NaturalKiller_c
přečtené 39
Město schodů
2015,
Robert Jackson Bennett
Tuto knížku jsem si přečetla na doporučení. Zezačátku to vypadalo, že to nejspíš nebude můj šálek kávy, zhruba první třetina knihy se mi četla špatně, nedokázala jsem se do děje pořádně dostat. Jenže pak události začaly nabírat spád a najednou jsem byla na straně 400 a nechápala, kam zmizelo několik hodin mého dne. Děj mě zkrátka pohltil a od knihy už se nedalo odtrhnout. Začnu postavami. Na začátek musím říct, že jsem opravdu ráda, že dospělí lidé se tady fakt chovají jako dospělí lidé a ne jako by jim bylo třeba sedmnáct. Na Sharu jsem měla nejprve smíšený názor. Přišlo mi, že je příliš sebevědomá a trochu zbrklá a nelíbilo se mi, jak bylo pořád opakováno, že je nejlepší agentka, na škole byla premiantka, všechny drtila v Batlanu… Zkrátka mi to přišlo trochu přehnané (i když musím přiznat, že nakonec se ukázalo, že má na kontě taky pár slušných průšvihů). Na druhou stranu, jakmile se pořádně začala projevovat její povaha, začala mi být hned sympatičtější. V první řadě bylo osvěžující zase číst knížku, kde postavy mají mozek, dokážou logicky uvažovat a dávat si věci do souvislostí. Bavilo mě společně s ní přemýšlet, jak se věci vlastně mají, kdo za čím stojí, a zatímco některé věci nebyly tak těžké uhodnout, jiné mě opravdu překvapily. Shara je hlavní protagonistkou, ale rozhodně nemá jen kladné vlastnosti. Aby dosáhla svého, neváhá sáhnout po poněkud diskutabilních a ne tak docela legálních metodách, jakou je třeba zdrogování vězně při výslechu. Má svoje cíle, má svoje hodnoty a hlavně u ní proběhne nějaký vývoj, čehož si cením. Patří zkrátka mezi takové ty šedé postavy, které mám ráda. Sigrud. I u něj se mi zdály jeho schopnosti trochu přehnané. Nebylo, s čím by si neporadil, koho by nedokázal zabít, žádná mise pro něj nebyla nesplnitelná, většinou ani příliš obtížná. Sice to vzhledem k jeho minulosti, která je dost důležitá, dává smysl, ale i tak mi to místy přišlo trochu moc. Přesto jsem si ho ale oblíbila. Zkusím vysvětlit proč. Sigrud je takřka dokonalý zabiják. A já už jsem se setkala s několika knihami, v nichž byly postavy, které byly dokonalými bojovníky, snad nikdo je nedokázal porazit, jenže jsem absolutně nechápala, jak si je někdo mohl zamilovat. Byli to prostě borci, kteří by přesekli v pase jedním máchnutím meče několik mužů, v souboji na všechny možné způsoby byli neporazitelní. Jenže rozdíl byl v tom, že podstatná část takových postav se buď v ubližování ostatním vyžívala a chovala se krutě, nebo měla přinejmenším s ostatními postavami fakt toxický vztah. Lidi je milovali a já to doteď nechápu. Sigrud takový není. Nechová se k ostatním jako debil, není to rádoby kladná postava, která s potěšením ublíží každému, kdo mu k tomu pomalu ani nedá důvod. Ne. Je to muž, který, i přes to, že si prošel peklem, je pořád skvělým parťákem a dobrým přítelem, který nestojí o to, aby zbytečně umírali nevinní lidé. A když už třeba během nějakého jeho záchvatu zuřivosti někdo nevinný umře, Sigrud z toho opravdu nemá dobrý pocit, naopak. Jen je zkrátka vážně dobrý ve své práci. Mulagheshovou jsem měla ráda už od začátku. Líbí se mi, jak je rázná a s ničím se nemaže, všechno bere s cynickým nadhledem, jak dokáže jednat i v krizových situacích a zůstává silná, i když je jasné, že to, čím si prošla, se neobejde bez následků (ale to už zabíhám do druhého dílu). I Vohannese jsem si oblíbila, možná právě proto, že také on byl rozporuplnou postavou – Kontinentál (jo, ještě jsem se nedostala přes to, že jeden z kontinentů se doslova jmenuje Kontinent, ale to už je spíš detail :D), co studoval v Saypuru. Chce pro Kontinent to nejlepší a dosáhnout toho chce tím, že bude Saypuřanům, kteří jsou stále považováni za nepřátele, dodávat ledek k výrobě střelného prachu, protože na tom vývozu Kontinent