodných vlastností přidává mnoho dalších, velmi problematických. Zdálo se mi z jeho portrétu patrné, že se nevyhnul té jistě ztrátě citlivosti, která se občas výjimečným lidem přiházívá: když mají pravdu velmi často, mohou propadnout pocitu, že mají pravdu vždy; když jsou svým myšlením i odvahou daleko před ostatními, mohou propadnout pocitu, že není třeba pozorně naslouchat druhým a nechat se korigovat; když jejich společenství prospívá, že na sebe berou odpovědnost za celek, mohou propadnout pocitu, že jejich slovo je Zákonem a odpor proti nim je odporem proti Pravdě. A tak sice Felix Davídek svolá koncil, ale když se mu nepovede své pojetí schválit hlasováním, stejně se zařídí po svém a odporující biskupy suspenduje. To sotva lze obdivovat, dokonce ani v nestandardních podmínkách skryté církve ne. Převládajícím pocitem však obdiv jistě je. Biskup Davídek je totiž tak mnohostranná a mnohostranně obdarovaná osobnost, že se skoro nezdá možné, aby se to všechno do jednoho člověka vlezlo - jeho odvaha tváří v tvář té nejhnusnější bolševické době, hloubka a originalita jeho myšlení (byl jsem vděčný za obsáhlý náhled na jeho literární a teologické dílo: nejdřív jsem si říkal, že to možná nemusím číst všechno, ale nakonec jsem byl velmi zaujat Davídkovou schopností přemýšlet mimo zaběhnutá schémata a docela to hltal), schopnost vést, organizovat, povzbuzovat... A aby toho nebylo málo, i jeho básně jsou skvělé. Před nedávnem jsem slyšel výrok, že svět potřebuje dobré psychopaty. Vzpomněl jsem si na to při tomto knižním setkání s Felixem Davídkem a souhlasil: člověk, kterého nedrtí pochyby a strach, který dokáže v ohrožení aktivovat to nejlepší v sobě a zůstat ledově klidný i když riskuje všechno – to byly vlastnosti Felixe Davídka, které mu umožňovaly efektivně fungovat i přes komunistické represe. Bylo to užitečné skryté církvi i církvi jako celku. A jako užitečné a chvályhodné by to mělo být hodnoceno, myslím si, a to nejen jako záležitost minulosti, ale také jako zdroj inspirace pro pastoraci v současné situaci církve. Smutek ve mně vyvolávaly kapitoly, které popisovaly osudy skryté církve po pádu totality. Rozumím tomu, že začlenit tu nevyhnutelně chaotickou ne-strukturu do hierarchického církevního uspořádání nemohlo být snadné. Chápu i to, že se oficiální církev zabývala v devadesátých let mnoha důležitějšími úkoly. I ta určitá nedůvěra plynoucí ze vzájemné neznalosti se dá pochopit. Ale pohled do dokumentů kléru (dopisů a výnosů), ze kterých je patrná povýšenost a autoritativně mocenský přístup, no, tak to si opravdu představitelé skryté církve nezasloužili. Jsem přesvědčen, že jejich nasazení a ochota k oběti pro službu bližním by měla být víc známá a víc oceňovaná! „SMUTEK TEĎ NA PODZIM Vyčítají si, proč jim spadlo listí, proč v létě mízou nešetřily? Ty pak jsi člověk a bude pozdní čas a bude radost jenom tehdy, zří-li se smrt, jak má jen tělo, jak nemá nás.“... celý text

