mirektrubak přečtené 1234

Skleněné ztráty 2021, Veronika Doskočilová

„Zavzpomínal, jak se celý život snažil každému vyjít vstříc. Nikdy nikomu neodmítl pomoc. Nedokázal se ani pohádat, natož zvýšit hlas. Že by to byl doopravdy stud za vlastní minulost a pouhopouhá snaha napravit všechny nestvůrnosti, kterých byl svědkem, a nebyl dost silný jim zabránit? Co všechny ty bezesné noci nebo sny plné násilí a ta obklopující bezmoc, když se vzbudil?“ Umístění výchozí zápletky do literárně lákavého prostředí terezínského ghetta by mohlo vyvolávat obavu, že se mladá autorka snaží vzbudit zájem o svůj román jeho vnějškovou atraktivitou. Ale ono je to právě naopak! To nejpodstatnější a nejpoutavější se neodehrává v dějích v koncentráku, ale ve vnitřním světě postav. Je to právě možnost sledovat přemýšlení hlavních hrdinů – Hanse, Vilmy a Lotty -, která je největším pokladem knihy. A je opravdu o co stát, protože všechny postavy mají svoji hloubku, svoji vnitřní integritu a logiku. Každá má svůj příběh, který je důkladně promyšlený, konzistentní a psychologicky reálný. Všechna čest, že to Veronika Doskočilová ve svém teprve druhém románu dokázala takhle zvládnout, že dokázala rozprostřít dějová a emocionální těžiště příběhu mezi tři protagonisty tak, že to dohromady všechno skvěle fungovalo - a když se ještě povedlo napsat přesvědčivě i dialogy a interakce hrdinů, vznikla kniha, která je stejnou mírou jak věrohodná, tak i čtivá a dějově strhující. Hlavním motivem románu je reflexe osobní historie. Každá z postav se s tím nějak potýká. Každá z postav se tak či onak musí vyrovnat s faktem, že dlouhý stín vlastní minulosti zasahuje i do současného života. Že své minulé já není možné zakopat, zazdít, schovat je před druhými, a hlavně před sebou. Ne, člověk nakonec bude vždy postaven před to, co v životě nedořešil. Člověk bude nakonec vždy nucen rozbít tu skleněnou ohradu, kterou se chtěl ochránit před kostlivci ze své skříně. Veronika Doskočilová ve své knize nabízí i řešení. Každý z trojice hrdinů se sice nejprve musí dostat do vnitřní krize, aby poznal nezbytnost změny přístupu ke svému životu, každý ale nakonec dospěje k podobnému závěru: že je zapotřebí maximální otevřenost a upřímnost – k druhým, ale zejména k sobě – k tomu, aby se staré rány otevřely a mohly se vyčistit. Aby se duše mohly zbavit zátěže neupřímnosti, člověk mohl přijmout sám sebe a mohl se znova zhluboka nadechnout. Ale protože nežijeme na světě sami, k vyrovnání vztahů je zapotřebí také odpouštět. Veronika v příběhu ukazuje, jak je to ozdravující, ale jak je to zároveň složité. Právě v tomto rozměru (zobrazení nutnosti smíření se s druhými i se sebou) mi román přišel nejsilnější a nejvíc se dotýkal mého vlastního života – a pomohl mi si mnohé uvědomit! Zejména spolu s Hansem jsem jeho trápení prožíval, promítal svoje vnímání do jeho osudu a přemýšlel i nad vlastními špatně srostlými vnitřními zlomeninami. A stejně jako Vilma jsem si uvědomoval potřebu dobrých druhých lidí pro samou podstatu své existence - její úpěnlivé „Prosím, ať nejsou zlí...“, které sama sobě šeptá při setkání se svými zachránci zapadá tak dobře i do mého vlastního prožívání. „Život je životem ve chvíli, kdy z něj vypudíte nenávist. Ta totiž život neplodí ani nešíří. Jediné, co šíří, je zase nenávist. Nenávist je koncem všeho živého. Nenávist zabíjí.“... celý text

Novéna se svatou Alžbětou od Trojice 2016, Milada Jiřina Burgerová

„Svěřím se Vám, co učinilo z mého života nebe na zemi: víra, že v nás dnem i nocí přebývá bytost jménem Láska a že nás žádá, abychom žili ve spojení s Ní a abychom všechny radosti i všechny bolesti přijímali jako dar z lásky. Toto vědomí duši povznáší nad všechno těžké a pomíjivé a umožňuje jí spočinout v klidu a míru.“ Tahle knížečka měla původně být vánoční dárek, k jehož předání ale vinou covidu nedošlo. A tak jsem alespoň potěšil sám sebe. :-) Protože strávit se svatou Alžbětou od Nejsvětější Trojice devět čtvrthodinek po dobu devíti dní, to pro mě opravu byla velká radost a posila. Znovu jsem si uvědomil, jak je hodně podobná svaté Terezce, ale jak je zároveň svébytná a originální – je až k nevíře, jak se obě děvčata (myslím Terezii i Alžbětu) bez formálního teologického vzdělání a zásadnější formace propracovala nejen k hluboké zbožnosti, ale také ke značné hloubce svých vlastních myšlenek a pregnantnosti jejich formulací. Ale proč se tomu vlastně divím, vždyť je to Karmel, tam prostě není o zázraky nouze. :-) Stejně jako při posledním setkání s Alžbětou jsem ocenil důraz, který klade na propojení lidského a božského. Když si v sobě pečlivě připravíme a očistíme místo pro přijetí Boha, celá Trojice sestoupí a udělá si v našich duších svůj příbytek – staneme se pak nástroji Kristova pokoje a budeme „tak plni radosti a dobrotivosti, aby všichni, s nimiž se setkáme, pocítili Kristovu přítomnost a Jeho lásku.“ (řečeno slovy další karmelitské řeholnice a téměř-vrstevnice: sv. Marie od Ukřižovaného Ježíše) V těchto časech jsem si také s útěchou připomněl Alžbětino přesvědčení, že vše, co se nám v životě přihodí, je dílem Boží péče a nějak to prospívá k dobrému. To není výraz nihilismu ani výzva k rezignaci na vlastní úsilí, to je vložení naděje ve svou budoucnost do rukou toho, kdo „je svobodný ve všem, kromě své lásky“. „Každá událost, každé utrpení i každá radost je svátostí, kterou nám dává Bůh.“... celý text

