rosalee3974
přečtené 179
Kdepak jsi, krásný světe
2022,
Sally Rooney
S přihlédnutím k tomu, že se mi knížka vůbec, ale vůbec nelíbila, nad ní přemýšlím na můj vkus až příliš dlouho. Asi nejdominantnější pocit je rozhořčení. Nelíbil se mi styl, jakým je knížka psaná, nezaujala mě žádná z postav. Má to být satira na dnešní mladou generaci, nebo to autorka myslí vážně? Chtěla tím poukázat, jak moc plytká a sebou pohlcená tato generace je, nebo je přesvědčená, že jde naopak o její výkvět? U filozofických částí jsem se musela smát. Asi nejvíce mi v hlavě utkvěly ty, které se týkaly přemíry plastů a špatného kapitalismu. Obojí jsou sice důležitá témata ve společnosti, ale jejich reflexe v knize byla tak povrchní a tak moc generická, jako kdyby je tam autorka napsala jen proto, aby je zmínila (a získala tak titul "nejvlivnější autorka své generace"), protože nic jiného ji při myšlence na vlastí generaci nenapadlo. Když nad tím ale přemýšlím, možná to byl záměr. Možná postavy opravdu měly všem připadat plytké a, promiňte mi ten výraz, na svůj věk docela hloupé a sebestředné. Pak se ale nabízí otázka, co tím vlastně chtěla autorka říct? Takhle vnímá svou generaci? Dost nelichotivý obrázek, na druhou stranu ale nejspíš pohotově nastavené zrcadlo. Z knížky jsem si odnesla poučení, že až se i já za pár let stanu třicátníkem, takhle dopadnout určitě nechci.... celý text
Deník knihkupce
2019,
Shaun Bythell
Vůči podobným knihám, tedy různým deníkům otců, matek, učitelů/učitelek a dalších možných i nemožných entit jsem vždy trochu víc podezřívavá a z pravidla je ani nečtu, ani nekupuji. Deník knihkupce mě však mile překvapil. Možná i díky tomu, že jsem sama, byť krátce pracovala v knihkupectví. Překvapilo mě, že zákazníci těchto obchodů jsou všude stejní. Některé zážitky, které Shaun Bythell vylíčil na stránkách svého deníku jsem zažila také, tudíž jsem se při čtení musela potutelně usmívat. Kniha se čte lehce, ale nedoporučuji ji číst soustavně několik hodin. Je to spíš takové nenáročné, odpočinkové čtení o běžném životě knihkupce. Líčení je to ale natolik upřímné a střízlivé, že se nakonec loučíte jen s těžkým srdcem. Druhý díl si rozhodně nenechám ujít a doufám, že se jednou podívám i do samotného knihkupectví.... celý text
Motocyklové deníky
2006,
Ernesto Che Guevara
"V Cuzcu se člověk neubrání vzpomínkám. Nehmatatelný prach z jiných dob se usazuje na jeho ulicích a zvedá se, když někdo poruší klid slavného jezera a pošlape jeho podstatu." Nebudu lhát, po deníku jsem sáhla hlavně proto, že jej napsala celkem kontroverzní historická osobnost. Chtěla jsem se proto dozvědět něco víc o Che Guevarovi samém a deníky se mi jevily jako dobrý začátek před tím, než se zcela ponořím do literatury faktu. Netušila jsem, co mám očekávat, a snad právě díky tomu jsem byla o to víc překvapená tím, že Che nepíše vůbec špatně. Jelikož mě deníky z cest nikdy moc nebavily, předpokládala jsem, že i jeho vyprávění o cestě po Jižní Americe bude spíš nezáživné. Che Guevara si dal ale na výsledném textu záležet a vložil do něj něco víc, než jen popisy útrap cestování, líčení krajiny a lidí. Deník samotný je poměrně krátký. Z jeho formy bych usoudila, že nebyl psán bezprostředně, ale s odstupem času (pokud se mýlím, tak čest autorovi). Nenajdeme tu popis každého dne, spíš takové volné vyprávění. Můj původní záměr, tedy sledovat postupný vývoj Ernesta jakožto studenta medicíny ke komunistickému revolucionáři, mi tím pádem v tomto případě připadá trochu nemožný. Ačkoliv se u Motocyklových deníku zřeknu hodnocení hvězdičkami, jelikož mi to přijde v tomto případě spíš nepatřičné, nemohu je zcela ani odsoudit k zavržení. Kniha se nečte špatně, není to ani ztráta času. Místy až poetický text působí v silném kontrastu s Che Guevarou jakožto "killing machine", jak jej vylíčil v doslovu Stanislav Škoda, a je to kontrast o to více podporující kontroverznost Ernesta Che Guevary.... celý text
Vyvraždění rodiny Greenů
1990,
S. S. Van Dine
Hned na úvod musím přiznat, že jsem se k této detektivce dostala díky skvělé televizní inscenaci z roku 2002. Pod jejím silným vlivem jsem s chutí sáhla i po knize a nebyla jsem zklamaná. Je to svižně psaná detektivka z 20., či 30. let 20. století, což se mi samo o sobě zamlouvalo již při sledování filmu. Hodně mi připomíná díla sira A. C. Doyla a Agathy Christie, a jelikož jsem na detektivkách především druhé zmíněné prakticky vyrůstala, sedl mi i S. S. Van Dine. Jelikož případ rodiny Greenů nastavil laťku hodně vysoko, jsem zvědavá na další knihy ze série Philo Vance.... celý text
Vysněný život Ernesta G.
