mirektrubak přečtené 1234

Rozmarné léto 2015, Vladislav Vančura

Candide 1994, François-Marie Arouet

Otázka existence zla ve světě je tak stará, jako je dlouhé obývání světa myslícími bytostmi. Lidé přemýšlející o Bohu (a o Bohu lidé přemýšlejí od samotného počátku myšlení) ji kladou třeba způsobem, který je znám jako Epikurův paradox: „Chce Bůh zabránit zlu, ale nedokáže to? Není všemocný. Pokud může zabránit zlu, ale nechce? Pak je zlý. Pokud zlu zabránit může a chce, tak proč je na světě tolik zla a naprosto zbytečného utrpení? Odkud tedy pochází zlo?“. Pro rozmýšlení nad tímto problémem vznikla v teologii dokonce samostatná vědní disciplína: teodicea. Je to nauka, která ospravedlňuje Boha v realitě světa, ve kterém zakoušíme zlo a nespravedlnost. Snaha o vysvětlení Boží dobroty a všemohoucnosti tváří v tvář utrpení nevinných. Název tohoto oboru, teodicea, poprvé použil Gottfried Wilhelm Leibniz v roce 1710 ve svém stejnojmenném spise, ve kterém rozlišuje a zpřesňuje pojem zla a snaží se vyvodit, že navzdory našemu zdání žijeme v nejlepším z možných světů. Proč o tom všem píšu v komentáři ke Candide? Protože Voltaire svoji satiru sepsal právě jako reakci na Leibnizovu Teodiceu. Voltaire totiž považoval zkušenost se zvráceným a veskrze špatným světem za tak zjevnou, že si nedokázal představit, že je možné, aby takový svět byl dílem dobrého Boha. Voltaire byl deista, tvrdil, že svět sice byl stvořen Bohem, ale Bůh již do něj nezasahuje – pokud by do něj zasahoval, musel by svět vypadat jinak, spravedlivěji. Na první pohled je Voltaire v téhle disputaci jasným vítězem, vždyť naše každodenní zkušenost se zlem je evidentní a nepřehlédnutelná. Jenže ono to tak jednoduché není. Leibniz totiž netvrdí, že ve světě neexistuje zlo, klade si ve svém díle o dost komplikovanější otázky (soudím tedy podle toho, co jsem si o jeho knize kdysi načetl, sám jsem jeho Teodiceu nečetl a nemám to ani v plánu, ne dřív než v důchodu :-), třeba jestli je možné stvořit mravní dobro bez mravního zla; jestli je možné stvořit svobodného člověka bez možnosti, aby svobodně volil právě zlo; jestli by svět bez svobody ke hříchu byl lepším světem? To je ta otázka: byl by to svět snad bez hříchu, ano, ale byl by to lepší svět? Voltaire tyhle filozofické otázky docela pomíjí, myšlení a argumenty teistů zbavuje hloubky, a nad takto oslabeným soupeřem pochopitelně vítězí, nemůže nevítězit. Ve hře, ve které si sám určuje pravidla, pro něj ve slaměného panáka proměněný oponent není rovnocenným soupeřem. Je tedy čtení Candide ztrátou času? No, to právě že vůbec ne! Není to totiž vůbec hloupé čtení, které svojí kritikou společnosti a církve míří do černého, a je to navíc vážně vtipné, jasně, někdy je to humor trochu šantánový, taková trochu literární „crazy comedy“ ve stylu Stoletého staříka, ale celkově je to svěží a zábavné dílo, které mi při čtení notně zlepšilo náladu. Edit: po publikování komentáře mi poskytla JulianaH zpětnou vazbu (moc děkuju!!) a já se dozvěděl, že Voltaire svojí satirou nemířil ani tak na samotnou Leibnizovu Teodiceu, ale spíš na jeho následníky, kteří Leibnize začali zjednodušovat a zplošťovat. A já tedy byl zjevně k Voltairovi nespravedlivě příliš příkrý. Takže se mu omlouvám, doplňuji tuhle aktualizaci a připojuji se k Julianině doporučení, že číst Candida je velmi příhodné ve vydání, které obsahuje poznámkový aparát.... celý text

