Palivo přečtené 506

Ulice temných krámků 1983, Patrick Modiano

Jedna z knih, která je hezky napsaná, takže ji nemůžete náležitě ztrestat, ale je strašně o hovnu, takže vás vlastně nezajímá. Taky vlastně nemůžete říct, jestli je o hovnu, protože pak si v doslovu přečtete, že je vlastně o samotě, vykořistění a bytí, takže jste zmatení, jestli teda rozumíte literatuře nebo ne. Co jsem si z knihy odnesl tak tedy vlastně akorát to, že když pátráte po své minulosti, každý člověk kterého potkáte Vás náhodou kdysi znal, když se ho zeptáte na fotky tak vám s radostí věnuje všechny svoje rodinné fotografie a ještě vás pozve do bytu na kávičku. Za největší kámen úrazu, když nepočítám děj posouvaný nesmyslnými náhodami, ale považuji fakt, že i když se kniha z větší části odehrává během druhé světové války tak v ní není ani jeden tank a ani jedna stíhačka.... celý text

Vnučka pana Linha 2012, Philippe Claudel

SPOILEŘI BACHA SPOILEŘI Knížka přesně pro moji tetu - je tam starej děda a ten má vnučku, a děda je smutnej a ztracenej v cizím městě, pak najde starýho kámoše, kterej nemá vnučku, takže si spolu povídají a pak dědu vodstěhujou pryč a dědovi se stýská po kámošovi a jeho vnučka vlastně není vnučka, ale panenka, takže starej děda vlastně není hodnej děda, ale myslí si, že je hodnej děda, což z něj hodnýho dědu vlastně dělá a plus je teda ještě i pomatenej, a to tak moc, že ho srazí auto přímo před zraky svýho starýho kámoše - takže ždímačka slz jako když Bartošová zkoušela až moc doslova udělat cover verzi Londonova On the road. Jenže v tomhle případě mě to absolutně nezajímalo, protože Claudel dotáhl kýč do banálních výšin a každým odstavcem na mě až moc viditelně pomrkával, že bych měl kapesníky používat taky na něco jinýho než na chytání malých Paliv. A to já nedělám. Protože mám penis. Velkej penis. Jako stodola. Nebo jako kopačák. Nafouknutej kopačák.... celý text

Baron a jiné prózy 2013, Branquinho da Fonseca

Pod vlivem fašítas a Enrique Iglesijase jsem opět šáhl po hispaňolácký knížce, což se tentokrát ukázalo jako výtečná volba, protože Baron se četl jako po másle. Příběh docela o ničem (školní inspektor přijede do městečka, ujme se ho Baron a stráví spolu noc, kdy si povídají o čmafítas), ale musím ocenit, že se postavy vlastně hned z kraje zlejou jako dogy. Když tak nad tím tak přemýšlím, po osekání všech lyrických pasáží mi z toho vychází takový tradiční popis večera, kdy jsme já a Pečivo běhali na šutry po Praze a hledali krásné ženy, abychom jim předali trochu lásky a 1800 Kč.... celý text

Píča, hovna, Hitler, Praha 2014, Lukáš Palán

Mám právo se zničit 2014, Kim Jongha

Tato kniha konecne prinasi odpoved na otazku, kterou lidstvo palcive poklada po celou dobu sve existence: Je mozne napsat nudnou knihu, ktera obsahuje prcani, asiatky, predmety v pochve, rychle auta a sebevrazdy? Odpoved je jedndocha: pokud jste asiat, ANO, je to mozne. Dalsi dukaz, ze Palivo nerozumi nicemu, co pisi asiati opet prichazi a tentokrat v podani Kim Jongha, ktery uz po par strankach da najevo, ze je tak trochu Jarda Rudis, tak trochu Vladimir Kavciak ("jeji telo se rozsvitilo jako svetluska"). Velice se mi libi tato veta z jedne recenze: I couldn't have cared less about these people. Skoda, ze nezdechli uplne vsichni, kniha by tak v zajimavosti preskocila navod k pouziti WC Duck, ktery si ctu v praci na hajzlu, kdyz sebou nemam zadnou knihu.... celý text

R.U.R. 2004, Karel Čapek

Pořád jsem čekal, kdy se ve hře poprvé objeví slovo tablet, a pak mi došlo, že to zase bylo v naprosto jiné hře, takže mírné zklamání.

