mirektrubak přečtené 1234

Její pastorkyňa (drama) 2020, Gabriela Preissová

Tenhle působivý „Zločin a trest na Slovácký způsob“ mě zmrazil a přibil do křesla! Na krátkém prostoru hry se totiž povedlo autorce naléhavě vykreslit existenciální drama, ve kterém nikdo není zcela dobrý ani špatný, každý je trochu oběť vlastního charakteru, vlastního pěstovaného sebe-obrazu a nemilosrdného nátlaku všudypřítomných sousedských očí. Každá z postav je nějak k politování a každou jsem taky litoval. Jenže zločin je zločin a vina je vina a hřích je hřích. A příčiny vedou k následkům a trest je trest, ten nevyhnutelně následovat musí, a zdaleka nejen z přísné ruky zákona. Ale je tu také láska, milost a spása. A odpuštění. A kde je odpuštění, je i naděje. A kde je naděje, tam lze kráčet světem dál. „Já vás nezatracuju. Aji na vás Spasitel pohlédne.“... celý text

Boží trouba 2021, Svatopluk Karásek

„Já věřím a pevně doufám, že za realitou krutosti a násilí je ještě jiná skutečnost - realita pokoje, dobré vůle a činné lásky. Věřím, že za naší smutnou realitou roste a vzmáhá se ta radostná a nadějná realita pokoje, ta skutečnost Boží, a již nyní a tady přítomná jako kvas v hromadách těsta. A věřím - a možná, že i vy -, že tato Boží skutečnost je mnohem reálnější, mnohem schůdnější a realističtější než skutečnost násilí, která nepředstavuje žádné řešení, která nemá žádný cíl a vposledu nemá šanci ani budoucnost. Žádné vzplanutí hněvu se nemůže rovnat Božímu daru pokoje.“ V evangelickém kostela U Salvátora, kde Svatopluk Karásek působil, se káže hezky postaru, z vyvýšené kazatelny. Já jsem si ale při čtení těchto homílií faráře Karáska nevizualizoval na privilegovaném a vyvýšeném místě v kostela. Představoval jsem si při ho, jak tahle svoje prožitá kázaní vykládá někde u hospodského stolu, nebo při procházce lesem. Protože zamyšlení Sváti Karáska jsou sice věroučně ortodoxní, zároveň ale - v tom nejlepším smyslu toho slova - zemitá a přirozeně lidská. K nebesům se vzpínající, ale přitom na obou nohou pevně na zemi stojící. Zkrátka: teologie zdola, od člověka k Bohu, se všemi radostmi a pochybnostmi a strachy a hněvem, které máme - my věřící, a vlastně všichni nějak doufající. A které mají i naši duchovní pastýři, pokud jsou to opravdový pastýři, kteří žijí uprostřed sobě svěřeného lidu. Nepochybuji o tom, že byl Svatopluk Karásek oblíbeným farářem, a že obecenství sobě svěřené naplňoval vírou, nadějí a láskou a touhou po Božím království. Ze stránek téhle knihy (graficky moc hezky vyvedené, mimochodem) jeho autentická víra silně dýchla i na mě. „Dostali jsme čas k dispozici, svůj život, dostali jsme prostor pro naši svobodu. Našim úkolem je potkat Boha v jeho skrytosti, všimnout si jeho krásy skryté v běžném a ubohém. Našim úkolem je rozpoznat to nejkvalitnější a nejcennější, které je skryté přítomno. Jediné, co je nám přístupné, je Duch Kristův, jehož přístupnost se otvírá vírou. Trpící Jób pláče a nerozumí, ani my nemáme na něj patent; vše co máme je Duch, který věje, kam on chce. My pouze věříme, scházíme se v Utěšiteli a Ježíš nám dodává naději. ‚Zůstaňte v mém Duchu, já zůstávám s vámi (inkognito) po všechny dny až do skonání světa‘. Ano, nejraději bychom spatřili Boží tvář již dnes, byli bychom nadšení, kdyby ještě dnes Bůh povstal ve své moci, překazil násilí bezbožníka a zastal se svých bezmocných a ubohých, ale musíme ještě v trpěliví činorodosti očekávat, musíme připravovat cestu Páně.“... celý text