Parabible 2018, Alexandr Flek

„Jeden otec měl dva syny,“ pokračoval Ježíš. „Zatelefonoval prvnímu a řekl: ‚Synku, přijeď dnes prosím za mnou, mám hosty a potřebuji tvou pomoc.‘ Ten řekl: ‚Mám moc práce,‘ ale pak toho litoval a rozjel se za ním. Otec mezitím volal druhému synovi se stejnou prosbou. Ten řekl: ‚Jasně, tati, přijedu,‘ ale nepřijel. Který z těch dvou naplnil otcovu vůli?“ „Ten první,“ odpověděli mu experti na křesťanské hodnoty. „Přesně tak,“ přikývl Ježíš. „Proto vám říkám, že ateisté a feministky budou v nebi spíš než vy! Když vás František vyzýval k milosrdenství s běženci, řekli jste jen pár frází, ale poslechnout jste ho nechtěli. Mnozí bezvěrci a jinověrci ale šli pomáhat bližních v nouzi – a nevědomky naplnili Boží vůli. A CO VY? Ani když jste viděli milosrdenství v akci jako nikdy dřív, nepohnulo vás to k lítosti. A ještě si myslíte, že jste ti jediní správní!“. (paraverze Matouše 21:28-32) Číst si Parabibli pro mě bylo potěšením, bylo to svěží a chytré, místy téměř geniální; nedokázal jsem se od toho odtrhnout a nedokázal jsem se ze čtení přestat radovat. Parabible totiž zpřítomňuje a zpřístupňuje úchvatný Ježíšův příběh velmi působivým a půvabným způsobem. Vůbec se nedivím nadšeným reakcím čtenářů a posluchačů, a dokážu si také živě představit, jak by taková nebo podobná interpretace evangelií mohla podněcovat porozumění a zaujetí i v našich katolických kostelích, jak by mohla lákat k bližšímu spoluprožívání Ježíšových příběhů. Pokud by byl podobným způsobem parafrázován Shakespeare nebo Homér, asi bych mohl zůstat u nadšení z předchozího odstavce. Jenže Bible je Písmo svaté, je to prostě kniha, se kterou se musí zacházet velmi opatrně. A tak si nemůžu odpustit i výhrady, kterých nebylo úplně málo. Na řadě míst jsem měl pocit, že změna text neaktualizuje. Když místo slov „učedníci odešli“ čtu „učedníci vzali do zaječích“ nebo když Ježíš místo „Buďte zdrávi.“ říká „Ahoj, hoši.“, nečiní to text srozumitelnějším (původní formulace není nejasná), pouze to mění jeho náladu, a to směrem, ve kterém se podle mě forma vzdaluje obsahu. Ale to je maličkost. Víc znepokojující mi přišla místa, ve kterých pan Flek mění význam textu. Ježíšova maxima „milujte bližního jako sebe“ prostě není to samé jako pokyn, abychom přijali sebe takové, jací jsme. V podobných případech se už myslím nedá mluvit o výkladu Bible, tady už Alexandr Flek nepíše to, co v Bibli je, ale to, co by si sám přál v Bibli mít. Nebo co si myslí, že by si čtenáři měli z Bible odnést. Měl jsem pocit, že podobné změny významů jsou často tam, kde se setkáváme s nadpřirozeným, to se pak z jednoznačného „Hospodinova anděla“ stává „cizinec s tváří anděla“, ze zprávy o zázraku, že slepí vidí a mrtví ožívají se stává čistě lidské „zaslepení teď vidí v druhých bratry“. Evangelijní vertikála se stává horizontálou, a pokud je to cena za to, abychom měli Ježíšův příběh obecně přijatelnější, pak to pokládám za cenu příliš vysokou. Ale nechci končit tohle svoje mudrování kriticky. V žádném případě si nemyslím, že je Parabible nepovedená kniha, jen si zkrátka myslím, že je k ní třeba přistupovat ne jako k novému podání Písma, ale jako ke svého druhu apokryfům, k vyprávění, které je Biblí pouze ovlivněno. V téhle poloze se mi Parabible jeví výborná a může dobře plnit účel, který měl jistě její sympatický autor při psaní na mysli: představit Ježíšovo přebývání na zemi jako událost, která se opravdu stala, která se přihodila úplně obyčejným lidem. Lidem jako jsme my. A na závěr si neodpustím ještě parabiblickou verzi Ježíšovy odpovědi na otázku nejdůležitějších přikázání: „Přece láska. Miluj a dělej si co chceš, jak řekl svatý Augustin. Měj rád Stvořitele i veškeré jeho stvoření – to je ze všeho nejdůležitější. A ještě něco: Nezapomeň, že Bůh miluje právě tebe, tak se nesnaž být někým jiným a buď sám k sobě laskavý. Na těchto dvou bodech stojí celá Bible.“... celý text

Kohout plaší smrt 2020, František Halas

„Malá souhvězdí v travách blyskotají noty skřivanů jsou psány po nebi hadi jako hříšní v modlitbách svou kůži vysvlékají Snad skamarádím se dnes znova s anděly snad zahrajeme si a snad si vzpomenou vždyť Františku mně kdysi říkali V koutku paměti se choulí zbytek ráje anděl nepřilétá anděl se nehlásí posedlý dětstvím bloudím v lese který hraje Pak zkrušen bez slzí jen hluše štkám jak strom v podzimu listí jen tiše slova setřásám“ Setkání se smrtí, která je v téhle sbírce tím nejvíc dominujícím symbolem zániku a zmaru, těžko může být jiné než pochmurné a teskné. Přesto zde však není smrt popisována výhradně jako místo rozkladu a definitivní beznaděje, často jsem cítil, že pan Halas ji vnímá zároveň jako prostor odkrytého tajemství. A taky prostor, kde se naše lidská existence prolamuje do věčnosti a kde něco, co nás přesahuje, reaguje na naši neodbytnou touhu překračovat meze hmatatelného světa. Práce se slovy zde byla příkladná, vytvořená atmosféra proto působivá. Četl jsem s velkým zaujetím a odměnou mi byl nevšední zážitek. „Ve větru list v lásce sám v tenatech pták v dešti zpěv v růži červ v naději klam v hrdle pláč v slovech krev Přes štěstí vidění tak slepý přes dar slyšení tak hluchý“... celý text

Souboj 2017, Joseph Conrad

Madona zabijáků 2019, Fernando Vallejo

Zajímavé čtení (vlastně poslech, narazil jsem na knihu na stránkách Českého rozhlasu), které mě neustále něčím přitahovalo a zároveň něčím odpuzovalo. Ocenil jsem asi nejvíc výbornou práci s textem, to chytře vystavěné povídání naplněné neotřelými obrazy a tou správnou kombinací svěžích myšlenek, zajímavých informací a dějových zvratů. Moje ponoření do knihy by jistě bylo větší, pokud bych neměl pocit, že se mě autor snaží trochu násilně šokovat svým cynismem (přesněji: cynismem svého vypravěče) a záměrným překračováním psaných i nepsaných pravidel – na to, aby to na mě platilo, už jsem přece jen příliš starý, a také to jiní spisovatelé dělají jinde o kus lépe, porovnávat můžu třeba se souběžně rozposlouchanou Lolitou. Ale hlavně: osudy prakticky všech postav mi byly dokonale lhostejné, což nejspíš souvisí s tím, že se panu Vallejovi nepovedlo mě přesvědčit, že jeho hrdinové nejsou jen literární konstrukce – a já tak nebyl schopen se přimět považovat tohle setkání s drsným světem za něco víc než zdařilé stylistické cvičení.... celý text

