rosalee3974 komentáře u knih

Knížku jsem přečetla za dvě odpoledne, myslím ale, že se dá přečíst i rychleji, je poměrně krátká a čte se dobře. A to i navzdory tématu, ze kterého člověku dobře není. Zůstává mi rozum stát nad tím, v čem tady lidé relativně nedávno museli žít. Díky tedy za tuto knížku (a neméně dobrý film). Od tohoto autora si určitě ještě něco přečtu.

4 25.08.2024

Tato knížka mě mile překvapila. Rowlingovou znám pouze z Harryho Pottera, nevěděla jsem tedy, co očekávat od jejích knížek pro dospělé. Není to sice perfektní, jsou zde pasáže ve vyšetřování, které trochu drhnou a jsou přitažené za vlasy. Ale celkově se mi kniha četla neuvěřitelně dobře, stačil mi na ni prakticky jeden víkend. Předchozí čtenáři zmiňují, že by kniha mohla být kratší, což respektuji, i když musím dodat, že jsem na žádnou nadbytečnou nebo nudnou pasáž nenarazila. Naopak jsem ráda, jak detailně jsme byli uvedeni do životů hlavních postav. Určitě budu v této sérii pokračovat.

9 28.03.2024

(SPOILER) Z této knížky jsem zklamaná, protože jsem očekávala (dle kladných recenzí) mnohem více. Nápad samotný je skvělý, ale zpracování trochu pokulhává. Svět Sila je takový nemastný neslaný, plytký, člověk se do něj během knížky moc nevcítí. Postavy byly už o něco lepší, ačkoliv nakonec nemohu říct, že by mi na některé nějak zvlášť záleželo, nebo že by některá upoutala mou pozornost. Musím uznat, že některé napínavé části byly navzdory výše psanému opravdu dobré, ale jelikož tvoří pouze zlomek knihy, hodnocení příliš neovlivní. Druhá část knihy, odehrávající se po poměrně zásadním plot twistu, který zde nechci vyzradit, mě dost zklamala, konkrétně chování Jules, od které bych očekávala rozumnější úsudek a zvážení situace. Její dějová linka na mě v této části působila uměle, jako kdyby se jí různé situace děly jen proto, aby kniha byla delší a napínavější.
Můj dojem ze Sila je tedy horší, než bych čekala, a v tuto chvíli mě odrazuje od pokračování v dalších knihách této série.

5 21.03.2024

Nemyslím to zle, ale je to takový ten líbivý, až kýčovitý příběh, v němž postavám vše vychází, osud jim hraje do noty, a pokud ne, vždy se po pár kapitolách vše vyjasní a pěkně uzavře. A vlastně proč ne. Někdy člověku stačí i takové čtení a popravdě jsem si myslela, že to bude mnohem horší. Hvězdu navíc přičítám za prostředí irského venkova, které se mi od začátku moc líbilo, i díky tomu, že jsem kus Irska navštívila.

5 13.03.2024

(SPOILER) Dala bych i více hvězdiček, ale vzhledem k tomu, že mě 2/3 knihy skutečně nebavily a nedokázaly mě přesvědčit o tom, že chci sledovat krátký příběh zrovna těchto postav, dávám jen tři.

Možná bych knihu hodnotila i lépe, kdyby James myslel i na něco jiného než na to, jak Ellie dostat do postele. Určitě bych uvítala i to, kdyby bylo více popsáno jinak neuvěřitelně zajímavé povolání britského diplomata v Československu v 60. letech v případě Sama, bohužel se jeho myšlenky až příliš často točily u srovnání jeho skomírajícího vztahu s prudérní Britkou a nově vznikajícího vztahu s povolnou Češkou.

Knihu táhnou dolů, dle mého názoru, naštěstí ne moc časté kapitoly, které ve stručnosti shrnovaly stylem dětské encyklopedie důležité pojmy českých (československých) dějin.