Jako v nebi, tak i na zemi 2017, Ctirad Václav Pospíšil

„Mysteriózní Boží styl se objevuje jako zkušenost a tázání také v Božím slovu v podobě moudrosti. Žádná teologická formulace, žádná syntéza jeho tajemství není nikdy s to vysvětlit znepokojivá překvapení, která Hospodin chystá v dějinách a v životě člověka. Bůh je vždy mimo náš dosah. Setkání s ním nikdy neopakuje předchozí modely, a proto nezbývá nic jiného než přijímat živého Boha, který je vždy originální“ Zvládnout takovou nálož odborně prezentované trinitární teologie bych si nejspíš netroufal, pokud bych dříve neměl dobrou zkušenost s rozhlasovým pořadem, který na základě této knihy vznikl (odkaz na něj jsem tady přidal a přidávám i doporučení k poslechu). Ale i tak to byla náročná plavba na teologických vlnách, při které jsem se občas prostě musel smířit s tím, že ne všechno jsem schopen pobrat. Ale nerezignoval jsem, věty typu „Zahrnuje-li jeden pojem vše jsoucí, ba nekonečnou plnost a dynamičnost jsoucnosti božství, pak se jeho vypovídací hodnota bude tangenciálně blížit nule, pokud touto nulou ve své hyperabstraktnosti nebude.“ jsem prostě bez mrknutí oka a bez pocitů zoufalství přešel a věnoval se pasážím, ve kterých mě studium trinitárky mohlo nejen učinit vzdělanějším, ale kde se lepší pochopení trojičního Boha mohlo v dobrém podepsat na mém životě před Pánem i mezi lidmi. Takových míst bylo překvapivě hodně, profesor Pospíšil totiž dbá na to, aby jeho kniha/učebnice nebyla suchým akademickým čtením, ale aby podněcovala plnější a kvalitnější život z víry, plnější život v lásce ke Trojici a bližním. „Křesťan je totiž povolán k tomu, aby docházel oné nevýslovné jednoty se Synem a v něm pak s Otcem v Duchu, aby vycházel ze sebe, aby procházel kenotickým sebezmařením, zároveň je mu ale garantováno, že nebude pohlcen a že Milující zachová perichoreticky jeho identitu i v absolutním sjednocení. Osoba je tedy svrchovaně výsostnou důstojností právě proto, že je svou vlastní konstitucí bytostným povoláním k boholidskému společenství. V tom také spočívá její nedotknutelnost ze strany druhých. Lidská osoba však může zradit sebe samu, když se bude vnímat jako absolutní, soběstačný, do sebe uzavřený subjekt. Jak vidno, správně pojímaná trinitologie je vždy teologií, antropologií, soteriologií a spiritualitou zároveň.“... celý text

Cyrano z Bergeracu 1947, Edmond Rostand

Klíčová otázka téhle hry je vlastně hodně zajímavá: můžeme aktivně vytvářet štěstí milované osoby, když víme, že pak nebudeme součástí toho prožívaného štěstí? Řekl bych, že podle odpovědi na tuto otázku by se dalo rozlišit, jestli se v daném případě jedná o lásku nebo Lásku. Edmond Rostand ale podobné otázky pomíjí, jasně, vždyť je to úplně jiný žánr! Jeho Cyrano se v sobě nepitvá, nic vnitřního neřeší, ten jedná a je pro něj důležité jen to, jak ho vidí ostatní! (Což ho vposled dožene, protože vnitřní prázdnotě a mylné představě o cti nedokáže utéct nikdo, ani postava z barokního divadla). Takže jsem nebyl čtením docela uspokojen, místo společného promýšlení zákrut mysli člověka jsem byl svědkem fanfarónského halasení gaskoňských kadetů, řinkotu zbraní a cinkotu sklenic, který celý prostor hry zaplňoval a vše intimnější přehlušoval. Ale opakuji, že nelze Cyranovi vyčítat, že není tím, čím nechce a nemůže být. A konečně: zklamán jsem na konci čtení nebyl, děj hezky plynul a verše skotačily hravě jako kůzle. Odcházel jsem nakonec z Cyranova světa osvěžen.... celý text