Florencie - Umění a architektura 2008, Silvestra Bietoletti

Sáhl jsem po knize po delší době, protože jsem k tomu byl vyprovokován (řekl bych že doslova přinucen :-) čtením románu Kámen a bolest. A když už jsem ji měl po čase znovu v rukou, potěšil jsem se nejen pohledem na reprodukce děl z časů Michelangelových, ale s chutí jsem si připomněl celou historii architektury, obrazů a soch tohoto úžasného města, které jsem kdysi měl to štěstí na pár dní navštívit a které od té doby patří k mým oblíbeným místům na mapě Evropy. Publikace je opravdu povedená, pečlivá a precizně vyrobená, vizuálně je prostě nádherná, a zároveň poskytuje potřebné informace stylem, který je srozumitelný, aniž by byl banální. Vhodný dárek pro esteticky založené přátele, vhodná připomínka proběhlé návštěvy, vhodné lákadlo pro naplánování návštěvy budoucí. Je radost ji doma mít a moci v ní čas od času listovat!... celý text

Kámen a bolest 2015, Karel Schulz

„Tu myslil na to, jak proměny života procházejí skrytě a nepovšimnuty, nedějí se zjevně, ale hluboce tajemně, a jejich chvíle se může zdát i všední a obvyklá, aby teprve později se s úžasem shledalo, že to tenkrát nebyl pouze všední den života, ale chvíle slavnostní a vznešená, která prošla tiše a skrytě, nepochopil jsi – Ještě jsi nic netušil, a již tvůj život byl rozťat vedví, to, co bylo, už nikdy se nebude podobat tomu, co se stane – Jaký most najít? Jak toto rozpolcení života překlenout?“ Zdá se, že jsou v dějinách světa zvláštní období, kdy se v čase a prostoru sejde nebývale vysoké množství inspirujících osobností a světoborných historických událostí. Lze se ptát, čím to je. Jsou to výjimečné podmínky, které generují výjimečné hrdiny? Anebo zvláštním talentem a schopnostmi obdaření lidé vytvářejí situace, ve kterém se lámou dějinná paradigmata? Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Ať tak či onak: přelom mezi středověkem a novověkem ve střední Itálii nabídl mnoho zajímavých osobností a vojensko-politických i duchovních zápletek vhodných k tomu, aby byly beletristicky zpracovány. A Karel Schulz nabízenou látku dokázal skvěle vytěžit a napsal dílo, které nelze než obdivovat, které v sobě integrálně a přirozeně propojuje velké příběhy dějin a intimní drama boje o nalézání a ztrácení sebe sama v nelítostném víru mocenských her a intrik. Byl to zejména Michelangelův osobní příběh, ze kterého jsem byl nadšený. Zatímco u historické linie jsem se občas přistihl u trochu nepozorného čtení o všech těch rodinách a kardinálech, jakmile jsme se spolu s Karlem Schulzem ponořili do vnitřního sochařova života, tak mi rázem přišel román naprosto skvělý, hlavně skvěle napsaný, klasicky i moderně zároveň, s nebývalou obrazností a výstižnou výmluvnosti, která kdyby byla snad ještě o písmenko víc ornamentální, už by sklouzla do nabubřelosti, ale tak jak byla, mě dokázala emočně zasáhnout a vtáhnout. Přestože nejsem Schulzovu Michelangelovi osobnostně nijak podobný, bytostné prolnutí vlastního životního já a vlastního uměleckého já, promítající se do utrpení spojeného s tvůrčím procesem je mi cizí (moje občasné trápení se nad formulací knižních komentářů zde na DK se s Michelangelovým existenciálním bojem o sebevyjádření ve svém umění opravdu nedá srovnávat ;-), měl jsem pocit, jako bych se při čtení hroutil pod jeho břemeny a žil jeho nadějemi. To se mi při čtení románu sice stává často, ale až takhle intenzivně zas tak často ne. „Rány mne utvářejí a formují, jako já kámen. Jen rány dávají tvar. Rány a kámen, bolest a kámen, život.“... celý text

Pavel z Tarsu a jeho svět 2014, Mireia Ryšková

Hledání apoštola Pavla pod vrstvami různých intepretací a dezinterpretací je práce téměř detektivní. Kniha profesorky Ryškové se k tomu úkolu staví velmi pečlivě, jen poznámek pod čarou je přes tisíc! A také poctivě, jako čtenář jsem stále upozorňován na to, že se mnohé teorie neopírají o nezpochybnitelné základy, že téměř vše, co o Pavlovi víme jsou jen hypotézy a odhady. Přesto kniha není zdaleka jen suchá faktografie, na stránkách Pavel z Tarsu vyloženě ožívá a já měl při čtení často pocit značné blízkosti a zážitek téměř beletristický. V centru pozornosti vypravování o apoštolu Pavlovi je jeho myšlenkový souboj s Petrem (což je trochu úsměvně paradoxní, při vědomí toho, že mají v liturgickém kalendáři svátek v jeden den a jsou veřejností bráni jako nerozlučná dvojice církevních spolutvůrců, jako určití duchovní bratři zakladatelé - přitom napětí mezi nimi bylo značné) o podobu raného křesťanství, jestli se bude orientovat na dodržování Zákona, nebo jestli nová víra provede odvážný skok kupředu a zmrtvýchvstání Krista prohlásí za akt, který Zákon nejen naplní, ale i překročí. Pavel vnímá sebe jako člověka obdařeného mocí Zákon nejen předávat a uchovávat, ale cítí se osobně povolán k tomu ho nově vykládat a svůj výklad považovat za závazný pro všechny – Kristus je pro něj definitivním vyjádřením Boha a sám Pavel se svým způsobem považuje za vyjádření Krista, jak dokládá jeho výrok „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. Proto tolik píše o sobě: ne kvůli svému egu, ale kvůli svému výsadnímu postavení vyvoleného apoštola. Proto také snesl tolik příkoří, jeho „katalog utrpení“ obsahuje opravdu pořádnou řádku položek. Ale nemůže jinak, se zrakem upřeným na Kristův kříž nese ten svůj (teologové by řekli, že indikativ je uschopněním k imperativu :-) až do chvíle, kdy si před mučednickou smrtí může říct: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce.“ (což tedy nenapsal Pavel o sobě sám, pastorální listy, ze kterých je citovaná věta, jsou zřejmě dílem jeho následovníků, ale stejně se mi to jeví jako velmi výstižné a symbolické uzavření jeho fascinujícího života). Sledoval jsem Pavlovy stopy v této knize s velkým zájmem, až nadšením. Mnoho se dozvěděl o něm, jeho teologii i o prostředí ve kterém působil (včetně kontroverzních témat jako je vztah k ženám nebo Židům, kde ho kniha přesvědčivě a věrohodně obhajuje). A hlavně jsem se jeho příběhem nechal inspirovat a povzbudit ve svém vlastním životě ve víře. Předpokládám, že by z toho měl radost i Pavel, i autorka této jeho úctyhodné monografie.... celý text

