SBH přečtené 676

Obojek 2023, Rosana Zvelebilová

Autorčin svébytný styl mi rozhodně sedí. Hned na začátku hodí čtenáře do víru událostí a s třeskutým šarmem doporučí: Plav! Jak už jsem poznamenala jinde, ráda plavu. Ovšem tady jsem se ve spletitém příběhu se silnou filosofickou linkou zorientovala až napodruhé, čímž můžu jenom doporučit k vícenásobnému přelouskání. Pokaždé jsem odhalila něco nového. Jedná se rozhodně o nevšední dílo, které na první pohled působí jako jednoduchý brak, aby si čtenář posléze uvědomil i nečekanou hloubku. V rychlém sledu se střídají tři časové roviny, v nichž řádí hrdinové pro autorku typičtí, rádoby ztroskotanci, kteří ovšem zpravidla dobře vědí, co od života chtějí, a ne, jen naoko to bývá bolestivá smrt. Rozervaný Emouš překonává smrtící nástrahy při putování za neznámým cílem, poručík Eša se pekluje s hulvátskými vojíny a hlavní hrdina Šedesátosmička, neboli Blbeček se snaží fungovat jako spotřební materiál a za každých okolností vyhovět lidem okolo. Děj se zamotává, obzvlášť eskapády Blbečka míří z krutě zvrácené Atlantidy až do Brutustánu, kde se čirou náhodou mluví česky. A pak člověku najednou dojde, že je celá záležitost důmyslně propojená, že dává smysl na podprahové úrovni. Všechny divoké příhody vyvrcholí v závěrečné sekvenci Emoušova prozření a představují grandiózní závěr. Jedná se o naprosto geniální dílo propojující lechtivou zábavu s řešením otázek tak úhelných, až mě mrazilo. Smála jsem se. Děsila. Občas přivírala oči nad páchanými kruťárnami, jinde mi ukápla slza dojetí. Ždímačka na emoce? Rozhodně. Chytrá legrace? Každopádně. Je to kniha pro každého? Myslím si, že ano. Kdo chce, ten se nad tím zamyslí, kdo nechce, jenom se královsky pobaví, a o to jde, ne? Pět hvězd a rozhodně doporučuji.... celý text

Plutoshine 2023, Lucy Kissick

Rozhodně se nejedná o bestseller pro čtenáře A. Weira, toto přirovnání chápu jako hlubokou urážku inteligentních a myslících kolegů. Dílko představuje tak maximálně syntézu katastrofické blbiny s dojákem v hollywoodském duchu. Ano, autorce nelze upřít originální nápad, mimozemský život byl podán neotřele, drama mezilidských vztahů dočista praštělo a dále bylo osvěžující, že superpadouchem tentokrát nebyl superpočítač. Melodramatický závěr taky trochu nahnal body. Ale v souhrnu se jedná o výtvor velmi sporných kvalit. Zpočátku mi vadil přehnaně stručný způsob zápisu, věty bez přísudků už krapet vyšly z módy. Diblík Lucian taky nepředstavuje zrovna ideál mužnosti. Mimochodem fakt bych chtěla vidět jediného člověka, který si vlasy smotává do uzlu propichovaného tužkami. A muže k tomu. Motiv s němou dívenkou opět útočil spíš na jemnocit čtenářek červené knihovny. Ústřední zločinec byl vpravdě hrůzytánský, mimozemská inteligence pro změnu bez potíží chápala sociální konstrukty typu lásky nebo zrady. Ale jako sci-fi kniha neobstála ani omylem. Začneme kvantovou Zemí, která byla/nebyla zničena. Na jednu stranu se o ní mluví jako o vybydlené planetě, na druhou se všichni těší, až se na ni vrátí do lůna přírody. Technické detaily stanice na Plutu ničily mého praktického ducha. Stanice byla tak velká, že si obyvatelé dokázali pěstovat švestky na džem. Ale všichni byli zřejmě plošně a povinně vegetariáni, protože o prasečích chlívkách jsem zmínku nenašla. Eminentně by mě zajímalo, odkud celá tahle legrace ve světě, kde teplota běžně dosahuje krásných mínus 250 stupňů, brala energii. Ze solárních panelů asi těžko a o výkonné jaderné elektrárně se autorka nijak nešířila. A ovšem nesmím zapomenout na Lucianovy věštecké rukavice, které dokázaly kromě efektních vizuálních show nabořit i uzamčené hardwarové kódy. Celkový dojem je velmi rozpolcený, možná bych za vypjaté drama přiznala i nějaký bod, ale jako čtenářka Weira se cítím podvedená, tak slabé za tři a ruce pryč.... celý text