O víře / O naději / O lásce 2018, Josef Pieper

„Přirozený člověk nikdy nemůže říct tak vítězně jako křesťan: se mnou to skončí dobře. A naděje přirozeného člověka nikdy nemůže doufat v takový ‚konec‘ jako naděje křesťana. Nikdy však také nemůže být pohan pokoušen k tak hlubokému zoufalství jako křesťan, a zdá se, jako právě velcí křesťané a svatí. Neboť týž blesk, díky kterému zahledáme nadpřirozenou skutečnost milosti, osvětluje také propast viny a vzdálenosti stvoření od Boha.“ Přestože tři zamyšlení o třech teologálních ctnostech nebyly psány pro souborné vydání a jejich vznik dělí desítky let, úžasně se vzájemně doplňují a vytváří velmi soudržný celek. Vnímal jsem to jednak jako doklad konzistentního myšlení autora, ale také mi to znovu silně připomnělo, jak jsou víra, naděje a láska vzájemně propojené, jak se vzájemně podpírají a posilují – a jak se navzájem potřebují! Vždyť jak dlouho vydrží člověku víra a láska, když ztratí naději? A za co stojí naše láska a naděje, když za nic nestojí naše víra? A bez lásky ... no, tam je to jasné, bez lásky nemůže být nic, žádná další ctnost, jenom poušť a duchovní prázdnota. Skvělých úvah a tezí bylo v každé ze tří částí téhle výborné knihy spousta, kdybych je měl všechny zmínit, tak by tenhle komentář neměl konce. Tak jenom útržkovitě. V kapitolách O VÍŘE mě nejvíc zaujal důraz na to, že ve víře je klíčová autorita svědka, který nám víru zprostředkuje, tedy že je důležitější, KOMU věříme než ČEMU věříme. A také, že pochybnosti o víře vlastně znamenají, že víra přestává být vírou – argumentačně to měl Josef Pieper neprůstřelně podložené, ale stejně se mi to jeví nějak problematické a pořád se k tomu v myšlenkách vracím. Část O NADĚJI je sice nejkratší, přesto v Pieperově pojetí není naděje popelkou mezi ctnostmi. Podnětné pro mě bylo hlavně představení zoufalství jako hlavního hříchu proti naději, Pieper zde napravil mé nepřesné představy o zoufalství jako nezaviněném stavu (příliš zaměřené na lidskou psychologii a také nejspíš ovlivněné romantismem). K opakovanému promýšlení mě provokuje také pasáž, kde nebyla jako opak naděje uvedena beznaděj, ale netečnost. Při přemýšlení O LÁSCE (která je nejvyšší ctností) navazuje Pieper v mnohém na Lewisovy Čtyři lásky, které jsem četl nedávno (ne náhodou: ty knihy mi byly doporučeny takhle v tandemu, a i já bych je tak doporučil ke čtení, obě, a právě v tomto pořadí). Znovu jsem si při otáčení stránek uvědomil, jak je důležité nad láskou přemýšlet a dávat jí v našem životě to správné místo. Ale jak je zároveň těžké ji uchopit a svázat do definic a kategorií. Pieper se o to snaží, duchaplně a inspirativně, jde mnohem hlouběji než Lewis, ale stejně nemůže plně uspět! Je to nejspíš tak, že je to s láskou (nejcennějším Božím darem) stejné jako s Bohem samotným: víme, že její tajemství na tomto světě neodhalíme, ale stejně nám to nedá a nikdy se o to nepřestaneme pokoušet. :-) „Skutečná otázka zní takto: jedná se všude, kde někdo řekne: je dobře, že existuješ, dobře pro mne, neboť bez tebe nemůžu být šťastný – jedná se vždy už o znetvořeninu lásky? Je nedůstojné člověka, přinejmenším křesťana, milovat takovým způsobem? Patří k podstatě vpravdě lidské lásky, že milující nechce vůbec nic pro sebe, ani radost, ani štěstí, ani jakékoli jiné obohacení života? Patří tedy nesobeckost prostě k bytostným charakteristickým znakům každé lásky mezi lidmi, která si toto jméno zaslouží? Není ale na druhé straně touha po naplněné existenci nejen fakticky, ale naprosto po právu kořenem veškeré lásky vůbec? A je člověk vůbec schopen tak absolutní nesobeckosti, že by mohl chtít nebýt šťasten? (...) Pro naši otázku to znamená: je téměř nemožné říct, kde končí touha po vlastním štěstí a začíná nesobecká radost ze štěstí druhého. Že je tu bezpočtu možností sebeklamu, maskování a sotva prohlédnutého falšování, to je jasné; ale to jen dokazuje, jak neostré jsou hrany mezi erótem a agapé“... celý text

Na plechárně 2002, John Steinbeck

Mám Johna Steinbecka jako spisovatele rád, a to i v těch dílech, kde s ním jeho myšlenkový svět buď plně nesdílím (Neznámému bohu) nebo kde zásadní myšlenková hloubka chybí a Steinbeck v nich „pouze“ povídá (Nebeské pastviny). Ale tohle „rozličné člověkohemžení“ z ulice Na plechárně mě minulo, a to jak tematicky, tak zachycenou náladou. Jako vypravěč je Steinbeck opět výborný, o tom žádná, také základní poselství knihy – že chudoba cti netratí a radost ze života není přímo úměrná výši majetku a společenské prestiže – se rozhodně dá bez váhání podepsat, ale... Ale zdáli se mi prostě tihle plechárenští vagabundi nějak nepřirozeně spokojení a jejich spokojenost byla nepřirozeně hlučná a málo hluboká a málo věrohodná - přišli mi prostě příliš hrabalovští a příliš málo saroyanovští, pokud bych to měl takhle někam zařadit. Také zápletky se mi zdály průhledné - jak asi dopadne chystaný večírek pro doktora bylo nejspíš každému čtenáři jasné už na začátku jeho plánování. A tak mi zůstali jen drobné radosti: nejvíc asi právě postava doktora a jeho vztah k Frankiemu nebo jeho povídání s Mackem. Na pořádný literární zážitek docela málo, bohužel.... celý text

