OFKitsune
přečtené 299
Žena ve fialové sukni
2021,
Nacuko Imamura
U této knihy je nejlepší nic si předem nezjišťovat, tedy ani nečíst anotaci. Zážitek je pak ještě lepší. (SPOILER!!!!!!!!!!!) Autorka se zabývá specifickým odvětvím stalkingu mezi ženami. Téma je pojato velmi nápaditě, autorka se nebojí nastražit na čtenáře několik pastí a hrát si s jeho vnímáním, aby až v závěru triumfálně předvedla překvapivý závěr. Poslední kapitolku jsem musela přečíst minimálně třikrát a při každém čtení mě napadlo úplně jiné vysvětlení a úhel pohledu na příběh jako celek.... celý text
Kocour, který zachraňoval knihy
2022,
Sósuke Nacukawa
Začneme pozitivně. Je to milá a moc pěkná pohádka o knížkách s mluvící kočkou, která se dobře četla. Skvělá knížka, když nechcete přemýšlet a máte náladu prostě jenom číst. Pokud ovšem čekáte Malého prince, budete podle mě zklamaní, i když záleží asi na tom, jak moc filosoficky a do hloubky Malého prince "chápete". Pokud hlavně jako filosofickou pohádku, tak u vás kocour uspěje jako jeho obdoba. Pokud jako filosofické dílo s pojednáním o životě, charakteru, lidských vztazích, náboženství, symbolismu a možnosti různých výkladů pečlivě zabalené a ukryté v jednoduchém příběhu o putování, nebude vám to Malého prince připomínat vůbec. Max. postavami v labyrintu. Přirovnání k Malému princi mně osobně přijde přes čáru. Přestože je kniha na počet stran rozsáhlejší než Malý princ, myšlenky jsou spíše povrchního charakteru a naprosto do očí bijící tak, aby je neměl problém odhalit ani ten nejnepozornější čtenář. A kdyby přece jenom někomu unikly, tak vám je polopatě vysvětlí přesně tak, jak je máte chápat. Kniha se mi zdá nicméně nedotažená a popis labyrintů takový strohý. Ocenila bych větší zaměření např. na atmosféry labyrintů a aspoň trošku originální, protože to, co bylo v knize nastíněno je jak přes kopírák z anime. Já se vlastně ani pořádně do těch labyrintů nestihla přenést a už jsme byli zase v obchodě. Co se týče postav, tak mi také připadaly jako figurky prototypů. Hodně jako jednorozměrné postavy podprůměrných anime, a to včetně kocoura, od kterého jsem si slibovala více, než random trapnou uštěpačnou poznámku. Prostě nikdo neměl žádnou hloubku. Ani Rintaró, ani kocour, ani spolužačka, ani teta, ani spolužák, který má stejně jako Rintaró rád knížky. Beru, že Rintaró má být ten nepopsaný list, který v průběhu knihy získá trochu té kuráže a více se popere s problémy, ale zbytek postav přece takový být nemusí. I lidé z labyrintu byli takoví, hodně primitivně napsaní. Tam jsem vycítila, že ti jsou hlavním důvodem přirovnání k Malému princi, ale čtenář, střihač, byznysman a kniha z tohoto díla zdaleka nedosahují kvalit domýšlivce, krále, byznysmana aspol. z Malého prince. I tyto postavy sice mají představovat metaforu pro lidi, společnost, ... ale prostě jsou hodně nedotažené, stejně jako každé Rintaróvo zaklínadlo (taklhe nazývám "talk no jutsu" - fandové Naruta pochopí - Rintaróa, který má před nimi zachránt knihy), co je vyléčí. Protože jedna Rintaróova věta rázem změní celoživotní smýšlení těchto postaviček. Jak jsem psala, pohádka je to pěkná, ale do Malého prince to má stejně daleko jako Vařila myšička kašičku. Hrozně mi vadilo a přišlo mi to i hloupé, že všichni tak moc hrotí Rintaróovo bulání školy po smrti dědy. Ze začátku jsem si představovala, že tu školu bulá tak měsíc minimálně, ale na konci samotné knihy a záchrany knih se dozvíme, že od smrti dědy uběhl pouhý týden. To vážně? Vážně? Děda byl pro Rintaróa v podstatě spíše rodič než prarodič, neboť na základce o oba přišel. Vážně je taková tragédie, že se někdo neukáže ve škole den až pět poté, co mu umřel takto blízký člověk? Vím, že je v Japonsku jiný kultura, společenský život atd., ale týden přece není tak velká absence, aby ho musela spolužačka každý den otravovat, jestli už půjde laskavě do školy, aby mu nemusela nosit notes. Navíc pokud má na starost vyklizení dědova obchodu a pravděpodobně spolu s tetou vyřízení všech záležitostí po nebožtíkovi. Neskutečně mě to vytočilo.... celý text
