Rade přečtené 1325

České nebe 2009, Zdeněk Svěrák

Povídky a jedna báseň 2021, Zdeněk Svěrák

Svěrákovský pohled na život s jemným nenápadným humorem, který mám tolik ráda, každá povídka trošku jiná, každá potěší, pohladí nebo i dojme. Povídky jsem dřív moc ráda nemívala, teď jim postupně přicházím na chuť, možná i proto, že mám v poslední době štěstí na dobré. Povídky jsou vlastně hodně těžký útvar, ale když se povedou, jsou to takové malé drobné perličky, které můžou nenápadně potěšit a nezaberou nám moc času… Jen namátkou: „Řeky“ jsou taková malá detektivka s nevídanou pointou, „Pes“ mi svým shovívavým přístupem k psí duši připomněl mou oblíbenou vzpomínkovou povídku Miroslava Ivanova „K = jako pes Kulíšek /Byla tu liška pane doktor/“ z knihy „Čtení pro každý týden v roce a dva navíc“ a u „Tramvajáčka“ jsem přemýšlela, zda hlavní postava není aspoň trochu autor sám, vždyť mají společné minimálně stejný rok narození i vršovické vzpomínky. (Také pocházím z Vršovic, takže o to víc zaujalo, tuhle tramvajovou trasu z Vršovic dobře znám, zažila jsem proměnu názvu stejné stanice, ale naštěstí už opačným směrem...) „Okénko“ je tak trochu pánské čtení o tom, že láska bez obětí je přece jen nejlepší a „Ruina“ vtipný návod, jak zaujmout znuděné návštěvníky hradů a zámků… Prostě milé člověčí čtení do chvil, kdy nás přepadají chmury.... celý text

Válka před válkou – Krvavý podzim 1938 v Čechách a na Moravě 2015, Stanislav Motl

Kniha obdivuhodně splétá historické události a soukromé osudy jednotlivých účastníku těchto událostí. Pro mě navíc zcela neznámá informace o uprchlících – českých Němcích ze Sudet, kteří nefandili Henleinovi, před henleinovci utíkali přes moře, zakládali osady v kanadské divočině a i po letech se hlásili k Československu jako "Čechoslováci německé národnosti". Historické události okolo Mnichova 1938 jsem vždy chápala, a samozřejmě nejen já, ale asi každý, kdo se o tohle dějinné období zajímal, jako určité memento s nadčasovým dopadem. Ty události byly prostě tak tragické a současně tak varovné… Ale současně to pro mě byla přece jen teorie, dějepis; koho by napadlo, že se v Evropě něco podobného může objevit, a to až s neuvěřitelnou podobností - rétorikou agresora, propagandou, fake news a dezinformacemi, stupňováním požadavků, váháním mezi ústupky a tvrdým postojem… Evropě se tenkrát politika appeasementu nevyplatila, dnes se divíme, jak to mohli evropští politici Hitlerovi tak dlouho „žrát“, na druhou stranu i dnes váháme, co dělat. Nekritizuju, nehodnotím, jen si uvědomuju, jak těžká taková pozice je – a to Hitler neměl jaderné zbraně, Evropa nebyla na tehdejším Německu energeticky závislá a Československo bylo součástí spojeneckých dohod… A tak si říkám, jak je jednoduché hodnotit dějiny zpětně, dnes přesně víme, co se mělo tehdy dělat, kdo měl pravdu, koho dějiny vyhodnotili jako zbabělce, ale víme to dnes? „Hitler o Československu mimo jiné řekne: ,Mezi většinou národností, které jsou v tomto státě utlačovány, se nachází také tři a půl milionu Němců, to je přibližně tolik lidí naší rasy, kolik obyvatel má například Dánsko… Chtějí je zlikvidovat. Po lidské stránce jsou utlačováni nesnesitelným způsobem a je s nimi zacházeno tak, že to postrádá veškeré důstojnosti… Já však mohu zástupcům těchto demokracií vzkázat, že nám to není lhostejné, a že pokud tato týraná stvoření nenaleznou svého práva a své pomoci, tak obojí obdrží od nás… Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění. To nechť je vzato na vědomí…‘ “ Zaměňte jména a národnost a je to jak přes kopírák…... celý text

