mirektrubak
přečtené 1234
Přítel z domova
2020,
Veronika Doskočilová
„Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“ Ne, tohle není citát z románu, je to z Bible, z listu svatého Pavla Korinťanům. A proč to píšu na úvod svého komentáře ke knížce Přítel z domova, když to není ani náboženský příběh, ani „romantická love-story o dvou mladých hledajících se srdcích“? Protože láska (ve své pravé podobě, tedy ne jako pomíjivé vzplanutí, ale jako vnitřní „rozhodné rozhodnutí“ být v životě požehnáním pro druhé) je vždy přítomna tam, kde je hlavní hrdina Paul. A vlastně je tam přítomna i tehdy, když tam Paul už fyzicky není, stačí jen vzpomínka na něj. Láska v Paulově životě nemůže nebýt, protože bez lásky by jeho život byla jedna velká série životních ran bez žádného smyslu – a on by měl všechny důvody pro to, sedět na své důchodcovské lavičce a stěžovat si na osud. Ale to by nebyl Paul! Ten namísto toho udělá ještě svůj poslední dobrý skutek (tedy: svůj poslední skutek lásky), když svým optimismem prolomí důmyslnou bariéru kolem srdce svého přítele a probudí ho k životu – jako nějakou mrzoutskou, bezzubou, Wyomingskou Popelku. :-)) Moc se mi líbilo, jak byla kniha napsaná! Ve své prvotině se autorka nepředvádí tím, kolik toho už literárně dovede a jaké všelijaké slovní obraty, vypravěčské triky a vycizelované myšlenkové konstrukce umí použít. V jejím podání neslouží příběh k tomu, aby poukázal na její literární talent. Naopak. Její nesporný literární talent je ve službě vyprávění, které je snad právě proto tak přirozené, neokázalé a laskavé – ovšem bez toho, aby sklouzlo do sentimentu nebo banality. Myšlenkové poselství z románu netrčí, není nám servírováno pod nos, spíš se postupně odkrývá, nějak se v nás samo rodí, nenásilně, jak tak George a Lauru doprovázíme při jejich hledání. Kdybych měl svůj pocit vyjádřit jedním slovem, byla by to prostota. Ano, Veroničin první román je prostý, v nejlepším smyslu toho slova. Ještě než jsem se do čtení pustil, hodně jsem si přál, aby se mi román líbil! A to proto, že se s velesympatickou autorkou maličko znám (kdo nemá to štěstí, nechť si představí slečnu Bakerovou a nebude příliš vzdálen realitě ;-), takže jsme měl strach z představy, jak jí budu muset do očí říkat, že dílo, do kterého vložila svůj čas a srdce považuji jen za nějaké nemastné-neslané povídání. (Jenže pravdu bych říct musel, a nejen proto, že se s Veronikou setkáváme v semináři zabývajícím se morálkou, etickými dilematy a okrajově tedy i tématem milosrdné lži. :-)) No, byly to plané obavy. Přítel z domova je dovedně napsaná kniha, krásná navenek i uvnitř, chytrá a přirozeně moudrá. Plná náruč hvězdiček, plným právem.... celý text
Sancta Familia
2020,
David Vaughan
Pamatujete si ještě na film Amélie z Montmartru? Na tu scénu, kdy Amélie najde v koupelně tajnou skrýš, v ní krabičku s poklady a v ní upomínky na dávno zmizelé dětství cizího člověka, který ale právě tímto nečekaným setkáním (skrze pohled na zdánlivě obyčejné předměty, které ale získávají hodnotu tím, že pro někoho kdysi dávno byli mimořádně cenné) přestává být cizí? Podobně pohnut a okouzlen jsem se cítil, když jsem obracel stránky knihy Sancta Familia. Samotný obsah knihy jistě není bezchybným literárním velevýkonem, je to prostě home-made knížka dospívajících kluků (byť velmi povedená!), kteří si pro pobavení své a svých blízkých hrají na spisovatele. Ale obrovskou emoční sílu má právě tím, že se nám takhle zpřístupňuje něco velmi intimního, a to právě svojí přirozenou nedokonalostí, právě tím, že se nejedná o knihu, která by byla tvořena s myšlenkou na veřejné publikování. Jako bychom sedli do pomyslného stroje času a cestovali