Ježíš Nazaretský – Prolog 2013, Joseph Alois Ratzinger

„Všichni víme, jak velice je dnes Kristus znamením odporu, který platí v posledku Bohu samému. Bůh je znovu a znovu nahlížen jako hranice naší svobody, která musí být odstraněna, aby člověk mohl být cele sám sebou. Bůh a jeho pravda stojí proti nejrůznější lži člověka, jeho egoismu a pýše. Bůh je láska. Ale lásku lze i nenávidět, tam, kde vyžaduje vystoupit ze sebe samého. Není to blaženě romantický pocit. Vykoupení není wellness, koupel v požitku ze sebe, nýbrž právě osvobození se od zaklínění do ‚já‘. Cenou za toto osvobození je bolest kříže. Proroctví světla a slova o kříži patří dohromady.“ Na čtení knihy jsem se pár dní připravoval a trochu se i musel nutit – očekával jsem totiž náročné a pozornost si vyžadující dílo, podobné třeba Benediktově Úvodu do křesťanství. Ale ono ne! Povídání emeritního Svatého otce bylo čtivé a čtenářsky přístupné. Žádné složité teologické koncepty, žádný slovník cizích slov, ale vyložení příběhů Ježíšova dětství ve formě, kterou lze beze strachu předložit i širší nevěřící veřejnosti. Líbilo se mi, jakým způsobem Benedikt začleňuje vánoční příběhy do celkových dějin spásy; ukazuje, jak zrození Ježíše navazuje na starozákonní přísliby, a zároveň ukazuje i propojení Vánoc a Velikonoc – tedy ty aspekty Ježíšova narození a prvních let, ze kterých se už dají odvodit budoucí události spásonosného Vzkříšení. Teologii jesliček nelze vykládat bez vztahu k teologii kříže. A líbilo se mi taky, že je Benedikt ve svém vyprávění nejen vstřícný a laskavý, ale nebojí se ani ukázat závažnost a závaznost, které na křesťany klade přijetí Ježíše jako svého Pána. Žít s Kristem je především dobrodružství lásky, to zcela jistě ano, ale je to také povolání, které vyžaduje plné nasazení a které na nás klade značné nároky. Je to totiž úkol tak naléhavý, že nároky nemůže neklást. „Člověk je bytost ve vztazích. A je-li porušen jeho prvotní, základní vztah – vztah k Bohu -, pak nemůže být opravdu v pořádku nic. O tuto prioritu jde v Ježíšově poselství a působení: chce člověku ze všeho nejdříve připomenout, kde je jádro jeho běd, a ukázat mu: nebudeš-li uzdraven, spasen tady, pak navzdory všem dobrým věcem, které nalezneš, nebudeš skutečně uzdravený.“... celý text

Lakomec 2008, Molière (p)

Měl jsem Lakomce ze své dávné středoškolské četby zafixovaného jako násilně humornou a charakterově nevěrohodnou hru, u které jsem nechápal, jak ještě může někoho oslovovat. Takže, když jsem si minulý týden její rozhlasovou adaptaci na Vltavě pustil, určitě jsem nebyl ve stavu zvláštního očekávání. Ale byl jsem příjemně překvapen, k čemuž zřejmě přispělo právě i povedené zpracování – ten Trojan je fakt dobrej, to je prostě marný. :-) Nejvíc mě pobavil dialog, ve kterém Harpagon zasněně mluví o voze a Valér o koze, tedy přesněji: když Harapagon básní o své truhlici a Valér o své milé – to bylo vtipné! A (před)poslední roztomilé scéně mnohých setkání chyběla snad už jen kakaová skvrna velikosti mexického dolaru. :-))... celý text

