mirektrubak přečtené 1234

Český orloj 2018, Karel Šiktanc

Hodiny 2004, Michael Cunningham

„Nejdražší, jsem si jista, že zase ztrácím rozum a že už nemůžeme znovu procházet vším tím peklem. A vím, že tentokrát bych se z toho nedostala. Začínám opět slyšet ty hlasy a nedokážu se soustředit. A tak musím udělat to, co pokládám za nejlepší řešení. Tys mi dal největší možné štěstí. Nikdo by v žádném ohledu nemohl být lepší než ty. Nemyslím, že by spolu dva lidé mohli být šťastnější než my dva, než mě postihla tahle strašná nemoc. Už s ní nedokážu dál bojovat, vím, že ti kazím život, že beze mne bys mohl nerušeně pracovat. A to budeš, jistě budeš. Už ani neumím pořádně formulovat. A nemůžu ani číst. Chci ti ale říct, že za všechno štěstí svého života vděčím jenom tobě. Měl jsi se mnou svatou trpělivost a byls na mě neuvěřitelně hodný. Chci říct, že – každý to přece ví. Kdyby existoval někdo, kdo by mě mohl zachránit, byl bys to ty. Opustilo mě všechno – kromě jistoty, že ty jsi dobrý člověk. Já už ti přece nemůžu dál kazit život. Nevěřím, že by se na světě našli jiní dva lidé, kteří by spolu byli šťastnější než my dva. V.“ Nic mi není, přitom melu z posledního, zpívalo se za mého mladí v jedné tehdy oblíbené písničce. Laura Brown, se kterou jsem mocně soucítil už před lety při sledování filmu a která mě zasáhla nejhlouběji i teď při poslechu románu, tenhle pocit zdánlivě dobře ilustruje. Máme snad i tendenci ji považovat za rozmazlenou paničku. Vždyť jí osud tolik dobrého nadělil! Jak si vůbec může dovolit být nešťastná?! Jenže ona nešťastná je, stejně jako je nevyhnutelně nešťastný každý, kdo ve své existenci nemíří ke svým vlastním cílům, kdo nesní vlastní sny, kdo nežije svůj život... Lauřina tragedie je v tom, že je v tom pnutí zaseklá. Ona není dost sobecká na to, aby jednoduše utekla a zařídila se po svém, ale zároveň není dost necitlivá sama k sobě, aby potlačila svoji touhu po sebeuskutečnění. Dvě místa v knize vyjadřují tu rozpolcenost, touhu žít i touhu se definitivně odpojit: „Sáhne si na břicho. Nikdy bych nemohla. Vysloví to v tom čistém tichém pokoji nahlas. Nikdy bych to nemohla udělat. Miluje život, beznadějně ho miluje, alespoň občas. A kdyby to udělala, zároveň by tím vraždila i svého syna, vraždila by syna i manžela, a i to další dítě, které v ní roste. Nikdo z nich by se z něčeho takového nedokázal vzpamatovat.“ A jen o pár vět dál: „Najednou to skutečně ví. Že je možné přestat žít. Přináší to do duše klid, mít před očima plnou paletu voleb, možnost si vybrat, beze strachu či lstivých úskoků. Znovu si pohladí břicho. Bylo by to stejně prosté, napadne ji, jako ubytovat se v hotelu. Jednoduché jako máloco.“ Mohlo by se zdát, že Lauřino dilema je moderní, že je to naše blahobytná doba, co vytváří lidi, které pálí dobré bydlo. Já si myslím, že je to jen vnějškové zdání, což nám skvělý Cunninghamův vhled do Lauřina vnitřního světa umožňuje vidět. Při doprovázení Laury jejím dnem jsem si vzpomněl na to, že původní význam slova hřích (v biblických jazycích: peccatum, hamartia a chatá) je „minutí se cílem“. A že se tedy Laura dopouští hříchu, když nenásleduje své vnitřní směřování a zůstává jen rekvizitou v životě jiných. Jenže takhle jednoduché to není. Augustinova definice zase mluví o hříchu jako o „zakřivení do sebe“ („incurvatus in se“), takže rozhodovat se bez ohledu na dopady na druhé, no, to taky nejde jen tak odkývat... Jak z toho ven? Nevím, prostě nevím. Když jsem se díval na svět očima Laury, radil jsem jí v duchu ať prostě jde a neohlíží se, pokud holt nemůže jinak. Ale když jsme následně konfrontováni s tím, kolik osudů nevratně změní svým odchodem? Nevím, já prostě nevím. Ale Hodiny nejsou jen Laura! Hodiny jsou skvělý román, s bravurně komponovaným dějem a skvěle fungujícím systémem jazykových symbolů a vnitřních i vnějších odkazů. Udržuje kompaktně atmosféru, takže prolínání mezi časovými vrstvami je přirozené. Disponuje obrazností až geniální, člověk se u čtení nenudí, ani při popisu zdánlivě všedního. Zaujme množstvím konkrétních myšlenkových pronikavostí. A nutí přemýšlet, i dlouho po dočtení: já vnímal jako důležité téma vzájemnou blízkost štěstí a smrti, radosti a smutku, naděje a úzkosti. Kolik věcí, skvostných i hrozných, se vejde do jediného dne jediného člověka!... celý text

V ringu s Bohem 2011, Tim Guénard

Zeptej se táty 2010, Jan Balabán

„Nemít tak lidi! Nemít je ráda, to nejde. Vůbec je nemít. Kolikrát Jeny takto klesala, když cítila, jak ji pouto k dceři, matce, sestře... bolí kdesi uvnitř jako zaseklá harpuna. Bolest, před níž neunikneš do hloubky ani do dálky. Je možné zmizet? Dovedla si sebe samu představit, jak mizí v tomhle šeru a splyne s ním a není s nikým a není pro nikoho, je sama, němá, protože nemusí ani nemá s kým mluvit. Takto narkoticky prožít život, dá se to? Člověk by musel buďto vědět, že jsou všichni v pořádku, což je nemožné, nebo by musel být sám. Ne osamocený, osamělý, ale sám, jediný, na kom záleží. A na to Jeny – na to není dost velká. Jen to srdce, které ji tísní v jejich malých poměrech.“ Původně jsem román vytáhl z poličky jen za účelem prostudování dvou úryvku pro potřebu diskuze v teologicko-literární skupince. Ale když už jsem ji měl v rukou, přečetl jsem si po požadované první kapitole i druhou kapitolu, pak další... A nemohl jsem přestat, a nakonec z toho bylo třetí kompletní přečtení během těch cca deseti let od prvního seznámení. Znovu jsem se těšil z výstižných metafor, nenápadně chytrého vystavění příběhů i věrohodné atmosféry, která mi vždy činí Balabánův literární svět tak autentický a blízký! Přestože to od předchozího čtení nemám daleko (předminulé léto to bylo?), překvapilo mě, jak jsem zase viděl svět Nedomů jinýma očima, jak to z mé posunuté životní perspektivy zase vypadá trochu jinak. Mnohem častěji jsem v textu registroval evangelní odkazy a časté narážky na různá biblická podobenství, román se dá číst pohodlně i bez jejich odhalení aniž by to podstatné chybělo, jasně, ale jakousi větší sytost a plnost (nevím, jak to napsat přesněji) jsem při tomto čtení vnímal. Ale hlavně mi teď ze stránek výrazně vystupovaly ženské hrdinky, ty jsem v předchozích čteních bral vlastně jen jako postavy, které vytváří prostředí pro oba bratry a jejich trápení. Teď jsem byl překvapen tím, jak moc svébytné postavy to jsou, jak dobře stojí samy o sobě a kolik si toho z přemýšlení nad nimi mohu vzít. (Nepochybuji, že je to zapříčiněno tím, že jsem měl v posledních letech štěstí na setkání s řadou silných žen, které mě tak či onak formují a spoluutváří můj pohled na život). Zvlášť Jenovéfu, „malou ženu s velkým srdcem, tak velkým, až se do ní skoro nevejde a zraňuje se o vše ostré ve svém okolí“, jsem si zamiloval a čerpal pro sebe z jejího vnitřního zápalu a tíhnutí k dobru. To podstatné v Balabánově tvorbě je pro mě stále stejné a znovu jsem si to u Zeptej se táty silně připomněl. Při zmíněném povídání o románu jsme si jako ilustrující výrok na tabuli napsali christologické „Co bylo přijato Slovem, může být spaseno“, ale lze to rozhodně vyjádřit mnohem jednodušeji: Balabán nepřivádí své postavy do bezútěšných a ponižujících situací proto, aby se těšil z jejich neschopnosti žít „spořádaně“ nebo nám chtěl ukázat, jaký je člověk bědný a nízký tvor, který se s tíží každodennosti nedokáže vyrovnat. Balabán Jeny, Kateřinu, Emila, Hanse a ostatní vystavuje všem těm lidským neúspěchům a selháním a slabostem proto, aby ukázal, že ve všech těchto situacích nejsou sami, a tím říká i nám, čtenářům, že my nejsme sami v těch našich. Že ve všech jejich/našich nedobrotách, vnějších i vnitřních, je vždy s nimi/námi Bůh, náš Spasitel. Že i v té největší hloubce jsme pro Boha viditelní a spasitelní. Že nikdy není konec, dokud není konec. I proto všechno čtu Balabána nejen rád, ale čtu ho i svým způsobem radostně. Jako svědectví o dobré zprávě.... celý text