Ztracený v pustině 2022, Jane Harper

Největším plusem je vylíčení prostředí nehostinných vysušených australských plání, kde k nejbližšímu sousedovi je to 3 hodiny jízdy autem a kde vydat se v létě mimo domov bez velkých zásob vody, jídla, klimatizovaného auta a vysílačky je obrovským rizikem s vyhlídkou na děsivou smrt horkem a dehydratací. Pro Středoevropana jsou tyhle rozměry nepředstavitelné… K tomu pravé australské horké Vánoce, i s umělým vánočním stromečkem v klimatizovaném pokoji. Jinak je kniha zajímavou přehlídkou spletitých rodinných a sousedských vztahů, které se postupně rozplétají a odhalují a vyjevují se dávná tajemství a nečekané vztahy, což na základě autorčiných předchozích knih tak trochu očekáváme. Mám určité menší výhrady, a to spíš k druhé části knihy, ale to už by bylo svým způsobem vyzrazení směřování a vyústění knihy a není to vlastně tak podstatné. Každopádně lze doporučit, už pro ty tak skvěle vylíčené australské pustiny a dost nepředstavitelný poněkud depresivní život v oázách civilizaci tak vzdálených. A školní výuka dětí? On line výuka přes internet je neuvěřitelný pokrok, v nedávné minulosti se tak dělo prostřednictvím vysílačky… Takový trvalý lockdown, kdy člověk celé týdny potkává jen lidi, kteří by se dali spočítat na prstech jedné ruky, nebo taky vůbec nikoho… Čtenář se nakonec ani nediví těm poněkud zvláštním vyhroceným vztahům. ----------------------- Pozn.: Nedá mi to, s vlastním příběhem, ani s mým hodnocením to nesouvisí, ale pořád přemýšlím nad tím, že stín běhal okolo Honákova náhrobku v kruhu. A tudíž i stopy toho ztraceného zoufalce, ukrývajícího se v tom stínu, opsaly okolo náhrobku kruh… Je to možné? Nemělo by se tohle dít jen někde blízko pólu? Neměl by se stín na Vánoce v blízkosti obratníku kozoroha pohybovat spíš v přímce…? Protože v poledne budete mít koncem prosince slunce přímo nad hlavou, takže nebude stín žádný … Omlouvám se za možná přehnanou dloubavost, ale prostě jsem si tu dramatickou scénu představila a pak nad tím začala přemýšlet…... celý text