Dějinomilové si přijdou na své, protože autor dokázal využít, byť dle mého názoru dost povrchně, skutečně celou plejádu pojmů, které by nám všem měly něco říkat: Jan Masaryk, Milada Horáková, protektorát, Únor 48, monstrprocesy, Mnichov atd. atd. Jak ale říkám, zapracování do samotného příběhu bylo příliš hrubé, jako kdyby si autor jednotlivé pojmy a události z československých dějin sepsal na seznam a u každého pak dělal fajfku za to, že ho teda nějak v příběhu zmínil.

4 15.02.2024

Od Anthonyho Ryana jsem jako první četla první díl série Stín krkavce a matně si pamatuji, že jsem z ní byla nakonec nadšená, ačkoliv ze začátku jsem měla výhrady. Sérii jsem bohužel nedočetla, ale mám v plánu se k ní vrátit v budoucnu. Po této krátké a dávné zkušenosti mi ale něco říkalo, že s Ryanem nemůžu šlápnout vedle a tak jsem zkusila Oheň probuzení. Ten nás uvádí do úžasného světa, nazíraného třemi hlavními, nebo lépe řečeno nejhlavnějšími postavami, těch hlavních je tam hned několik. Kapitoly pěkně plynou, jsou akční a nabušené informacemi, až vám jde hlava kolem. Upřímně se divím, že kniha nezískala více procent od čtenářů, protože je skutečně jedna z těch lepších.

2 12.02.2024

(SPOILER) Láme mi to srdce, protože jsem ještě po Infernu, které se mi moc nelíbilo, Browna hájila, jako dobrého spisovatele. Ano, je to tak trochu sci-fi, ale vždyť číst se to dá. Nu dobře, kromě Inferna jsem četla jen Šifru mistra Leonarda, a už v té době jsem byla pod těžkým vlivem poměrně dobré filmové adaptace, takže zas takový odborník na Brownovu tvorbu nejsem. Ale Počátek? Snad je to jen mou vinou, možná jsem četla nepozorně a spoustu věcí, které se mi nelíbily, nebo mi v knize chyběly, jsem možná jen zapomněla. Ale stejně mám po přečtení takový nespokojený pocit, jako když vám po nějakém pití nebo jídle zůstane pachuť v ústech.

V prvé řádě zápletka. Nevím, jestli je to tím, že už žiju v době, kdy jsme si na určitou formu umělé inteligence tak trochu zvykli, ať už přímou zkušeností, nebo díky četným sci-fi seriálům a filmům na toto téma. Nu každopádně Kirschova teorie, alespoň její druhá část pro mě zkrátka nebyla tak šokující (tu první jsem sice asi pochopila, ale wow efekt se taky nedostavil). A byla jsem vlastně tak trochu zklamaná, protože autor si vybral dobrý cíl, ale trefil se na jeho samý okraj, který podle mě nestačí k tomu, aby z něj všem církvím světa spadla čelist. V tom námětu byl obrovský potenciál na téma "lidé hrající si na bohy a tvořící novou formu bytostí", který ale nebyl vytěžen na maximum.

Také mi přišlo, že byl Brown při psaní děje tak trochu lenoch. U některých klíčových postav mi už zkrátka nestačí, že jejich charakterové vlastnosti jsou pouze konstatovány bez jakékoli backstory, která by jim dala pevný základ a postavu učinila skutečnější. Chápu, že například Valdespino byl konzervativní katolík, Brown nás na to upozorňuje hned ve dvou (ne-li více) kapitolách, ale já bych ráda věděla, proč je tenhle popis to první, co se ostatním postavám vybaví, když nad Valdespinem přemýšlejí. Měl Valdespino nějaký ultrakonzervativní projev? Zakázal rozvody, antikoncepci, něco takového?

