SBH přečtené 644

Kdo jinému jámu kopá 2017, Marie Rejfová
odpad!

Phobos a Deimos. Knihu jsem si koupila už před drahně lety, otevřela ji a… na úvodním učebnicovém (a tudíž kapitálně nudném) popisu aktérů dramatu se zasekla a odložila ji. Po cirka pěti letech moje shovívavost rozkošatěla a vykvetla, otevřela jsem knihu znovu a přes začátek se nečekaně lehce přenesla. Jenže už ve čtvrtině jsem si byla jistá – nečtu detektivku, nýbrž od reality odtržený sitcom. Jo, občas jsem se zasmála. Ale ani v tomto druhu literatury není přípustné, aby (například) ovocné stromy někdo prořezával v létě. Jako fakt ne. Flirtování hlavní hrdinky s mužem, jehož zavražděná manželka ani nestačila vychladnout, z toho se mi zvedal kufr. Josefína byla nejslabší složkou díla, které obecně nemělo téměř žádnou úroveň. Chovala se jako zastydlá puberťačka (původně jsem chtěla napsat jako nadržená blbka, ale budu slušná). Ty nejhorší vtipy na adresu policistů jsou něžné oproti tomu, jak tuto složku státní výkonné moci vylíčila autorka – jako sbírku potrhlých idiotů. Závěrečnou třetinu jsem nějak překonala potácejíc se na vlně nepochopitelného bizáru. Bylo mi dočista ukradené, kdo je vlastně vrah, proč si vyloženě chudobná Josefína najme taxík na cestu do Prahy (a vyhodí celý nákup do kontejneru), proč je tak unešená z Tvrdíka (a co tak úžasného přitahuje Tvrdíka k ní?). Samozřejmě musela na konci vlézt do opuštěného dolu a samozřejmě tam už pachatel čekal, jakože jasnačka, ne? Oddychovka? Ani omylem. Nemůžu si odpočinout u něčeho, co je špatně napsané a obsahuje spoustu nelogičností a přešlapů. Vydání takové knihy opět ukazuje na (mizernou) úroveň redakční práce českých nakladatelství. Škoda papíru a místa ve čtečce.... celý text

Na lovu 2018, Meagan Spooner

Jsem sběratelka různých variací na příběh krásky a zvířete, proto jsem musela mít i tuto knihu. Jenže... Víte co, odehrává se v Rusku. A v zimě. Navíc tam dochází k lovu, tudíž zabíjení zvířat. No a do toho si knihu brutálně oblíbily široké čtenářské masy, což mě spolehlivě odradí. Dlouho ležela ladem ve čtečce, sáhla jsem po ní víceméně náhodou. Začetla jsem se hned a pak ji zhltla na dvě nadechnutí, takže čtivost za jedna s mašlí. Překvapivě mi nevadily ani zimní příroda, ani setrvalý proud loveckých scén. Atmosféra, popisy krajiny, to všechno bylo perfektní, octla jsem se „na místě“, viděla scény před sebou. Další palec nahoru. Z úvodu příběhu na mě vyloženě dýchla láska. Krásčiny sestry nebyly zlé, dokonce jim scházela i špetka potměšilosti. Rozhodně osvěžující prvek. V důsledku mi ale na konci trochu vadila přehlídka sluníčkových charakterů baronem počínaje přes nápadníky sester až po dvorské dámy. Všichni byli fajn a charakterní a milí. Dobře, je to pohádka. Ale na kolena mě dostal příběh. Tahle varianta, kdy historku krásky a zvířete autorka propojila s pohádkou o ptáku Ohnivákovi, byla naprosto geniální. Moc se mi líbila, přinutila mě přemýšlet, za jakou figurku bych táhla já osobně (asi lišák Borovoj). S tím pochopitelně souvisí charaktery hlavních hrdinů, dobře vykreslené, hluboké, zajímavé. Jo, jako obvykle mi bolestně scházela špetka humoru, což odpovídá ruskému bolestínství a ublíženosti, ale budiž. Ostatní složky měly tak vysokou úroveň, že dávám za pět. A doporučuji, i když už asi není komu.... celý text

Il Boemo: Průvodce po životě a díle Josefa Myslivečka 2021, Daniel E. Freeman

Jsem velkou fanynkou hudby osmnáctého století a také Josefa Myslivečka, přičemž bych ocenila, kdyby se jeho díla hrála víc. Když jsem si hledala na wikipedii podrobnosti o jeho životě, ke svému překvapení jsem zjistila, že o tomto významném českém skladateli tam je pár nicneříkajících vět. Naštěstí jsem padla na tuto knihu a okamžitě si ji zakoupila. Ačkoli se jedná o literaturu faktu, četla se jako detektivka. Poskytuje skvělý vhled nejen do autorova života, a to historické prameny jsou neúplné, ale i rozbor jeho díla a na konci je krátký medailonek souvisejících skladatelů. Mě osobně nejvíc zaujaly příhody, jak po smrti Myslivečkova otce, velmi zámožného muže, zůstala celá rodina v nouzi, protože matka (žena) nesměla dědit. A potom ta, jak si Mysliveček došlápl na lichváře a porazil ho. Věcné, zábavné, korektní. Vřele doporučuji.... celý text