Třikrát černá stopa 1988, Cornell Woolrich

Skvělé retro? Vykonstruované detektivní hádanky, které se nikdy nemohly stát? Smyšlené postavy, peroucí se se zlem na pozadí noci, deprese, strachu ze smrti? Nebo trochu zvláštně poskládané historky, kde prosvítá humor a ironie? Asi všechno dohromady, musím říct, že autor mě dost překvapil, řekla bych i tím, že pro dnešního čtenáře jsou jeho příběhy tak jiné, tak vzdálené dnešnímu stylu psaní. Trochu mi připomnělo Agathu Christie, určitě je to stejnou dobou, ale Agatha je nakonec oddechová, laskavá (a britská), tady šel autor až na dřeň, občas humorný a ironický, občas až kýčovitě děsivý a temný… Občas pobavila a osvěžila na dnešní dobu už určitá nekorektnost a genderová nevyváženost. Třicátá, čtyřicátá léta v USA… Nejdřív jsem si říkala, proboha, co to je za nepravděpodobné a přehnané příběhy, ale proti mé vůli mě to chytlo, Černý anděl mi celou tou atmosférou přepálené temné zápletky a tajemné femme fatale připomněl Hitchcockovo „Vertigo“… Těžko popsat, čím nakonec zaujalo, snad pár ukázek? „ – a ta Hodgesová je takový svůdný, kyprý, přihlouplý typ, pro rozeného vraha skoro neodolatelný.“ * „ ,A budeš ho umět svlíknout, Franku?‘ ,Samozřejmě. Rozepnu ho, a už to je. Copak je nějaký rozdíl mezi jeho věci a mými? Jsou jenom menší.‘ “ * „Jediným důvodem, proč nevykřesával na chodníku jiskry, bylo patrně to, že měl na polobotkách gumové podpatky.“ * „Jsem Alberta Murrayová, která zatímco stála před tímto domem a čekala, až se otevřou dveře, dospěla. Vstupuje do světa dospělých tak, jak se jí o tom nikdy nesnilo, do džungle násilí a temna, podivných skrytých skutků na podivných skrytých místech, do světa proradných šelem a vděčnosti s vyceněnými tesáky, kde skrupule a výčitky svědomí jsou pouze jiným výrazem pro slabost, a jako s takovými se s nimi zachází.“ * „Bůhví, kde ve chvíli, kdy stál vedle mne a vítal přicházející hosty, byla jeho skutečná minulost? Možná beztvarý trup, nacpaný do pytle jak se dalo, s hlavou mezi nohama, který se rozpadá někde v jámě, zasypané vápnem. Nebo snad neobjevená mrtvola s nohama zalitýma cementem, s níž si pohrávají vlny hluboko dole v přístavních vodách? Či kostra pod betonovou podlahou garáže, která bude vykopána jednoho dne ve vzdáleném nedohlednu, až tato zločinná epocha bude zapomenutým okamžikem v daleké minulosti?“... celý text

Purpurové řeky 2001, Jean Christophe Grangé

Temné, drsné, s temnými a drsnými postavami, jak na straně vyšetřovatelů, tak na straně druhé. Občas až nemilosrdné. V době vzniku asi dost nevídané; plus za horské prostředí masivu Belledonne nad Grenoblem, za dvě samostatné linie, které se později spojí, za svižný děj bez přešlapování a za postupné logické rozplétání záhad, což dnes u obdobných thrillerů již nebývá pravidlem. Ale! V závěru odhalená zápletka mi přišla z více důvodů hodně překombinovaná a nepravděpodobná, a to se většinou snažím věrohodnost v detektivkách příliš nezkoumat, jinak by si to člověk moc neužil… Ale tady už to bylo prostě na mě moc. Tři až čtyři, nakonec tři plus. Poznámka mimo hodnocení: Trochu rozpaky nad úplným koncem. Tedy vlastně ne nad koncem této knihy, ale nad pokračováním, které se vynořilo po dvaceti letech (pokračování filmu a seriál do toho nepočítám). Konec knihy, který jsem považovala v souladu s pochmurným rázem celé knihy za originální a přes tu tragičnost za povedený, se tím pádem dodatečně změnil. Pokud se tedy nebudeme tvářit, že bereme původní knihu tak, jak byla napsána…... celý text