Než vzpomínky vyblednou
2022,
Tošikazu Kawaguči
Knize musím dát bohužel nižší hodnocení než předchozím dílům. Byť se mi styl stále líbí, kniha se dobře čte a zatím mě ani neomrzelo opakované připomínání pravidel, autor se podle mě vypsal z nápadů a už jen ždímá povídky, které už napsal v předchozích dvou dílech. Jak jinak si vysvětlit opět mrtvou mladší sestru? Pár, který si nedokázal říct o svých citech? Mrtvou ženu? Ze všech tří dílů byl na příběhy nejnápaditější díl první, druhý díl byl ozvláštněn "odchodem" ducha Kazuiny matky. Třetí díl už je tak nějak nudný. Všechny postavy jsou záhadně nemocné a zbývá jim velice málo času, aniž by to bylo nějak odůvodněno. V prvním díle bylo téma vážné nemoci lépe zpracováno dilematem, jestli donosit dítě a cestou do budoucnosti. Docela mě i mrzí, že autor čerpá pouze z tématu smrti, a tak jedinou povídkou neobsahující cestu za mrtvým, nebo cestu mrtvého, zůstává první ztřeštěná povídka této série. Přitom by se se zábavnějšími tématy bez smrti dalo tak dobře pracovat. U povídky s komiky v této knize mě ihned napadlo, že by bylo lepší kdyby jeden z komiků cestoval do budoucnosti aby zjistil, jestli dokázali prorazit a z toho by poté napsal zábavnou divadelní hru (třeba). Také mě napadl příběh, v němž by chtěl jeden sourozenec oznámit druhému velkou novinu (těhotenství, svatba, úspěšné ukončení vysoké, povýšení), ale ten druhý sourozenec by byl ťulpas, co naprosto ignoruje lidi kolem sebe a odešel by před tím velkým oznámením, čímž by se ten s novinou naštval, a pak by se jeden z nich vrátil do minulosti, aby si ten rozhovor zopakovali. V podstatě i postava Jukari je nevyužitá. Našla toho otce zákazníka? Co dalšího vyváděla, že se za ni syn v podstatě stydí? V knize poslala jednu ženu do budoucnosti bez vysvětlení pravidel, nabízí se tedy povídka v níž někoho pošle na cestu časem ,ale ten se kvůli špatně vysvětleným pravidlům stane duchem. V knize mohl být také zmíněn příběh ducha z této "nové" kavárny. Prostě se s tím dalo pracovat o tolik lépe a nedělat z toho jen umíráček 4 povídek, které jsme ovšem již v této sérii četli.... celý text
Vetešnictví pana Nakana
2018,
Hiromi Kawakami
Tak tato knížka je laděná ve stejném duchu jako Podivné počasí v Tokiu (ke kterému se vážně lépe hodí původní název Aktovka pana učitele). Vetešnictví se mi líbí o malinko více, protože zde máme popsáno více postav a tedy se děj nesoustřeďuje pouze na Hitomi. Povídková forma a krátké jednoduché věty nejsou na škodu, naopak se vám díky tomu kniha lépe čte.... celý text
Kde zpívají raci
2020,
Delia Owens
Konečně bestseller, který si toto označení zaslouží. Příběh o dívce (později ženě), která se musí o sebe postarat úplně sama, bojuje s mnoha životními překážkami a snaží se alespoň trochu přiblížit ostatním lidem, přestože od mala bojuje s předsudky okolí. Paráda. Krátké kapitoly, kde se "vyšetřuje" vražda parádně vykreslily, jak moc jsou lidé schopni domýšlet si "důkazy" a spřádat teorie jen na základě předsudků vůči někomu. Moc se mi líbil motiv přírody a to, jak se Kya naučila v tak nebezpečné oblasti přežít tím, že s okolím splynula. Ale kniha má i pár mínus. Provedení vraždy bylo za mě trošku nešťastné a předně asi plnilo funkci "jak se dokážu sama ochránit" a samozřejmě mělo být podezření z této vraždy další ukázkou, jak moc jsou proti Kye lidé z města zaujatí. V jistých momentech daný kriminální případ působil nepromyšleně a podle mě by měl i samotný soud být více propracovaný. Ale člověk nemůže mít všechno. Stejně tak mi trošku vadil fakt, že Kya je A.H. či spíše, že se to v knize ani nesnažili trošku více skrýt. Básně přímo popisovaly, co se zrovna dělo. Upřímně mi taky věty typu "Kyina oblíbená básniřka" použité jinde než v poslední kapitole (kde Tate vzpomíná, že si schovávala výstřižky, což je logické, když to byly její básně), přišly směšné. Taková až moc velká snaha zakrýt fakt, že A.H.