Ani párem volů... 2022, Miroslava Dvořáková

Všechny pochvaly pro tuto megasérii zůstávají v platnosti, především znovu zmíním pečlivě a důkladně vystavěný svět. Představa, že se v prvním díle chytím a autorka mi bude celé své univerzum dávkovat postupně, byla naivní, ale já ráda plavu. Největším tahounem jsou jako obvykle postavy. Zacha jsem si oblíbila v prvním odstavci, on byl hlavním důvodem, proč jsem se ke stránkám vracela. Ovšem v půlce mu vyrostla nebetyčná konkurence v Igorovi. Dřív neměl šanci, protože nesdílím obecně platnou vášeň pro protivy. Nevím, jestli má někdo rád bručouny pro jejich bručounství, já pro ně začínám mít slabost až ve chvíli, kdy ze své ulity vylezou a ukážou taky trochu laskavosti a dobrých úmyslů. V celé plejádě nesmím zapomenout na Veronu, která na škále sympatií zabrala pro změnu spolehlivě nejnižší příčku, totální odpor. V té souvislosti mě závěr příběhu trochu otrávil, ale co nadělám. Tentokrát si ale neodpustím drobné výtky. Název byl vtipný a odrážel důležitý aspekt příběhu, nicméně společně s obálkou byl poměrně zavádějící. Podle obojího bych čekala něco jiného než politickou historii jednoho státního převratu. Pak bych uvítala plynulejší tok vyprávění. Důležité zvraty v ději byly podávány zkratkovitě ve skoro povídkovém duchu. Já chápu, že hrdina to musí mít těžký a v Metaprostoru to bez kruťáren nejde, ale já tohle moc nemusím a z uvedeného důvodu pro mě byla první půle chvílemi úmorná. Ovšem krvežíznivý čtenář si přijde na své. Značně rozmáchlý úvod, popisující několik desetiletí, mi potom neseděl ke zbrklé závěrečné aktivitě. Na Igorově místě bych pobyla pár let či dekád v exilu, času měl přece neomezené množství. První půli bych hodnotila mnohem hůře, i na konci jsem občas tloukla hlavou o zeď, co to hrdinové vyvádějí za kraviny, aby se pak naštěstí ukázalo, že to úplné kraviny nejsou. Chybělo mi zúčtování s Jerejanem a Basilem, no a pak bych nakopala do zádele Veronu. Ovšem přesto rozhodně doporučuji.... celý text

Vražda v Mallowan Hall 2023, Colleen Cambridge (p)

Vše vypadalo nadmíru lákavě, anotace, obálka, ohlasy. Jenže výsledek zas tak jiskrný nebyl. Umístit mrtvolu do knihovny samotné Agathy Christie samo o sobě příběh neutáhne. Hospodyně sídla, jinak vypravěčka příběhu, sama sebe pasovala i na vyšetřovatelku z důvodů, které zní možná logicky, a sice že má přístup do všech koutů domu a nic jí neunikne, ovšem při té příležitosti by měla trochu zmírnit ve svých nárocích na perfektně vedenou domácnost. Takhle se čtenář dozvěděl množství opravdu překvapivých detailů, jak fungoval velký panský dům v první půli dvacátého století, když hostil zhruba desítku dalších návštěvníků, kteří sluhové se starali o co a jaký byl rozdíl mezi majordomem a hospodyní. Ovšem samotnému vyšetřování nebylo v knize věnováno zdaleka tolik prostoru, kolik jsem očekávala. Ano, Phyllida šmejdila všude možně, prohrabávala se zavazadly hostů, ovšem třeba výslechy podezřelých ignorovala, vlastně ani služek, které měla na starosti, se na nic nezeptala. Jako kdyby vždy v moment, který sliboval přinést nejzajímavější informace, odešla vyřizovat záležitosti ohledně nákupu potravin nebo utírání prachu. V důsledku toho mi postavy neblaze splývaly. Nemohla jsem dumat nad motivy podezřelých, protože jsem se o nich vlastně vůbec nic nedozvěděla. Když se řešila nevěra jednoho z hostů, nedokázala jsem si ho zařadit. Mé podezření na jednoho člena domácnosti včetně brilantně mnou vykonstruovaného motivu se nepotvrdilo, naštěstí, závěrečné vyústění tedy působilo překvapivě, ale požitek z odhalování stop a tápání nad možným pachatelem jsem nepociťovala. Nespravedlivě bych ve svém zklamání utopila i slušný překlad a překvapivě pečlivou práci nakladatelství, po jazykové a stylistické stránce nemám co vytknout. Ale na opravdu dobrou knihu to nestačí. Dalo se to číst, ale zázrak se nekoná a nějaké případné další díly s lehkým srdcem oželím.... celý text

Sarvonův odkaz 2022, Miroslava Dvořáková

Obskurním způsobem jsem se seznámila s autorkou, a jedině tímto způsobem se lze dozvědět o jejích dílech. Přičemž se jedná o naprostou špičku české fantasy! Bohužel však naprosto opomíjenou oficiálními místy, jak nakladateli, tak recenzenty, a v důsledku pochopitelně i čtenáři. O stavu na české literární scéně to vypovídá velmi průkazně. Nicméně jelikož patřím k těm šťastným, můžu tady začít pět ódy. Knihu jsem jenom otevřela cestou, a po půlhodině se přistihla, že stojím uprostřed kroku a bez dechu čtu. Příběh mě chytil od první věty a nepustil. Dokonale vyvážená směska dobrodružství, napětí, vtipu a ano, pro nás statečné, které nebolí zuby z trochy lásky, ba dokonce ji ke svému životu nutně potřebují, i krásné romantické linky. Román je psaný v er-formě a střídá pohled Violy a Otty. Nemůžu říct, kdo mi byl sympatičtější, protože Viola je úžasná hrdinka s mozkem v hlavě a vášní v srdci. Do Otty jsem se dočista zabouchla, Viola promine. Autorka román zalidnila požehnaně. V důsledku mi okrajové postavy krapet splývaly, Violiny kamarádky jsem začala rozlišovat až v dramatickém závěru. Nicméně všechny postavy jsou živé a dýchající, dialogy břitké a reálné. Krásná práce. Asi nejhlouběji smekám pomyslný širák nad vystavěným světem. Sérii knih z Metaprostoru jsem začala číst zprostředka, úplně jasno jsem v komplikovaných vztazích mezi nesmrtelnými neměla, nicméně ani jedinkrát jsem to nepocítila jako nevýhodu. Autorka dokáže brilantně objasnit důležité okolnosti a ty nepodstatné lehce plynou na pozadí. Už jenom za to by si román zasloužil pět hvězd. Jenže to bych nespravedlivě vynechala další, pro mě klíčové, plus. Dějová linka i chování postav je chytré. Domyšlené a rozumné. V celé zašmodrchané zápletce jsem nenašla logickou nesrovnalost, já, starý rejpal. Ohledně jazykové a stylistické složky díla bych mohla básnit dlouho. Úžasná slovní zásoba, trefné a poetické popisy, které mě dokonale vtáhly do prostředí. Moudrost a vtip zakletý do vět. Jednoznačně lahůdka. Pět hvězd je málo a rozhodně doporučuji.... celý text

