Set123 přečtené 711

Na západní frontě klid 2015, Erich Maria Remarque (p)

„Velmi aktuální kniha!“ No… „V dnešní době aktuální!“ Jako jo, ale… „Přeložme to do ukrajinštiny a ruštiny a pošleme jim to tam! A taky do Sněmovny!“ No počkat, to trochu blbnete, ne… „Aktuální válečné svědectví!“ Hej, ale dost. „Hrozné čtení v dnešní době!“ Ale to už není sranda toto! „Aktuální, aktuální!“ Brrr! Stop! „Hrozná doba ve které to číst, protože je to aktuální!“ Konec, dost! „AKTUÁLNÍ, AKTUÁLNÍ, AKTUÁLNÍ, JE TO JAKO DNESKA, TAK JE TO AKTUÁLNÍ!“ DOST! Vážně, prosím, dost. Heleďte se, já vím, internety jsou zlé a televize ještě horší, ale safra, to vážně toto? Vy ležíte třetím rokem v cizím státě ve sračkách spolu se statisíci dalších lidí v osmnácti letech a sledujete jak kolem vás umírá vše, doslova vše, živé, ohněm, kovem a plynem? Vás naverbovali na vznešené ideály a na státní čest jen proto aby vás nechali pojít v kanále a ani se o vás nezmínili? Vy se vracíte domů jen proto, aby vám bylo masarkyovsky řečeno, „Tož, toto jste, chlapci, neudělali nejlépe.“ Ne. Vy to sledujete z velké, ale velké vzdálenosti. Což o to, já jsem schopen pochopit empatii, první dny jsem za Ukrajinu vnitřně trpěl, ano. Ale i tak, stejná ta situace není. Je jiné, když se coby národ osm let na tuto válku chystáte, vytvoříte pro to fantastickou profesionální armádu a stojíte proti jednomu protivníkovi (ač v boji značně nerovném, o tom žádná) s podporou celého (skoro) světa a víte že bojujete za sebe, za svůj národ, ne pro jakési nehmotné nic někde nikde. Pak, trvá to tři měsíce. To není jako boj neprofesionálních mladíků v cizím státě pro cizí věc, bez přátel, bez rodiny, bez podpory, v hnoji zákopové války táhnoucí se léta. Ta situace prostě není stejná a pokud to nechápete právě při čtení Remarqua, tak něco děláte špatně. A právě o neopakovatelnosti První světové tato kniha je. První konflikt svého druhu, násobně větší než je ten na Ukrajině, reálně dost nepojatelný. A ano, Druhá světová brutalitou a šílenstvím První překonala, ale stále byla až druhá, navíc zcela jinak vedená. Velká válka si navíc vytvořila jednu speciální devizu. Ztracenou generaci, opět cosi neopakovatelného, už z důvodu globalizace. Ukrajinští vojáci (méně pak ti ruští) jsou plně propojeni se světem, komunikují, nejsou opuštění, čemuž přispívá, že reálně boje tam opravdu vede profesionální vojsko. První světová byla absurdnější, grotesknější (to ostatně Švejk vystihuje lépe než Fronta, Švejk je obecně patrně mnohem lepší kniha), došlo k naprostému odříznutí bytí od žití. Pro chlapce, které nám kniha představuje, nebylo fyzicky možné dál existovat v „normálním“ světě, protože od něj byli natvrdo odříznutí. Tato nemožnost dalšího žití, to je něco co zažili už jenom ti co prošli koncentračním táborem. A opakuji, o tom ta kniha je. O ztrátě, o bolesti, o hnusu. Proč to tu plácám furt dokola? Protože nic dalšího kniha nabídnout neumí. Pěkně příběh, který je pěkně napsán (moc pěkně, Remarque byl vynikající stylista) a vypovídá o specifickém problému. Nic moc dalšího nám nedá, nic dalšího neříká. Od toho máme Švejka a jemu podobné. Tady si prostě užijte moc pěkné čtení, ze kterého mrazí a myslete na to, že to ti hoši tehdy na frontě mohli udělat lépe, abyste naplnili hrůznost knihy. Na Ukrajinu, na tu nemyslete. A aby bylo jasno, tímto komentářem nechci nikoho z komentujících a priori urazit... snad jen trošičku, jednoho z komentujících... ta ukrajinština a ruština mě dostala, nebudu lhát. Ale ne, vážně ne, jen chci ukázat, že věci jsou trochu jinak, prostě s vámi nesouhlasím, to je vše. O to méně pak chci urazit Ukrajinské vojáky a civilní obyvatelstvo. Jejich utrpení neponižuji, jen říkám, že je jiné a existovalo horší.... celý text