Ospravedlnění a dědičný hřích v ekumenickém dialogu 2000, Tomáš Machula

„Společně vyznáváme, že hříšníci jsou ospravedlňování vírou v Božím spásném díle v Kristu. Působením Ducha svatého ve křtu je jim dán dar spásy, který je základem celého křesťanského života. V ospravedlňující víře, která zahrnuje naději a lásku k Bohu, skládají svou důvěru v Boží milostivý příslib. Taková víra se projevuje láskou. Křesťan proto nemůže a nesmí zůstat bez skutků. Avšak nic z toho, co se ze strany ospravedlněného předchází nebo doprovází svobodně daný dar víry, není ani příčinou ospravedlnění, ani ospravedlnění nezasluhuje.“ Téma ospravedlnění bývá považováno za jedno z těch, které vytváří nepřekonatelnost mezi římskokatolickou církví a evangelíky-luterány. Je optimistické si přečíst, že alespoň na teoretické úrovni teologové obou stran deklarují, že rozpory nejsou nepřekonatelné a že je zde konsenzus ohledně základních pravd o tomto učení. Neznamená to, že evangelíci přestanou být evangelíky a katolíci katolíky, to zdaleka ne, závažnost a závaznost naší víry nás nutí brát velmi vážně i relativně drobné rozdíly. Přesto: je dobré si uvědomit – oproti různým předsudkům, z obou stran, na které už jsem vícekrát narazil -, že luteráni neodmítají obnovu života a křesťanské skutky, a že katolíci nepopírají nezávislost Božího daru milosti na lidské spolupráci. Jsme si blíž, než si myslíme. Občas při svém čtení teologických knih narazím na dílo, o kterém si myslím, že přesahuje svůj obzor a může poskytnout potěšení širšímu okruhu čtenářů, než jak by to podle názvu a anotace vypadalo. Kniha Ospravedlnění a dědičný hřích v ekumenickém dialogu není ten případ, tenhle spisek opravdu zaujme pouze toho, kdo se cíleně zajímá o ospravedlnění a dědičný hřích v ekumenickém dialogu. :-) „Když se Bůh skrze osvícení Ducha svatého dotýká srdce člověka, nezůstává člověk zcela nečinný, protože přijímá vnuknutí, byť ho může i odmítnout. Zároveň se ale bez milosti Boží nemůže před Bohem svobodnou vůlí pohnout ke spravedlnosti. Když se tedy ve svatých písmech říká: ‚Obraťte se ke mně, a já se obrátím k vám‘ (Zach 1,3), je nám připomínána naše svoboda. Když odpovídáme: ‚Obrať nás, Pane, k sobě, a budeme obráceni‘ (Pláč 5,21), vyznáváme že Boží milost nás předchází.“ (Dekret o ospravedlnění, Tridentský koncil, 1546)... celý text

Osada na pahorku 2017, Asaf Gavron

„Je to tak. Uvědomil jsem si, že naše životy opravdu cosi vede a směřuje. Jinak to není možné. Jinak se nedá žít. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil, najednou začalo všechno do sebe zapadat. Ohlédl jsem se za svým životem a viděl jsem v každém okamžiku, že na mě kdosi dohlížel... I kdybych měl jíti údolím smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty jsi se mnou. Bolest neustává, ale člověk pochopí, že je součástí jakéhosi smysluplného plánu. A jedině takhle se dá překonat. Protože já tu nejsem zbytečně. Mám tady na světě svůj úkol. Nejvyšší mě nevystavil téhle zkoušce jen tak...“ Když jsem Osadu otevřel a začetl jsem se do prologu, který je pojat jako humorná biblická variace na téma stvoření světa, nebyl jsem si jist, jestli jsem svojí víceméně nahodilou volbou četby nešlápl vedle a omylem si nevybral knihu nežádaného žánru. Ale nešlápl, kdepak. Asaf Gavron se sice vtipných momentů nevzdává ani na dalších stránkách, ale svůj ironický nadhled a smysl pro absurdno nepoužívá samoúčelně a ani k výsměchu svým postavám, nýbrž příhodně ve službách svého vyprávění. Ne proti smyslu příběhu a jeho náladě. Osada na pahorku tak bohatě uspokojila moji touhu přečíst si zase jednou „normální“ román (tedy, nechci říct, že by Živago a Idiot nebyly normální romány, ale... :-) o normálních lidech. A Osada byla přesně takové čtení, které působilo věrohodně a živě, s důrazem na konkrétní lidi v konkrétních situacích. A které zároveň nevypadalo jako černobílá agitka: autor působí nestranně a nakládá na hrby svých postav dobré a špatné vlastnosti bez ohledu na politické a etnické pozadí, tedy takříkajíc „napříč politickým spektrem“ - dost rozdíl třeba oproti někdy až protivně prožidovskému Urisovu Exodu. Ocenil jsem také péči, kterou pan Gavron věnoval „vedlejším“ postavám, všechny ty různé rozbíhavé a sbíhavé příběhy osadníků nepůsobily jako z povinnosti napsaná literární výplň, ale navzájem se přirozeně doplňovaly a nasvětlovaly. K mému silnému pocity autenticity přispěly i popisy izraelské pouštní krajiny, která je objektivně vzato dost nehostinná, ale když se na ni v knize díváme pohledem obyvatelů osady, tedy očima víry, lásky a naděje, no tak nám před očima rozkvétá do krásy přímo biblické. Hlavní dva hrdinové, bratři Roni a Gabi, zdaleka nejsou typické románové postavy, žádní klaďasové sužovaní nepřejícím osudem. Zvlášť Gabi se ve své rozpolcenosti Gavronovi opravdu vyvedl a já jen znovu žasnul, kolik se do jednoho drobného těla může vejít zároveň dobrot i nedobrot. A i když jsem se na něj za mnohé zlobil, nemohl jsem mu nepřát, aby v sobě našel klid a rovnováhu – snad i proto jsem jeho křehké a něžné přibližování k Šaulit prožíval jako v beletrii už dlouho nic. „Přišly slzy a všechno z něj smyly. Byl šťastný.“... celý text

