Nemesis
přečtené 55
Posel
2012,
Markus Zusak
Celý příběh – příběh můj i Edův začíná – již tradičně – v knihkupectví. Procházíte se mezi knihami a přemýšlíte, jakou si koupíte tentokrát. Autory obálky vážně chválím, protože mne kniha zaujala již z dálky. No řekněte… nebyl by to hřích, nechat tak krásnou knihu stát na pultu bez milujícího majitele? Navíc tím, že i Zlodějka knih má stejný obal, musela jsem sáhnout po obou knihách, protože vybírat mezi Poslem a Zlodějkou, by byla taková osobní Sofiina volba. Každý, kdo jsme knihu přečetli, víme o čem je Edův příběh a o čem je poselství samo. Zusak je výborným vypravěčem, který nepoužívá více slov, než je nutné. Kniha se díky svižnému tempu, poutavému ději a samotné myšlence díla čte prakticky sama. Někomu může vadit Edův slang nebo to, že jsou postavy (alespoň na mne tak působili) emocionálně ploché. Během četby ale zjistíte, že se v knize neděje nic náhodně a že vše má svůj důvod, což mi bylo velmi sympatické. Pokud srovnáte postavy na začátku a na konci, zjistíte, že už nejsou stejní, protože všichni prošli nemalou změnou, čímž si myslím, že byla všechna poselství naplněna – a přeci… šlo přeci o to něco poselstvím změnit. Pro mne měla kniha největší přínos svými myšlenkami/hloubkou. Pokud čtete pozorně, klidně a pomalu, najdete plno krásných, něžných, dojemných a pravdivých myšlenek. Člověk začne přemýšlet nad tím, co dělá pro své okolí, jak moc je vnímavý ke svému okolí a kolik dává svým přátelům, ale také nepřátelům. Po přečtení začnete přemýšlet, jak můžete změnit své okolí, co můžete udělat – ať už pro svou rodinu, přátele, nepřátele, známé i neznámé. Ale především, co můžete udělat sami pro sebe, abyste byli šťastní a vyrovnaní. Po přečtení si budete vážit více každého úsměvu v tomto uspěchaném světě a snad jej začnete rozdávat lidem také, protože to je to nejmenší, co můžete udělat. Možná také zjistíte, že k tomu, abyste něco změnili, nemusíte dělat zázraky a plánovat nějaké velečiny – drobné radosti, to je to, co nás dělá šťastnými. Kniha mne velmi ovlivnila a stále se k ní vracím… ať už pro samotný příběh, hloubku anebo upřímnost. Vím přesně, které pasáže mne dojmou, pobaví nebo rozesmutní. Posel je zkrátka četbou pro jakékoliv životní období a vždy si v ní najdu to, co právě potřebuji. Po tomto zážitku se nemohu dočkat Zlodějky knih. Opět končím citací: „Na zlomený srdce lidi umíraj. Dostávaj infarkty. A srdce taky nejvíc bolí, když se něco pokazí a rozpadne.“... celý text
Achilleova píseň
2014,
Madeline Miller
Před několika málo okamžiky padla – stejně jako Troja - kapitola třicátá třetí. Hned na úvod musím pochválit knižní kabát, protože je velmi přitažlivý a myslím, že mnoho čtenářů po knize sáhne právě, protože má krásnou a nepřehlédnutelnou obálku. Kniha je skvělá v tom, že ačkoliv se člověk příliš neorientuje v antické mytologii, není v příběhu ztracen. Autorka čtenáři (snad vždy) přiblíží „kdo je kdo“ + na konci knihy je uveden rejstřík postav. Komu nestačí to, jak autorka postavy přibližuje, doporučuji mít po ruce Zamarovského knihu: „Bohové a hrdinové antických bájí a pověstí“. Nyní již k samotnému příběhu a mým dojmům: děj mě pohltil během několika málo stran a musím říct, že s každou další kapitolou se mi kniha líbila víc a víc. I přes to, že jsem věděla, jak se příběh vyvine, autorka mě mnohokrát překvapila a dojala. I přes to, že se o Patroklovi říká, že nebyl vším, čím byl Achilleus, nakonec se zachoval velmi lidsky, hrdinsky a v mých očích byl stejně tak „aristos Achaion“, jako byl pro všechny Achilleus. V knize se mi Patroklos jevil jako velký hrdina (asi pro své velké milující srdce a lidskost). Autorka v knize ukázala, jak moc umí být láska krásná, bolestivá ale především silná a nezlomitelná! Ukazuje, kolik umí dva milující lidé jeden pro druhého snést a v tom je velká síla (nejen této knihy). Kniha je plná hlubokých myšlenek, krásných popisů lásky a pouta mezi přáteli a partnery. Kniha ukazuje hlubokou lásku, kterou nemůže nic zlomit. Kniha je nádherná po všech stránkách - ať se v ní zaměříte na popisy krajin, války, léčitelství, mytologie nebo mezilidských vztahů. Každý v knize určitě nalezne to své. Cítím, že mě kniha obohatila jak po stránce vědomostní, tak po stránce emocionální. Nádherná kniha! Jsem ráda, že se mi dostala pod ruce a že obohatila nejen mě ale také mou knihovnu... Jako poslední uvádím jednu z mých oblíbených citací z knihy: "V příbězích mají bohové moc zpomalit pouť měsíce, když si to přejí, upříst noc do délky mnoha obyčejných nocí. Taková byla ona noc a hojnost hodin, které nevyprchávaly. Pili jsme zhluboka, žíznivi po všem, co nám uteklo za týdny odloučení."... celý text
Norské dřevo
2005,
Haruki Murakami
Norské dřevo – mé první seznámení s Murakamim a musím říct, že mě nezklamal. I přes to, že kniha měla vše, co jsem chtěla, aby měla, těžko se mi hodnotí. Příběh je velmi hluboký, ačkoliv tak nemusí nutně na všechny působit. Setkáváme se s protiklady v podobě mládí a stáří, života a smrti, radosti a smutku. Asi žijeme v dosti zvláštní době - Mládí touží po smrti, Stáří po životě. Bylo mi smutno, když jsem viděla, jak snadno se mladý člověk odcizí světu, ve kterém žije a jak se snadno vzdá, zatímco starý člověk v posledních hodinách života naposledy vzdoruje smrti. Ukazuje, jak se mladí vyrovnávají se ztrátou. A jak to končí, pokud člověk podlehne tíži… Přestože mnohdy neznáme nejhlubší pocity postav (nebo jsou všichni vážně tak otupělí?), příběh má velkou hloubku a najdou se v ní zajímavé myšlenky, kvůli kterým kniha stojí za to číst. Myslím, že po knize sáhnu ve chvílích vlastního zármutku, ztráty a touze porozumět postavám příběhu. Možná protože v mém vlastním zármutku porozumí Murakamiho postavy mě. A snad možná o tom je celá kniha, chtít všechny ty postavy pochopit, prozkoumat je a chtít jim rozumět… Deprese mi kniha nezpůsobila, ale zanechala ve mně takový podivný pocit. Byl takový svět vždy, nebo prostě jen už nemáme co na práci? Jedna citace nakonec: „Smrt není opak života, smrt je jeho součást.“... celý text
