Oponn
přečtené 390
Zločin a trest
2022,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Hvězdičky neuděluji, kdo chce znát mé hodnocení, nechť čte dál. Po letech (neopodstatněného) odporu k ruským klasikům jsem si řekl, že pokud Zločin a trest zvládnou holky z osmičky, zvládnu to i já. Byl jsem překvapen, když Raskolnikov svůj zločin spáchá na prvních několika desítkách stran. Říkal jsem si, co může následně pětisetstránkový opus nabídnout... Klišovitá klauzulka o tom, že se jedná o psychologickou studii vraha, je však naprosto trefná. Několik set stran (přestože nemá kniha fixní fokalizaci) sledujeme dění v hlavě vraha a postupné proměny v psychice, chování a názorech člověka, který myslí nekonformě; řečeno dost kulantně. Osobně ale nevnímám Raskolnikův příběh jako rozklad osobnosti, ale jako příběh prozření. Nemohu si pomoci, ale konec příběhu mi připomíná závěr Hitchcockova Psycha nebo Alexe z filmového Mechanického pomeranče. „Byl jsem vyléčen." Jestli vás obtěžují sáhodlouhé vnitřní monology na jedno téma, případně dialogy o nesmysluplnosti lidské běžnodennosti, knize se raději vyhněte, nepřinese vám nic zajímavého a ke splnění povinné četby vám postačí výtahy na internetu. Pokud bych měl říct jeden pocit, který ve mně kniha zanechala, byl by to děs. Děs z toho, nakolik mi byli Svidrigajlov a Raskolnikov sympatičtí. To, nakolik jsem dokázal porozumět jejich hodnotám, cílům, myšlenkovým pochodům a motivacím, mě samotného staví do pozice, která mi není úplně komfortní, nicméně asi budu muset být Raskolnikovem a nakonec jít se svou kůží na trh.... celý text