Veľká láska 2015, Vladimír Balla

Kompendium sociální nauky církve 2008, neznámý - neuveden

„Osobu nelze nikdy myslet výhradně jako absolutní individualitu, která by vyrostla sama ze sebe a stála na sobě samé, jako kdyby její vlastní charakteristiky nezávisely na ničem jiném nežli na ní samotné. Není možné ji pojímat ani jako pouhou buňku organismu, který by byl nanejvýš ochoten uznat pouze její funkcionální roli uvnitř nějakého systému. ... Jednotlivci sami sebe nechápou jako vzájemně oddělené jednotky, jako zrnka písku, nýbrž spojené v organických, harmonických a vzájemných vztazích, ale člověka nelze ani považovat za nástroj a molekulu společenského organismu. Církev se tedy starala o to, aby tvrzení o přednostním postavení osoby nevedlo k individualistickému anebo masovému vnímání člověka.“ Sociální nauka katolické církve na mě působila velmi uměřeným a vyváženým dojmem. Rozumně znějící hlas ve světě, kladoucí důrazy na správné věci a opatrně se vyhýbající extrémům na obou pólech názorového spektra. Když pominu kapitolu o rodině (kde si prostě mé srdce nedokáže pomoct a musí protestovat proti přísnosti katolického konzervatismu), mohl bych se beze studu podepsat snad pod každý bod. A věřím, že se mnou i mnoho nevěřících lidí, kteří sice církev „moc nemusí“, ale na osudu světa jim bytostně záleží. Je mi sympatický význam, který katolická církev klade na solidaritu, subsidiaritu a společné dobro (jen kdyby to bylo trochu víc vidět, prosím, kéž je to trochu víc vidět!). A líbí se mi, že je v tom v církvi dlouhodobá shoda (oproti občas prezentovanému názoru, že to do Vatikánu přitáhl až papež František, jakožto „typický jihoamerický levičák“ :-). Právě důraz na potlačení vlastního sobectví a ohleduplnost k okolí, která mi při čtení dělala radost, mi umožňoval překonávat místy poněkud zdlouhavě a nemastně-neslaně formulované pasáže. Úplně největší radost jsem měl z pasáží o lásce, která je základním zdrojem dobra v nám svěřeném světě – to se prolíná celou knihou a vrcholí v poslední kapitole. A kdybych tušil, že úplně závěrečné slovo této poslední kapitoly bude mít svatá Terezka, tak bych k poslední stránce mířil s ještě větším potěšením. :-) „Hodnoty pravdy, spravedlnosti a svobody pramení z vnitřního zdroje lásky. Lidské soužití je spořádané, bohaté na dobro a odpovídá lidské důstojnosti, když se zakládá na pravdě; když se naplňuje podle spravedlnosti, tedy ve skutečném respektování práv a ve věrném plnění patřičných povinností; když se uskutečňuje ve svobodě příslušející důstojnosti lidí, kteří jsou vedeni požadavky rozumem obdařené přirozenosti k tomu, aby na sebe brali odpovědnost za své vlastní jednání; když je oživováno láskou, která člověku dává pociťovat potřeby a požadavky druhého jako své vlastní a která prohlubuje udílení duchovních hodnot i péči o materiální potřeby.“... celý text

Příběh Terezie z Lisieux 2022, Coline Dupuy

Moře 2010, Pavel Kolmačka

„V TRAFICE visí portrét nezvěstného. Má malou jizvu, odešel odtud v létě. Zima už dotírá, cesta se ztrácí ve sněhu. Jestli ho uvidíte, dejte nám prosím vědět. Obličej s kopírky tmavý, povědomý, komu je podobný? Nevím, nevzpomínám si. Dlouhý pruh ulice se vpředu svírá, úží, obloha míhá se nad soutěskami.“ Líbilo se mi, jak se „vodní tématika“ v různých podobách na stránkách celé sbírky vrací, aniž by to působilo nudně nebo nuceně. Nekonečnost mořské plochy je místy lákavá svojí vznešenou tichou krásou, jindy zneklidňující jako síla, která člověka přesahuje tak, že po setkání s ní nezbývá než bezmocně sčítat ztráty a sledovat, že na holých březích našich životů je „drť ulit, medúza, lastura s trnem“. Souznění s venkovskou krajinou je přirozené a věrohodné, daleko vzdálené nějaké prvoplánově okouzleně vzdychající přírodní lyrice. A všechno poctivě odpozorováno, poctivě odvyprávěno, v dobré symbióze smutku a naděje, všedního a přesahujícího. „BEZHLAVĚ řítí se rychlík. Přivřené dveře kupé, kufry nad sedadlem. Děti u trati v bezděčném souznění zdvihly ruce. Cestující rozmlouvají, spí, listují časopisy. Necha- jí mávající bez odpovědi v krajině s vepřínem. A přece! Viděli jste? To byl skoro jistě pohyb dlaně! Na poslední chvíli. V předposledním okně.“... celý text