Spolek Jane Austenové 2021, Natalie Jenner

Jako nadšená fanynka této autorky jsem si tento román nemohla nechat ujít, obzvlášť když anotace zněla tak lákavě. (Ale všichni víme, jaká je to faleš.) Co jsem dostala: Zábavné rozbory děl Austenové, už jenom pro to knihu stálo za ta přečíst. Pak taky velmi vybraný jazyk, tímto chválím překlad, a ano, občas jsem měla pocit, že text napsala Austenová 2.0. Co mi chybělo: humor. A to citelně. Moje oblíbená autorka jím nešetří, takže za tohle rozhodně palec dolů. Co mi přebývalo: tragédie. Postavy byly vykresleny plasticky a sympaticky, sice bych ocenila víc dialogů, ale budiž. Jediným opravdu zavrženíhodným padouchem byl pan Knight, a to opět v hezky Austenovském duchu. Jenže všichni měli úplně tragický osud a neštěstí je pronásledovalo stále a víc a víc, až jsem knihu někdy před polovinou musela odložit, protože jsem to už nemohla unést. Co mě vyloženě potěšilo: druhá půle knihy. Ve chvíli, kdy konečně dojde k založení spolku a postavy začnou interagovat mezi sebou, najednou jde všechno jako po másle, ačkoli pan Knight se snaží škodit i ze záhrobí. A hlavně to roztomilé spárování členů na konci, a ne, sice jsem tuto věc tušila (a přála si ji), ale neodhadla jsem, kdo s kým skončí. Adamovi jsem totiž přisoudila někoho jiného, ale tohle řešení se mi taky líbilo. A rozhodně se mi celá kniha líbila víc než podobný pokus – Čtenářský klub Jane Austenové. V souvislosti s tím dávám čtyři hvězdy.... celý text

Letní sázka 2021, Emily Henry

Marně přemýšlím, co bylo hlavní myšlenkou díla. Vynechám takové to obligátní: Když usilovně pracuješ bez ohledu na to, jak se cítíš, výsledek se dostaví. O tom nemá smysl psát knihu. Jelikož se jedná o romantický příběh, předpokládám, že hlavní myšlenka by se měla týkat vztahu. Takže: Ačkoli propadneš beznaději a ztratíš víru v dobré konce, láska si tě vyhledá a překoná tvoje bariéry? (Což je mimochodem totální blbost.) Ale pěkně od začátku. Čtivý text byl překvapivě dobře přeložen, a dokonce ani nakladatelství práci neodfláklo a nenarazila jsem na žádnou chybu (možná jednu). Palec nahoru. Pak mě zaujala hlavní hrdinka, chytrá, úžasně vtipná, realistická a přiměřeně chybující. Bad boy Gus už byl trochu oříšek, takové rozervané a věčně tragické typy moc nemusím, ačkoli chápu, měl své důvody. Ale víte, není jediný, jehož život připomíná stoku, a není důvod se v tom takhle ráchat. Dobrá, pro holky je takový muž atraktivní, beru, jedeme dál. Dvě věci se mi líbily úplně maximálně – samozřejmě ústřední sázka, a pak upřímné postřehy o práci spisovatele. Nesmím vynechat prostředí, léto na břehu jezera se všemi romantickými západy slunce i nepříznivými zvraty počasí. Takže se mi kniha líbila, líbila, líbila, až přišel nepříjemný pocit v závěru. January (nejsou ti Američani fakt pošahaní? dali byste dceři jméno Leden?), která tři čtvrtiny knihy táhne vztah i své potíže sice s funěním, ale přesto se zdravou mírou nadhledu a humoru, najednou propadne čirému zoufalství. Všechno je špatně, Gusovu komplikovanou povahu přestane akceptovat a promítne si do něj jednoduché odmítání a nepřízeň. A hlavně přestane bojovat. To mi k ní ale nesedí. Ano, může se zhroutit, může být unavená, ale že by se vzdala? S touhle povahou? Takže nakonec zabojuje Gus, ačkoli v lásku, vztahy a dobré konce programově nevěří? Kvůli tomu nelogickému úletu na konci dávám o hvězdu méně, jinak by to byl plný počet. Škoda.... celý text

Koralina 2007, Neil Gaiman

„Nemyslím, že na Koralinu někdo může být moc starý.“ Souhlasím, ale sama bych si ji nepřečetla, kdybych ji nekoupila vnučce k narozeninám. A jsem moc ráda, že jsem to udělala. Gaiman nezklame, zatím se mi nepodařilo od něj přečíst slabší kousek. I tento kratinký a dětem určený příběh má všechny nutné ingredience – tajemno, nespoutanou fantazii, skvělé postavy, špetku humoru a polévkovou lžíci moudrosti. Je to příběh o odvaze, o fantazii – přiznávám, že i ve svém pokročilém věku bych dveřmi vedoucími do zdi prošla do tajuplného světa, příběh o důležitosti vědomí si vlastní identity a reálnosti vztahů s ostatními lidmi, ale především o lásce. Nad scénou s vosím hnízdem mě přemohlo dojetí (nic nevydržím). Taky oceňuji stručnost vyprávění. Desetiletá holčička by rozhodně neřešila nějakou nesmrtelnost chrousta, nepitvala se ve svých pocitech a nedumala nad tím, jak působí na své okolí. Rozhodně palec nahoru. A další za fakt, že byla hlavní hrdinka chytrá. Odvážná taky, ale důvtip je podle mého vzácnější. Lahůdka na dva večery, k níž se určitě budu opakovaně vracet. Doporučuji, ačkoli to asi není čtení pro každého.... celý text

