mirektrubak přečtené 1234

Ty jsi kněz navěky 2020, Zdeněk Jančařík

„K opravdovému církevnímu reformátoru patří charisma světce. Jen světec má sílu snášet záplavu lidské ubohosti a nabízet ji v oběť Bohu. Pravý reformátor se liší od nepravého právě tím, že je ochoten trpělivě nést kříž slabostí a chyb svých bližních a ani na nich neztroskotat, ani sám něco jiného nerozbít. Reformátoři šli přes staré tradice často s bolestně bezohlednou neúctou. Chyběl jim, stejně jako všem náboženským blouznivcům, opravdový historický smysl, když se domnívali, že církev je možno reformovat obratem ruky. Byli schopni odstranit některé zlořády, ale nebyli s to přinést svatost a vnitřní ozdravení. Život ve službě vnitřní reformy je těžká, odříkavá dřina. Jen hluboká zbožnost, heroické ctnosti a neochvějná víra ve svatost církve dodávala mužům pracujícím na církevní obnově potřebnou sílu, aby vytrvale a se sebeovládáním, uvážlivě a obratným přizpůsobováním léčili a nerozbíjeli, shromažďovali a nerozptylovali. Nebyli ušetřeni trpkých zklamání, neúspěchů a mnohdy i škodlivých pomluv. Tíseň doby je pobízela a tak se stávali velkými nositeli obratu.“ (August Franzen, Malé církevní dějiny) Přestože záměrem knihy zřejmě bylo ospravedlnit kněžské svěcení paní Javorové, na mě působila místy právě opačně. Vyvolala ve mě pochybnosti o tom, zda by tímto způsobem měly v naší církvi probíhat tak zásadní změny. Ano, vím, že Duch svatý někdy působí skrze prorocká vidění obdarovaných jednotlivců a, ano, také vím, že někdy ve speciální situaci musí prostě jedinec konat i navzdory odporu všech. Přesto věřím v něco, čemu se říká sensus fidei, cit církve pro změny a pohyby v ní (ne církve jako skupiny lidí v ornátech, ale církve jako společenství všech věřících sester a bratří ve víře). Biskup Davídek šel proti této náladě a šel přes mrtvoly. Kdo s ním nesouhlasil byl suspendován, adeptka ženského svěcení dostala v emočně vyhrocené atmosféře na promyšlení nabídky právě jeden den atd. Ne, nevěřím, že takhle je to správně (přesněji: bylo to pochopitelné řešení v situaci skryté církve, protože jediné možné, ale nezdá se mi to správné teď, v regulérní situaci). Jak přetížené emocemi muselo dění kolem ženského svěcení být je patrné z toho, jak moc to v paní Lídě i po letech stále rezonuje, to nejde přehlédnout. A právě tohle stranické zaujetí, kdy je paní Javorová mnohem víc apologetkou svého světícího biskupa (ve fotopříloze knihy je vidět, že má v obýváku na stěně Davídkův portrét, no neříká se, že jeden obraz vydá za tisíc slov?) než ženou objektivně rekapitulující, mě nutilo být opatrný ohledně přijetí vyřčeného jako daného faktu. Rozpačitý dojem z rozhovoru podtrhovalo i jeho vedení otcem Jančaříkem, který podle mého názoru neodvedl svoji práci na jedničku: jednak tím, že nedokázal udržet vzpomínky sestry Lídy souvisleji u vybraného tématu (nebo redaktorsky nepropojil povídání do tematických celků), ale také svojí neochotou konfrontovat respondentku s některými nepříjemnými fakty nebo kontranázory. Tím jistě nechci říct, že by měl devadesátiletou dámu nějak „grilovat“ a dostávat pod tlak, jen toho okázalého souznění a nadbíhání bylo někdy příliš. Přesnější obrázek o skryté církvi si rozhodně chci udělat, to téma mě fascinuje – a tak se těším na další články a knížky, které svědectví paní Javorové potvrdí nebo rozšíří. Přes předchozí kritický pohled chci říct, že paní Javorová je z mého pohledu nesmírně zajímavá, chytrá a inspirující žena, která musela být strašně silná a statečná. Je pro mě hrdinkou, na kterou nahlížím s obdivem stejně tak, jako s obdivem nahlížím na všechny lidi zapojené do činností skryté církve. Její zápal pro službu Pánu je příkladný a strhující a není její chybou, že se narodila do světa, ve kterém své povolání nemohla žít a rozvíjet v plnosti (za to ale víc můžou komunisti a jejich restrikce než církevní hierarchie). A ke svěcení žen, které je vlastně hlavním tématem? Vím, jak složité téma to je, společensky i věroučně a vím, že je nutné být v diskusi o tom pečlivý a trpělivý. Ale stejně bych si ženská svěcení přál. Přál bych ho povolaným ženám, přál bych ho sobě (přispělo by to k mé radosti ze svátostí) a přál bych ho i církvi, jsem si jist, že by to církvi prospělo. Jsem v tom určitě ovlivněn tím, že jsem měl tu radost a čest se spřátelit s ženou, která kněžské povolání rozpoznala: a tak vím, že se nejedná o feministickou umanutost, touhu po podílu na moci, žensko-mužskou soutěživost nebo pomíjivý rozmar. Vidím dobrého kněze, kterému ale není dáno být dobrým knězem. Ale i bez této osobní zkušenosti se mi zdá potřebné, aby církev vnímala společnost, ve které funguje. A pokud už tedy není hybatelem změn ve společnosti (jak to dokázala ve svých prvotních fázích, kdy odvážně vykročila do otevřenosti světu a mluvila hlasem světu srozumitelným), tak aby alespoň na pohyby ve světě dokázala reagovat a nestala se nerelevantní starožitností. Vím ale také, že rychlá reforma směrem k ženskému svěcení by přinesla rozkol nejen v ekumenickém procesu (sbližování s východními církvemi bychom mohli nejspíš rovnou odpískat), ale hlavně mnoho bolesti a zřejmě i schisma v katolické církvi. V mé vlastní, milované, katolické církvi. Proto je nutné postupovat opatrně a citlivě, a proto jsem taky začal tento svůj nekonečný komentář citací o ukázněných reformátorech. Rozum velí k ukázněnosti. Ale srdce mám jinde, srdcem bych si přál, aby církev slyšela hlas apoštola Pavla: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“ (1 Sol 5,19-22)... celý text

