mirektrubak přečtené 1234

Cesta 2008, Cormac McCarthy

Úsporné a prosté vyprávění o cestě zdevastovanou zemí mě chytlo za srdce a za útroby už kdysi – při mém dřívějším prvním čtení. Právě doposlouchaná audio podoba románu mi ty silné pocity připomněla a vrátila. Znovu jsem si uvědomil, jak je tohle postapo netradiční. Protože na rozdíl od konvenčních katastrofických příběhů, kde se implicitně počítá s happyendem, tady je od začátku jasné, že s planetou i lidmi na ní je to nevratné, hotovo dvacet, tady žádné sluníčko za šedou oblohu nevykoukne, ani zelená rostlinka z neplodné země. Tady žádná holubice olivovou ratolest v době večerní v zobáčku nepřinese. Jen šeď a zima a strach a hlad – definitivně. Je možné vůbec v příběhu takhle pochmurném a úmorném nalézt naději? Alespoň zrnko, náznak nějaké naděje? Možná se to bude zdát divné, ale já zde naději nacházel, a nacházel ji paradoxně tím víc, čím beznadějnější situace našich dvou poutníků byla. Ta krutost a bezútěšnost prostředí totiž byla potřebným kontrastním prvkem k nezničitelné nesobecké otcovské lásce – stejně jako potřebujeme opravdu temnou noc, abychom viděli zářit hvězdnou oblohu. A tak jsem román vlastně četl jako zprávu o tom, že sice dokážeme zničit celý svět a skoro všechno živé na něm, ale nedokážeme zlomit lidskost oddaně milujícího člověka. Člověka, který se bytostně rozhodne být „tím hodným“. Člověka, který ví, jak důležité je nést oheň.... celý text

Radost z víry 2013, Joseph Alois Ratzinger

„Maria se na nás obrací a říká: Měj odvahu žít doopravdy s Bohem! Pokoušej se o to! Neměj z něho strach! Měj odvahu riskovat ve víře! Měj odvahu riskovat v dobru! Měj odvahu jít do rizika jménem čistého srdce! Odevzdej se Bohu a pak uvidíš, jak se právě díky tomu tvůj život rozšiřuje a prosvětluje, uvidíš, že to rozhodně není nuda, ale cesta plná překvapení, protože nekonečná dobrota Boží je vždycky nevyčerpatelná.“ Četl jsem už dříve dvě Benediktovy encykliky a docela často se probírám i jeho promluvami. Takže mi toho mnoho v této kompilaci myšlenek bylo povědomé. Ale vůbec mi to nevadilo. Vlastně naopak, největší potěšení jsem měl tam, kde jsem narazil na pasáž, kterou jsem si už dříve oblíbil a zapamatoval. Bylo to, jako bych se po čase znovu setkal s přítelem, kterého si vážím, a ujistil se, že stále zastává stejné postoje, že je stále tím, na koho se mohu spolehnout a o koho opřít. To bylo moc hezké. Radost z víry svým názvem neklame. Přestože Svatý otec ze stránek občas varovně zvedl prst a občas svými myšlenkami zasvítil do těch částí mého křesťanského života, kde jsem už dlouho neuklízel, tak převládají poselství o lásce a její zásadní důležitosti pro náš život. A také o naději a nutnosti nežít sami pro sebe. Měl jsem radost ze čtení a čtení umocňovalo moji radost z víry. Užitek i požitek, zase jednou. „Bůh učinil svět, aby existovalo nějaké místo, kde by on mohl rozdávat svou lásku a odkud by mohla zaznívat láskyplná odpověď na tuto jeho lásku. Pro Boha je srdce člověka, jenž mu odpovídá, důležitější než celý nesmírný materiální kosmos, který nám bezesporu umožňuje spatřit něco z nezměrné a nepředstavitelné Boží velkoleposti.“... celý text

Holoubek 1989, Jindřich Šimon Baar

Páni, to vám bylo tak pěkný čtení! Vnitřní soudržnost lásky k Bohu, lásky k přírodě a lásky k člověku je v osobě faráře Holoubka jednoduše neodolatelná. A taky neodolatelně podaná, takže jsem si až přál, aby v knize ani nebyla žádná zápletka, aby to prostě byl až do poslední stránky jen popis péče o zahrádku a kostel a o duše velkých a malých Holoubkových oveček. Ale logika románové tvorby je neúprosná, takže muselo dojít i na komplikace v ději. To nakonec nevadilo, naopak, když se Holoubek dostal do konfrontace se světským světem nebo sebestředností církevní hierarchie, tak to v tom kontrastu ještě víc vykreslilo okouzlující prostotu Holoubkova povolání. Občas sice J.Š. Baar koketuje s kýčem, občas se pustí do teologických úvah, které se pro něj zdají být trochu velkým soustem, ale dobrota a bezelstnost otce Holoubka všechny tyhle místa hravě překryje a zůstává hřejivý pocit, jaký obvykle zažíváme i v reálném životě, když máme to štěstí, že ve svém bližním narazíme na neokázalé ryzí lidství. Hodně jsem při čtení myslel na román Deník venkovského faráře. Georges Bernanos v něm sice svého ambricourtského kněze vybavil komplikovanějším osudem i povahou, a také způsob vyprávění je diametrálně jiný (protože mnohem jinotajnější a alegoričtější), přesto jsem nad ním a Holoubkem přemýšlel jako nad dvojčaty, jako nad dvěma reprezentanty stejné „malé cesty“, která je cestou lásky a směřuje bez lidských soudů přímo k lidským srdcím. Svatá Terezka by z nich měla radost, z obou. :-) „A ještě dřív, než si to ujasnil, slovy vyslovil, už v srdci cítil, jeho místo že je právě uprostřed, tam v tom černém mraku, který dělí jeho osadu na dva tábory, v to ovzduší prosycené nenávistí že se musí postavit, rozepnout ruce, jednu poslat chudým, druhou napřáhnout k bohatým, jako most překlenout propast mezi nimi se šklebící, i kdyby sebevíce při tom trpěl, i život kdyby ho to stálo, jako obilné zrno mezi dvěma mlýnskými kameny na prach kdyby byl rozdrcen a rozetřen, není vyhnutí...“... celý text