Dům na samotě 2011, Michaela Klevisová

Těšila jsem se na detektivku a zpočátku bylo mé očekávání příjemně naplněno. Autorka klade slova do vět jako drahokamy do náhrdelníku, rozhodně palec nahoru. Vyšetřovatel Bergman mi byl třeskutě sympatický, atmosféra na jedničku, napětí slušné. Jenže pak došlo k první zásadní logické nesrovnalosti a nadšení šlo do kopru. V témže úseku se sympatický detektiv dočista vypařil a zůstaly pouze velmi křehké vztahy ve Smrčině, které mě rozčilovaly. Ani jedna postava mi nebyla blízká, jejich techtle mechtle, kdo s kým spí, kdo koho drbe a kdo komu platí, mě nezajímaly. Zhruba od třetiny dál jsem pochopila, že tohle detektivka není ani omylem. Nesrovnalosti. Uvedu příklad – těžko by pedantický, pořádkem posedlý Jindra nechával válet doma na pohovce kompromitující důkazy. Podobných bylo v příběhu přehršel. Vraždy a jejich vyšetřování. Ta ústřední nebyla vůbec vyřešena, což odkazuje spíš na pokus o dramatický společenský román, než klasickou detektivku. První oběť ve Smrčině zmizela ze scény tak rychle, jak ji koroner odvezl z místa činu, tudíž bylo zjevné, že její zabití s tím druhým nemůže souviset – autorce byla tato postava dočista ukradená. A tak dál. Sériový vrah byl dopaden víceméně omylem. A když už se těmi vékávéčky zabýváme, citelně mi chybělo pár stránek po zatčení vraha, jak se jeho čin a související okolnosti promítly do osudů obyvatel vesnice. Mám happy endy ráda, ale cukrkandlový epilog nic nevysvětlil, akorát brnkal na city. Poslední třetinu jsem zase zhltla na jedno nadechnutí, jednak se na scéně opět zjevil Bergman a potom mě fakt zajímalo, co se vlastně před těmi osmnácti lety přihodilo. Ale po dočtení přetrvala pachuť. Začala jsem sérii tímto třetím dílem, žádný další ale do ruky nevezmu. Prostě jsem se spletla. Detektivka to nebyla, tento typ literatury (společenský román se sbírkou protivných figur) obcházím obloukem, takže za mě rozhodně ne-e.... celý text

Baskervillský pes 2016, Arthur Conan Doyle

Asi bych o své vůli po notoricky známém příběhu vůbec nesáhla, do cesty mi knihu postavil osud (neodbytná Holmesova fanynka). A jak dobře udělal! Stejně jako označení bestseller, není označení „klasika“ zárukou vůbec ničeho. Ovšem v tomto případě jsem si četbu naprosto užívala, nejspíš také zásluhou překladu R. Podaného. Děkuji nastotisíckrát. Svižné zábavné vyprávění plné vtipu, sympatických postav, úchvatných popisů krajiny, typického Holmesova vyšetřování. Jediným záporem bylo, že celou zápletku znám z mnoha filmových zpracování a tentokrát jsem si dokonce pamatovala, kdo je vrah. Prvek napětí tím byl poněkud devalvován. Ovšem atmosféra na jedničku, bezútěšnost vřesoviště mi zalézala pod kůži. Šarmantní sir Henry Baskerville měl pro mě pochopitelně tvář Martina Shawa, s tím nelze hnout. Taky jsem přemýšlela, proč je mi mnohem sympatičtější Poirot než Holmes (zatím nevyřešeno), ale spisovatel je za mě lepší Doyle než Christie. Za čtyři a vřele doporučuji.... celý text

Pár kroků vpřed 2018, Graeme Simsion

Nejsem dostatečně spirituální, zanícený, a přiznejme si otevřeně, ani sportovně založený člověk, aby mě svatojakubská pouť lákala. Přesto se najdou knihy, které v tomto směru polechtají mé toužení. Tahle to ovšem nebyla. Nejsilnějším dojmem z tohoto počinu byla bezbřehá nuda. Přitom oba autoři své řemeslo umí, ovšem číst pořád dokola – šel jsem, ubytoval se, najedl, vykoupal, usnul, šel jsem… - to dá zabrat. Ani nanicovaté popisy krajiny či architektonických skvostů mě nezaujaly. V polovině jsem uvažovala, že tu pouť vzdám. Na konci se spousta linií vyprofilovala a završila, závěr moje hodnocení trochu vylepšil, ale všechna dramata chtělo v textu víc vyzdvihnout, zdůraznit. Takhle mi Bernhardův přerod téměř unikl, a upřímně by mě zajímalo, co mu Felipe sdělil. Taky jsem tloukla hlavou o zeď v místě, kde Zoe nutí těžce raněného Martina dojít Camino, protože prostě aby ho došel, ačkoli riskoval doživotní invaliditu. Vítězství za každou cenu mi nikdy nepřipadlo ani moudré, ani účelné. Ovšem nejvíc mě iritovala červená knihovna mezi Martinem a Zoe. Jejich nekonečné kličkování, jo a ne a jo a vlastně ne, mi doslova hrálo na nervy (a žádná symfonie to nebyla). Dostáváme se k figurám. Asi bylo nutné román tak hustě zalidnit, na druhou stranu mi všichni splývali, měla jsem potíže si ke jménu přiřadit patřičný příběh. Ohledně hlavních hrdinů, postava Martina mi byla vyloženě sympatická, Zoe mě sice rozčilovala, ale budiž. Překvapivě mi byl Martinův důvod pro putování bližší než ten její, a řekla bych, že i on se víc „změnil“, ačkoli – můj dojem je, že se vlastně nezměnil vůbec nikdo. Jak v textu padne, sezení u psychoanalytika by mělo stejný účinek jako celá pouť. Ve výsledku plytké čtení, které mě nezasáhlo tak, jak jsem očekávala.... celý text