Co je tu, co tu není 2018, Věra Jirousová

„jen údolím kudy kráčím znovu jde se mnou strach kruh noci sevřel horu dne ve skále vězní hodinu skrz mlhu září prach z hrobu krev z boku kříž z masa a kostí vlasy ve větru otevírají hlavu přetéká klid s první kapkou světla je tíseň pryč k činu sklíčených jsem klíč“ Stejně jako Ronnie68, i já jsem byl nejvíc zaujat básněmi z pozdějšího období autorčiny tvorby. Svůj dar imaginace a slovní tvořivosti v něm Věra Jirousová prezentuje formou více sdělnou – typografické básně z prvního období na mě působily dost neklidně (což byl nejspíš záměr) a jaksi samoúčelně. Ale neodradilo mě to, za což jsem byl v druhé půlce knihy odměněn pohledem do světa vnímavé ženy, která je své pocity schopna také působivě popsat – něžně a naléhavě zároveň. Setkání to bylo nakonec velmi podnětné, téměř čtyřhvězdičkové. „Lev s beránkem bdí nad spánkem a dýchá ústy ve kterých svět mlčí kde tady jsem? dům doutná rozpadá se v prach bezpečně loďka na vlnách“... celý text

Láska a přátelství 2005, Jacques Maritain

„Slova, jejichž smysl je pro lidský život nejbohatší, je vždy velmi nesnadné vymezit. Vždy je tu nebezpečí, že naši myšlenku buď umenší nebo přesáhnou.“ Jsem za tuhle knížku o lásce a přátelství rád. Jsem rád za každý hlas, který se pokouší vrátit správnou hodnotu dvěma pojmům, které jsou tak klíčové pro každý plně prožívaný lidský život. Není to ovšem snadné, protože v našem stereotypním myšlení mají význam po mém soudu dost posunutý. Vždyť tak často slouží věta „ale já jsem zamilovaný“ jako univerzální (a „přes mrtvoly“ prosazovaný) nárok na osobu, která je cílem takto naší pojímané lásky. A pod větou „je to moje přítelkyně“ se také asi leckomu vybaví spíš „sex bez prstýnku“ než sebesdílení a vzájemné prožívání radostí a strastí. Těšilo mně se do Maritainových zamyšlení nořit, i proto, že vracejí lásce a přátelství jejich hloubku, pestrost a závažnost i závaznost – a také mi dodávají sebevědomí používat slova láska a přátelství bez ostychu v jejich pravém významu. Jenže napsat, co láska a přátelství nejsou je snazší než definovat, co jsou. Ona je otázka, jestli je to vůbec možné, jestli povídání o lásce a přátelství v nějaké systematické podobě není úkol přesahující lidské síly. U Maritainových myšlenek jsem ten pocit měl. S mnohým jsem souhlasil, s něčím polemizoval, nad mnohým se ku svému prospěchu zamyslel jinak, než jsem byl zvyklý – ale k žádné definici pojmů jsme se společně ani nepřiblížili, žádné definitivní „láska je když...“ u mě při čtení nenastalo, na to je asi Maritain příliš zajatcem své vlastní optiky. Za asi nejzajímavější myšlenku považuji, že láska k Bohu je vlastně podmínkou lásky k lidem. To mi, jako věřícímu, zní velmi blízce a pochopitelně, rozumím tomu a souhlasím (má vlastní láska k lidem se razantně prohloubila, když jsem své bližní začal vnímat jako milované Boží děti, když vím, že Bůh je miluje mým prostřednictvím, že je jaksi „miluje mnou a se mnou“). Zároveň se mi ale zdá, že je to výrok, který má potenciál být zásadně nepochopen: má snad znamenat, že nevěřící manželé nejsou schopni milovat jeden druhého kvalitně? Anebo že ve smíšeném manželství (myšleno: v manželství s jedním křesťanem) je láska praktikujícího křesťana hodnotnější? Pan Maritain to možná naznačuje, ale já tomu moc nevěřím. Místo „aby tam byla láska, musí tam být Bůh“ to vidím jako „pokud je tam láska, je tam Bůh“, a to i tam, kde se o Bohu neví nebo nemluví (nebo i tam, kde se o lásce nemluví) - vždyť nic menšího než Bůh nemůže být zdrojem něčeho tak krásného a silného, jako je správně žitá přející láska.... celý text

