sagasir
přečtené 1194
Pošťákova snoubenka
2018,
Denis Thériault
Čas zjemnit Tato kniha je prostě čistá radost. Radost jak je vizuálně zpracovaná a radost je i číst. Nejdříve k její vizuální podobě. Naštěstí si zachovala stejný charakter, který kniha dostala už pro svůj první díl. Vytvořit knižní obálku vizuálně jako obálku dopisní, tak to je skvělá nápad a to obzvláště když v obou dílech hraje zásadní prim postava pošťáka. Tato kniha rozhodně tedy bude vítanou vizuální vzpruhou každé knihovny a byla by opravdu škoda oba díly do ní dát hřbetem a ne obálkami dopředu. Jak jsem psal, tak i číst tuto knihu je radost. Mám velice rád, když se z knihy něco nového dozvím a je úplně jedno zda se jedná o beletrii či odbornou literaturu. Tady jsme trošku nahlédli do světa japonské poezie a dozvěděli se něco o pár pojmech z ní. Samotné haiku a jiné verše pak opět dodávají knize nádech romantiky, erotiky, jednoduchosti a jemnosti a skvěle doplňují ostatní text. Celý text v tomto díle je promyšlený od a po z a zbytečně neodbíhá od tématu, je takový hravý, poctivě zpracovaný. Je vidět, že si na něm autor dal záležet a vyhrál si s ním do posledního detailu. Byť kniha není žádnou kriminálkou, tak čtenáře udržuje v příjemném napětí. Čítatel je tak zvědavý jak to vlastně s tou láskou daných postav dopadne a kdo nakonec takříkajíc ostrouhá. Kvituji velice i překvapivý závěr, ale prozrazovat ho nebudu, protože to by byla věčná škoda. Plus si zaslouží i samotné postavy, které jsou vykreslené mnohdy dosti podrobně a hlavně lidsky. Autor z nich nedělá nějaké hrdiny či něco co prostě nejsou. Žijí si své životy a potýkají se vším, co jim to přináší. Díky tomu si k nim čtenář velice rychle získá vztah a začne jejich příběh prožívat s nimi. Klady si zaslouží i prostředí. To je jako celé toto dílko vykresleno detailně a opět znamenitě. Montreal musí být určitě krásné město a i Guadalupe musí být krásný ostrov. Byť na něm v roce 2015 údajně žilo jen 213 obyvatel. K tomuto číslo se pak blíží i samotný rozsah knihy a konkrétně pak má Pošťákova snoubenka 201 stran. Pošťákova snoubenka je krásným vizuálním i příběhovým pokračováním Podivuhodného života osamělého pošťáka a i když svým romantickým nádechem asi nesedne každému, tak ji mohu jen vřele doporučit a udělit ji plných 100 %. Není nikdy na škodu v dnešní uspěchané době se zklidnit a ponořit se do krásného čistého příběhu o lásce. Třeba vás toto dílko mile překvapí a třeba nás překvapí i autor a napíše jeho pokračování na popud čtenářů. Těm se totiž první díl tolik líbil, že si Poštákovu snoubenku prý vynutili jako jeho pokračování. Buďme za to rádi. ... celý text
Chladnokrevně
2018,
Robert Bryndza
Všeho s mírou Chladnokrevně je zatím u nás posledním vydaným románem Roberta Bryndza a autor se do něj pustil opravdu chladnokrevně. Jak se mu povedl? Stále je to velice čtivé, ale….. ale… no zatím nejhorší díl z jinak skvělé série. Když se podíváte na nějaké komentáře k této knize, tak u hodně z nich bude, že se čtenářům nelíbila krutost v ní a je pravda, že zde nám autor hodně zvážněl. Nebudu vám tu přímo popisovat v čem a jak abych vás nepřipravil o překvapení či celkový zážitek z četby, ale prostě jen nálezem rozřezaného těla to rozhodně nekončí. Někomu se ta změna může líbit, někomu zase ne. Třeba i to byl autorův záměr. Prostě zkusím to tak napsat a uvidím. Za mě se to úplně nesetkalo s úspěchem. Nějak jsem tomu zde nepřišel na chuť (byť mi to v jiných detektivkách vůbec nevadí, (viz. Masterton atd.) a hlavně mně to prostě k předchozím knihám autora nepasovalo. Jsem docela zvědav, jak se k tomu Bryndza postaví a zda tak násilný bude i další díl ze série či nikoliv. To je, však jen jeden důvod proč se mi toto dílo tolik nelíbí. Tím dalším je samotný děj. Přijde mi už takový moc nereálný a moc překombinovaný. Na druhou stranu se mi líbilo, že v ohrožení se ocitli osoby přímo s policií spjaté a tento motiv sepsal Bryndza dobře. Předposledním menším mínusem jsou v tomto díle u