Rozumím záměru autora udělat knížku napínavou. Ale je poměrně otravné a vyčerpávající, když se na konci téměř každé kapitoly dočtete, že postava A na něco přijde, je šokovaná, ukáže to postavě B, ta je taky šokovaná, obě pochopí, že to zcela mění situaci, ale čtenáři se tato pointa vyjeví až v následující kapitole, nebo po dvou dalších kapitolách, které se zabývají zase jinými postavami. Asi to tam nebylo zas tak často, ale kdyby tam toho bylo méně, nezlobila bych se. Ono to totiž po chvíli přestane bavit, protože se čtenář začne cítit tak nějak odcizeně. Děj ho do sebe tolik nevtahuje, když na pointy musí čekat. Mám takové tušení, že se to dá dělat i obráceně. Vyjevit, na co postavy přišly, šok z toho nechat rezonovat ve čtenáři, ale touto dějovou linkou pokračovat zase až po pár následujících kapitolách. Díky tomu už čtenář ví, co se stalo a uvědomuje si, že to je zásadní, ale zatím neví, jaké následky by to mohlo mít, a proto má motivaci číst dál.

Když si zpětně čtu, co jsem napsala, připadám si až moc kritická. Někdo může mé výhrady označit za drobnosti a asi by měl pravdu. Jsou to ale právě tady ty malé detaily, které mají za úkol z Brownových jinak vcelku slušných bedekrů udělat romány.

6 15.01.2024

Jak už jsem psala v komentáři u knihy Deník farářky, Zpověď farářky jde v rozebíraných tématech skutečně do hloubky, neřkuli až na dřeň jak paní farářky, tak čtenáře. Paní farářka si zasluhuje obdiv už jen kvůli tomu, že šla v mnohých ohledech s kůží na trh, a to i přesto, že ví, jak lidé dokáží slovem (paradoxně hlavně na internetu) ublížit.

Nemyslím si, že by knihu měli číst pouze věřící, ku prospěchu by mohla posloužit všem bez rozdílu vyznání. Alespoň k pozastavení se, k nahlédnutí, jak o různých vážných věcech v životě přemýšlejí jiní lidé.

Oproti knize Zpověď farářky je deník takový odlehčený a spíše "povrchový" náhled do života farářky. Povrchový dávám do uvozovek, aby to neznělo příliš kriticky, není to tak myšleno. Je to takové milé první seznámení s milou paní farářkou a je pochopitelné, že některá témata jsou tam odlehčená, jako by si paní farářka vytyčila hranici, za kterou už čtenáře nepustí - ostatně když se s někým poprvé seznámíte, také na něj nevychrlíte nejniternější pocity a myšlenky. Z mé strany to tedy není výčitka.

O jednu hvězdu méně dávám z toho důvodu, že jsem si vzápětí přečetla Zpověď farářky, která je ve všech směrech mnohem vážnější a člověka více podněcuje k vlastní zpovědi nebo alespoň sebereflexi.

Co se mi trochu nelíbilo, byly některé rozhovory - měla jsem pocit, že redaktor/ka se na něco zeptal/a, ale odpověď paní farářky se otázky příliš netýkala. Ale snad to bylo jen mé osobní neporozumění.

9 03.01.2024

S přihlédnutím k tomu, že se mi knížka vůbec, ale vůbec nelíbila, nad ní přemýšlím na můj vkus až příliš dlouho. Asi nejdominantnější pocit je rozhořčení. Nelíbil se mi styl, jakým je knížka psaná, nezaujala mě žádná z postav.

Má to být satira na dnešní mladou generaci, nebo to autorka myslí vážně? Chtěla tím poukázat, jak moc plytká a sebou pohlcená tato generace je, nebo je přesvědčená, že jde naopak o její výkvět?

U filozofických částí jsem se musela smát. Asi nejvíce mi v hlavě utkvěly ty, které se týkaly přemíry plastů a špatného kapitalismu. Obojí jsou sice důležitá témata ve společnosti, ale jejich reflexe v knize byla tak povrchní a tak moc generická, jako kdyby je tam autorka napsala jen proto, aby je zmínila (a získala tak titul "nejvlivnější autorka své generace"), protože nic jiného ji při myšlence na vlastí generaci nenapadlo.