Ctnosti 2015, Romano Guardini

„Je to modlitba, která člověka vždy staví na správné místo. Pokusme se o to, například ráno, čerstvě odpočatí; když se nově přijímáme, poté, co jsme spali a byli duchem nepřítomní: ‚Pane, jak je dobře, že jsi chtěl, abych byl! Děkuji Ti, že smím být!‘ Pak se vypaří falešné samozřejmosti, rozpadne se mechanické pojetí přírody a domýšlivost kulturní pýchy. Všechno mezi mnou a Bohem ožije a věci se napraví. Potom, během dne, budou překryty vírem dění a chtění, ale ještě dnes tu byly přítomny a zase tu budou zítra ráno a budou uvádět bytí do pořádku.“ (Vděčnost) Guardiniho Ctnosti jsou něžné a křehké, neokázale prosté. Netrčí vyzývavě z lidské obyčejnosti jako výjimečné úkazy dobra uprostřed šedi lidské průměrnosti, ale jsou naopak nenápadným, ale samozřejmým vnitřním pokladem každého člověka. Romano Guardini totiž, stejně jako například sv. Tomáš, ví, že jsme byli stvořeni jako bytosti hledající dobro a schopné dobro najít a prokazovat. Projevy ctnosti pro něj tedy nejsou nějakým našim heroickým vzepětím, kterým se vzdálíme sobě a sáhneme si s obrovským úsilím na běžně nedostupnou svatost. Naopak, žít v souladu se svými ctnostmi znamená být v souladu sám se sebou, se svým sebeurčením. Žít ctnostně znamená být sám sebou, být plným uskutečněním vlastního já. Struktura meditací má ve všech kapitolách podobný rytmus: Guardini vysvětlí, čím daná ctnost není, pak ukáže, čím je pro náš vtah k nám samotným a k bližním, proč nemůžeme v následování ctností napodobovat přírodní uspořádání věcí, a nakonec umístí ctnost do lidsko-božské vertikály, protože je to právě Bůh, ve kterém je každá ctnost ve své dokonalé podobě a z Jeho milosti jsme i my způsobilí k tomu, ctnosti v našich životech budovat a šlechtit. Líbil se mi výběr ctností a způsob a jazyk, jakým Guardini o ctnostech píše (jeho obvyklý styl: zároveň půvabně poetický i srozumitelný a přístupný). Zase jednou mě tím zasáhl a nadchl. Už posloupnost prvních tří (pravdivost, přijetí, trpělivost) dost přesně kopíruje témata, která jsou aktuálně ve středu mých úvah a já jenom žasnul, s jakou přesvědčivostí ke mně „osud“ dokáže dopravit přesně ta slova, která právě potřebuji slyšet. Ale užitečné bylo číst si i další kapitoly, každá z šestnácti představených ctností mi tak či onak rozšířila obzor a zpřesnila mé vnímání sebe a mého mikrokosmu. Některé ctnosti mi otec Guardini dokázal dobře představit (zdvořilost, usebrání, bázeň...), u jiných proměnil můj pohled na ně (askeze, odvaha...), jinde jsem prostě měl „pouze“ velkou radost z toho, že jsou pro takovou teologickou autoritu ve vnímání lidské osoby důležité stejné věci, které jsou důležité i pro mě (vděčnost, věrnost, nesobeckost...) A těšilo mě, že je pro nás důležité skrze vnímání sebe také vnímat svět druhých lidí. To je další z přínosů knihy: důraz na to, jak pěstováním ctností můžeme (musíme!) pročišťovat a zušlechťovat naše vztahy a být v návaznosti na Boží proexistenci stále více a stále lépe darem pro naše bližní. „Kdo je přátelsky otevřený, kdo v projevech úcty nemá postranní úmysly, kdo je dokonce nápomocný, vychází sám ze sebe – ale právě tím svobodně roste jeho vlastní já jako celek, a tak volá já toho druhého. V tom se odehrává tajemná dialektika osoby: čím víc člověk hledá sám sebe, tím víc sám sobě uniká. čím víc předvádí svou důležitost, tím ubožejším se stává. Ješitný, vypočítavý člověk, který si chce jen užít, si myslí, že roste do stále plnějšího a silnějšího bytí svého já, ale ve skutečnosti se v nejhlubším nitru mrzačí, protože kolem něho vůbec nevzniká volný prostor, jenž je darem nesobeckosti. Jen odchází-li člověk od vlastního já směrem k ty druhého člověka, k práci a úkolu, probouzí se jeho skutečné já a roste. Člověk se stává sám sebou tím více, čím svobodněji přechází od sebe sama směrem k druhému člověku.“ (Nesobeckost)... celý text