Přípravy na všechno 2020, Elsa Aids

Magorské modlitby 2021, Ivan Martin Jirous

„Viď tak se uzel za uzlem nakonec srovnal v síť Ale kam bych se schoval až přijde království Tvé nade zlem zvítězit? Až koukol od pšenice budeš chtít oddělit Pověz kam bych se schoval až přijdeš misky vah svých hříšníky naplnit“ Už ve výběru Čapkových duchovních textů ve sbírce Skoro modlitby jsem oceňoval to, jak neokázale funguje Martin C. Putna ve své editorské roli. Byl jsem tím překvapen, protože Putnu sleduji třeba v jeho rozhlasovém pořadu Spirituála, kde na sebe svým extrovertním vystupováním strhává pozornost občas i na úkor prezentovaného tématu (což nemyslím jako kritiku, ten přístup má své kouzlo a Spirituála v jeho podání bývá poučná i zábavná :-). Ale jak v už zmíněných Skoro modlitbách, tak teď v Magorských modlitbách je Putna skromný a pokorně slouží účelu knihy: tedy představení Jirousova duchovního života. Nečteme tak Putnovu reflexi Jirouse, ale čteme básníka Jirouse osvětlovaného Jirousem dopisy píšícím nebo Jirousem rozhovory udělujícím. A tam, kde nelze okomentovat autorem, bere si na pomoc Juliánu nebo dcery, samozřejmě také Písmo ... a až v poslední řadě přichází Martin Putna jako vykladač. Je mi to sympatické. A samotné Jirousovy básně? Co k nim napsat? Jako vždy to pro mě bylo zajímavé, smět sledovat ten pohyb mezi jeho zběsilostí a pokorou, mezi vzpurným rouhačem a vděčným kajícníkem, mezi drsnou necitelností a oddanou láskou. A jako obvykle mi pomáhají místa, u kterých mám pocit, že se z nich s Jirousem díváme na svět ze stejné perspektivy, k tomu, abych se zamýšlel nad tím, jestli náhodou nemám něco společného i s tou částí Jirousova světa, ve které je mi tolik protivný a kde se mi zdá, že s mým vlastním prožíváním života je zcela nekompatibilní. Ale víc než přemýšlení nad Jirousem jsem prožil čtení Magorských modliteb jako mocnou a mocně intimní zkušenost. Jako setkání s tvorbou člověka, jehož vnímavost vůči nepravostem světa i nepravostem vlastním přemáhá i jeho pud sebezáchovy. Rád jsem se zase po čase setkal s básněmi, které zdobí tak nebývalá upřímnost („Nemyslím si o sobě nic dobrého, nemám na to nárok, ale možná jsem na tomhle posraným světě i kvůli tomu, aby skrze mne bylo něco zřejmé.“) a zejména nebývalá něha, která je skoro až k neunesení. „Zas pruty mříží na oknech a ruce v pouta dané to abych aspoň v těchto dnech sepjaté měl je Pane“... celý text

Milenec 1989, Marguerite Duras

Na začátku mě novela vůbec nebavila a začítával jsem se (přesněji: zaposlouchával) dost pomalu – a kdybych nevěděl, jak krátká to kniha je, možná bych jí ani nedal šanci. Ale s postupem času jsem začal být víc a víc zaujat. Souviselo to s tím, jak jsem začal víc a víc vnímat, že se vlastně nejedná (tedy alespoň v mém chápání) o milostný erotický příběh, ale že to podstatné je skupinový portrét jedné totálně dysfunkční rodiny. Měl jsem pocit, že slast, kterou děvče získává na loži svého staršího přítele je ekvivalentem toho, co zažívají lidé, kteří se sebepoškozují. Její nutkání utíkat k milenci jsem četl jako nutkání zažívat něco, co alespoň na čas přebije zoufalý stav citlivé bytosti uvězněné v necitelném a city mrzačícím prostředí. Není divu, že se tak upíná ke svému mileneckému vztahu. Kdo pociťuje svoji situaci jako bezvýchodnou, pro toho je východ kdekoli. Kdo pociťuje svoji situaci jako beznadějnou, pro toho je naděje kdokoli.... celý text

Jsoucno a bytí 1992, Tomáš Akvinský

Moje odhodlání alespoň částečně proniknout do tajů učení svatého Tomáše Akvinského je značné. Zároveň je ale veliká schopnost Tomášových textů odolávat mé snaze o jejich pochopení – kromě mých přirozených intelektuálních dispozic (které holt jsou jaké jsou) je to nejspíš i tím, že žil v úplně jiném myšlenkovém kontextu, používal jiné termíny nebo stejné termíny jinak... Kniha profesora Sousedíka je tak pro mě velkou pomocí a velmi dobrou pomůckou: je to totiž opravdový úvod do Tomášovy nauky, vlastně spíš návod než úvod, ve kterém se ani tak nepíše, O ČEM Tomáš přemýšlí, ale spíš JAK přemýšlí. Navíc jsou přednášky zpracovány velmi didakticky a srozumitelně, definují základní tomistické názvosloví a představují pilíře, na kterých následně Tomáš staví svojí ohromující myšlenkovou katedrálu. A přestože i dál v Tomášově světě našlapuji značně nejistě, přece jen teď tápu o dost méně. Za to jsem profesoru Sousedíkovi vděčný.... celý text