může sakra vydělat. Zkrátka chce podobně jako Shara to, co považuje za správné, ale dosahuje toho pro ostatní pochybnými způsoby. Jo a musím vyzdvihnout scénu, kde vlastní Božstvo poslal do prdele. To byl skvělý moment a upřímně, Kolkanovi to patřilo. Když už jsem u těch bohů, líbí se mi, jak byl ten systém zpracovaný, konkrétně tedy to, že Božstva naslouchala svým lidem a plnila to, co si přáli, že lidé skrz ně neslyšeli jejich příkazy, ale své vlastní. Poslední věc, co mi tady úplně nesedla, bylo to množství „zázračných“ původů. Pokud tohle vidí někdo, kdo Město schodů ještě nečetl, navzdory tomu označení, že budu psát spoilery, tak vás varuju, protože tenhle spoiler tam pak vysvětluje celkem důležité věci. Shara je potomek Kaje, slavného zabijáka bohů. Pak se ukáže, že má božskou krev v rodině, je v podstatě příbuzná Olvos a Džukova. Její teta je Požehnaná. Sigurd je následník dreylského trůnu. Jsem upřímně ráda, že se neukázalo, že Mulagheshová je třeba sestřenice Votrova nebo tak něco, to už bych nedávala. Co se týče samotného města, myslím, že mohl být víc využitý ten potenciál schodů, ale celkově se mi nápad se šumem v realitě líbil. No a poslední, co musím vyzdvihnout, je jednak celková provázanost příběhu a všech událostí, které do sebe skvěle zapadají, a jednak zkrátka popis scén. Když pominu ten začátek, kdy jsem se nemohla začíst, ostatní scény byly vážně dobře napsány. Jak jsem řekla, patří sem třeba část, kde Vohannes ze sebe konečně všechno dostane a prostě pošle Kolkana do řitě, ale v paměti mi utkvěla dokonale znepokojivá pasáž s mhvostem, a třeba i samotná bitva v Bulikově a smrt obou Božstev (A upřímně, chudák Džukov. Já tak dlouho doufala, že přežil, a když zjistím, že ano, tak umře:D.) Abych to shrnula, ve Městě schodů se sice našly prvky, které mi úplně neseděly, ale celkově se jedná o kvalitní knihu, kde najdete skvělý humor, originální prvky a postavy, co se nechovají jako idioti, kterým byste chtěli vrazit facku na každé druhé stránce. Už jsem se letmo koukala i na další díly a pevně věřím, že budou přinejmenším stejně dobré jako tento.... celý text
Jiskra v popelu
2016,
Sabaa Tahir
V první řadě musím říct, že mě překvapilo, jak vysoké má Jiskra v popelu na databázi hodnocení. Ne že by to byla přímo špatná kniha, to ne. Byla to dobrá průměrná oddychovka na víkend, ale nezanechala ve mně žádné hlubší dojmy, díky kterým bych si ji ještě dlouho pamatovala. Pokusím se to tu trochu rozebrat bez spoilerů i pro ty, kteří by chtěli vědět, do čeho jdou, případné spoilery označím. Začnu postavami. Musím vyzdvihnout, že všichni záporáci měli aspoň jednu slabší chvilku, aspoň jednou tam byla část, kde se ukázalo, že to nejsou jen bezcitní zlomyslní tyrani, ale lidé, kteří mají svá zranitelná místa a kteří dělají chyby, přestože se na tyhle okamžiky muselo čekat celkem dlouho. K hlavní dvojici: Laia mi od začátku nebyla příliš sympatická, přišla mi celkem naivní a nepříliš chytrá. Tak například: Má jít dělat špeha v přestrojení za otrokyni, závisí na tom život její, ale i Darinův. A ona v momentě, kdy přijede na Šerosráz, okamžitě poruší první rozkaz, co dostane. Dál je varována, že nikomu nesmí věřit, ale vyžvaní svoji rodinnou historii prvnímu pohlednému cizinci, se kterým tančí. Laio, prosím, zkus občas zklidnit hormony a zapnout mozek. Líbilo se mi ale, že se na konci knihy přeci jen rozhodla vzít sama věci do svých rukou a jednat. Co však nechápu a přijde mi to jako poměrně nerealistická věc, je to, že Laiu velitelka týrá, často ji bičuje, trestá za sebemenší chybu, do toho si na ni dovolují některé Masky, jednou je dokonce málem znásilněna, ale ona z toho nemá v podstatě žádné trauma? Jednou se zhroutí na kraji pouště, chvíli se snaží schovat svoje jizvy, ale stejně mi přijde, že na to, čím si prošla, je překvapivě v pořádku, jak