Hledání Boží tváře 2020, * antologie

Hledání Boží tváře v této antologii není činnost archeologická nebo kunsthistorická, hledání Boží tváře v podání profesorů UK znamená hledání Boží přítomnosti v našich životech, hledání míst, ve kterých se můžeme s Boží existencí tím či oním způsobem setkat. Monografie je dost nesourodá, zdálo se mi, nedrží jednotné tempo ani styl. Neměl jsem pocit, že čtu knihu, ale spíš soubor studií nebo časopiseckých článků. Ale to není výtka, takhle to prostě u antologií bývá. Úvodní kapitoly mě příliš nevtáhly, zdály se mi až příliš akademické a možná zbytečně podrobné. Největší radost mi tak v první polovině knihy (víc zaměřenou na historii a teoretické filosoficko-teologické otázky) přinesla až kapitola o Augustinových Vyznáních, tu knihu jsem nedávno četl a vydatně nad ní mudroval, takže jsem uvítal možnost porovnat své závěry s úvahami doc. Vopřady – a trochu se i tajně naparovat, když jsem zaznamenal, že jsem při promýšlení Augustina kladl důraz na stejné věci, které považoval za důležité i respektovaný patrolog :-) Druhá půlka knihy mi byla celkově bližší, dotýkala se totiž hledání Boha v současném světě. Jako knihomol jsem nalezl zvláštní potěšení v kapitole o hledání transcendentna v dílech současných českých autorů, ta mi pomohla nahlédnout nově na již přečtené a přidala pár položek do mého seznamu Chystám se číst – jen mi bylo líto, že se tam sestře Denise nevešel Jan Balabán. Potěšil také článek o tom, jak vnímají povídání o Bohu děti – čas od času jsem s nějakou tou dětskou otázkou konfrontován, tak se mi to bude hodit. A zvlášť jsem ocenil esej o užitečnosti tradiční kritiky náboženství, ve které jsme nabádáni k tomu, ateistickou kritikou se zabývat a hledat na ní to pozitivní pro náboženský růst. To je přístup, který často křesťanům – ke své vlastní škodě – dost chybí. Hledání Boží tváře není snadné čtení, ale jsem si jist, že může nabídnout řadu zajímavých nových postřehů a pohledů na známá témata, ve srozumitelné formě. A i pokud by věřící čtenář nepřečetl sborník celý, věřím, že to svoje si každý zvídavý laik najde.... celý text

Tíže a milost 2009, Simone Weil

„Nikdy nemůžeme vědět, že Bůh přikázal tu či onu věc. Záměr poslouchat Boha nás spasí, ať děláme cokoliv, klademe-li jej nekonečně vysoko nad sebe samé, a zatratí, nazýváme-li Bohem vlastní srdce.“ Zdálo se mi, že úvahy Simone Weil mají obrovskou sílu, že se ve své pregnantnosti do mě hluboce zarývají a přebývají ve mě, aby mě následně nedaly pokoj a nutily ke znepokojivému promýšlení. Proto jsem také měl Tíži a milost rozečtenou mnohem delší dobu, než jak bývá u podobně útlých knížek zvykem, a to i přesto, že struktura knihy mi zrovna nevyhovovala (nemám příliš rád sbírky výroků, mám rád souvislý rozbor). Ale věnovat se paní Simone jen tak letmo jsem nemohl, to nešlo, bylo to příliš naléhavé, než abych to jen tak očima přeskákal od citátu k citátu. Ne všemu jsem rozuměl, to si nedělám iluze, ne vše jsem jistě pochopil správně, ale to snad ani není problém a možná by to ani paní Simone nevadilo – třeba by byla spokojena i s tím, že její názory provokují čtenáře k přemýšlení v jiném kontextu a smyslu, než ve kterém byly pronášeny. Pro mě bylo základním tématem odevzdání se Boží milosti, Jeho vůli. Přiznat si lidskou nepatrnost a předat otěže svých životů do Jeho rukou. To je důležité téma, zvlášť v naší době až přebujelého lidského sebevědomí a přesvědčení, že člověk je středem světa a mírou všech věcí (teologové tomu říkají antropocentrismus :-). Radikální odevzdání se Bohu však v sobě ukrývá podstatné riziko: protože dvě přikázání lásky (tedy: milovat Boha celou silou + milovat bližního jako sebe) jsou v zásadě jedním a nelze je oddělovat, nelze při uctívání Božské převahy nad naším světem zapomínat na konkrétní projevy lásky k bližnímu. Byla by to totiž špatná teologie, pokud bychom se snažili vyzdvihnout Boha tím, že ponížíme člověka nebo budeme člověka přehlížet. U svaté Terezky nebo Etty Hillesum nacházím hned vedle jejich touhy po vyprázdnění ega také hluboký zájem o vedle stojícího člověka, proto pro mě jsou tak mocnou inspirací a mohu se nadšeně pokoušet stopovat jejich spiritualitu. Jenže Simone Weil se mezilidským vztahům až na pár výjimek nevěnuje, tím zůstává její duchovní portrét v této knize v něčem podstatném neúplný a můj obdiv jaksi podmíněný – ale zase mě to donutí se pídit po dalších jejich knihách, nepochybuji, že jimi budu znovu obohacen. „Nemám v sobě princip vzestupu. Nemohu vyšplhat vzduchem až k nebi. Pouze zaměřím-li mysl na něco lepšího než já, vytáhne mě to něco vzhůru. Jsem-li doopravdy tažena, je toto něco skutečné. Žádná imaginární dokonalost mě nemůže vytáhnout vzhůru ani o milimetr. Neboť imaginární dokonalost leží automaticky na úrovni mě, která si ji představuji, ani výš, ani níž.“... celý text

