Nemesis
přečtené 55
Pěna dní
1994,
Boris Vian
Na úvod musím říct, že Vianova Pěna dní nebude pro každého. Na obranu musím říct, že nejsem velký fanoušek tohoto typu literatury, ale tohle není obyčejná kniha, není jako všechny. Má v sobě něco víc! Je to dílo plné lásky, krásy, hořkosti, absurdity, sarkasmu, existencialismu a zase Lásky! (Proč tolik lásky v Pěně dní? Snad protože i bohyně lásky - Afrodité - se zrodila z pěny…) Pěnu dní si můžete představit jako nádherné moře s čistou vodou a hloubkou, do které se můžete ponořit, jste-li potápěč toužící objevit v hlubinách vod krásné mušle s perlami uvnitř. To vše můžete mít, překonáte-li počáteční brodění se řasami Vianova stylu, na které nemusí být z počátku příjemné. Když překonáte tento začátek, je třeba se nebát mořských živočichů (tedy Vianových postav, které jsou nádherné) – chtějte je poznat, nesuďte je dřív, než se s nimi sblížíte. Když se přes toto všechno dostanete, propadnete celé Pěně dní a budete rádi, že jste jí dali šanci. Budete rádi, že jste potápěči, kteří v každé kapitole nachází další mušli s drahou perlou… Postavy během příběhu projdou obrovskou změnou charakteru… je fascinující, jak je člověk vlivem problémů tvarovatelný a přizpůsobivý. V mnoha částech působí trpkost příběhu velmi tísnivě. V jistých částech mě Vian dokázal ke knize připoutat silným dojetím, smutkem, úzkostí a snad i nenávistí ke světu, jaký mi otevřel. Nenávist k apatickým lidem byla chvílemi tak silná, jakoby vážně postavy ožily. Vian to zkrátka umí! Těžko se popisují dojmy z této fantastické knihy… Vian by snad mohl popsat dojmy jako shluk barev, které naplňují celý hrudník a s každým šplouchnutím o stěny hrudi se mění barvou a tvarem. Barvy jsou živé a chvíli pálí, jako oheň, jindy se mění v kostky ledu, které bodají... to se nedá popsat, to se musí přečíst :) Těm, kteří nepodlehnou Vianovu stylu psaní, doporučuji alespoň audio-verzi, která je skvostná! Opravdu je škoda se ochudit o tak krásný příběh... Své dojmy končím (jako obvykle) citací: „Všichni jste stejní, (…) myslíte si, že ženy potřebují být krásné...“... celý text
Pád do Maelströmu a jiné povídky (14 povídek)
2007,
Edgar Allan Poe
Edgar Allan Poe – můj literární miláček, jeden z mých prvních „průvodců“ literaturou a můj první, kdo mě přivedl k hororovému a detektivnímu žánru. Jak napsal Charles Baudelaire ve své studii (Poe, jeho život a dílo): „Poeův život, jeho mravy, jeho způsoby, jeho fyzický zjev, všechno, co vytváří celou jeho osobnost, se nám jeví jako cosi temného a zářivého zároveň. Byl to zvláštní člověk, okouzlující a jako jeho dílo poznamenaný nepopsatelnou pečetí těžkomyslnosti…“ – a ano, přesně to nás k Poeovi stále táhne, proto nás stále zajímá, proto je stále obdivován a proto z něj čerpá mnoho dalších (nejen literárních) tvůrců. Ke knize samotné… nakladatelství Argo opět odvedlo skvělou práci! Obálka je poutavá a ilustrace A. Diviše v ní jsou ponuré, temné a neskutečně poutavé. Vše spolu dokonale ladí a je radost tuto knihu vždy otevřít. Nemůžu si pomoct, ale miluju tu Poeovu ponurou atmosféru a pomalu se plížící tragédii, která je zkrátka nevyhnutelná. To jak umí popsat rozpad osobnosti, dopad šílenství, jak umí navodit atmosféru… je jednoduše neskutečné. Poe je právem titulován jako „Otec detektivního žánru“, nebo jako „Mistr hororu“. Díky mu za to, že vnesl do literatury něco nového, že využil nové prvky, že se nebál být originální a že své psaní ani přes nevelký úspěch nevzdal! Jsem ráda, že mohu číst jeho temné příběhy a nemůžu se dočkat, až jednou Poea představím svým dětem. Koho neděsí představa pohřbení zaživa, tlukot srdce zavražděného pod podlahou, přicházející smrtelná nemoc, tiché kroky dlouhou chodbou za doprovodu hodin bijících půlnoc, podivné vraždy v ulici a bezradná policie anebo upálení zaživa? Poe dobře věděl, že tohle děsí každého! Závěrem: „Kdo teď zabloudí do doliny, Spatří oknem krvavým hrůzné, fantastické stíny křepčit k tónům drásavým, a jak peřej proudí branou smečka zběsilá; zří ji věčně rozchechtanou – úsměv navždy ztratila.“... celý text