Maximální křesťanství - Adolf Kajpr SJ a list Katolík 2012, Vojtěch Novotný

„Sebebřesknější líčení špinavostí a zločinů, bludů a omylů nenapraví svět, nebude-li při tom zářit ohnisko opravdu kladného života, nebude-li slovem i skutkem mocnější pravda, spravedlnost, dobrota a láska. Jde nám o to, aby dobří byli skutečně dobří, aby skutečně svítili, nic než svítili, aby se takřka vůbec nestarali o špatnost druhých, příliš mnoho s ní disputujíce, protože i to už je zase mísení světla se tmou. Světlo potírá tmu svou pouhou přítomností, svou pouhou existencí. O intensitu tohoto světla nám jde.“ Nádherné, posilující setkání! Lidé z okolí otce Kajpra jej sice popisují jako člověka na pohled nenápadného, nevýrazného malou postavou i skromným chováním, ale na mě ze stránek této pečlivě zpracované monografie vyloženě zářil! Jsem rád, že jsem mohl poznat tak zajímavou osobnost a těžko se bráním pocitům hněvu vůči dvěma totalitám, které tohoto klidného muže církve vězněním připravili o možnost uplatňovat svůj potenciál ve své plné šíři, o zdraví, a nakonec i o život. Ale ani nacismus ani komunismus nepřipravil otce Kajpra o obecnou víru v krásu světa a krásu lidské existence. A ani ho nepřipravili o schopnost činit svět lepší a nadějeplnějším místem – i v nelítostných podmínkách kriminálu byl svému okolí oporou a rozdával útěchu z plna sil až do posledního úderu svého srdce. Vinou kruté doby, do které se narodil, se mohl otec Kajpr věnovat publikační činnosti jen v krátkých úsecích v letech 37-41 a 45-48. Nemůžu než litovat, že nedostal více času na to, aby rozvedl svoji představu církve (v širokém pojmu toho slova) jako léku pro svět ve složitých časech, církve, která je pevná ve svých kořenech, ale nezahleděná do sebe, naopak otevřená směrem k nevěřící veřejnosti a připravena obohacovat i nechat se obohacovat. Ale i v prostoru sobě vymezeném mě dokázal oslovit svým zaměřením na praktické otázky a vykročením z klerikální sebestřednosti – intuitivně tím kráčel po boku velkých postav evropské „nouvelle théologie“ a předjímat změny v církvi druhého vatikánského koncilu. Nejsilnějšími momenty v knize pro mě byla místa, ve kterých otec Kajpr razantně deklaruje nezastupitelnost katolického křesťanství pro zdravé fungování světa. Třeba ve výroku: „Svět může ozdravěti jenom z nás. To budeme stále, bez únavy opakovat. Totiž z nás. Chceme říct z katolicismu.“ Intuitivně se mi takový výrok jeví jako příliš rezolutní, nevyslovil bych ho takto a mám pocit, že mnoho liberálních katolíků současnosti také ne. Náš odstup od výroků podobného typu má svoje zdánlivě dobré důvody, je to skromnost, respekt k názoru jiných, jakási nechuť se se svojí pravdou povyšovat nad druhé. Ale je to tak dobře? Není spíš správnější postoj otce Kajpra, jeho neochota rozměňovat Pravdu za subjektivní pravdy a jeho neústupnost z křesťanského nároku? Hm, vážně nevím, ale každopádně se zdá, že budu v myšlenkách trávit s Adolfem Kajprem čas ještě i dlouho poté, co tuhle knihu vrátím do knihovního regálu. (pro úplnost k tomuto odstavci. Když P. Kajpr vidí spásu v katolictví, neznamená to, že nevidí slabiny a chyby církve, ne, jeho pohled je právě proto tak podnětný, že není černobílý. A tak aktuální! Například: „Zdali to (uzdravení světa) bude skrze nás, to je jiná věc. To není tak jisté. To závisí od toho, jací budeme. Dnes na to nevypadáme. Kolik zmatku, kolik nevědomosti, lhostejnosti, neobětavosti všude kolem...“ „...skutečný apoštol se musí vždycky snažit ukázat, že Kristova víra, že Kristovo poselství má platnou a krásnou odpověď na všechny otázky, i nejpalčivější. A proto prokáži svým bratřím nejlepší službu ne tím, že budu mlčet o tom, co by mohlo narazit, nýbrž tím, že budu vytrvale a trpělivě ukazovat, jak všechny denní události visí na věčnu. (...) Ukáži, že dokonalost není v strnulém dovolávání se zásad, nýbrž v trpělivém hledání, jak by se za dané situace mezi skutečnými lidmi, které bereme takové, jací jsou, ty zásady daly nejlépe uplatnit ke skutečnému dobru všech, i těch, kteří je nechápou.“... celý text

Dějiny světla 2013, Jan Němec

„Stále věříš ve svatý svět snu a domníváš se, že tělo je v první řadě pláství duše. Není-li krása uvnitř, nemůže být ani venku, anebo jen chladná a nudná, náhodná. Kdežto zachytit skutečnou krásu, to by znamenalo vztyčit první pilíř mostu, který vede od viditelného k neviditelnému.“ Měl jsem tuhle knížku ve čtečce už mnoho let, ale nikdy jsem neměl opravdovou chuť se do ní pustit. Možná mě odrazovalo téma (lidi s talentem pro fotografování sice obdivuji, ale fotografové mě nijak zvlášť nepřitahují), možná jsem si říkal, že netradičně použitá du-forma bude jen další literární manýra mladého spisovatele. Nakonec mě k četbě přivedla až pozitivní zmínka o románu, kterou – ve své eseji o transcendenci v současné české literatuře – učinila profesorka Červenková (známá mezi příznivci karmelských řeholnic též jako sestra Denisa :-)). A nelitoval jsem! Možná ještě víc než osudy slavného fotografa, mě zaujal vyprávěčský talent Jana Němce, takhle dobře napsaný román totiž opravdu nečtu každý den – bylo to chytré až rafinované, ale přitom čtivé. Srozumitelné a snadno přístupné i bez podbízení. Příklad? Třeba tady tenhle kousek z úvodní části: „Během pozdního odpoledne jsou z losovacího osudí země taženi další mrtví. Lidé se kolem nich shluknou jako kovové piliny kolem zmagnetizované tyče. Nic není tak přitažlivé jako smrt, skutečné to mysterium tremendum et fascinans, a ani ty si tu podívanou nenecháš ujít. Tlačíš se mezi dospělými dopředu, taky chceš konečně vidět někoho mrtvého, protože na to ani nejbujnější dětská fantazie nestačí.“ A samotný Drtikol? Měl jsem pocit, že mi na stránkách knihy stále nějak uniká, že ho nedokážu snadno charakterizovat, zařadit si ho do předpřipravené kolonky. To ale není kritika, ani umělce, ani jeho portrétisty, to je naopak pochvala! Protože lidé jsou vždycky o trochu složitější a o trochu hůř postihnutelní než si myslíme. A Němcův Drtikol není ani vyobrazením bohéma (byť jím trochu byl), ani umělce posedlého svojí tvorbou (byť jím trochu byl), ale ani cynického prodavače vlastního talentu (byť jím také trochu byl), ani hrdiny, ani zbabělce (byť trochu byl tím i oním) ... František Drtikol vystupuje z knihy jako plastická živá bytost a Jan Němec vlastně nechává na nás, čtenářích, abychom si vybrali, jak ho budeme vnímat, a jak a za co (a jestli) ho budeme soudit. V jakém světle se na něj budeme dívat. „Je tak lákavé zpětně ve svém životě hledat různá znamení a předznamenání. Není ani třeba znovu vykládat karty, stačí najít mezi obrázky jiné souvislosti a jiný příběh. Je to snadné, ve zpětném zrcátku má všechno smysl, stačí trochu dobré vůle.“... celý text