Theologie - součást naší doby 1994, Walter Kasper

Soubor úvah kardinála Kaspera má něco společného: vždy se tak či onak věnuje vyrovnávání se katolické církve s odkazem druhého vatikánského koncilu. Na první pohled by se zdálo, že se jedná o úzce vymezená témata, která nemohou zaujmou nejen nikoho mimo církev (což je nejspíš pravda, kardinálův akcent je výrazně vnitrocírkevní a jako adresáta si lze nevěřícího čtenáře představit jen těžko), ale i nikoho mimo těch pár teologů, kteří se odborně věnují postkoncilnímu vývoji. Ale není to tak, myslím. Úvaha o napětí mezi lidskou autonomií a teonomií vlastně není ničím jiným než snaha zjistit, co je mým nejcennějším pokladem. Zamyšlení nad církví jako communiem nastoluje otázku, kdo je mým bližním a jak učinit z cizího člověka bližního. A christologie „zdola“ zase naléhavě upozorňuje, že plná lidskost Krista nám pomáhá si uvědomit, kde najdeme skutečná slova života. Samé důležité věci! Kardinál Kasper nám je nepodává jako na zlatém podnose, ale vynaložit jistou intelektuální aktivitu k nalezení perel v moři odborných termínů určitě stojí za to!... celý text

Opium intelektuálů 2019, Raymond Aron

„Je pravda, že komunismus přitahuje tím víc, čím prázdnější je trůn Boha. Jestliže intelektuál přestává cítit spojení se společenstvím i s náboženstvím svých předků, očekává naplnění své duše od pokrokových ideologií. Originalita komunismu spočívá v dogmatismu doktríny a v tom, že se k ní její vyznavači přimykají naprosto bezvýhradně. Intelektuál, který se už necítí s ničím spojen, se nespokojí s nějakými názory, on chce jistotu, systém. Jeho opium mu poskytne revoluce.“ Mezi námi a Aronovou knihou už je doba delší než půlka století. A je to na knize docela poznat, to je třeba říct, leckteré výroky už se zkrátka nevztahují k tomu, čím dnes žijeme, a jsou pouze svědky událostí minulých. Přesto lze mnohé z Arona číst i jako komentář k současnému dění ve světovém i českém veřejném prostoru. Je někdy vážně až k nevíře, jak nadčasové jsou Aronovy postřehy, a jak jsou přesné. Týká se to i dílčích témat, třeba náš latentní antiamerikanismus, který Aron přičítá faktu, že „evropská levice zazlívá Spojeným státům především to, že dosáhly úspěchu bez použití metod, které by vycházely z její oblíbené ideologie.“ Základní otázkou knihy je, jak se mohli zjevně inteligentní lidé přimknout názorově k režimu, ve kterém by je stihl za prezentaci vlastních názorů rychlý a tvrdý trest, a nešetří kritikou až nenávistí ke státnímu zřízení, které si jich váží a živí je. Jedno z možných vysvětlení této záhady – jak po přečtení knihy usuzuji – je zřejmě v tom, že vysoce funkční mozek intelektuála ve skutečnosti nehledá pravdu, ale plní jiné zadání, a to je nalezení takové argumentační soustavy, která by ho postavila do důležité pozice a udržela ho v ní. Aron totiž dobře vidí, že „intelektuálové snášejí lépe pronásledování než lhostejnost“ a tíhnou tak k revolučním a všelijak turbulentním situacím. Klidné a mírové soužití intelektuála (a to jistě nejen levicového, to si nemalujme!) neláká, největším hříchem klidného a mírového soužití (které je za účelem dehonestace pohrdlivě nazýváno konzumním a maloměšťáckým) je v tom, že v něm není intelektuál považován za elitu. Jistě se předchozí věty nedají vztáhnout na všechny veřejně působící intelektuály, snad je to i tvrzení příliš generalizující a tedy nespravedlivé. Přesto se mi zdá něco výstižného na výroku, tvrdícím, že intelektuál „nachází podporu a sílu v pocitu bezpečí, pramenícím z uzavřeného systému, kde má své místo a význam nejen on, nýbrž i celé dějiny, a v pocitu hrdosti, že svým dnešním jednáním spojuje minulost a budoucnost.“... celý text