Když jsme to tajili 2021, Sarina Bowen

Už zase gay romance z hokejového prostředí? Jiné sporty neznáme? Obal s polonahým mužem, za mě fuj, ale to jsem vykřikovala už mockrát. Námět – sama nevím, proč jsem mu dala zelenou, byl to risk v souvislosti s tím, že série On/My od téže autorky patří k mým oblíbeným. Stejné prostředí, stejné téma, stejná spisovatelka, to může dopadnout jedině špatně. Zmýlila jsem se. Tentokrát scházelo sluníčkové, pohodové proplouvání nástrahami společensky nepřijatelného vztahu, naopak ze stránek dýchala nejvíc ze všeho osamělost. Graham se bojí přiznat svou sexuální orientaci nejen svému okolí, ale vlastně i sám sobě, v důsledku neupřímnosti a zbabělosti zůstává sám. Rikker šel s pravdou ven, ovšem v důsledku sděleného se ho všichni straní a on zůstává sám bez ohledu na upřímnost a odvahu. Psychologické profily postav na výbornou. Další skvělý prvek příběhu představovalo budování napětí bez použití násilí, rvaček a potoků krve. Jo jo, sem tam Graham někoho na mantinel přirazil, ale to se nepočítá. Ale prakticky od první stránky se valí postupně zhušťující atmosféra, od knihy jsem se nedokázala odtrhnout. Čekala jsem, že tentokrát dostane nakládačku Graham, aby vyrovnal skóre, a taky jsem si pořád říkala, že by měl schytat ránu něčím těžkým po hlavě, aby se mu rozsvítilo. Autorka zvolila řešení naprosto dokonalé, vyhověla mým požadavkům a zároveň mě překvapila. A ne, nemyslím si, že Grahamovo prozření bylo nečekané a násilné, naopak. Vždyť on sám cítil, jak je situace neudržitelná, věděl, že bude muset něco podniknout, dramatické události všechno jenom uspíšily. Ale souhlasím s názorem, že bych uvítala kapitolku dvě o tom, jak se osudy chlapců vyvíjely dál. Aby poslední věta nevyzněla mylně, tak ano, další palec nahoru za jednolitý ukončený příběh, v jehož závěru byly zodpovězeny všechny otázky, ale stejně – po té dlouhé osamělosti a bolesti jsem si chtěla s hrdiny užít taky trochu pohody a štěstí. Za mě opravdu povedená kniha počínaje, jak už jsem zmínila, skvěle propracovanými charaktery (Rikkerovy rodiče zabít málo), výborně budovaná atmosféra, dořešený příběh, zápletka i vyústění, svěží dialogy, sem tam vtípek, velmi slušný překlad. Skvělá práce.... celý text

Inkoust a pečeť 2021, Kevin Hearne

Tato kniha je nešťastným případem, kdy je všechno teoreticky naprosto v pořádku, přesto věc prakticky nefunguje. Mám ráda autorův styl, mám ráda Železného druida a jeho svět. Je pravda, že mi Atticovy zběsilé eskapády už začaly v pátém díle lézt na nervy, tudíž jsem se těšila na poklidnější vyprávění, které jsem v případě pečetníka Lojzy dostala. Všechno bylo správně, sympatické postavy, svižný děj proložený a trochu zpomalený odbočkami historek, které dovysvětlily vztahy mezi hrdiny. Vtipu poněkud ubylo, ale ani to mi nijak zásadně nevadí. Smysluplná zápletka a logické řešení. Prostě všechno bez chybičky, akorát moje srdce nevzplanulo. Knihu jsem přečetla za jediný den, ale krátce po dočtení jako kdyby z mé hlavy vypadla. Přitom se mi tak líbila představa pečetníků stojících na stráži mezi světem nadpřirozena a tím naším. Musím dát pouhé tři hvězdy. Jednu ubírám za scházející kouzlo a tu druhou za nevyřešenou Alovu kletbu. To fakt každá kniha musí patřit do série? Jako vážně?! Až natrefím na jednu, která má uzavřený děj, asi jí vystavím oltářík a každý večer políbím na dobrou noc.... celý text

