Oponn komentáře u knih

Hvězdičky neuděluji, kdo chce znát hodnocení, nechť čte dál.

Okolo údálostí a děl, okolo kterých je velký šrumec, dávají se jim nálepky a lidé si to extaticky cpou vzájemně i pod nehty, chodím s despektem a schválně okázalým nezájmem. O Atwoodové jsem neslyšel ani slovo, Příběh služebnice jsem znal díky seriálové podobě a tak nějak generálně sdílenému nadšení. Vizuál služebnic jsem měl v podvědomí a svět mi přišel zajímavý, někde v koutku mysli mi barevná uniformizace a betonovost světa přišly velmi lákavé k prozkoumání. O samotném příběhu jsem nevěděl nic. Když teda přišla děcka z klubu, že bychom na to mohli kouknout, začal jsem se těšit.

A pak přišla předmluva knihy od samotné autorky, mně z koutku začaly téct sliny, praskla sklovina na prvním namáhaném zubu a dostal jsem tik v oku.

Zkusím objektivně zhodnotit knížku samotnou a pokusím se ctít princip smrti autora... Haha. Jako bych to uměl.

Dystopií mám načtených a nakoukaných poměrně dost a vždy se těším, jak si autor vyhraje s pravidly takového světa, pokrouceností společnosti, zvláštními mechanismy a... Jak to říct... Nedočkáte se ničeho. S hlavní postavou se vydáme na nákup, do kuchyně, ke kostelu, prohlédneme si pár mrtvol, občas si zasouložíme (rozuměj provedeme rituál) nebo budeme koukat z okna... Že to zní jako zatracená nuda? Tak to jste na omylu, protože to je slabé slovo! Kniha má přes 300 stran a první (!) zvrat je za více než její polovinou. A teď se podržte, tím úchvatný zvratem je partička Scrabble! Mít Atwoodovou po ruce, tak jí nacpu ty kostičky do nosu a zeptejte se Rimmera, jak to pokračuje.

Můžete namítnout, že epičnost není primem této knihy. A já bych i souhlasil. Nabízí se mi tu bezdějové "Na větrné hůrce" od Brontë, ale i tam se něco děje. Jsou tam emoce. Celý Příběh služebnice je plytký, bezbarvý a povrchní stejně jako jeho hlavní postava, která mi byla po celou dobu zcela ukradená a zfleku by ji mohla hrát česká vrchní kňoura Šafránková.

Může to být horší? Ale samozřejmě! Autorka si myslela, že nejlepší pro oživení příběhu budou myriády analepsí, takže bolestně se ploužící bezčasí Gileádu je navíc trháno na menší kousky zcela nezajímavými střípky z minulosti Fredovy. Přišla jsem o dítě, búúúú. Přišla jsem o kámošku, búúúú. Přišla jsem o chlapa, búúú. Přišla jsem o mámu, búúúú. Přišla jsem o práci, búúúú.

Pro zdejší znalce si tu dovolím odhalit svou oblíbenou pasáž, na které odprezentuji um této "kovářky jiskřících slov" – „[...] nevinnost ženského těla dosud nevydaného ochlupení a krvi.“ Brrrr. Nicméně musím autorce přičíst k dobru, že některé slovní obraty byly dobré. Zvětšiny mi však přiváděly migrénu.

Totální třešničkou bizáru je potom doslov z daleké budoucnosti, kde o minulosti Gileádu referují odborně Měsíční paprsek, objeví se meteorolog Věrný vlk... No ty krávo... Možná přijde i Jarda Dušek s Květou Fialovou.

Děkuji modernímu stupidně doslovnému literárnímu diskurzu pro analfabety, že jsem zase mohl být poučen a polepšen, abych mohl budovat blankytnější zítřky pro všechny, ale pro některé více.

(Až se mě zase někdo chytrý zeptá, proč nepovažuji zdejší hodnocení vůbec za objektivní, můžete se podívat třeba do zdejších komentářů. Dozvíte se, že knihu čitatelka hodnotí jednou hvězdičkou třeba proto, že je příliš temná a děsivá, kvůli čemuž ji nemohla dočíst, nebo je tím důvodem přílišná délka knihy...)

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Jak hodnotit knihu, která není knihou jako takovou? Asi by bylo vhodné předeslat, že jsem četl nový překlad od Šourka a knihu netvoří jen samotný text Satyriconu, ale i předmluva překladatele a doslov M. Putny.

Knihu jsem chtěl číst především kvůli postavě Petronia, kterého jsem si zamiloval v Sienkiewiczově Quo vadis, proto jsem byl trochu zklamaný, když jsem se v předmluvě dozvěděl, že Petronius je jen údajným autorem tohoto textu. Pak jsem však zpozorněl, když se v erudované předmluvě objevilo slovo srát (nebo něco podobného). Jaké bylo mé milé překvapení, když jsem zjistil, že se s tím překladatel opravdu nemazal a původní text starý dva tisíce let oblékl do moderního kabátku z mluvy věru lidově květnaté...

