Montezuma
přečtené 491
Hranice
2008,
Cormac McCarthy
Úvodní část s vlčicí patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v anglickém jazyce napsáno. A závěr s výbuchem atomové bomby a zmrzačeným psem je neméně geniální. Hranice je románem existencionální tíže. Pokud je člověk vyrván z kořenů, hrozí mu bloudění a odcizení, před čímž je také Billy důkladně varován. A románem o zemi, v níž svět ještě pořád drží pohromadě pomocí mýtů a příběhů, což má tu nevýhodu, že člověka svádí k jakési předmoderní fatalistické lhostejnosti vůči světu, což nás západníky tak nemile dráždí.... celý text
Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě
2009,
Cormac McCarthy
"Neměli bychom se domnívati, že život temnoty jest pohroužen v útrapách a ztracen jakoby v zármutku. Žádného rmoucení není, neboť zármutek jest pohlcen smrtí, a smrt a umírání jsou pravým životem temnoty." (úvodní citát) Co ještě dodat k tomuto v krvi utopenému monstru americké literatury? Ve své době přehlížený román přehlíženého autora, jenž se nikdy byť jen náznakem neobtěžoval s jakýmkoliv PR a byl proto na dlouhá léta odsunut do pozadí coby kultovní autor málem avantgardní literatury... Až na to, že Krvavý poledník není avantgarda, ale jedno z nejvýznamnějších děl světové literatury druhé poloviny 20. století, nejvyzrálejší autorova kniha v níž se ucelila a vrcholu dosáhla McCarthyho poetika a podle významného amerického kritika Harolda Blooma dnes již klasika srovnatelná s Bílou velrybou, Stébly trávy, či Šarlatovým písmenem... Není pochyb o tom, že Krvavý poledník zprvu odradí běžné čtenáře nenavyklé vysoké literatuře a jejím zákonitostem a vypravěčským postupům: ocitáme se sice v zdánlivě atraktivním prostoru odmýtizovaného divokého západu utopeného v bestiálním vraždění a nikdy nekončící válce všech se všemi, ovšem podávaného ze zcela jiného úhlu pohledu a jiným tónem, než v běžné bestsellerové literatuře: nevzrušivě, nestranně, s absolutní lhostejností k čemukoliv a komukoliv. Nevěnuje se zde žádný prostor psychologii postav, které včetně hlavních hrdinů mají sotva nějaká jména, zato se nám dostane za pomocí nádherného biblického jazyka vyčerpávajícího popisu mexicko-texaského pohraničí, toho jeviště dramatu spalovaného nemilosrdným sluncem a metafyzickými promluvami soudce Holdena, jimž sice nikdo z přítomných buranských hrdlořezů nerozumí, ovšem není to ani potřeba, neboť démon Holden hovoří toliko k sobě samému. Obsah a forma - tyto základní kameny každého dramatického uměleckého díla - jsou zde v dokonalé rovnováze: úmorně monotónní, očividně nesmyslné a všeho morálního akcentu zbavené vraždění je popisováno starozákonním jazykem raně novověké angličtiny a budí tak dojem jakési litanie/kázání neproniknutelného Demiurga/Boha, jehož jediným smyslem je pomocí války ("nejvyšší hry") popohánět jím stvořený Svět kupředu. McCarthy tu snad jako první autor v dějinách literatury úplně odhrnuje všechny závěsy, zbavuje se veškerého morálního balastu, aby nám se zcela šokující upřímností vmetl do tváře: Bůh je válka, ničení a vraždění je podstatou tohoto světa, svět jimi spěje kupředu a vše ostatní, veškerá lidská morálka a zákony jsou jen jakýmisi ekvivalenty zděšeného ukrytí tváře do dlaní...Nic si nenalhávejme; v tomto světě mají lidský život a kámen stejnou hodnotu: žádnou. Krvavý poledník je román postmoderní, je nemožné si představit, že by ho byl schopen napsat autor z jiného, než západního civilizačního okruhu. Mísí se tu kdeco z myšlenkových tradic křesťanského světa: negativní teologie, křesťanská mystika, posvátnost násilí, eschatologická symbolika se symbolikou obětního beránka atd., vše zdánlivě hermeticky uzavřené samo do sebe, ovšem ve výsledku s jasným postmoderním poselstvím: 1. Nic nemá opravdový význam. 2. Každý má pravdu ze svého úhlu pohledu 3. Nic není falešné nebo pravé 4. Není proto možné, být pro něco zaujatý 5. Nejvyšší formou organizace je totalita. Vpravdě pochmurná vize, vycházející z gnostického učení o našem Světě, jenž je v souboru všech Světů tím nejnižším, stvořeným zlým démonem/božstvem Demiurgem. Jeho obyvatelům, majícím tu smůlu, že se zrodili právě do tohoto pozemského pekla, nabízí proto McCarthy řešení...eh, žádné vlastně nenabízí. "Hrdinové" tohoto černého zřídla v podobě románu to povětšinou řeší urychleným - a efektně brutálním - odchodem ke všem čertům.... celý text
Neviditelný
1963,
Jaroslav Havlíček