1984: grafický román 2021, George Orwell (p)

Temné aleje lásky 1982, Ivan Alexejevič Bunin

V melounovém cukru 1986, Richard Brautigan

V době svého dospívání jsem tuhle knížku měl moc rád. Jen málo jsem jí rozuměl, a to, co jsem z ní chápal mě spíš znepokojovalo, protože jsem jako bujný mladík cítil, že bych měl být na straně neŽITa, na straně toho živého a pulsujícího a emoce budícího, co je sice nebezpečné a nebezpečně neusazené, ale ve svém neklidu stále nějak rostoucí, tvořivé a inspirující. Zároveň jsem ale viděl, kolik je ve mě jáMORovské pohodlnosti a jak snadno bych se ve vhodných podmínkách nechal přilepit k emoční lhostejnosti melonovocukrového světa. K žádnému uspokojivému výkladu Brautiganova podobenství jsem nikdy nedošel (to ale, myslím, ani není možné, pamatuji si, že ani odborná studie z doslovu mě nijak zvlášť nepřesvědčila), ale rád vzpomínám, jak mě bavilo nad knihou přemýšlet; uvažovat, koho symbolizují tygři a koho pstruzi; váhat, jestli je větší riziko život s Margaret nebo s Pauline a kdo by asi tak mohla být Margaret a Pauline mého života; jak bych se choval a co bych cítil na místě té či oné postavy... Měl jsem tohle přemítání moc rád, celou tuhle knížku jsem měl moc rád, to už jsem vlastně psal na začátku... A čtení dnes, po pětadvaceti letech? I dnes mám pocit, že ději moc nerozumím, ale i dnes mi přijde trochu milý a hodně znepokojivý. A pořád vlastně nevím, kam v tomhle podobenství patřím. To by naznačovalo, že jsem se za to čtvrtstoletí moc nezměnil... Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně. :-)... celý text

Modesta Mignonová 1976, Honoré de Balzac

Dva romány o lásce: Za měsíc, za rok / Dobrý den, smutku 2002, Françoise Sagan (p)

Zdá se mi, že titul knihy Dva romány o lásce je vlastně velmi nepravdivý. Jednak žánrově: oba začleněné příběhy se pro svůj počet stran i dějovou šíří za romány považovat nemohou. Ale hlavně jde o to, že té lásky v ní není mnoho. Alespoň pokud si budu lásku, společně s jedním ze starověkých církevních Otců (konkrétně to byl Pseudo-Dionysios Areopagita), definovat jako sílu, „která nedovoluje milujícímu zůstat v sobě, ale nutí ho, aby se sjednotil s milovaným“. Ale vzhledem k tomu, že lásku často vnímáme jako milenecký poměr dvou lidí, nebo touhu po něm, tak zřejmě u široké čtenářské obce pocit rozporu mezi titulem a obsahem nenastane. A taky chápu, že název „Dvě novely o očekávatelně marné snaze o zaplnění vnitřní prázdnoty“ by prodejnosti knihy příliš nepomohl. :-) Novelu Za měsíc, za rok zaplnila paní Sagan zajímavými lidmi, sice chybujícími a tápajícími, ale sympatickými. Nadbíhají si, dobývají se a odmítají, využívají se a zneužívají, občas se i potěší. To vše čtivě a svěže popsáno, s plynule ubíhajícími dialogy, takže jsem se při čtení nenudil. Jen ta láska ... chyběla. Setkání s Cécile (vypravěčkou příběhu Dobrý den, smutku) pro mě bylo literárně nejzajímavější, její hledání sebe samotné v nových životních situacích, její sympatická otevřenost i trvalý boj s vlastní sebe-manipulací byl podnětný i pro mě, jakožto čtenáře již generačně vzdáleného. Novela už dnes nemá potenciál šokovat (jako v době svého napsání), ale stále má čím zaujmout.... celý text