v něm do už dávno zaniklých dob, abychom tam mohli zakusit atmosféru světa, který se po zkušenostech se šoa už nikdy nevrátí. Při čtení jsem ale nedokázal pouze rozjímat a dojímat se. Naopak. Často mi i běhal mráz po zádech při vědomí, že Welsovi sice vědí, že žijí v těžkých časech a že ještě těžší časy přijdou (nejsou to žádné bezstarostné „děti hrající si pod sopkou“), ale budoucnost v celé své hrůze si nedokážou představit – jak by taky mohli? Měl jsem zvláštní radost z toho, že jsem takhle navštívil právě rodinu Welsů. Loni jsem totiž četl paměti Šimona Welse, a mezi mnoha dalšími zajímavými větami četl i o naději, že „jeden každý člen každé následující generace bude pokračovat s psaním, s napsáním toho, co zažil, co vytrpěl a kdy se radoval.“ No, a právě kluci Welsovi jsou jeho vnuci! Takže svým počinem vlastně záměr svého dědečka splnili, nevědomky. Další předávání literární štafety přerušila nacistická brutalita. A možná i proto jsem rád, že jsem díky Maruščiným doporučením obě knížky (Šimonovu i kluků) četl, mám totiž pocit, že tím tak nějak (sice nedokonale, protože jen symbolicky) pomáhám splnit přání Šimona Welse, aby jeho svědectví nezůstalo uzavřeno ve své době, ale aby bylo mostem do jiných časů. A tohle jsou poslední věty celé knihy, které žádný další komentář opravdu nepotřebují: „Je to rodina, která se směje a moc dobře si rozumí, a která by se mohla navzájem sežrat, když se rozzlobí. Je to rodina, jak má být. Z budoucnosti nemusí mít strach, doufejme však, že záhy změní bydliště a bude nerušeně dále hrát tenhle divadelní kus.“... celý text
Člověk jako osoba - Filosofická antropologie
2016,
Jan Sokol
„Vědecký ani filosofický výklad nemůže nikdy nahradit zkušenost s jednotlivou lidskou osobou. Protože musí zůstat všeobecný, nemůže ani naznačit úžasné bohatství možností a variant lidských povah a osudů. Proto se při přednáškách ukázalo jako velmi užitečné doplnit teoretický výklad četbou krásné literatury, zejména klasického románu, jak to ostatně ‚pragmatickým antropologům‘ doporučuje už Immanuel Kant. Studenti měli za úkol přečíst něco z Balzaca, Bunina, Dostojevského, Faulknera, Flauberta, Manna, Mauriaca, Shakespeara, Singera, Stendhala, Tolstého nebo Turgeněva a referovat o románových postavách jako o osobách. Podobný postup vřele doporučuji i každému čtenáři. Právě klasický román (nebo divadlo) dává možnost nahlédnout ‚dovnitř‘ úplně jiné, cizí osoby, což je pro každého vychovatele zkušenost nad jiné cenná.“ Moje první knižní zkušenost s profesorem Sokolem mi přinášela velmi hluboké pocity radosti. Pocity radosti téměř fyzické. Roli v tom nejspíš hrál i fakt, že jsem mnohé z nejkrásnějších pasáží knihy (o vztazích, o lásce a o tvářích druhých lidí) četl pod hřejivým pyrenejským sluncem v areálu poutního místa v Lurdech. :-) Ale nepochybuji o tom, že bych byl z pana Sokola nadšen i v méně příjemných podmínkách, protože jeho pojetí výkladu mi vyloženě káplo do noty. Že je výborný popularizátor složitých témat jsem věděl už z dříve poslouchaných přednášek na Proglasu, ale v knižní podobě (kdy jsem mohl snáze od napsaných myšlenek odbíhat a zase se k nim vracet) to bylo ještě o pořádný kus intenzivnější. Struktura knihy směřuje od popisu člověka zvnějšku, jak je viděn okolím, přes obraz člověka, jak vnímá sám sebe, až po popis člověka, který se stává osobou tím, že vstupuje do vztahu s druhým Ty. (slovy Talmudu: „Neodpovím-li sám za sebe, kdo za mne odpoví? Ale odpovídám-li sám za sebe, jsem to ještě já?