Zulejka otevírá oči 2017, Guzel Jachina

Zulejka, tatarská nevzdělená žena, jak ze středověku, poslušně podléhající svému muži, pro kterého není víc jak součást domácího inventáře, a zlé panovačné tchyni. Pro našince neuvěřitelné rodinné poměry. Zulejka, poté, co se její dosavadní svět rozpadne, se ocitne ve víru valících se sovětských dějin, kde jedinec je jen bezvýznamné kolečko, smrt jen krátká nepodstatná zastávka… Nenápadná, statečná žena přijímající všechna strádaní i nový neznámý svět snad i proto, že ty hrůzy, co jí potkávají, nejsou zase o tolik odlišné od jejího dosavadního neutěšeného života. Ano, připomnělo mi Solženicina, Šalamova i Pasternaka. Nejen námětem, ale i tím, co mě vždy na těchto knihách fascinovalo i znepokojovalo. To vesměs trpné přijímání těžkého osudu jejich postavami, odstup spisovatele od postav, utrpení lidí podané věcným nesentimentálním pohledem; někdo zemře, někdo se zblázní, nesmutníme, život jde dál, cílem je nikoliv štěstí, ale přežití. A na druhou stranu i v tom přežívání a malérech občas malé nepatrné chvilky štěstí… Dvě třetiny knihy naprosto skvělé, pak mi přišlo, že dovyprávění šlo už trochu do ztracena. Přesto nakonec po váhání za pět, vedle Zulejky dávám palec nahoru i za rozporuplného a nečernobílého Ignatova a za profesora Leibeho s jeho ochranným vejcem. I za reálie tatarského venkova 30. let, za strhující způsob psaní, i dobrý překlad. (90 %) Pozn.: Pro mě poněkud děsivé, jak jsme sovětský systém „rozkulačování“ drobných rolníků ze 30. let převzali o 20 let později i u nás. Nejen veškerý majetek sebrat, ale bývalé rolníky odvézt na opačný kraj země. Vykořenit, zničit, ponížit. V Sovětském Svazu to byly neuvěřitelné dálavy Sibiře a pracovní tábory, odkud nebylo myslitelné se vrátit, u nás po válce naštěstí přece jen v mírnější formě a bez těch hromad mrtvol na cestě. Ale i tak můj dědeček s babičkou po vystěhování z rodinného statku na Podřipsku skončili na státním statku v jižních Čechách (ještě že je naše země tak malá), kam je odvezli na korbě náklaďáku s pár kusy nábytku a domů do rodného okresu měli léta zakázaný vstup. Akce „K“.... celý text

S naším požehnáním 2020, Jo Spain

Největším plusem téhle knihy je téma – strašlivé osudy dívek z tzv. Magdaleniných prádelen s tím, že člověka mrazí, když si uvědomí, že tyhle kruté pracovní polepšovny pro padlé, nebo taky jen neposlušné nebo svéhlavé dívky ještě v nedávné minulosti v Irsku existovaly. Tohle téma pro mě nakousl Steve Robinson v knize Hluboký hrob, ale tak napůl, takže jsem nyní sáhla po této knize, která se tématu věnuje obšírněji. Takže detektivka, kterou nebudu hodnotit jen jako detektivku, ale i jako vyrovnání se s touhle bolestivou irskou záležitostí, která vrhá dost smutné světlo na některé zdánlivě bohulibé katolické řády… Pro autorku navíc zcela osobní, protože se vyrovnává i s osudem svého tatínka, adoptovaného z jednoho takového ústavu (viz Poděkování v závěru knihy). Nejdřív jsem obracela oči nad poměrně idylickou rodinou hlavního inspektora Toma Reynoldse a jeho trampotami s mladičkou dcerou, která se dostane do nezáviděníhodné situace (soukromé záležitosti vyšetřovatelů v detektivkách mě vesměs zlobí), ale pak jsem pochopila, že to je v tomto případě úmyslně, jako protipól drásavým příběhům z Magdaleniných prádelen i jako vyjádření toho, že tohle kruté zacházení s neprovdanými matkami je v Irsku již minulostí…... celý text