Kloktat dehet 2005, Jáchym Topol

Nejsilnějším dojmem ze čtení byl pocit jakési neustále těkavé neuchopitelnosti textu. Kdykoli jsem měl pocit, že už významu událostí začínám rozumět, že už asi chápu, co mi Jáchym Topol skrze své postavy chce říct, tak se stalo něco, co do mého pracně budovaného a promýšleného „klíče k rozpoznávání Topolových bizarností“ hodilo vidle. Odvíjelo se to už od Iljy. Toho sice sledujeme prakticky neustále, vyprávění od něj neodbočuje, ale fakt o něm víme deset stránek před koncem knihy víc, než po deseti stranách od začátku? Kdo vlastně Ilja je? Je to forrestgumpovsky nevinné nabarvené ptáče semleté v soukolí dějin, jak by to vypadalo podle jeho láskyplného pečování o Vopičáka a něžného vztahu k Hance? Nebo je po švejkovsku mistrem v přežití, který si intuitivně v každé situaci vybere tu správnou strategii vedoucí k eliminaci rizik? Nebo je dokonce nenápadným géniem, kterému jeho pozice přehlíženého dítěte poskytuje větší bezpečí v kruté době (jakým je třeba Oskar v Plechovém bubínku)? Nevíme a zřejmě nemáme vědět, také proto, že Ilja je prostě nespolehlivý vypravěč, ne vše nám vypovídá věrohodně (což je silně patrné ve scéně Vopičákovi smrti), ne vše nám vypovídá kompletně a o něčem prostě nemluví vůbec (třeba když se dozví o tom, kdo je opravdu on sám nebo co k němu opravdu cítila Hanka). A nepomohl mi ani fakt, že jsem román četl už podruhé a pamatoval jsem si zápletky a jejich vyústění. Výsledný groteskní chaos ještě podporuje historický rámec příběhu, který má tendenci čtenáře jaksi navádět a svádět k tomu, číst celý román jako svérázný komentář k českým dějinám minulého století a českému národnímu charakteru. Tomuto pokušení jsem ale odolal – měl jsem pocit, že kdybych se ze svérázného textu pokoušel extrahovat ještě tuhle významovou rovinu, tak by mi z té marné snahy mohla explodovat hlava. :-) A tak jsem nakonec četl Topolův román způsobem, jakým čtu lyrickou poezii nebo jakým nahlížím na abstraktní výtvarné umění: vypnul ve své hlavě analytický modul a nechal text působit na své emoce a svoji obrazotvornost. A fungovalo to výborně. Ne dokonale, na to byl román příliš dlouhý a příliš jednotvárný a příliš úmorný, ale výborně ano. Silný a intenzivní zážitek, jako s Jáchymem Topolem vždycky.... celý text

Zlo 1998, Charles Journet

„Země je stará tři miliardy let a lidé se na ni objevili před pěti nebo šesti sty tisíce lety. Na první pohled jsou zřejmé dvě věci. Na jedné straně je příliš mnoho hodnotných věcí, které se s každou novou generací objevují – vášnivé hledání pravdy, nostalgie krásy a hlavně svatost, plně vystupující v čase evangelia, než abychom mohli nad celkem lidského dobrodružství zoufat. A na druhé straně je příliš mnoho zloby, zvrácenosti, než aby mohla být idea spravedlnosti jen odpovědí naprosto nepostačující, často dokonce výsměchem úzkostným otázkám, které si náš duch klade.“ Moje oblíbená teologická témata jsou naděje a láska, to platí trvale. Ale protože žiju ve světě, v jakém žiju (a také proto, že jsem, jaký jsem), nevyhnu se ani prozkoumávání tématu tak bolestivého, kterým je zlo. Kardinál Journet je v něm průvodcem velmi pozorným a představuje pojem zla velmi důsledně a důkladně, s profesorskou pečlivostí. Má to svoji výhodu v dobře strukturovaném rozčlenění tématu, ale zároveň to vytváří jistý odstup mezi čtenářem a autorem. To je vlastnost knihy, ne její chyba, přesto to chci zmínit: Journetovo Zlo není sbírkou meditací ani sondou do lidské duše v okamžicích potýkání se se zlem, není poetické ani prvoplánově povzbuzující (zvlášť když to porovnám třeba se souběžně čtenými Guardiniho Ctnostmi). Journetova kniha je teologická a teologicko-filosofická, takový průřez naším poznáním téhle otázky, od svatého Pavla, přes Augustina až po hojně citovaného Tomáše Akvinského. A ještě hojněji citovaného Jacquese Maritaina, jako představitele současného katolictví. Čtení je to náročné, vyžaduje soustředěného adresáta, teprve pak vydá své plody. Ty ale stojí za to, alespoň já měl ten pocit: přemýšlení v teoretickém rámci moje vlastní úvahy o zlu dokázalo posunout a jaksi zpřesnit. Pro křesťana není složitější téma, než je právě zlo, myslím si. Nesoulad mezi realitou světa (se všemi do očí bijícími krutostmi a nespravedlnostmi) a našim přesvědčením o milujícím Bohu a jeho lásce k nám je nepřehlédnutelný. Zřejmě to každý z nás zažil: situaci, kdy bychom udělali všechno možné i nemožné, abychom odvrátili něco zlého od našich bližních, abychom zabránili jejich nemocem nebo smrti. A vědět přitom, že existuje Někdo, kdo by mohl ve prospěch našich milovaných intervenovat snadno a prostě, jakoby lusknutím prstů. A On těmi svými pomyslnými prsty neluskne a neluskne... Tak takhle vypadá ta Tvoje slavná Láska a milosrdná péče o nás, Pane?! Ne, na otázku existence zla prostě není žádná dobrá definitivní odpověď, vlastně na ni není definitivní odpověď vůbec. Kdo tvrdí, že ji má, ten lže. Minimálně sám sobě. Ovšem i kladení otázek má svoji obrovskou cenu a s ním i poctivé hledání odpovědí alespoň částečných – ne co nejvíc snadných, ale co nejvíc pravdivých! „Málo si uvědomujeme, jak velké zlo v každém z nás působí omyl a do jaké míry jsme za něj zodpovědní. Velké množství praktických soudů, které pronášíme o sobě samých, o našich vztazích s bližním, o božských věcech a požadavcích, které kladou, vychází z našeho egoismu, z naší sebelásky, z našeho instinktu sebeobrany, z naší zbabělosti. Nakonec zadusíme sami sebe. Dokonce i ty nejvyšší pravdy, na nichž lpíme, ztrácejí svou průzračnost, jakmile se na ně přestaneme dívat s dostatečně čistým srdcem. Působením zvyku zmizí za závojem symbolu to, na co má symbol ukazovat. Odtud myšlenka sv. Jana od Kříže: ‚Snaž se, aby ses nespokojil s tím, co už o Bohu chápeš, a hledej to, co v něm ještě nechápeš. Právě toto znamená hledat Boha ve víře.‘“ Z konkrétních témat mě zaujalo přemýšlení nad tajemnou možností posvětit a prosvětlit vlastní utrpení jeho obětováním Bohu (po vzoru mystiků a mučedníků), tohle je věc, která mi není intuitivně vlastní, přesto (nebo proto?) si ji nechávám k dalšímu prozkoumávání. A taky, hlavně, důraz na odpovědnost člověka za svěřený svět, naše osobní, ale i ta kolektivní za církev, jejíž jsme součástí. Je mi blízká a pochopitelná představa, že lidská svoboda je nejcennější Boží dar, který je pro Boha natolik posvátný, že do naší svobody nezasahuje ani tam, kde si působíme zlo nebo kde svoji svobodu použijeme k odporu vůči Bohu nebo bližním. Jistě by si Bůh mohl stvořit armádu nechybujících robotů, ale byl by takový svět lepší? Asi ne. Je to nejspíš tak, že schopnost hřešit je odvrácenou stranou naší svobody a stvoření tvora svobodného, ale nehřešícího by bylo vnitřně rozporné a tím pádem pro Boha nemožné – jako kulatý čtverec nebo údolí bez kopců. Pokud bych měl ale z celého svého setkání s Journetovým dílem vypíchnout jednu myšlenku, pak je to jeho přesvědčení, že i když konečnou odpověď na otázku zla nenajdeme na nějakém konkrétním místě křesťanské nauky, nejblíž se ji přiblížíme v křesťanství jako celku. V křesťanství s důvěrou plně přijatém a plně prožívaném, které nachází odpovědi srdcem a vírou tam, kde je náš rozum v koncích. „Tomu, kdo chce odhalit tajemství dějin světa, kdo chce nadzvednout pečeť a sladit protiklady, se nabízí jediná danost. Je jím tajemství Boha, který ‚by žádnému zlu nedovolil vstoupit do svého díla, kdyby jeho všemohoucnost a dobrota nebyly schopny vytvořit dobro i ze samotného zla‘ (Augustin). Pak absurdita mizí: dobro a zlo, svatost a hřích, bytí a nicota už nejsou kladeny na stejnou úroveň.“... celý text