“) V každém z těchto kroků šel pan Sokol do větší hloubky, až dokráčel k samotné podstatě lidské osoby, která vstupuje jako nehotová do nehotového světa s úkolem teprve se – svým kontaktem s bližními, uvědomělou reflexí a pěstováním svých rolí – opravdovou osobou stát. Cesta k osobní zralosti (tedy zralosti sebe jako osoby) není snadná a vydat se na ni vyžaduje vnitřní odvahu. Člověk se na ní navyvádí různých psích kusů, mnohokrát nezaslouženě ublíží a mnohokrát je mu nezaslouženě ublíženo, jistě, vždyť každá hloubka vyvolává závrať a každá blízkost může přinést kromě životadárných povznášení i nesnesitelné peklo. Ale je to cesta, kterou stojí za to podniknout, protože pouze vztahy zralých osob, které budou kultivovat mezilidskou komunikaci a společný životní prostor, povedou k vytvoření trvale obyvatelného světa, který se nebudeme muset stydět předat dalším generacím. Myslím, že kouzlo výkladu profesora Sokola spočívá v tom, že dokáže na zdánlivě jasná fakta nahlédnout nově, někdy jejich pochopení změnit, jindy prohloubit a vycizelovat, jindy „pouze“ přesněji definovat. Někdy mi to přišlo téměř banální, až jsem si říkal, že je ten či onen výrok přece naprosto jasný – jenže on byl naprosto jasný právě až poté, co ho pan Sokol svým vysvětlením jasným udělal. „Lidská svoboda není omezena jen tím, co fyzicky zmůže a dokáže, ale že jí zatím chybělo jakékoli oprávnění. Že lidská svoboda není jen výkonem a stupňováním moci a že jí cosi podstatného chybí: že není legitimní, dokud si vedle otázky ‚mohu?‘ nezačne klást také otázku ‚smím?‘ Teprve příkaz tváře, nahé a bezbranné, může člověku otevřít oči a poskytnout příležitost, aby nahlédl tento podstatný rys lidského poslání, kterému Lévinas říká ‚etická existence‘.“... celý text
Obsluhoval jsem anglického krále
2007,
Bohumil Hrabal
Líbilo se mi to asi nejvíc z knih, které se mi zatím od Hrabala dostaly do rukou (byť tahle konkrétní se mi dostala „do ucha“ :-). Měl jsem pocit, že narozdíl od dříve čtených příběhů se zde konečně setkávám s promyšlenější koncepcí a trochu hlubším záběrem – Jan Dítě je sice také v jistém smyslu směšná figurka jako strýc Pepin a má s ním také společnou schopnost nevidět ze světa víc než jen sám sebe, ale je vydán dějinným pohybům napospas způsobem, který leccos vypovídá jak o naší národní historii, tak i o naší národní povaze. On sám by si tyhle geopolitické turbulence jistě rád odpustil – je to typický fachidiot, který by nejraději žil zcela mimo realitu v dějinné nehybnosti (vzdáleně mi tím připomíná Oskara z Plechového bubínku) a soustředil se na dosahování svých pofiderních životních cílů. Ale utéct před světem nelze, takže se Dítě nevyhnutelně motá ve víru společenských změn jako klacek pod splavem a jen bezmocně sleduje, jak je ve svém vlastním životě bezvládným subjektem. Docela nepřirozeně na mě působila závěrečná část knihy. Zmoudření a životní vyrovnanost bych Prckovi sice přál (protože to přeju každému), ale nezdál se mi takový lidský vývoj příliš věrohodný. Ale budiž, je to literatura, tam se to snese. Víc mi vadil, jako obvykle, Hrabalův literární styl, ta opulentnost a ornamentálnost, která je sice sama o sobě půvabná, ale v té hrabalovské přemíře na mě působila únavně. Jako bych si objednal porci své oblíbené citronové zmrzliny a někdo na mě vyklopil celý obsah zmrzlinářského vozu.... celý text
Pianistka
2004,
Elfriede Jelinek