2014,
Jean-Michel Guenassia
První přečtená kniha v roce 2023 a hned po prvních stránkách jsem byla šťastná, že jsem si zvolila právě ji. Původně jsem si myslela, že k ní nebudu mít žádné výhrady, nicméně v průběhu čtení se několik málo výtek objevilo. Příběh jako takový je skvělý. Líbil se mi život Josefa Kaplana, především jeho část v Alžíru. Bylo to pro mě něco exotického, navíc jsem si ke čtení pouštěla jeho milovaného Gardela, tudíž to mělo tu pravou atmosféru. Děj byl nádherně plynulý, knížku jsem četla jedním dechem a skoro jsem se až zapomínala (hlavně ve vlaku), protože jsem nedokázala přestat číst. Předpokládala jsem, že taková bude celá knížka, nicméně jsem se zmýlila. Ve chvíli, kdy se Josef vrátil do Československa, jsem měla najednou při čtení pocit, že se děj jaksi zadrhává. Protože se Kaplanův příběh odehrává prakticky celé 20. století, bylo potřeba některé části trochu popohnat. A to se mi právě už moc nelíbilo. Text byl spíše popisný, díky historickému kontextu trochu připomínal učebnici dějepisu. V těchto částech byly i dialogy poněkud škrobené, události poněkud neuvěřitelné (např. setkání Josefa s Pavlem, to na mě vyloženě působilo jako "lazy writting", ale je to čistě můj osobní názor). Z celé této části, tedy od Josefova návratu domů až po jeho přestěhování do Kamenice, jsem neměla dobrý pocit a oproti předchozí části jsem byla i dost zklamaná. Závěrečná část knihy, tedy působení Josefa a jeho rodiny v zotavovně, to bylo ovšem něco zcela jiného a mé mínění o knize se vrátilo k počátečnímu nadšení. Celkový dojem z autora mám kladný, přidávám jej na seznam svých oblíbených autorů a těším se, až si přečtu jeho další knihy.... celý text
Dvacet tisíc mil pod mořem
2015,
Jules Verne
Má poslední přečtená kniha roku 2022 a musím říct, že šlo o skvělou volbu. Od Julese Vernea jsem četla pouze Cestu do středu Země, a to cca před 10 lety. Styl, jakým Verne píše, jsem si tedy pamatovala jen velmi matně, ale jak jsem se brzy přesvědčila i u této knížky, tak zcela správně. I v tomto případě se čtenář nevyhne menším "lekcím" z přírodopisu, to ale není vůbec na škodu. Naopak, vodní svět je o to pestřejší a živější. Tyto pasáže samotný děj nezdržují, ten naopak plyne zcela přirozeně, až je člověku líto, že tak náhle skončí. Dnešní čtenář je bohužel ochuzen o úžas nad skvělými technickými vynálezy, které za časů Vernea ještě neexistovaly. Během četby jsem proto často přemýšlela nad tím, jak se musel cítit čtenář z konce 19. století, který poprvé nejen tento, ale jakýkoli Verneův román četl.... celý text
Hodiny z kostí
2019,
David Mitchell
Nejspíš jsem neměla knížku číst krátce po tom, co jsem se otřepala po horečkách - třeba by mě méně rozčilovala. Pravdou ale je, že ačkoliv Mitchell píše skvěle, jak jsem se už nedávno přesvědčila v případě Hybatelů a Atlasu mraků, v tomto případě mě některé části neuvěřitelně iritovaly svou zdlouhavostí a zdánlivou nesouvislostí s dějem. Ale jak říkám, mohlo to být jen tím, že mi při čtení ještě nebylo stoprocentně dobře. Když se na to podívám z druhé stránky, Hodiny z kostí nejsou vůbec špatná kniha. Ano, fungují na stejném principu jako Atlas mraků a Hybatelé, což byl také v jednu chvíli důvod, proč mě kniha začala nudit. Nicméně Mitchellova schopnost představit na pár desítkách stránek mikrosvět konkrétních postav, je neuvěřitelná a skvělá. Právě proto jsem ji dočetla i přes nutkání ji odložit a nechat rozečtenou. Ale vzhledem k tomu, že jsem během posledních čtyř měsíců od Mitchella přečetla už tři knížky, ráda si od něj zas na chvíli odpočinu.... celý text
Prokletí vran
2017,
Paul Tobin
Tento zaklínačský komiks bohužel hodnotím nejmenším počtem hvězdiček. Nevadila mi kresba, ani námět příběhu - obojí bylo podle mě skvělé. Skloubení obojího do výsledné podoby nebylo ale nejšťastnější. Spousta pasáží mi v komiksu přišla nadbytečná a zbytečně odváděla pozornost jiným směrem. Nejspíš šlo o lehkou narážku na vedlejší questy ze hry (což mě upřímně pobavilo), nicméně ve chvíli, kdy byla hlavní zápletka na první dobrou matoucí a zdánlivě nesouvislá, mi tyto pasáže překážely. Některé úseky pak v příběhu nemusely být vůbec - zbytečně jej zatížily o nové, pomíjivé postavy, nad jejichž významem v celém komiksu stále dumám. Až ve druhé části příběhu, lépe řečeno pár stránek před koncem, bylo konečně čeho se chytnout a příběh začal dávat smysl.... celý text