Pán: Úvahy o životě a osobě Ježíše Krista 2021, Romano Guardini

„Křesťanská víra se zapaluje uchváceností, jistotou a láskou, s níž pravda přebývala v Ježíšově duchu. Tento život Božího slova v Ježíšově duchu a srdci znamená něco zcela jiného než třeba uchvácenost proroků. Prorok říkal ‚Tak praví Hospodin.‘ Jeho slovo sloužilo: ale víru v srdci slyšícího rozžínal Bůh promlouvající jako Pán. Ježíš naproti tomu říká: ‚Já vám pravím.‘ Jeho slovo ‚neslouží‘, nýbrž má moc. Plodí a tvoří. Kristus není jen posel, Kristus je ‚Slovo‘, ve které věříme; ono je to, co Kristus říká, a zároveň on, který mluví. Jedno v druhém.“ Na český překlad Pána jsem se těšil dlouho. Ještě dlouho po zakoupení jsem také rozečtení odkládal a čekal na to, až budu mít dost času i vnitřního klidu potřebného k tomu, abych si Guardiniho arcidílo patřičně vychutnal. Situace jako stvořená pro frustrační kompozici, že? Ale fáze očekávání tentokrát nebyla vystřídaná zklamáním, ale stupňovaným nadšením. Opravdu. Bavily mě jednotlivé kapitoly a úvahy v knize, ty by myslím fungovaly dobře i samostatně, jako kázání nebo časopisová zamyšlení. Ale zároveň (a zejména!) to všechno dobře do sebe zapadá a doplňuje se a vytváří celkový obraz Ježíše Krista jako Pána. A navíc je to celé psáno tím úžasným Guardiniho stylem, tak zaníceně, tak výstižně, a přitom tak poeticky! A jaký tedy je Guardiniho Pán? Přemýšlení nad Pánem záměrně není v jeho pojetí přemýšlení nad historickým Ježíšem (i proto ten název), ale představuje Krista z pohledu teologa: ten se zakládá na vlastním poznání ve Zjevení a na víře vyjádřené v dogmatu a opatrované církví – samozřejmě s vědomím toho, že teologie je věda, a tedy má své závazné a ne-libovolné metody poznání a úctu k empirickým faktům. Kristus je zde Kristem evangelia a Kristem víry. Je Syn Boží, který byl opravdu vzkříšen a opravdu nás přišel vykoupit. Křesťanská víra na tom stojí a padá – do nebeského království se vchází právě vírou. To je výchozí bod a základ celého Guardiniho postoje (hermeneutika důvěry oproti hermeneutice podezření, kdybych se to pokusil vyjádřit teologicky). Ale přesto, že na sebe Kristus vzal lidskou podobu a podstatu, je zároveň zásadně jiný než lidé. Je jiný, než jak ho jsme schopni chápat, protože prostě přesahuje všechna naše měřítka. Na to se klade důraz: „Je-li skutečný Ježíš jen pouhý člověk, byť sebevětší, pak je lepší, abychom si cestu existencí hledali my sami.“ Takto pojatý Kristus ovšem logicky musí zaujímat v životě křesťana zásadní místo, nemůže být jen prohloubením přirozenosti, nějakou volitelnou nadstavbou. Je probuzený nový život, ve kterém je člověk víc, než jen „pouhý člověk“ - vrchol jeho podstaty se vzpíná do neznámá a vydává se cele do rukou Boha. Žít z víry podle Guardiniho tak znamená zásadně přebudovat způsob, jakým pociťujeme skutečnost (i když je to obtížné, protože svět je tady a je hmatatelný a zažíváme ho bezprostředně). To je úžasná zpráva, ale zároveň je v tom velký nárok, kterému se my lidé (i zavedení křesťané!) nějak bráníme – myšlení, které chce zůstat pánem sebe sama, se tomu vzpírá, nerado se totiž vzdává své svrchovanosti. Odměna ovšem stojí za to: proměna a obnova našeho myšlení a jednání podle vůle Otcovy a silou Ducha svatého! Ta sice přichází skrze zneklidnění a znejistění, ale je to zneklidnění svědomí, které je k našemu dobru. Křesťan pak v sobě může začít nést Krista. Jistě ne tak, že by ho napodoboval doslovně – to by nebylo pravdivé ani přirozené -, ale jeho uváděním do své vlastní existence, kdy se v něm něco mění, něco těžko postihnutelného, ale těžko přehlédnutelného. Vede to i k proměně lidských vztahů: člověk vedle mě se náhle stává bližním a v našich vztazích se může probouzet Boží království. Slovy samotného autora: „Láska je proud plynoucí od Boha ke mně a ode mne k bližnímu a od bližního k Bohu.“ Celá kniha je naplněna podnětnými myšlenkami, ne prvoplánově originálními, ale přesto nutícímu k přemýšlení a znovu-přemýšlení. Vybral bych jednu provokativní, ke které se Guardini vícekrát vrací. Je to představa „vyhnutelnosti kříže“. Tedy představa, že Kristus na kříži umřít nemusel, že pokud by lidé jeho doby přijali jeho zvěst a přijali ho jako Boha, mohlo na zemi nastat Boží království bez nutnosti vykoupení smrtí. Že kříž byl až „druhý plán“. Je to zvláštní úvaha, která zní dost hereticky, také ji Joseph Ratzinger explicitně ve svém životopise Ježíše odmítá. A teologicky je to odmítnutí na místě. Ale stejně mi přijde zajímavé tu myšlenku meditovat: narušuje totiž naši představu smrti na kříži jako něčeho, co muselo být, protože to bylo přece vždy takhle plánováno. A tohle narušení trochu přesouvá odpovědnost za Pánovu smrt na nás. Jako by mi Guardini říkal: ne, ani Boží úradek, ani Jidáš, ani Pilát, ani Židé, ale to my, Boží lid, svým nepřijetím Krista – jako skutečného Pána v každém aspektu svého života – jsme zamezili příchodu Božího království na zem a proměně tohoto světa v úplně novou, nepředstavitelnou existenci. „I my vstaneme z mrtvých a budeme postaveni před trůn. Zmizí vše, oč jsme se až dosud opírali. Všechny ochranné prostředky, všechny navršené valy, všechny zbraně. Všichni pozemští ochránci a pomocníci. Všechna práva, pocty, díla, úspěchy a vůbec vše, co nám pomáhalo, abychom nemuseli předstoupit před tvář pravdy. To vše se bortí, uplývá, mizí před mocí soudce. Sami sebe se budeme ptát, zda vůbec ještě jsme. Pro naše vlastní bytí se už nenajde místo. Moc, která nás stvořila, prověří, zda skutečně jsme. Člověk je však skutečný jen pravdou a spravedlností, vírou a láskou; naše pravda tak bude zcela zpochybněna. Pocítíme, jak nás nicota unáší pryč. Před Božím zrakem tu bude pouze naše obnažené svědomí. Kéž nás v onen okamžik zachová Boží milosrdenství!“... celý text

Velká hra Mary Wardové 2003, Ida Friederike Görres

Když jsem v samém závěru tohoto chytrého a čtivého životopisu, v okamžiku rekapitulace před odchodem sestry Mary na věčnost, viděl v knize citovaný Žalm 24 („Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy.“), tak mě to v první chvíli hodně překvapilo, ale v druhé chvíli jsem si uvědomil, že to vlastně nic až tak překvapivého není. Zmíněná pasáž se mi totiž v mysli opakovaně objevovala při čtení Bílé Vody – a Velká hra Mary Wardové má přes všechny nepodobnosti vlastně s Bílou Vodou mnoho společného. Boj autenticky zbožných žen proti zkostnatělé církevní vrchnosti. Že sestra Mary narážela na protivenství v alžbětinské Anglii by se dalo pochopit, když se nepřátelsky chová náš náboženský nepřítel, je to nepříjemné a ohrožující, ale v realitě raného novověku svým způsobem vlastně logické (neschvaluji to, jen konstatuji). Ale když se klacků pod nohy dostává vroucně věřící a po službě Bohu toužící ženě od svých vlastních, a když to navíc ani není z důvodů věroučných, ale pro různé politikaření a pletichaření... No, bylo to hodně smutné čtení a hodně smutné bylo také vědomí, že se v čase nic moc nemění, že se část církevní hierarchie pořád stará prostě právě jen o církevní hierarchii a své místo v ní. „Na naše notáře a sekretáře je krátký i Duch svatý,“ říká v románu sestře Mary jeden z jí nakloněných kněží a vystihuje tak mimo jiné i můj pocit z nedávného kontaktu s jedním českým duchovním v Římě. Román je ale v mých očích nejen o mužích potlačujících aktivní ženy, to bych ho nepatřičně zploštil a redukoval. Je pro mě hlavně o napětí, které obecně vzniká ve věřícím člověku, když se v něm střetne jeho touha být poslušen své matce církvi (nebo heteronomní autoritě obecně), ale zároveň cítí silné vnitřní povolání k něčemu, co je s pravověřím (nebo oficiálními postoji obecně) v rozporu. Což je stav, který v lidech musí nutně vyvolávat spirituální a někdy bohužel i psychické krize, protože to nemůže lidskou duši než trhat na dva kusy. John Henry Newman (ve svém slavném výroku: „Kdybych měl – což je nanejvýš nepravděpodobné – pronést přípitek na náboženství, připil bych na papeže. Ale nejdříve na svědomí. Potom teprve na papeže.“) i Katechismus ctí primát vychovávaného svědomí, s tím by Mary Ward souhlasila a ráda by se tím řídila. Ale nedostala šanci. Tak snad jí může být útěchou, že alespoň byla inspirací a vzorem dalším generacím a že jí historie dala za pravdu. No, a pro čtenáře, kterým se nechce mudrovat nad vztahy v katolické církvi včera, dnes a zítra, je Velká hra prostě moc dobře napsaný a poctivě vyprávěný román o zajímavé historické osobě, která svojí houževnatostí, pokorou a dobrotou inspiruje přes odstup stovek let i nás: „Já lásku neprodávám. Ne za peníze, ne za dík, ne za chválu. Musíme se učit dávat, děti, všechno jiné je obchod.“... celý text

Bomber 2007, Jaromír 99 (p)