=Kya, aby na konci knihy pravděpodobně přišel šok, že Kya píše básně doplněný faktem, že Kya vraždila. Ale obě šokující zjištění jsme vlastně dostali naservírované v průběhu knihy na stříbrném podnose. Hlavně proto, že se v jedné kapitole dozvíme, že Jodie naučil Kyu zahlazovat stopy a o kousek dál máme mrtvé tělo, kolem nějž nejsou absolutně žádné stopy, ať už jiný osob nebo zesnulého. Ale celkově byla kniha parádní atmosférou, přírodním prostředím, vnímáním světa z pohledu Kyi aspol. a detaily ohledně básní a vraždy jsou pro mě vážně jenom detaily, protože se nejedná o, aspoň z mého pohledu, hlavní podstaty díla.... celý text
Vegetariánka
2017,
Han Kang
Původně jsem si chtěla přečíst úplně jinou knihu od této autory (Kde kvete tráva), ale bohužel ji v knihovně zrovna neměli. Čekala jsem od Vegetariánky pouze příběh o změně životního stylu a reakci na ni. Nakonec jsem byla mile překvapena prokresleností postav, které jsou všechny nějakým způsobem "narušené". De facto je vegetariánství upozaděno a hlavními tématy jsou mezilidské vztahy a vnímání světa, hierarchie rodiny v Jižní Koreji a duševní poruchy způsobené, z mého pohledu, traumaty, potřebě se zavděčit a rovnat se modelu ideální "manželky, ženy a dcery". Alespoň na mě takto kniha působila. Doslov jsem nečetla.... celý text
Nekonečná, téměř průzračná modř
2011,
Rjú Murakami
Nenapadá mě, jak jinak to popsat než jako "drogy a nechutný sex". Není to špatná kniha, skvěle se čte, prostředí je skvěle popsané, najde se tam pár dobrých myšlenek, ale chybělo tomu to "něco navíc", co jsem našla třeba našla u "V polévce miso". V téhle knize mi byly postavy plně ukradené a vlastně celá četba byla spíše, jako bych se omylem dostala na "párty" spousty cizích lidí, kde si každý jede na něčem jiném. Knihu bych zařadila mezi díla typu Memento od Radka Johna a pokud vás tato literatura ničím nepohoršuje nebo neznechucuje, rozhodně stojí na za přečtení. Surové knihy jsou velmi potřebně ve změti přehnaně uměleckých, květnatých a na sílu tlačených filosofických témat.... celý text
Podivné počasí v Tokiu
2019,
Hiromi Kawakami
Pěkný, jednoduchý příběh o dvou osamělých, naprosto odlišných lidech, kteří se postupně dávají dohromady. Nepřekáží ani výrazný věkový rozdíl. Nečekejte nic úžasného a převratného. Je to oddechovka s krátkými kapitolami, které popisují všední události jako popíjení v baru, výlety (třeba na houby) a občas je to protkané filosofováním o životě a rozdílným pohledem na něj. Velké plus je, aspoň pro mě, že oproti jiným knihám, kde je jedním z hlavních témat milostný vztah, je tato kniha uvěřitelná. U jiných knih si vždycky říkám, jak je to zamilování, a celkový průběh přibližování se a výsledného vztahu, úplně mimo mísu a takhle to v realitě opravdu nefunguje. Tento příběh byl reálný a daný vztah působil přirozeně. Aspoň co se mě týče. Knihu doporučuji jako oddechovou četbu. Možná bych jí dala méně hvězd než 4, ale když jsem se dívala na mé hodnocení jiných knih, rozhodně je tato na vyšší úrovni než ty, u nichž jsem hodnotila 2 a 3 hvězdami.... celý text
V polévce miso
2008,
Rjú Murakami
Tak tohle jsem nečekala. Velmi silný příběh a nemám ani slov. Prostě jsem to nečekala. Moc často se mi nestává, že by mě kniha dokázala něčím opravdu překvapit a vykolejit. Kendžiho strach a obavy z Franka jsem prožívala s ním, jako bych u toho přímo byla. Mám ráda horrory a krimi příběhy, ale dlouho se mi nestalo, že by mě kniha (nebo třeba film/seriál) doopravdy vyděsila až do té míry, že bych se bála usnout. Celou sobu jsem se modlila, aby Kedži a Džun ve zdraví přežili, což se mi také dlouho nestalo, tedy mít reálný strach o postavy. Rozhodně to není poslední kniha tohoto autora, kterou si přečtu.... celý text
Je to i můj život
2016,
Jodi Picoult