Třetí hrob přímo před nosem 2015, Darynda Jones

Nejspíš jsem jediná, komu vadí nekonečné série upatlané ze stále stejných, stokrát použitých surovin. První díl nadšení s malými výhradami, druhý – je otázkou, kam to všechno povede. Třetí? Slepá ulička. Samozřejmě že zavraždění nejoblíbenější postavy k zájmu o další díly také nepřispívá. Dávám dvě hvězdy, jednu za humor, druhou z nostalgie. Ten humor, mno, v záplavě obehraných a infantilních vtípků se sem tam našel výživnější kousek, a já se směju ráda. Ale zbytek románu připomínal katastrofu. Ty nevíš nic, Jone Sněhu, teda pardon, ty nevíš, čeho všeho jsi schopná, Charley, a měla bys to rychle zjistit. Jak se ukázalo, tak své schopnosti hrdinka objevila nikoli tehdy, kdy ji zvrácený Walker krutě mučil, ale ve chvíli, kdy se naštvala na tátu (mimochodem ukázkového hajzlíka, ovšem těch se v románu hemží požehnaně). Ale popořadě. Hlavní detektivní linie by byla tentokrát docela nosná, kdyby nebyla roztříštěna mezi milion dalších hrdinčiných aktivit. Tím pádem ale všechno ztrácelo na vážnosti, Charley akorát přejížděla mezi body A až Z, případ vyřešila spíš omylem, ty ostatní záležitosti vlastně také. Duchové se zjevovali vždy v případě potřeby (princip deus ex machina je nevhodný už od antiky), přínos holčičky s nožem pro děj mi zůstal utajen. V tomto ohledu už kniha vůbec nemusí být označována za paranormální, protože dané situace by se obešly bez nadpřirozena. Hlavní a nejhorší zádrhel pro mě představovala už od prvního dílu sexance Charley s Reyesem (o romanci neboli láskyplném vztahu se v tomto případě nedá mluvit ani omylem). Ano, mám dlouhé vedení, až na konci této knihy mi došel jeden zásadní rozpor. Reyes ochránil už pětiletou Charley před násilníkem tím, že ho zabil („Já lidi nezabíjím, Dutchová“ – a ještě je to lhář!). Přitom se sám nedokázal ubránit Walkerovi? Proč? A podobných nesrovnalostí se na mě sypalo jak máku. Charley Reyesovi jednou plně důvěřuje, o dva řádky později v něm vidí trestance a vraha, o další tři mu už zase důvěřuje. Úmorné. Nezajímá mě ta velká bitva mezi nebem a peklem na Zemi, k níž se schyluje, nezajímá mě, kolik orgasmů si Charley s Reyesem užije, je mi ukradené případné další detektivní pátrání. Je možné, že Charley svou kancelář zavře, aby ustoupila pokryteckému otci, i to je mi šumák. Doporučila bych autorce, aby svou invenci a smysl pro humor využila pro jiný příběh s jinými hrdiny, ale jelikož opakování stokrát řečeného tak dobře vynáší, musím já opustit tento vlak.... celý text

Já a ty, navždy 2021, Jo Watson

Trápím se, trápím a nejsem schopná vyplodit relevantní komentář. Takže pěkně popořadě – obálka. Dopis se známkou a probodnutým srdcem naznačuje něco, co v příběhu není. Naštěstí mě od čtení neodradila, ale je nepovedená. Nejsilnější dojem z knihy? Jo Watson je zkušená bestsellerová autorka a spisovatelka, přesto napsala knihu, kde o své profesi extrémně lže, drží se barvotiskových schémat a obecně panujících nepravdivých představ. Podle ní spisovatelka s jedním trhákem v rejstříku dostane od nakladatelství zálohu v takové výši, že si pořídí luxusní byt a auto? Proč nežiju v Jihoafrické republice? A přísahám, že za 14 dní nelze napsat román, ani kdyby si Becca píchala kafe přímo do žíly a od stolu nevstala ani na záchod, to za prvé (a ona vstávala na dýchánky každý večer, to víme), za druhé kvalita takového díla by rozhodně neodpovídala mé představě o literárním skvostu. Moje další výhrada souvisí s tím, že Becca spoustu věcí prováděla vyloženě pitomě. Tlačí ji termín odevzdání rukopisu, ale klidně zabije spoustu hodin vysedáváním v autě a čekáním na příležitost vloupat se do bytového komplexu. Přičemž ta použitá možnost mě napadla hned a dala se vyřídit s pomocí internetu lusknutím prstů (předstíraný zájem o koupit bytu). Nebo fakt, že každému na potkání lhala, ačkoli by ji pravda v dané situaci vůbec nekompromitovala a v mnohých případech by i usnadnila pátrání. A třetí výhrada – bezchybný Mike. Ten chlápek byl krásný, inteligentní, charakterní, milý a v životě neudělal jedinou, sebemenší chybičku. Nejenže mi taková postava připadá opravdu nereálná, ale hlavně – nevzbudil sympatie či nedej Bože lásku. Prostě papírová figura. Když se ale přenesu přes tyto tři podstatné závady, o zbytku můžu mluvit jenom v superlativech, což je minimálně zvláštní. Nasmála jsem se, ale jakože fakt hodně. Kvůli této okolnosti dokonce uvažuju, že si knihu koupím, protože legraci potřebuji ke svému životu jako vzduch. Bylo to čtivé a – další překvápko – nečekaně uvěřitelné. Ta prapodivná souhra náhod, která Beccu posouvá k rozlousknutí pravdy o tajemných dopisech, dávala dohromady logický celek, v tomto ohledu nemám co vytknout. Vztah Abeho a Edith byl krásný a smutný a dával celému příběhu náznak hloubky. Taktéž vysoce hodnotím psychologii Beccy, přesný popis chování dospělého nemilovaného dítěte. Text byl čtivý, chvílemi sice trochu ukecanější, ale tohle mi nevadilo. Na pět hvězd to není, dávám čtyři, protože to opravdu byla švanda. Akorát – možná jsem tuto skutečnost špatně identifikovala, ale nabyla jsem dojmu, že všichni účinkující (vyjma Abeho) byli běloši. V africké zemi. Ale možná jsem to jenom špatně dekódovala.... celý text