Když napíšu, že se mi Bomber líbil, musím zároveň s tím jedním dechem vznést sám vůči sobě námitku podjatosti. Protože autor knihy byl v čase mého dospívání mým velkým oblíbencem, tehdy jako textař i hlas pochmurně rockové kapely Priessnitz. Ale v mém souznění s příběhem byla víc než jen nostalgie, myslím. Náladu, která na mě v mládí tak působila jsem cítil i ze čtení Bombera a souběžného poslechu skladeb, které přímo k tomuto grafickému románu vznikly – písničky mě sice neoslovily tolik jako ranná či pozdní tvorba Priessnitz, ale atmosféru ke čtení navodily spolehlivě. Společně mi tak sluch i zrak připravily zajímavých pár desítek minut v dobré společnosti.... celý text

Sebe ve mně hledat musíš 2015, Terezie od Ježíše

„Láskou bylas vytvořena krásná, sličná duše, tušíš, žes v mém nitru zobrazena; zabloudíš-li, přemilená, sebe ve mně hledat musíš Já vím, že se uvidíš v mojí hrudi zpodobená a tak živě vytvořená, že se velmi potěšíš, jak jsi dobře vykreslena. Mimo sebe nehledej mě, jsem tam, aniž hledat musíš; kdykoli jen zavolej mě, přijdu ihned samozřejmě, hledej mě jen ve své duší.“ Terezii z Ávily se někdy říká také „velká Terezie“ (taky aby se tím odlišila od La Petite Thérèse – naší malé Terezky z Lisieux) a ona opravdu velká je. Je tak velká, že se do ní, do jedné jediné nemocné ženy, vejde organizačně schopná a praktická církevní reformátorka, mystička s přímým zřením Krista i empatická představená svých řeholních oveček. A aby toho nebylo málo, tak ji tato drobná sbírka představuje také jako lyrickou básnířku. Svatá Terezie od Ježíše byla sečtělá a chytrá žena s bohatou slovní zásobou a vyjadřovacími schopnostmi. Je to poznat z jejich dalších spisů, ale ... ale není to poznat z její poezie! Což ale Tereziině poezii neškodí, naopak. Tereziina poezie je prostá, v dobrém smyslu jednoduchá, monotematická. Ve svých básních se s láskou dívá na Boha, zaměřuje pohled svých sester karmelitek na Boha, nebo zobrazuje Boha, který se s láskou dívá na ni, Terezii, a nechává se hledat a objevovat v jejím srdci. Pomáhá tím hledat a objevovat Boha i nám, jejím prostorově i časově vzdáleným čtenářům. „Ničím se nermuť a nic tě neděs, pomine všechno. Bůh navždy zde je; pro pokorného všechno je snadné; nic, kdo má Boha, nepotřebuje; stačí, že Bůh je.“... celý text

Doktor Živago 2019, Boris Leonidovič Pasternak

„Budování nového života! Takhle mohou uvažovat lidé, kteří toho možná i hodně zažili a zkusili, ale nikdy život nepoznali, neuvědomili si jeho podstatu, jeho smysl. Pro ně je život hrouda surového materiálu, dosud nezušlechtěná jejich dotekem a vyžadující, aby ji zpracovali. Život ale nikdy není materiálem, nikdy není jen hmotou. Život, když to chcete vědět, je princip, který věčně obnovuje sám sebe, věčně se znovu formuje, proměňuje a přetváří, život je cosi mnohem vznešenějšího než všechny vaše tupohlavé teorie.“ „Ó, jak člověk občas touží uniknout z toho nechutně nadneseného, jalového mlácení prázdné slámy, jak se mu chce prchnout k mlčení přírody, do zamlklosti dlouhé, houževnaté práce, do němoty tvrdého spánku, oněmělého z přemíry něhy.“ Byla to láska na první pohled, intuitivně jsem se cítil na stránkách knihy dobře hned od samého začátku. A tenhle pocit mi zůstal celou dobu mého přebývání v Živagově světě. Roli v tom hrála úžasná Pasternakova práce s jazykem, jeho schopnost působivě skládat slova do vět, věty do odstavů, odstavce do kapitol... A tak jsem si čtení užíval i tam, kde se děj dopředu zrovna příliš neposouval: jako při rozhovoru přátel o společensko-náboženských tématech, nebo při popisu probouzejícího se jara podél železniční trati. Je to zvláštní paradox, kdy složitou a pečlivou prací s jazykem vzniká dojem, jako by vše bylo vyprávěno snadno a přirozeně, úplně samo. Literární potěšení mi pomáhalo se přenést přes pár věcí, které se mi nelíbily. Nejvíc v rozpacích jsem byl asi z toho neustálého „náhodného“ prolínání osudů (vyloženou pěstí na oko byly vstupy bratra Jevgrafa), netuším, co tím pan Pasternak zamýšlel, ale působilo to na mě v tom jinak velmi realistickém pojetí dost rušivě. Nadšen jsem také nebyl z některých filosofických vsuvek, které samotné byly zajímavé, ale v ději nepůsobily přirozeně. A konec románu trochu vyzníval do ztracena, zdálo se mi, posledních pár desítek stran už klidně mohlo nebýt. Ale v té celkové úctyhodné románové katedrále to jsou drobnosti, které mi požitek ze čtení nekazily a já se radoval z toho košatého a široce rozkročeného děje – i když jsem se občas zapotil při identifikaci a opětovné identifikaci hrdinů (protože postav v tomhle románu bylo jako ... no, prostě jako v ruském románu ;-) K rozhodnutí přečíst si Doktora Živaga mě před časem přivedl dokument Zvu vás na svou popravu, který popisoval peripetie sepsání a vydání knihy. A možná taky moje potřeba mít kontakt s něčím vznešeným a dobrým, co přichází z Ruska, abych se v době, kdy tato země působí tolik bolesti a přináší světu tak velkou krutost, nepropadl do tupé a černobílé nenávisti. A právě k pochopení současného Ruska může Pasternakův román přispět (částečně, něco takového lze chápat vždy jen částečně!), při čtení se mi zdálo, že už v době ustanovování Sovětského svazu se v chování národa objevovaly stejné motivy, jaké lze rozpoznat i dnes. „A tehdy přišla nepravda na ruskou zem. Hlavní bídou, jádrem budoucího zla byla ztráta víry v cenu vlastního názoru. Lidé si namlouvali, že doba, kdy se zachovávaly příkazy vlastního mravního cítění, už minula, a že teď je třeba zpívat kolektivním hlasem a žít z cizích představ, vnucených všem. Rozmohlo se panování fráze, zpočátku monarchistické, pak revoluční.“ Anebo tento Živagův postřeh: „Bylo nemyslitelné a nad lidské síly pouze přihlížet a setrvávat v nečinnosti, když všude kolem něho zuřil boj na život a na smrt. A nešlo ani o věrnost táboru, k němuž ho připoutalo zajetí, nešlo o jeho vlastní sebeobranu; šlo teď o to podrobit se řádu dění, podřídit se zákonům toho, co se před ním a kolem něho odehrávalo. Bylo proti pravidlům zůstávat k tomu netečný. Musel dělat totéž, co dělali ostatní. Na něho a jeho soudruhy stříleli. Musel střílet také.“ Přes pevné ukotvení knihy v ruské společensko-politické realitě, vnímal jsem tenhle příběh jako nadčasový a nad-prostorový. Jednak je to srdcervoucí milostná zápletka, která naplňuje i přesahuje obvyklé schéma „konflikt mezi touhou a povinností“. Živago trpí rozpolcen, k Toně cítí víc než odpovědnost („Proč jsi ode mne odvrátil svou tvář, Bože, ty světlo věčné? Proč mi vás celý život pořád něco odnáší pryč, pryč ode mne? Proč jsme pořád každý jinde?“), ale zároveň si nedokáže odepřít Zaru, svoji osudovou ženu (slovy jeho básně: „jako by ve mne ryli / žhavými železy, / v mém srdci zajizvily / se tvoje zářezy“). Ale jak je pro celý román typické, není to doktor Jurij, kdo rozhoduje o svém osudu, ale je to osud, který jej od jedné či druhé ženy odděluje. A ještě tak dokresluje obraz Živaga jako člověka bezmocného vůči víru velkých dějin. Ale ještě víc než milostný příběh je mi Živago vypovídá obecně o zoufalství apolitického člověka, který je soustředěn na svůj vnitřní život a své blízké, má v tomto smyslu mnohé dary, ale společenská situace mu nedovolí žít jeho život, být tím, kým vnitřně je. Živago se v turbulentních dobách, kdy se „všechno metaforické stalo doslovným“ nedokáže dobře zařídit, je všude trochu nepohodlným, nezapadajícím a znepokojivým prvkem. Jenže nějak žít musí, protože život se prostě musí žít okolnostem navzdory. A tak je tento slušný a poctivý člověk, tak nehodící se do své doby, odsouzen k trvalému neklidu a smutku, jen vzácně střídaném krátkými chvílemi štěstí, které si tu a tam na osudu vyvzdoruje. „Od obrovské většiny z nás se vyžaduje ustavičné, na systém povýšené pokrytectví. Člověk nemůže bez úhony na zdraví hlásat opak toho, co cítí, horovat pro to, co nemá rád, mít radost z toho, co mu přináší neštěstí, Naše nervová soustava, to nejsou prázdná slova, není to výmysl. Je to z vláken složené fyzické tělo. Naše duše zaujímá místo v prostoru a je v nás uložena jak zuby v ústech. Nelze ji donekonečna beztrestně znásilňovat.“... celý text