Konečně se mi do rukou dostal důkaz dekadentního rozkladu veliké Říše římské. O co kouzelnější je si uvědomit, jak se jako lidstvo točíme jak vítr v bedně po stále stejné spirále do stále stejné prdele. Příběh (tedy spíše jeho torzo) má všechno – narušení vztahů, bezcílnost, ztrátu soudnosti, pohrdání vlastní ctí a bezuzdnou poživačnost. Vítejte v jednadvacátém století, vítáme vás na palubě hořícího letadla, kde si cestující objednávají další sklenku šampaňského a za hurónského smíchu zpívají Duhovou vílu. Dva tisíce sem nebo tam, je to jedno.

Samotný děj, o kterém se ve výsledku moc mluvit nedá, není moc zábavný. Jak jsem naznačil výše, jedná se spíše o drobné nenavazující epizodky, které jsou příběhově nekonzistentní a prostupují je stejné postavy a s nimi spojené motivy, především sexuální. Tyto fragmenty jsou (především díky geniálnímu překladu) neuvěřitelně čtivé i v našich dnech. Knihu lze číst jako satiru neronovského Říma, jako výsměch samotnému Nerovi, kritiku společnosti nebo jako prosté humorné scénky, které pobaví i dnes. Možností je nepočítaně.

Na vyšší úroveň knihu staví i samotná, výše zmíněná kompozice s předmluvou, komentující vznik překladu, kterou následují samotné fragmenty, aby knihu uzavřel Putnův doslov, zasazující Satyricon do historického kontextu. Oba odborné texty jsou čtenářsky velmi přístupné, zábavné a oproti jiným doslovům a předmluvám jsem měl pocit, že mi něco daly.

A poslední smeknutí patří sazeči, grafikovi nebo Šourkovi...? Nevím, ale horizontální členění textu je prostě geniální.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Když mi v knihovně na vyžádání přinesli první díl a já jsem zjistil, že mají špatně vazbu a jedná se o díl druhý, byl jsem nakrklý. Když mi na druhý den připravili kompletní vydání, byl jsem při pohledu na kopičku knih o bezmála tisíci sedmi stech stranách trochu vyděšený a říkal jsem si, že si přečtu jeden dva díly a knihy vrátím. O jeden zánět ledvin a čtrnáct dní později mám dočteno...

Už první kapitoly knihy mě naprosto pohltily a zase po nějaké době jsem se těšil, až nalistuji rozečtenou knihu a odhalím další příběhy hrdinů v ní ukrytých. Kniha pro mě sice ve druhém díle dost ztrácela dech a vcelku jsem se děsil dalších čtyř dílů, které se odehrávají všehovšudy jen v prostředí pařížské smetánky, ale mé obavy byly liché, protože nakonec i druhý díl, kdy se fokalizace přesouvá z Dantése na nižšího francouzského šlechtice Franze, má v příběhu své místo.

Mnohé by mohl odradit archaický jazyk překladu Emy Horké, což by byla škoda. Když opominu iritující dvojici slovních spojení staršího pravopisu "k vůli něčemu/někomu" a "ztrávit něco", čehož je kniha plná, tak jsem si jazyk překladu neskutečně užil. Pokud vás neláká zjistit, jak se chová postava jednající perfidně a impertinentně, tak bych volil asi novější překlad. :D

Zajímavým motivem ke sledování, který se vytratí v průběhu druhého dílu, či spíše ustoupí do pozadí, aby ke konci předposledního dílu a v posledním díle plně a ostentativně vstoupil do popředí, je náboženský aspekt božské pomsty. Samotný Dantés se staví do pozice prodloužené božské Prozřetelnosti, která jako starozákonní Bůh uvaluje svůj hněv na nehodné. Dantésova neochvějná víra ve vlastní dobrotu a spravedlivost jeho činů je otřesena až k úplnému konci; zde je okolnostmi zničena rodina jedné z Dantésových obětí, k Dantésově smůle jde o jeho "lásku" Mercedes a jejího syna Alberta. Podruhé zakolísá, když vlivem jeho pletich (aspoň on je o tom přesvědčen) zemře nevinné dítě (rozuměj Joffrey Baratheon). Jako správný boží mstitel a náboženský fanatik však mávne rukou a spokojeně pokračuje dál v ruinování lidských životů, aby se ke konci pateticky kál a doufal ve spásu vlastní duše.

Zde narážíme asi na mou největší výtku ke knize. Závěrečná kapitola už smrděla kýčem na sto honů daleko. Dantésovy pohnutky, které ho vedly k prapodivným dějovým obloukům mezi mladou Villefortovou dcerou Valetínou (ano, v mém překladu s měkkým i) a Morellem mladším, mi zůstávají záhadou. Skoro to vypadá, jako by si Dumas připravoval skvělé epické finále, které se mu zvrhlo v sádrového trpaslíka hrajícího v západu slunce sladkobolnou polyfonní melodii. Brrr.