Černý pavouk 2013, Jeremias Gotthelf

Pravděpodobně nejlepší horor jaký jsem kdy četl, a to jsem už četl dva (Nadaného žáka od Kinga a memoáry služky Ivety Bartošové). Kolega mě od toho trochu odrazoval, že prej to má těžkej jazyk, ale já samozřejmě nejsem blbej a vím, že skoro všechny lidský jazyky mají kolem 70 gramů, takže jsem se nenechal odradit. Je pravda, že se to četlo trochu pomaleji a složitěji, než třeba jízdní řád trolejbusu, ale to je už asi tím, že jízdní řády jsou většinou kratší (takže je, logicky, rychlejší je přečíst). Nicméně nejsem blbej a když chci číst rychleji, tak si knížku vezmu do metra - to pak čtu rychle, třeba 50km/h. Oceňuji, že se kniha jmenuje Černý pavouk a je o černém pavoukovi. Je to chytré a logické. Taky se třeba mohla jmenovat Modrá kamna že? A to by pak byli všichni zmatení. Ti švýcaři, opravdu mistři detailu! Co se týče příběhu tak tomu nemám co vytknout. Několikrát mi napětí sevřelo anál, což se knize už dlouho nepodařilo. Díky Volvoxu, že tuhle perlu kdesi vyhrabalo.... celý text

Velký sešit 1995, Agota Kristof

Tuhle knížku jsem si chtěl přečíst už loni hned když vyšla, protože měla černej obal a všichni díky Morganu Freemanovi víme, že co je černý to je dobrý, ale pak jsem zahlédl Placentu, dvorního trusa co čte jen sci-fi a píčoviny s bublinama, jak to drží v hnátě, takže jsem si řekl, že to asi na chvilku odložím, když to čte takovej padělek lidskýho druhu a mimo jiné a především čtenář třetí cenový kategorie. A tak jsem četl něco jiného, onanoval, hrál playstation, chodil na záchod kadit a celkově jsem si užíval život. To vše až do momentu, kdy jsem čekal návštěvu, takže jsem logicky poházel po místnosti různý intelektuální knížky, na čelo si vytetoval Heidegger 4ever! a na internetu zapnul Guardian, aby návštěva viděla, že jsem chytřejší než jejich kávovar. "Och surrealismus? Jistě, ano, to znám, to se vyslovuje syrealismus že?" A v tom se to stalo - díky té návštěvě jsem zahlédl na Guardianu článek Slavoje Žižeka o jeho nejoblíbenější knížce a tou nebyla samozřejmě žádná jiná než Velký sešit Ágoty Kristóf. Inu, rozhodl jsem se tedy prověřit tento klenot, protože Žižek je prej frajer, což vím od jedný kolegyně z práce, která mi nabízela anál, když měla krámy = takový lidi nemají důvod lhát. Při první průjmový pohotovosti, kdy jsem snědl mraženou pizzu doktora Etkera a kilo mandarinek, jsem tedy vzal knihu do své filozofické komnaty a za zvuků symfonie mého těla jsem se pustil do čtení. A musím říct, že jsem udělal dobře, protože kniha byla tak dobrá, že bych se z ní tak či onak, dřiv nebo později, stejně posral. Ágota Kristóf vsadila na minimalismus a i když jsem se toho po jedné jediné zkušenosti s Hertou Miller trochu děsil (Protože. Ta kráva. Píše. Jak. Zkurvenej. Stroboskop.), dopadlo to dobře, protože Kristóf nejde do extrému - i přes strohost si zachovává čtivost a účelnost. Její věty vystupují do popředí obsahem, nikoliv exhibicí její vlastní nadřazenosti, zachovává empatii ke čtenáři a zároveň doslova znásilňuje vše nepodstatné v životech načrtnutých postav. Jinými slovy, valí tu fošnu jako Jay-Z. "Dej mě prachy nemám prachy sem si koupil kožich bang bang." Díky tomu dokázala život osekat na kost a za pomocí několika úchylných momentů (i když i to je diskutabilní, třeba na Slovensku je docela normální šukat psy zdroj:Farmár hladá ženu) dokázala popsat a demonstrovat, jak je život těžký a přitom mrazivě jednoduchý, ale především, jak zbytečně je zatížený empatií, což zatím pochopil akorát Hitler a Pavel Novotný. Díky tomu kniha buší do duše jako Sagvan Tofi do baru. Zanechává chladný pocit zodpovědnosti a krutosti, kterou, pakliže ji aplikujeme na vlastní činy, tak nechutně postrádáme v tomhle "ale ne, vůbec nejsi tlustá" světě. Někdy je potřeba uznat, že v určitých situacích je krev to nejlogičtější a nejchytřejší řešení. Řešení bezpáteřní trhající páteře.... celý text