Pro mě bylo nejzajímavější sledovat jazyk, kterým mi paní Jelinek představuje tyhle dvě nešťastné postavy a jejich svět. Bylo to zvláštní: být dvěma lidem tělesně blízko způsobem, který mi byl až nepříjemný (někdy dokonce velmi nepříjemný) a zároveň být do jejich intimity uváděn způsobem, který často připomínal stroze vědecký jazyk nezaujatého badatele. Jako by paní Jelinek byla výzkumnice, která bez emocí – kladných ani záporných – sleduje pod mikroskopem exempláře hmyzu, neobvykle do sebe zaseklé, proti sobě bojující, ale zároveň bezmocně se kroutící a ve svém bídném stavu zejména sobě ubližující. Já jsem podobný odstup zaujmout nedokázal. A tak jsem střídavě cítil odpor a štítivost (jak si můžou lidi dělat tohle?!), hněv (jak můžou takhle nepečovat o své bytí, ten nejcennější dar?!), soucit (vždyť je to musí tak strašně bolet!!) a také úlevu a vděk, že od podobných věci je můj vlastní život ušetřen. Najít hlavní příčinu trápení Eriky a Waltera není složitý úkol, zdá se mi. (Není to sexuální perverze, ta je důsledkem Eričiných problémů, ne příčinou.) Je to jejich představa o lásce, která je zvrácená. Přesněji: odvrácená. Odvrácená od toho, co by láska měla být: dobrovolné darování toho nejcennějšího ze sebe. Jenže oni tak nepřemýšlejí, ani jeden z nich. Jako vzdělanci jistě znají Kantovo tvrzení, že „být člověkem znamená samo o sobě důstojnost, neboť člověk nemůže být nikým použit jako pouhý prostředek“, ale ignorují ho. Netouží se dávat, ale touží brát, vítězit, dominovat. Nežijí s druhým ani pro druhého, ale toho druhého používají nebo se pokouší používat – a tím popírají své vlastní lidství. Ubližování druhému totiž není možné oddělit od ubližování sobě. Tak rád bych jim připomněl slova teologa Michela Quista o tom, že „zlo, které v tobě krouží nebo z tebe vychází, zraňuje víc tebe, než ty druhé“, jenže oni by vůbec nechápali, co jim to vykládám...... celý text
Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas
2018,
Světlana Alexijevič (p)
Na rozdíl od minulých knih autorky (tohle byla už moje pátá) jsem zde nenašel obvyklý informační přesah a nové informace ze sovětského a post-sovětského světa: v Době z druhé ruky se dala objevit jedna z příčin ruské nedůvěry k západní demokracii (a já si od té doby dávám pozor na to zjednodušující „voni ti rusáci jsou prostě takový“), Ženská tvář a Zinkoví chlapci zase neotřelým způsobem nahlédly do světa hrdinů, jejichž hrdinství si poválečná společnost příliš připomínat nechtěla. Poslední svědci tuhle vrstvu nemají a já měl tedy pocit, že mně zde oproti předchozím románům něco schází. Ale to je jen taková poznámka pod čarou, nechci to příliš kritizovat – přišlo by mi necitlivé si stěžovat, že kniha, která je celá o utrpení dětí není dost dobrá, protože je „jen“ o utrpení dětí. V průběhu čtení jsem si mnohokrát říkal, jestli to mám vůbec zapotřebí. Proč vůbec čtu zdánlivě nekončící proud svědectví o krutém a nelítostném zacházení s dětmi? Vždyť to bylo v mnoha případech téměř identické: stále znovu strach a nejistota, stále znovu hlad a bída, stále znovu nedůstojnost bezbranných lidských bytostí. Stále znovu a často dost podobně se musely děti dívat na smrt svých rodičů, a na své rodiče, jak se dívají na smrt jejich sourozenců. Říkal jsem si, jestli by mi nestačilo přečíst si dvě tři taková svědectví a doplnit si je informací o tom, že podobných osudů byly tisíce. Ale ... ono by to asi nebylo totéž. Stejně jako má smysl mít všechna jména ve Dvoraně jmen v Jad Vašem, stejně jako má smysl na stejném místě číst stále dokola jména zemřelých, tak má i smysl naplnit knihu zdánlivě podobnými příběhy. Působí to úmorně a únavně, ano, ale ono to tak nejspíš působit má. Často se mi do obracení stránek moc nechtělo, ano, ale prostě jsem věděl, že před tím množstvím zbytečného násilí nemůžu uhýbat očima.... celý text
Uzdravení skrze víru
1995,
Michael Marsch