Muži ve zbrani 1997, Terry Pratchett

Jedno z nejklasičtějších Pratchettových děl, samozřejmě moje milovaná Hlídka. Kniha by mohla sloužit jako ukázkový příklad všech autorových kladných stránek i nešvarů. Těmi začnu. Jako obvykle překombinovaný děj. Tady je závěrečný megazvrat ještě udržen v přiměřené rovině, ale ačkoli jsem tento díl Zeměplochy četla už potřetí, nedokázala jsem si vybavit, kdo je vrah, což možná odkazuje na počínajícího Alzheimera, ovšem mnohem pravděpodobněji na ne zcela logické vystavění zápletky. Ovšem pochopitelně vyšetřování zločinu sloužilo jako pouhá kulisa k předvedení řádky charakteristických postaviček a jejich pinožení páchnoucím, špinavým, bezútěšným a celkově nevábným životem v Ankh-Morpoku. Nebo tam snad bylo něco pěkného a příjemného? Ne. Kdysi jeden nakladatel nazval Pratchettův humor laskavým. Zajímalo by mě, co si takový člověk představoval pod cynismem a jízlivostí. Ano, smála jsem se, ale laskavého na daných vtípcích nebylo vůbec nic. Pak jsem taky zamáčkla slzu nad Potroublem a Navážkou. Charaktery postav zase představují nejsilnější stránku díla, a pak pochopitelně související věc, vtipné a břitké dialogy. Ve vývoji postav a vztahů mezi nimi nemá autor konkurenci. Pak už čtenář jenom marně úpí nad častým přeskakováním mezi jednotlivými scénami, absencí kapitol nebo jen ubohých trojhvězdiček, které by oddělily místa, která k sobě nepatří, ovšem snadno splynou v jedno. Můj nekritický obdiv vůči Mistrovi již znatelně vyprchal, takže na knize vidím přesně to, co to je. Poněkud komplikovaná zábava, spousta nerdovských vtípků, mizerná stavba děje, skvělá práce s postavami a velmi osobitý styl. Rozhodně doporučuji.... celý text

Anglický zabiják 2010, Daniel Silva

Špionážní thriller není můj šálek kávy, ale tohle se mi líbilo. Gabriel je moje srdcovka a zajímalo mě, jak se skámošil s Christopherem, což jsem ovšem v tomto díle neodhalila. V rámci brakové literatury se jedná o velmi slušnou laťku. Především je to čtivě napsané, knihu jsem zvládla za dva dny a prakticky ji neodkládala. V ději autor šikovně buduje napětí, ovšem mám obavu, že se drží stále stejného schématu. U druhé knihy je to pořád dobré, ovšem u dvacáté by mi to asi lezlo krkem. Nejvíc jsem ocenila náhled do historie a rozšíření obzorů ohledně role Švýcarska za druhé světové války (fakt nic moc, ta země mi nikdy nebyla sympatická). Dialogy byly napsány živě a vtipně, bohužel postavy už tak skvěle nevyšly. Ty hlavní, Gabriel a Anna, ano, ovšem čím se důležitost snižovala, tím byl charakter plošší a zaměnitelnější. Taky jich na stránkách pobíhala děsná spousta a pletly se mi. A ten zabijácký kodex cti (Orsati plus Angličan) mi lezl na nervy. Zloděj je pro ně nejhorší padouch, zato pozabíjet ulici nevinných lidí je naprosto v pohodě. Jako další problém bych viděla motivaci. Petersonovo závěrečné rozhodnutí působilo hodně unáhleně a neuvěřitelně. Pokud by ho taková věc trápila delší dobu, nejspíš by se choval i v průběhu trochu jinak. Gabriel asi dvakrát vyvede naprostou botu, na takového machra vyloženě trapnou. Například přehlédne Angličana, jehož totožnost už zná, ve chvíli, kdy po něm pátrá, a podobně. Četlo se to dobře, neskřípal mi překlad ani korektury, obálka je sice hodně prvoplánová, ale měla něco do sebe. Ovšem náměty dalších dílů mě moc nelákají, politiku nemám ráda. Tímto se nejspíš se sérií rozloučím.... celý text

Kometa 2002, Tove Jansson

Jednoznačná špička literatury pro děti, takový ten klenot, který pobaví malé posluchače i dospělé čtenáře. Ano, každý si z toho vezme něco trochu jiného, ale spokojení jsou všichni. Kdybych měla knihu hodnotit měřítkem používaným na beletrii obecně, uspěla by ve všech parametrech. Za mě jednoznačně nejsilnější stránkou jsou postavy, na textu nevelkého rozsahu báječně charakterizované, svébytné, trojrozměrné a dýchající. Napadá mě srovnání s Medvídkem Pú a i v tomto ohledu dávám palec muminkům. Ne každý tvor byl milý a laskavý jako maminka nebo chytrý jako Ferka nebo přirozený vůdce jako Šňupálek, ale ani u těch méně kladných (chamtivého Čenicha či drbny a pesimistky ondatry) scházel podtón škodolibosti a jízlivosti, tak patrný u Milneho. Děj? Napnutá jsem byla jako kšandy, jak srážka s kometou dopadne, zda muminek a jeho přátelé dorazí zpět do údolí, zda se stihnou všichni zachránit. Vzhledem k tomu, že autorčin svět koresponduje s mou vášní pro fantasy a surrealismus, vyloženě jsem si užívala pohádkové putování, kdy k observatoři putovala družina chvilku, ale zpátky se trmáceli přes vyschlé moře a tak podobně. Popisy, dialogy, slovní zásoba, styl vyprávění, všechno hodnotím na výbornou. Nejsilnějším dojmem z knihy je laskavost bez falešných či ironických podtónů. Scéna, kdy muminek koupí Ferce zrcátko a ona jemu medaili, mě dostala na kolena, způsob zaplacení nákupu rozesmál, a upřímně, kdo z nás podobně absurdně nejméně jednou za život neuvažoval? Hodnotím rozhodně pěti hvězdičkami (víc dát nemůžu, bohužel) a vřele doporučuji.... celý text