Láska k Vánocům 2021, Karen Schaler
odpad!

Musím pochválit titulní obrázek – kýčovitý, nevkusný, bez nápadu. Přesně totiž vystihuje ducha knihy. A já byla tak hloupá, že jsem s ní strávila Vánoce. Svátky mám moc ráda, ale zásluhou výplodu „Vánoční Karen“ se mi málem zošklivily. Přehnané množství ozdob, Santů a bíle svítících světýlek ve mně spouštělo prakticky dávivý reflex. Velmi stručně řečeno se jednalo o historku plnou lží, podrazů, neupřímnosti a manipulace. Postavy představovaly jedno plynulé neštěstí – všechny jako přes kopírák, muži pohlední a milí, ženy bez výjimky zjevně modelky - protože když Riley dostane od Mikea krabici módních hadříků od známých návrhářů, kteří jak známo pro velikost L a výš nešijí, mohly si kousky rozebrat všechny ženy v chatě – pane jo. Ještě ke všemu jsem jim nevěřila ani emoce, ani myšlenkové pochody. O nějaké lásce či chemii (mezi kýmkoli) nemohlo být řeči. Caylee byla asi taková vojanda jako já (to znamená ani omylem). Postava Mikea byla zjevně nejhorší, své zaměstnavatelce způsoboval pohromy, a to nikoli v zábavném či roztomilém duchu, ale aby došel nějakého potrestání či prozření či čehokoli jiného, to bych chtěla mnoho. V té souvislosti mi připadne fakt podivné (vážně jsou Američani až takoví mimoňové?), že bestsellerová autorka Riley po jediné slabší knize dostává od nakladatelství okamžitě padáka, zato Mike může provádět kousky za hranicí etiky a morálky, dokonce své zaměstnavatelce významně škodit, ale o nějakém vyhazovu nemůže být ani řeči. Prakticky od první stránky bylo jasné, jak kniha skončí. Ne, tím si nestěžuji na schémata romantických knih, ale tady na čtenáře nečekal jediný zvrat, jediné trošinku napětí či překvapení. Nápad se třemi bývalými milenci byl dobrý, ale katastrofálně zpracovaný. Občas jsem měla pocit, že se dívám na mechanický betlém, kde se figurky pohybují akorát na efekt. Jen poznámka na okraj (a že by podobných bylo) – Riley si na úvodní party úžasem promne nalíčené oči. Při vší úctě, poté by už mohla vystupovat akorát tak v roli Miss Panda. A tak podobně. Varování - zklamání přímo strašlivé.... celý text

Dopisy ztraceným 2019, Brigid Kemmerer

Zaujala mě možná trošku kýčovitá, nicméně krásná obálka. Vsadila jsem na anotaci a knihu si koupila. Načež dlouho ležela mimo oblast mého zájmu, bála jsem se, že bude smutná. A pak ji jednou otevřela. Chytila mě hned první stránka a já nosila čtečku pořád s sebou a otevírala ji při každé příležitosti. Ano, osudy obou hrdinů a vlastně i ten Revův byly mimořádně bolestné. Ovšem příběh se zaměřil na to, jak se jeden každý hrabou z temných propastí ven, takže nad vším zoufalstvím vítězily naděje, přátelství a sounáležitost. Četlo se mi to hezky, nezaregistrovala jsem žádné kiksy v překladu či českém pravopisu a stylistice, takže musím pochválit i práci nakladatelství. Čtivé, dobře propracované charaktery, přirozené dialogy, uvěřitelný příběh. Zkrátka samé plusy. Dalším pozitivem byla absence klišé, která se přímo nabízela. Celou dobu jsem čekala, jak Juliet zareaguje na Declanovu neupřímnost. Taky jsem čekala nějakou závěrečnou tragédii, která by mě řádně otrávila. Řešení zapletených identit proběhlo přirozeně a bez afektu, další palce nahoru. Jo, k tragédii nakonec došlo, ale autorka si nemusela pomáhat žádnými lacinými triky, naopak vykreslila tím lépe charaktery postav, které do té doby zůstávaly v pozadí. Jedinou nedůležitou připomínku mám k řešení vztahu mezi Declanem a jeho matkou. Tu považuju za nejhorší záporačku díla (i když o tuto pozici byla v závěru docela tlačenice) a hromadné odpouštění a objímačky (dlužno dodat zcela v americkém duchu) mi připadaly křečovité a neupřímné. Ale to bylo jediné a jak říkám, nepodstatné mínus. Celkové shrnutí – příběh mi rozzářil slunce v duši, určitě se k němu vrátím a knihu vřele doporučuji.... celý text