Gott: Československý příběh 2021, Pavel Klusák

Gottova kariéra se časově kryje s celým mým životem (když nepočítám raný dětský věk). I proto jsem po téhle knize sáhla, protože není jen o Gottovi, ale reflektuje zpěvákovu kariéru v dobových souvislostech, potud je název knihy přesný. Trošku mi to připomíná cimrmany, když v jedné z her konstatovali, kolik generací vídalo nad školní katedrou stále stejný obraz - obraz císaře pána Franz Josefa I. Já jsem z rozhlasu i televize slýchávala Karla Gotta jako malá, pak náctiletá, a pak dál a dál, celá dlouhá desetiletí, a i když člověk jeho písničky již nevyhledával, nešlo je úplně vytěsnit, byly tu s námi pořád, jako ten obraz císařpána… Nepatřím mezi Gottovy fanoušky – jen s výjimkou krátkého období mého dětství na konci šedesátých let, kdy prostě jeho písničkám fandil kde kdo, a tuto část Gottovy kariéry - svěží a novátorské, ovlivněné ještě rock 'n' rollem - pozitivně hodnotí i autor knihy. Na druhou stranu jsem nikdy nebyla zpěvákova výrazná odpůrkyně, od sedmdesátých let to byl pro mě prostě tzv. střední proud popu, který mě už míjel a nezajímal... Takže snad se mohu na tuhle knihu podívat nezaujatým pohledem, aniž by se mě dotkla přehnaná kritika či naopak glorifikace. Kniha by mohla mít taky podtitul Odhalení. Karla Gotta určitě nešetří, ale nedomnívám se, že by byla nějakým hanopisem, autor vychází z obrovského množství pramenů a z něj vytváří příběh, možná pro někoho i šokující, protože strhává ze slavíka jeho zlaté pozlátko, ale určitě není skandální nebo bulvární. A vyhýbá se soukromé sféře s milenkami a dětmi, což kvituju s povděkem. Pro mě byla většina popsaných věcí nepřekvapivá, zhodnocení Gottovy kariéry s prolnutím s tehdejšími celospolečenskými a politickými poměry je trefné, snad jedině u podrobně popsané mladistvé aféry s exhibicionismem jsem měla pochybnosti, tady jsem si pokládala otázku, zda je to nutné; k tomu autor vysvětluje, proč považuje tuto záležitost pro Gottův příběh za podstatnou… Pro mě plus za výborně popsané Gottovy začátky, je dobré mít při četbě při ruce YouTube a pouštět si písničky staré víc jak půlstoletí. A poslední poznámka: Zejména z druhé části knihy, kdy popisuje období po sovětské okupaci v sedmdesátých letech, na mě dýchla ta hrůzostrašná normalizační atmosféra plná strachu a více či méně silných podvolení; díkybohu, že tu už nic takového nemáme a moc doufejme, že mít nebudeme. „V Česku a na Slovensku se dál a dál traduje zpěvákův osud tak, jak ho střežil a šířil on sám: s nepochybným úspěchem, jako ten, kdo má právo přeformulovat a vyretušovat svůj příběh. Žurnalistika od šedesátých let nevídaně pokročila – a přece Gottovy malé a větší mýty, mlžení, zamlčování a občasné nepravdy přebírané bez ověření kolují pořád dál. Jeho pravdivější osud je přitom velký, silný a inspirativní: to by se však nesměl obávat vyprávět zkušenost nedokonalého člověka. Jeho příběh je tím nejcennějším, co po sobě Karel budoucnosti zanechal. Díky za něj.“... celý text

Ďáblova hora 2015, Deon Meyer

Svižný thriller s neuvěřitelným nasazením, který nám nedá chvilku oddechu. Přitom přirozeně plynoucí, neměla jsem ten pocit, který občas mívám při četbě obdobných knih, že příběh šustí papírem a zápletky jsou tak šroubované, že úplně cítíme, jak byly pracně vymýšleny… Skákání v čase mezi jednotlivými liniemi děje je rychlé - někdy je vložen jen krátký odstavec, kdy teprve po pár větách zjistíme, o kom je vlastně řeč - a pak zase jinam… Mně to nevadilo, jen to umocnilo ten pocit rychlosti a překotně se ženoucích událostí. A velké plus za jižní Afriku, pro mě prostě nové, nevídané; tolik věcí mě překvapilo, tolik věcí je odlišných… Jen jsem měla občas v tom fofrujícím ději trochu potíže se v mnoha detailech orientovat, občas jsem se musela vracet a něco mi – přiznávám - v jednání a motivaci lidí ani nedocvaklo. Uznávám, že to asi není chyba knihy, ale spíš důsledek mého přerušovaného občasného čtení při té hrůze uplynulého týdne, cožpak si dnes lze sednout do křesla a v pohodě si celý večer číst…? Čtyři plus.... celý text