Byly jsme tam taky 2010, Dagmar Šimková

„Byly jsme postaveny tváří v tvář něčemu novému, dosud neznámému. Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar jako o rozšlapání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem slonů řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to, vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří. Zničit vědomí lidského JÁ, aby přestalo existovat. Když člověk ztratí vědomí sebe, jeho tělo není nebezpečné.“ Před časem jsem nedlouho po sobě navštívil Osvětim a dům Anny Frankové. A přestože kontakt s odlidštěnou továrnou na smrt byl mimořádně tísnivý, ještě hlubší prožitek smutku, úzkosti a jakéhosi intenzivního a intimního spolu-prožívání jsem měl v Amsterdamu, když jsem se mohl při procházení jednotlivých místností zadního traktu jakoby duchovně dotýkat konkrétního osudu konkrétního člověka – a skrze jednoho člověka snad i snáze pochopit brutalitu celého historického období (do té míry, do jaké to z pozice mého blahobytného a bezpečného života pochopit lze). Vzpomněl jsem si na to při čtení vzpomínek paní Dagmar hned několikrát, protože ve mně vyvolávalo velmi podobné pocity – ve srovnání s monumentálními díly, jako je třeba v doslovu zmíněný Souostroví Gulag, sice paní Dagmar nemůže posloužit komplexním pohledem a statistikami, ale drtivý emoční dopad je právě v pocitu blízkosti, který Dagmar vytváří svým věrohodným a otevřeným pohledem na nejkrutější léta svého mladého života. Brutalita bolševického kriminálu byla v knize trvale přítomna a neustále drsně připomínána. Nešlo necítit hněv a odpor k brutalitě žalářníků a nelidskosti celého režimu. Při čtení jsem ale cítil zvláštní nelibost v místech, kdy Dagmar konstatuje, že nejen aktivní členové režimu, ale celý národ na ně zapomněl, nesoucítí s nimi a zřejmě je dokonce i vnímá jako spravedlivě potrestané. Zdá se mi, že když dnes přemýšlíme o tom, jestli si můžeme z knihy přenést do našich životů nějaké varování, mohlo by to být právě toto: nejspíš nám reálně nehrozí, že bychom se stali sadistickými dozorci, ale může se nám stát, že ztratíme citlivost pro oběti totalit a že pro nás jejich právo na důstojný život nebude důležité. Paní Dagmar o tom píše takto: „Lidé si zvyknou na nová slova, a mnozí uvěří, protože opakujeme-li stále něco, zahnízdí se to v mysli zmučené stálým opakováním, mysl si odechne, že už se nemusí dál namáhat, a přijme s úlevou to, co se v ní uhnízdilo.“ Možná to bude znít divně, ale když teď, pár dní po dočtení, nad Dagmařiným vyprávěním přemýšlím, vnímám její poselství v zásadě jako radostné a optimistické. (něco podobného jsem cítil v nedávno čteném rozhovoru s opatem Tajovským nebo už zmíněnou Annou Frankovou). Její vyprávění je pro mě totiž dokladem toho, jak neskutečně nezdolný a životaschopný je lidský duch, jak nesnadné je ho zlomit a udupat do země. A nejde jen o život v biologické podobě, o jakýkoli život. Jde o život ve svých hodnotách, jde o čest a důstojnost, o zmiňovanou morální integritu. Proto ten důraz na vzdělávání a na poctivé pěstování mezilidských vztahů – jako by nám tím paní Dagmar chtěla říct, že pro ni nebyly roky ve vězení čekáním na to, až její život bude na svobodě pokračovat, ale že ten život bude hodnotně žít i v kriminále, kriminálu navzdory. A možná to je paradox možná jen zdánlivý. Vždyť už apoštol Pavel psal Římanům, že tam, kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost. A tak ze setkání s Dagmar odcházím posílen ve svém přesvědčení, že život je úžasný dar a zůstává úžasným, i když vnější okolnosti nás mohou ponížit, spoutat a utlouct skoro až k smrti. Bylo to silné čtení, silné jako máloco. „Začaly jsme hromadně věřit, že nás Pán Bůh nezatížil nadarmo něčím, co bylo nad naše síly. Nerozhodl o nás mimovolně, ale protože věděl, že obstojíme, vyvolil nás k záměru, který byl tajemný, a svůj život jsme začaly chápat jako mocný úradek. Každá z nás, nepovšimnutá a neznámá světu, měla místo určené shora, kde nebude zapomenutým ošlapkem. A tak jsme věřily, že neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského myšlení a chování, cítění, krásy a zla a všeho, čeho je člověk schopen.“... celý text

Idiot 2007, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

„Zachtělo se mu náhle strašně toho všeho tady nechat a odjet sám zpátky, odkud přijel, někam daleko, na nějaké zapadlé místo, odjet hned, ba vůbec s nikým se nerozloučit. Tušil, že zůstane-li zde ještě jen několik dní, bude bez milosrdenství a nenávratně vtažen do tohoto světa a že tento svět zasáhne do budoucích jeho osudů. Ale neuvažoval ani deset minut a ihned se rozhodl, že utéci ‚není možno‘, že to bude téměř malomyslností, že má před sebou takové úkoly, že teď nemá vůbec ani práva nerozřešit jich, nebo aspoň neupotřebit k jejich rozřešení všech sil. V takových myšlenkách se vrátil domů a procházel se sotva čtvrt hodiny. Byl v té chvíli zcela nešťasten.“ Četl jsem Idiota před mnoha lety, někdy ve věku lehce nad 20, a pamatuju si, že mi ten román přišel mdlý a nezajímavý. Nejspíš i proto, že jsem se do něj tehdy pustil krátce po Zločinu a Karamazech, které se mi oba zdály fascinující a nabyté myšlenkami. Zatímco Myškina jsem prostě nechápal. Nevěděl jsem, proč dělá, co dělá. Nebo lépe: proč nedělá, co by dělat měl, proč se nebrání, proč po sobě nechá tak šlapat? Značně mě popouzela jeho pasivita, to si pamatuju. A tak jsem nad ním tehdy krčil rameny, že dostal, co si zasloužil, protože když někdo dovolí, aby si s ním okolí podle libosti zahrávalo, no, tak si s ním holt to okolí také podle libosti zahrává, to je zákonitost. Což je dobré si připomínat, ano, ale jako výstup z tak dlouhého románu mi to přišlo málo (zvlášť v tom porovnání s dalšími Dostojevského veledíly). Teď v létě jsem se k Myškinovi vrátil na doporučení svého oblíbeného teologa, Romana Guardiniho. Ten totiž označil knížete za jednoho ze dvou hrdinů světové beletrie, které nejlépe vystihují postavu Ježíše Krista (schválně: kdo si myslíte, že je ten druhý?). Tak jsem tedy na Idiota touto optikou nahlížel a ... a náhle byl přede mnou úplně nový román! Úplně nový příběh, úplně jiný hrdina! Myškin je „kristovský“ nejen v konkrétních situacích (jako třeba v úryvku z úvodu tohoto komentáře, který mi silně evokuje krizi v Getsemanech), ale svým základním životním nastavením. Není hlupák, který by nechápal svět – z řady pasáží v knize je patrné, že dokáže předvídat pletichy společnosti a má také nezakalenou představu o tom, jak on sám působí na lidi kolem sebe. Není možné se mi někdy nesmát, přiznává Jepančinovým (a rozčiluje tím Aglaju). Kníže není ani přehnaně důvěřivý, netrpí iluzí, že lidé, kteří mu ublížili už to znovu neudělají. Když si ve své blízkosti nechává Lebeděva nebo Kellera, není v tom jeho naivní představa, že se změnili a znovu mu škodit nebudou. „Vy nejste vůbec takový prosťáček, jakého z vás dělají! Vy nemůžete jinak!“ říká Myškinovi Hypolit a trefuje tím hřebík na hlavičku! Kníže totiž nenahlíží své bližní obvyklou optikou zásluh a běžné lidské spravedlnosti. Nechová se k nim s láskou, protože by je mylně ohodnotil jako objektivně lásky-hodné. Není lidmi úspěšně klamán, ale miluje je i když vidí, jak ho klamou. Miluje je proto, protože miluje bez podmínek, bez zásluh. Bez egoismu. Z tohoto úhlu pohledu opravdu nepřehlédnutelně nese Kristovské rysy! Kníže tedy není slaboduchý idiot, jen je s ostatními zásadně nekompatibilní a mezi nimi vymykající se osobou. Hodně je to vidět i v komunikaci: do značné míry je konflikt mezi „hodným Myškinem a zlou ruskou smetánkou“ rozporem mezi otevřeným a rovným projevem, ve kterém slova znamenají to, co znamenají (kníže se také má tendence hroutit tehdy, když v nějaké konkrétní situaci pravdivý být nemůže) - a neustávajícím proudem komunikačních hrátek a povinných tanců, které pravdu jen zastírají a rozmazávají. Není divu, že si s ním pravidly svázaná společnost nedokáže poradit, něco takového mu prostě nemůže projít. A nemalujme si, že by mezi námi v 21. století dopadl jinak. (jo, a ten druhý knižní hrdina, který podle Guardiniho nejlépe reprezentuje Krista, je Don Quijote :-)... celý text