Ale zpět k náboženské stránce knihy. Nehledě na zcela očividnou paralelu s Danteho Božskou komedií (Dantés je Dante, tři pronásledující/pronásledované bestie Danglars, Fernand a Caderousse, sestup do pekla, průvodce...), na kterou vypravěč několikrát přímo odkazuje, je kniha plna menších odkazů. Dantés opustí vězení ve věku třiatřiceti let, jeho číslo vězně je 34 – Žalm 34: „[...] Mnohá trápení zažívá spravedlivý, Hospodin jej ale ze všech vyprostí. [...] Ničema zahyne kvůli své zlosti, nepřátelé spravedlivého budou ztrestáni. [...]" Zajímalo by mě, kolik takovýchto pomrknutí mi uniklo (budu rád za DM).

Pokud máte nutkání dozvědět se, co dělala pařížská šlechta, když Mácha kráčel do Itálie, zajímá vás princip předelektrického telegrafu, trpíte fetišem na vykání v rodině, anebo si jen chcete přečíst kánon, který adoruje užívání hašiše, neváhejte.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Jakožto rodilý Jihočech, Budějčák, který to do Svinů, Novohradek a okolí má dvacet minut autem, jsem se na Štifterův osobní bedekr těšil. Nedostal jsem bedekr, ale několik desítek stránek skuhrání nad tím, jak jsme hrozivě Sudeťákům ukřivdili. Těm Sudeťákům, kteří podporovali Henleinovce, Hitlera a po anexi jásali... Štiftera si jako autora vážím, mám rád jeho styl psaní, ale tenhle nešvarný a v soudobé české literatuře snad předepsaný diskurz sypání si popela na hlavu mi smrdí postkoloniální doktrínou.

Bohužel mi kniha nepřinesla nic, co bych nevěděl, či při troše práce s webem nenašel i na mapy.cz. Několik málo drobtů se najde, ale má očekávání, plynoucí ze znechucení turismem kypící Šumavou a vlastně jakýmkoliv koutem naší vlasti, byla příliš vysoká. Tichých míst je poskrovnu, ale hledejte sami, zde je nenajdete.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce znát mé hodnocení, nechť čte dál.

Po letech (neopodstatněného) odporu k ruským klasikům jsem si řekl, že pokud Zločin a trest zvládnou holky z osmičky, zvládnu to i já.

Byl jsem překvapen, když Raskolnikov svůj zločin spáchá na prvních několika desítkách stran. Říkal jsem si, co může následně pětisetstránkový opus nabídnout... Klišovitá klauzulka o tom, že se jedná o psychologickou studii vraha, je však naprosto trefná. Několik set stran (přestože nemá kniha fixní fokalizaci) sledujeme dění v hlavě vraha a postupné proměny v psychice, chování a názorech člověka, který myslí nekonformě; řečeno dost kulantně. Osobně ale nevnímám Raskolnikův příběh jako rozklad osobnosti, ale jako příběh prozření. Nemohu si pomoci, ale konec příběhu mi připomíná závěr Hitchcockova Psycha nebo Alexe z filmového Mechanického pomeranče. „Byl jsem vyléčen."

Jestli vás obtěžují sáhodlouhé vnitřní monology na jedno téma, případně dialogy o nesmysluplnosti lidské běžnodennosti, knize se raději vyhněte, nepřinese vám nic zajímavého a ke splnění povinné četby vám postačí výtahy na internetu.

Pokud bych měl říct jeden pocit, který ve mně kniha zanechala, byl by to děs. Děs z toho, nakolik mi byli Svidrigajlov a Raskolnikov sympatičtí. To, nakolik jsem dokázal porozumět jejich hodnotám, cílům, myšlenkovým pochodům a motivacím, mě samotného staví do pozice, která mi není úplně komfortní, nicméně asi budu muset být Raskolnikovem a nakonec jít se svou kůží na trh.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce znát mé hodnocení, nechť čte dál.

The Boss is back! Persona, která ovlivnila nejednoho blázna, a její ne vždy růžový životní příběh, který začíná mačetou a po stejně ostré dráze se potom ubírá dodnes, je inspirativní pro mnoho lidí dodnes. Roye si velice vážím, protože je jeden ze základních kamenů subkultury, jejíz hrdou součástí jsem a snad i budu dál ve svém životě. Jak říká Šéf sám, je to hlavně o muzice a nikomu nic nedat lacino.

Knížka, za kterou jsem Honzovi hrozně vděčný a zároveň jsem hrdý, že něco podobného se v Čecháh povedlo přivést na knižní trh. Na druhou stranu má podle mě jeden nedostatek a to je samotné pojetí knihy, které mě osobně nenadchlo. Honza se snažil dát co největší důraz na Royův přirozený projev, proto kniha působí jako tok Royových myšlenek. Zároveň ponechal Honza prostor opravdu jen pro samotné Royovy vzpomínky, zamyšlení se a dojmy z jeho života; v knize nenajdete běžný biografický postup ohledně vsuvek autora, komentářů, je zde opravdu jen to, jak svůj život vnímal Roy sám. Mně osobně tato forma nesedla, nicméně poslední dvojstrana, na které je shrnutý Šéfův přístup k životu a poselství do let dalších, mě svou přímočarostí a upřímností dostala. Bohužel i korektorům utekly některé fráze, které jsou zvláštně kalkovité. Ale co už.