Velice tiché Ave 1990, Milan Uhde

Byli jsme tu vždycky 2022, Filip Titlbach

„K tomu, aby v tobě (coming out) proběhl, se musíš naučit mluvit sám se sebou, neustále se pozorovat a vnímat své okolí. To tě zákonitě nutí k empatii, schopnosti komunikace, kritického myšlení, tedy de facto emoční a sociální inteligenci. Prostě a jasně, to šťourání se v sobě velmi často pomáhá k tomu, abys byl schopen rozumět ostatním lidem, rozumět tomu, co se v nich asi odehrává, a to pak následně reflektovat.“ Stejně jako u mnoha podobných knih si i zde můžeme asi právem povzdechnout, že ke čtenářům, kteří by si ji potřebovali přečíst nejvíc, se nedostane. Že je to vlastně přesvědčování přesvědčených. Ale svůj velký význam má kniha i v takto vymezeném prostoru své působnosti. Nejen tím, že nabízí povzbuzení a orientační body pro hledající queer osoby (což ze své hetero pozice nedokážu potvrdit, ale umím si dobře představit, že v tomto svém poslání funguje), ale i pro svět mimo LGBTQ prostředí. Prostě je tady mezi námi jako dobré svědectví a jako jeden z dílků, které snad pomůžou k tomu, aby náš svět byl trochu tolerantnější – a tím pádem snesitelnější – místo k žití. Třináctka rozhovorů mi přinesla řadu nových vědomostí a rozšířila můj slovník, díky za to. Ale hlavní klad sborníku nebyl, při vší úctě a chvále, v jeho informační hodnotě. Tím nejpodstatnějším je blízkost, kterou kniha vytváří. Lidé, patřící do skupin, na které často aplikujeme naše různá negativní předporozumění, jsou zde – ve velké většině – vykresleni jako stejní lidé, jako jsme my. Jako lidé, kteří, stejně jako my, chtějí milovat a cítit se milovaní, obdarovávat sebou své okolí a rozpoznávat svoji důstojnost v očích druhých. Jako lidé, se kterými bychom rádi byli přátelé, sousedé, kolegové. Myslím, že i řadu liberálně orientovaných čtenářů může toto setkání s nimi posunout od trochu odcizeného „toleruju menšiny, protože vím, že je to správné“ k opravdovějšímu pochopení a spolu-prožívání. Do té míry, do jaké je to možné. „Sebevražda patří obecně u mladých lidí k jednomu z nejčastějších důvodů úmrtí. Je to formativní období, kdy začínáš objevovat sám sebe, svoji sexualitu a identitu, svoji vztahovost k dalším lidem. To je náročné pro každého. Když k tomu ale ještě přimícháš jed homofobie, může to být pro někoho neúnosné. Když tyhle překážky odstraníme, můžeme mnoha lidem v podstatě zachránit život.“ Číst si o těžkostech respondentů v jejich soužití s běžným světem bylo místy dost bolestivé samo o sobě. Ale se zvláštní trpkostí, a i hněvem, jsem přijímal pasáže, ve kterých se jako hlavní záporný prvek objevovala katolická církev. Jsem praktikují katolík, takže vidět, jak moje společenství přináší do světa krutost, nepochopení a odmítání... No, těžko se s tím sžívám a smiřuji. A těžko to chápu. Mně osobně moje křesťanská konverze přivedla právě ke zcitlivění vůči všem různě opomíjeným a přehlíženým. A evangelijní zvěst čtu mimo jiné jako zprávu o přednostní lásce a péči pro všechny ty, kteří jsou na periferii společnosti, ve všech významech toho pojmu. Tak bych si přál, aby moji konzervativní bratři ve víře byli konzervativní ještě víc a ve svém hledání kořenů křesťanství došli až k samotnému zdroji, Ježíši Kristu, a jeho nepodmiňující lásce ke všem. A aby tak dokázali vidět, že opravdu všichni jsme byli stvořeni jako milované a chtěné Boží děti.... celý text

Papežové moderního věku (Vatikán od Pia IX. po Františka) 2015, Jaroslav Šebek

„Co nám především leží na srdci, je ukázat se celému stádu jako pastýř. Všechny ostatní přednosti – věda, obratnost, diplomatický takt, organizační talent – mají jen malý význam. Ustupují do pozadí před horlivostí dobrého pastýře, který je podle slov Páně připraven přinést i nejtěžší oběť.“ (Jan XXIII., inaugurační projev) Rychlý průlet nad Apoštolským stolcem 20. století je přesně tím, čím má být a čím si přeje být: seznámením s tím nejpodstatnějším, co jednotlivé pontifikáty znamenaly. Přehledně a srozumitelně, nezaujatě a vyváženě. Pro mě zde bylo mnoho informací opakováním, už dříve jsem si četl o obou vatikánských koncilech nebo o antimodernistické krizi z počátku minulého století. Ale dozvěděl jsem si i řadu nových věcí. A taky mi bylo prospěšné číst si o Svatých otcích takhle souvisle, protože to zřetelněji poukázalo na vývoj v pojímání papežského úřadu a na dlouhodobější trendy a posuny – což je něco, co při detailnějším čtení o jednotlivých papežích nebo konkrétních událostech nemusí být tak viditelné. Zajímavé byly i kapitoly mapující vztah jednotlivých papežů k Československu a Česku, to byl další užitečný pohled. Mrzelo mě jen, že papežové z první poloviny nedostali prostor tolika stran jako poslední tři – přitom právě o nich toho víme nejméně. Ale zřejmě je to daň za zaměření knihy na většinové publikum, pro které je předválečné papežství už mimo větší pozornost. Každopádně to není z mé strany výtka, jen povzdechnutí, na můj celkový dobrý pocit ze čtení to podstatný vliv nemělo a určitě mi to nezabraňuje tuhle knihu doporučit každému, kdo se chce o římských biskupech něco základního dozvědět.... celý text