Hledání Boží tváře: Ježíš Nazaretský v pohledu Josepha Ratzingera – Benedikta XVI. 2020, Pavel Frývaldský

„Jen v Bohu a jen z Boha lze člověka znát správně. Poznání, které člověka redukuje na to, co je empirické a uchopitelné, nepostihuje právě skutečnou lidskou hloubku. Člověk zná sám sebe jen tehdy, když se učí rozumět si z Boha, a druhého zná jen tehdy, když v něm vidí Boží tajemství“ (Joseph Ratzinger) Na první pohled vypadá tahle kniha jako specializovaná publikace, určená pro úzké publikum zabývající se na odborné úrovni christologií kardinála Ratzingera. Ale nevěnovat jí z tohoto důvodu pozornost by bylo velkou chybou. Kniha totiž překračuje tento horizont a je mnohem víc než konkrétně zaměřenou monografií. Otec Frývaldský využívá širokého rozhledu a záběru kardinála Ratzingera a prostřednictvím svého vhledu do jeho myšlení uvádí čtenáře do řady témat, které jsou pro promýšlení křesťanství důležitá – a to nejen v oboru christologie, ale také v biblistice (vztah Starého a Nového zákona) nebo ve fundamentální teologii (tajemství Ježíšova života nebo styčné body vědy a víry). A činí tak s nebývalým pedagogickým talentem a s velkým citem pro srozumitelné a přehledné podání problematiky. Opravdu: žádné zbytečné přetěžování odbornou terminologií, žádná záplava latinských výrazů, žádná složitě šroubovaná souvětí. Mám pocit, že u některých dílčích témat (například soteriologie nebo teologie kříže) jsem zde našel dosud čtenářsky nejpřístupnější uvedení do problematiky, se kterým jsem se zatím setkal – škoda, že jsem se ke knize nedostal dřív. Líbilo se mi, jak Ratzingerovo teologické myšlení nezapomíná na člověka v jeho každodennosti, jak propojuje vertikální a horizontální rozměr víry. Dobře a správně žitý vztah s Bohem tak znamená dobře žitý vztah člověka k sobě, ke svým nejbližším, k širší komunitě. Láskyplné odevzdání Syna Otci v trinitární dynamice je předobrazem a vzorem naší vydanosti ve vztazích. Bohem darovaná svoboda nás uschopňuje k tomu, dopřávat druhým svobodu lidskou. Všemu předcházející Boží láska nám umožňuje rozpoznávat se jako milované bytosti a bezpodmínečně milovat sebe i druhé... A tak dále. :-) Z konkrétních věcí mě zaujal nejvíc vztah víry a rozumu, to je téma, které není vždy dobře chápáno v křesťanské komunitě (kde je to někdy víra bez rozumu) a také je zdrojem mnoha nedorozumění v komunikaci se sekulární veřejností. Otec Frývaldský připomíná Ratzingerův důraz na víru jako nutný doplněk rozumu ve správném poznávání světa, kdy rozum bez víry má tendenci absolutizovat sám sebe a stavět se na místo Boha (zde si neodpustím vložit nádhernou definici jiného papeže, Jana Pavla II.: „Víra a rozum jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy. Touhu poznat pravdu a nakonec poznat Boha samého vložil totiž do lidského srdce sám Bůh. Tím, že člověk pozná a miluje Boha, dosáhne také plné pravdy o sobě samém.“) „Nyní je pochopitelné, proč otázka po Bohu není pro lidské myšlení okrajová a nepodstatná a proč nemůže být vykázána z oblasti lidského rozumu. Bez Boha není svět pochopitelný, protože ‚svět je pravdivý v té míře, v jaké odráží Boha, stvořitelský smysl, věčný rozum, z něhož pochází.‘ Křesťanská víra v Krista, Logos, který odhaluje tajemství stvoření, tedy odpovídá na podstatné otázky lidského rozumu. V tomto smyslu je víra impulsem pro rozum, aby se ‚rozpomenul‘ na svou stvořenost a nalezl sám sebe.“... celý text