Důkaz / Třetí lež 2001, Agota Kristof

Mindfuck paragalaktických rozměrů, a lá zděšení v restauraci typu "objednal jsem si hranolky a tohle jsou vařené brambory, proč sebou máte traktor a jaký je rozdíl mezi kachnou?" Musím se přiznat, že jsem musel některé pasáže číst pořád dokola, protože na to můj mozek prostě nestačil. Vlastně jsem tak někde v polovině přestal věřit, že mám vůbec mozek. Nevím co si o tom mám myslet. Připadám si jako Bobby v Dallasu, když si uvědomil, že to všechno je jen sen.... celý text

Bohem zapomenutí lidé 2014, Albert Cossery

Pakliže existuje kniha, ve které jedna povídka finišuje v momentě, kdy oba protagonisté řeší základní otázky lidství během sprintu na latrínu, protože jeden z nich má mohutnou sračku, nelze ji ohodnotit jinak než čtyřmi hvězdami minimálně. Za nadávku, že je někdo "padělek lidského druhu" navíc přihazuji pátou hvězdu a prosím o zfilmování Vítem Olmerem v prostředí Golčova Jeníkova.... celý text

Básník 2014, Alex Skovron

Velice půvabná kniha. Prvně se tam nic nestane a pak se tam na závěr nestane vůbec nic. Nejvíc bych tedy ocenil to, jak se nic nestalo a jak autor nijak vystihl nic. To bylo podle mě velice důležité. Taky se mi líbilo nic, které celkem dobře gradovalo až do ničeho, přičemž byl člověk celou dobu napjatý, jak tohle pravděpodobně nijak nedopadne... celý text

Zámek 2014, Franz Kafka

Jako u ostatních nedokončených Kafkových děl, i tentokrát u mě po přečtení vyvstalo hodně nezodpovězených otázek. Například: Proč neodjel? Student Agency měli vyprodaný všechny jízdenky nebo tam vůbec nemají zastávku? Měl homosexuální styk s Barnabášem? Natáčí se na Zámku gangbang videa pro Porn Hub a už tam měli dost chlapů, tak proto ho nevzali? Kde s Frídou dělali sex, v tělocvičně nebo ve třídě? Jak velký cecky měla hostinská? Byli jeho pomocníci Laurel a Hardy? Mají ve vesnici koupaliště? Chodil vůbec na záchod? Jak to, že postavy nemusí chodit kadit? Proč si nekoupil tank a nejezdil po vesnici tankem? Proč prvně neočekoval Foursquare než tam dojel? Jak dlouhý mají zeměměřiči metr, když měří zemi?... celý text

Místnost 2015, Jonas Karlsson

Tato kniha je o chlapovi, který objeví místnost. Je tedy logické, že jsem se ji rozhodl přečíst, protože jsem taky několikrát objevil místnost (obývák u babičky, kuchyň a koupelnu u našich atd). Karlsson použil k vytvoření knihy slova, které spojil do vět a které nakonec utvořily odstavce - velice chytré, ovšem v dnešní době už nikterak originální. Hlavním hrdinou těchto vět je úředník Björn, který je tak trochu dement, paranoik, samozvaný nadčlověk a těžký egoista (takže něco mezi mnou a Sagvanem Tofim), který se snaží celé oddělení přesvědčit, že vedle záchodů je i další místnost, kterou ovšem nikdo z kolegů nevidí. Celé mi to velmi připomínalo situaci, kdy jsem tátovi ve třinácti říkal, že si ty pornočasopisy u mě v batohu koupil Radek Tobolka, který je ke mě podstrčil a pak zametl stopy po své existenci, aby ho můj otec nemohl nikdy vystopovat. Protože mi otec taky nevěřil, dokázal jsem se teď velmi snadno vcítit do mizérie a marnosti, které propadal i Björn. Karlsson je švéd a proto zvolil dost odlehčenou formu vyprávění a hnědý svetr umí dort, přičemž tato věta nedává žádný smysl. Jeho Björn je daleko více než kafkovským stínem úřednickou verzí Ignácia Reillyho ze Spolčení hlupců (tajemná místnost je hned vedle záchodků - že by odkaz na problémy se záklopkou?), což je jedině dobře, protože kdyby se tato kniha brala vážně, dopadlo by to asi stejně špatně jako Olda Kaiser na masopustu. Takto Karlsson stvořil velmi údernou, strohou, temně humornou grotesku, která i přes odlehčenou formu pořád dokáže navodit onen nepříjemný podprahový pocit, který měl už Fox Mulder - pravda je tam někde venku.... celý text

Podivuhodný případ Benjamina Buttona / The Curious Case of Benjamin Button (dvojjazyčná kniha) 2009, Francis Scott Fitzgerald