Když nad tím ale přemýšlím, možná to byl záměr. Možná postavy opravdu měly všem připadat plytké a, promiňte mi ten výraz, na svůj věk docela hloupé a sebestředné. Pak se ale nabízí otázka, co tím vlastně chtěla autorka říct? Takhle vnímá svou generaci? Dost nelichotivý obrázek, na druhou stranu ale nejspíš pohotově nastavené zrcadlo.

Z knížky jsem si odnesla poučení, že až se i já za pár let stanu třicátníkem, takhle dopadnout určitě nechci.

2 28.03.2023

Vůči podobným knihám, tedy různým deníkům otců, matek, učitelů/učitelek a dalších možných i nemožných entit jsem vždy trochu víc podezřívavá a z pravidla je ani nečtu, ani nekupuji. Deník knihkupce mě však mile překvapil. Možná i díky tomu, že jsem sama, byť krátce pracovala v knihkupectví. Překvapilo mě, že zákazníci těchto obchodů jsou všude stejní. Některé zážitky, které Shaun Bythell vylíčil na stránkách svého deníku jsem zažila také, tudíž jsem se při čtení musela potutelně usmívat.
Kniha se čte lehce, ale nedoporučuji ji číst soustavně několik hodin. Je to spíš takové nenáročné, odpočinkové čtení o běžném životě knihkupce. Líčení je to ale natolik upřímné a střízlivé, že se nakonec loučíte jen s těžkým srdcem.
Druhý díl si rozhodně nenechám ujít a doufám, že se jednou podívám i do samotného knihkupectví.

4 19.02.2023

(SPOILER) "V Cuzcu se člověk neubrání vzpomínkám. Nehmatatelný prach z jiných dob se usazuje na jeho ulicích a zvedá se, když někdo poruší klid slavného jezera a pošlape jeho podstatu."

Nebudu lhát, po deníku jsem sáhla hlavně proto, že jej napsala celkem kontroverzní historická osobnost. Chtěla jsem se proto dozvědět něco víc o Che Guevarovi samém a deníky se mi jevily jako dobrý začátek před tím, než se zcela ponořím do literatury faktu. Netušila jsem, co mám očekávat, a snad právě díky tomu jsem byla o to víc překvapená tím, že Che nepíše vůbec špatně. Jelikož mě deníky z cest nikdy moc nebavily, předpokládala jsem, že i jeho vyprávění o cestě po Jižní Americe bude spíš nezáživné. Che Guevara si dal ale na výsledném textu záležet a vložil do něj něco víc, než jen popisy útrap cestování, líčení krajiny a lidí.

Deník samotný je poměrně krátký. Z jeho formy bych usoudila, že nebyl psán bezprostředně, ale s odstupem času (pokud se mýlím, tak čest autorovi). Nenajdeme tu popis každého dne, spíš takové volné vyprávění. Můj původní záměr, tedy sledovat postupný vývoj Ernesta jakožto studenta medicíny ke komunistickému revolucionáři, mi tím pádem v tomto případě připadá trochu nemožný.

Ačkoliv se u Motocyklových deníku zřeknu hodnocení hvězdičkami, jelikož mi to přijde v tomto případě spíš nepatřičné, nemohu je zcela ani odsoudit k zavržení. Kniha se nečte špatně, není to ani ztráta času. Místy až poetický text působí v silném kontrastu s Che Guevarou jakožto "killing machine", jak jej vylíčil v doslovu Stanislav Škoda, a je to kontrast o to více podporující kontroverznost Ernesta Che Guevary.

Hned na úvod musím přiznat, že jsem se k této detektivce dostala díky skvělé televizní inscenaci z roku 2002. Pod jejím silným vlivem jsem s chutí sáhla i po knize a nebyla jsem zklamaná. Je to svižně psaná detektivka z 20., či 30. let 20. století, což se mi samo o sobě zamlouvalo již při sledování filmu. Hodně mi připomíná díla sira A. C. Doyla a Agathy Christie, a jelikož jsem na detektivkách především druhé zmíněné prakticky vyrůstala, sedl mi i S. S. Van Dine. Jelikož případ rodiny Greenů nastavil laťku hodně vysoko, jsem zvědavá na další knihy ze série Philo Vance.