Eragon 2007, Christopher Paolini

Tuto knihu jsem ve svých osmnácti letech četl kvůli slečně. Tato slečna byla do Eragona zamilovaná již od svého útlého dětství a potřebovala nutně znát můj názor na něj. Inu, obávám se, že má pozice byla poněkud nevýhodná – alespoň chtěl-li jsem jí udělat radost. Víte, kdybych knihu četl ve svým deseti, či jedenácti letech, jsem si jist, že bych ji také miloval. Teď, když už jsem o něco starší, byl jsem také o něco kritičtější, protože jsem již o něco zhýčkanější. Kniha má dvě velice důležité vlastnosti pro to, aby se dětem líbila. Jednak se jednoduše čte. Opravdu, jazyk knihy je neuvěřitelně jednoduchý, sloh nenáročný a svižně čtivý. Druhou výhodou je mládí hlavního hrdiny, což umožňuje čtenářům totéž co Harry Potter – vyrůstat s hlavním hrdinou. Od této části bude můj komentář poněkud méně pozitivní. První výtkou, kterou pro knihu mám, je hlavní antagonista. Tím myslím Galbatorixe. Z toho co považuji za „lepší fantasy“ jsem zvyklý na vlastní pasáže hlavního antagonisty, na jeho pořádnou backside story a motivy jeho chování, které jsou alespoň maličko logické. Pan Galbatorix se v knize vyskytuje pouze jako tajemná hrozba, která není vůbec tajemná a všichni se ji bojí, protože je třeba se ji bát. Budiž, je možné, že v dalších knihách bude tento nedostatek napraven, to však nic nemění na tom, že v této knize to chybí. Dalším problémem je pro mě nezvládnutá psychologie postav a jejich rozvoj. Rovnou to spojím se třetí výtkou – ta kniha má dvojí tvář. Zdá se mi, jakoby jednu část vždy psal mladý pan Paolini – to je část, která udává směr příběhu, ale nemá žádnou hloubku – a druhou část někdo starší, kdo se snaží získat u nás pro hlavní postavy alespoň nějaké sympatie – ne že by se tomu dotyčnému dařilo. A takhle pořád dokola a dokola a dokola… Ono oslavovaná „hard magic“, která se měla v knize vyskytovat a která je obecně opěvovaná právě u Eragona, podle mě porušovala svá vlastní pravidla nejméně ve dvou případech, ale budiž… Když se na to však podívám ze širší perspektivy, musím říct, že se mi kniha vlastně celkem „líbila“. Byla to pro mě taková oddechovka, která nebyla nikterak náročná a ihned po dočtení se mi ztratila z mysli, nijak í nezatěžujíc. Pro děti plně doporučuji, pro trošičku náročnější, či zkušenější čtenáře už méně. (Slečně jsem tu knihu vychvaloval o trošičku více, pravda…)... celý text