Knížka, která pro mě má nedostatky, nicméně stojí za to ji přečíst a šířit její myšlenku dál.

Předem komentáře bych rád předeslal vzkaz zdejším despotům, že hvězdičky neuděluji a přijde mi naprosto stupidní po čtenářích vyžadovat hodnocení hvězdami, aby mohli komentovat. Kdo chce se znát mé hodnocení knih, ať si přečte komentář. Hodnocení hvězdami má nulovou výpovědní hodnotu, a to zdejší tuplem.

Jak začít... Přelomová scifi? Asi; scifi nečtu, nejsem tedy cílovou skupinou, nicméně paběrkování v už tak hodně přebraném a ničím neinovativním fantasy háječku mě nebaví, tak jsem zkusil něco, o čem čtenáři science fiction freneticky pějí ódy. Ze své pozice tedy nemohu srovnávat s jinými žánrovými díly, hodnotím čistě dojem bez přesahu do vod žánrové tvorby.

Se sérií, mám několik zásadních problémů. Prvním je političnost , která mi neskutečně pila krev. Pokud jste zarytým komunistou, myslíte si, že společnost (rozuměj vláda lidu, protože strana to za vás samozřejmě ví lépe) vám může bezostyšně rozkazovat, konfiskovat věci, kázat o morálce ve prospěch lidstva, i kdyby to mělo znamenat zánik všech jen proto, že to je správné, protože to platí pro všechny stejně, případně rovnou popravovat za jiný přístup k problému, jste na správné adrese. Pokud vás lákají průpovídky o výhodách kolektivismu a obětování se pro společnou myšlenku, s chutí do četby.

Druhou výtkou k autorovi je to, že mi byly postavy neskutečně nesympatické. Bylo to hlavně tím, že se chovaly zcela iracionálně a za celou sérii jsem si neoblíbil jedinou postavu kromě moderátora „dosaď si libovolné čínské jméno, stejně se to nedá zapamatovat". Celý třetí díl je potom fokalizován na fyzičku „dosaď si libovolné čínské jméno, stejně se to nedá zapamatovat", která na sedmi stech stránkách třídavě spí (hibernuje), nebo není schopná udělat jediné důležité rozhodnutí, a tak se vláčí od problému k problému až na konec všeho. Doslova. Když už se pro něco rozhodne, jedná ve jménu lásky, dobroty, spravedlnosti a blá blá blá. Jediná logicky se chovající postava je výše zmíněný moderátor a Wade (hele, světe, div se, normálně znějící jméno; ale k tomu později), kterého autor za jeho rozhodnutí nechá popravit a ještě se u toho samolibě směje, jak to tomu zlému Wadovi spravedlivě spočítal. Všechny postavy jsou nesmírně ploché, nevyzařovaly ke mně žádné emoce, se kterými bych se mohl ztotožnit. Vyjímku tvořili právě zmíněný moderátor a Wade, který ale nedostal žádný prostor, kromě toho, kdy na něj vypravěč ukazoval prstem, abychom nezapomněli, že za vše může on.

Je na čase se přestat vztekat, ale neodpustím si ještě jedno dloubnutí. Ze svého drzého europocentrického hlediska mi autorova čínská sebestřednost způsobovala až ekzém. Američani (Evropa + Amerika) = zlí, Rusové a Číňani (Asie) = dobří. Afričani nebo latino se v knize raději nevystupují, asi se nehodili autorovi do jeho geopolitického černobílého vidění světa.

Přese všechno výše vyblité má kniha co nabídnout. Množství předestředných filozoficko-astronomických problémů je naprosto fascinujích. Celý koncept temného lesa mě uchvátil a o mnoha etických a jiných otázkách představených v knize se s kamarády u piva velmi rád pobavím znovu a zase. Stejně tak je velmi zajímé si rozšiřovat vědomosti na poli fyziky, astronomie a inženýrství. Díky knize jsem konečně pochopil věci jako přechody mezi dimenzemi, Dopplerův jev, funkci kvantových počítačů a spoustu dalších vědomostí, které jsou mi sice k ničemu, ale teď se můžu tvářit chytře. Schválně, víte, co je to fraktál? :D

Z jazykového hlediska mi kniha nepřišla ničím zajímavá, stejně tak mě nezaujala svým vypravěčem, jednoduše mi v hlavě z profesionálního hlediska utkvěla jen jediná věc - Válka s mloky. Proč to sem tahám? Protože horizontální členění díla mi připomnělo právě Čapka. Kniha je dělena do kapitol, které jsou pravidelně prokládány texty publicistického formátu, přepisy rozhovorů, komentáři vypravěče. Což je i poslední věc, kterou sérii hodlám vyčíst. Je to její neskutečná rozplizlost, ve které se ztrácí jakákoliv gradace, budování příběhu a vztahů mezi postavami. Autor se snažil předestřít v globálním měřítku problematiku střetu civilizací a jeho megalomanská mysl se odmítla uskromnit, takže nakonec doskáčeme až na úplný konec vesmíru a nějaká kontinuita mezi postavami, kterou jsem si stejně nezapamatoval, se naprosto ztrácí. Korunu tomu dodávají finální kapitoly, kde je hlavní „milostný" motiv třetího dílu postaven na hlavu úžasnou ukázkou pragmatismu autora. "Už se s ním nikdy neuvidím? Nevadí, zůstal tu se mnou další borec, kterého ani neznám, ale udělá mi dítě a lidstvo bude pokračovat." Na čtenářském patře zbývá pocit jakési jalovosti. Jako když si uvaříte vynikající, dlouze tažený hovězí vývar a ve finále hrnec dopustíte horkou vodou z kohoutku. Eh.