Svatý Augustin – Promluvy o modlitbě Páně 2019, Aurelius Augustinus

„Máte nepřátele – však kdo zde na zemi nějakého nepřítele nemá? Myslete na sebe – a milujte je! Ani zavilý nepřítel ti nebude schopen ublížit více, než si uškodíš ty sám, pokud jej nemiluješ. On může poškodit tvůj dům, ublížit tvým zvířatům, tvé rodině, otroku, služce, tvému dítěti, manželce, anebo přinejhorším tvému tělu, na němž se může dopustit násilí. Může ale ublížit tolik, nakolik ji můžeš poškodit ty? Vynasnažte se o takovou dokonalost, drazí, vyzývám vás! (...) Budete-li to považovat za nemožné, nikdy je milovat nebudete. Nejprve uvěřte, že to možné je, a modlete se, aby se ve vás stala boží vůle. (tvůj nepřítel) je to, co ty. Máš duši, duši má i on; máš tělo, tělo má i on. Je to, co ty – považuj jej za svého bratra. Na počátku byli našimi prarodiči Adam a Eva. Adam je náš otec, Eva matka. Jsme proto bratři.“ Rozbor jednotlivých proseb v modlitbě Páně mám ještě v relativně čerstvé paměti, ze svého nedávného studia Katechismu. A protože Katechismus hodně používá Augustinovy myšlenky, bylo mi všechno hodně povědomé. Ale to neznamená, že pro mě nebylo užitečné jeho kázáním naslouchat, jednak že je opakování matka moudrosti, a pak také pro tu radost se nechat oslovovat (ano, měl jsem pocit, že Augustin mluví přímo ke mně! :-) a zasahovat jeho nadšením a nakažlivým zápalem pro Boží slovo – dvě výstižné ukázky jsem si neodpustil dát i sem. :-) Naopak nové pro mě bylo mnohé z informací, které jsem si přečetl v eseji docenta Vopřady o modlitbě Páně v církvích patristické doby – mezi spoustou zajímavých věcí mě nejvíc zaujalo, že Otčenáš byl pro dosud nepokřtěné věřící tajným učením (bohoslužby nebyly přístupné všem a katechumeni někdy v půlce mše museli opustit kostel), že se s jeho zněním seznámili až krátce před křtem - to je velký rozdíl proti současnému stavu, kdy je modlitba Otčenáše často tím jediným, co lidé mimo církev z liturgie znají. „Nám Kristus praví: jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ? Jak mohl z třísky vyrůst trám? Protože jsme ji hned nevytáhli. Protože jsi nechal slunce tolikrát vzejít a zapadnout nad svým hněvem, nechals ji zestárnout; hromadil jsi zlá podezření, kterými jsi třísku zaléval, a tíms ji živil, až nasákla tak, že jsi z ní učinil trám. Aspoň se zachvěj, když slyšíš: Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah. Nevytasil jsi meč, nezasadil jsi žádnou ránu do masa, neprobodl jsi jeho tělo žádným výpadem, to jen ve svém srdci živíš nenávist - a před Božíma očima jsi považován za vraha a shledán vinným.“... celý text

Čas žít, čas umírat 1984, Erich Maria Remarque (p)

Faust a Markétka 1982, Johann Wolfgang Goethe

„Chceš lítat – a máš závrať. Proč se s námi paktuješ, když nedokážeš držet krok?“ Prezident Masaryk kdysi říkal, že se státy udržují těmi idejemi, ze kterých se zrodily. Goetheho Urfaust nám připomíná, že s našimi činy je to podobné – tam kde jsou naše motivace zakalené bezohledností a metody nečestné... ne, z podobně pojatého kořistnického postoje k druhým už není možné se vrátit ke stezkám spravedlivých, z toho při posledním účtování nevzejde než bolest a zmar; tam nečeká sladká blaženost, ale onen Matoušův pověstný „pláč a skřípění zubů“. Druhou asociací při mém noření do Urfausta byl Dostojevského Raskolnikov. Měl jsem pocit, že mají společné to „zaseknutí se“ mezi dobro a zlo: na jedné straně je jejich morální kompas dostatečně nevaruje před selháním (oba si snad dokonce myslí, že mají nějaké právo na to svévolně si ze života urvat víc, než jim bylo dáno), ale zase nejsou tak mravně umrtvení nebo cynicky zlí, aby si neuvědomovali (nebo ignorovali), kolik bolesti do světa jejich prostřednictvím vstoupí a neděsili se sami nad sebou. Přečtení „velkého“ Fausta jsem si plánoval na loňské léto, to neklaplo, ale jsem pevně rozhodnut to letos napravit! Faust ve své zárodečné podobě, s Mefistem a Markétkou, mě k tomu rozhodně navnadil, bylo to totiž nejen chytré (což jsem čekal), ale také svěžím způsobem napsané a ve své poslední části i překvapivě emočně zasahující. Žádná zaprášená nuda z muzea literárních dějin, ale dýchající a oslovující příběh!... celý text