Ježíš Nazaretský II. 2011, Joseph Alois Ratzinger

„Kdo vlastně o sobě smí říkat, že se povznesl nad ‚průměr‘ cesty deseti přikázání, takříkajíc je nechal za sebou jako samozřejmost a teď se pohybuje na výšinách cest ‚nového zákona‘? Ne, skutečná novost nového přikázání nemůže spočívat ve výši morálního výkonu. Tím podstatným u těchto slov není apel na maximální výkon, ale nová základna bytí, která nám je darována. To nové může pocházet pouze z daru spolubytí s Kristem a bytí v něm, v Kristu.“ Zdá se mi, že výchozí bod druhého dílu Ježíšova životopisu najdeme už v první části, konkrétně ve známých Ježíšových antitezích, ve kterých staví do zvláštního rozporu Starý a Nový zákon (jsou to pasáže z Mt 5,21-48: celkem šestkrát řečené teze „slyšeli jste, že bylo řečeno otcům“ a antiteze „já však vám pravím“). Vytváří se tím zvláštní argumentační napětí, kdy se zdánlivě obě části Písma dostávají do antipodického postavení, přestože se na mnoha jiných místech zdůrazňuje kontinuita a nerozdílnost obou Zákonů. Kardinál Ratzinger s tímto bipolárním paradoxem (jedním z mnoha, na které při diskurzivním prozkoumávání víry narážíme) výborně pracuje, když ukazuje, jak je nový evangelijní zákon opravdu radikálně nový, ale jak je zároveň neoddělitelný od Starého zákona, jak ho naplňuje a uskutečňuje. Tím novým zákonem není Nový zákon jako literární dílo (kniha, která má zde v DK svůj ISBN a lze ji komentovat a hodnotit), ale je jím samotný Kristus jako naplnění a ztělesnění Zákona (proto mluví v Písmu jako ten, kdo má moc; a proto také působí takové pohoršení u Židů), který působí na věřící v milosti Ducha svatého skrze víru v Něj. Starý zákon neruší, ale zjemňuje ho – cílem nového evangelijního zákona pak je, aby se podle jeho ducha žilo, nejde tedy jen o výčet hříchů a vyvarování se jich, ale má se žít láska. To zní srozumitelně a jednoduše, ale snadný úkol to není, protože nároky to klade značné (milovat bližního jako sebe, a dokonce milovat i svého nepřítele!?). Ale je to právě Boží milost, která nám na té cestě notně pomáhá. Pro mě byl tento díl trilogie o Ježíši zvlášť zajímavý, protože v něm emeritní papež klade důraz na teologické metody, které mi nejsou zvlášť blízké (možná bych řekl, že mi jsou skoro až podezřelé ;-). Jde o důraz na doslovnou návaznost Kristova příběhu na starozákonní předobrazy (tzv. christologická relektura) a upřednostňování kanonické exegeze na úkor historicko-kritické metody kontroly pramenů. To jsou dva způsoby objevování Krista, které jsou zcela legitimní, ale u kterých mám často pocit, že se přehnaně zdůrazňují a ve jménu oddané zbožnosti zatemňují naši schopnost skutečně pravdivého hledání Boží tváře. Způsob, jakým kardinál Ratzinger s těmito výkladovými prostředky pracuje, poopravil moje nahlížení na ně; z toho jsem měl radost, protože tím odboural část mých předsudků a pomohl mi být zase trochu otevřenější pro vnímání Božího slova. Koukám se na předchozí dva odstavce a mám pocit, že jsem to celé napsal strašně složitě, až nesrozumitelně! No, mazat už to nebudu, ale chci důrazně dodat, že druhý díl Ježíšova životopisu není žádná komplikovaná a od života odtržená věrouka, ale zapálené povídání o Ježíšovi, které přivádí čtenáře k tomu, aby promýšlel ve světle Nazaretského svoje vlastní žití a své vlastní situace. S důrazem na to, jak Kristův příklad tiché věrnosti a oddanosti skrze jeho následování a napodobování prosvětluje naše vlastní introspekce i interakce! Jak nás to dokáže proměňovat a činit lepšími – nejen lepšími teology, ale hlavně lepšími lidmi! „Není právě toto božský způsob? Nepřemáhat vnější mocí, ale dávat svobodu, darovat lásku a probouzet? Když se nad tím dobře zamyslíme, není to, co se zdá být tak malé, tím vpravdě velkým? Nevychází od Ježíše po staletí sílící světelná stopa, která nemohla vzejít od pouhého člověka a již do světa skutečně prosvěcuje Boží světlo? Nalezlo by kázání apoštolů víru a dokázalo by vytvořit celosvětové společenství, i kdyby v něm nepůsobila síla pravdy?“... celý text

Svatby v domě 2009, Bohumil Hrabal

Doupě latinářů 2019, Ivan Wernisch

Cesta k jednoduchosti 2022, Milena Jesenská

„Jakmile se nám podaří zaradovat se pro nic za nic, podaří se nám najednou všechno. Radost zkracuje myšlenky, staví je na nohy a učí je běhat. Obouvá jim stomílové boty, hup, a než se nadějete, jste tam, kam jste se s trudností nikdy dostat nemohli. Ve vteřince se vám vyjasní, co bylo zamotané jako bavlnka, dokud jste se ještě vší silou nechtěli a nesnažili radovat. Něco se ve vás rozběhne a bere vás s sebou. A než se nadějete, vykonáte něco, pak po druhé a po třetí a pak už se dostaví radost z konání a z práce, ta nejtrvalejší a nejúrodnější radost, která dovede zachraňovat životy.“ Byla to velká radost, smět se setkat s vnitřním světem tak zajímavé ženy! A docela jsem se zastyděl za to, že byla u mě dosud zařazena nepříliš lichotivě jako „Kafkova kamarádka“. Protože myšlení paní Mileny mělo sílu a tah na bránu! Oceňoval jsem zejména prozíravost, se kterou ve složitostech světa dokázala rozlišit důležité od zbytného, trvalé od pomíjivého. To, co je nosné od toho, co je zátěží. Zdaleka jsem nesouhlasil se vším, co jsem se zde dočetl, občas jsem nesouhlasil i docela bouřlivě! Což bude nejspíš dáno také formátem textů v tomto sborníku (jsou to prostě krátké úvahy a není v nich prostor pro názorovou vyváženost a pro všelijaká obezřetná „ano, ale“) a také časovým odstupem mezi napsáním a přečtením jejich esejů a tím i rozdílnou společenskou atmosférou světů (kdyby měla zkušenost s 21. stoletím, psala by jistě jinak, i když možná ne nutně moderněji, kdo ví?). Co rozhodně musím pochválit je styl esejů! Osobní angažovanost a zapojení vlastní zkušenosti vůbec nenarušovaly srozumitelnost a přehlednost vyjadřování. Ta byla na skvělé úrovni, eseje byly opravdu psány tak, aby význam sdělovaného co nejlépe odhalovaly, a ne mlžily nebo něco zastíraly (což se zdá jako samozřejmost, ale zdaleka ne každý to umí, a hlavně ne každý tak psát chce, protože mluvit jasně a přímo znamená nést kůži na trh a dávat sám sebe všanc kritice). Takže jsem i tam, kde jsem se s autorkou neshodl, rozuměl tomu, co mi chce říct a proč, což je pro mezilidskou komunikaci prostě skvělé! Nejen tím mi paní Milena připomínala George Orwella, což je ode mě ta nejvyšší pochvala. :-) „Kdo se jednou naučí umírněnosti v tom nejhlubším slova smyslu, nebude nikdy milovat například nepravé perly. Ale víc než to: nikdy ho ani nenapadne, že by je mohl milovat, a nebude nijak pyšný na to, že je nemiluje. Nemilovat je mu bude tak samozřejmé, že pro něj prostě nebudou na světě.“... celý text