Jedna zatracená pohroma za druhou 2021, Jodi Taylor

Jedno velké očekávání a následně zklamání. Možná ne tak velké, ovšem čím déle o knize přemýšlím, tím horší pocity z ní mám. Přitom všechno začalo tak dobře. Zajímavá a vtipná anotace, krásná obálka, sympatická hrdinka, žádné okolky a hup do děje, to mám ráda. Bavila jsem se, nad vtipy se smála, občas mi zatrnulo. Pak přišla naprostá bomba, a sice nejlepší erotická scéna všech dob. Musela jsem ji číst pořád dokola a smála se u toho na celé kolo. Jenže po prvním katastrofální návratu z křídy mi začalo všechno nějak skřípat a po scéně, kdy superžena Max rozežene interní hádku zaměstnanců v baru a vyzve kolegu, aby ji doprovodil na výlet do křídy, jen tak z ničeho nic, ačkoli se o žádné takové výpravě nemluvilo, můj názor na příběh nabral valem sestupnou tendenci. Ke konci už jsem knihu odkládala a dočetla ji z povinnosti. Na povrch mi vylezly všechny chyby, z nichž nejzásadnější je tato: pokud je dílo zveřejňované na internetu po kapitolách brutálně úspěšné, neznamená to, že z něj bude dobrý ucelený román. Bolestně mi scházela například zápletka. O co vlastně šlo? O záchranu Svaté Marie? V tom případě se tématu věnovalo málo prostoru. Ústřední padouch se na scéně mihl na jedné stránce (dobře, tak na dvou). Rozkouskovanost děje časem otravovala, takže při posledním skoku do hořící starověké knihovny jsem si říkala, ach ne, už zase? Dokonce jsem nebyla ušetřena ani Velkého Nedorozumění ve vztahu ústřední dvojice. Jako kdyby autorka honila spoustu zajíců najednou a nedokázala si vybrat, kterého si upeče k večeři. V důsledku mi vadily problémy, nad nimiž bych při funkčním ději mávla rukou. Jaký byl zdroj energie buněk? Přesunuly se do starověku či křídy, ale elektřina pořád vesele hučela v drátech. Potom samotné skoky. Pominu nálož časových paradoxů, s tím se dobře popere málokdo, ale v knize se dějinami hopsalo vesele tam a zpět, náčelník se může vypravit mezi dinosaury jen tak, aby si ověřil hypotézu, ovšem při záchraně života to najednou nejde. Když už přiletěli k hořící knihovně pozdě, proč se nevrátili a nedoletěli znovu a lépe? Klaďasové hynou jak na běžícím pásu, záporáci přežijí i epicentrum jaderného výbuchu. Do současnosti nelze přenést žádný předmět z minulosti, hm, a co kamínky či stébla trav na podrážkách bot výzkumníků? Obzvlášť při zběsilém úprku v případě, když se na ně valí stádo dinosaurů? A překlad? Ani já, totální jazykový trouba, neposlouchám od Zeppelínů Schodiště do nebe, fakt ne. Takže bohužel zklamání a další díly vynechám.... celý text

Zrnko v soukolí 2020, Ondřej Nečas

Tak tohle bylo hodně dobré. Nejsem fanynkou podobného typu obálky, ovšem imitace dřevorytu navodí správnou atmosféru, styl koresponduje s prvním dílem a je výrazný a neotřelý. Název je zajímavý a vtipný vzhledem k ději i pointě, ačkoli si v důsledku nejsem jistá, kdo všechno oním zrnem byl. Za sebe tipuji nejméně tři dobrovolníky. Příběh je vyprávěn v er-formě převážně z pohledu rytíře Mojmíra, ovšem v patřičných pasážích se nazírající osoba mění, což udržuje napětí i svižnost děje. S tím souvisí jedna z nejsilnějších složek díla, barvité a plastické postavy. Mým oblíbencem bylo páže Kristián, i když mi občas připadalo, že uvažuje zraleji, než by odpovídalo třináctiletému hochovi. Ale každý z hrdinů měl něco do sebe, padouši byli patřičně odporní, hrdinové zářní. Jen by mě zajímalo, jak to dopadlo s proradnou sestrou Magdalenou. Dialogy plynuly lehce a přirozeně, způsob mluvy odpovídal příslušné postavě. Prostředí středověkého Brna na čtenáře dýchlo syrovou opravdovostí, v tomto směru musím autorovi složit další poklonu. Dokázal věrohodně smísit důkladnou znalost reálií s občasnými náboženskými či filosofickými postřehy. Občasné použití neznámého výrazu jenom zvýšilo uvěřitelnost. A střídmé, nicméně barvité popisy dokonale vtáhly do křivolakých uliček, temných zákoutí kláštera či hlučné hospody. V té souvislosti oceňuji bohatou slovní zásobu a neotřelé vyjadřování. Nemám ráda násilí a krutost, ovšem v tomto příběhu se tomu nebylo možno vyhnout. Dalším kladem knihy, možná největším, je atmosféra houstnoucího děsu a odporu, který jsem rozhodně pociťovala. Napsané je to úžasně čtivě, dílo jsem slupla za dvě odpoledne a už teď se mi stýská po postavách. Zápletka byla zosnována tak komplikovaně, že jsem si ke konci pletla jména, ale vymyšlené to bylo dobře. Jediným sporným bodem je list vložený do misálu a jeho objevení Mojmírem přesně v ten pravý čas. Už nejsem schopna posoudit, zda se jednalo o náhodu (snad ne) nebo o promyšlený tah. Každopádně se však nejedná o nějakou velkou závadu. Rozhodně vřele doporučuji.... celý text