Labyrint světa a ráj srdce. V jazyce 21. století 2010, Jan Amos Komenský

Je mi nemilé hodnotit tuto knihu v zásadě záporně, bohužel však nemám na výběr. Je jisté, že toho času byl Labyrint světa a ráj srdce nejdůležitější českou knihou, hned vedle Bible Kralické, v dnešní době to už ale opravdu není ono… Češi jsou považování za jeden z nejvíce ateistických národů na světě. To je ale nesprávná interpretace statistiky. Jsme národ, který se podivuhodně málo zařazuje do církevních struktur. Ale ateisté? Ne. Těch pravých ateistů (mezi které se počítám), znám velice málo. Lidé dnes věří v neuvěřitelné množství esoterických, astrologických a jiných nesmyslů. Ve zvěrokruhy, aury, vlastně i anděly, kteří většinou pocházejí s křesťanství, židovských textů, či islámu. Ale Bůh? Ne. Karma ano, jakási Síla, ano. Ale nikdo se nechce řadit do církve. Problém tohoto textu je tedy jeho přílišná inklinace (a kdo by se divil?) ke křesťanství, sic jinak vedenému, však stále křesťanství. Je zde příliš mnoho dialogů, které nám dávají jakousi rigorózní podobu víry, a to dnešní čtenář nesnese. Protože dnes je k víře třeba svoboda. Jak jsem již řekl, já nejsem věřící člověk. Mně vadí to, že Komenský, stejně jako většina lidí té doby, ve všem vidí Boha a vše na Bohu záleží a Bůh tohle a Bůh tamto… Ten strach ze samostatnosti a z opuštěnosti je mi dnes prostě proti srsti. Ale to byl problém hlavně druhé poloviny knihy. V první polovině mi hrozně vadil náš drahý Poutník. Tak rýpavého, nepříjemného a vybíravého člověka bych zaškrtil, kdybych měl tu smůlu, že bych ho potkal. Každý dokáže najít spousty chyb v čemkoliv. (To je ostatně to, co dělám ve svých komentářích.) Je ovšem neuvěřitelně hloupé ignorovat to pěkné, což bohužel Komenský často dělal. Kniha je psaná příjemně, svižně se čte, obsahuje spousty krásných myšlenek a alegorií (ať říkám co chci, je to stejně ji zajímavý teologický monolog), můžete na ní myslet dlouhé dny a týdny a neustále ji probírat z jiných úhlů a to je úžasné. Opravdu se jedná o hodnotnou knihu, to nelze popírat, stejně tak, jako nelze popírat to, že Komenský byl neuvěřitelně inteligentní a moudrý muž, ale kniha prostě není pro moderního čtenáře. Nebo alespoň není pro mne. Je mi to líto, ale upřímně mě to nepřekvapilo.... celý text

Druhá kniha krve 1997, Clive Barker

Já vážně nechci být zlý, ale tohle nejde. Druhá kniha je snad ještě horší než první. Co si myslím o hororu a autorovi nebudu opakovat, tak pouze rychlý názor na jednotlivé povídky. Hříchy otců jsou slabý pokus o výplod něčeho mezi Lovecraftem a Kingem. Oni „mimozemšťané“ jsou však celkem o ničem a děsivost se jaksi zatoulala někde po cestě. Jacquelina Essová se mi z hlavy vykouřila snad ještě před dočtením. Nové vraždy v ulici Morgue snad nebudu ani komentovat. Vysloveně vykradený Poe (alespoň otevřeně, za to všechna čest), plus trocha toho nic neříkajícího bizaru. Pekelný závod mě osobně nic neříkal, ale asi se jedná o zajímavý motiv. Jenom ne motiv pro mě. A konečně velké finále, Strach. A to se mi celkem líbilo. Zajímavá povídka, místy možná, jenom možná trochu děsivá. Rozhodně nejlepší ze sbírky, antagonista je zajímavý, konec celkem fajn, ale stále se nejedná o skvělou povídku. Bohužel. Barkerův styl se mi asi opravdu vůbec nezamlouvá, jeho jazyk se mi nelíbí, jeho motivy jsou mi až moc cizí. Obávám se, že Druhá kniha krve pro mě bude také knihou poslední.... celý text