Pro Uzdravení skrze víru bych asi do poličky v knihovně jen tak nesáhl, možná i pro tu trochu ezotericky vyhlížející obálku. Do spárů se mi dostala, protože rád prozkoumávám myšlenkový svět svých bližních prostřednictvím jejich oblíbených autorů. A taky proto, že jsem se dozvěděl, že v něčem otce Marsche připomínám a potřeboval zjistit, jestli se mám spíš cítit polichocen nebo být dotčen. :-)) Lidé, kteří mají dar uzdravovat někdy vzbuzují nedůvěru. Není divu. Vždyť tak často to jsou podvodníci zneužívající zoufalství lidí, kteří jsou v úzkých a touží po uzdravení natolik, že jsou ochotni se přimknout ke komukoli, kdo jim naději byť jen naznačí. A často to jsou lidé, kteří sice dar mají, ale nepoužívají ho – vědomě nebo nevědomě – správně a můžou udělat víc škody než užitku. Obezřetnost je docela na místě, myslím, a při čtení knihy jsem na to myslel zvláště v pasážích, kde otec Marsch popisuje svoji cestu do Asie: setkávání s velkými počty lidí najednou, s jen velmi krátkou přípravou věřících, kde to navíc vypadá, že hlavní hvězdou programu není Pán Ježíš, ale obdarovaný kazatel; tohle celé každý den v jiném městě jako rocková kapela na turné ... jako by se zde na Boží milost pokorně nečekalo jako na nezasloužený dar, ale jako by se zde Boží milost sériově vyráběla. Proto jsem četl s povděkem, že se sám otec Marsch dívá na podobné cesty k uzdravení s opatrností a že nepřeceňuje svoji vlastní roli – nevnímá se jako zdroj uzdravení, ale jako pokorný nástroj Boží vůle. Zapamatování-hodných myšlenek a postřehů bylo v knize spoustu, četl jsem pozorně a s radostí, že se můžu seznámit s tak zajímavým způsobem uvažování, které kombinuje psychologickou a teologickou erudici – propojovat při léčení metodologii C. G. Junga s Duchem svatým může vypadat jako nesmysl, ale v Marschově podání všechno dobře funguje a dává smysl. Ocenil jsem důraz na nenárokovost Božích milostí a na různorodost s jakou Boží milost vstupuje do lidských životů, kde „s nekonečnou opatrností učí Bůh člověka kráčet po svých cestách a přesně slaďuje tempo a rytmus se schopností chůze každého z nás.“. A obzvláštní radost jsem měl, když mi otec Marsch potvrdil můj názor, že pokud máme být Božím nástrojem, musíme se zbavit sami sebe, svého ega a vlastních vymyšlenin, a dát se k dispozici k tomu, aby do takto uvolněného prostoru proudila Milost a aby skrze nás proudila i do světa kolem (Pán nepotřebuje duchovní nabušence, ale lidi, kteří mu nepřekážejí v působení, tak nějak to tady kdysi psala moje kmotra, na to jsem taky při čtení vzpomínal) – to je myšlenka opravdu velmi pěkná a velmi „terezičkovská“. :-) „Protože Duch svatý působí v každém člověku jinak, neexistují žádné recepty. Dobrou pomocí může být přítel nebo společenství, které se osvědčilo v duchovním životě. Nejlepší pomoc nabízí Bůh sám, ve svém slově, v Písmu.“... celý text
Bible a morálka
2010,
Papežská biblická komise
Souhlasím s tím, co zde psal už lord-artoo: je to znamenitý dokument. Přitom by už samotný název mohl neseznámeného čtenáře odrazovat. Bible? A morálka k tomu? Jo aha, to bude určitě zase nějaký nekonečný seznam pokynů, co všechno si ti chudáčci křesťané musí odepřít, aby se jejich život stal co nejvíce nudným a bezvýrazným a oni se pak možná někdy dostali do nebe – alespoň takhle nějak si tu představu veřejnosti maluju, soudě podle různých výroků z mediálního prostoru, ze kterého se dozvídám, že „vím, že je to hřích, ale je to zábavné“ nebo „já bych si vybral peklo, tam bude veseleji“. :-)) Bible a morálka tenhle pohled zásadně obrací už ve své první části, která se točí (nejen) kolem Desatera, aby tuhle desítku pokynů ukázala nikoli jako seznam zákazů, ale naopak jako určité směrovky na dobré cestě životem, jako návod pro to, aby náš život byl vnitřně pevnější a aby byl prospěšnější pro vytváření zdravě fungujícího společenství. A tak se třeba z přísně znějícího „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ stává pozitivně otevřené „pro všechny bude lepší, když si budeme navzájem chránit své dobré jméno“. Pokud bych to chtěl vyjádřit co nejvíc složitě a teologicky, řekl bych, že se na vyjádření deontologické nahlíží perspektivou axiomatické relektury. :-) V druhé části knihy se vyjmenovává osm kritérií, podle kterých je možné se v aktuálních morálních tématech vztahovat na Bibli a opírat se o hloubku biblické zvěsti při hledání odpovědí na konkrétní (často velmi složité a někdy i téměř nezodpověditelné) otázky. A zase: nejde zde o to, že se dozvíme, co podle Bible máme dělat tehdy a tehdy, a pak to bezduše naplňovat. To ne, Písmo svaté není návod z IKEA na sestavení komody. Písmo svaté nás spíš stimuluje a povzbuzuje k tomu, abychom žili v otevřenosti k různým kulturám při udržení vlastních hodnot; abychom zjemňovali své svědomí a při rozhodování o dobru měli na paměti dobro světa. A abychom také pozorně rozlišovali relativní a absolutní principy v konkrétních případech – s vědomím, že tím základním principem je vždy Láska. Proto je velmi vhodné, že základem celé publikace jsou kromě zmíněného Desatera také Ježíšovy antiteze z Horského kázání, ve kterých se morálka Nového zákona ještě víc zvnitřňuje a zároveň propojuje s okolním světem (ono známé: milovat bližního jako sebe), to přináší větší porci radosti, ale přináší to samozřejmě také větší zodpovědnost a náročnější úkoly. Ale … jaký úkol může být radostnější, než pečovat o dobro milovaných bližních?... celý text
Promluvy o milosti
2006,
Charles Journet
Když jsem si v předmluvě ke knize četl o tom, že čas už od doby sepsání spisu pokročil, že tedy máme brát s určitou rezervou nejen použitou terminologii tomistické scholastiky, ale že se zejména nemáme vyděsit polemickým tónem směrem k teologickým postojům našich protestantských bratří, tak jsem se vnitřně připravoval na stránky plné přísnosti a netolerance vůči všemu nekatolickému. Ale ono to tak nebylo, vůbec ne – a o to větší bylo moje potěšení z pobytu na stránkách této knihy! Promluvy o milosti jsou v prvé řadě velmi srozumitelným (na poměry žánru, samozřejmě :-) úvodem do tématu, který milosti rozděluje na vnější (které přijímám skrze stvořené věci, typicky svátosti) a vnitřní, a dále je ještě člení a popisuje. Zvlášť jsem ocenil kapitoly o predestinaci, lidských zásluhách na vlastní spáse a spolupráci člověka a Boha (tedy: řádu přirozenosti a řádu milosti), na formování vlastního svědomí a cestě ke spáse – tak dobře uchopitelný historický přehled i systematické rozdělení jsem možná zatím v rukou snad ani neměl. Ale ještě více si mě otec Journet získal způsobem, jakým o milostech píše – milosti v jeho textu nejsou jen teoretickým teologickým tématem, jeho podání podněcuje a zapaluje, povzbuzuje nás k tomu, abychom se darům Boží milosti otevřeli a ve svých srdcích a životech je nechali růst a rozkvétat.... celý text
O posvátných znameních
1992,
Romano Guardini
„Ten plamen tam ve věčné lampě – pomyslil jsi na už na to? - to jsi ty. Znamená tvou duši ... má ji znamenat! Neboť samo o sobě pozemské světlo neříká ovšem Bohu nic. Musíš je učinit výrazem svého k Bohu obráceného života. Tam v té svaté blízkosti má skutečně být místo, kde tvá duše hoří, kde je zcela živá, zcela plamenem, zcela ohněm pro Něho. Má tam být tak zcela doma, aby tichý plamen nahoře ve věčném světle byl skutečně výrazem tvého nitra. Snaž se o to. Není to lehké, A, přiblížíš-li se k tomu, pak můžeš po takových chvílích zářivého ticha zase klidně jít mezi lidi. Pak zůstane plamen na místě svaté blízkosti, a ty můžeš říci Bohu: „Pane, to je má duše. Ta je u Tebe po všechen čas.