Klíčové otázky evangelia 2017, Ermes Ronchi

„Jestliže se uzavřu do svého já, třebaže ozdobený všemi ctnostmi, a neúčastním se existence druhých, jestliže nejsem citlivý a neotevírám se druhým, mohu být bez hříchů, a přesto žiji ve stavu hříchu (Giovanni Vannuci)“ Komentář archandělky byl tak nakažlivě nadšený, že jsem měl Klíčové otázky evangelia v rezervačním systému své knihovny objednaný ani ne za deset vteřin poté, co jsem ho dočetl. :-) A rozumím okouzlení, které kniha vyvolala, cítím se podobně osloven a zasažen, pohnut a povzbuzen k tomu, abych se zase o trochu víc pokoušel žít svůj život odvážněji – s vědomím trvalé Kristovy lásky a Jeho důvěry ve mě. Témat se na relativně malý počet stran vejde mnoho a skoro každé mě zaujalo. Důraz na primát skutků nad naukou (Weil: „Ne z toho, jak mluví o Bohu, ale z toho, jak hovoří o věcech života, poznávám, zda dotyčný člověk pobývá v Bohu“) a na skutky jako prostředky k tomu, být druhým darem a požehnáním. Důraz na otevřenost vztahu s Bohem (nikoli jen vztahu k Bohu) a jeho důležitost (Maritainovo „nikoli dělníci podle pánových rozkazů, ale umělci inspirovaní Duchem“). Důležitost neustálého hledání Boha a kladení si otázek o Něm. Vědomí Boží touhy po naší touze. Inspirace k překročení formálních podob náboženství a ukončení upřednostňování sebe (jednotlivce i církevního společenství) před živým vztahem k živému Bohu. Výzvy ke zbavení se strachu z Boha (protože opakem strachu není odvaha, ale víra). A podněcování k Lásce, to zejména: vždyť bez ní nejsme víc než dunící kov a zvučící zvon. Považuji tyhle věci za jádro svého křesťanství a stejně jako lidunka1 v dřívějším komentáři jsem šťastný, že můžu žít tohle dobrodružství lásky. „Osvěcuj druhé, a tím budeš sám osvícen, uzdravuj druhé, a tím budeš sám uzdraven. Nesetrvávej sehnut nad svými příběhy, nad svými porážkami nebo vítězstvími, ale zabývej se touto zemí, tímto městem.“ „Všichni se rodíme jako vášnivá bytí. Náš život nepostupuje vpřed skrze příkazy nebo zákazy, ale vášní. Nepokračuje silou vůle, nýbrž díky přitažlivosti. Nerozvíjí se závazky, ale vábením. A vášeň se rodí z krásy, která je aspoň tušená. Vášeň pro Boha se rodí z toho, že člověk objevil krásu Krista. Bůh mě nepřitahuje proto, že je všemohoucí, nesvádí mě tím, že je věčný nebo dokonalý, z těchto důvodů může být obdivován nebo si dokonce zaslouží poslušnost, ale nemůže být milován. Bůh mě svádí tváří a příběhem Krista, člověka dobrého, krásného a blaženého života, svobodného jako nikdo jiný, milujícího tak, jak nikdo nikdy nemiloval.“... celý text

Vítězný oblouk 1978, Erich Maria Remarque (p)

„Láska! Co všechno se už skrylo za tím jménem! Od nejjemnější něžnosti kůže až k nejzazšímu zjitření ducha, od nejprostšího přání mít rodinu až ke smrtelné křeči, od zběsilého chtíče až k Jákobově boji s andělem. Tady si jdu, muž více než čtyřicetiletý, odchovanec mnoha škol, kterého sráželi k zemi a jenž se znovu vzpřímil, se zkušeností a věděním, prosetý sítem let, tvrdší, kritičtější, chladnější – nechtěl jsem to a nevěřil jsem tomu, nemyslel jsem si, že to ještě někdy přijde – a teď je to tady, a veškerá zkušenost není k ničemu, veškeré vědění jen zvyšuje palčivost – a co hoří líp na hranici citu než suchý cynismus a nashromážděné dřevo kritických let?“ Nejsilnější dojem jsem měl při čtení románu z vykreslené atmosféry, z té působivé kombinace velmi reálného popisu konkrétní historické situace v konkrétním místě a zvláštně přízračného bezčasí, které trochu připomínalo náladu filmů noir a ještě trochu víc ... no, bude to znít nejspíš dost divně, ale kdybych měl jmenovat jeden žánr, do které bych knihu zařadil, byl by to western. Bez legrace. Ravic mi opravdu připomíná hrdinu divokého západu: svojí pečlivě prezentovanou odtažitostí (řekl bych: okázalou neokázalostí) a neochotou k projevům citů vůči lidem, která ale neznamená, že by přestal rozlišovat dobro a zlo a přestal jednat ve prospěch dobra. To se projevuje ve slovech (třeba když v momentu upřímnosti řekne: „Čas je krátký. Přežít znamená všecko. Jednou bude člověka zapotřebí. Pro tu chvíli se měl člověk zachovat zdravý a připravený.“), ale zejména v činech, kdy neodmítne lékařskou pomoc zraněnému, ač ví, že tím podstupuje riziko deportace. Nejspíš i proto jsem si nevizualizoval Ravika jako Anthony Hopkinse, ale jako Charlese Bronsona. :-) Méně chvály mám pro dialogy. Nejde ani tak o to, že by podobně stylisticky vybroušené a do sebe zapadající věty hrdinové v reálném životě nedokázaly takhle říkat (určitě ne při tom množství vypitého calvadosu), spíš jsem měl pocit, že nám v nich Remarque někdy předhazuje docela laciná životní „moudra“. Výroky jako „ženy máme zbožňovat nebo opustit, nic mezi tím“, „láska se nemá pošpinit přátelstvím“, nebo Joanino údivné „zvláštní, že člověk může umřít, když miluje“ mi při čtení překážely. Ale nepřekážely příliš: Remarqův literární talent se projevil i v tom, že jsem s Ravikem spolucítil, i když jsem se nedokázal koukat na svět jeho očima (vlastně už si ani nepamatuji, kdy mi naposled byl někdo takhle sympatický, s kým jsem přitom nesdílel jeho světonázor). Náš nesoulad byl zejména v jeho vztahu k Joan. Nemyslím si, že láska je tím větší, čím v ní člověk víc trpí, a že když není bolestivě zraňující, tak to vlastně není dost láska. Ale zároveň se mi zdá, že právě ve vztahu k Joan se ukazuje nejvíc tragika Ravikova příběhu jako příběhu člověka, který sice touží po blízkosti druhého, ale vinou předchozích zkušeností zůstává nešťastně zaseklý někde mezi potřebou si city nepřipouštět a city naplno prožívat a k někomu se připoutat. Dojde tak k paradoxní situaci, kdy Ravic má sice dost odvahy zabít člověka, kterého nenávidí, ale nemá dost odvahy darovat se člověku, kterého miluje.... celý text