Pipi Dlouhá punčocha (3 příběhy) 1976, Astrid Lindgren

„Dokud srdce tluče a krev je horká, tak člověku žádná zima neublíží.“ Copatá anarchistka Pipi byla mojí dětskou hrdinkou (ne teda zdaleka tolik jako Nancy Blackettová, to zas jako pozor, Nancy je jen jedna! ;-) a já jsem byl zvědavý, jak na mě bude její živelná energie působit při čtení dospělýma unavenýma očima. A ono jo, bavilo! I když... na řadě míst jsem zvedal obočí a přemýšlel, jestli tuhle nebo támhle paní Lindgren nevložila do textu něco hlubšího a znepokojivého a jestli opravdu čtu rozverné bezproblémové dětské vyprávění – protože třeba Pipina manická činorodost na mě občas docela působila jako popis nezvládnutého traumatu z odloučení. Ale pak jsem se rozhodl, že nebudu filozofovat ani psychologizovat ani jinak mudrovat a užíval jsem si ten ohňostroj bezbřehé fantazie a praštěných nápadů jako by mi bylo zase devět. :-)... celý text

Čtyři lásky 2013, C. S. Lewis (p)

„Milujeme-li, jsme zranitelní. Milujte cokoliv, a vaše srdce se bude určitě trápit a nejspíš bude zlomeno. Chcete-li si být jisti tím, že si je zachováte nedotčen, nesmíte je dát nikomu, dokonce ani zvířeti. Pečlivě si své srdce obalte koníčky a drobnými požitky. Vyhněte se všem závazkům. Bezpečně je uzamkněte v klenotnici nebo v rakvi svého sobectví. Ale v té klenotnici – bezpečné, temné, nehybné, bez přístupu vzduchu – se změní. Nebude zlomeno; stane se nezlomitelným, neproniknutelným, nevykoupitelným. Jediným místem mimo Nebe, kde můžete být dokonale bezpečni před všemi nebezpečími a zmatky lásky, je peklo.“ Po delším čase jsem se zase setkal se C. S. Lewisem a byl jsem opět spokojen (možná nejvíc ze zatím čtených Lewisových knih) s tím, jak přehledně a srozumitelně přede mě předkládá témata, nad kterými není možno nepřemýšlet – protože láska to jsou vztahy a vztahy jsou život a přemýšlet nad životem je nutné, má-li to být život k žití. Lewisovy knihy mi neodkrývají nové myšlenkové hloubky (jak to mám třeba u spisů kardinálů Ratzingera a Kaspera) ani mě nenaplňují pocitem duchovní spřízněnosti (jako myšlenky svaté Terezky nebo Romana Guardiniho), ale to nejspíš ani není jejich záměrem – svojí přísnou kategorizaci (která je ovšem dobrým sluhou, ale špatným pánem: to když našemu přemýšlení brání překračovat hranice vytvořených škatulek a pomáhá vytvářet zkostnatělé a neživotné myšlenkové konstrukce) jsou prostě dobré v tom, v čem dobré být mají: činí zmatený svět našich vztahů trochu méně zmatený a nás samotné trochu víc orientované ve vztazích které prožíváme - já jsem v každé ze čtyř (vlastně z pěti) kategorií našel jak nějaké ty dříve přehlédnuté, tak i důvěrně známé kostlivce. Ale také jsem našel místa, kde jsem se mohl s úlevou pochválit a konstatovat, že kráčím rovně a správným směrem. A zvláštní radost – i když v kontextu knihy nepodstatnou – a pyšně natřesená teologická peříčka jsem měl u pasáže, kde Lewis upozorňuje na stejnou nedomyšlenost v Augustinových Vyznáních, kterou jsem u tohoto slovutného myslitele loni rozpoznal taky. :-) „Přirozené lásky nejsou soběstačné. Něco jiného, co nejprve bylo neurčitě popsáno jako ‚slušnost a zdravý rozum‘, ale později odhaleno jako dobrota, a nakonec jako celý křesťanský život, musí přijít na pomoc pouhému citu, má-li tento cit zůstat sladký.“... celý text