Eva 2003, Charles Péguy

„Víš nyní, od čeho se člověk odvrací. K Pánu a otci ani nepohlédne. A proto víš, kam oči obrací. V blikátko vetché, třaslavé a bědné. Víš nyní, od čeho se člověk odvrací. Ne a ne vzhlédnout k naší milé Paní. A proto víš, kam oči obrací. K plaménku záludného mihotání. Víš nyní, od čeho se člověk odvrací. Rád vyhýbá se prahu hřbitova. A proto víš, kam oči obrací. Toť bledý popel a louč bláhová.“ Eva z titulu téhle básně není jen tak nějaká Eva. Je to TA Eva, první toho jména, pramáti, Adamova žena stvořená z jeho boku. Péguy si ji vybral za adresáta možná proto, že je to osoba, která s námi lidmi sdílí realitu dědičného hříchu, ale má i v paměti oslnivou vznešenost Ráje („Ti druzí nahmatali zdiva žaláře / Ty víš, co je to, vjíti do vězení / chlad cítit v týle a pěst na rameni / Na obzoru skon neskonalé záře“). To básníkovi umožňuje tematicky se rozkročit od oslavy Boží dokonalosti až k lidskému plahočení a kodrcání v tomhle našem slzavém údolí. A v obou polohách – a taky všude mezi nimi – mu to jde moc dobře, jeho verše v Reynkově interpretaci sice nejsou poeticky efektní, ale v jejich nepodbízivosti a prostotě (nevím, jak to lépe napsat) je jejich nenápadná síla, se kterou obrací naši pozornost k tomu podstatnému v nás. „Kocábka jeho k plavbě zralá, zda také vyplujeme na té křehké bárce. Zda doprovodíme života svého dárce, na lodi spanilé všech moří admirála.“ Jiří Reynek v ediční poznámce píše, že český překlad Evy je pouze výběrem z díla, a že je to mimo jiné proto, že by četba byla nad síly většiny čtenářů. A také zmiňuje, že se u jeho otce, Bohuslava Reynka, při překládání zřejmě střídala euforie z Péquyho a únava z něj. U obou poznámek jsem s úsměvem souhlasně přikyvoval. Eva je báseň opravdu dlouhá a v určitém smyslu úmorná – vždyť je to dvě stě stránek bez členění na kapitoly, bez změny rytmu, zdánlivě nekonečná řada čtyřverší, často sobě podobných. Únava se místy dostavovala i u mě. A poctivě řečeno: myšlenkové shrnutí celé velebásně by se asi dalo stlačit na jednu áčtyřku. Přesto měla pro mě Eva své kouzlo, dané právě pomalým tempem a opakováním textových sekvencí. Bylo to trochu jako když si buddhisté opakují mantru nebo křesťané růženec, jako když kráčí pěší poutník monotónně jednotvárnou krajinou a říká si stále stejnou střelnou modlitbu tak dlouho, že už si to své modlení vlastně ani neuvědomuje. Namáhavé čtení, ano, ale ta námaha mi stála za to. „A také záměr znáš, jenž člověku je drahý, tak nějak vyklouznout Všemohoucímu z rukou. Tak nějak uplatnit své štěstí a své snahy. A tedy zaplýtvat si krví mou a mukou. A také víš, že člověk má plán nevídaný, tak nějak vytrhnout se z ruky Stvořitele. Nad bídou hloubati a rozbiti své stany ve vlastní umíněnosti a v těle.“... celý text

Teologie křesťanského manželství 1997, Walter Kasper

„Musí-li být církevní právo v Ježíšově duchu právem milosti, pak se církev v rámci svého právního řádu musí stále tázat, zda bere v potaz i obtížné a komplexní lidské situace, nebo zda necitelně zraňuje a zapuzuje lidi, kteří jsou připraveni k zásadnímu obrácení a smíření a ve své situaci dělají, co je v lidských silách, místo aby jim lidsky a křesťansky účinně pomáhala. Je třeba vyrovnat se s konkrétní lidskou situací. Už podle pravidel tradiční morální teologie je třeba při posuzování morálních kvalit jednání brát rovněž v úvahu jeho okolnosti. K nim patří i mentalita vládnoucí v současné společnosti. Neznamená to, že by byla objektivní a beze všeho ospravedlnitelná, nýbrž pouze to, že při posuzování subjektivní viny člověka, který jedná na základě této mentality, je třeba velké opatrnosti.“ Moje předchozí dvě setkání s texty kardinála Kaspera byly zkušenostmi s myšlením v dobrém smyslu rozvážném, vyvažujícím a rozlišujícím. I zde je to stejné: jeho názory na křesťanská manželství, která se nacházejí v tzv. neregulérních situacích jsou právě takovým opatrným (ale ne opatrnickým) zlatým středem. Neshodneme se s otcem kardinálem ve všem. Já bych byl liberálnější a přístup ke svátostem podmiňoval méně přísně, i proto, že znám minimálně jeden občansky manželský pár, který je pilířem a ozdobou své farnosti, a který by si plné čerpání svátostného života zasloužil. Ale důležité pro mě je, že právě tam, kde s otcem kardinálem nedojdeme ke shodě, zásluhou jeho poctivé argumentace vím proč. Smutný jsem byl při čtení o rozvedených křesťanech z jiné věci: zdálo se mi, že situace z roku 1981 (kdy Walter Kasper svoji knihu psal) je vlastně stále dost podobná současnému stavu. Stále se mi zdá, že nedokážeme v církvi dobře přijímat své bližní v různých obtížných situacích. Jako bychom zapomínali, že těm, kterým nemůžeme posloužit svátostmi (když už teda nemůžeme, neodpustím si rýpnutí ;-) toho můžeme i tak poskytnout mnoho dalšího: lásku, pochopení, pocit přijetí a užitečnosti. Zapracujte na tom, otcové! Zapracujme na tom, my všichni! Ale Kasperův spisek není jen o rozvedených párech, je hlavně o tom, jak se v manželství odráží Kristova láska ke své církvi (v tom nejširším smyslu toho slova) a jak horizontála vztahu lidského páru je sycena vertikálním vzepětím k Bohu („Tam, kde je Bůh plně Bohem, může být člověk plně člověkem.“). Je to jistě zavazují, manželé na sobě musí nést důstojnost obrazu Kristovy lásky, protože stejně „jako Kristus miluje, očišťuje a posvěcuje církev hříšníků, tak se musejí manželé vždy znova přijímat se všemi vznikajícími konflikty, ve všech svých nedokonalostech a hříších.“ Ale víc než úkol je to radost, nepochybuji o tom. A bylo moc příjemné si připomenout, že růst ve víře je to nejdůležitější, co může křesťan svému manželství přinést. „Člověk je otevřený světu. Aby v této otevřenosti a v přemíře různých podnětů sám sebe neztratil, musí si svobodně a odpovědně zvolit vlastní rámec, tvář a formu. Tato otevřenost a nenaplnění je rubem svobody. Arbitrární a světácká forma svobody – která věří, že je možné začínat vždy znovu a znovu od začátku a znovu rušit všechna rozhodnutí, v nichž se člověk realizuje – je asi největší hrozbou pro pravou svobodu, neboť není-li nic definitivní a všechno lze znovu a znovu měnit, všechno má stejnou důležitost nebo naopak důležitost postrádá a nic není třeba brát vážně. Jen tehdy, existují-li opravdu nezvratná rozhodnutí, se stává život skutečně riskantním a dobrodružným. Opravdová svoboda se realizuje skrze věrnost.“... celý text