Evžen Oněgin 2017, Alexandr Sergejevič Puškin

„Jsem u konce však: nebudu se sobě vzpírat v marném zdání; vím, nemohu již: jste má paní. Vzdávám se svému osudu.“ Moje jediné předchozí setkání s básníkem Puškinem ve mně valný dojem nezanechalo a další jsem už neplánoval. Ale pak jsem na Oněgina náhodou (při hledání Fausta :-) narazil na stránkách pražské knihovny v podobě volně stáhnutelného PDF, v překladu Josefa Hory. Nahlédl jsem, začetl se ... a s radostí dočetl až do konce! Bavily mě Puškinovy vstupy do děje, přišly mi jako vhodný kontrapunkt k romanticky pojatému vyprávění: Puškin, který nejenže básní o Oněginovi, ale také Puškin, která básní o Puškinovi, kterak básní o Oněginovi. :-) Nečekal bych takto modernistický prvek u básníka, jehož dílo jsem považoval za klasický vzorek strojeného romantismu. Překvapení, ale příjemné! Puškinova dovedná práce s jazykem by v Oněginovi stála za pochvalu sama o sobě. Ale mně navíc zaujal značný kontrast mezi košatým jazykem a vlastně velmi minimalistickou zápletkou. A ono to dohromady fungovalo! Puškinova trochu barokní, ornamentální výstavba veršů nezastínila fakt, že jsem se v Oněginovi setkal s velmi nadčasovým (až archetypálním) příběhem, který se v průběhu časů stále opakuje, v literatuře i v životě! Ano, tragicky často se nám stává, že vinou našeho strachu z citových investic mineme volání hlasu z hloubky našich srdcí – a zjistíme to, až když je na všechno pozdě a nic už nejde spravit. „Ó lidé! Nejste podobní pramatce Evě v jejím snění? Co dáno vám, to nechcete; leč neustále tíhnete k zmiji a k tajemnému kmeni: jíst z plodu zakázaného… Ráj rájem není bez něho.“... celý text

Obrazový atlas dějin křesťanství 1998, Andrea Dué

Přestože by to mohlo vypadat, že v dnešní době permanentního přístupu k bezedné internetové studnici informací jsou podobné knihy encyklopedického typu zbytečné, byl pro mě tenhle průlet křesťanskými dějinami příjemným i užitečným zážitkem. Velmi jsem ocenil pečlivý výběr i podání zaznamenaných událostí, které nepřetěžovaly seznamy osobností a letopočtů, ani nepodstatnými „zajímavostmi“ (jak k tomu mají podobné publikace sklon) a ani jednotlivé kapitoly nepůsobí roztříštěně a nenávazně – naopak se mi zdálo, že témata srozumitelně navazovala a při plynulém čtení od začátku do konce (což samozřejmě není u podobného typu knih nutný způsob čtení) tvořila jednotné a obohacující vyprávění. Grafická podoba mě nadchla už méně. Sice jsem byl ohromen její obrovskou informační hodnotou (těch mapek a nákresů a grafů a časových os!! No to je něco pro mě!!), ale celkově to nebylo nic moc. Jistě, vím, že hodnotím knihu starou víc než dvacet let, ale když jsem si vzpomněl třeba na knihu „Expedice: Můj milostný příběh“ a uvědomil si jaká kouzla se s vizuálně-grafickou podobou literárního díla dají dělat, došlo mi, kolik tenhle atlas zůstal dlužen svému potenciálu. A drobné nedorazy v překladu (např. různé podoby jmen stejných osob) a nepečlivosti v editorské práci (minimálně u dvou témat je text evidentně nekompletní) jsou dalšími důvody, proč to na plný počet hvězdiček nemůže být.... celý text

Largo desolato 1984, Václav Havel

Když jsem Largo desolato viděl poprvé (zřejmě jako televizní inscenaci někdy v raných devadesátých letech), byl Václav Havel můj dětský idol a já dost těžce nesl, jak sám sebe vykresluje jako chybujícího a váhajícího velmi nehrdinného hrdinu-zbabělce. Dnes právě tohle oceňuju, tuhle Havlovu schopnost vytáhnout na světlo svoje vlastní slabé stránky. Jistě: jedná se o reflexi velmi formalizovanou a kontrolovanou (alespoň tedy předpokládám, že autor Havel o sobě skrze Leopolda Kopřivu říká přesně to, co si velmi přesně a důkladně rozmyslel, že říct chce :-), ale i tak to chce docela pořádný kus kuráže, jít takhle s kůží na trh. Je to paradoxní, ale prostřednictvím absurdních situací v Largu se dozvídáme o vnitřních i vnějších okolnostech světa disidentů víc, než by nám řekla lecjaká studie – připomínka podobnosti s Kafkou se mi zdá velmi případná. A tak si čteme hru, která je nejen zábavná a chytře vystavěná, ale také poctivě vypovídá a přesně diagnostikuje svoji dobu – a tím svoji dobu přesahuje, stává se obecnou a něco důležité říká také nám a o nás.... celý text

Pižďuchové 2003, Václav Havel

Očekávatelně chytré, očekávatelně absurdní a očekávatelně hravé. Ale nečekaně roztomilé! A že by to nemělo být pro děti? To si určitě nemyslím, řekl bych, že by děti ocenily a intuitivně chápaly bizarní zacyklenost pižďušího světa i bez toho, že by rozpoznaly nápadnou podobnost s mentalitou normalizační nomenklatury.... celý text