Takže ve zkratce. Sérii má smysl číst kvůli milostné lince moderátora ve druhém díle a podnětným myšlenkám ohledně vesmíru, navíc pokud jste dostateční političtí flegmatici nebo komouši a flagelanti, bažící po rozvleklých a ke konci repetetivních popisných pasážích stále stejného, knihu si i naplno užijete. Takhle si série zaslouží jen dva Leniny z pěti.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Už nevím, jak jsem se k Houellebecquovi dostal (snad přes kanál Na potítku), vím jen, že jsem měl autora zastrčeného v podvědomí jako "kontroverzního", spojovaného s islamofobií a jinými dnes tak oblíbenými nálepkami. To bylo tím, co mě k četbě jeho díla přivedlo. Když si teď tak třídím myšlenky, myslím, že mě k němu opravdu přivedl David z Potítka v díle o Konci civilizace, kde se zmiňuje o jiné autorově knize Možnost ostrova. Asi.

Měl jsem potíže se do knihy začíst. Bezmetaforické věty s absencí poetismů a jakousi rezignací na estetično mi silně připomínali McCarthyho Cestu. Jedním slovem na mě text působil zcela bezemočně. Stejně na mě působila hlavní postava Michela, kterého potkáváme ve chvíli, kdy mu zemře otec. Michel je sám sobě přiznané kolečko v systému, proti čemuž ale Michel nemá sílu, chuť a ani důvod bojovat. Svým až příkladným stereotypním nezájmem s odevzdaností mi připomínal Edwarda Nortona v Klubu rváčů (knihu jsem nečetl). To je i nejsilnějším čtenářským momentem první části knihy; protagonistova odstřiženost - částečně intencionální - od společnosti, jeho pohrdání okolím, kterého je sám vědomou součástí, mu dává jakýsi pocit nadřazenosti v tom, že oproti lidem okolo sebe si je svého hloupého, nikam nevedoucího života, případně života ženoucího se za nesmysly, vědom.

Tato až flagelantská upjatost se mění poté, co do Michelova života vstoupí Valerie, která ho donutí otevřít se světu, projevit emoce a užívat si tu zbytečnost života upřímně. Zde se pro mě kniha zlomila a začal jsem si příběh užívat. Nijak mi nevadily explicitní erotické scény (velmi mě baví ublížené komentáře o sexu hned vedle zdejších dennodenně nejvyhledávanějších štítků - erotické romány, LGBT, pro ženy, romantika - takhle svět nefunguje, se stim smiř, Zmykunde), nemám ani pocit, že by Houellebecq objektivizoval ženy... Ale co se snažím, jsem jen cisheterosexuální bílý Středoevropan, který bohužel necítí nutkání ohýbat hřbet a tradice před každou ukřičenou menšinou, takže já tomu nerozumím a neměl bych se k tomu ze své podstaty ani vyjadřovat.

Ne, Houellebecq podle této knihy (neznám jeho statě, články, rozhovory) není o nic víc, než jen zrcadlo naší doby. Cítíme se ukřivděně, že nám někdo ukazuje pravdu o tom, jak náš svět vypadá, protože to vidět nechceme. Rádi se na realitu díváme skrz sociální sítě, křičíme v anonymních diskuzích nebo nicneřešících demonstracích. Naše společnost je hloupá a plná předsudků. Svět je ošklivé místo především kvůli lidstvu. A přesto ho činy a myšlenky některých dělají hezčím. Paradox, který bude existovat do té doby, než se lidstvo samo zničí. K Houllebecqovi se ještě vrátím, připomíná mi Kunderu před tím, než začal v knihách bilancovat svůj život.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Alenka je pro mě takovou rozporuplnou knihou. Jednak se na tom podepsala redakce Albatrosu, u které začínám mít pocit, že v ní pracují jen samí diletantští analfabeti. Vím, že jsem četl starší vydání, ale pokud se podívám na knihu z osmdesátek, z 00's a z poslední dekády, a stále vidím stejné překladatelské a korekturní překlepy a přešlapy, zůstává mi rozum stát. Když se v textu vyskytne postava Mad Hattera, nerozumím tomu, proč je přejmenován na Ševce. On je to totiž (Bláznivý) Kloboučník (Jakože ten, co dělá klobouky, chápeme, drahý Albatrose?) z nějakého důvodu. Jenže to by chtělo větší redakční práci a hlavně snahu. Ono chtít je někdy těžce dosažitelné oproti nemusím.