Fundamentální morálka 2014, Aurelio Fernández

„Skutky nejsou ‚dobré‘ nebo ‚špatné‘ proto, že o tom tak rozhodl Bůh, ale Bůh je přikazuje nebo zakazuje proto, že jsou pro člověka buď ‚dobré‘ nebo ‚zlé‘. Z tohoto důvodu nejsou morální zákony Písma vzdálené vlastnímu bytí člověka, ale vyvěrají z jeho přirozenosti; zlo lidské bytosti škodí a proti ho Bůh zakazuje; dobro člověka naopak zdokonaluje, a proto ho Bůh přikazuje. V tomto duchu Písmo učí, jak mají lidé žít správným způsobem, aby se jejich vlastní bytí zdokonalovalo, když budou činit dobro, a morálně neupadalo, budou-li činit zlo.“ Kniha si přiznaně klade za cíl přiblížit morální teologii formou „stravitelnou pro průměrně vzdělaného čtenáře“. A přesně taková publikace to taky je: nastiňuje v kostce historii a smysl morální teologie, dává orientaci v terminologii tím, jak definuje základní pojmy oboru (svoboda, zákon, svědomí, ctnosti a hříchy...) a vztahy mezi nimi. Je to bez hlubšího vhledu (a občas bez hlubší sebereflexe ze strany autora-kněze, někdy se mi zdá zjednodušení až přílišné: církev má pravdu, protože má pravdu a basta fidli! ;-), samozřejmě, na to prostě není dost místa. A tak zájemcům o přemýšlení o morálce z teologického pohledu sice na žádné otázky neodpoví, ale možná pomůže naučit (si) ty správné otázky klást, srozumitelným způsobem. A to není málo.... celý text

Exotova abeceda 2021, Ladislav Heryán

„Co je nejlepším lékem na bolest, ve které jsme sami? Již nějakou dobu žiji s heretickou myšlenkou, že nejlepším lékem na bolest je chválit Boha. Ne za to, co udělal, jak mi pomohl nebo čemu zabránil, ani za to, jaký je, ale prostě jej chválit jen tak. Jen tak, že je. Jen tak, že tu nejsem úplně sám. Jen tak, že můj život je v něm skryt. Jen tak, že jsme v něm všichni, živí i mrtví.“ Krátká zamyšlení knihy se mi jevila možná až příliš krátká. Než jsem se pořádně naladil, už byl konec a pokračovalo se dalším písmenem. V porovnání s formátem kapitol předchozích knih jsem měl pocit určitého čtenářského nepohodlí. Ale i tak ... i na tak krátkém prostoru se docela často povedlo otci Heryánovi pohnout se mnou tak, jak se to ze stránek knih snad nedaří nikomu jinému. Protože otec Heryán je jednoduše úžasný, tak neokázale zbožný a tak prostě lidský, že to nemůže neprostupovat vším co říká a píše - ne, nedokázal by tu svoji lásku k lidem utajit, ani kdyby chtěl. A, ano, jak o tom tady kousek pode mnou působivě píše PeterBahn, bez protírání očí, knedlíku v krku a nápadného posmrkávání se to neobešlo ani teď. :-) Shodou okolností jsem dočetl Exotovu abecedu v den, ve kterém jsem po dlouhé covidové pauze navštívil mši celebrovanou otcem Heryánem, s pandemických důvodů na kostelní zahradě. V soustředěné a zároveň uvolněné atmosféře jsem si tak mohl užít laskavou a skromnou, ale i veselou a zároveň naléhavou atmosféru bohoslužeb otce Heryána – a znovu si ověřit, že co otec Heryán píše, to také žije. Nebylo pro mě těžké, představit si, že podobně prožívali svoji víru i lidé prvotní církve – ne jako splnění povinnosti nedělní návštěvou kostela, ale jako radostné a posilující setkání s Pánem.... celý text

Léčení duchem 1981, Stefan Zweig

Doba osvícenství a průmyslové a technologické revoluce byla prostě úžasná. Těch různých objevů! Těch nových informací! Těch expedicí a cest za hranice dříve poznaného a poznatelného! Bylo jen logické, že lidé, okouzleni svým vlastním rozletem, podlehli pocitu, že náš rozum bude brzy schopen obsáhnout veškeré lidské vědění. A duchovno a jiná přesažnost? Jen pozůstatek dřívější doby temna, postupně odsouzena k nevyhnutelnému zapomenutí. Není divu, že autor jako Stefan Zweig, který tak dobře viděl do temných a složitých hloubek lidského nitra, pozvedl svůj hlas proti příliš technické a vědecké době a rozhodl se vykreslit portréty tří historických osobností, které tak či onak vnášeli do světa povědomí o tom, jak neprobádané (a neprobádatelné?) území je naše duše. Zweig je skvělý stylista, takže jeho portréty jsou brilantní a vybroušená drobná díla – nic jiného bych ani neočekával. Můj prožitek z četby ale narušovala nezdravá zaujatost, kterou jsem ze čtení vnímal. Jasně, o Mesmerovi ani o Baker-Eddyové jsem do minulého týdne nevěděl, že existují, neznám jejich životopisy a nedokážu přinést důkaz o tom, že mistr Zweig překrucuje skutečnost. Některých věcí jsem si ale nemohl nevšimnout. Třeba, že když paní Baker-Eddyová (záporná postava) pilně pracuje na dosažení svých cílů, je to nazváno umanutým fanatismem. No, a to samé u Freuda (kterého Stefan Zweig obdivuje) je nazváno velkorysým projevem síly jeho vůle. Když Baker-Eddyová pracuje sama, vidí ji Zweig jako nesnášenlivou a nedůvěřivou, když pracuje sám Freud, dokazuje to „přemíru duchovní síly a jeho až bytostné zdraví“. Já vím, jsou to možná maličkosti a možná bych si toho vůbec nevšiml, kdyby nešlo zrovna o Zweiga, tedy autora, který mě dokázal, zejména ve svých románech, tolik nadchnout právě tím, jak věrohodní ve své mnohovrstevnosti jsou jeho hrdinové. Ale takhle... No, tohle mě prostě nebaví, pane Zweigu, nebaví, nebaví, nebaví! Achjo.... celý text