fyzicky, tak psychicky. Možná by bylo lepší, kdyby autorka trochu ubrala násilí a naopak přidala emocí, přeci jen Laiu ta služba u velitelky musela poznamenat, kór když bylo řečeno, že předchozí otrokyně už po dvou týdnech spáchala sebevraždu, protože to nevydržela. Chápu, že Laiu udržovala při životě naděje, že osvobodí bratra, ale i tak mi zkrátka přišlo, že ji všechno to násilí tolik nepoznamenalo. Elias mi byl sympatičtější, oceňuji, že i přes to, co mu hrozilo za nesouhlas s Impériem, se zkrátka rozhodoval podle toho, co se jemu zdálo správné, a nelitoval toho. Z Heleny mám smíšené pocity. Přestože mi, podobně jako Laia, nebyla sympatická, jako postavu ji autorka zpracovala skvěle – i přes její oddanost Impériu, přes to, jak se dívá na Učence, se zkrátka nedá označit za „špatnou“ nebo „zlou“ postavu. Ne. I ona má své morální zásady, má vlastnosti, které z ní dělají dobrou kamarádku a spolubojovnici, což se vlastně týká i ostatních Eliasových přátel. A přesně takové šedé postavy mám ze spisovatelského hlediska ráda. SPOILER: Jen mi teda přišla hrozně náhodná ta její schopnost uzdravovat zpěvem. Bylo sice řečeno, že podobné schopnosti se mohou projevit po střetnutí s magickou bytostí, ale tohle se tam objevilo jen jednou, respektive dvakrát, a pak už o tom žádná zmínka nepadla. Zajímalo by mě, jestli se v dalších dílech objeví nějaký podobný příklad, protože jestli ne, tak se zdá, že to autorka použila jen proto, že se to zrovna hodilo, a to by byla škoda. Druhou věcí, co mi nesedla, byl ten milostný… čtverec? U Heleny bych to ještě pochopila, znali se s Eliasem dlouho, ale u Keenana mi to přišlo vyloženě zbytečné a akorát to přidalo víc „Líbí se mi… ale ne, neměla bych o něm takhle přemýšlet,“ momentů, což mě upřímně nebavilo. KONEC SPOILERU. Co se týče předvídatelnosti, je tu pár věcí, které jsem uhodla celkem jasně, a vy je určitě uhodnete taky, ale rozhodně se našly zvraty, které mě překvapily. SPOILER: Kupříkladu podezření, že Mazen nebude zrovna kladná postava, se dostavilo prakticky hned, jak se objevil na scéně. Ono totiž poslat vystrašenou nevycvičenou holku, kterou zrovna potkal, do spárů nejnebezpečnější ženy široko daleko, přestože její rukou zemřela už spousta odbojářů a žádný špeh u ní dlouho nevydržel, je tak strašně debilní a nesmyslné rozhodnutí, že zkrátka musí být něco špatně buď s autorkou, nebo s postavou. A kašlu na to, že Laia umí vařit a žehlit, že Mazen znal její rodiče a že by měla „prokázat, co v ní je.“ Hergot, odvaha se neprokazuje tím, že někoho pošleš na smrt. Nakonec jsem tudíž byla ráda, že se nemusím zlobit na autorku, ale přímo na něj, protože se ukázalo, že to udělal schválně. Podobná situace nastala u velitelky, která byla patrně jediná, kdo nezaznamenal, že Laia je špeh, klidně si před ní četla dopisy atd. Takže se mi ulevilo, když jsem zjistila, že o ní přeci jen věděla už od začátku. KONEC SPOILERU.... celý text
Obraz Doriana Graye / Cantervillské strašidlo
2016,
Oscar Wilde
Na pocity, které ve mně vyvolal Obraz Doriana Graye, jen tak nezapomenu. Líbily se mi rozdíly mezi jednotlivými postavami - každá z nich byla jiná, každá měla jiný pohled na svět, jiný názor na důležitost morálky. Co se Henryho týče, s naprostou většinou jeho názorů nesouhlasím a jako člověka bych ho neměla ráda, každopádně jako knižní postava byl napsán skvěle. Jeho vliv na lidi kolem něj, manipulace a tak dál. Mnohem blíže jsem měla k Basilovi, který mi byl sympatický od začátku příběhu. Podobně jako on jsem se bála o Doriana, když se seznámil s Henrym, a přála jsem si, aby se ti dva prostě nikdy nepotkali. Ale bez toho by se příběh neodehrál, že :D? U samotného Doriana mi přišla skvěle popsána postupná proměna jeho osobnosti, podrobněji se však kvůli spoilerům vyjadřovat nebudu. Sibylu jsem neměla ráda, především kvůli její naivitě (a vůbec