Proslýchá se 2019, Ivan Wernisch

„Už nezpívám písně a nikdy žádnou nezazpívám, protože jsem chromec, nenajdu nic, z čeho by se dala udělat píseň, na moře se už nedostanu Když byl naposled podzim, díval jsem se na svou loď a bylo mi smutno tam dole na břehu, tam dole jsem si přál, abych byl zdravý muž“ Moje první setkání s dílem Ivana Wernische (nepočítám teď průběžnou letmou zkušenost s písňovými texty) bylo vybrané namátkou, ale nedopadlo vůbec zle. Víc mě tentokrát těšila poezie než bizarně-absurdní próza (ale nic proti ní!), zvlášť zaujat a osloven jsem byl u variací na motivy tvorby přírodních národů, to mě úplně přeneslo... Ukládám si jméno známého autora do paměti jako objekt vhodný k dalšímu literárnímu prozkoumávání. „Vítr zafoukal a nahoře, tam nahoře, až nahoře, nad komínem cihelny se zakymácela bříza, jako by tam stál člověk Sevřelo se mi srdce“... celý text

Sen o mém otci 1968, Karol Sidon

Líbilo se mi, jak Karol Sidon ukazuje na velké dějiny prostřednictvím konkrétních malých osudů a jak prozrazuje zásadní věci o sobě skrze zdánlivě banální situace. Je v tom velké kouzlo a síla a vyprávění to dodává punc opravdovosti. A líbila se mi také jistá podvojnost nálady, kdy pan Sidon zároveň hluboce soucítí se svým dětským já a vypráví věrohodně způsobem, jakým je obvyklé dětské příhody vyprávět ... ale zároveň má dospělý a (sebe)kritický odstup, jehož zásluhou tak může dát svému povídání rámec a jednotící myšlenku, přesah i zrcadlení do situací čtenářů. A to všechno bylo napsáno s dobrým pozorovacím talentem, bylo to poutavě a suverénně podané, vzbuzovalo ve mně emoce i nutilo k přemýšlení. Byl jsem za tohle literární setkání vděčný.... celý text

Co Bůh? Člověk? 1934, Bedřich Bridel

Chytré církevní hlavy už na koncilu v Lateránu v roce 1215 konstatovaly, že "mezi Stvořitelem a stvořením nelze konstatovat žádnou podobnost, při níž by nebylo nutné konstatovat ještě větší nepodobnost". A rozumí se, že ta nepodobnost je ve prospěch Boha, protože Bůh je dokonalý a člověk ... no, člověk prostě opravdu často nevypadá na to, že by byl víc než „prach, neřest a bída mnohá.“ Proti správné víře se tedy Bridel neproviňuje. A v naší antropocentrické době určitě není špatný nápad, připomenout si, jak zásadně daleko to k Hospodinovy máme. Přesto mi tohle dílo připadalo nejen básnicky kostrbaté (zdůrazňuji, že hodnotím svůj čtenářský pocit, „objektivní“ historický význam nechávám stranou), ale také jaksi teologicky nepatřičné a problematické, k člověku přehnaně kritické. Protože člověk sice skutečně sám o sobě není nic a ve všem je závislý na Boží milosti (což už nám – mnohem působivěji, myslím - sděluje třeba Augustin ve svých slavných Vyznáních), ale právě Boží vdechnutí a jeho sklonění se k nám z nás dělá bytosti krásné a vznešené, protože Bohu podobné. Nemohl jsem si nevzpomenout na Romana Guardiniho a jeho postřeh o tom, kolik zla natropil ten druh zbožnosti, který se domnívá, že povýší Boha tím, že poníží člověka. Mluví-li se tímto způsobem o Božím milosrdenství, dostávají pak tato slova přídech, jako by boháč házel cosi žebrákovi. Jenže pravda je jiná, člověk není hodný opovržení. Člověk je Bohem chtěný a Bohem milovaný a žádné sebeponižování po nás Bůh nechce.... celý text

Člověk musí hořeti 2001, Aleš Palán

Rozhovor mi výborným způsobem doplnil nedávno čtenou knihu Dům na skále, která se věnuje komunistickým perzekucím vůči československému duchovenstvu. Ale zatímco Václav Vaško (v opatových vzpomínkách také zmíněn jako jeden z mnoha spoluvězňů) je strohý a věcný a ze stránek jeho knihy je cítit totalitní krutost a byrokratický chlad a cizost, zpověď otce Tajovského je emočně na opačném pólu. Snad v každé větě je vidět, jakou je pan opat vyrovnanou osobností, jaký je to člověk plný laskavosti, dobroty a Kristova pokoje – jako vlídný následovník Krista ve velmi nevlídných časech. S radostí jsem si tedy přidal k faktografickým informacím o vězněných duchovních portrét jejich lidství – otcové Kajpr, Braito nebo opat chuligán Opasek jsou mi zase o něco bližší a sympatičtější! Rozněžnily mě také pasáže věnované básníkům Renčovi a Zahradníčkovi a zvlášť silné bylo „setkání“ s generálem Karlem Kutlvašrem. Opat Tajovský o nich všech píše s takovou něhou a vděčností za společně strávené chvíle, že jsem občas až málem zapomenul na to, v jak bezútěšném prostředí se jejich společenství uskutečňovalo. Láskyplný pohled na skoro všechny lidi v jeho okolí byl jednou z nejhezčích stránek knihy, ale zároveň paradoxně i její slabinou – někdy mi totiž všichni ti milí a úctyhodní lidé opatova života až splývali a byl jimi Tajovského příběh trochu přeplněn (jako by dobrý pan opat při rekapitulaci svého života nechtěl nikoho opomenout :-). Ale to mě příliš nemrzelo. Mnohem víc mě mrzelo, přesně jak na to upozorňuje i Mánička178, že jsem neměl možnost nahlédnout do spirituálních hlubin opata Tajovského – tak jako bylo zajímavé, být svědkem toho, co se dělo kolem něj, bylo by neméně zajímavé vědět, co duchovního se odehrávalo v něm.... celý text