Bitva 1945, John Steinbeck

„Nemám kdy na to, abych přemejšlel vo citech jednoho člověka. Mám plno práce s velkým davem lidí.“ Bitva mi nepřinesla takový čtenářský zážitek, na jaký jsem u Steinbeckových knih zvyklý. Nebylo to jistě tím, že by mi vadilo příliš politiky a příliš filozofování, tyhle aspekty mně naopak u románu držely. Ale zdálo se mi, že tentokrát své hrdiny Steinbeck neoživil, že to byly do značné míry pouze symboličtí představitelé svých rolí – to je u Steinbecka překvapivé, protože právě on mě obvykle dokáže nadchnout tím, jak jsou jeho postavy sice velmi archetypální, ale zároveň dýchající životem. (Připouštím, že svůj vliv možná hrál i překlad z roku 45, když si rozhněvaný dělník stýská slovy „tohle ještě bylo tak zapotřebí!“ nebo zazní výhrůžka „Nezmizíte-li, odstřelím vás.“, znělo mi to spíš jako rozhovor z Limonádového Joe nebo z nějaké sklepácké parodie.) Víc než samotný příběh mě tentokrát k přemýšlení nutily vnější okolnosti románu. Jaký měl Steinbeck vztah ke svým dvěma rudým agitátorům, tvořil je jako kladné nebo záporné postavy? Co si o nich myslel? Co si myslel, že si jeho čtenáři o nich budou myslet? A co si o nich mysleli komunističtí cenzoři, když knihu v padesátých letech vydávali? Co si cenzoři mysleli, že si budou myslet českoslovenští čtenáři? Zvlášť vydání knihy v ČSSR v době tuhého komunismu mě zaráží, protože na první pohled je v mých očích kniha obžalobou komunistických praktik! Vždyť tak dobře demaskuje, že komunistům nejde o blaho lidí, že pro vítězství své věci jsou připraveni aktivně vytvářet situace, ve kterých budou umírat ti, za které by měli bojovat! No, nevím, možná prostě jen dost dobře neznám duši člověka a nedoceňuji fakt, že lidé, kteří prokazují vůli k překračování pravidel za každou cenu (i za cenu životů druhých) jsou často obdivováni, to platí dnes a platilo to zřejmě i dříve. Tou nejpodstatnější otázkou knihy tedy je, alespoň pro mě, jestli dosažení velkého cíle ospravedlňuje lidské oběti. Jestli je možné použit lež a násilí, pokud tím míříme k budoucí pravdě a pokoji. Já jsem přesvědčen že ne, že je to nesprávný postoj, nejen teoreticky, ale i prakticky, protože výsledek se málokdy liší od vynaložených prostředků a z krutosti a bezohlednosti se těžko může zrodit něco, co samo není kruté a bezohledné. Ale jsou jiné i jiné hlasy, vím. Účel světí prostředky, říkají. Nikoho netěší pohled na podřezávání mladých ovcí, ale každému chutná jehněčí, říkají. Když se kácí les, lítají třísky, říkají. Vím. Jenže les nebyl stvořen z lásky i k té nejvíc maličké třísce.... celý text

Nokturnál 2003, Vladimír Holan

„Zeď... Zeď z lásky k sadu a z nenávisti k lidem. Na vnitřní straně je více stromů než plodů. Na straně vnější je více hříchů než stehen. Ta zeď, byť silná je a vysoká a hrotitá, přece jen vábí. Pro všechno v jejich škvírách číhají zmije. Dobrá zeď!“ Moc mě lákalo téma zdi jako elementu, který nás paralyzuje a umrtvuje v nehybnosti. Kvůli němu jsem si k dalšímu čtení Holanova díla vybral právě tento díl jeho sebraných spisů. A zdí na mnoho způsobů jsem se skutečně dočkal: zeď kterou si nás drží od těla ti, které milujeme, i ti, které nenávidíme. Zeď, kterou se marně snažíme chránit své blízké. Zeď, která je tak dlouho naší součástí, že už ani nevnímáme, jak nám brání podat někomu ruku... Bohužel, přestože věřím Vladimíru Holanovi, že své básně niterně prožívá, tentokrát se mi – na rozdíl od dříve čteného Lamenta – nepodařilo dobře pronikat do jeho světa. Často jsem nejen že nepochopil ono obligátní „co nám chtěl básník říci“, ale nedokázal jsem se ani naladit na stejnou emoční vlnu. Poezie často způsobuje, že se mi zatajuje dech, že mi běhá mráz po zádech, že nahlédnu někam, kam mě racionalita nedovede. To se s touhle sbírkou dělo jen lehce a jen občas. „A přece zatím všechno, všechno zde je zázračné jen jednou: jen jednou krev Ábelova, která měla ničit všechny války, jen jednou neopakovatelnost a nevědomí dětství, jen jednou mladost a jen jednou zpěv, jen jednou láska a současně být ztracen, jen jednou všechno proti dědičnosti a zvyku, jen jednou rozvázání smluvených uzlů a tedy osvobození, a jen jednou tedy podstata umění, jen jednou všechno proti žaláři, ledaže by sám Bůh chtěl na této zemi vystavět si dům...“... celý text