Stihnout to před Pánem Bohem 1999, Hanna Krall

„Většina byla pro povstání. Lidstvo se přece shodlo na tom, že umírat se zbraní v ruce je pěknější než beze zbraně. Tak jsme se té konvenci podřídili. Bylo nás tehdy už jen dvě stě dvacet. Dá se vůbec něco takového nazývat povstáním? Šlo nám přece o to, nedat se jen tak podříznout, až si pro nás přijdou. Smrt lidí hynoucích v mlčení není ničím, protože po sobě nic nezanechává, zatímco po těch, kteří střílejí, zůstává legenda.“ Šlo pouze o to, zvolit způsob smrti.“ Tahle novela není knížkou vzpomínek, je mnohem víc knížkou o vzpomínání. Mnohem víc než o zážitky z povstání, jde o reflexi zážitků z povstání. A tím je zajímavá a cenná, překračuje hranice žánru a nutí nás přemýšlet o vztahu mezi skutečnou pravdou a pravdou stylizovanou; mezi tím, co jsme a co chceme o sobě světu vyprávět; mezi tím, jaký svět je a jaký si přejeme, aby byl. Je to zvláštní paradox: kolem bojů v ghettu se zpětně vytvořila legenda vyprávějící stylizovaně o souboji dobra proti zlu, hrstky statečných odhodlaných proti přesile. Marek Edelman je jediným, kdo povstání přežil a měl by být žádaným zdrojem informací. Ale nevypadá to, že by někomu zvlášť vadilo, že o svých zážitcích nemluví, narušuje totiž hrdinský stereotyp konkrétnostmi, které do očekávaného obrazu nezapadají. Třeba že vůdce povstání před válkou šidil na trhu při prodeji ryb. Líbí se mi Edelmanův postoj i jeho tvrdošíjné odmítání upravovat své vzpomínky: ale on dobře ví, že nebojoval u Thermopyl a vytváření podobného mýtu, jen aplikovaného na dvacáté století, ho zjevně popouzí, proto ho neustále zpochybňuje, ironizuje. Jako by měl strach, že když připustí uhlazený výklad událostí, jeho osud přestane být jeho a jeho spolubojovníci tak vlastně budou zbaveni života podruhé, když po jejich fyzické existenci zanikne i jejich pravdivý příběh. Forma novely je zvláštní a zvláštně zajímavá, neurčitá kombinace knižního rozhovoru, reportáže, beletrie a eseje – text působí neurovnaně, jaksi rozbitě a trvale neklidně. To je jistě záměr a je to dobrý záměr – zdá se mi to pro popisované téma vhodné a snad i symbolické: čtenář netuší, co bude na další straně stejně tak, jako Židé v ghettu netušili, co je čeká za minutu. Nejistota jako jediná jistota. Časté neshody mezi redaktorkou a respondentem vytváří napětí, které slouží ději, vstupy novinářky do děje nejsou násilné a samoúčelné, paní Krall je Edelmanovi rovnocenným partnerem, nemanipuluje, ale ani se nenechá manipulovat. Oba svým nacházením pravdy společně dokazují, že hrdinství nepotřebuje retušovat. Že lidská odvaha nepůsobí slabším dojmem v podání obyčejných lidí. Že statečnost nestatečných v sobě nese větší lidskost než nepochybující přímost lidských supermanů.... celý text

Úvahy o štěstí a lásce 2005, Pierre Teilhard de Chardin

„Na náš reflektující vnitřní střed už od narození číhá pudové pokušení nebo iluze představovat si, že abych rostl, bylo by dobré izolovat se v sobě a sobecky si hledět pouze své jedinečné sebedovršující práce: oddělit se od druhých nebo všechno stahovat k sobě. Jenže na Zemi není jen jediný člověk. Jsou jich tu myriády současně. Je to banální samozřejmost. A přesto, postavena do obecných perspektiv rozvíjejícího se světa, nabývá tato samozřejmost stěžejní důležitosti, protože jakkoli jsou myslící bytosti od přírody individualizované, každý člověk přesto představuje molekulu se všemi ostatními, definovaný systém, z něhož nemá úniku. To v prvním přiblížení znamená, že nemůžeme pokročit k cíli sebe samých, když nevyjdeme ze sebe a nespojíme s druhými.“ V tomto útlém sborníku krátkých a nesouvisejících, příležitostných textů jistě nebylo možné představit víc než jen náznak myšlení z dílny Pierre Teilhard de Chardin. Nejspíš to tedy nebyl dobrý první kontakt s tímto často zmiňovaným teologem (ano, dosud nikdy jsem od něj nic nečetl), to jsem si uvědomoval. Ale když už mi v knihovně přišel pod ruku... První část o štěstí byla nejvíc kompaktní a Teilhard de Chardin v ní kladl důraz na trojí cestu, kterou člověk musí urazit: cestu do středu, ze středu a nad střed. Tedy jinak řečeno: k sobě, k druhým a k Bohu. Tomu je těžko možné odporovat, zároveň to ale určitě není nijak závratně objevná myšlenka – a dost jistě nebyla ani v době, kdy ji její autor dával na papír. Ale užitečné shrnutí a zopakování na škodu být nemůže. Druhá část tvořila série několika teologových svatebních promluv, přečetl jsem je se zájmem, ale nemyslím si, že by knize něco chybělo, pokud by zde nebyly – vlastně už teď, pár dní po přečtení, si jen matně vybavuji, o čem v nich abbé Pierre hovořil... Poslední sekci knihy tvořilo několik samostatných zamyšlení na společné téma lásky jako prvotní a všudepůsobící kosmické energie. Líbilo se mi zdůraznění, že neděláme dobře, když lásku jaksi zavíráme do několika definovaných typů vztahů, kde ji vymezujeme řečiště pomoci morálky a společenských zvyklostí. Tím nemá být řečeno, že láska má ignorovat morálku a společenské zvyklosti, prosímpěkně, to Teilhard de Chardin netvrdí (ani já ne! :-), jen s lítostí konstatujeme, že ji nerozpoznáváme všude tam, kde skrytě působí. Méně se mi líbila představa, že cílem interakce naší lásky se světem by mělo být naše rozplynutí v jakési univerzální lásce – příliš mi to připomínalo východní náboženství -, ale Teilhard de Chardin naštěstí zdůrazňuje nutnost „totalizování bez depersonalizování“, tedy začlenění do celku bez ztráty vlastní osobnosti. To začlenění do společné noosféry (řekl bych: „poznání jednoty přírody a civilizace v lásce“) nevidí otec Pierre jako něco volitelného nebo symbolického. Ne, není to pro něj jen poetické vyjádření, ale v zásadě evoluční nutnost – člověk je podle něj stvořen tak, že se trvale zdokonaluje v lásce a sjednocuje se v lásce se světem. No, nedávno jsem podobný názor slyšel při teologické diskuzi u piva a docela nesouhlasil, ale když má tahle teorie tak vlivného zastánce, tak si ji tady u sebe značím k opětovnému prozkoumání.... celý text