Tuhle knihu od J. Picoult jsem dlouho odkládala, protože jsem viděla film. Nicméně kniha je v mnohém daleko lepší, ať už se jedná o prokreslenější postavu Jesse nebo hlubší pohled do celkového problému a do nitra postav, či postavu, která ve filmu vůbec nebyla zmíněna (sociální pracovnice). Upřímně jsem se do děje ponořila hned, jakmile jsem došla z knihovny domů a neodtrhla jsem se, dokud nebyl konec. Co se týče hlubšího pohledu do nitra postav, musím říci, že ve filmu působí matka více sympaticky a to nejen díky skvělé Cameron Diaz, ale hlavně proto, že filmaři vyškrtli pasáže, ze kterých mi v knize bylo špatně (např. když Anna nesmí jet na tábor a matka si to v hlavě odůvodňuje hlavně tím, že kdyby se Kate přitížilo, nebude Anna poblíž aby poskytla potřebné "náhradní díly") a v zásadě jsem měla po celý děj knihy pocit, že máte jen dvě východiska: buď si Anna prosadí právo rozhodovat o svém těle a ledvinu nedarovat (přestože u Anny od začátku cítíte, že sestře ledvinu darovat chce, ale jedná se jí o to, aby s ní přestali všichni, od rodičů, přes doktory až k nemocné Kate, jednat jako s věcí) nebo jí připoutají k posteli, uspí a ledvinu jí odeberou násilím. Pokud se budeme bavit o konci, tak v něm je zásadní rozdíl oproti filmu. Anna umírá a z jejího těla jsou odebrány veškeré možné orgány pro dárcovství, včetně ledviny, kterou dostane Kate. O dost surovější a nespravedlivější závěr, který ovšem k celkovému tématu sedí daleko více. Umřít totiž můžete kdykoliv. Smrt se neptá. Možná bych více ocenila, kdyby nenásledoval po konci příběhu ještě epilog, kde se dočteme o tom, jak se Kate splnily její sny stát se učitelkou baletu, protože upřímně je to hodně přitažené za vlasy. Kniha měla, dle mého názoru, končit před epilogem, tedy Anninou smrtí. Vážně musí čtenář vědět, že otec měl po její smrti problémy s alkoholem, bratr se stal policistou, sestře se splnily sny, ale v zásadě se atmosféra v rodině nezměnila, protože se dále vyhýbají smutným tématům a předstírají, že se to nestalo a Anna je vlastně stále stejně "neviditelná" jako byla i za života? Myslím, že v tomto případě měla dát autorka možnost vlastní představivosti čtenáře. Ale i přes to, že s vyzněním epilogu nesouhlasím a nelíbil se mi, celkový pohled na knihu jsem nezměnila. Jedná se rozhodně o velmi silný příběh, který nutí přemýšlet nad spoustou věcí ještě hodně dlouho po přečtení a málem doslova se vám zavrtá pod kůži.... celý text
Půlnoční knihovna
2022,
Matt Haig
Upřímně čekala jsem asi víc než dostáváme u zaběhnutého stereotypního schématu příběhů "opakuje se mi dokola ten stejný den". Tady se nejednalo o jeden den, ale měli jsme možnost nahlédnout do různých životů. Kniha v podstatě jen propojuje již fungující šablony a nápady, hodně jsem z ní cítila "vykradení" mojí srdcovky "Veronika se rozhodla zemřít" od P. Coelha. Vlastně celá "Půlnoční knihovna" se dá shrnout větou: "Vědomí smrti v nás podnítí vůli k životu." Kniha se četla dobře a upřímně jsem si i užívala, když postava procházela životy, kde byla výzkumnicí, rockovou hvězdou, olympijskou medailistkou, ... ale závěr mě hodně zklamal až to vlastně zničilo celkový dojem z knihy. Více by se mi snad líbil, a dokonce se mi k tomuto příběhu i hodil, otevřený konec. Hrdinka mi bohužel moc sympatická nebyla, přestože jsem soucítila s její situací, kdy se jí hroutil celý svět, ale její charakter byl takový mdlý a nijaký. Trochu mi přišlo, že se autor snaží čtenáře přimět "stát se Norou" a prožívat všechno s ní, ale bohužel to z mého pohledu bylo velmi nešťastně zpracované, takže k Noře jsem neměla absolutně žádný vztah. Plus má kniha za citáty filosofů, i když mi připadalo, že autor žádné filosofické dílo doopravdy nečetl a jen si zadal do Googlu "citáty filosofů" a pár z nich vybral. Chápu, proč je kniha oblíbená a propagovaná, ale mě bohužel tak moc nenadchla. Hvězdy dávám především za čtivost.... celý text