Jednoznačně jeden z nejlepších českých románů, ne-li ten úplně nej. Naprosté zjevení i v kontextu české poetiky vůbec: syrové, cynické, ponuré a neobyčejně psychologicky propracované. Nečekejte žádné Švejkování nebo nějakou tu Hrabalovinu; jen sestup jedné černé, zkažené duše rovnou do pekel. Zajímalo by mě, jak je vůbec možné dostat se na takovou úroveň; jestli von ten Havlíček taky nepaktoval s ďáblem!... celý text
Temná komora Damoklova
2010,
Willem Frederik Hermans
Hermansův nenápadný surrealismus a hrátky s identitou člověka jsou skvělé; román se valí vpřed s obdivuhodnou dravostí podpořenou vynikajícími dialogy, zcela vyšinutými zápletkami a mně nesmírně sympatickým Osewoudtem, který je hrdinou se vším všudy - anebo parádním kolaborantem. Vyberte si!... celý text
Už nikdy spánek
2011,
Willem Frederik Hermans
Parafrázoval bych záložku: Tundra, mraky komárů, existencionalismus, jemný surrealismus, humor spočívající v jeho nepřítomnosti, mokré ponožky, kompas se rozbil, smrtelná nehoda/vraždička... Jeden z nejlepších románů jaký jsem v poslední době četl. Hermans přistupuje k literatuře tak jak se sluší a patří: nikoliv jako ke kratochvíli do tramvaje; on skrze ni povyšuje to věčné lidské pachtění na rovinu všeobecně platné existencionální zkušenosti a zvládá u toho být ještě elegantně vtipný. Klobouk dolů!... celý text
Výherci
2007,
Julio Cortázar
Škoda, že zde není více komentářů jak k Výhercům, tak celkově k tvorbě tohoto svrchovaně originálního autora. Výherci mně přijdou jako taková Rayuela basic, ovšem v žádném případě ne na úkor autorské vyzrálosti nebo závažnosti sdělení, i když sám autor v předmluvě poněkud nepřesvědčivě poukázal na výhradně odlehčený charakter knihy. Komu se nechce do Cortázarových povídek má ve Výhercích jedinečnou možnost nenásilně proniknout do autorova tvůrčího světa. Objevují se tu už klíčová témata existenciální úzkosti a povahy reality a jestliže Cortázar tvrdil, že nejtěžším úkolem spisovatele je napsat postavy obyčejných lidí tak, aby to bylo zajímavé, ve Výhercích se mu to povedlo na výbornou. Výsledek oplývá neuvěřitelnou lehkostí a to aniž by autor obětoval cokoliv ze závažnějších rovin textu.... celý text
Nebe, peklo, ráj
2001,
Julio Cortázar
Kolem tohoto fascinujícího kolosu je třeba chodit po špičkách. Dodnes si pamatuji šok z prvního setkání: něco tak beznadějně intelektuálního a zároveň přitažlivého se opravdu nevidí každý den. Jak se praví v předmluvě: hříšná sofistikovanost. Autor ani nechodí kolem horké kaše a nesnaží se cokoliv maskovat - tumáš a poraď si. Román se v prvním plánu nezabývá ničím menším než způsobem lidského bytí v čase a (ne)možností se z této kategorie vymanit. Hlavní geroj Horacio Oliveira je neurotický überintelektuál neschopný smířit se s touto daností lidské existence, přičemž funguje jen v úzkém okruhu svých pařížských přátel, kteří navíc se sílící Oliveirovou posedlostí a citovým chladem postupně odpadávají ponechávajíc jej v náručí Bosorky, která podle Oliveiry jako jediná žije autenticky, ovšem na nevědomé bázi: Olivera ji vysoce intelektuálně převyšuje a když Bosorce umírá dítě pro jehož záchranu on nehne prstem, Bosorka spáchá sebevraždu a Oliveira se vrací zpět do rodné Argentiny, kde jeho dobrodružství končí...nebo začíná. Vylíčená fabule ovšem není vůbec podstatná, má trhliny, časově ani jinak nenavazuje, můžeme číst odkudkoliv a dostane se nám stejného výsledku: život se neodvíjí jako v románu, nemá své expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofy, nýbrž uplývá námi nezbadatelnými zákrutami a smysl dává až při zpětné rekonstrukci. Jde o cosi jiného: na způsob Kierkegaarda uskutečnit onen pověstný skok víry, zapomenout na včerejšek a zítřek, ba zapomenout i na dnešek, na všecko - tak jak se o to pokoušel už Rimbaud souloží s Verlainem - co nás víže k vlastní osobnosti, zapomenout na vzdělání, sociální status, pohlaví, smazat se, být zase Tabula Rasa a teprve tehdy, snad, nám bude umožněno sundat ony pověstné Kantovy brýle a prudce rozrazit dveře do říše noumenon. Bosorce, ví Oliveira, toto bylo umožněno jejím celkovým založením. Blahoslavení chudí duchem, myslí si, a zároveň ji za to nenávidí, protože nejdál kam se on na své cestě k ''rozrušení všech smyslů" dopracoval byl jeden ušmudlaný blowjob na nábřeží Seiny. Olivera není schopen vzdát se svého rozumu, nemá k tomu dostatek odvahy. Rayuela je románem nemožnosti. Bytost Oliveirova typu Boha nepotká.... celý text