Elementární částice 2013, Michel Houellebecq

Když ze života odstraníme veškerou radost, zbude z života vůbec něco? Elementární částice se se mnou jako s čtenářem nepotkaly. Skoro vůbec. Není to zřejmě tím, že by byly tak bezútěšné: knihy Elfriede Jelinek mám rád a romány Radky Denemarkové mám dokonce velice rád - a ty jsou pokud jde o absenci optimismu v pohledu na lidské plahočení dost podobné. Ale Elementární částice mě po většinu času jen unavovaly. Nejen přemírou sexuality, která je zde povýšena na středobod všeho. Nejen absencí lidskosti (což je něco značně odlišného od lidskosti poraněné nebo deformované v jiných příbězích o duševně strádajících osobách) jako hybatele v životech bratří. Tím nechci říct, že jsem nenacházel pozitiva. Řadu věcí, na které Houellebecq upozorňuje, také vidím jako problémové aspekty naší doby, řada myšlenek a postřehů byla trefná a zasáhla i moje citlivá místa – občas mi i román ukázal, že citlivá místa mám i tam, kde jsem myslel, že je nemám. Přemýšlet bylo o čem, určitě. Ale, bohužel, se v tom románovém postmoderním mišmaši jednalo pouze o ojedinělé záblesky. Můj problém s Houellebecqem byl nejspíš v tom, že jsem mu jeho román neuvěřil jako jeho vnitřní výpověď o jeho pocitech ze světa a jeho obavách o svět. Naopak se mi zdálo, že z příběhu dost zřetelně trčí touha šokovat a zaujmout, být odlišný a zapamatovatelný a stát se literární událostí. Ale nevím, nechci autorovi křivdit, možná není problém na jeho straně, možná je zkrátka jen moje současné pokojně radostné životní naladění příliš vzdálené téhle Houellebecqově totální skepsi – a stejně jako sytý nevěří hladovému, tak možná šťastný nevěří zoufalému. :-))... celý text

Doba Ježíše Nazaretského 2019, Mireia Ryšková

Stejně jako v nedávno čtené biografii Pavla z Tarsu, jsem se i v téhle knize potkal s velmi pečlivě vypracovanou studií života důležité postavy církevních dějin – tentokrát samotného Ježíše Nazaretského. A bylo to opět mimořádně přínosné čtení. Dobový kontext, historický, lokálně-politický i společenský totiž dává šanci lépe chápat čtení Písma. To jsem si na více místech potvrdil, protože se mi často stalo, že když jsem si ze čtení knihy odskočil k Novému zákonu, viděl jsem leccos trochu jinak, hlouběji a poučeněji. Jako obvykle u podobných knih: větší potěšení jsem měl z teologických částí (které jsem nacházel v oddílech o Ježíšovi v kontextu své doby, procesu vytváření Nového zákona, šíření křesťanství a vzniku prvotních církevních obcí). Zatímco jména králů, císařů a tetrarchů se mi pletla a nedělám si příliš iluze o tom, že si je v hlavě ve větší míře uchovám, tak tam, kde se probíraly jemné rozdíly mezi věroučnými důrazy jednotlivých christologií (mezi pojetím autorů jednotlivých evangelií v závislosti na předpokládaných adresátech sdělení, mezi pavlovskou a janovskou teologií atd.), tam jsem měl oči na šťopkách a snažil se vnímat vše velmi pozorně. Protože i pro náboženské texty platí, že čím přesněji rozumíme okolnostem jejich vzniku, tím lépe mohou v našich srdcích pracovat. Ocenil jsem také poctivost přístupu k tématu. Tam, kde profesorka Ryšková neví, přiznává že neví. Tam kde se domnívá, upozorňuje, že se jedná pouze o domněnku. Vzhledem k tomu, o jak obtížně mapovatelné období se jedná, je to věc zásadní důležitosti: potřebuje vědět, co víme, co předpokládáme, co tušíme ... a co naopak ani netušíme.... celý text

Zimní pohádka o Smolíčkovi 1954, František Hrubín

Jako dospělý čtenář, žijící dalece vzdálen realitě komunistických padesátých let, jsem se neubránil údivu nad variantou příběhu, ve které se jako pravověrný Deus ex machina objeví děda Mráz, podaruje jelena náhradními zlatými parohy a zachrání Smolíčka před falešnou perníkovou chaloupkou. Strašná slátanina, a ještě takhle ideologická, chtělo by se říct. Ale Jiří Trnka jako ilustrátor a František Hrubín jako citlivý veršotepec byli tak talentovaní mistři svých oborů, že je jejich společné dílo neodolatelně poetické a něžné – komplikovaným okolnostem vzniku navzdory. Až jsem neodolal, a ač jsem původně chtěl jen zvědavě nakouknout, přečetl jsem si ji celou. :-)... celý text

Dokumenty mezinárodní teologické komise věnované morální teologii a etice 2010, kolektiv autorů