Zahrada kouzel 2010, Sarah Addison Allen

Námět knihy opravdu připomíná film Magická posedlost, a právě proto jsem po ní sáhla. Na základě zdejších komentářů jsem pořád čekala zradu, naštěstí nenastala. Úplná spokojenost ovšem také ne. Zápletka byla rozehrána moc dobře, komplikovaný vztah sester, jejich tíživý osud, do toho další postavy z městečka a propletence jejich životů. A samozřejmě jsem čekala konfrontaci s ústředním padouchem. Autorka dokázala slušně vykreslit napětí mezi Claire a Sydney, mezi Sydney a Emmou, nemluvě o hrozbě, která nad uprchlicí neustále visela. Jenže si podle mého ukousla příliš velké sousto, nebo tomu věnovala málo prostoru. V důsledku vyjma dvou hlavních postav všechny ostatní působily neuvěřitelně a ploše. Například vyústění vztahu Huntera a Emmy, tam to vyloženě skřípalo, vážný a komplikovaný problém byl náhle zameten pod koberec a bylo hotovo, v případě Freda totéž. Sympatického souseda, malíře Tylera autorka odbyla, ačkoli měl potenciál vytvořit další linii vyprávění. Nakonec mi začala vadit i taková roztomilá věc, že vlastně všichni v městečku měli nějaké magické nadání. Proč v tom případě šikanovali sestry Weaverleyovy? To nedává smysl. Četlo se to velmi dobře, příběh jsem slupla za dvě odpoledne a k letnímu cestování byl jako dělaný. Ovšem spousta dobrých nápadů a celkem slušné zpracování nebylo jakoby dotaženo do konce. Jednotlivé linie chtělo víc rozpracovat, u závěrečné dramatické scény se autorka dokonce dopustila logického kiksu, jen aby ji mohla urychlit a kvapně vyřešit. Promrhaný potenciál.... celý text

Emma, faun a zapomenutá kniha 2020, Mechthild Gläser

Po dočtení ve mně přetrvává pocit neurčitého smutku, ačkoli se autorka se všemi nástrahami (které si sama vymyslela) vypořádala se ctí. Spíš cítím hořkosladkou nejistotu, zda magie ve Stolzenburgu zůstala či nikoli, zda to všechno byla jen nějaká anomálie (ne, prosím, ne!). Ačkoli se jedná dílo YA fantasy, které si na nic jiného nehraje, rozhodně není hloupé, ploché či jednoduché. Přesně naopak. Jediný prvek, který na literaturu pro náctileté v tomto smyslu odkazuje, je věk hlavní hrdinky a školní prostředí. Tím ale s naivitou končíme. (Když si mám rýpnout, hrdinky mnoha rádoby dospělých společenských románů prokazují vyšší míru zabedněnosti a omezenosti.) Dějová linka byla zábavná a v mnoha ohledech překvapivá. Podezření ohledně Frederika jsem měla dřív než Emma, řešení mě překvapilo, a jo, chlapec se nám pěkně vybarvil. Propletení tématu z Pýchy a předsudku s klasickou fantasy, zázračnou knihou, zlovolnou magií, hledáním tajuplné bytosti (faun večeřel příběh, právě žvýkal šťavnatou větu, ach, to bylo tak krásné!) vyšlo na jedničku s hvězdičkou. Kouzla působila uvěřitelně a zároveň trochu výstředně. Emminy sny vyvolávaly lehké mrazení, účinky magické knihy (až na déšť růžových bonbónů, ten bych si dala líbit) nastolily otázku, do jaké míry bychom obecně měli usilovat o poroučení větru, dešti. Postavám možná scházela patřičná hloubka, Emminy kamarádky se mi beznadějně pletly, což je asi jedná závažnější výtka. Nejednalo se o nic nepřekonatelného, hlavní hrdinka byla sympaťačka a chovala se v rámci možností rozumně (i ztřeštěně), Frederik vykazoval patřičnou míru tajuplnosti, Darcy pro změnu povýšenosti a arogance. Další složkou, která mě uchvátila, byla dokonalá hra se slovy a s tím související téměř básnické popisy krajiny, zámku, nočního lesa a podobně. Vtáhlo mě to přímo do knihy a užívala jsem si to. V součtu se mi kniha moc líbila a vřele ji doporučuji nejen náctiletým čtenářkám.... celý text

