Okoslav
přečtené 302
Vyhnanství
2007,
Robert Anthony Salvatore
„Netrvalo dlouho a odhalil jsem nepřítele, před kterým jsem nemohl utéct, kterého jsem nemohl porazit. Pronásledoval mě, kamkoliv jsem šel – čím dál jsem utíkal, tím víc na mě doléhal. Mým nepřítelem byla samota, nekonečné ticho chodeb.“ Lepší než jednička. Svět Forgotten Realms je super zábavný a hráči Baldur's Gate II ukápne při čtení drizztovské dvojky slza dojetí :-)... celý text
Umění války
2008,
Sun-c'
Sun-c je skvělej, to je jasný, ale spíš mi vysvětlete, proč v Umění války neustále tolik lidí hledá paralely se současnou korporátštinou? Jasně, chápu, že když celý den posíláte maily a vyplňujete tabulky v Excelu, je všechno tak nějak snesitelnější, pokud si u toho představujete, že jste geniální vojenský stratég. Ale povězte – jak, ale přesně, se vám při tom hodí znalost boje na řece nebo schopnost zničit nepřátele ohněm? Kromě ryze praktických vojenských rad totiž Sun-c nabízí hlavně rady jako „je fajn, když vás maj vojáci rádi (ale zase ne moc)“ nebo „než se do něčeho pustíte, dobře si to naplánujte“ (což je šokující, tak revoluční přístup k věcem mě nikdy nenapadl).... celý text
Kousnutí páteční noci
2014,
Chloe Neill
Takže nakonec (bohužel) jako vždycky: nalákají vás na upíry, aby vám nejpozději ve druhém díle naservírovali červenou knihovnu zkombinovanou se špatným pornem. Za mě z téhle série asi stačilo.... celý text
Konec civilizace
2004,
Aldous Huxley
„Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré, a chci hřích.“ „Zkrátka,“ pravil Mustafa Mond, „požadujete právo být nešťastný.“ „Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“ Jeden z velké dystopické trojky (Huxley, Orwell, Bradbury) – v porovnání s Fahrenheitem působí z dnešního pohledu méně nadčasově, v porovnání s 1984 zase pokulhává storytelling. Konec civilizace není ani tak příběh jako spíš soubor (převážně dobově podmíněných) myšlenek – celý „děj“ de facto pouze čeká, až bude shrnut v závěrečné Johnově rozpravě s inspektorem. Oceňuju hlavně některé filozofické momenty. Huxleyho představa internalizované totality z dnešního pohledu obstává mnohem lépe než Orwellův Velký Bratr, a absence „absolutního štěstí“ jako nutná podmínka pro rozvoj lidství je něco, co je dokonce s postupem let stále aktuálnější.... celý text
Válkotvůrci
2011,
Leoš Kyša
S Válkotvůrci mám podobný problém, jaký jsem kdysi měla s některými kapitolami z Black Mirror. Nápady jednotlivých povídek jsou sice fajn, ale výsledek je vlastně šíleně banální. Ano, chápu omezený rozsah povídky. A ano, chápu, že na tak malém prostoru se žádné velké divočiny dělat nedají. Od sci-fi povídek dnes ale přece jen očekávám něco víc než jen moralistické povzdechnutí „kam to ten svět spěje“. Velmi silný je naopak Kyša v humoristicky laděných povídkách. Koneckonců stejně jako třeba Kotleta, že :-)... celý text
Hranice a zdi
2018,
Jan Těsnohlídek ml.
včera jsem si na tebe vzpomněl – v baru na dveře záchodu někdo fixou napsal tvoje jméno Těsnohlídka mám fakt ráda (pravděpodobně v tom hraje roli i ta generační spřízněnost). Hranice a zdi už na mě ale byly moc: moc depresivní, moc deklarativní, moc „angažovaný“, a přitom vlastně prázdný. Ale jeho příští sbírku si stejně koupím, takže ve výsledku je to jedno, žejo :-)... celý text
Jméno růže
2005,
Umberto Eco
„Nikdo nás nenutí k tomu, abychom věděli, Adsone. Vědět se prostě musí, i za cenu, že všechno pochopíme špatně.“ Jméno růže není detektivka, historický román, horor ani teologicko-filozofické pojednání, a přesto je, zároveň, vlastně všechno tohle najednou. Často tu v recenzích čtu, že někteří čtenáři přeskakují dlouhé pasáže s teologickými rozpravami nebo filozofickými úvahami, a přijde mi to škoda. Hlavně pro ně samotné – jako by se dívali na film, a vypnuli si u něj zvuk. „Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.“... celý text
Klub rváčů
2005,
Chuck Palahniuk
Když jsem Klub rváčů četla poprvé (asi 15 let nazpět), bavila mě hlavně jeho antisystémovost jako taková, ale popravdě, asi jsem ještě nebyla v té životní fázi, kdy bych jí doopravdy rozuměla. Teď, když jsem v tom období života, kdy švédský nábytek začíná pomalu, ale jistě vlastnit mě, místo naopak, Palahniuka obecně oceňuju mnohem víc. Trochu depresivní, co si budem :-) „Máš třídu mladých silných mužů a žen a ti chtějí za něco položit život. Reklama nutí tyto lidi do honby za auty a oblečením, které nepotřebují. Celé generace pracují v zaměstnáních, která nenávidí, jen proto, že si pak mohou koupit věci, které nepotřebují. Naše generace nemá svou velkou válku nebo svou velkou krizi, ale vedeme, máme svoji velkou válku ducha. Máme svou velkou revoluci proti této kultuře. Naší velkou krizí jsou naše životy.“... celý text
Pondělí začíná v sobotu
2005,
Arkadij Strugackij
Nepamatuju si, kdy naposledy jsem zažila, že bych začala číst větu, a vzápětí byla fakt překvapená z toho, jak větavzápětí končí. Pondělí začíná v sobotu je trochu fantasy, trochu groteska, trochu sci-fi a hodně, hodně meta. A závěrečná recenze, kterou na knihu napsala jedna z jejích hlavních postav, je zřejmě to nejlepší, co jsem na poli literárních recenzí četla :-)) „Autoři se dali příliš strhnout naší exotikou a nedokázali se vyhnout lákadlu vylíčit co nejvíc napínavých příhod a efektních epizod. Zato dobrodružství ducha, která tvoří podstatu života každého mága, se na stránky črt téměř nedostala. (...) V této souvislsoti musím poznamenat, že jsem autorům vysvětloval svůj názor na tuto otázku, ale oni pokrčili rameny a trochu dotčeně prohlásili, že beru jejich črty příliš vážně.“... celý text
Balada o ptácích a hadech
2020,
Suzanne Collins
Fajn návrat do světa Hunger Games. Měla jsem obavy, že Collins z hlavního padoucha původní trilogie udělá oběť okolností, ale měla jsem je zbytečně – už 18letej Coriolanus Snow je přesně ten skrz naskrz zkaženej, sebeospravedlňující se, po kontrole toužící manipulátor, jakého známe z původní trilogie. Konec je ukázkově napsaný „nedůvěryhodný vypravěč”. Celkově dobrý!... celý text
Říše
2020,
Roman Bureš
Napadlo vás někdy, jak by vypadaly dějiny 20. století, kdyby nacistické Německo vyhrálo válku? Český autor Roman Bureš si tuhle otázku položil ve své novince s názvem Říše. Ta obsahuje dvě povídky – a zatímco ta první je hodně dobrá, ta druhá vysloveně skvělá. Pro fandy fantastiky a/nebo alternativní historie naprostá nutnost.... celý text