Křesťanství na křižovatce 2016, George Tyrrell

„Především je zapotřebí, aby se katolické náboženství jasně projevilo ve své etické a intelektuální kráse, nikoliv jako jedno z mnoha náboženství, ale jako pravé náboženství lidstva, jako doplněk lidské přirozenosti, jako ‚tužba národů‘, jako Bohem daná odpověď na problém života a problém sociální. K tomu potřebujeme interprety a prostředníky; to jest muže, kteří znají obě strany a mají pro ně pochopení, kteří úplně chápou ‚ideu‘ katolictví a zároveň jsou ovládnuti jejím duchem, a přitom nejsou o nic méně v kontaktu s duchem vlastní země a doby, jeho silami a slabostmi. Chápou a mluví oběma jazyky a rozpoznávají přitom jednotu, skrývající se pod pestrostí vyjádření, jsou schopni tlumočit z jednoho do druhého, interpretovat dobu církvi a církve době.“ Je to zvláštní paradox. Čtu knihu duchovního, který byl za svoje názory na modernitu církve vyloučen z jezuitského řádu, a nakonec i z církve vůbec – a přitom čtu text, který v dnešním kontextu vyznívá jako velmi zapálená obhajoba toho, co obvykle nazýváme konzervativně katolickým přístupem. No vážně! George Tyrrell nejvíc času a energie spotřebuje na přesvědčování čtenářů, že to základní na Kristu je jeho transcendence a akt spásonosné smrti – oproti postoji, který by, v časech, kdy se na zázraky a všelijaká ta zmrtvýchvstání už moc nevěří, chtěl Ježíše vidět pouze jako lidský morální vzor (zjednodušeně řečeno: z náboženství, které je mimo jiné také etické, udělat náboženství etiky). Vymezuje se také proti snahám sjednocovat různá náboženství na úrovni nejnižšího jmenovatele (tedy proti snaze neprovokovat své jinověrné bratry osekáním všeho pohoršujícího) nebo proti názoru, který každému náboženství přikládá stejný subjektivní význam (ve smyslu: ať si každý věří v to svoje). A samozřejmě: za jedinou skutečně katolickou církev považuje tu římsko-katolickou. Co tedy provedl otec Tyrrell tak strašného, že si vysloužil exkomunikaci? Z této knihy to opravdu není snadné odhadnout. Snad důraz na užitečnost nových vědních poznatků pro lepší pochopení Písma a přesnější interpretaci Božího slova. Snad důraz na Krista jako osobu; tím opravdu předběhl svoji dobu o víc než půl století – až na druhém vatikánském koncilu byl opuštěn instrukčně-teoretický model zjevení ve prospěch modelu sebe-sdělení Krista (kde ještě víc než to, co Ježíš říká, je důležité to, co Ježíš je!). Snad snaha neuzavřít se před moderním světem, ale hledat k němu cestu a nechat se jím inspirovat. Nebo možná něco jiného, co už je pro laického katolického křesťana o stovku let později těžko čitelné. Ale tak či onak: katolická církev na začátku minulého století, ve svém strachu ze všeho nového a cizího (neblahá kombinace principů societas perfecta a nihil innovetur, pokud bych se to teda pokusil vyjádřit teologicky v latinských termínech ;-) byla i pro takhle zjevně hluboce věřícího a poctivě přemýšlejícího kněze prostě příliš úzká. Ke své vlastní škodě i hanbě. Kniha se mi nečetla příliš dobře, myšlenky se často opakovaly v různých variantách, navíc byly prezentovány ne zrovna čtivým způsobem. A také řada úvah za to století prostě zestárla, nebo byla v čase vyjádřena někým jiným lépe, nebo dávno ztratila svůj polemický význam. Radost mi tak dělaly spíš myšlenky a formulace vyslovené tak mimochodem, zajímavé postřehy a občasné záblesky teologické bystrosti. To není málo, žádné setkání s přemýšlejícím člověkem upřímně hledajícím pravdu není ztrátou času. „Kdyby pravda nepřinášela prospěch, vůle by se ji nesnažila najít.“... celý text