Letní příběh 2023, Jen DeLuca

Když se v prvním odstavci třikrát zopakovalo slovo sestra (a v dalším neteř), bylo zřejmé, že je zle. Kromě hrubých pravopisných chyb (nemohla jsem to odbít smíchem) bylo věčné opakování stejných slov asi nejhorším problémem, který mi kazil čtenářský zážitek. Nejsem si jistá, koho z dané závady vinit, ale jako obvykle katastrofálně selhaly korektury a práce nakladatelství. Ono už obálka s věncem, který nejvíc ze všeho připomíná vánoční girlandu, je velmi sporná. Pak už následovala smršť obvyklých závad. Emily je cílevědomá a ctižádostivá, ovšem nemá dodělaného ani bakaláře (v jednom odstavci se zmíní, že nedokončila ani první ročník a o větu dál odešla v posledním ročníku, ehm, ehm, ale co už). Studií se vzdala kvůli snoubenci, to svědčí o ctižádosti jak hrom. April je těžce raněná a práce neschopná, Emily funguje jako posluhovačka v domácnosti a pak s nimi žije ještě dítě školou povinné. Kde ty tři braly několik měsíců peníze na živobytí? O sociálních dávkách v době pracovní neschopnosti ve Spojených státech mám své představy. Opravdu je nutné, aby se hrdinka romancí neustále obelhávala a nebyla schopná vidět realitu? Od první zmínky o Seanovi mi bylo jasné, co se přihodilo, ovšem Emily se domýšlí. Chris přijme novou pracovní sílu a Emily se domýšlí. A tak dál. Emily Simona nesnáší, ale když vidí jeho zadek v kožených kalhotách, najednou je zamilovaná po uši (ale Simona jako člověka nadále nesnáší). Uf. V poslední třetině celou hrůzou občas probleskl světlejší okamžik a sem tam i vtípek, ovšem špatný dojem to nezachránilo. A Simonovo chování poté, co už si přes Emiliny klapky na očích ujasnili, o co jde, mi taky nejde na rozum. Tak měl o ni zájem nebo ne? Šlo mu jenom o velká gesta na slavnostech, protože ve všední týden si jí vůbec nevšímal a obyčejný telefonát by ho nejspíš zabil? Nakonec byla představa renesančních slavností (se všemi historickými nepřesnostmi, ale budiž, jsme v Americe), asi to nejlepší v knize. A to je pro mě opravdu hodně málo.... celý text

Spolek nemrtvých holek 2019, Lily Anderson

Pěkná obálka (rozhodně vtipnější než originál) a zajímavá anotace mě sice nalákaly, ale na prvních stránkách jsem pociťovala především rozčarování. Neprávem. Děj se skvěle rozjel, hlavní hrdinka byla úplně boží, ostatní postavy minimálně zajímavé, každá měla určité tajemství a Mila musela všechno do týdne odhalit, aniž by vzbudila podezření rodičů či přerušila školní docházku. Text byl zábavný, čtivý, sem tam probleskl vtípek či zemité moudro (co vyšleš, to se ti třikrát vrátí). Důvod počáteční nedůvěry byl nepříjemně běžný, a sice odfláknuté korektury. Chyby ve tvarech mě/mně byly tak zásadní, že občas měnily význam vět. U Mily jsem si nebyla dlouho jistá, jak se vlastně jmenuje (podle všeho ani překladatelka ani korektor/ka). Angličtina totiž nezná příponu -ová, takže když se Mila poprvé označila Flores, asi si všichni řekli, že je to křestní jméno. Jenže pak se ukázalo, že nikoli, navíc i její příjmení měnilo tvary jako Foresová, Floresová, ehm, ehm. Ještě že tyto kiksy později převálcoval zábavný příběh. Pachatele jsem odhalila poměrně brzo (nejvíc jsem tím překvapila sama sebe). Nebudu spoilerovat, co mě k tomu přivedlo, ale jo, byl to správný odhad. Pak už jsem byla nervózní vždy, když se dotyčná osoba objevila na scéně. No, závěr byl šokující. Nesnáším série, ale s Milou bych si dala líbit další příběh, třeba i víc čarodějný a zamilovaný a míň detektivní. Magii provozovala uvěřitelně se všemi přešlapy i ukázkami výjimečné moci. Jinak covent obstarožních čarodějnic mi lezl na nervy, naštěstí pár členek v závěru projevilo záchvěvy zdravého rozumu ve stylu: kdo z nás nedělal v mládí hlouposti. Jedna otázka zůstala nezodpovězená, a to sice jaké podezření proti Greenwayovým měla Aniyaha a zda to souviselo s obecně šířenými pomluvami. A jako poslední musím důrazně upozornit, že můry nemají tlukoucí srdce, jeho funkci zastává hřbetní céva. Autorce by neuškodila kapka znalostí středoškolské biologie. Ale venkoncem vřele doporučuji. Bavila jsem se.... celý text

Palm Beach Finland 2021, Antti Tuomainen

Bylo to podivné, bylo to zábavné, bylo to vtipné, ovšem detektivka? Hm, nemyslím si. Totožnost vraha čtenář zjistí na druhé stránce, s mrtvolou je to horší, ale ani tam nepanuje žádná dlouhodobá nejistota. Po resortu se motá šarmantní detektiv, ale jeho pátrání působí spíš jako dekorace absurdního příběhu. V důsledku mi nedává moc smysl, jak se vlastně k pravdě dobral, ale to není podstatné. Na stránkách defiluje plejáda podivínských postaviček od přitroublých nešiků Robina a Chica přes megalomanského, nevkusného majitele resortu (ach ta finská jména!) či psychopatického vraha v roli mstitele až po ztroskotance Olivii a neohroženého, charismatického Jana. Některé mi byly sympatické, jiné méně, ale ztotožnit jsem se nedokázala s žádnou. Autorův úsečný styl (jsou to ty časté věty bez přísudků? asi) bývá vyzdvihován jako plus, já bych to označila za lenost a svého druhu neumětelství, ale budiž, mělo to určité kouzlo a hlavně nerušilo při čtení. Jo, a legrační text byl, to určitě. Nejsem milovnice černého humoru, ovšem tady jsem kolikrát vyprskla smíchy nad situací, která byla vysloveně tragická (například úmrtí hned na začátku), ovšem podaná naprosto brilantně. Ačkoli jsem milovnicí happy endů, v tomto případě mi přišlo zakončení příliš shakespearovsky přehnané, všichni došli štěstí a nastoupili správnou životní cestu, jako vážně? Jenže jelikož jsem hned na začátku akceptovala grandiózní praštěnost příběhu i figur, tak si nehodlám stěžovat. Kdo chce utéct od normálu k pláži, kde za nejparnějšího léta v nejteplejší hodině dne panuje třináct a půl stupně Celsia, tomu dílo vřele doporučuji.... celý text