Novičok nebo kulka: Jak umírají Putinovi kritici 2021, Ondřej Kundra

Když jsem nedávno poslouchal audioverzi knihy, říkal jsem si, jak užitečnou práci Ondřej Kundra udělal a jak je dobře, že má zázemí tištěného média, kde takovou práci dělat mohl – a myslel jsem nejen na názorovou svobodu a nezávislost, ale možná ještě víc i na trpělivost s typem žurnalistiky, který vyžaduje moře času a nákladů bez jistoty odpovídajícího výsledku. A jaká je škoda, že jsme jako společnost varováním nenaslouchali víc, ale že už je to teď trochu jedno, protože momentální geopolitická situace je taková, že už není nutné složitě odhalovat, že současné Putinovo Rusko je náš nepřítel, že už je teď zřetelně otevřený nepřítel a že to není možné nevidět. Mise splněna, říkal jsem si. No ... ale zrovna v den, kdy jsem doposlouchal poslední kapitolu, byla v Praze demonstrace organizovaná proputinovskými silami, s velmi četnou návštěvností. A došlo mi, k mému překvapení, smutku a zklamání (přestože mám za dobu svého spolužití se svým národem už dost zkušeností, stejně jsem pokaždé znovu překvapen, rozesmutněn a zklamán tím, jak jsme snadno manipulovatelní, a jak nerozlišujeme a nehledáme pravdu), že tenhle boj pana Kundry a celého Respektu (a dalších!) neskončí nikdy, že tady bude stále potřeba se rvát s větrnými mlýny dezinformací a placené propagandy, které zásahy nepřátel budou zlehčovat a popírat. Zdá se, že ten boj přesvědčí jen přesvědčené, a tak je marný jako házení hrachu na zeď, ale ... já si nemůžu pomoct, asi jsem nenapravitelně naivní, ale já prostě věřím v pomalou sílu pravdy a že nakonec věci dobře dopadnou. A vnímám důležitou roli nezávislých médií v téhle snaze a cítím potřebu tu snahu podporovat: také proto každý rok prodlužuji předplatné Respektu, i když vinou různých okolností zdaleka nestíhám číst všechno a řadu čísel dokonce ani nevybalím z igelitu...... celý text

Teologie Nového zákona 2009, François Vouga

Specifikem téhle knihy je, že – narozdíl od obvyklých studií o Novém zákonu – nepostupuje ve výkladu podle jednotlivých knih, ale podle tematických okruhů. To je dost zvláštní, myslím, že jsem se s tím ještě nesetkal. Ale myslím si, že je to velkým kladem knihy, společně s velkou pečlivostí a opravdu detailním ponorem do jednotlivých témat. Slouží to k možnosti porovnat mezi sebou teologie evangelií a také nacházet shody a odlišnosti v Pavlových listech (mezi sebou a vůči čtyřlístku evangelistů) – těm je také věnována zasloužená pozornost. A tak se můžeme dočíst o tom, na kterých všech místech a jakým způsobem se v knihách Nového zákona pracuje třeba s nadějí, svátostmi, ustanovením společenství církve nebo třeba motivem druhého příchodu Krista – jaká slova pro to autoři používají a jaké pohledy jsou pro ně klíčové. Předností je skutečně až statistická podrobnost při pronikání do novozákonních témat, včetně schémat, tabulek a sáhodlouhých výčtů konkrétních pasáží, zde kniha spíš než k souvislému čtení slouží užitečněji jako svého druhu encyklopedie. Nevýhodou je použitý odborný přístup k problematice, obsahem i formou: autor zjevně předpokládá, že si jeho Teologii otevře už poučený čtenář, asi student nebo katecheta. Laikům nijak vstříc nevychází a publikaci tak určitě není možné doporučit k prvnímu (a nejspíš ani druhému) seznámení s důrazy Nového zákona, no, je to prostě už docela „vyšší dívčí“, a když napíšu, že jsem si vždy nebyl stoprocentně jist tím, na co přesně mě autor upozorňuje, bude to vlastně ještě dost kulantní vyjádření. :-)... celý text

Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha 2018, Štěpán Smolen

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon, psal kdysi svatý Pavel do Korinta a já měl pocit, že jsem při četbě tohoto cestopisu slyšel právě takové dunění. Smolenův poutník sice potkává spoustu lidí, ale nezdálo se mi, že by pro něj byli víc než jen nástrojem jeho pohodlí, podpůrnou jednotkou. Strom, ze kterého si utrhl jablko a člověk, který mu poskytl nocleh pro něj jsou na stejné úrovni, zdálo se mi. Vynikne to zvlášť na cestě, jejímž cílem je svatá Terezka, žena která se rozhodla být Láskou v srdci matky církve a která věděla, že „láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa“, a která podle toho také žila. Terezka byla tak plná Boha a lásky, že na sebe zapomínala. Smolenův poutník je tak plný sebe, že už v něm není žádné místo pro zájem o druhé. A proto ani nemůže vidět dobro v nich, mít pro ně pochopení a mít úctu k jejich odlišnostem. Výmluvné je jeho zamyšlení, kdy po jednom příjemně stráveném večeru konstatuje, že „by při pohledu na něj téměř věřil, že lidé jsou od přirozenosti dobří“. Achjo, je vždycky tak smutný pohled na žlučovité a věčně kverulující ne-vděčné křesťany! To Terezka věděla, že lidé jsou od přirozenosti dobří, protože Terezčin nekonečně dobrý Bůh by jiné než od přirozenosti dobré lidi stvořit nemohl (a taky se to píše v Bibli, hned v první kapitole první knihy). Její Bůh prostě takový je. Jaký je Bůh Smolenova poutníka? Má v takovém případě vůbec smysl se vydávat na pouť? Na pouť přece člověk jde, když se chce dozvědět něco o sobě nebo když se chce dozvědět něco o světě. Obojí se ale obvykle děje skrze otevřenost k novým impulsům, skrze připravenost k setkávání. Jenže náš poutník takový není, jeho černobílé vidění světa je dopředu dané. Dříve než vyrazí na cestu má hotovo, má zaškatulkováno, má odnálepkováno. Lidi nepotkává proto, aby mu rozšiřovali obzor a obohacovali ho (a už vůbec ne proto, aby on obohacoval je, v tom je tak vzdálen Terezce, že už ani víc vzdálen být nemůže!), ale aby mu potvrdili jeho vlastní apokalyptické předsudky. Cesta na Západ přináší spoustu zajímavých postřehů, které vypadají jako pravdivé, ale vlastně pravdivé nejsou, protože nepostihují pravdu v plnosti. Smolen si vždy vybere jen výsek reality a udělá z něj absolutní tvrzení. Ale tak s pravdou zacházet nelze! Je to jako by řekl, že česká státní vlajka je modrá a přesvědčivě při tom ukazoval na žerďový klín. Ale naše vlajka modrá není! Ano, modrá barva je součást naší vlajky a bez té modré části by už naše vlajka nebyla naší vlajkou, ale modrou vlajku prostě nemáme. A stejně jako nemáme modrou vlajku, tak ani nežijeme v Evropě, kterou se snaží otec Smolen popsat. Erasmus už kdysi dávno říkal, že „vymknutou paži je třeba léčit nikoli tím, že ji zkroutíme na opačnou stranu, nýbrž návratem do původní polohy“, ale Smolenův vypravěč tuhle dobrou radu dokonale ignoruje. Vidí dobře mnohé příznaky nemoci, ale protože má selektivní vidění, nedokáže se přiblížit ke stanovení dobré diagnózy. Pro Smolenovo myšlení se mi zdála typická následující pasáž: „Zas jsem se musel ptát, zda je důležitější bohatství tradice a symbolů, nebo srozumitelnost, zda neměnnost a řád, anebo přizpůsobení místní kultuře, zda blízkost všednímu dni a jeho starostem, anebo vznešenost a tajemství. Oboje mi dává smysl, ale to i ono zároveň mít nelze.“ Je z toho vidět Smolenovo odlišování věcí lidských a věcí Božích – vybral si Boha před člověkem a kritizuje každou podobu křesťanství, která jde vstříc člověku prostě proto, že ve svém patologicky dualistickém myšlení to vidí jako vzdalování Bohu. Jenže takový přístup není správně zbožný, ale je naopak zásadně nekřesťanský, Nekristovský. Skutky lásky člověka od Boha nevzdalují, protože pokud se víra nerozvíjí ve skutcích, je mrtvá a nemůže dávat plody věčného života (to jsem si nevymyslel já, to píšou v Katechismu katolické církve). Smolenovo „oboje zároveň mít nelze“ neplatí. Naopak: oboje zároveň mít musíme! Věděla to Terezka a jsou toho plné její zápisky. Věděl to apoštol Pavel a je toho plná Bible. Jsem ale za setkání s tímhle cestopisem rád, bylo podnětné a užitečné to číst. Nejen jako vtipný příběh o strastech při cestování, víc jako svědectví o myšlenkovém světě části naší katolické rodiny. Ale hlavně proto, že upozorňuje na spoustu věcí, které jsou v naší církvi problematické a na které je třeba si dát pozor (méně inspirativní je ve svých poznámkách na adresu současného světa, ty jsou bohužel dost povrchní a spíš předsudečné, než poučené). Cesta na Západ je každopádně kniha, která člověka vybudí a provokuje k přemýšlení (mě třeba vyprovokovala k napsání tohoto veledlouhého – i na mé poměry – komentáře ;-), to je nejspíš vždycky dobře.... celý text