mě postavy. Erika na jednu stranu je se svojí tvrdohlavostí fajn, ale občas už to je i na škodu a občas si i říkáte ty …. proč to děláš? Úplně mi nesedli ani ty postavy záporného charakteru. Ta mužská byla taková až moc zkažená a ta ženská zase až moc ovlivnitelná. S postavami pak souvisí u mě i poslední mínus u této knihy a to samotný konec příběhu. Není tak úplně špatně zpracovaný, ale spíš, že jedna záporná postava jakoby byla stále naivní a naivní a věřila, že ten druhý záporák přece jenom taky má své hranice přes které nepůjde ani on. Přesto si však říkám jestli byla opravdu tak zamilovaná, slepá nebo prostě blbá, že tomu věřila a nebo tomu chtěla věřit a pak jakoby se divila a nechápala co vlastně dělala a prováděla. Trošku pozdě řekl bych. Dost už však těch negativ a přejděme k plusům. Rozsahově opět nic mimo aneb Chladnokrevně má 416 stran. Prostředí fajn, postavy vesměs jako celek spíše také fajn. Příběh je zajímavý, čte se rychle, nechybí mu napětí a originalitu a má uzavřený konec a nechybí ani opět milé poděkování autora čtenářům na konci knihy. Chladnokrevně ve čtenáři asi vyvolává pár otázek. Proč autor tak zdrsněl? Bude na této vlně psát dál a nebo se vrátí ke svému osvědčenému stylu. Je láska opravdu tak slepá? Otázek se prostě nabízí spousta. Spoustu názorů určitě získá na sebe i samotné dílko samotné. Můj názor je takový, že tohle se úplně nepovedlo oproti předchozím dílům autora a za mě má tedy 75 %. Uvidíme s čím přijde Bryndza příště.... celý text
Lazar
2018,
Lars Kepler
Zlo si často najde zadní vrátka Čím víc dílů tak tím víc možností jak něco pokazit a udržet si případně svou pomyslnou laťku. Naštěstí to není případ této autorské dvojice a jediná kaňka za mě v jejich pisatelské kariéře je Playground, ale ten už je snad minulostí a pokud bude mít nějaké pokračování, tak si ho přečtu kvůli renomé autorů, ale snad jinak bude zpracované nějak jinak lépe. Nicméně vraťme se k Lazarovi. Ten se nadmíru povedl a na následujících řádcích popíšu proč. O napětí tu samozřejmě není nouze. To ostatně u Keplera je snad samozřejmou položkou. Rozsahově má Lazar o krapánek stránek více než je možná obvyklé, ale o žádnou mnohostránkovou bichli se tu také nejedná. Konkrétně tu jsme na 512 stranách. Jazykově tu také žádná změna není. Mnohdy krátké a úderné věty, žádné zdrobnělinky či velice poskrovnu. Právě krátkostí vět máte pocit, že děj se neustále rychle posouvá kupředu a děje se stále něco nového. Líbí se mi i hlavní premisa tohoto románu. Byť možná trošku přitažená za vlasy v určitých ohledech, ale není to ze skutečnosti. Tudíž jsem ochoten tomu i uvěřit a svým způsobem to vlastně i k takovému zloduchovi alá Jurek i patří. To by nebylo jen tak aby si umřel pěkně v klídku poté, co byl postřelen a domněle rozstřílen. U kriminálních případů s komisařem Wallanderem z pera úžasného Henninga Mankella jsem vždycky kvitoval, že se děj odehrává různě po světě. I u Lazara jsme navštívili cizinu. Konkrétně Německo, Francii, Nizozemí. Takže za mě velké plus. Chválu si za mě zaslouží i větší prostor pro ženské postavy. Komisařova romantická známost působí velice sympaticky a skvěle se k němu hodí. Dobře autoři do děje zakomponovali i jeho dceru. Ta má určitě něco z otce, ale zároveň do všeho byla vhozena tak trošku nefér a to tím komu se zrovna narodila. Je zajímavé, jak se s tím pere. Nejvíce však dostává v tomto díle Joonova parťačka Saga. Nutno říct, že autoři ji absolutně nešetří i díky tomu má děj takové grády jaké má. Jsem následně velice zvědav, jak se s tím vším vyrovná. To se snad dozvíme už v dalším pokračování, které snad autoři napíší. Nechali si k němu totiž krapet otevřený konec. Kladně hodnotím i samotnou drsnotu tohoto dílka a i prostředí ve kterém se odehrává. To zase naštěstí není až moc popisováno a naopak dotváří tu správnou kulisu pro to hlavní a to je samotný děj. Jediné mínus u Lazara, ale přesto mám a to onen samotný závěr. Komisařův boj s tím zloduchem bych přece jenom uvítal trošku podrobnější a zdlouhavější. Larse Keplera mám však natolik rád, že mu to v konečném důsledku bez problému prominu. Lazar je výtečný román. Kepler opět dokázal, že tohle mu jde na výbornou. Líbí se mi ta myšlenka, že zlo se může kdykoliv vrátit a konat zase zlo a zatímco toto dílo hodnotím 100 %, tak se už nemůžu dočkat už osmého pokračování případů s komisařem Linnou ať už je tu.... celý text