V životech loutek 2023, TJ Klune (p)

Štěstím bez sebe, že můj oblíbený autor vydal novou knihu, jsem si ji koupila, aniž bych se zajímala o podrobnosti. I když podle anotace a po předešlých skvělých zkušenostech by mě nejspíš nic nevarovalo a udělala bych to stejně. Deaktivuji protokol Empatie. Není přesné říct, že jsem otrávená. Je to horší. Jsem nešťastná. Nemám ráda postapokalyptické scénáře, a tohle je ještě ke všemu temné, smutné a naprosto bezvýchodné. V předešlých knihách autor hovoří o těžkých tématech s elegancí a lehkostí baletního tanečníka. Tady k nim přistupuje s razancí buldozeru, což taky není můj šálek kávy. Ačkoli Sestra Ratched pronášela vtipné hlášky, nezasmála jsem se ani jednou, a to je další velké mínus. V doslovu autor přiznává, že původně vypadal rukopis jinak, ale nakladatel ho přiměl příběh přepracovat. Můj názor na nakladatele je obecně tak špatný, že všechny uvedené závady házím na jejich bedra. Je to pro mě snesitelnější představa než to, že už si od Kluneho nepřečtu nikdy nic tak veselého a pozitivního jako Dům v blankytně modrém moři. V důsledku nejsem ochotna přehlédnout ani takové kiksy jako transpozici lidské společnosti do té robotí, aniž by autor upravil potřebné parametry. Dobrá, roboti nepotřebují kyslík, ale že by jejich představa hříchu souvisela výhradně (nebo vůbec) se sexem, to si nemyslím. Nebo odkud brali androidi energii (uprostřed lesa), odkud se bralo astronomické množství elektřiny ve městě či na cestách, po nichž nic nejezdilo? Vic byl sympaťák, ale jeho osud byl v důsledku horší než smrt. Nebinární Modrá víla mi lezli na nervy ne tím, co vyváděli, ale tím, že se nedokázali pořádně rozhodnout, co jsou zač. V tom případě si nemyslím, že by podobný tvor měl rozhodovat o budoucnosti civilizace. Jednoznačné zklamání a příště projevím řádnou opatrnost, než po dalších knihách autora sáhnu.... celý text

Drak Jeho Veličenstva 2007, Naomi Novik

Udělala jsem tu chybu (kterou dělám často), že jsem se rozhodla přečíst všechny knihy oblíbené autorky. Jenže tato mi nesedla a je možné, že kvůli ní obětuji celou sérii. Síla celého díla spočívá v postavách, Laurence je ideální typ hlavního hrdiny, čestný, charismatický, chybující, mírně rozporuplný. Jeho vztah k Temerairovi mě hřál u srdce a přiměl knihu dočíst. Protože v dalších aspektech se pro mě jednalo o katastrofu. Nemám ráda válečné knihy, a obzvlášť nesnáším napoleonské války. Takže, hm, jednalo se o příběh armádního důstojníka z období napoleonských válek, který trénuje na boj a posléze k několika bitvám dojde. Upřímně jsem marně hledala zápletku, pořádný děj a pointu, i když možná je problém v tom, že se jedná o první díl. Nejhorším problémem ale byla totální bezzubost draků. Laurence Temeraira ochočil bez nejmenších potíží, Temeraire hned od počátku projevuje bystrou inteligenci a týden po vylíhnutí je schopen diskutovat o filosofických otázkách. Na lodi není dost potravy, tak se bez potíží začne živit rybami. Nějaký zvrat nebo problémy by tuto pasáž osvěžily. A pokračujeme ve stejném duchu. Na základně ve Skotsku má Laurence potíže jenom s tím, že je v místě nový. Začne se kamarádit s Rankinem, ale jakmile zjistí, co je to za mizeru, hladce se ze vztahu vyváže a v tu ránu je oblíben v širším kolektivu. Všemi bitvami prochází tanečním krokem s pečlivě uvázanou vázankou, Temeraire obdobně taktéž. Na konci je Napoleon poražen (to už víme z dějepisu). Draci se chovají jako věrní a trošku přihlouplí psi, i ti zdánlivě chytří. Nebo jako bezduchá letadla ochotná vždy ke startu, stačí otočit klíčkem v zapalování. Nepůsobili jako pohádková monstra, která by mohla za nepříznivých okolností ohrožovat okolí. To mi opravdu vadilo. Pokud se další díl přenese někam mimo válku, tak možná bych mu dala šanci. Ale celkově se jednalo o těžké zklamání.... celý text