Anča a Pepík 5 - komiks 2018, Lucie Lomová

Poslední díl „pentalogie“ myších detektivních komiksů nesmí v naší rodině chybět. A co jednou, rovnou dvakrát… Stále jsme se o jednotlivé díly přetahovali… („Kdo má zrovna teď jedničku?" „Kam jste zašantročili trojku?“) No, nebudete tomu možná věřit, ale v naší širší rodině máme téměř dvě kompletní paré, obdivuhodný myší svět zamořil na chalupě ten náš, naštěstí jsou to jen myšky na papíře, k těm chlupatým skutečným se bohužel chováme trošku hůř… (ale vnučka to ještě vědět nemusí).... celý text

Deník v dopisech 2012, Vincent van Gogh

Po strhující knize „Já, Vincent“ Jiřího Žáka jsem sáhla po tomto „deníku“ v dopisech. Fenomén Vincent van Gogh mě pohltil, při četbě Vincentových dopisů, vesměs bratru Theovi, jsem si uvědomila, jak sečtělý, vnímavý i literárně nadaný člověk to byl. Malovat začal až ve 27 letech, žádné výtvarné vzdělání, jen tvrdá práce samouka plná kliček, zklamání, chudoby a neúspěchů. Oficiálně se prodal za jeho života jen jediný obraz, jinak s nimi občas platil za bydlení, stravu a jeho obrazy často končily jako tapeta nebo v horším případě jako otop… Vztah s bratrem byl neuvěřitelný, takové pouto, a navíc - bez bratrovy trvalé finanční pomoci by svět neměl ani geniálního malíře Gogha… Knížka je malá a reprodukované obrázky ještě menší, ale v zásadě to nevadí, plusem je obrovské množství obrazů a náčrtů, které skvěle ilustrují deníkové texty. A dnes si můžete většinu Goghových obrazů vyhledat na netu. A tak si říkám, co by tak Vincent, který se tak trpce vyjadřoval o nezájmu o své obrazy, říkal tomu, že jeho obrazy se dnes draží za desítky milionů dolarů; snad tam nahoře v tom malířském nebi cítí aspoň trochu zadostiučinění… „Používat vždycky a inteligentně ty krásné tóny, které barvy samy tvoří, když je člověk na paletě lomí, znovu - vycházet ze své palety, ze svého názoru na to, jak zacházet s barvami, aby byly pěkné, to je něco jiného, než strojově a otrocky kopírovat přírodu. Vezměme jiný příklad: představ si, že mám malovat podzimní krajinu, stromy se žlutými listy. Dobře - co na tom, když to pojmu jako symfonii ve žluté, jestli moje základní žlutá je, nebo není stejná jako žlutá, jakou mají listy, na tom málo sejde…“... celý text

Devátá oběť 2019, Dana Stabenow

Největším plusem je samozřejmě Aljaška a její mrazivé severské prostředí. Sníh, ledové pustiny, těžký život v obležení chladné divočiny. No a samozřejmě lidi – zajímavé okénko do života aleutské kultury, která se pomalu ztrácí v náporu moderní civilizace, k tomu ještě zajímavě namixované s dávnými ruskými vlivy. Hlavní hrdinka Kate ve mně občas vzbuzovala lehké mindráky; co ta všechno zvládla…. Žít na osamělé usedlosti, naštípat dříví na zimu, opravit sněžný skútr, zpacifikovat několik chlapů, bravurně zacházet s puškou, vyběhnout na mnohatisícový ledový Angqaq, zatančit si na aleutském potlachu nebo s polární září, a taky - s nasazením vlastního života - odhalit vraha. Ale nemyslím to ironicky, prostě svérázná, aljašským životem zocelená žena s aleutskými kořeny, která si poradí úplně se vším, i s další svéráznou Aleutkou, vlastní babičkou se jménem, světe div se, Jekatěrina. Poněkud pomalejší styl, hodně konverzace, vystřídané náhlou akcí, občas něco suchého humoru, fajn je i polovlčice Obluda.... celý text