“ Knížku jsem v knihovně našel v sekci Liturgika, ale úplně klidně by mohla být zařazena do oddílu Spiritualita, nebo dokonce Poezie, taková duchovní krása a síla to je! Romano Guardini ve své drobné, ale úžasně nádherné knížce činí ze všedního vzácné, z každodenního sváteční, ze zapomenutého činí nepřehlédnutelné. Všímá si těch věcí v životě křesťanů, které jsou úplně obyčejné a kterými v našem životě procházíme často úplně automaticky a míjíme bezmyšlenkovitě (jako znamení kříže, pokleknutí, svíce, chléb, zvony, kostelní bránu...) a obnovuje jim jejich duchovní podstatu, ukazuje nám jejich váhu a hluboký smysl ve vztahu k Bohu. Vede nás k tomu, abychom tahle zdánlivě obyčejná znamení nezapomínali prožívat jako znamení, která opravdu smysl mají, zvnitřňuje je a v dobrém slova smyslu spiritualizuje. Očišťuje je od stereotypního vnímání a vrací je do našeho zorného pole v zářivém světle jejich původních významů. Dál už je to na nás. „Slyš ty to volání. Co by ti pomohl dům ze dřeva a kamene, kdybys nebyl sám živým domem Božím? Co by ti pomohlo, kdyby se brány vysoko klenuly, kdyby se otvírala těžká křídla, ale uvnitř v tobě by se neotvírala žádná brána, a Král slávy by nemohl vejít?“... celý text
Lolita
2007,
Vladimir Nabokov
Humbert Humbert se nás snaží přesvědčit, že na jeho lásce vlastně není nic v nepořádku – až na ten drobný detail, že ho přitahují jen o trochu mladší děvčata. Jako by nešlo o nic víc než jen o to, že se jeho smysl pro krásno neshoduje s kulturními zvyklostmi své doby. Dokonce by se mezi řádky dalo i přečíst, že se pan Humbert cítí jaksi nadřazen, protože on, vzdělanec a estét, přece dokáže rozpoznat a vychutnat něco, co běžní obyčejní lidé nedokážou ocenit – trochu mi to tou povznesenou namyšleností připomnělo některé kulturní snoby, kteří vyzývavě popisují svoji vášeň pro neortodoxní umělecké směry. Ale je Humbertova láska opravdu láska? Podle mě ne! A podle mě v tom věk Lolity nehraje roli, nebyla by to láska ani tehdy, pokud by toužil po ženě dospělé. Humbert touží vyhledávat a dobývat, touží vlastnit, touží ovládat a dominovat. Ale nic z toho není láska, přeci. Humbert se totiž netouží dávat, netouží pečovat, netouží se starat a netouží prospívat. Humbert lidi jen používá, nejen Lolitu a její matku, ale třeba i Ritu, ke všem lidem má extrémně sobecký, vyložené utilitární postoj. Jen zcela výjimečně, někdy jakoby mimoděk, někdy v okamžicích emočního otřesu, se na chvíli v jeho mysli zjeví skutečný obraz jeho života, ale pokaždé ho rychle zažene zpět do podvědomí a pokračuje dál ve vyjetých kolejích vlastního sebeobrazu člověka předurčeného trpět pro lásku, která nebude pochopena – se kterým je tak sžitý, že se ho nevzdá ani tváří tvář vlastnímu konci. Lolitě se často vyčítá banálnost a jednotvárnost příběhu, ale myslím, že to mohl být i Nabokovův záměr: to bezcílné popojíždění z místa na místa, stále stejné hotely, stále stejné situace. Jako by se v tom nějak navenek projevovala Humbertova emoční invalidita, kdy sice pořád před něčím utíká nebo někoho hledá, ale to všechno je přitom tak dokonale zbytečné, vždyť svoje prokletí – sebe sama - si nosí stále sebou. Není snadné zobrazit takovou vnitřní prázdnotu literárně zajímavě, Nabokovův nevěrohodný vypravěč, zdá se mi, dělá co může, znejišťuje a znepokojuje, zaplňuje příběh verbálními ornamenty a jazykovými kousky. Hm, Nabokovovi literární dovednosti jsou nesporné, formu to má, ale mé srdce stejně zůstalo neosloveno. Když čtu nějakou knihu znovu po mnoha letech, obvykle bývám k záporným postavám shovívavější, mívám víc pochopení. Lolita je výjimka, jako mladý jsem Humberta částečně omlouval, částečně si ho možná i vážil pro jeho zdánlivou nekonformnost. Dnes pro něj jen těžko hledám nějaké polehčující okolnosti. Možná je to ale dáno i tím, že jsem poslouchal román jako čtení na pokračování v podání Igora Bareše, který svého Humberta podal s tak afektovanou úlisností, že moc prostoru pro sympatie fakt nenechával – pokaždé, když tím svým uslintaným tónem řekl slovo „nymfička“, tak bych nejraději okamžitě šáhl po kastračních kleštích. :-)... celý text