Lumen gentium 1970, kolektiv autorů

I řekl Bůh - Trinitární teologie stvoření 2019, Ctirad Václav Pospíšil

„Prožitek vlastní kreaturality, zakoušení tajemné darovanosti každého okamžiku i veškeré naší činnosti by měly ve věřícím člověku plodit postoj vděčnosti. Tento vděk rozhodně není něčím, co by Bůh Otec nutně vyžadoval, nebo dokonce potřeboval. Ve skutečnosti jsme to my, koho uvedené vědomí vděčnosti naplňuje veskrze pozitivním postojem k vlastní existenci. Nezřídka totiž dochází k tomu, že býváme zaujati téměř výlučně tím, co nám schází, čeho bychom chtěli dosáhnout, co je špatně. Zároveň ale opomíjíme naprosto nesamozřejmé obdarování, jímž je každý okamžik naší existence, naše identita, dobro a smysluplnost všeho stvořeného, skutečnost, že jsme zahrnuti neskutečnými hodnotami nejen na přirozené rovině, ale fascinujícím způsobem rovněž na rovině milosti vírou, příslibem spasení, silou k překonávání překážek. Zkrátka a dobře, víra se jeví jako fantastická strategie důstojného a vpravdě lidského přežití, oprávněně optimistického postoje i v těch nejsvízelnějších situacích. Opravdově prožívaná víra je silou, která nás vede k tomu nejpozitivnějšímu myšlení, jaké je možné, a to klidně tváří v tvář těžkým mravním selháním kněží, biskupů, kardinálů a leckdy i papežů, jak to dějiny dokládají.“ Jak stvoření světa, tak trinitární teologie jsou témata, která jsou složitě uchopitelná a jen horko těžko se nějak srozumitelně vysvětlují. Navíc se zdají být dost vzdáleny od reality našich životů, dokonce i těch reflektovaně křesťansky žitých. Takže jsem ke knize přistupoval s obavami a nejistotou, jestli pro mě nebude příliš akademicky teoretická a tedy vzdálená. A tedy neužitečná. Ale kdepak! Vnitrobožské vztahy Trojice jsou představeny pouze v úvodu a relativně přístupnou formou (důraz kladu na slovo relativně: pořád je to Trojice a u ní toho vždy bude víc tajemně skrytého než odhalitelného), dokonce se mi zdálo, že až příliš přístupnou, ale to je zřejmě výsledek mého předchozího pečlivého čtení monografie Jako v nebi, tak i na zemi, která je podrobným teoretickým pojednáním o Trojici. V téhle knize ale je Trojice spíš východiskem, vlastně optikou, kterou se otec Pospíšil dívá na jednotlivá teologická témata. Takže ani tak nejde trinitární teologii stvoření, ale spíš o přehled zajímavých teologických otázek pohledem trinitární teologie stvoření a individuální svobody z ní plynoucí. A ony otázky zodpovídá otec Pospíšil nejen fundovaně, ale také zaujatě a v dobrém slova smyslu angažovaně. Šlo zřetelně cítit, že autor není jen teolog-teoretik, ale člověk prožívající bolesti svého světa a zapálený pro jeho promýšlení. Těžko vybírat, které úvahy mě obohatily nejvíc. Hodně mě zaujala kapitola zabývající se zlem, udělal jsem si trochu jasněji v otázce lidské duše a dědičné viny a možná vůbec poprvé se soustavněji věnoval trochu ironizovanému tématu démonologie. A taky prozřetelnost Boží a Boží spolutvoření v lidech – to je téma, které mi teď vrtá hlavou a chci se k němu ještě vracet...... celý text