Druhý můj problém je rozporuplnost, kterou ve mně vyvolává porovnání prvního a druhého dílu. První je konzistentní, s plynulým posunem ve scénách, sice bláznivých ale stále částečně smysluplným konverzacích a obrazech. Ve druhém dílu se Dodgoson buď zbláznil, nebo nad ním zvítězila touha o napsání pokračování nad autorskou vyčerpaností. Nemohu si pomoct, ale druhý díl na mě až na pár dialogů (Vidím Nikoho apod.) působí jako lehce retardovaný sourozenec, kterého s sebou první díl povinně vede za ruku, i když nechce.

Vším zmíněným si však nechci nechat kazit dojem, který ve mně některé pasáže zanechaly, neb jsou úžasné na interpretaci a moc mě mrzí, že jsem se k Alence nedostal ve svých dětských/dospívajících letech, protože tenhle surrealisticky drogový nonsensový trip by mě pravděpodobně zcela uchvátil. Takhle mi na tváři vykouzlí jen lehký úsměv nad neskutečně ofenzivním Alenčiným přístupem a krutostí, připomene mi skvělou absurditu našeho světa a poskytne mi skvělý argument k pivu, proč nekupuju knihy od některých nakladatelství a sítí knihkupectví.

"Jsme pány my, nebo slova? Bez slov není komunikace. Bez nás není poezie."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Velice nesourodá sbírka, ve které některé povídky ostatním nesahají ani po kotníky. Když se zpětně zkusím zamyslet nad konkrétními povídkami, zůstaly mi v hlavě asi tři. Piková dáma mě nebavila a nerozumím tomu, v čem spočívá to nadšení okolo ní. Poté mi v hlavě zůstala rozsahem možná už novela Hráč. Ani ta mě neoslovila. Poté si matně pamatuji povídku o hráčích, kdy jednoho skolil infarkt... Asi bych jich vyplodil víc, ale byly by to povrchní a zbytečné informace.

Karban je mi blízkým tématem, ovšem výběr této antologie mě nenadchl, přestože záběr autorů je vskutku široký. Jediným světlým střípkem pro mě byl Lermontův Štos, který byl bohužel nedokončený.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Mé první (asi) setkání s druhým členem bratří Čapků. Příběh knihy líčí příhodu dvou přátel, pytláků, kteří se po nevydařeném pychu musejí ukrýt v hloubi lesa před zákonem. Na ději však Čapkovo dílo určitě nestojí. Jeho hlavní doménou jsou lyrické popisy lesních houštin a pocitů člověka, který sám sebe odloučil od života ve společnosti svým neuváženým činem.

Žádné veledílo, těžící převážně z pěkných slovních spojení v kombinaci s lyrikou lesa a romantického života zbojníkova.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Bohužel jsem se k tomuto komentáři dostal až po dvou měsících od přečtení. Nicméně bych řekl, že i toto můj názor na knihu vytříbilo. Dílo jsem si sehnal především kvůli novele nejznámější - Jekyllu a Hydovi. Z té jsem byl upřímně zklamaný. Ovšem pasáž, ve které Jekyll ke konci novely monologicky hodnotí své počínání, se mi svou syrovou upřímností zaryla do paměti. Kdy jsme ještě sami sebou, kde je ta tenká hranice pro popuštění našich tužeb a hranicí nenávratna?

Zbylé dvě povídky/novely komentovat nebudu, protože mě jednak nebavily, druhak si z nich nepamatuji ani prd. Nuda nuda šeď.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

New Orleans a jeho zpocené, tabákem nasáklé prostředí mi nesedlo. Nebo jsem to Kotletovi nevěřil, stejně jako jeho exotické ostrovy, kdo ví. Kosek měl zůstat doma, tam byla jeho největší síla, v prostředí českých luhů a hájů. Příběhová roztříštěnost knihy také moc nepřidá na prožitku, ale člověk má alespoň pocit, že to odsýpá.

Pro mě jediným světlým momentem je povídka Jezinky, kterou jsem si neskutečně užil. Čechy, česká mytologie, správný Kotletův humor, přímočarý příběh. "Jsem snad zkurvenej Smolíček Pacholíček?"

I tak děkuju autorovi za pokračování a uzavření jeho pro mě nejoblíbenější série.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Pamatujete si, když jste jako dítě měli poprvé čokoládu a věděli jste, že je to láska na celý život? Já taky ne, ale u Oněgina si to pamatovat budu. Opět se ruským velikánům omlouvám, že jsem je takovou dobu zanedbával, protože tato perla mi utíkala velice dlouho. Anebo možná dobře že tak, být Oněginem dotknut skrze proklínanou povinnou četbu, snad bych jeho kouzlo nebyl objevil.

Na(ne)štěstí jsem své poznámky k Oněginovi ztratil. Měl bych si sehnat nový deník a ne tu repliku Listerova trička. Tudíž nemám kromě pocitů, které vě mně zůstaly, více co napsat. Stejně bych tu vnitřní čtenářskou naplněnost nedokázal dostatečně vystihnout pohými slovy, to se musí zažít.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

O Durychovi jsem věděl jen to, že se jedná o součást české katolické literární scény, kterou jsem tak nějak vždy obcházel obloukem a přečtenou mám jen jednu knihu od Demla. Když jsem tedy na Budějckém náměstí v hrabárně objevil Duši a hvězdu, vzal jsem ji do svého knihovničkového azylu.