mi přišlo, že skoro všechny ženy v knize byly popisovány buď jako nepříjemné staré dámy, nebo mladé naivní holky). Chápu, že byla bezhlavě zamilovaná a pro knihu byla ta její zaslepenost svým způsobem důležitá, jinak by potom neudělala to, co udělala a děj by se ubíral jiným směrem, ale potkat ji jako člověka, asi bych měla chuť jí ty růžové brýle shodit. Samotný nápad s obrazem a proměnou člověka byl důvod, proč jsem vlastně knihu začala číst, a jeho zpracování mě rozhodně nezklamalo. Celkově hodnotím knihu kladně, jak jsem říkala, vyvolala ve mně dost pocitů a myšlenek, které se mi zapsaly do paměti. Vlastně asi jediná část, která mě vážně nebavila, bylo sáhodlouhé popisování věcí, které Dorian za léta nashromáždil - ten popis se táhl přes několik stránek a přiznám se, že jsem je po chvíli začala přeskakovat. Co se týče Cantervillského strašidla, musím říct, že mě vážně bavilo číst, jak si rodina dokázala s duchem poradit. Po Obrazu Doriana Graye to byla příjemná četba na oddych.... celý text
Stopařův průvodce Galaxií
2011,
Douglas Adams
Možná vám podobně jako mně bude chvíli trvat, než si zvyknete na autorův styl psaní a možná trochu chaotické prokládání děje vedlejšími linkami nebo vysvětlováním, ale věřím, že když se vám podaří naladit na autorovu vlnu, celý ten zmatek začne najednou dávat nějakým zvláštním způsobem smysl. Bavila mě ta promyšlenost - co vám v prvním dílu připadá jako náhodná, vtipná a absurdní scéna, to se o pár dílů později ukáže být součástí něčeho většího. Dále je tu autorova fantazie - nevím, jak dokázal vymyslet něco jako loď na nepravděpodobnostní pohon, ale je to skvělé. Humor možná nesedne každému, ale sama jsem se u knížky docela nasmála. Myslím, že kniha mě chytla ve chvíli, kdy autor začal bořit klišé. Myslíte si, že když nabídnete svému vězniteli pochopení, že vlastně všechno zlé dělá jen proto, že je ve skutečnosti osamělý a chce být milován, ušetří vás? Ani omylem. Zkoušíte přemluvit hloupého strážce, že má v životě na něco lepšího a měl by se vzbouřit? Zapomeňte. Právě tohle dělá knihu nepředvídatelnou, což je pro mě upřímně osvěžující. I přes veškerou absurditu a humor se ale autorovi podařilo sdělit zajímavé myšlenky, nad kterými jsem se musela pozastavit. Kniha je zkrátka geniálně absurdní a absurdně geniální.... celý text
Metro 2033
2015,
Dmitry Glukhovsky
Musím říct, že ačkoliv mi trvalo se do knihy začíst a prokládala jsem ji i jinými příběhy, nakonec rozhodně nelituji toho, že jsem ji přečetla. Autor si dokázal skvěle poradit nejen s vymýšlením situací jednotlivých stanic v metru a popisem tajemné atmosféry, ale především s psychologií postav a vykreslením jejich pohledu na život a na situaci v metru. A to je právě to, co na knize nejvíce oceňuji: Arťom na své cestě tunely potká různé postavy, komunity a sekty a každá z nich mu poskytne nový pohled na svět, nové názory na metro, nový přístup k životu. Od každé z nich se Arťom něco naučí a zároveň sám přemýšlí nad tím, jaký má pro něj život smysl, co pro lidi znamená víra a tak dále. Myslím, že ještě před pár lety by mě podobné úvahy nebavily, ale teď nad nimi docela ráda přemýšlím a upřímně si bez nich Metro nedokážu představit. Samozřejmě tu ale nechybí ani akce. Co mě dostalo asi nejvíc, byl konec. Nechci ho tu spoilerovat, jen zmíním, že ten pocit uvědomění na konci přišel jako facka a chvíli mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Jednu hvězdičku beru pouze za počáteční zmatek ve stanicích. Myslím, že především na začátku byly dialogy občas přetnuté dlouhým vysvětlováním, co se na kterých stanicích dělo, a trvalo mi, než jsem se po dlouhém zírání do plánku zorientovala a situace na jednotlivých stanicích si zapamatovala. I tak se ale Metro stalo knihou, která na mě silně zapůsobila a rozhodně budu pokračovat ve čtení dalších dílů.... celý text