Houby z Yuggothu 2019, Howard Phillips Lovecraft

Je třeba si něco otevřeně přiznat. Howard Phillips Lovecraft nebyl velkým básníkem. Jeho prozaické texty jsou geniální, jeho poesie je průměrná. Možná skoro podprůměrná. Tím ovšem hovořím o struktuře veršů a o rýmech. Nikoliv o atmosféře, kterou vzbuzují. Právě jejich kostrbatost, nedokonalost, někdy až nepřirozenost možná umocňuje sílu Lovecraftovy veliké imaginace, která zasahuje téměř veškerou popkulturu fantasy a hororu dneška. Jeho sonety nejsou známé, právě proto, že nejsou excelentně zpracované, jsou však skvělé. Do Lovecraftova díla přinášejí další stupeň poznání. Většina sonetů velice rychle odezní. Ale jiné? Hned první tři, které slouží jako jakýsi úvod jsou velice temné a napínavé. Nyarlathotep? Geniální. Maják prastarých? Příběhově velice zajímavé. Četl jsem vydání od Strak na vrbě, kde má překlad na svědomí Tomáš Kratochvíl. A je to skvělý překlad. Není ani zdaleka doslovný, což zaručuje prostor pro vytvoření jazykové kompatibility, která není v doslovném překladu možná.... celý text

První kniha krve 1994, Clive Barker

Myslím, že najít dnes nějaký horor „horor“, tedy něco, co nás opravdu vyděsí, je neuvěřitelně složité, v našich životech je – obávám se – až moc světla, až moc vědění, až moc kruté reality, na to, abychom se byli schopni bát tak jak toho byli schopni lidé dřív. Proto na nás Dracula už tolik nepůsobí a proto je Frankenstein vysloveně nudný (jako horor). Ti, které nazýváme mistry hororu, přidali do své tvorby něco víc. Poe? Poetiku a trochu toho osobního šílenství. Lovecraft? Jak to nazval pan Jens Malte Fischer – produktivní hnus. Nepředstavitelné odporno, které je schopné nás vyděsit. King? To snad nejděsivější - lidskou psychiku a to jak snadné je, aby se rozbila. Barker se snaží přidat také to svoje něco. No… tedy on se snaží spíše přidat to Jejich něco. Když to vezmu od začátku, máme zde Knihu krve. Princip zajímavý, celé knize to dává pěkné intro, ale příběh? O ničem. Atmosféra? Nijaká. Dále zde máme třeba Blues prasečí krve. Tam se mu povedla takové „Kingovská“ atmosféra, povídka se mi líbila, měla dobrý průběh, ale konec? No řekl bych „Kingovsky“ špatný, ale na rozdíl od Kingových knih neměl ten konec žádnou hloubku. Sex, smrt a hvězdy zář? No upřímně už nevím, o čem to je. A v Městech v horách se pokoušel o takový „Lovecraftvoský“ surrealismus, ale vůbec se mu to nepovedlo. Zbývají mi dvě povídky. Povídka Azrael a Jack se mi dosti líbila. Pominu to, jak moc znásilnil jméno anděla smrti Azraela. Povídka byla prostě vtipná a měla svou zvláštní atmosféru. Skoro bych řekl, že by se za to nestyděl Pratchett jako za pokračování Dobrých znamení. Povídka Půlnoční vlak smrti se mi také líbila, měla svou hutnou atmosféru, „Lovecraftovský“ konec a byla – sic jenom na začátku – celkem děsivá. Když to shrnu, mám tu dvě, které se mi opravdu líbily, jednu celkem fajn, dvě které byly celkem o ničem a jednu podle mě vysloveně špatnou. S tím, že autorův literární styl se mi vysloveně nelíbí – přijde mi takový „buranský“ (a ne, že by to samé občas nedělal i King) -, dávám dvě hvězdy.... celý text