Jedna noc s ním 2020, Elle Kennedy

Nejsem tak naivní, abych od erotického románu, nota bene bestselleru New York Times očekávala bůhvíjakou kvalitu. Trocha legrace, zábavy a odpočinku, to je vše, co žádám. V tomto případě byly požadavky uspokojeny mizerně. Legrace – nula. Odpočinek – no, v zásadě jo, akorát že příběh byl tak plytký, až mě nakonec rozčiloval. Zábava – hraní solitairu je intelektuálně rozhodně přínosnější. Obálka – opět nahý muž, fujtajbl, co je to za módu nahotin z autoopraven? Aspoň že tenhle potetovaný macho nepůsobil jako zaplacený gay. Název? O jednu noc nešlo, nejdřív nešlo vůbec o nic, potom o týden, smysl mi uniká. Plus – bylo to krátké, takže ztráta času minimální. Mínus – Ben byl stvořen z umělé hmoty, neměl jedinou chybičku, působil nesmyslně a nepřirozeně. U postavy Maggie se autorka pokusila o psychologii a chvílemi se jí i dařilo, ovšem závěrečné klišé, kdy po rozchodu s Benem Maggie není schopna týden vylézt z postele a nemyje se (až tato scéna v jedné anglosaské romantice nebude, vyvěsím prapor), tak to si neumím představit, jak by si ve své ekonomické situaci mohla dovolit. Ach, jak by bylo osvěžující, kdyby hrdinka i přes své zlomené srdce musela shánět nové zaměstnání, protože nemá na nájem a jídlo. Nečekala jsem žádné překvapivé dějové zvraty, ovšem hloubka zajetých kolejí mě zcela pohltila a závěr otrávil. Glorie šikovnou Maggie vyhodí, sotva se jenom blýsknou problémy, aby ji pak s otevřenou náručí přijímala, uf, co kdyby jí Maggie práskla dveřmi? Vždyť tam pracovala ZADARMO, sakra. Po týdnu ví Maggie spolehlivě, že tahle hollywoodská hvězda je ideálním partnerem pro celý život. Obdiv, potlesk, skvělá práce. Tak tohle se opět hodně nepovedlo. Jo, abych jenom nedštila síru, tentokrát nemám výhrady vůči pravopisu a stylistice, takže naprosto výjimečný nakladatelský počin (až na obsahovou kvalitu textu, ale jak víme, překladovou literaturu v českých nakladatelstvích ani nečtou, redaktoři se nezdržují filtrem, který by nebohé české čtenářky ochránil před brakem nejhoršího kalibru, vždyť je to přece knížka z Ameriky!). Za mě rozhodně ne-e.... celý text

Zmizelí 2021, Benedict Jacka

Tahle série mě vážně baví. Když jsem zjistila, že vyšel další díl, přečetla jsem si pro jistotu znovu dva předchozí, abych se neztrácela v ději a postavách. Zjevně se vyplatilo. Pro mě největším plusem zůstává neochvějný sympaťák Alex, který raději chytračí, než bojuje a jehož morální kvality představují jediný pevný bod v prohnilém světě britských (nebo Zeměplošských?) mágů. Zatímco na straně záporáků stojí všichni temní mágové a naprostá většina těch světlých, do Alexovy partičky přibývají další zajímaví týpkové (ach, Hvězdná Brízo, kde jsi? čekala jsem tě). Prostě postavy a charaktery na jedničku. Pak další plus za domyšlené zápletky a neskřípající souvislosti komplikovaného děje. Tohle si prostě jednoznačně užívám, pro mě je to důležitější než bombasticky vystavěný svět. Jakože tady by se daly najít mouchy – na jednu stranu se příběh odehrává jakoby v současných kulisách, ale pro epochální magické události si autor nedokázal najít patřičné ekvivalenty ve skutečných dějinách. Nicméně odpouštím mu. Na zápletku s domem skrz naskrz prorostlým čirým zlem jsem v poslední době natrefila podruhé (viz Mexická gotika), ale ani trošku mi to nevadilo, byť vlastně pointa byla identická. Nicméně v této verzi čtenář nemohl (ani nechtěl) očekávat nějaké intimní hrůzyplné zápolení či dokonce milostné vzplanutí, naopak magických rvaček, teleportací, hádek, břitkých replik a soubojů vůlí (či politických vlivů) si užil dosyta. Nemám co vytknout, pro mě jednoznačně za pět. Jo, větší dávka vtípků by neuškodila, ale čo už. Čestné místo v knihovně, mém srdci a vřele doporučuji.... celý text

