Montezuma
přečtené 490
Sto roků samoty
2006,
Gabriel García Márquez
Pršelo tak silně a dlouho, že ryby místo v řece plavaly ve vzduchu.
Život je jinde
1979,
Milan Kundera
Ve svém třetím románu Kundera odsuzuje tzv. 'lyrické vidění světa', což je prý součást každé ještě nezralé osobnosti a jde pouze o to smysluplně je překonat. Člověk vyrůstá v prostředí plném lásky a rodina, která o něj pečuje je důvěrně známým přátelským územím; problém nastává v okamžiku, kdy má mladý člověk vykročit do reálného světa: udělá téměř vše, aby tento svět proměnil v ono ideální prostředí svého dětství. Všechny revoluce a vzpoury jsou tak produktem tohoto 'lyrického chtění', jež musí tváří v tvář netečnému světu nevyhnutelně ztroskotat. Nejde tu však jen o revoluce a velké činy: jedinec, jenž nepřekoná tuto fázi je odsouzen k životu ve svých představách, jenž nikdy nemůže být životem zralým a plnohodnotným. Kundera tento problém demonstruje na básnících a na jistém údobí českých dějin, kdy takovéto popírání reality mohlo mít - a také mělo - tragické následky.... celý text
Kouzelný vrch
1975,
Thomas Mann
Nevím, co to do těch Teutonů pokaždé vjelo, ale Der Zauberberg je přesně takový, jako skoro všechny německé romány před rokem cca 1960: nesnesitelně mudrlantský, absurdně patetický a sebestředný; každá dobrá věc je tu pohřbena pod tunami profesorských figur a směšného předvádění vlastního intelektu a důstojnosti (připomíná to trochu Milánka Kunderovic) - je to takové ztělesnění němectví a jeho náhledu na svět optikou before Áda: Německo coby kulturní kolos, vůdce civilizace a humanismu. To vše psáno dnes již těžko snesitelným tónem a jazykem, je to román-artefakt zaniklého světa a myšlení.... celý text
Simplicius Simplicissimus : kronika třicetileté války
1959,
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen
Citová výchova
1959,
Gustave Flaubert
L’Éducation sentimentale je kniha pro spisovatele a Gustave Flaubert je author's author. Rozumím tomu, proč běžný čtenář navyklý na vypravěčské postupy současné pop literatury trpí: neodehrává se tu žádná bombastická fabule a příběh je zatížen zdánlivě nesmyslnou fascinací detaily. Ale jakými detaily: člověk má pocit, že by se všeho mohl dotknout či to ochutnat; svět, který tu Flaubert vyčaroval je klinickým popisem Francie poloviny 19. stol od záchodového prkýnka po tehdejší zeitgeist. Flaubert je prostě řemeslný bůh a jak pravil klasik: ''Chcete-li se rychle naučit psát, vezměte si jednu dobrou a jednu špatnou knihu. Nic není pro začínajícího spisovatele lepší, než číst špatné knihy a srovnávat je s těmi řemeslně brilantními.'' Citová výchova je technický Olymp.... celý text
Paní Bovaryová
1973,
Gustave Flaubert
Veledílo typu Madame Bovary v modrých číslech: máloco vypovídá o zhovadilosti současné doby tak, jako nepochopení skutečného génia, a to i čtenáři, jež záměrně necílí jen na brak a chtějí si občas vychutnat i opravdovou Knihu! Především: dobrá kniha rovná se dobrý 1) STYL a dobrý styl nerovná se bombastičnost! Ďábel je skryt v obyčejnosti a detailu a pocitu absurdity jehož funkcí je paradox. Nechoďte na mě se zápletkou: ta nemá s životem nic společného a hlavně mně neříkejte co si mám myslet. Jak prohlásil klasik: "svou knihou jsem nechtěl říct vůbec nic." A měl recht: co nám chce vlastně svět říci? 2) OBSAHOVĚ je Paní Bovaryová knihou nanejvýš klasickou, mnozí tvrdí, že se zabývá tím jediným tématem, které je vůbec záhodno probírat a jež je tak či onak přítomno v drtivé většině velkých děl: problémem VZORU. Paní Emmu taktéž tíží banalita života, sní a vymýšlí si ideální vzory/úniky z této přízemnosti, staví vzdušné zámky, které jí ovšem zabraňují žít opravdový, plnohodnotný život a nakonec ji zničí. Dámský Don Quijote? Gatsby? Zelené světlo, které před námi neustále ustupuje do minulosti, strhává nás s sebou a mění nás ve stíny...... celý text
Tramvaj do stanice Touha / Kočka na rozpálené plechové střeše / Noc s leguánem
2003,
Tennessee Williams (p)
Racek
2005,
Anton Pavlovič Čechov
Hra z údobí, kdy v Rusku čas ještě neexistoval, jenom tam ti Rusáčci leželi na kanapátkách a strašně se nudili. Je to taková zkratka ruské povahy: hlava v oblacích, pořád se o něčem přemítá a staví se vzdušné zámky, což jednoho tak vyčerpá, že nakonec není schopen žádného činu, nanejvýš polovičatého, zemdleného. Racek je klasický Čechov: Treplev miluje Ninu, ta ovšem nemiluje Trepleva, ale Trigorina, jenž je zároveň milencem Arkadinové, matky Trepleva; Máša, dcera správcových, miluje Trepleva, ten ovšem, jak už bylo řečeno, miluje Ninu; Mášu přitom miluje učitel Medvěděv a matka Máši, správcová, miluje lékaře Dorna... Nakonec se životy všech zúčastněných nenapravitelně poserou a Rusáci chlastají a střílí se do hlavy.... celý text