Hry 2010, Lenka Lagronová

„Pětačtyřicet let lžu. Předstírám, že mám talent. Že odněkud někam jdu. Že jsem docela rozumná, chytrá, vlastně tak trochu výjimečná. Taky trochu ublížená. Umělec, kterému nedají vydělat. To je přece samozřejmé, že žádný skutečný umělec nevydělává, že tak trochu je na těch obyčejných, netalentovaných, aby ho vydržovali. Dcera politického vězně, to taky dnes nezní nejhůř, viď? Děda v koncentráku, táta v kriminále... Nejsem snad zajímavá? Že nemám kde bydlet? Ublížili mi, přece! O byt připravili! Copak si skutečný umělec může vydělat na bydlení? Lžu, víš? Pětačtyřicet let lžu. Ve skutečnosti nevím kudy kam, pořád žiju v nějakém nouzově a vyhlížím světýlka v dálce. A pořád pod tím šeptá pláč. Sedím u stolu a bojím se, že jednou někdo pozná, že jsem... že jsem... že jsem obyčejná. Že jsem úplně obyčejná.“ (Křídlo) Mimořádně silný literární zážitek, tak silně a intenzivně intimní, že jsem si až někdy říkal, že nevím, jestli bych unesl, pokud bych se s ním nesetkal na stránkách knihy, ale přímo na jevišti. Možná by mě to nutilo odvracet oči a zakrývat si uši, protože přímý kontakt s něčím tak dráždivě tělesně (ale ne sexuálně) i duševně intimním by prostě mohl být až příliš. Ale není to jen brutální otevřenost a tušené autobiografické vydání se napospas publiku, co je na hrách Lenky Lagronové zajímavé. Je to nepřehlédnutelný literární talent. Jazykový, zejména ve schopnosti úspornými prostředky přesně vyjádřit emoce (o mnohých postavách jsem toho věděl jen velmi málo, jen velmi málo o sobě řeknou, a přesto jsem měl pocit, že je znám a chápu je, že jim instinktivně rozumím i tam, kde je děj záměrně nejasný.) Zaujal mě taky smysl pro kompozici, pro vystavení děje, pro všelimožné různé vrstvení a opakování motivů. A pak ta symbolika: prvky ve hře, které promlouvají jako by byly dalším hercem: růže, med, maják, různé díry ve zdech... O tom, jak chytře jsou tyhle dva aspekty (symbolika rekvizit a opakované používání motivů) využity jsem se přesvědčil, když jsem si ještě jednou četl hru Terezka: myslel jsem si, jak už poprvé nečtu pozorně, ale při opakované četbě se náhle otevřelo hned několik nových významů a rovin. Skvělé! Divadelních her je v tomto výboru jedenáct. Trochu nevýhodou je, že se ve hrách ze současnosti (kterých je většina) opakují stejné motivy: nekompatibilita a vnitřní osamění žen, dlouhý stín traumatizujících vztahů s rodiči, neschopnost navázání smysluplné komunikace. Lepší by asi bylo číst dramata s časovými rozestupy, třeba jednu hru za měsíc. Ale nenudil jsem se ani tak. Také proto, že v průběhu let dochází u paní Lagronové k vývoji, který bývá v literárním zrání myslím poměrně obvyklý: od expresivních abstraktních her se postupně posouvá ke srozumitelnějšímu a jaksi víc klasickému divadlu podobnému výrazu – který ovšem svůj drajv a schopnost se do mě hluboce a bolestivě zarýt neztratil. Přestože spirituální rozměr měly všechny zahrnuté hry, a většina i nějak skrytě křesťanský, speciální pozornost jsem věnoval dvojici životopisných dramat, které se zabývají dvěma výjimečnými svatými ženami, Terezkou z Lisieux a Etty Hillesum. Potěšilo mě už to, že se takhle v jedné knize potkaly, přemýšlím nad nimi rád takhle společně, jako nad dvěma sestřičkami, zdánlivě rozdílnými, ale přitom si tak podobnými! A paní Lagronová z nich dokázala v obou jejich divadelních portrétech opravdu vytáhnout vždy ten podstatný element jejich vnitřního i vnějšího boje a duchovního zrání! Zvlášť Terezka je hra, u které určitě neplatí moje výše uvedené tvrzení o tom, že si nejsem jist, jestli bych ji chtěl vidět naživo... „TEREZKA: (...) Kdybych lásku neměl, nic mi to neprospěje... Ani kněz... ani apoštol... ani misionář... ani mučednice... ani řeholnice... ani manželka... ani matka... Láska. Láska... v ní je všechno. Ale... copak... Já přece vůbec nejsem schopna lásky. Ale Ty... Ty... Ty nic přetváříš v oheň. Prosím Tě, vtáhni mě do těch plamenů... prosím...“... celý text