Nedobytná šifra 2011, Arnošt Vašíček

Velké plus za Voynichův rukopis, jednu z nejzáhadnějších středověkých knih s neuvěřitelnými ilustracemi. Fantazii jsou dveře dokořán, autor se téhle záhady chopil s vervou a jeho nápady a předložené indicie jsou rozhodně zajímavé. (Spojitost s autorovou „Ztracenou bránou“, což je něco mezi sci fi a fantasy.) Nedobytnou šifru naproti tomu beru jako pokus o literaturu faktu se závěry víc než odvážnými, ale proč ne… „Za devatero horami, za devatero řekami…“, říká se v pohádkách, víme ale, proč je těch hor a řek zrovna devět? I na to se autor pokusí odpovědět, kromě jiného…... celý text

Hluboký hrob 2016, Steve Robinson

Po pár letech jsem zkusila druhý díl. Na mě takové moc románové; dvě časové linky, byť je obvykle mívám ráda, mi tentokrát tolik nesedly – milostné a rodinné vztahy a jedno malé nedorozumění a jedna malá lež na konci druhé světové války, na které se nabalí tolik zamotaných vztahů a událostí, až se mi to zdá příliš. To vše řešeno v době současné na zakázku hlavním hrdinou genealogem, který se snaží dávné utajené události rozklíčovat a sám přitom nasazuje vlastní život. Plusem je celkem dobře naznačená atmosféra čtyřicátých let v britské konzervativní společnosti a všechny negativa spojená s tehdejší přísnou křesťanskou morálkou tzv. lepší společnosti (přemýšlím, zda má nějaký význam, že se jedná v anglosaském, převážně protestantském prostředí, o katolíky, ale ano, neblaze proslulé Magdaleniny prádelny a podobné instituce, vesměs katolické...). I když jde - zvlášť v druhé části - o docela napínavé čtení, celkově mě to chytlo přece jen míň, než bych čekala…... celý text

Temný cypřiš 2008, Agatha Christie

„Bohužel nemá dobrý vkus a dává přednost povýšeneckému oslovi s velkým nosem, co se tváří jako melancholický kůň.“ Nadhled, lehký humor, žádné děsuplné drastické a lekací scény, jak známe z dnešních thrillerů. Proto čtu Agathu ráda. Dřív mi poněkud jednoduché psaní a jednoduché vztahy v jejích detektivkách trochu vadily, dnes je právě proto vyhledávám. Zavraždění jsou většinou stařenky nebo stařečkové, co mají život za sebou (co na tom, že v autorčiných představách to byli šedesátníci…), občas nějaký veskrze nesympatický člověk, prostě žádné drámo… Autorka nepíše své příběhy proto, aby nás děsila, ale aby bavila; její knížky jsou báječná hra, jako by na nás pomrkávala, tak schválně, kdo bude tentokrát vrah, ale pozor, hodně jsem to zamotala… Tady ovšem Aghatha přece jen trošku přitvrdila, neprozrazuji, zajímavý a netypický je i soudní proces. Film s Poirotem-Suchetem jsem kdysi viděla, takže jsem přeci jen tak trochu tušila, jaký bude konec, ale jen tušila… Konce detektivek se snažím rychle zapomenout, má to své výhody. Ale nevadilo, i tak jsem si to užila. Čtyři plus.... celý text