Vinen 2014, Jim Butcher

Čím začít? Až nějakou dobu po dočtení mi došlo, že v tomto díle výrazně ubylo vtípků. Dokud jsem hltala stránky, tak jsem si to neuvědomila, ale teď mě to mrzí. Harry udržuje konstantní míru bolestínství a ublíženosti, ale zároveň i charismatu a ochoty to padouchům dostatečně natřít. Tentokrát úzce spolupracuje s Karrin, která se mu, světě div se, dokonce omluvila za výpadky z počátečních dílů. Děkuji autorovi za posunutí jejího charakteru. Teď už se mi holka vyloženě líbí. Zato v případě Charity jsou mé antipatie zalévány vysokofosfátovým hnojivem. Obzvlášť když se provalil důvod, proč se ta čůza chová k Harrymu hnusně. Megera taky došla k prozření, ale moje oblíbená postava z ní nikdy nebude. Bob Lebka nedostal tolik prostoru, kolik by se mi líbilo, občas jsem měla pocit, že na něj autor dočista zapomněl. Zato zlatíčko Mouse konečně významně zasáhl do děje. Ano, v jednom místě jsem uronila slzu, ale naštěstí předčasně. Thomasovi to slušelo jako obvykle, toho týpka fakt žeru. Série se blíží k polovině (a ke konci dílů přeložených do češtiny, saprlot) a množství postav už přesahuje kapacitu mé paměti. Zatím se ještě chytám. Ne že bych si pamatovala detaily Fixovy či Lilyny historie, ale ze souvislostí jsem si leccos odvodila. Za mě tedy další pochvala, jak autor dokáže uhrát spletité vztahy, takže se čtenář ztrácí jenom v únosné míře. Tady musím opět zmínit Řeky Londýna s Peterem Grantem, kde mi právě tento aspekt zvládnutí série téměř znemožnil. Harry je v tomto směru v pohodě. Tentokrát se nekonaly žádné důvtipné lsti a kličky, jak převézt protivníka. Pachatele č. 1 i č. 2 jsem odhalila na první dobrou, což nepovažuji za nedostatek, protože jsem pak mohla drtit mezi stoličkami: já to říkala! Zato jsem si užila bombastickou bojovou operaci včetně doprovodných projevů soudružské sounáležitosti (kdy například otec Forthill pozve Thomase do kostela a podobně). Kvalita zůstává stabilně vysoká, takže projevuji jenom lítost nad tím, že sérii v češtině nedočtu.... celý text

Slídil 2022, Tana French

Detektivka se mi moc líbila. Příběh mě chytil na první stránce a přiměl ve velmi příjemném tempu pokračovat až do konce. Události se nijak střemhlavě neřítí, ale to mi vyhovuje. Ani v jednom místě jsem neměla pocit nudy či nadbytečných pasáží. Zápletky mi přišly vyvážené, neměla jsem pocit neuzavřenosti jednotlivých linií, i když v případě vztahu k Alysse bych uvítala víc podrobností. Stavba příběhu neměla logické trhliny, zato obzvlášť já děkuji mnohokrát. Největším tahounem pro mě byl hlavní hrdina Cal, chlápek přesně podle mého gusta. Jak já jsem s ním soucítila v pocitu, že se ukrutně snaží všechno udělat správně, a věci se přesto pokazí. Problém, který mu přistane na dvorku, řešit nechce, ale svědomí a čest mu nedá. Prostě sympaťák. Vlastně všechny postavy byly velmi dobře vykreslené, dokonce tak dobře, že se mi na konci z pachatele a jeho zvráceného etického kodexu zvedal žaludek. Na Calově místě bych mu jeho kousky dala sežrat i s chlupama. Trey mě taky chytil za srdce a doufám, že ho Cal hned tak neopustí (a že jakmile vyroste, tu prohnilou vesnici opustí rychlostí blesku). Lidi stáli za starou bačkoru, ale krajina byla popsána naprosto úchvatně. Před očima mi hrály barvy, ve vzduchu voněl déšť, v dálce krákali havrani a bečely ovce. Akorát tedy dubové listí na podzim nezežloutne, nýbrž zčervená a neopadává. Tak nevím, jaký dub autorka myslela. Vlastní detektivní pátrání probíhalo zajímavě. Na Calově místě bych asi zkusila využít nějaké profesní kontakty, minimálně bych kontaktovala gardistu z města. Na druhou stranu bylo zajímavé sledovat, jak by si s podobnou záhadou poradil naprostý laik. Teda laik, který přečetl hodně policejních příruček. Třešničkou na dortu byly břitké dialogy a opravdu vtipné pasáže. Čtení představovalo prostě jedno plynulé potěšení. Rozhodně doporučuji.... celý text

Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop Cafe 2022, Fannie Flagg (p)

Kniha se mi hodnotí obtížně. Na jednu stranu jí nelze upřít určité kouzlo, autorka stvořila živý a pulsující svět plný třírozměrných, barevný postav (a nemyslím jen barvu kůže). Často jsem se nad stránkami nahlas smála, a tak jednou, dvakrát mi ukápla slza. Ovšem četlo se mi to špatně. Ke knize jsem se vracela s nechutí, mnohokrát ji chtěla odložit. Na vině je nejen ukrutné množství postav, které mají děti a vnoučata, vzájemné vztahy neúnosně košatí a větví se. Především jsem se naprosto ztrácela v chronologii jednotlivých událostí. Autorka chaoticky přeskakovala mezi časovými rovinami, mezi osudy jednotlivých hrdinů i fázemi jejich příběhů. Na začátku se dozvíme, jak všechno mezi Idgie a Ruth dopadlo, pak k čemu došlo na začátku, na konci, uprostřed poprvé, podruhé, potřetí. Osudy ostatní postav byly vylíčené stejně. Jako kdyby se bavily v kadeřnictví místní drbny a člověk nechtěně poslouchal. Možná to byl záměr, ale něco takového mě katastrofálně nebaví. Důvod té rozkouskovanosti jsem nepobrala. Proč byly podrobně rozepsány historie určitých figurek (a jiných nikoli) mi uniká. Také se nedokážu vcítit do padesátileté americké paničky, která v životě nepracovala, a tak nějak má setrvalý pocit, že se nudí. Zázračná proměna Evelyn v závěru tomu všemu jenom nasadila korunu. Nic povrchnějšího si ani nedokážu představit. Kromě všeho ostatního mi připadalo podivné, jak alabamští občané z dvacátých let dvacátého století, kteří považovali černochy za podřadné lidi, se shovívavostí přijímali homosexuální vztah. Kniha mě neuchvátila, nekonal se žádný zázrak.... celý text