Trainspotting 1997, Irvine Welsh

Konec nehybnosti 1990, Milan Šimečka

„Je tomu tak na celém světě, že diktátoři nechávají za sebou snědený krám, rozvrácenou mravnost, rozšířenou zločinnost a lží zakrytou skutečnost; svoboda přichází obvykle dosti otrhaná a v rukou toho příliš nenese. Vítají ji jenom ti, kteří znají její hodnotu, ti druzí se po čase diví, že je tak obtížná, náročná a nepohodlná. (...) Vysvětlování očividného faktu, že svoboda je v jistém ohledu předpokladem blahobytu a jeho rozumného užívání, je strašně komplikované, a ne vždy úplně průkazné.“ Pamatuji si velmi dobře na svoje první setkání s tvorbou Milana Šimečky. Byla to jeho úžasná esej o 1984, která byla součástí vydání románu z roku 1991 - dechberoucí zážitek ze čtení románu, který je dodnes jedním z mých nejoblíbenějších, se ještě umocnil, když jsem měl příležitost své pocity konfrontovat s tak zasvěceným i lidsky prožitým výkladem, který promítal fiktivní svět literární imaginace do nedávné reality naší země. Proč jsem se tedy Milanu Šimečkovy od té doby vyhýbal? Sám nevím, snad jsem měl ostych plynoucí z přílišné úcty, snad jsem měl pocit, že jeho texty nebudu schopen „uchápat“, že pro mě bude „příliš chytrý, příliš politický, příliš filozofický“. Ano, pouštěl jsem se do Konce nehybnosti (zakoupeným za deset korun v antikvariátu :-) právě s těmito pocity, s představou, že to prostě zkusím, a pokud to bude příliš složité, vrátím se pokorně zase do svých obvyklejších literárních vod :-) Ale nic nestravitelného mě na stránkách deníku pana Šimečky nečekalo! Naopak! Dočkal jsem se vzácné kombinace precizního propojení uvěřitelného záznamu vnitřního světa s československou i světovou politikou nahlíženou z pozice vědomého outsidera. Výborné setkání osobního a veřejného, časově konkrétního a nadčasového! A navíc jsem ocenil svěží styl psaní, třeba když za množstvím socialistických reforem ve školství vidí, že jinde by to bylo „riskantnější, dělníci by mohli například v hojnější míře použít sprostých slov, což je u učitelek vyloučené“. Líbil se mi ten nenásilný sarkasmus, který zřejmě pomáhal snášet zdánlivě nekonečné čekání na nějaký výraznější pohyb v politice Husákova státu. Těžiště úvah pana Šimečky spočívá (mimo mnoha jiných zajímavých témat, na které tady už není místo) ve stejné míře v přemýšlení nad realitou normalizace, jako v úvahách o tom, jak by mohl vypadat svět po změně režimu. A právě zde mně pan Šimečka nejvíce vyrazil dech tím, jak přesně viděl možná ohrožení přechodu z totality do demokracie. (Neodpustím si citace: „Náš osud byl naprogramován a naše tradice, nacionální slepota, panslovanská iluze a levá orientace většiny inteligence přispěly jen k tomu, že se naplnil snadno a rychle. Jenže skutečná diskuse o minulosti začíná až u otázky, jak jsme si s tímto vnuceným osudem poradili. Co z národního charakteru a kolik vlastní viny lpí na některých odporných kapitolách národního osudu? Až zde začíná skutečná diskuse o tom, jací jsme byli.“ Nebo: „Kdybychom se jednou měli třeba i vrátit do Evropy, neměli bychom se tam vracet s pocitem nevinných obětí historických okolností.“ A ještě poslední: „Hrozím se jen toho, co budeme muset v případě demokratické revoluce pozametat za sebou, jaký mravní zauzlenec budeme muset rozplétat, koho vinit, komu odpustit, kdo se bude kát. Za všemi lidmi od čtyřiceti let nahoru se potáhne až do konce vlečka mravního traumatu.“) Hodně jsem při čtení myslel na to, jestli by se větším zapojením lidí jako byl Milan Šimečka dal nějak usměrnit polistopadový vývoj, jestli by se daly korigovat naše národní mýty a sebeklamy v době, kdy možná byla energie a vůle ke změnám postojů a pohledů. Nevím. Autorův syn Martin se sice k odpovědnosti hlásí ve skvělém eseji o selhání intelektuálů (je součástí knihy Jsme jako oni), ale já prostě nevím – jen ve mně zůstává pocit smutku a jistý pocit nenaplněné potenciality, který plyne z toho, že ještě před listopadovou revolucí jsme rizika našeho života v demokracii znali, mohli se tedy poučit a tím pádem snad i lecčemu vyhnout... Zdá se mi, že stejně jako Orwellův hrdina, i Milan Šimečka hledá naději a útěchu v běžném životě, v normálních věcech, v obyčejných mezilidských vztazích. „Nějak to selže, něco vás zdolá, život vás zdolá,“ je přesvědčen Winston Smith a já chci věřit, že je to vzkaz nejen pro Velkého bratra a Husáka s Jakešem, ale také pro Zemana s Babišem. Protože dokud lidé žijí, zlo nevyhrálo definitivně. „Naše země není ve zvlášť dobrém stavu, ale kdyby přímé důsledky politického rozhodování byly úměrné úrovni lidí, kteří byli a jsou držiteli politické moci, nesměl by tady už růst ani strom a všude by se měla rozkládat poušť. A zatím vidím z okna kus lesa a pole se zeleným obilím, kluci tu krouží na kolech a děti si hrají s bábovičkami na písku. Je to všechno vlastně zázrak.“... celý text

Myšlenky a meditace 2000, Edita Stein (p)

„Člověk je (každodenním stykem s Pánem) postupně stále citlivější na to, co se Pánu líbí a co ne. Byl-li dříve se sebou celkem vzato docela spokojen, teď to bude jiné. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a změní je, pokud je to v jeho silách. Objeví mnoho věcí, které nemůže pokládat za krásné a dobré a které je přece jen tak těžké změnit. A tak se člověk ponenáhlu velmi zmenší a zpokorní, stane se trpělivým a shovívavým k třískám v očích těch druhých, protože má dost starostí s trámem ve vlastním oku. A konečně se také naučí snášet sám sebe v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdat se Božímu milosrdenství, které se dokáže vypořádat se vším, na co jsou naše síly krátké.“ Když jsem loni touhle dobou četl Vánoční tajemství, říkal jsem si, že mi takto krátké seznámení nemůže stačit, že určitě musím Editiny myšlenky prozkoumat důkladněji v nějakém rozsáhlejším díle! Jenže pak neustále paní Editu někdo v mém čtenářském seznamu předbíhal. A to až do chvíle, kdy jsem prožil příjemné setkání s řádovou sestrou, která si své řeholní jméno vzala právě podle Edity Stein. Takže důvod ke čtení jsem měl vlastně velmi marnivý až přízemní: ano, přiznávám, že pro Myšlenky a meditace jsem sáhl hlavně proto, abych mohl při (případném) dalším setkání s velepříjemnou františkánskou novickou dělat dojem svojí obeznámeností s tvorbou její patronky :-) Ale ať už se mi tenhle sborník myšlenek dostal do spárů jakkoli, rozhodně toho nemusím litovat! Jednak jsem uvítal možnost si přečíst Editin životopis, ale hlavně se zde paní Edita i na krátkém prostoru ukáže jako skutečně obdivuhodná žena, která ve svém duchovním životě klade důrazy na to, co i já považuji za důležité. Zejména mě zaujaly úvahy na téma nutnosti nacházení Boha ve svém nitru, kde se stýká věčné a dokonalé Boží nestvořené bytí s tím naším stvořeným – a že toto svobodné setkání vede k novému formování lidské duše v důvěře v Boží lásku. Líbilo se mi také Editino upozornění na pokorné odevzdání se jako na centrální smysl duchovního života. To pak vede k lásce jako nejvyšší dokonalosti, která je důsledkem takto pojatého spirituálního života, a která překračuje hranice viditelné církve a skrze modlitbu i konkrétní akty sounáležitosti vede ke prospěchu celé společnosti. Struktura knihy bohužel nějakému souvislejšímu poznávání nenapomáhá, jedná se totiž o sbírku spíše krátkých myšlenek, někdy skoro citátů, u kterých jsem neznal kontext. Takže (zase!) spíš ochutnávka, která mě (zase!) provokuje k tomu, věnovat se téhle mnohostranně úžasně zajímavé ženě (ona psala i básně?!) zevrubněji. „Pane, je vůbec možné, že se znovu narodí člověk, který už překročil polovinu svého života? Tys to řekl a na mně se to uskutečnilo. Dlouhého života tíha, viny a utrpení ode mne odpadla.“... celý text