Vina
2018,
Ferdinand Von Schirach
Zbytečné Zatímco autorova kniha Případ Collini byl klasickým románem nebo snad spíše novelou a byť nijak extra nepřekvapil, tak se jeho existence dala velice v klidu obhájit. Zato u Viny si tím tak jistý nejsem, ale předem říkám, že se jedná čistě o můj názor a kdokoliv jiný to může vidět naprosto jinak. Začnu kladem a to je krátký rozsah knihy. Konkrétně pak 200 stran a jazyk, kterým je kniha psaná. Ten je takový obyčejný a bez zbytečných složitostí. Ostatně by to k tomuto dílu ani nepasovalo. Teď už k tomu proč mně tato kniha přijde zbytečná. Přijde mi jako takový zbytečný pelmel o tom jak mi lidé dokážeme být divný a zlí. Já si pak říkám, ale musím říct, že je to snad něco nového? Určitě ne a tak proč to nezpracovat nějak jinak. Čtenářsky přívětivěji. Třeba vypíchnout jen dva, tři případy a kolem nich vystavět děj. Lépe by za mě vyznělo i vymyslet jednu hlavní zápletku a pak třeba, že si postava vzpomene v určité části na nějaké případy z praxe a pak se děj vrátí k hlavní lince. Takto to na mě opravdu působí jako by nás autor snad chtěl znovu informovat o lidské zvrácenosti a divnosti a to je vše. Za mě tedy opravdu nemusí. Zároveň tak nemusím dál rozebírat toto dílo, protože mi opravdu přijde poněkud zbytečné. Hodnotím ho pak 40 %. Abych však nekončil jen negativně, tak hned první povídka je kvalitní a překvapivá svou drsností a trošku i tou nenadálostí, že se ta hrozná věc stala jakoby z ničeho nic a ještě, že knihu přečtete díky jejímu malému rozsahu opravdu rychle. Tím pádem se tak můžete brzo vrhnout na další hodnotnější knihy.... celý text
Medvědín
2017,
Fredrik Backman
Poněkud vážnější Tak nám tedy pan autor oproti jeho předešlým knihám pěkně zvážněl. Nikterak to však nevadí, ale naopak tím jen ukazuje, že umí psát i jinak a myslím, že tím nejenom u mě stoupnul v ceně. Přesto se však nebojte i v Medvědínu nějaký ten humor najdete. Jen je tedy pravda, že o dost míň, než jste u autora zvyknutí. Naopak se nemusíte bát absence dobrého příběhu, který je skvěle zpracován a velmi rychle si na změnu oproti humorné notě u autora zvyknete. Velmi musím pochválit prostředí. Na čtenáře působí tak autenticky a přitažlivě až by se tam nejraději vypravil. Na maloměstě si každý hlídá to svoje a čeká, co se bude dít a zatímco mnozí žijí svoje stereotypní životy, tak mladí pořád věří, že něco dokážou a nějak se proslaví a s tím i svoje město. Medvědín pak tuto příležitost vidí v hokeji. Očekávání jsou velká a v takové atmosféře se pak může stát ledacos a taky se stane. Každá postava se s tím pak vypořádává po svém a to nám pak dohromady vytváří krásnou směsici všemožných charakterů. Právě na nich mimoto kniha také staví a je vidět, že si na nich autor dal záležet. Rychle si mezi nimi najdete své oblíbence či dokonce se v některé z nich sami poznáte. Dále se dá říci, že se jedná o takové pohodové čtení. Příběh, jenž člověka nenudí a krásně si plyne ke svému zdárnému konci. Dokáže zaujmout a vy jste zvědaví, jak vlastně dopadne. Rozsahově opět nic nového pod sluncem. Medvědín má 399 stran. Byť se děj odehrává ve Švédsku, tak jakoby i naši čtenáři poznávali určité momenty ze života na maloměstě. Backman se prostě dokonale umí vcítit do této atmosféry a naservíruje nám ji se vším všudy. Pokud se vám pak Medvědín líbil, tak všemi deseti sáhněte i po pokračování My proti Vám. Ještě vám dlužím hodnocení této knihy. Byť o dost vážnější, tak stále skvělý Backman a stále dokazuje, že Skandinávie a hlavně Švédsko nejsou jen velice kvalitní kriminálky. Za mě plných 100 %.... celý text