Příběhy Arthura Gordona Pyma 2013, Edgar Allan Poe

Ono to asi není zrovna ohromující čtení, to k sobě buďme upřímní, ale přeci jenom má toto vyprávění jakési kouzlo tajemna, kterému je vlastně dost těžké odolat. Ostatně i proto jsem si knihu přečetl již podruhé. Druhým (pravda, silnějším) důvodem je fakt, že Lovecraftův příběh V horách šílenství odkazuje na tento výtvor opravdu ve velkém a když už jsem si přečetl jedno, chtěl jsem doplnit i druhé. Text to opravdu není z literárního hlediska nijak ohromující. Ale obsahuje jistě poměrně zajímavé příhody, které jakoby byly psány za účelem vzbuzení úzkosti a to ony tedy byly. Počínaje surrealistickou poutí v temnotě, přes vzpouru na lodi, při které se hlavní hrdina neváhal sáhnout po dosti strašné metodě vystrašení protivníka, naprosto děsivé setrvání na troskách lodi, uvěznění na ostrově uprostřed nebezpečného a cizího. Prostě úzkost. Dovolím si jednu poznámku, kterou snad lze demonstrovat podivuhodnost našeho světa a dějin. Poslední odstavec jedenácté kapitoly obsahuje děsivý nápad: Parker navrhuje, aby jeden z trosečníků byl zabit a sněden. Tak se stane. Kniha, nezapomeňme, byla publikována 1838. Na podzim roku 1884 pak padl rozsudek High Court of Justice. Jmenuje se Regina v Dudley and Stephens. Jedná se o jedno z nejslavnějších soudních rozhodnutí vůbec. Případ byl prostý. Čtyři námořníci bez jídla se po ztroskotání zachránili ve člunu. Ale opakuji, bez jídla a vody. Jedním z nich byl, vedle jmenovaných Stephense a Dudleye, jistý Richard Parker. Mladý Parker onemocněl, nemohl přežít. Jeho kolegové se proto rozhodli ukončit jeho trápení a sníst ho. Tak se i stalo a zbylí tři námořníci právě díky tomuto činu přežili, zachránila je německá loď po tom, jak Dudley napsal ve svém deníku, co si dali snídani. Tak podivuhodné paralely nabízí dějiny a literatura. Nejsem si jist, kde přesně se vzal mýtus o tom, že se snad jedná o nedokončený román. Naopak, román (spíš novela, ale co jí vím) končí tak jak končit měl v tom nejgeniálnějším možném okamžiku. Končí v momentě největšího napětí a největšího tajemna, díky kterému se stal historicky slavným. Končí nevysvětlitelně, podivně, zvláštně. Bílá nadlidská postava, tekeli-li a kdo ví, třeba díra do planety, ve které se nachází průchod do nového světa. Neboť nezapomeňme, že knihy vyšla v době teorií o duté planetě, ba dokonce na základě těchto teorií. Co je ovšem skutečně uryto za bílou postavou, to si lze jen domýšlet, jak autor ostatně chtěl.... celý text