Zámek 1989, Franz Kafka

Nedávno poslouchaná rozhlasová inscenace Zámku ukázala, že mám z tohoto díla velmi podobné pocity, jako když jsem román četl někdy před dvaceti lety. (To zase není taková samozřejmost: mám zrovna rozečteného Idiota a připadám si, jako by to byl úplně jiný příběh než při mém prvním, „náctiletém“ čtení). Asi to není nejvíc zásadní téma, ale na mě v Zámku nejmocněji působil pocit ztráty možnosti intimity, prolomení hranic mezi soukromým a veřejným. Byla to nejen otázka vnější, prostorová (K. neměl kam se schovat, nikde nebyl sám, nikde se nemohl cítit v bezpečí – nejsilněji tohle bylo patrné ve scéně v tělocvičně, kde byla v jeden moment ložnice „novomanželů“, útulek pomocníků i začínající výuka), ale i mentální (různí lidé vědí o K. věci, které si nepřeje sdílet a různí lidé také neustále intervenují do osobních vztahů, které K. vytváří). Zdálo se mi, že právě tahle absence bezpečného místa nutí K. k trvalému neuroticky neklidnému pohybu, vnitřnímu i vnějšímu. Je to zvláštní paradox: K. je plný vyčerpávající aktivity, neustále se o něco pokouší, zkouší různé cesty a metody ... a přitom se nehne z místa, nepřibližuje se k Zámku ani o krok. V tomto je Zámek odlišný od Procesu (se kterým má jinak mnoho prvků společných), tam je hrdina bezvládně posouván dějem jako list v pádícím dravém proudu potoka, není sice pánem nad událostmi, ale události se dějí. V Zámku je spíš jako klacek pod splavem, který se motá a mele, ale přitom se nehne z místa. Jako myš v běhacím kole... Z mého pohledu není zásadní hádankou příběhu identita zámku, ale identita zeměměřiče. Netoužil jsem zdaleka tolik, dozvědět se, co je zač zámek, ale dozvědět se, kdo je zač K. A zejména: jaké jsou jeho motivace? Celou dobu se totiž v jeho vztahu k zámku řeší „jak?“, ale moje otázka zní „proč?“. Proč je pro něj zámek tak důležitý, v čem je síla a kouzlo přitažlivosti zámku? Přitom nejde o to, jestli čtenáři vědí, co je zámek. Klíčové je, jestli to ví K.? Protože se zdá, že ne. A taky není jisté, jestli vůbec ví, kdo je on sám (ani to jeho zeměměřičství ho nijak nedefinuje). A to možná bude podstata jeho tragédie, ne? Tragédie člověka, který nemá oporu ve vědomí vlastní identity a zoufale se tedy upíná k nějaké externí autoritě, o které ale nic netuší, a tak logicky neví, jak k ní najít cestu. V tomto smyslu by Zámek mohl být náboženským podobenstvím (v takové její nezdravé, církevně identitární podobě) nebo alegorií na touhu po moci a rozplynutí vlastní osobnosti ve skupinové identitě mocenského soukolí. Co K. jistě nedefinuje, je jeho lidství. Zámek rozhodně nenabízí obvyklý model „sympatický statečný jedinec vs. odlidštěná krutá byrokracie“. Se zeměměřičem je totiž možné soucítit, ale nezdá se mi možné s ním nějak sympatizovat, protože je to člověk neempatický a bezohledně sebestředný, který ve své touze po dosažení zámku ztrácí vnímavost pro kohokoli jiného. Lidé ve vesnici pro něj nejsou bytosti s vlastní hodnotou, ale stávají se pouze prostředky k dosažení jeho cíle, které bez váhání bezostyšně používá. (Ne že by teda zrovna podzámečtí vesničané byli nějak zvlášť láskyhodní, no, nalézt v celém románu nějakou aspoň trochu sympatickou postavu by byl docela oříšek) Právě nejasná motivace K. a absence informací o zámku mi zpochybňuje ten obvyklý výklad, tedy že se jedná o metaforu byrokracie – protože v obvyklých konfrontacích mezi jedincem a byrokracií jde o to, že se člověk pokouší žít po svém svůj vlastní život a byrokratický aparát mu v tom brání. To ale není situace v Zámku popsaná, ne? K. se nepokouší si na zámku něco vybojovat, touží ho dosáhnout, splynout s ním. On proti zámku nebojuje, on se snaží zámkem stát, zdá se mi. Ze stejného důvodu (naše neznalost motivace aktérů) nesedí ani přirovnání k 1984. Srovnávat tyhle dva romány je strašná hloupost, protože Orwell dělá přece pravý opak toho, co Kafka: věnuje mimořádné úsilí tomu, abychom my čtenáři velmi přesně věděli, proč se totalitní moc chová jak se chová, proč na to Winston musí reagovat tak, jak na to reaguje, a proč to nemůže dopadnout jinak, než jak to dopadlo - v tomto smyslu je Orwell autor vyloženě anti-kafkovský. Ale je to těžké říct, no, s tou interpretací. Vzhledem k tomu, jak málo srozumitelných indicií nám Kafka poskytuje, výklad může být prakticky libovolný (já bych nakonec nejspíš váhavě hlasoval pro to, že jde o boj člověka o domovské právo v cizím prostředí). A výrazně lepší vyhlídky na nezpochybnitelné rozklíčování bychom nejspíš neměli ani kdyby byl román dokončen, vždyť Proces dopsán byl a jednoznačný výklad stejně nenabízí. Ale to nevadí! Kouzlo Zámku (a Kafkovy tvorby obecně) je v tom, že provokuje k přemýšlení, to je vždycky dobře! A navíc je jeho styl psaní nějak neodolatelně přitažlivý. Ta temně mysteriózní atmosféra, kterou se mu daří vyvolávat; ty pocity, které ve čtenáři ještě dlouho po dočtení zůstávají...... celý text