„Hledání společného etického jazyka je neoddělitelné od zkušenosti obrácení, jehož prostřednictvím se osoby a komunity vzdalují silám, které usilují uvězňovat lidskou bytost v netečnosti nebo ji vedou k tomu, aby budovala zdi oddělení od druhých nebo cizinců. Kamenné srdce, tedy srdce chladné a necitelné vůči údělu bližního nebo celého lidského rodu, se musí proměnit díky působení Ducha svatého v srdce z masa, jež je vnímavé k pravé moudrosti, jež je soucitné, nechá se prostupovat touhou po pokoji a naději pro všechny. Právě takové obrácení je podmínkou každého dialogu.“ Texty Mezinárodní teologické komise věnované etickým otázkám nabízí čtení velmi poutavé, není to žádná suchopárná a životu vzdálená katolická věrouka. To mě nepřekvapilo, po mých zkušenostech s publikacemi Papežské biblické komise i encyklikami posledních svatých otců jsem to docela očekával a na setkání jsem se těšil. A nebyl jsem zklamán. V případě dokumentu Hledání univerzální etiky (který je nejvýraznější části jak počtem stran, tak svým vlivem) jsem četl se speciálním zájmem, protože téma mezilidského dialogu a hledání společného prostoru pro mírumilovné sdílení světa je mi zvlášť drahé. A zdálo se mi, že na to jde MTK správně, otevřeně a s přesvědčením, že porozumění je možné, ale zároveň s vědomím, že nalézat společnou řeč neznamená odstranit překotně ze svých postojů vše potenciálně překážející. Nejmocnějším zdrojem naší naděje pro svět je vědomí, že existuje něco jako přirozený zákon vepsaný do našich srdcí. Něco, co máme společného lidé dobré vůle na celém světě, bez ohledu na to jakým náboženským prostředím jsme formováni. Všichni tíhneme k vlastnímu štěstí, dobru svému i dobru obecnému, a dokument působivě ukazuje, jak to sice různá náboženství dělají každé jinak, ale směrem ke stejnému poslednímu cíli (skeptický čtenář by se mohl jízlivě zeptat, jak by do toho zapadl třeba exkurz do kultury Inků, ale na to lze jistě odpovědět, že text má svoji stanovenou délku a není možné do něj zahrnout všechno ;-). Ale samotná naděje nestačí a konstatováním mezináboženské konvergence naše práce nekončí. Naopak, tady naše práce teprve začíná. Hledat společnou řeč se světem jistě není snadné, vinou nedorozumění i nedůvěry, i vzhledem k tomu, že to „bytostné naše“ máme každý trochu jinde a strach, že se jádro našeho přesvědčení může v celospolečenském ajntopfu rozpustit jistě není možné přehlížet. Přesto: vycházet naproti našim vzdáleným bližním a hledat společný základ pro mezilidskou vzájemnost je nejen uložený úkol, ale je to zároveň radostná povinnost, která nese sladké plody. A jaký je nejlepší doprovod na této naší cestě k druhým? Nic menšího než Láska. „Ježíš kladl různými způsoby rozhodující důraz na etický primát lásky, která neoddělitelně propojuje lásku k Bohu s láskou k bližnímu. Láska rovněž odhaluje hlubší smysl zlatého pravidla. Ono: ‚Nečiň nikomu to, co nechceš, aby bylo činěno tobě‘, se stává v Kristu přikázáním lásky, která nezná limity. Kontext, v němž Ježíš cituje toto zlaté pravidlo, determinuje hloubku jeho pochopení. Citace se totiž nachází uprostřed sekce, která začíná přikázáním: ‚Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí,‘ a vrcholí povzbuzením: ‚Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec.‘ Spíše než nějaké pravidlo směnné spravedlnosti má zlaté pravidlo formu určité výzvy, neboť vybízí k tomu, aby člověk převzal iniciativu lásky, která je sebedarováním. Podobenství o milosrdném Samaritánovi je charakterizováno právě touto křesťanskou aplikací zlatého pravidla, neboť hlavní zájem přechází ze starosti o sebe na starost o toho druhého. Blahoslavenství a Horská řeč vysvětlují způsob, jak je třeba prožívat přikázání lásky, totiž nezištně a na základě vciťování se do druhého, což jsou vlastní prvky oné nové perspektivy, která odpovídá křesťanské lásce. Tak tedy uplatňování lásky překračuje všechny druhy uzavřenosti a také všechny meze. Láska nabývá univerzálních rozměrů a stává se z ní s ničím jiným nesrovnatelná síla, neboť lidskou osobu uschopňuje vykonat to, co by bylo bez lásky nemožné.“... celý text