Zabíječ zombií 2011, Nathan Long

A naposledy i tento komentář z sérii Zabíječů píši s celkem dlouhým odstupem od čtení, takže jej berte jen z části vážně. Chystám se v brzké době jít číst dalšího zabíječe a u té příležitosti jsem si povšiml, že mi u několika komentář chybí (což má úzkostlivá dušička nezvládá). Nebudu vám lhát, tato kniha se mi od pana Longa zdá zajím snad nejzajímavější. Neříkám, obléhání v sérii už bylo, takže úplný originál to není (odkazuji se na Zabíječe bestií, ten byl myslím v obléhaném Praagu, obdobné to bylo i v zabíječi démonů a přijít to ještě patrně má i v Cestě lebek... chjo), ale přeci jenom má tato kniha cosi co tu ještě nebylo. Jednak geniálně navazuje na předchozí díl. Gotrek s Felixem bojují dvě knihy s tím samým nepřítelem a přeci je to úplně jiné. Nevázání se mi dost líbí (bezprostředně po čtení jsem z toho byl naopak rozmrzelý, ale časem se mi to jaksi rozleželo v hlavě) a oceňuji ho. Obléhání tu sice už bylo, ale ne takovéto. Je mnohem komornější, tísnivější a napínavější. Situace několikrát opravdu vypadá zcela beznadějně a to není pocit, na který je člověk s Gotrekem zvyklý. A svěřím vám jednu soukromou věc. Nevím čím to je, ale vždy mě v literatuře bavil koncept nekromancie. Takže jak je na scéně nekromant, jsem jí spokojený člověk. A ano, v posledním dílu Ulriky jsem se hodně vyřádil. (S krví spjatá, vynikající věc, opravdu mě velice bavila... takové arthasovské nekromantické tažení se v ní pořádá.) Tato kniha přináší všechno co člověk od Warhammeru čeká, násilí, kouzla, humor a k tomu přidává ještě něco nového, což nebývá obvyklé. Velice doporučuji. Ale stejně už bych sérii ukončil, z čímž zjevně souhlasil Long, ale ten byl jediný. V době kdy píši tento komentář už existuje Cesta lebek, která na mě čeká v knihovně, údajně naprosto strašné Město zatracených, Hadí královna, Gotrek a Felix a Ztracené příběhy. To už snad ani není dojení mrtvé krávy, to je sbírání červů z její tlející zdechliny.... celý text

Cesta k mrazu 1940, Karel Jílek (p)

Geraldova hra 2018, Stephen King

Tato útlá kniha mi ležela v knihovně snad rok a půl, než jsem se konečně donutil k tomu si ji přečíst. A jak to dopadlo? Dva večery strávené s touto knihou mi konečně otevřely dveře k panu Kingovi. Doposud jsem od něj přečetl poměrně málo knih (King je asi jediný spisovatel, u kterého mohu tvrdit, že 8 knih je málo.) a žádná z nich Geraldovu hru nepřekonala. Ano, opravdu tvrdím, že toto je pro mě zatím nejlepší kniha od pana Kinga. Mám pro to několik důvodů. Jedná se o ten nejodpornější horor, jaký jsem kdy četl a to myslím zcela vážně. (Přes to, že se nejedná o opravdový horor.) Duchové, stará ježibaba ve vaně, ani vesmírný klaun pro mě nejsou tak děsiví, jak jedna žena připoutaná k posteli a podivný vetřelec, který ji z nějakého – kdo ví z jakého? – důvodu sleduje. Kniha pro mě byla neuvěřitelně napínavá a, jak říkám, děsivá. Jedná se také o doposud první knihu (opravdu), u které se mi udělalo fyzicky zle. Cítil jsem nevolnost, rozbolela mě hlava, klepal jsem se. Asi jsem na některé věci moc citlivý, ale v určitém bodě jsem si prostě musel začít dávat pauzy na rozdýchání. A co mi prohloubilo požitek z této knihy? „‚Co jste?‘ vzlykla ‚Muž? Ďábel? Co v božím jméně jste?‘“ Ó ano, Havran. Má nejspíše nejoblíbenější báseň vůbec, hraje velice důležitou roli v tomto příběhu a je do něj krásně zakomponovaná. Celá tato kniha je prostě nádhernou přehlídkou traumat, paranoi, stísněnosti a svého druhu i násilí. Až si jednoho dne budu připadat dosti silný, určitě se k této knize vrátím.... celý text