Proces 2005, Franz Kafka

„‚Jak si představuješ konec?‘ ptal se duchovní. ‚Dříve jsem myslíval, že to jistě skončí dobře,‘ řekl K., ‚teď o tom někdy sám pochybuji. Nevím, jak to skončí. Víš to ty?‘ ‚Ne,‘ řekl duchovní, ‚ale obávám se, že to skončí špatně. Mají za to, že jsi vinen. Tvůj proces snad ani nepůjde od podřízené soudní stolice výš. Aspoň prozatím mají tvou vinu za prokázanou.‘ ‚Ale já nejsem vinen,‘ řekl K., ‚je to omyl. Jak může člověk vůbec být vinen. Jsme zde přece všichni lidé, jeden jako druhý.‘ ‚To je pravda,‘ řekl duchovní, ‚ale tak obvykle mluví viníci.‘“ Ta nepřehlédnutelná podobnost soudní anabáze Josefa K. a bezohledné odlidštěnosti komunistické režimu je něco, z čeho běhá mráz po zádech. Tak přesně popsat to, co se zatím v realitě zdánlivě ani neklube, to si muselo vyžadovat výjimečnou citlivost pro spodní prameny ve společnosti, nebo snad dokonce nějaký impuls z ne-pozemských inspiračních sfér? Nebo jak jinak mohl Kafka popsat, co ještě nemohl zažívat?! Ale! Zároveň mám pocit, jako by nás právě tahle paralela při čtení svazovala! Alespoň to tak cítím při vzpomínání na má předchozí čtení Procesu: zaměřil jsem se na boj Josefa proti procesní mašinérii a vnímal ji normalizační optikou jako střet nevinného jedince se zvůlí všemocné a všudypřítomné politické moci. Takové čtení je jistě možné a jistě obohacuje, jen se mi, po mém právě skončeném dalším setkání s románem, zdálo zbytečně redukující. Při svém aktuálním čtení (přesněji: poslechu na vlnách Vltavy) jsem se nepokoušel Kafku dešifrovat, hledat vysvětlení různých jinotajů a alegorií. Stejně by to nemělo smysl. A nejspíš by ani taková snaha nebyla v souladu s autorským záměrem – Kafka nebyl hloupý a musel si být vědom, že čtenář nebude rozumět „logickému“ významu jednotlivých scén, takže pokud jednotlivé situace „nechápeme“, není to ani chyba naše (že nejsme dost chytří, abychom to rozklíčovali) ani autora (že nebyl dost literárně zručný, aby to bylo vysvětlitelné). Naše neporozumění není chybou komunikace, naše neporozumění a náš neklid je autorský záměr, řekl bych. A tak jsem se při poslechu soustředil na Josefa, na jeho pocity a reakce. A co jsem subjektivně viděl? Podobně jako u Zámku jsem viděl člověka nedostatečně zakotveného v sobě, který vlastně na soud neustále doráží a krouží kolem něj jako můra kolem plamene, protože si je někde v sobě vědom své nedostatečnosti a svých provinění, které ovšem v sobě není sám schopen dobře ohledat a pojmenovat a tím pádem ani léčit – a když není sám v sobě ukotven, potřebuje vnější autoritu, aby mu řekla, kdo vlastně je. Od ní se pravdu nedozví, a snad i ví, že nedozví, ale stejně si nemůže pomoct. Že je to zneklidňující, skličující a bezútěšné, je jasné – nemůže to být jiné. („‚Ne,‘ řekl duchovní, ‚není třeba, abychom pokládali všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné.‘ ‚Bezútěšné mínění,‘ řekl K. ‚Lež se nastoluje jako světový řád.‘“) Nejsilněji a nejvíc znepokojivě na mě působilo – stejně jako u Zámku, ale zde ještě silněji! - téma absence soukromí. A to nejen vnějšího, kdy mu cizí lidi stojí přímo u postele při probuzení, ale i vnitřního prostoru, který Josef vlastně nemá: různí lidé, které viděl třeba poprvé v životě, o něm vědí věci, které on sám za vynaložení ohromného úsilí bezúspěšně zkouší zjistit!! Vyvolávalo to ve mně značnou úzkost, téměř hmatatelnou. Zároveň se tím Kafka ovšem opět trefuje do citlivého bodu společnosti (mám teď na mysli stírání soukromého a veřejného v našem virtuálním prostoru) daleko za hranicemi světa, ve kterém žil! „‚Patřím k soudu,‘ řekl duchovní. ‚Proč bych něco od tebe chtěl. Soud od tebe nechce nic. Přijme tě, když přijdeš, a propustí tě, když odcházíš.“... celý text