Lest cestou k požehnání? 2001, Josef Hřebík

Podtitul knihy zní „Pokus o nalezení hermeneutického klíče ke Gn 27,1-45 pomocí komplexní exegetické analýzy“, což nutně vyvolává pocit, že se nám do rukou dostalo něco velmi složitého a velmi nudného :-) To je ale pravda jen částečně. Text určitě složitý je, také se jedná o disertační práci a nikoli popularizační příručku. Ale nudná? Ne, mně přišlo probírání se příběhem Jákobova (možná spíš Rebečina?) podvodu vyloženě fascinující a byl jsem doktoru Hřebíkovi vděčný za to, jak pečlivě mi tenhle složitý biblický fragment z mnoha různých úhlů nasvítil. Ne všechno mě bavilo stejně. Mimo můj zájem zůstal sémiotický rozbor nebo rozkrývání vrstev textu a pramenů, které byly zdroji pro finální podobu perikopy. Zajímavější bylo hledání inspirací v mimobiblických příbězích. Ale vůbec největší dobrodružství bylo dekódovat skryté významy textu, v tom byl pro mě největší poklad téhle práce. Třeba optika feministické teologie ukazoval Rebeku jako osobu na okraji hierarchie a instituce rodiny, která tak jediná mohla svým vstupem do děje naplnit Boží zaslíbení (protože Izák byl povinován tradici a musel dát požehnání prvorozenému, tedy „musel“ být obelstěn a „musel“ být slepý, aby sehrál svoji úlohu). Nebo pohled hlubinné psychologie, která na zápletku aplikuje Jungovy metody a vedlejší postavy tak interpretuje jako jednotlivé aspekty Jákobovy osobnosti, kde konflikty postav jsou vlastně personifikovaným zobrazením konfliktů ve vědomí a nevědomí Jákoba! Super! Podobné hrátky s literárním textem ale nesou nemalé riziko. Hrozí nám, že pro nás bude zkoumání textu pouze příležitostí pro prezentací vlastní exegetické originality. Nebo že si do textu promítneme naše vlastní představy a zaměníme tak exegezi (tedy vytažení smyslu z náboženského textu) za eisegezi (tedy vkládání vlastního výkladu do textu) - naše hermeneutická přání se tak stanou rodiči našich myšlenek. To by bylo špatné (protože nepoctivé a klamající), ať už by šlo o jakýkoli text, ale v případě Bible je to ještě mnohem víc citlivé, jedná se totiž o slovo Boží, ke kterému je třeba přistupovat se zvláštní úctou. Proto patřilo poslední slovo teologickému výkladu (tomu zvláštnímu napětí mezi něčím tak svrchovaně božským, jako je požehnání a něčím tak přízemně lidským jako je podvod) a proto také kniha zůstala bez vyřknutí rozhodného posledního slova, které by vše definitivně vysvetlilo. To může být zklamání, vím, ale Písmo svaté prostě není detektivka s Poirotem :-) „Dobří mají být odměněni a zlí potrestáni; to vyžaduje striktní smysl pro spravedlnost. Jákobův příběh nás však vede ke konfrontaci s Bohem, který se nechová tak, jak se my domníváme, že by se měl chovat. Jsme tu konfrontováni s Bohem, jehož úmysly nám zůstávají téměř úplně skryté, ale o němž máme v každém případě jistotu, že se k nám, jakkoli jsme nehodní, sklání se svým požehnáním. Stojíme tu před propastným tajemstvím Boha, který se svou přízní ochotně vstupuje do života hříšných lidí. Bůh nám bude žehnat, ať si to zasloužíme nebo ne. Bůh nás přijímá takové, jací jsme, se všemi našimi limity a nedostatky. Podobně jako Jákob v podivuhodném příběhu svého života jsme ve svém vztahu k Bohu poznenáhlu vedeni k tomu, abychom vděčně uznali že všechno je pro nás darem.“... celý text

Mé nejhezčí vzpomínky 1990, Françoise Sagan (p)