Horymír Neumětelský 2013, Sofie Podlipská

Továrna na absolutno 2017, Karel Čapek

Stejně to byl neuvěřitelně chytrý člověk, ten Karel Čapek, jen co je pravda. Víte, jako malý jsem měl s Čapkem hrozný problém. Asi jako se Shakespearem. Každý do vás dokola, jak do blbého hustil, jak byl skvělý a úžasný a že je to nadčasový klenot a tak dál a tak dál. Člověku tak lezli ušima, že bylo snad nemožné nepocítit k tomu Čapkovi, Shakespearovy, Němcové a kdovíkomu jinému odpor. Pak si člověk ovšem něco přečetl a bylo, alespoň tedy u mě, po odporu. A tady máme toho Čapka. Ten vám v jedné tenké knížečce napíše neuvěřitelně sžíravou kritiku církví, kapitálového trhu, ale i komunismu, předpoví Druhou světovou válku, vynález zbraní hromadného ničení, změnu formy válečnictví, dlouhý mír, který bude po válce následovat a pak tedy také to, že nakonec se vůbec, ale vůbec nic na lidech nezmění. Ano, všechny tyto „předpovědi“ obsahují větší, či menší míru omylnosti, ale i tak poukazují jednak na ohromný přehled pana Čapka, jednak také, a to možná hlavně, na jeho vynikající intelekt a pozorovací talent. Inu, ne nadarmo byl Čapek jedním z blízkých známých prezidenta Masaryka, toho člověka, který ve věku osmdesáti tří let napsal jednu z prvních, ne-li první kritiku (a nikoliv zrovna mírnou) knihy Mein Kampf Adolfa Hitlera. Pěkné je – a v tom se Čapek také silně shoduje s Masarykem), že kniha obsahuje silnou kritiku církví, ale nikoliv kritiku náboženství, pouze náboženství fanatizovaného. Zároveň však více nežli cokoliv jiného prosazuje sekulární humanismus a toho si já neuvěřitelně vážím. Kniha se čte lehce jako pohádka a přitom obsahuje až neuvěřitelné množství moudrých myšlenek. Samozřejmě obsahuje i některé vědecké nepřesnosti, ale toho času Čapek nemohl tušit, že se o vědecké nepřesnosti jedná a když si je tedy odmyslíme, čistě z důvodu, že v jeho době se o nich nevědělo, zjistíme, že i jeho vědecký přehled byl nemalý a úžasně propojoval některé filosofické směry s vědeckým poznáním. Říkám bravo a tleskám. Dnes již nemohu neuznat, že Karel Čapek patří k nejlepším českým spisovatelům a je potěšující, že to jistě bude právě jeho literatura, která se přenese dalším generacím.... celý text