Po stopách neznámého Boha 1999, Karel Skalický

Vztah religionistiky a teologie nebýval idylický. Není divu, prvotním záměrem religionistiky (někdy skrytým, někdy otevřeným) bylo vědeckým způsobem doložit neexistenci Boha a zanechat tak náboženství při vstupu do nové epochy před prahem jako nepotřebné harampádí, nehodící se do doby, kdy člověk vlastními schopnostmi vysvětlí všechny okolnosti svého života a sám sobě bude prostředkem i účelem. K čemu by byl nějaký Bůh, k čemu by byla nějaká transcendence? Ale běh času (akademici říkají: epistemologické zrání :-) přivedl religionistiku k tomu, že už tato nadále nevnímá sebe jako protivníka teologie a nástroj ateismu. Současná religionistika si klade mnohem umírněnější cíle, ke svému vlastnímu prospěchu. Po překonání svých dětských nemocí (v podobě už zavržených teorií o prvotním ateismu či animismu) tak dnes funguje jako cenný zdroj poznání o světě kolem nás a světech v nás – v tom tak důležitém a tak těžko ohledávatelném prostoru na hranici mezi hmatatelným a nehmotným. Autorem knihy je katolický kněz. To na knize poznat je, ale zároveň i není. Křesťanský (a tedy implicitně teologický) pohled je patrný, přitom se ale nejedná o polemiku teologie proti religionistice. To je jen dobře, religionistický pohled je totiž velmi užitečný a podnětný – protože zasvěcený pohled zvenku je pro každý vědní obor nenahraditelný a teologie ho rozhodně potřebuje (stejně jako každá instituce, stejně jako každý jednotlivec). Nejužitečnější pro mě byla kniha tím, jak v ní otec Skalický vtahoval do přemýšlení o Bohu další vědní disciplíny: etnologii, sociologii, hlubinnou psychologii... Jednak jsem se trochu přiučil o těchto oborech jako takových, a pak jsem si také mohl připomenout, jak je naše náboženské přemýšlení ovlivněno nenáboženskými aspekty naší osobnosti. Ono známé Feuerbachovo tvrzení, že nestvořil Bůh člověka, ale člověk Boha sice jako věřící člověk nemůžu než odmítnout, ale to neznamená, že úvahy tímto směrem zaměřené jsou zbytečné. Naopak. Zjišťovat, co z našeho obrazu Boha je pouze výsledkem našich předsudků, potřeb a neuvědomělých přání (a co tedy musíme z Božího obrazu odstraňovat, i pokud by nás to mělo bolet) je nekončícím úkolem každého křesťana, pro kterého je víra trvalou cestou k Pravdě a ne pouze konejšivých analgetikem. „Hluboké včlenění náboženské skutečnosti do konkrétního života člověka má za následek, že náboženská skutečnost musí plnit některé ‚úkoly‘, jichž si od ní naléhavě žádá často samo přežití jak jednotlivce, tak pospolitosti, takže se může snadno stát, že plnění těchto funkcí se zamění za samu ‚podstatu‘ náboženské skutečnosti. Z toho pak plyne, že náboženská skutečnost nám ukazuje vždy dvojí tvář: jejím jménem lze konat veliké dobro, ale jejím jménem se mohou páchat i ty nejstrašnější zločiny.“... celý text

Zapomenuté světlo 1991, Jakub Deml

„Přeju si jenom toho, aby ke mně nikdo nechodil, aby mne nikdo nenavštěvoval, aby mně nikdo nepsal, aby mně celý svět nechal na pokoji a jestli přece někdo mne miluje, aby si nechal svou lásku pro sebe a posílal mně jenom peníze. Pro Boha Vás prosím, pane, neobtěžujte mne svou láskou!“ Četl jsem Zapomenuté světlo jako beletrii, jako sice autobiografickou prózu a velmi osobní zpověď, přesto jako beletrii, jako stylizovaný útvar, směřovaný k obecnému čtenářstvu. Zdálo se mi totiž, že jenom s tímto vědomím jsem schopen unést tíhu Demlových negativit a ten téměř fyzický pocit, který mi přineslo setkání s jeho bolestmi, zoufalstvím a domnělými i skutečnými křivdami. V opačném případě bych knihu nejen nemohl hodnotit hvězdičkami (jak o tom píší Sigas a J.Frei), to bych ji nemohl ani komentovat. A nejspíš bych ji asi ani nemohl číst, jako bych nedokázal číst náhodně nalezený intimní deník. Z předchozích komentářů mě zaujal také Vojslavin postřeh o beznaději směřující k naději. Přemýšlel jsem o tom, a nejprve dost marně hledal tu naději, která by měla být cílovým bodem. Ale říkám si, že je to možná samotná existence toho textu: vždyť kdyby nebylo adresáta, u kterého doufáme v pochopení našich stesků, nebylo by vůbec proč psát. A kdyby nebyla naděje, že budou pochopena i ta nejvnitřnější lidská místa, neměla by své opodstatnění tak razantní otevřenost a sdílená intimita. Vnímám tímto úhlem pohledu Demlovu prózu jako svého druhu extrémní modlitbu, podobně, jako když v Bibli prorok Jeremiáš volá „Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán.“ Svědectví o utrpení tak velkém, že v něm už není místo na zdvořilost a argumentační vyváženost, a vlastně ani na hledání spravedlivého a pravdivého zhodnocení věcí. Na to je pocit z pohledu do tváře krutého světa příliš intenzivní. „Nejhorší ze všeho jsou noci. Víte? Každý člověk potřebuje odměny a když já po velké, těžké práci přijdu domů, nikdo mně nečeká, nikdo mne nepochválí, nikdo mne neobslouží, nikdo mi nepoděkuje, nikdo mne nepohladí a neřekne: Dobře's to udělal!“... celý text