Stačilo mi pár stránek čtení, aby mi bylo jasné, že Françoise Sagan není „ženou podle mého srdce“. Její radosti a vášně nejsou radostmi a vášněmi mými – pokud bych měl žít Françoisin život, s jejími večírky a impulsivními rozhodnutími, bylo by to pro mě za trest a ne za odměnu :-) Nejvýrazněji jsem si to uvědomil, když jsem narazil na větu, kde Françoise píše, že „jsme se seznamovali s cizími lidmi a ve třech minutách se stávali jejich nejlepšími přáteli, i když jsme věděli, že na ně pak stejně tak rychle úplně zapomeneme“ - ne, tohle není můj svět a rozhodně nechci, aby takhle někdy v budoucnu můj svět vypadal. Přesto jsem si Françoise docela oblíbil, zřejmě hlavně proto, že její extrovertnost a extravagance jí nevede ani k sobectví a necitlivosti (jak jsem na to narazil třeba při čtení životopisu Édith Piaf), ani si nebere svůj status volnomyšlenkářské literátky jako alibi pro bezohlednost vůči okolí (ve smyslu: my umělci cítíme věci jinak, konvenční morálka a běžné zásady slušnosti pro nás neplatí). To bylo fajn. A navíc své nejhezčí vzpomínky píše svěžím způsobem, lehkým perem, a s pohledem na svět, který je víceméně laskavý a tolerantní, jak dokazuje například její výrok na adresu Tennesseeho Williamse: „Co na tom, že byl v noci dobrý a mužný nejraději s mladými hochy, jestliže byl takový k celému lidskému pokolení ve dne.“ Když jsem se pročetl až na konec, uvědomil jsem si, že mi těch pár hodin s paní Françoise příjemně uteklo, a učinil jsem sám pro sebe rozhodnutí, že určitě musím odčinit jeden ze svých mnoha literárních restů a přečíst si také něco z její beletrie.... celý text

Narcismus – vnitřní žalář 2001, Heinz-Peter Röhr

Boží svědek v propasti zla - Život Etty Hillesum 2016, Yves Bériault

„Nevidím žádnou jinou cestu, než že se každý z nás obrátí do sebe a vymýtí a zničí v sobě všechno, co ho vede k přesvědčení, že je třeba zničit druhé. Je nutné nechat se prodchnout myšlenkou, že každá jiskřička nenávisti, kterou světu přidáme, udělá ze světa ještě více nehostinné místo, než jakým je.“ Etty je prostě úžasná a taky každé setkání s Etty je úžasné! A žádná příležitost k setkání s Etty není zbytečná! Yves Bériault navíc působí dojmem, že Etty dobře rozumí, když ji představuje jako dívku, která za pomocí lásky a života s Bohem staví obrannou zeď mezi sebou a zlem světa. A která pomáhá i svým bližním odolávat brutálním životním okolnostem. Se zlem a krutostí měla Etty bohaté zkušenosti, a ze všech věcí, které jsou na ní fascinující, je asi nejvíc neuvěřitelné, že ani takhle extrémní zkušenost ji nepřinutila prožívat negativní emoce. Ne, ani nenávist ke svým trýznitelům, ani sebelítost, ani odmítnutí Boha, ani celková rezignace, nic z těchto vlastně zcela logicky vyhlížejících reakcí Etty nepostihlo. Je to vůbec normální? Není tím Etty vlastně nějakým způsobem nelidská a svojí žitou svatostí odcizená běžným lidem s jejich běžnou emocionalitou? Jak se vůbec něčeho takového dá dosáhnout a lze se k podobnému postoji nějak propracovat vlastní silou? Nebo je to zkrátka nezasloužený Boží dar? Otec Bériault na tyto otázky definitivní odpovědi nedá a ani dát nemůže, Etty nám sice o sobě v denících a dopisech prozrazuje dost, ale proces Božího působení v ní je přesto zahalen tajemstvím – a zahaleno nám to i zůstane, alespoň zde na zemi. Co se zdá být zjevné je, že je to vědomé přijetí Boha do svého nitra (nebo objevení Boha ve svém nitru?), které Etty dodává sílu. Ne, Ettin Bůh není někde na nebesích, Etty si ho nezkouší modlitbou přitáhnout k sobě z dalekých výšin! Bůh je součástí Etty, je blízko jejímu nejvnitřnějšímu já. Potvrzuje tak slova svatého Augustina, který už dávno doporučoval: „Vrať se k svému srdci a odtud k Bohu, protože cesta od tvého srdce k Bohu není daleká“ Bůh tedy v Etty roste na místech, kde mu Etty udělá prostor potlačením svého ega. Pracuje v ní, pomáhá jí všechno snášet, dává jí poznat smysl života, rozeznat dobro od zla a sílu uchovat si v sobě prostor, ve kterém právě o Boha v sobě pečuje. Bůh jí za to „odměňuje“ tím, že v ní působí a koná v ní tak úžasné věci, jako v málokom jiném. Etty Hillesum je v Bériaultově spisu velmi případně prezentována jako žena modlitby. Její modlitební život je totiž propracovaný a hluboký, mystický. Je k nevíře, že do podobného stavu došla sama, bez vnějšího duchovního vedení. Zajímavé na Ettině modlitbě je její zájem o druhé (nemodlí se za sebe, ale za bližní) a její důvěra k Boží prozřetelnosti (nemodlí se za konkrétní věci, ale za lidskou schopnost snášet to, co nám Bůh nachystá). Přesto její modlitba nevede k odloučení od reality její každodenní existence a jejich konkrétních úkolů. Je to vlastně právě naopak, Etty žije plně se svými sestrami a bratry, neodpojuje se od práce, kterou si naordinovala. Kdepak! Tu lásku, která skrze ni proudí, dokáže cíleně zaměřit na své potřebné bližní. Je mi tím obrovskou inspirací a vzorem! „Nestačí pouze o tobě kázat, můj Bože, nejprve tě musím vystopovat v srdcích druhých lidí. Je třeba proklestit ti v druhých cestu, můj Bože, a k tomu musím dobře znát lidskou mysl.“... celý text