Celá kniha má podivnou horečnatou atmosféru. Kdo mě zná, ví, že horečnaté a jinak smyslově pozměněné stavy vnímaní nemám v knihách vůbec rád. U Durycha jsem si však na tuhle mázdru mezi mnou a textem poměrně rychle zvykl a toleroval jsem mu ji.

V příběhu sledujeme až kafkovského vyděděnce Bětu, která se dostane do vztahu se souchotinářským synem továrníka, který je zároveň Bětiným zaměstnavatelem. Drobné nitky vztahů mezi postavami, jejich vývoj a proměny mě až překvapivě bavilo sledovat. Durychův příběh je velmi komorní a dává nám možnost nahlédnout do střetu dvou světů, které spojuje především láska a oddanost, oddanost práci, rodině, předurčení, kdo si co vybere. Text celý na mě působil stejně jako "nedotknutelná duha a plaše jako štěstí". Příběh Bětky je jakousi alegorií na modlitbu aneb jak nepřiznaná jeptiška dobro hledala.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Uf. Mann mi dal zabrat natolik, že jsem na tři měsíce nebyl schopný napsat jediný komentář a musel jsem se k tomuto násilým opět dokopat. [...] K Doktoru Faustusovi (Faustovi? Já fakt nevím) jsem přistupoval s nadšením z látky Goethova Fausta a jen s velmi povšechnou představou o obsahu knihy na mě čekající. Kdo chce vědět více nežli já, prosím...

Připravte se už na prvních stránkách seznat, že je Mann šílený "vedlejšovětný grafoman", snažící se váš mozek uvařit na prostých větných vazbách. Z profesního hlediska jsem si zkusil udělat syntaktický rozbor jednoho z jeho souvětí a musím říct, že nic šílenějšího jsem v knize ještě neviděl. Hrabal má možná nekonečná souvětí, jenže se v nich naprosto jednoduše orientuje, což se o Mannových souvětných origiích říct nedá. Hlavní věty sekané na tři a více kusů protkané nekonečným množstvím odbočujících vedlejších vět, které samotné jsou opět prokládány dalšími vedlejšími větami s mnoha vsuvkami a vytčenými větnými členy, krásně ilustrují knihu samotnou.

Připravte se na kronikový opus, mapující relativně krátký život Sheldona Coopera z přelomu 19. a 20. století, jímž vás provede vypravěč v postavě Adrianova přítele, jehož vystupování v textu bylo zajímavé sledovat. Z (polo)homodiegetického vypravěče se v některých chvílích stává regulérní heterodiegetický vypravěč. Navíc k jeho nespolehlivosti máme vcelku silný argument; sám se čtenářem komunikuje a říká nám, že mnoho prezentovaného jsou pouze reprodukované vzpomínky či informace z dopisů. Zajímavá je i vypravěčova metatextovost, když vám explicitně předkládá, jak některé pasáže číst. Kronikový formát s sebou nese i upozadění dialogů. Nechápejte mě špatně, dialogy v textu jsou, ale působily na mě nepřirozeně a v nánosu věcí zmíněných dále se utápěly. První upřímný a přirozený dialog se objevil na straně 340 a bylo to tak náhle nezvyklé pro zbytek textu, až mě to překvapilo a stránku jsem si poznamenal.

Připravte se na teologicko-filosofickou procházku s Kantem, Nietzchem a dalšími. Kniha je hlavně elaborát o... No asi skoro o všem. A jako správný filosofický elaborát nám na žádnou otázku neodpoví, jen nastíní možnosti.

Připravte se na exkurzi do teorie hudby a pokud vám slova jako "fuga, tutti, kontrapunkt, pianissimová fermata nebo osmina se třemi tečkami" nic neříkají, vezměte si k ruce rovnou slovník, protože některé pasáže delší desíti stran se věnují pouze hudebním problematikám, které se Mann neobtěžoval nijak vysvětlovat. Jeho vypravěč se vždy za podobné odbočky omluví, přičemž je vám jasné, že o pár stran dále vás opět čeká nudná exkurze do notových osnov. Ale možná ze mě mluví jen hudební analfabet. Těžko říct, co je na tom pravdy, a už jsem neměl sílu hledat pravdivost těchto slov, ale Bach údajně řekl, že hudba musí vždy klesnout ke dnu, aby mohla povstat jako fénix. Když se podívám na soudobou českou i světovou produkci mainstreamu, tak si říkám, že má fénix celkem zpoždění a není v popelu, ale ve slušných sračk... Ehm, to jsem odbočil.

Připravte se na příběh o přátelství, které nikdy přátelstvím v pravém slova smyslu nebylo. Adrian se k Serenovi (vypravěči a ano, musel jsem si jeho jméno opětovně vygooglit) chová zcela chladně, s odstupem, bez emocí a čistě pragmaticky. Obecně pro mě byla postava Adriana nepřístupná v tom, jak se chová, nerozuměl jsem mu, byl mi nesympatický, jeho osud jsem mu přál.