Tato jednohubka mě moc nezaujala. Problém byl v tom, že celá povídka působila jako stručnej ořezanej memoár jednoho člověka, který vlastně náhodou trpí opačným stárnutím, v odborných kruzích nemocí známou jako syndrom Thomase Mullera z Bayernu. V žádném bodě nejde Fitzgerald do hloubky, což je tentokrát dost na škodu. Očivividně nečetl memoár Jirky Pomejeho, to by mu pak došlo, že záleží na každým karbanátku. Takhle shrnuje dost zásadní situace, zajímavé konflikty a emotivní ždímačky jednou či dvěma větama, což bych ocenil kdybych měl průjem, ale já měl zrovna dnes docela dlouhý kakání a dočíst knihu před vykaděním, to je snad horší než kousnout do mokrýho chleba nebo zažít holokaust!... celý text

Strážce sadu 2012, Cormac McCarthy

Po dlouhý době kniha, která mě tak kurevsky nudila, že jsem ji ani nechtěl donést zpátky domů a švihl jsem ji u Flory do kontejneru. Tak trochu Murakami, akorát v lese.

Nádech výdech 2015, Anna Štičková

Hoří 2013, Sudabeh Mohafez

Tak nevím, jestli je to tím, že nejezdím do Berlína autobusem jak Jára Rudiš, abych v pruhovaným tričku a baretu popisoval umělce, jak se proplétají mezi holubama a blitkama plných kebabu, ale tahle německá "nová" vlna jde mimo mě. Především bych tedy rád neocenil styl, jakým Sudabeh Mohafez knihu napsala. Myslím, že se pro ten styl velice hodí literární termín "úplněnapiču." Žádný uvozovky, vnitřní hlasy alter eg blekotající nesmysly, prase aby se v tom vyznalo. Ještě bych byl schopnej to nějak zkousnout, kdyby se v knize dělo něco zajímavýho. Za zajímavý ale nepovažuji sledovat duševní rozpoložení rozmazlený berlínský buchty, která je, samozřejmě, aby to mělo grády, umělkyně se zlomeným srdcem a jakýmsi vnitřním bordelem, z něhož by se vosypal i Jung. To, že má dvě kočky snad už ani nemusím dodávat. Takže teda děkuju, ale při tomhle se nedá ani srát. PS: Uvádět kapitoly texty písní System of a down může potěšit snad jen hluchoslepý.... celý text

Velký pád 2013, Peter Handke

Zlá hodina 2006, Gabriel García Márquez

Trochu jsem se bál, že v této Marquézově novele bude taky 14 000 000 postav jako v ostatních jeho knihách, ale naštěstí jich bylo jen asi sedm a půl milionu a z toho se polovina jmenovala Manuel a druhá Miguel, takže se v tom dalo snadno orientovat. Problém ale je, že i když jsem se orientoval, tak mě teda dvakrát nenadchl příběh,ve kterým farář, soudce, tajemník a starosta chodili po městě a hráli na schovku, přičemž když se našli, tak si řekli nějaký věty a pak šli zase hledat další lidi, aby jim mohli říct nějaký další věty. Jedinou dobrou postavou byl doktor, kterej všechny stíral jako stěrač na volkswagenu. Ve finále se pak nic nestalo, což byla docela škoda. Nikdo taky nemasturbuje jen proto, aby nevystříknul. To přece nedává smysl.... celý text

Dítě boží 2009, Cormac McCarthy

Od Cormacka jsem už v kině četl Tahle země není pro starý a Cestu, takže jsem si řekl, že bych se mohl rozhlédnout i po knihách. Vzhledem k tomu, že to ještě předloni četl kdejakej hipster, počkal jsem si až do roku 2015 a když si McCarthy solidně pohnojil renomé s Konzultantem, nic už nebránilo tomu, abych se do tohohle emerickýho Vívega pustil. Musím hned z kraje přiznat, že jsem byl překvapen, jak líbezné téma si autor vybral. Střílení a vojíždění mrtvých žen je hned po tankách, análu, Jirkovi Pomejovi, rychlovarných konvicích a Ivetě Bartošové moje šesté nejoblíbenější téma. Hlavní postava mi tedy byla sympatická hned z kraje. Co víc, pod vlivem předešlých filmových adaptací jsem si v hlavní roli okamžitě představoval špinavého a neoholeného Pomejeho, jak se toulá po lukách kolem Třeboně, a bylo vymalováno. Kniha je napsána dost svižně, akorát mě teda mrzelo, že mezi vražděním Cormack popisoval i přírodu, což zbytečně zabíralo místo dalšímu vraždění. Navíc všichni už od malička víme, jak vypadá les a déšť, takže nevidím důvod, proč to popisovat. To je stejný nonsens jako jet do Říma, když už to tam všichni vyfotili a dali na Instagram. I přesto ale kniha udržela moji pozornost natolik, že jsem kolikrát šel na záchod číst a to se mi ani nechtělo kakat. Ve finále dobrý.... celý text