Antikrist
2017,
Friedrich Nietzsche
Číst si kritiku náboženství z pohledu zuřivě nepřátelského ateisty není pro věřícího člověka nic příjemného. Ale zároveň je to něco, co může být užitečné, něco, co nám ve vyhrocené podobě o nás řekne víc, než by nám řekla uhlazená, společensky přijatelná polemika. Protože lidé i organizace prostě čas od času potřebují zatřást, potřebují šok a razantní pohled na to, jaké pocity ve svém okolí mohou svojí činností vyvolat, jakou předrážděnost jsou schopni stvořit – ať už je to vlastní vinou nebo ne. Obecně se jistě dá říct, že každá zpětná vazba nějaký smysl má. A často značný, často nám ostře nepřátelské projevy připomenou (někdy bolestivým a zahanbujícím způsobem), že my sami jsme v naší sebereflexi něco důležitého opomněli. Právě s tímhle pohledem na věc jsem se do Antikrista pustil, vybaven dobrou vůlí a trpělivostí a pevně odhodlán nenechat se snadno urazit nebo rozčílit. A to se povedlo, nepřijatelné pro mě nebylo, že Nietzsche agresívně uráží křesťanství, to je jeho vizitka a vizitka lidí, kteří mu nadšeně aplaudují – navíc jsem to slyšel už tolikrát, že už mě to víc nudí než vytáčí. Nepřijatelnost jeho spisku je pro mě v tom, že jeho myšlenkový svět je tak zásadně odlišný od toho mého. Takže nemám prostor, na kterém se s ním mohu setkat a nechat se obohatit. Soucitná láska, empatie, sebedarování... pro mě důležité a vzácné pojmy jsou pro Nietzscheho důvodem k opovržení. Ne, nemáme si o čem povídat. Oproti dříve čtenému Zarathustrovy mě zklamala absence zajímavých postřehů (bylo opravdu jen pár těch, které by ještě dnes zůstaly originální a stály za hlubší promýšlení) i nepříliš poetický a dynamický styl – u Zarathustry jsem se bavil Nietzscheho vitalitou a tahem na bránu, jeho Haßliebe mě sice nelákala k následování, ale v jistém specifickém smyslu vyvolávala respekt a vzbuzovala dojem, že se - bez ohledu na míjení v postojích - setkávám s člověkem velkého ducha a bezbřehé odvahy. Antikrist se mi takový nezdál, Antikrist na mě působil jako dosti bezduché antiklerikální láteření, kterých jsem v různých podobách u hospodských stolů a na sociálních sítích potkal už nespočet - Nietzsche se od nich liší literárním stylem a filozofickým jazykem, ale obsahově zůstává podobně bezobsažný a nekonstruktivní.... celý text
Úvod do etiky
1994,
Arno Anzenbacher
Připojuji se k povzdechům dříve hodnotících čtenářů: jazyk publikace opravdu není vůbec vstřícný vůči laikům v oboru. Ale s tím se nejspíš nedá nic dělat, kniha jistě ani nechce předstírat, že by byla popularizační příručkou, takže nám nejde naproti a nic nám neulehčuje. A vzhledem k tomu, že v mém případě se text setkal s velmi nepoučeným čtenářem, čtení bylo dlouhé a namáhavé, často přerušované nutným doplňováním základních informací o jednotlivých filozofických směrech – a také cizích slov, na které jsem zde narazil vůbec poprvé nebylo málo. Přesto jsem si četl se zaujetím a zájmem – pronikat do tajů tak složitého oboru jako je etika bylo rozhodně zajímavé a zajímavý byl i objektivně-vědecký pohled, který vyvažoval moji tendenci věřícího člověka zaměňovat si etiku s teologickou antropologií a morálkou. A taky jsem se mohl dozvědět, jaký je rozdíl mezi teleologicky intencionalistickou a deontologicky neintencionalistickou morální teorií – no kdo by odolal? ;-)... celý text