Glennkill – ovce vyšetřují 2006, Leonie Swann

Listy z léta 1966, Fráňa Šrámek

„A zakřikuji někdy svůj stesk a své vzpomínky, připadá mi, že na Tobě hřeším, když na Tebe uprostřed takových lidí myslím. A když na okamžik zakřiknu svůj stesk, vyčítám si opět, že jsem na Tebe několik minut nemyslil. Ženo má dobrá, drahá, nejmilejší má, ta touha není ani z tohoto světa, jak já po Tobě hladovím...!“ Listy z léta na mě hřejivě dýchly v pravý čas. Do mimořádně mrazivé reality února 2022 - ve kterém jsem nucen sledovat válku téměř v přímém přenosu a vyrovnávat se s pocitem bezmoci – mi přinesly víru, že existuje i něco jiného, něco krásného, čistého a povznášejícího. Radost z toho, že stále existuje láska, že žije a že se dokáže projevovat takhle něžně. Na Fráňových dopisech ženě je krásná nejen ta úžasná a vzácná láskyplná oddanost, která se projevuje ušlechtilými slovy. Ale hlavně ta každodenní sdílená vzájemnost, blízkost v drobnostech, touha se podělit o své radosti ze zajímavých setkání nebo toulek po kraji – a to v letech, když už oba manželé nebyli žádní mladící (to bylo pro mě možná nejvíc okouzlující: sledovat manžele Šrámkovy, jak jim to jejich společné zůstává stále čerstvé!). A pak ta Fráňova okouzlující verbální hravost, ta na mě tady udělala ještě větší dojem než v jeho Měsíci. Bavilo mě si ho představovat, jak sedí s plnícím perem a pod vousy se usmívá při tvorbě svých slovních kudrlinek a taky při představě, jak bude brzy Milka jeho dopis číst a usmívat se zase ona. Nemohl jsem než se usmívat s nimi. :-) „Nejvíce to cítíš v lukách, tam tě to zastaví, tam zkameníš, oči se nedodívají a srdce nedoposlouchá: co to zní? co to zní? A když večer padají hvězdy, tu už je docela necivilně, zapomeneš na své pozemské jméno, na své malé pozemské ctnosti i nectnosti, nadlehčí tě to pojednou úžasně a padáš také střemhlavým, krásným obloukem jako jedna z hvězd.“... celý text

Dar 2007, Vladimir Nabokov

„Víš, chci všechno udržovat jakoby na samé hranici parodie. A chci taky, aby za tou hranicí byla hlubina věcí vážných, takže já se budu prodírat po úzkém hřbetu mezi svou pravdou a její karikaturou. A hlavně, aby všechno tvořilo jeden nepřerušovaný tok myšlenek. Chci oloupat jablko jediným souvislým tahem nože.“ Vzhledem k tomu, že moje zorientovanost v problematice meziválečné ruské intelektuální diaspory v Berlíně je vyloženě nulová (a ani v průběhu románu se to nijak výrazně nezlepšilo, protože je to pro mě příliš vzdálené a příliš složité – redakčním poznámkám, které by mi osvětlovaly kdo je kdo jsem v průběhu čtení věnoval méně a méně pozornosti), užil jsem si Nabokovův román pro jeho hravost a stylistickou bravuru. A ta teda byla! Grotesknost emigrantského světa s jeho prostředními a nízkými motivacemi byla zábavná jako u Bulgakova, občasné dějové absurdity mi připomněly Vonneguta a slovní hříčky snad i překonaly Borise Viana. Paráda! Je to zajímavé a možná nečekané, ale román byl opravdu obohacujícím zážitkem i pro čtenáře jako jsem já, který neocení (protože prostě nerozezná) ty jemné narážky na Turgeněva a variace na Puškina a všechny různé další literární aluze a intertextuální paraboly, karikatury a parodie... (jediné místo, kde moje čtenářská erudice zabodovala byla situace, kdy hlavnímu hrdinovy někdo vykládá námět k románu, který je nápadně podobný dosud ještě nenapsané Lolitě). Ale ony všechny tyhle literární finesy fungují dobře i samy o sobě. A kupodivu se ani navzájem nepřebíjejí! Příběhy v příběhu (hned dva!), vstupy autora do děje a změny perspektivy vypravěče ve mně nevyvolávaly dojem přesycení ani samoúčelnosti, jak to u podobných typů knih občas mívám, ale udržovaly moji pozornost a nutily mě se těšit na další čtení. Kdybych to měl shrnout jednou větou, snad bych napsal, že mě bavilo to číst, protože jsem na stránkách cítil, jak to Nabokova bavilo psát.... celý text