Připravte se na fascikl, který chce velké odhodlání a nějakou tu čtenářskou zkušenost. Jak by řekl klasik, s tímhle bys zabil velrybu. A já souhlasím, jen si dovolím podotknout, že není třeba použít váhový aspekt knihy, stačilo by začít číst.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Soubor dvanácti povídek, ze kterých mi v hlavě zůstaly chabé čtyři a to jen v nejasných konturách. Po přečtení té první jsem si řekl, že jedna vypelichaná vlaštovka jaro nedělá, a když se mi zrovna tahle nelíbila a nezaujala mě, zbytek sbírky to třeba zachrání.

Ne. Márquezův jazyk, vyprávěcí styl, kdy vrství příběh do příběhu o příběhu, mi ve formátu povídky vyloženě vadí. Nebavilo mě ani hledat styčné body jednotlivých povídek, které jsou dle slov autorových vybroušeny téměř k dokonalosti. U většiny povídek jsem se nudil a čekal jsem na nějakou, která by se o mě vnitřně alespoň trochu otřela. Paradoxně to zvládla jediná a to asi ta nejobyčejnější - setkání s krásnou neznámou na letišti, vedle které vypravěč stráví cestu nad Atlantikem, přičemž ona celou cestu prospí, aby se poté beze slova rozešli každý svou cestou.

Bohužel, nesdílím nadšení místních komentářů a myslím, že lepších povídkářů běhá po celém světě hodně, a Márquez si tímto u mě zavřel dveře, na to je život moc krátký a krásných knih příliš mnoho.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Po letech jsem si splnil něco, na co jsem se těšil a zároveň jsem se toho hodně bál. Pustil jsem se do toskánského vrcholu středověké literatury vůbec a mé dojmy jsou rozporuplné. Komedie je vyšší dívčí, ke které musíte dozrát, protože nejde o text, který si budete číst pro lepší usínání v posteli. Každý Danteho verš je vypilovaný k dokonalosti, nemá slabiku navíc, anebo o slabiku méně. Mnoho slok i samotných veršů jsem musel číst opakovaně a zamýšlet se nad nimi, abych je pochopil. Podobné jsem to měl se Ztraceným rájem, ale tam šlo spíš o Jungmannův profesorský překlad; zde se jedná spíše o jakousi nasycenost, kdy verš je natolik hutný informacemi, že člověk musím opravdu číst slimáčím tempem.

Čím dále v knize postupujete ke konci a směrem vzhůru k Ráji, je slimák vašeho vnímání pomalejší a unavenější. Epická stránka, která převládá v Pekle se postupně vytrácí, až se v Ráji dostanete do fáze, která je opravdu spíše filozofická, postavy se pouští do teologických sporů, výkladů a předkládají vám nekončící historické vsuvky. Vůbec si neumím představit, že bych knihu četl bez poznámkového aparátu, protože tolik odkazů na žitý svět jsem ještě v literatuře nezažil a pochybuji, že se mi někdy ještě něco podobného stane.

Nemyslím, že bych se ke Komedii někdy vrátil, abych si ji opětovně přečetl, ale některé její verše a pasáže mi v hlavě zůstanou navždy.

"Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Příliš hlučná samota byla kniha, která mi ukázala, že kánon může být zábavný. Přičemž neznám jedno slovo s dostatečnou konotací, kterým bych Samotu označil, abych vystihl ten pocit, který jsem měl při jejím čtení. Hrabalova transcendetně lyrická souvětí umazaná od zaschlé krve a tiskařské černi, zabalená do mých milovaných impresionistických mistrů jsou něco, co mě bude hladit po očích, uších, duši a srdci kdoliv tenhle skvost otevřu. Hrabal se se slovy mazlí, skládá je k sobě jako dokonalé japonské origami, které je načichlé pivem a lehkým odérem zatuchlého sklepa. A jsou to ale slova, která vychutnáváte jako v michelinském menu. Nic není navíc, nic nechybí, vše tvoří dokonalou jednotu, kterou si budu vychutnávat opakovaně a nikdy se jí nepřejím.

"Jsa proti své vůli vzdělán, jsem nešťastně šťasten."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Co Krejčíkovi neupřu je znalost klubových koncertů a schopnost je vykreslit až do posledního stoupajícího sloupku dýmu z cigára a pachem potu a voňavek. Popisy pinupek s punkovým jazzem na pražském Žižkově... Řekněme, že bych také zavítal. Kniha však ztroskotává na relativně hloupé rovině poměru příběhu s narativem. Autor se pokouší vměstnat události několika let z různých území republiky na necelých tři sta stran knihy malého formátu, což prostě nemůže fungovat. Zároveň vás zahltí celkem velkým množství postav, které vám brzy začnou splývat jedna přes druhou.

Na české poměry docela odvážný počin, u kterého se nabízí srovnání s Novotného Valhalou. Ten šel pro změnu s přílišnou rozmáchlostí oběma směry, nicméně mu kniha (četl jsem souborné vydání) funguje lépe než Krejčíkovi. Krejčík je zase lepší v práci s jazykem, který je čtenáři mnohem přístupnější a příjemnější ke čtení.