4 23.01.2023

(SPOILER) První přečtená kniha v roce 2023 a hned po prvních stránkách jsem byla šťastná, že jsem si zvolila právě ji. Původně jsem si myslela, že k ní nebudu mít žádné výhrady, nicméně v průběhu čtení se několik málo výtek objevilo.

Příběh jako takový je skvělý. Líbil se mi život Josefa Kaplana, především jeho část v Alžíru. Bylo to pro mě něco exotického, navíc jsem si ke čtení pouštěla jeho milovaného Gardela, tudíž to mělo tu pravou atmosféru. Děj byl nádherně plynulý, knížku jsem četla jedním dechem a skoro jsem se až zapomínala (hlavně ve vlaku), protože jsem nedokázala přestat číst. Předpokládala jsem, že taková bude celá knížka, nicméně jsem se zmýlila.

Ve chvíli, kdy se Josef vrátil do Československa, jsem měla najednou při čtení pocit, že se děj jaksi zadrhává. Protože se Kaplanův příběh odehrává prakticky celé 20. století, bylo potřeba některé části trochu popohnat. A to se mi právě už moc nelíbilo. Text byl spíše popisný, díky historickému kontextu trochu připomínal učebnici dějepisu. V těchto částech byly i dialogy poněkud škrobené, události poněkud neuvěřitelné (např. setkání Josefa s Pavlem, to na mě vyloženě působilo jako "lazy writting", ale je to čistě můj osobní názor). Z celé této části, tedy od Josefova návratu domů až po jeho přestěhování do Kamenice, jsem neměla dobrý pocit a oproti předchozí části jsem byla i dost zklamaná.

Závěrečná část knihy, tedy působení Josefa a jeho rodiny v zotavovně, to bylo ovšem něco zcela jiného a mé mínění o knize se vrátilo k počátečnímu nadšení.

Celkový dojem z autora mám kladný, přidávám jej na seznam svých oblíbených autorů a těším se, až si přečtu jeho další knihy.

2 08.01.2023

Má poslední přečtená kniha roku 2022 a musím říct, že šlo o skvělou volbu. Od Julese Vernea jsem četla pouze Cestu do středu Země, a to cca před 10 lety. Styl, jakým Verne píše, jsem si tedy pamatovala jen velmi matně, ale jak jsem se brzy přesvědčila i u této knížky, tak zcela správně. I v tomto případě se čtenář nevyhne menším "lekcím" z přírodopisu, to ale není vůbec na škodu. Naopak, vodní svět je o to pestřejší a živější. Tyto pasáže samotný děj nezdržují, ten naopak plyne zcela přirozeně, až je člověku líto, že tak náhle skončí.
Dnešní čtenář je bohužel ochuzen o úžas nad skvělými technickými vynálezy, které za časů Vernea ještě neexistovaly. Během četby jsem proto často přemýšlela nad tím, jak se musel cítit čtenář z konce 19. století, který poprvé nejen tento, ale jakýkoli Verneův román četl.

18 31.12.2022

Nejspíš jsem neměla knížku číst krátce po tom, co jsem se otřepala po horečkách - třeba by mě méně rozčilovala. Pravdou ale je, že ačkoliv Mitchell píše skvěle, jak jsem se už nedávno přesvědčila v případě Hybatelů a Atlasu mraků, v tomto případě mě některé části neuvěřitelně iritovaly svou zdlouhavostí a zdánlivou nesouvislostí s dějem. Ale jak říkám, mohlo to být jen tím, že mi při čtení ještě nebylo stoprocentně dobře.

Když se na to podívám z druhé stránky, Hodiny z kostí nejsou vůbec špatná kniha. Ano, fungují na stejném principu jako Atlas mraků a Hybatelé, což byl také v jednu chvíli důvod, proč mě kniha začala nudit. Nicméně Mitchellova schopnost představit na pár desítkách stránek mikrosvět konkrétních postav, je neuvěřitelná a skvělá. Právě proto jsem ji dočetla i přes nutkání ji odložit a nechat rozečtenou. Ale vzhledem k tomu, že jsem během posledních čtyř měsíců od Mitchella přečetla už tři knížky, ráda si od něj zas na chvíli odpočinu.