Konečně rozumné slovo 2022, Jan Vodňanský

„Někdy něčemu rozumím, jindy ne. Třeba v tramvaji. Starší pán, inteligentní, vypasený, vyholený, a jak vlídně se na mě usmívá. Usmívám se také, a najednou začne mě bít nepříčetně deštníkem do hlavy. A pak, zase se vlídně usmívá. Usmívám se také. Proč bych se také dlouho zlobil? Třeba si na něco ošklivého vzpomněl, a snad se mi teď omluví. Neomluvil se. Místo toho znovu ta zuřivost a údery deštníkem. Usmívám se a vše zůstává při starém. Třeba je chyba ve mně.“ Nonsensová próza. Místy mě to bavilo dost a místy zas moc ne. Někdy jsem měl pocit, že je to trochu na sílu. Při poslechu naživo by to zřejmě bylo působivější, ale příjemné literární setkání to bylo i tak – a vzhledem k tomu, že sbírku poskytuje jako e-knihu pražská knihovna volně ke stažení, nebyl důvod se nepotěšit. „Lékař mi poradil, abych si našel děvče. Našel jsem si tedy děvče. Brzy nato si také děvče našlo mne. Hledali jsme se s děvčetem. A našli. Lékař měl pravdu. Později se z děvčete vyvinula žena. Byl jsem rád. Kdyby se z děvčete vyvinul muž, situace by se zbytečně zkomplikovala. I můj přítel si našel děvče. Z děvčete se vyvinul lékař. Poradil mu — aby si našel děvče.“... celý text

Bouře 1970, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij

Legenda Emöke 2019, Josef Škvorecký

Mohlo by to vypadat, že obě hlavní mužské postavy jsou svými opaky. Kladná postava redaktor a záporná učitel, vnímavý vzdělanec a omezený křupan. Mně to tak nepřišlo, naopak, zdáli se mi oba pánové svým přístupem ke světu jako z jednoho vrhu, zejména svojí neochotou udělat ze středobodu světa něco jiného než sebe. Dramaticky se liší pouze jejich metody obelhávání. Obelhávání žen i obelhávání sebe samotných. Emöke je tak v očích obou z nich pouhým objektem: v horším případě rekvizitou k jednorázovému použití, v lepším případě projekcí skrytých tužeb. Jako lidská bytost v očích pánů rekreantů význam nemá a jako na svébytnou lidskou bytost na ni také nenahlížejí. Závěrečná scéna na zpáteční cestě pak situaci osvětluje zcela zjevně. Když Emöke mizí ze scény fyzicky (když mizí její tělo, chtělo by se říct), je okamžitě zapomenuta a ukazuje, na čem redaktorovi doopravdy záleží; ve skutečnosti je jeho mentální svět na úrovni rozmazleného dítěte, kterému někdo na písku rozšlapal bábovičku … a on teď teda s gustem rozšlape na oplátku tu jeho s pocitem dobře vykonané pomsty. Achjo. Pan Škvorecký mě zaujal svojí prací s jazykem, košatá souvětí mi nepřekážela, ale líbila se, stylista je prostě dobrý. Mám pochopení i pro to, že na krátkém prostoru novely je těžké stvořit plastickou a propracovanou psychologii postav a nezazlívám mu i jistou archetypálnost obou svůdníků. Bohužel pro Škvoreckého dala jeho literární generace světu také Milana Kunderu – a právě ve srovnání s Kunderovými sobeckými misogyny (třeba ve Směšných láskách, kde na jejich představení také nemá mnoho stran) postavy v Legendě Emöke – alespoň tedy v mých očích - neobstojí.... celý text

Novéna s Romanem Guardinim 2019, Michal Altrichter

„V každém věřícím člověku začíná opět a znovu existence, neboť má účast na prvním počátku, kterým je Kristus. V každém vyvěrá pramen nové slávy. Když toto slovo bereme vážně, nemůžeme mu věřit jen tak ledajace. I když všechno v nás i okolo nás tomu odporuje. Měli bychom si uvědomit, že tuto obrovskou jistotu nebereme sami ze sebe, ale přebíráme ji ze Zjevení. Jako důkaz slouží nejen to, co jsme sami ze sebe, ale vlastní Boží slovo. Křesťan musí věřit i v to, čím sám je od Boha, a tuto víru musí zastávat i proti veškeré námitce, kterou příliš hmatatelně zakouší. To míní svatý Jan, když říká, že naše vlastní existence je ještě skryta: nejen druhým, ale i nám samotným. Jeho vnitřní sláva je zde a roste navzdory našim slabostem.“ Důvody k pořízení knih mohou být různé. Ke koupi této novény mě vedl ... stud. :-) No ano, byl jsem v obchůdku náležícímu k známé poutní lokalitě, měl plnou náruč sladkostí, vína a památečních oplatek (které obalem připomínají navštívené místo, ale stejně se všechny vyrábí v Bílé Vodě :-)) a jaksi mi přišlo, že by byla hanba si také neodnést alespoň drobné sousto duchovní potravy. Volba padla na Guardiniho, protože je to teolog, který mě doprovází tímto létem – jeho čerstvě přeloženého Pána čtu záměrně pomalu, jako se záměrně pomalu pojídá vzácná čokoláda nebo upíjí patnáctiletý rum. Myšlenky v této knížečce do obvyklé Guardiniho hloubky a komplexnosti jít nemohou, není na to prostor, ale i tak mě zasáhly, povzbudily a inspirovaly. „Je-li ve světě Bůh, svět se stává krásnějším.“... celý text

Třináct oken 1990, Karol Sidon

Vyhoštěná smrt 2013, Jiřina Šiklová