Deklarace o eutanazii Bona et iura 2009, neznámý - neuveden

Dopisy Terezie z Lisieux kněžím misionářům 2001, Thérèse de Lisieux

„Toto si, bratříčku, myslím o Boží spravedlnosti. Má cesta se skládá z důvěry a lásky, nechápu duše, které se bojí tak něžného Přítele. Někdy, když čtu jistá duchovní pojednání, v nichž je dokonalost ukazována za tisícerými překážkami, obklopena spoustou iluzí, můj ubohý rozoumek se brzy unaví, zavřu učenou knihu, která mi působí bolení hlavy a vysušuje mi srdce, a vezmu si Písmo svaté. Potom se mi zdá všechno jasné, jediné slovo odhalí mé suši nekonečné obzory, dokonalost mi připadá snadná. Vidím, že stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče. Velkým duším, velkým duchům ponechávám krásné knihy, kterým nemohu rozumět, a ještě méně je uplatňovat v praxi. Mám radost, že jsem maličká, protože jenom děti a ti, kdo se jim podobají, budou přijati na nebeskou hostinu. Jsem šťastná, že je v Božím království mnoho příbytků. Kdyby tam byl jen ten, jehož popis a cesta k němu mi připadají nesrozumitelné, nemohla bych se tam dostat. Ale přesto bych byla ráda, kdybych nebyla příliš daleko od Vašeho příbytku.“ Sám bych si tuhle knížku nepořizoval. Jsou v ní totiž Terezčina psaní, které jsou samozřejmě zároveň i součástí kompletního sborníku Terezčiných dopisů (které samozřejmě dávno mám na čestném místě ve své knihovně! ;-). Ale dostal jsem ji jako milý a nečekaný dárek, rád jsem se začetl ... a bylo to moc radostné a užitečné začtení se! Otec Kodet v předmluvě dopisy misionářům správně vyzdvihuje a označuje je v Terezčiných písemnostech za perlu. Ano, také si myslím, že Terezčiny dopisy jejím bratříčkům tvoří esenci její spirituality, že obsahují takříkajíc to nejterezkovitější z Terezky. :-) Podle mě je to proto, že se zde možná nejvíc projevuje propojení Terezčina souběžného zaměření na Krista i bližní – dvojí zacílení, které si při správně žitém vztahu s Pánem nejen nekonkuruje, ale naopak se podporuje, snad i podmiňuje. Terezka sobě svěřené kněze přivádí k Bohu a Boha přivádí k nim, v harmonii. A dělá to opět tak krásně, až se mi při čtení tajil dech! Tolik něhy, tolik lásky, tolik péče! Taková oddanost, taková nesobeckost! Všechno tak dobré, tak zdravé, tak čisté, tak posilující!! Přes veškeré nadšení, které se v předchozím odstavci pokouším sdílet, jsem se nevyhnul i určitému smutku. A to při uvědomění si toho, jak často jsou naše vlastní vztahy daleko k Terezčinu ideálu – postižené našim sobectvím, přetvářkou, neochotou se bližnímu skutečně dát všanc... Naše pozemské snažení o budování vztahů je zkrátka pořád tak zranitelné. (dokonce i sama Terezka píše: „Ach, kdy už nebudeme potřebovat inkoust a papír, abychom si mohli sdělovat své myšlenky?“) Ale síla Terezčiny lásky mi nikdy nedovolí kabonit se dlouho, Terezka inspiruje a dodává odvahu se stále znova pokoušet mezilidskou vzájemnost žít v co největší plnosti. Není to ovšem pouze Terezčino přátelství s bratříčky v sutanách, které si můžeme vzít za vzor. Také třeba obapolně prospěšná komunikace Františka Saleského a sv. Jany de Chantal, nebo dopisování otce La Colombièra se svatou Markétou Marií Alacoque (v Terezčiných časech ještě „pouze“ blahoslavenou). Poslední dvojici uvádí jako vzor duchovní blíženecké lásky samotná Terezka, když ve svém dopise otci Belliéremu připomíná jejich rovnoměrné podílení se na vzájemných dobrech. A mně tato zmínka vykreslila úsměv na tvář – trochu užaslý a hodně okouzlený: protože jsem na pasáž o Markétě Marii při pročítání narazil zrovna v den, kdy si tuto světici v liturgickém kalendáři připomínáme; pár desítek minut po návratu ze mše v kostele, kde uchovávají její relikvii; a aby toho nebylo málo, tak Markéta Marie je křestní patronka té mojí přítelkyně, která mi knížku darovala. Náhoda? No, ano, může to být i náhoda. :-)... celý text