Druhý hrob nalevo 2014, Darynda Jones

Kniha je naprosto skvělá, až na to, že ne na sto procent. Začnu tou nejlepší věcí – humor, který mi úžasně sedl. Nad každou stránkou jsem se chechtala nahlas, Charley je vtipná, sebekritická a ironická stylem, který se mi líbí. Jako druhá, překvapivá věc, mě zaujaly střípky životních mouder, které text příjemně okořenily – například definice zla a podobně. Připadá mi, že dvojka vyšla lépe než jednička, děj byl kompaktnější, charaktery postav ucelenější. Vyšetřování zmizení Mimi a dvacet let starého případu mělo švih i logiku, vyřešení zásluhou duchů v kavárně i patřičný šmrnc. Co mi trochu oproti prvnímu dílu chybělo, byl rozsáhlejší kontakt se všetečnými duchy. Tentokrát Charley interagovala podstatně víc se živými protějšky, a mnohdy to byly aktivity víc než nebezpečné. Ovšem scéna s přepadovým komandem nad ranní kávou byla lahůdková. Co mi pro změnu nechybělo vůbec, byly pasáže žhavého sexu s Reyesem. Protože Reyes a hlavně vztah hlavní hrdinky k tomuto homme fatale byl tou nejslabší složkou díla. Zatímco za ostatních okolností se Charley chová a profiluje jako zdravě sebevědomá, emancipovaná žena, jakmile jí Reyes zkříží cestu, přepne do módu přiblbé pipiny. Je to syn Ďáblův? Ale on není zlý, ne ne ne! Potřebuje se zbavit lidského těla, aby zabránil apokalypse? Ale to já nedovolím, protože ho chcíííí. Kdyby to autorka nepodala s takovou dávkou humoru a šarmu, asi by kniha letěla jak holubice. Takhle jsem si ovšem zabukovala v knihovně další díl. I přes hrdinčiny výpadky v soudnosti vřele doporučuji.... celý text

Smrt nosí rudé škorně 2012, Pavel Hrdlička

V důsledku zklamání. Anotace a nadšené ohlasy vyvolaly dojem, který kniha nenaplnila. Detektivka z doby panování Václava IV. nebyla zas tak vtipná, jak jsem očekávala, vlastně jsem se nezasmála ani jednou. Magistrovi biřici působili jako komparz z němé grotesky, chyběly jim akorát šlehačkové dorty, kterými by po sobě házeli. Humorné to nebylo, ve skutečnosti ti mamlasové pokazili, co mohli. Klady: Úžasně vystihnuté historické prostředí. Poněkud vzdálený svět vrcholného středověku ze stránek vyloženě dýchal, odlišnosti byly podány srozumitelně a organicky, neměla jsem pocit, že mě autor poučuje, a zároveň jsem se necítila ztracená ani v kličkách městského práva. Dalším plusem byl hlavní hrdina, podrychtář Václav. Kvůli němu asi přečtu i další díly. Sympaťák každým coulem, důvtipný, přirozený, živý. Vlastně všechny charaktery se autorovi povedly včetně lapků a padouchů. No a pak se mi líbily soudní pře a Václavovo předkládání důkazů, takový gotický Perry Mason. Osvobození křivě obviněného Štěpána bylo učiněnou lahůdkou. Jenže bohužel jako detektivka kniha neobstojí. Chyběl mi prvek napětí, protože prakticky od počátku bylo zřejmé, kdo zločiny páchal a proč. Navíc případů se řešilo neúměrně mnoho, vyšetřování probíhalo chaoticky a nesouvisle. Upřímně – kdyby se jeden vrah nepřiznal a na toho druhého nebyla ušita křivopřísežná bouda, odsouzeni by byli nevinní. O rádoby komickém duchu jsem se už zmiňovala, ten to moc nevylepšil. Přitom je text napsaný moc pěkně, úžasná slovná zásoba a zjevně důkladné znalosti historie. Jen na tom příběhu by chtělo zapracovat. Takže za mě průměr.... celý text

Zaskočený 2015, Emma Chase

Po třech letech jsem se vrátila k hrdinům ze Zapleteného a… přestávka byla moc dlouhá. Upřímně – u tohoto druhu literatury se hrdinové pod kůži moc nedostanou, děj v paměti neutkví. Ovšem sebejistota, s jakou autorka předpokládala, že echt Kate a Drewa má člověk v srdci zapsané zlatým písmem, byla obdivuhodná. Další poznatek – označení bestseller New York Times NENÍ známkou kvality. Jakože tohle už dávno vím, jen opakuji (matka moudrosti). Přesto nebudu dštít pouze oheň a síru. Styl vyprávění, lehce ironický a sebekritický, mi byl sympatický a taky díky němu se to dobře četlo. Dějové schéma – očekávám, vítám, beru. Jo, ta fatální roztržka kvůli banálnímu nedorozumění bruslila na hodně tenkém ledě, ale autorka to vcelku uhrála, budiž. Ovšem závěr jí totálně ujel. Drewovo přeslazené panáčkování, jak panička pískala, mi pro změnu lezlo totálně na nervy. A pozor, jedno důrazné varování – pokud v životě (případně ve vztahu) nějakou důležitou část přeskočíte, nelze jej jako film zastavit, převinout nazpět a doplnit chybějící scény. Ano, lidé, kteří z nějakého důvodu předčasně vyspěli, se můžou v nevhodném věku začít chovat jako puberťáci. Ovšem jednak to působí dost blbě, a potom – oni se stejně nechovají jako skutečně nezralí teenageři. Už mají totiž nesrovnale víc zkušeností. To zpátky vzít nelze. Takže – číst se to dalo, výplach mozku po náročném pracovním období byl příjemný, ale nějaký otisk v čtenářském srdéčku veškerý žádný.... celý text