Měsíc nad řekou 2006, Fráňa Šrámek

Přestože jsou interakce mezi mladýma a starýma v téhle hře velmi zajímavé ve své rozmanitosti (někdy jsou plné něhy, jindy to pod povrchem pobublává, a ještě jindy jsou to srážky, až lítají jiskry!), zdálo se mi, že ty úplně nejzávažnější otázky panu Hlubinovi nepoloží ani Slávka (jako zástupce současného mládí), ani Josef (jako zástupce vlastního byvšího mládí), ale že si je musí položit sám. A hlavně: že on sám si na ně musí odpovědět. Nesmí si nechat odpovědi vnutit a také si nesmí nechat vnutit tu jakousi zdánlivě nevyhnutelnou nesmiřitelnost mezi nezkrotností mládí a usedlostí dospělého věku! Sám už do Hlubinových let dorůstám a uvědomuji si, jak problematické by bylo postavit proti sobě minulost a současnost jako vzájemně nekompatibilní elementy, ze kterých si můžu vybrat buď jednu nebo druhou. Protože tak to přece není, vždy je přece možné (a nutné) předchozí etapy svého života promýšlet a zpracovávat – dobré zachovat, na odumřelém nelpět a všechno integrovat. V rámci děje to bylo spíš vedlejší téma, ano, ale přesto jsem intenzivně vnímal Měsíc nad řekou i jako hru o invalidní komunikaci. Všichni členové Hlubinovic rodiny se mají rádi a záleží jim na ostatních, o tom žádná, ale co je dobro druhých a jak ho dosáhnout, to už spolu navzájem neprobírají, jen odhadují a domýšlejí se. Ve prospěch svých nejbližších tak konají bez jejich vědomí a souhlasu – prostřednictvím zatajování, předstírání... Jaká je asi naděje, že něco takového bude fungovat? Díval jsem se, že je to letos právě sto let od napsání Měsíce nad řekou. A myslím si, že když trochu odhlédnu od lehce archaického stylu, kterým se pan Fráňa vyjadřuje (o jehož lyrickém půvabu ovšem vůbec nepochybuju, líbila se mi hravost dialogů, hloubka postav i ta „barevná, ztřeštěná slovíčka“, jejichž používání se citliví duchem mladí lidé tak těžko brání ;-), tak mám před sebou literární dílo, které k nám svým obsahem srozumitelně promlouvá i dnes. Bylo užitečné i příjemné si Fráňu číst.... celý text

Cesta lesy 2012, Hans Børli

„Co vlastně střežíme tak žárlivě, co skrýváme v temných koutech mysli? Plesnivějící zbytky? Slabost, co říkáme jí síla? Strážní věže podél berlínské zdi? Kéž bychom uměli v sobě otevřít hranice! To uschlo by psí víno válek a Zeď hanby rozpadla se pod tíhou popínavých růží. A to říkám já, kdo své hranice vždy pečlivě hlídal ze strážných věží nedůvěry.“ Verbální projev spíše obyčejný, vlastně velmi obyčejný, ale vyvolávající velmi neobyčejný dojem. Prostota slov severského autora se zde zdá být dokonale v souladu s naší představou severské krajiny (už ta kombinace: básník-dřevorubec! :-) - nic zbytečného tady nenajde ospravedlnění, nic falešného se tady neschová pod maskou zdvořilostních ohledů. Vyvolávalo to ve mně pocit něčeho bytostně pravdivého, velmi trvanlivého, nadčasového a jaksi všezahrnujícího: do norského lesa se tak vedle sebe přirozeně vejde Satchmo, Hirošima i Getsemanská zahrada. A je v tom síla, ohromná síla! Protože je to právě otevřenost a upřímnost, která „dává křídla kamenům“ a naše slova očišťuje a zprůhledňuje – jednoduchost tak nikdy nemůže být banalitou a oslava čirého lidství nikdy nemůže být kýčem. „I KDYŽ ODVRÁTÍŠ SE, MINULOST TRVÁ. A věř, peklo není možné bez tebe, beze mne.“ Dvojjazyčná edice knihy může vypadat jako zbytečný luxus, vždyť kdo z nás si může porovnat norskou a českou podobu básní a „zkontrolovat“ práci překladatele? Ale pohled na originální text měl svoje kouzlo: poctivě jsem si všechno přečetl (občas i nahlas, abych si poslechl, jak to zní :-) a ještě o trochu víc si přiblížil atmosféru Børliho světa. A do své sbírky neužitečných, ale zajímavých znalostí, jsem si přidal ten kouzelný fakt, že vrána se norsky řekne kråka. :-) „Takový boj, boj v Getsemanech, v temnotách noci, na kolenou každý muž svádí. A ten vítězí - kdo potem pokřtěn, pochybnostmi, klid rozdává.“... celý text