Čistec 2021, Karel Šiktanc

„Nakasaná, na ostrově na dvou bidlech síť, zem pod ní flekatá šelma. A keře hlavy ve vodě, jak by jí o přítrž mluvily do duše… z majetků, z parád jen obvodové zdi. Dělat že se ještě nesmráká, není už asi ani lež. Ani dětinská kuráž. Svatozář věcí, co jen jsou. A cinkrlata bicích a mobilů a hvězd, od sběrny zrzy záře bravurní nestvůry starého železa — vše stromy bližní, plané, štěpované, šlechtěné si v rosách vylévají srdce. A všechno v řeči, které se už neučí. A všichni všeho plné náručí.“ Před mnoha lety jsem v nějaké místní diskuzi četl, že nejsou akceptovány komentáře, které obsahují pouze citaci z díla a žádné uživatelské slovní hodnocení. Jenže já k téhle sbírce nic vlastního dodávat nechci, snad jen banální tvrzení, že se sbírek od Karla Šiktance, které jsem teď prozkoumával, je tahle mému srdci nejbližší. A přidat informaci, že na stránkách pražské knihovny je volně ke stažení. A že ji sice doporučuji, ale že si zároveň myslím, že mnohem lepším doporučením, než mé pokusy o popsání nepopsatelného, jsou právě ty vložené úryvky. „Vítej, mé přítmí… Zbaven na vteřinu smyslů a pravd a lstí a skvostů vlastních jmen, nevím, co hora a co hlubina. A co je po smrti. A co se začíná. Bůhvíco bezmezí. Bůhvíco holej dům. A co tvůj něžný chvat. A co můj nerozum. Zbývá to rozhoštění tmy — a v letmém vanutí nějaké nápěvy („ach kde mě úplněk… a kdo to bože ví?“) nějaká nářečí, nějaká procesí, co ani neceknou i řvou jak na lesy… nežli se rozsvítí město.“... celý text

Ubírati se 2018, Karel Šiktanc

„Slepý, točím se po zdech, po lavicích zády, po zbouraném trhu. Jestli jsem sám, jestli se nikdo nekouká. A na vteřinu, na dvě se smekám, hekám, klekám na jedno koleno: (Ty bycí! to echo! ta generálpauza!) ‚Děkuju.‘“ Možná je to téma putování, které je nejvýraznějším motivem básní v téhle sbírce. Putování nejen ve smyslu pěšího kráčení přírodou i městem, ale také putování vlastními vzpomínkami. Rekapitulace toho, co básníku v jeho devadesáti letech zbývá, co ho opustilo, nebo co on sám pustil, rozpoznávaje to jako zbytné. Při svých procházkách nám Karel Šiktance dá šanci vidět svět jeho očima: pohledem, který nepřehlíží bolestivé stránky bytí, ale který je zároveň vnímavý pro to krásné a důležité, co všude kolem nás je. „Bože ... I jestliže nejsi buď svět bohabojný“ Součástí dojmu je i grafická podoba textu, lehce to připomene Havlovy Antikódy nebo snad i kaligrafie. Pomáhá to dávat básním jejich zvláštní rytmus (není to možná na první čtení patrné, ale ty básně rytmické jsou – prozradí to hlasité čtení) a přispívá to k zážitku. Ale hlavní devízou jsou slova: slova obrazná a fantazii podněcující, někdy anachronická až neznámá, jindy zase bytostně důvěrná. Ale vždy jaksi oslovující a promlouvající. „Jsme čísla jednotného Množná je moc. Moc všeho zlého. Však ze vší námahy vezdejší povahy nejtěžší možná vážit si sám sebe.“ Už dvojí význam názvu sbírky předznamenává mnohoznačnost řady strof. Když jsme si ve skupince šesti-sedmi lidí povídali o konkrétním pětiverší, dopracovali jsme se k šesti-sedmi různým výkladům. :-) Přijde mi to skvělé! „Až budeš sama ... a já budu už bez viny, že tu nejsem - Pánbu ti dal pravou ruku: přežehnej se.“... celý text

Jak se trhá srdce 2018, Karel Šiktanc

„Lest stará jako svět. Srdce je čím dál víc, jen trn, jen temný trn zbyl z úzkosti – – – a bodá.“ Z těch pár sbírek Karla Šiktance, se kterými jsem se teď seznamoval, mi tahle přišla nejvíc melancholická a taky nejvíc jazykově prostá - v dobrém smyslu toho slova. Sbírka se mi ve své jakési nedořečenosti zamlouvá víc než kánonický Český orloj, který se mi v protikladu s básněmi v této knížečce jeví až přeplněn navzájem se rušícími motivy. „Ach, a já jsem jen vzlyk! Kamínek pod kůží. Tisíckrát darován, nikdo mě nedluží.“... celý text

Nesmír 2021, Karel Šiktanc