3 19.12.2022

Tento zaklínačský komiks bohužel hodnotím nejmenším počtem hvězdiček. Nevadila mi kresba, ani námět příběhu - obojí bylo podle mě skvělé. Skloubení obojího do výsledné podoby nebylo ale nejšťastnější. Spousta pasáží mi v komiksu přišla nadbytečná a zbytečně odváděla pozornost jiným směrem. Nejspíš šlo o lehkou narážku na vedlejší questy ze hry (což mě upřímně pobavilo), nicméně ve chvíli, kdy byla hlavní zápletka na první dobrou matoucí a zdánlivě nesouvislá, mi tyto pasáže překážely. Některé úseky pak v příběhu nemusely být vůbec - zbytečně jej zatížily o nové, pomíjivé postavy, nad jejichž významem v celém komiksu stále dumám. Až ve druhé části příběhu, lépe řečeno pár stránek před koncem, bylo konečně čeho se chytnout a příběh začal dávat smysl.

3 30.10.2022

Z masa a ohně se mi z doposud přečtených komiksů ze světa Zaklínače líbil nejvíce, a to nejen příběhem, ale i kresbou. Příběh byl sice stručnější, plynul poměrně rychle, byl ale jasný a zajímavý.

2 11.10.2022

Náročné na pozornost, člověk se začne velice rychle ztrácet v tom, kdo je kdo, kde je co apod., ale vzhledem k tomu, že se k Tolkienově tvorbě hodlám vracet zas a znovu, mi to nevadilo a věřím, že při dalším čtení už budu mít v postavách a místech jasno.

4 18.09.2022

Měla jsem velká očekávání, už kvůli tomu, že autorka je historičkou a 19. stoletím se zabývá. S čím jsem byla naprosto spokojená, byl popis prostředí a doby. Přečetla jsem již několik románů, odehrávajících se v minulosti, ale pouze v tomto případě jsem měla pocit, že byla doba i prostředí vylíčeno maximálně věrohodně, a stále přemýšlím, jak se to autorce povedlo.

Co mě nemile překvapilo, byl trochu těžkopádný styl psaní. Text v některých částech připomínal spíše odbornou publikaci - paradoxně ale ne ty části, které zmiňovaly říšské zákony apod., ale naopak ty, které jsou běžnou součástí beletristického textu, ne-li jeho přímou nutností.

Některá souvětí byla příliš dlouhá, významově navíc téměř postrádala smysl, protože v nich autorka kombinovala mnoho různorodých a nesouvisejících informací. V takových případech by bylo lepší věty zjednodušit. Také stylistická úprava mi především zpočátku připadala nedostatečná, chvílemi jsem měla pocit, jako kdyby text žádnou editací vůbec neprošel. Gramatických chyb jsem si nevšimla žádných, v několika případech se ovšem opakovala slova (v paměti mi zůstaly především po sobě jdoucí věty, v nichž autorka použila vícekrát slovo "ale"). Nejsem si jistá, jestli text před jeho vydáním četl ještě někdo jiný, některé pasáže ale vypovídají o opaku. Určitě by nebylo od věci, kdyby editor upozornil autorku, že některé pasáže by bylo vhodné napsat jinak. Z těchto důvodů se mi tedy kniha nejprve nečetla nejlépe, což ale postupně se rozvíjející zápletka vynahradila.

Předcházející komentáře čtenářů upozorňovaly i na pomalé tempo příběhu. S tím naopak vůbec nesouhlasím. Vlastně bych ocenila, kdyby byl příběh o něco delší a autorka nám prostředí městečka v 19. století popsala více. Proto se těším, až se dostanu k jejím dalším (nejen) beletristickým knihám.

2 10.09.2022