Doktorka z domu Trubačů 2006, Ilona Borská

„Život je tak bohatý a mnohotvárný, že je někdy možné v něm najít štěstí a radost právě tam, kde čekáme jen smutek a odříkání. Pamatuj na to a pamatuj také, že je první povinností moudrého člověka jít po cestách života s dobrou myslí právě v těch místech, která se zdají nejneschůdnější...“ (Vlasta Kálalová) Strhující svědectví o úžasném životě! Nemůžu se nepřidat k chóru oslavných hlasů, které chválí doktorku Kálalovou za její houževnatost a odvahu, ale zejména za její prosté a neokázalé lidství, které nešlo přehlédnout v žádné z fází jejího dramatického života. V mých očích je Vlasta Kálalová hrdinka, jednoznačně, protože i když její statečnost není spektakulární jako třeba u Lawrence z Arábie, tak je až dechberoucí, s jakou samozřejmostí se pouštěla do zdánlivě nezvládnutelných úkolů, s jakou rozvahou a rozhodností čelila nečekaným výzvám. Klobouk dolů! Nepříliš zjevně, přesto však patrně, byla z textu vidět i druhá strana mince doktorčina života. Přestože byla natolik fascinující osobností, že měla mnoho přátel, její neústupnost a preciznost v každém okamžiku jejího života ji často komplikovala prožívání opravdové blízkosti. Chci říct: mám pocit, že její soustředění na cíl – a potřeba mít situace pod kontrolou a vést je k věcně správnému řešení - občas vedlo k projevům nedostatku empatie, možná až necitelnosti - typickým příkladem byla scéna s dcerou, která si z látky chtěla ušít halenku sice krásnou, ale nepraktickou... Byl jsem rád, že v příběhu byl i tenhle tón, na mém obdivu k doktorce Kálalové to nic neubralo, a ještě mi to připomnělo, že občas jsme ve svých životech sami sobě tím nejtěžším břemenem. Vypravěčský styl Ilony Borské se mi líbil, bylo to psaní svěží a čtivé, aniž by upadalo do podbízivosti. Přesto se mi román nejvíc líbil tam, kde jsem se mohl začíst přímo do dopisů doktorky Kálalové, škoda, že jich nebylo v textu víc! A vlastně si říkám, že by možná nebyl špatný literární počin, vydat něco jako sborník její korespondence. Vlasta Kálalová jako pilná autorka dopisů – to je věc v knize sice spíš okrajová, ale pro mě to bylo strašně milé a vzácné téma. Když popisovala občasná setkání se svojí celoživotní korespondenční přítelkyní Marii, kdy „stejně to osobní setkání většinou dopadlo tak, že spolu mlčky chodily po mezích nebo mluvily o nejběžnějších věcech, a to hlavní si zas až napsaly“, musel jsem se zasvěceně usmívat. Asi by se slušelo napsat o válečných událostech, ty jsou jednoznačně emočním těžištěm celého Vlastina života a při čtení o nich jsem jistě nejen já zažíval až fyzickou bolest a úzkost. Ale co o něčem takovém psát? Ach jo. Snad sem raději vložím myšlenku přítele Imána, která doktorku Kálalovou, myslím, vystihuje: „Nejsi lakotná, rozdáš jistě v životě i leckterou ze svých věcí - je to chvályhodné, ale jednoho dne dáš věc poslední. Budeš-li rozdávat z bohatství svých vědomostí, čím víc rozdáš, tím víc ti zůstane.“... celý text

Novéna se svatou Terezií z Lisieux 2016, Pavel Pola

„Milovat znamená všechno darovat a darovat i sebe sama.“ Tahle krátká novéna (dokonce i na poměry žánru) mi přinesla setkání s Terezkou, které bylo radostné a povzbudivé (dokonce i na poměry mých setkání s Terezkou) - ke krátkým ochutnávkách z Terezčina světa a zamyšlením otce Poly jsem si vždy přidal namátkou vybranou Terezčinu báseň ... a tahle kombinace mě každý z devíti dní spolehlivě dokázala povznést a vnitřně posílit. Snad každé setkání s Terezkou mi přinese něco známého (což mě uklidňuje) i něco nového (což mě obohacuje). Tentokrát jsme s Terezkou silně prožívali vědomí, že je nutné si zachovat lásku, víru a naději i tehdy, když modlitby zůstávají zdánlivě nevyslyšeny a záležitosti pozemského světa se nevedou podle našich představ. Protože všechno se nakonec nějak obrátí k dobrému. Protože všechno je milost. „Na večer tohoto života se před tebou ukážu s prázdnýma rukama, protože Tě nežádám, Pane, abys počítal mé skutky.“... celý text

Trojice : úvod do katolického učení o trojjediném Bohu 2019, Gilles Emery

Za dobu svého zájmu o teologii jsem už přečetl mnoho naučných knížek, které mě povznášely a dojímaly. Přečetl jsem mnoho jiných, které mě vtáhly tak, že jsem je četl jako detektivku. Emeryho Trojice nepatří ani do jedné této kategorie. :-) otec Emery nabízí velmi hutný, na fakta a údaje zaměřený výklad. Nenajdeme tady žádnou osobní interpretaci, žádný náhled do problematiky přes příběhy či metafory, jen velmi výjimečně se dozvíme autorův názor na tu či onu tezi, teorii nebo výrok. Takže jistě nemůžu tvrdit, že bych si čtení užil. Přesto jsem rád, že jsem Emeryho Úvod pročetl a že bude i trvalou součástí mojí knihovny – je to knížka relativně přehledná a strukturovaná, neopomíjí nic podstatného a na skromném počtu stránek uvádí jednak všechny potřebné definice a výčty, ale také jejich začlenění na správné místo katolické trojiční ortodoxie – k oslňování návštěvníků křesťanských večírků to vhodný podklad není, k přípravě na zkoušku z Trinitárky ovšem ano. :-)... celý text

Král panna: O smíření mužského a ženského principu v nás 2021, Marion Woodman