Prameny křesťanské morálky : její metoda, obsah, dějiny 2018, Servais Pinckaers

„Svoboda je schopnost, která je nám dána, jen je třeba, aby se stala účinnou mocí. Může se totiž snadno stát, že se natolik upneme na některá dobra – třeba na peníze či potěšení –, že se staneme jejich otroky a ztratíme svou svobodu vůči nim. Svoboda je tedy moc, kterou musíme rozvíjet při samotném užívání dober. Projevuje se a formuje dvojím přístupem, sestávajícím z připoutání se a odpoutání: připoutáním se k dobru jeho oceněním, ale i odpoutáním se od něho kvůli jeho omezenosti a především za účelem dalšího postupu k plnému dobru. Svoboda tedy vyžaduje nácvik v užívání dober, a to v dynamické perspektivě nadšení a pokroku k dobru. Na tomto místě vstupují do služeb svobody ctnosti. (…) Ctnost není ta spořádaná, poslušná dívčina mdlého ducha, jak si ji často představujeme, bez jiskry a špetky přitažlivosti, otročící zákonu. Ti, kteří se v ni odvážili věřit, ze zkušenosti vědí, že je nositelkou světla plnou síly, překvapující svými dary.“ Otec Servais Pinckaers na sebe ve své knize nakládá nelehké břemeno. Dal si za úkol vyvést křesťanskou morálku ze stereotypů novověkého myšlení a navrátit ji k podobě, jakou měla v podání evangelií, církevních Otců a v učení svatého Tomáše. Novověké myšlení totiž sevřelo morálku do pojmů povinností a závazků, kdy se na každý lidský skutek nahlíželo jednotlivě a každý skutek měl své hodnocení, které katacheté a zpovědníci našli na příslušné straně příslušného církevního dokumentu (zjednodušeně řečeno). Takové pojetí vnímalo lidskou svobodu jako otázku rozhodnutí mezi dobrem a zlem; a odtrhovalo zvnějšku ukládaný zákon (co bychom měli dělat) od svobody (co bychom chtěli dělat). Takto pojímaná morálka je ovšem značně redukovaná, pouze kárá, zakazuje a vymezuje, ale nepodněcuje k následování dobra a pravdy, zdokonalování ctností a pěstování lásky k Bohu i bližním. Je velmi osvěžující a povzbuzující, že si Prameny křesťanské morálky neberou z Bible pouze imperativní části (tedy zejména Desatero), ale že vnímají Písmo ve svém celku. To umožňuje proměnu ve vnímání morálky, kdy tato už není záležitostí přikázání, ale věcí lásky – primárně té Boží ke člověku, ale i následné lidské odpovědi, tak jak se projevuje v našem myšlení i skutcích. Návratem k pramenům morálky se proměňuje také chápání svobody. Ta už není odstřihnuta od přirozených sklonů, ani není uzavřená v patologické dualitě mezi dobrem a zlem, svobodou a zákonem, sebou a svobodami druhých. Svoboda podle otce Pinckaerse (a tedy podle svatých Pavla, Augustina a Tomáše) spočívá na přirozených sklonech k pravdě a dobru. Svoboda musí být kázní a postupným vychováváním zdokonalována, a propojována ze separovaných skutků do mravních celků a návyků. Zákon je jistě nezbytnou vnější pomůckou, zvláště v první fázi, ale prostředkem naší cesty ke štěstí je otevřená svoboda, zaměřená na společné blaho a hledající zalíbení právě v pravdě a dobru. Prameny křesťanské morálky nejsou učebnicí univerzální etiky, už jejich název ukazuje, že východiska jsou specificky křesťanská. Přesto mohou být zajímavým čtením i pro nevěřící čtenáře. Nejen jako vhled do toho, co opravdu je křesťanská morálka (a co naopak opravdu není!), ale i proto, že svoboda, dobro, pravda a láska jsou důležitá univerzální témata a žádná příležitost k prohloubení si povědomí o těchto věcech není zbytečná. Vydat se na cestu za zpřesňováním těchto pojmů s knihou otce Pinckaerse stojí za to – je to sice cesta, která si žádá pečlivé a vnímavé čtení, ale pozorného čtenáře nakonec nejen poučí, ale i povznese. „Láska k pravdě jde ruku v ruce se smyslem pro objektivitu. Nejedná se o chladnou a neosobní objektivitu pozitivních věd, ale o čistě lidský smysl pro realitu jsoucen a osob, který nám otevírá dveře k jejich nitru a který pokládá základy přátelské lásce, při respektování vzájemné odlišnosti. Tato láska je nemyslitelná bez pravdivosti a objektivity. Prostřednictvím této hluboké objektivity předává pravda lásce své bohatství. Láska a pravda jsou tedy jedna s druhou přirozeně propojené v tom nejosobnějším jednání a setkávají se v samotném ohnisku svobody. Výchova ke svobodě je tak zároveň výchovou k pravdě a lásce. Všechny mravní hodnoty a ctnosti musí být prozářeny a prostoupeny láskou k pravdě.“... celý text

Benedikt z Nursie 1991, Walter Nigg

Benediktův životopis jsem měl tendenci vnímat jako přiznanou legendu, u které se nejenže nepochybuje o smyšlenosti konkrétních zázraků, ale jako nejistá se bere vlastně i samotná Benediktova existence (není to jen pohled sekulárního světa, v tomto duchu se Benedikt představuje i studentům teologie) - do toho ten lidový, až pokleslý, naivní styl, no a výsledkem byl pocit, že jak Benediktova řehole, tak jeho životopis (z knihy Dialogy z pera Řehoře Velikého) je pro čtenáře v našem století už hodně problematické čtení, které je sotva něčím víc než historickou zajímavostí. Náhled Waltera Nigga na Benediktův život mě zaujal právě tím, jak odlišný postoj zaujímá. Bere totiž Benedikta velmi vážně a staví jeho pevnost a pokornou oddanost do protikladu s moderním světem. Je v tom někdy (podle mého názoru) dost nespravedlivý a někdy i vyvolává pocit, že si vlastně jen skrze Benedikta vyřizuje účty s dobou, které přestal rozumět, ale ... ale přesto je na řadě míst překvapivě aktuální a jeho kritické postřehy vůči našemu pohodlnému křesťanství jsou dosti trefné – a stojí za to, se nad nimi zamyslet. Samotná drobná knížka je členěna do tří částí. Nejprve pan Nigg převypráví to nepodstatnější z Benediktova života (podle Řehoře), pak okomentuje pro něj důležité části jeho Řehole, a nakonec se nám dostane i ukázek z obou interpretovaných děl – a můžeme si tak udělat sami obrázek. A protože je to knížka útlá a dobře čtivá, dá se zmoct za jeden večer - a pro mě osobně to byl večer příjemně strávený a tohoto svého setkání s Benediktem nelituji.... celý text