Já, Vincent 2020, Jiří Žák

Tomu, že ten příběh vypráví sám Vincent van Gogh, prostě věříte. Autentické, syrové, přímo od srdce. S malířem prožíváte všechny sny, trápení, chvíle štěstí i zoufalství. A zejména jeho malování; způsob, jakým se dívá na své předlohy, ať už jsou to lidé nebo příroda, jak se při tvorbě trápí, jak svět vnímá prostřednictvím barev, jak malováním odhaluje své nitro… Naladěni na malířovu notu s ním prožijete i chvíle šílenství. Obdivuhodné čtení, velká poklona autorovi. Zajímavý doslov. Během četby jsem si vyhledávala obrazy v knížce uvedené, ať už to byly zprvu Goghovy vzory, nebo později jeho vlastní tvorba; bez současného vnoření se do jeho obrazů je četba jen polovičním zážitkem. * „Kdybych chtěl někdy namalovat hvězdy nad Saint-Rémi, pak bych namaloval hluboké modré nebe, do kterého bych přimísil proužky bílé a lehce žluté. Hvězdy by měly velké žluté jádro, ze kterého by se odvíjel vír jejích zlatých vlasů. Byl by to dramatický obraz, nic mírného a mírumilovného. Každý, kdo by se na ten obraz podíval, by ucítil rotaci těch hvězd, vesmírné víření, které by způsobovalo závrať. Hvězdy by se točily zleva doprava a zprava doleva, jako kdyby neměly žádný limit, žádné hranice. Byly by nekonečné, jako nebe i naše zraky. Prolínaly by se navzájem, opilecky by spolu tančily, jako já s polem. Jako já se slunečnicemi. Jako my, lidé, s našimi dušemi. Ne, nebyl by to chaos, jak by se na první pohled mohlo zdát, bylo by to smysluplné vesmírné kroužení, vesmírné vědomí něčeho, co nazýváme nekonečnem. Byly by to nekonečné hvězdy.“ …„Kdybych někdy chtěl namalovat hvězdnou noc, namaloval bych ji takhle.“ * Ano, když se podíváte na Goghovu Hvězdnou noc, tančí tam hvězdy i nebe… ----------------------- A po četbě doporučuju shlédnout nevídaný animovaný film S láskou Vincent (z r. 2017), tady Goghovy obrazy obživnou v neuvěřitelné kulise filmového příběhu.... celý text

Anča a Pepík 4 - komiks 2017, Lucie Lomová

Chytré a statečné myšky Anča a Pepík stojící vždy na straně spravedlnosti v propracovaném ušínském myším světě. Už čtvrté pokračování, tentokrát jsou příběhy trochu košatější a zamotanější, ale baví pořád stejně. Čte celá rodina, doslova, protože když někdo odpadne, vnučka okamžitě přenese knížku jinému členu rodiny. A co je zajímavé, nikomu to nevadí, protože Anču a Pepíka milujeme prostě úplně všichni! A co je možná ještě zajímavější? První knižní díl komiksu vůbec nebyl určen pro tehdy tříletou vnučku, ale byl to v naší rodině dárek pod stromeček mezi dospělými (ano, nostalgická vzpomínka na dávný Čtyřlístek…) Vnučka si později chodila knížku ke svému strýčkovi půjčovat a byla moc překvapená, jak báječná četba jsou knížky dospělých…... celý text

Anča a Pepík 2 - komiks 2016, Lucie Lomová

Skvělé myší detektivky v komiksové podobě! V naší rodině hodnotíme ve věkové kategorii 4 až 60 pětinásobným švihnutím myšího ocásku. (Podrobnější komentáře 1. a 3. díl.)... celý text

Sleduji tě 2021, Michael Robotham

Čtivé, zamotané, napínavé, psycholog Joe má tady opravdu hodně co na práci, na mě ale zase zamotané skoro až moc, první půlka skvělá, pak začal příběh košatět, bobtnat a možná přešlapovat na místě, až do akčního závěru (to je už běžná osnova dnešních detektivních thrillerů, snažím se na to zvyknout). Linie ujetého stalkera dobrá, druhá linie zápletky, ta psychiatrická – jak to popsat bez spoilerů… se mi zdála už poněkud přitažená za chlupy, ale to je taky něco, na co si v současné thrillerové tvorbě zvykám, neobvyklost a originálnost zápletky se cení víc než jednoduchost a uvěřitelnost… Nicméně autor píše dobře, k pachateli se nedošlo náhodou, ale pátráním a logickým rozplétáním indicií, za což palec nahoru, průběžné vstupy tajemného pronásledovatele v ich formě jsou mrazivé a přispívají k poněkud děsivé atmosféře, Joe a Vincent jsou fajn chlapi a ráda se s nimi zase příště setkám, takže celkově hodnotím kladně.... celý text