paulhunter
přečtené 482
O čem mluvím, když mluvím o běhání
2010,
Haruki Murakami
Líbí se mi, s jakou lehkostí a nenuceností je kniha psána. Murakami představuje svou zálibu - tedy běh, kterému se aktivně věnuje již přes dvacet let svého života, s vášní a pokorou. Představuje se jako cílevědomý a vytrvalý člověk, který rád překonává své meze. Čtenář, který však přistupuje k této knize jako k biografii, bude zklamán, neboť své soukromí si autor velice chrání a prozradí jen pár drobností ze své minulosti. Jak už samotný název napovídá, Murakami vypráví, co se mu honí v hlavě při běhání, jak vnímá okolí, své tělo, trénink a fyzické výzvy a jistou dávkou přenáší lásku k tomuto sportu i na čtenáře. Velkou částí se pak na stránkách věnuje běhu marathonů, jež se mu staly jakýmsi "poměřovatelem" výkonu v průběhu let a stejně tak událostí, která jej naplňuje radostí. Z toho všeho vyplývá, že kniha není kvůli svému tématu vhodná pro všechny a ne všechny zaujme. Osobně se přikláním někam na střed. Kniha se mi četla dobře, i když byla později trochu opakující se, monotónní (jako běh, ano) a na některých místech byly trochu zvláštně poskládané pasáže. Osobně jsem očekával více informací z Murakamiho života či obsáhlejší pasáže o literatuře, na druhou stranu je otázkou, zdali je úplně fér něco takového očekávat od knihy s názvem "O čem mluvím, když mluvím o běhání".... celý text
Černočerná tma
2011,
Stephen King
Oceňuji, že se Stephen King při psaní Černočerné tmy téměř vymanil z nadpřirozené sféry a vsadil tak na psychologický teror, se kterým se čtenáři dokáží více ztotožnit než s oživlými křovinami, kostlivci ve skříni či opičkou s činely. Vedle čtivosti bylo popsání lidského nitra vždy nejsilnější stránkou autora, který dokáže postavám vdechnout velice uvěřitelný život se vším všudy. I přesto nemám po přečtení této sbírky pocit ničeho výjimečného. Novely mají kolísavou kvalitu a často trpí již obvyklým Kingovým neduhem - přílišnou rozvláčností. Ta se nejvíce projevila hned u ústředního příběhu 1922, který mi také dějovou linkou připomněl Dolores Claibornovou. Musím vyzdvihnout způsob, jakým je hlavní postava vláčena přes krkolomné nástrahy osudu a její vnitřní souboj se svědomím. Bohužel velký rozsah novely rozmělnil dobrý dojem z příběhu, který ve druhé polovině značně ztrácel dech. (4/5) Ve druhém dílku s názvem Velký řidič představil King ženu, která si je schopna sama poradit v těžkých situacích, při kterých by se jiné naprosto zhroutily. Po přečtení jsem měl dost nevýrazný dojem, proto bych ji zařadil spíše do průměru, který ničím nenadchne, ale ani neurazí. V tomto případě je to dost velká škoda. (3/5) Prodlužování času je pak nejkratší a zároveň i nejslabší povídkou. Dotýká se lehce nadpřirozena a nemůžu jí odepřít rychlé obracení stránek, takže se ocitnete na konci, ani nebudete vědět jak. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že by povídka čímkoliv vynikala anebo přinášela cokoliv nového. Příběh, který byste spíše čekali v pořadu Věřte nevěřte než u vypsaného a zkušeného autora. (3/5) Po třech přečtených novelách jsem si říkal, že mě King ničím pozitivně nepřekvapí, ale opak byl pravdou, neboť Dobré manželství je příběhem, který si zaslouží maximální hodnocení. Dokonalý příklad, že si nikdy nemůžete být zcela jistí ani osobou, o které si myslíte, že ji znáte dokonale. Některých věcí by přece vaši milovaní nebyli schopni. Anebo ano? (5/5)... celý text
Afterdark
2007,
Haruki Murakami
7:34 PM Afterdark je příběhem, zahrnujícím 6 hodin času, při kterých se prakticky nic neděje. 7:39 PM Neměl bych problém s absencí výrazné dějové linky, jež by byla nahrazena zajímavou psychologií postav, výbornými dialogy a myšlenkou, která by se mi usadila v hlavě a donutila mě nad ní přemýšlet. Afterdark na mě naopak působí jako prázdná schránka, která nemá čtenáři moc co nabídnout. Postavy mezi sebou vedou zdlouhavé rozhovory, které kromě podstatného jádra obsahují také spoustu SLOV, která jsou příliš zbytečná, příliš nezáživná. Ano, Murakami se jistě snažil přiblížit co nejvíce k uvěřitelným dialogům, ovšem příběhu to spíše uškodilo. Kvůli nim jsou také často poetické části románu, navozující noční atmosféru, odstrkovány do pozadí. 7:59 PM Zajímavějšími či obzvláštňujícími pasážemi jsou pak snové / nadpřirozené prvky a kompoziční řešení románu, připomínající filmový scénář (pohyby kamerou, neaktivní zúčastnění čtenáře v ději), kterými Murakami zřejmě vzdal jakousi poctu Davidu Lynchovi. V prvním okamžiku jsem byl za tuto nadpřirozenou složku rád, ale po dočtení mi uniká její smysl jak v interpretaci, tak i ve vztahu k příběhu, což shledávám jako daleko závažnější. 8:10 PM Kniha jako celek nefunguje, vyvolává až příliš otázek a přijde mi spíše jako rozpracovaný koncept, u kterého nebyl Murakami s to dotáhnout všechny myšlenky do konce a rozhodnout se, co bude příběhem sdělovat. Navození jakési noční atmosféry v trochu zamerikazovaném Japonsku mi nestačilo a na to, jak je román krátký, měl Murakami čtenářům přiblížit naprosto jiné postavy s naprosto jinými životními příběhy, které by alespoň vyvážily všechna ostatní negativa. Na závěr musím podotknout, že nejsem nijak proti experimentálním, divným a bezdějovým počinům, ovšem u tohoto díla nemám pocit, že bych četl něco zamapatovatelného a výjimečného. 8:28 PM Plus autorovi za hudební zmínky. Některé jsem si vyhledal a poslechl na internetu. Na hudbu má Murakami vkus.... celý text