Noční hlídka 2003, Terry Pratchett

Věc Makropulos 2018, Karel Čapek

Četl jsem Věc Makropulos již před nějakým tím časem (v bájných dobách, kdy jsem ještě neměl potřebu vás tu obtěžovat svými poznámkami), moc jsem si ji nezapamatoval, jediné co mi utkvělo byla závěrečná diskuse o užití Věci. Krásně naivní pohled pana Vítka, tvrdý (z očividných důvodů) totalitářskou pozici pana Pruse, pohled Kolenatého, starého praktika. A ano, je to zajímavé. Tato závěrečná diskuse mne i teď bavila. Ale kniha v sobě pro mne měla více. Jednak, je to kniha na alespoň dvě přečtení. Věřte mi, dialogy se znalostí závěrečného rozuzlení jsou mnohem zábavnější než bez této znalosti. Elinin suchý sarkasmus. Studenost, rýpavost, netečnost. Najednou z ní je něco zcela jiného, než otravná, namyšlená kráska, kterou by jeden nejraději propleskl. Je z ní oběť doslova. Nadto některé pasáže jsou zkrátka zábavné. Prostě jsou. Byl slabomyslný. Nebyl, byl smutný. Smutný, jak to vy můžete vědět? No a jak to tím spíše můžete vědět vy? Jo a občan Marat měl vlhké ruce a Danton měl zkažené zuby (nikdy jsem nevěřil historickému faktu více, než v tomto případě, abych byl upřímný). Tato hrátka s časem je natolik krásná a zábavná, protože s ní nemůžeme nic dělat. Měl vlhké ruce? No vzhledem k Maratovu zdravotnímu stavu je to možné. Měl Danton zkažené zuby? No ještě aby ne! A tak nám to Elina může sdělit, a my se nad tím můžeme rozčílit, ale to je tak všechno co s tím můžeme dělat. Nadto, knihu jsem byl nucen znovu přečíst předmětem na univerzitě. Jmenuje se právo a umění skvělá záležitost. Musím se tu tedy z povinnosti zmínit o právnících knihy. Po prvním přečtení jsem si vlastně vůbec nepamatoval, že to o nějakém právu bylo! A ono jo! Kolenatý: Inu, slečno, je to takový shnilý proces. Emilia: Ale Gregor je v právu, že? Kolenatý: Patrně. Ale s tím to nevyhraje. Brilantní vystižení mezery mezi právem a spravedlností. A věřili byste, že se mě zrovna dnes docentka právní filosofie pokoušela přesvědčit, že právo směřuje ke spravedlnosti? Absurdní. Právo a spravedlnost si mají málo co říci. Možná ještě právo a legální spravedlnost, to jistě, ale to je přeci jenom něco jiného. Na spravedlnost potřebujete být v právu, ale na legální spravedlnost potřebujete právo a nějaký ten dokument. Jedná se o velice rozdílné úkazy a zdá se mi takřka naivní je slučovat. Jo a pokud jde o obraz právníků v literatuře: Emilia: Půjdete se tam podívat? Kolenatý: Zajisté. Ovšem odvolí-li pan Prus. Emilia: A když nedovolí? Kolenatý: Což dělat! Emilia: Pak tu zásuvku musíte dostat jinak, rozumíte? Kolenatý: Ano, o půlnoci s provazovým žebříkem, paklíči a tak dále. Slečno, slečno, vy máte názory o nás advokátech! Krása.... celý text

Elegie 1989, Jiří Orten (p)

Slyšel jsem kdysi recitaci Sedmé… A upřímně? Nemohl jsem se do ní nezamilovat. Jedná se o poesii neskutečně silnou a hlubokou, o poesii, která se opravdu dotýká mého nitra. Nemohu snad ani spočítat kolikrát jsem sedmou přečetl. Dostkrát na to, abych si ji zapamatoval. Když je mi teskno, nebo jsem opilý (zásadně vínem, nebo absinthem), cituji dosud sedmou elegii. Nejen Karina (Barbora…), ale i další elegie rozeznívají mé nitro. Nemohu, vedle krvavého pláče, neustále nevzpomínat na šestou, devátou… Nevím ani čím to je, to prostě „láska na první pohled“, nebo něco takového. Patrně je to tím, jak mladý Orten verše psal, jsou svěží, upřímné. Také jistými pocity, které člověk v jistých chvílích pociťuje. Jedná se o, promiňte mi patos, zhrzenou lásku, zklamání životem… prostě smutek. A to je vlastně dost tragické. Je to poesie smutku, opuštění, zklamání… No jsou to elegie no. Nejtragičtější se mi zdá sedmá, nejopuštěnější šestá a nejsmutnější devátá. Společné mají to, že jsou krásné. Opravdu, upřímně, hluboce krásné. A co dál k tomu psát. Poesie se vám buď libí, nebo ne. Buď se vás dotýká, nebo ne. Buď ji milujete, nebo ne.... celý text

Julietta 1998, Donatien Alphonse François de Sade

Nebudu vám lhát, Julietta je po mém soudu z dvojice Justina a Julietta ta slabší kniha. Jsem-li o Justině schopen říci, že veškerá perverze knihy slouží jako pouhopouhý věšák na filosofii, u Julietty je tomu jinak. Ano, kniha sama je pro nás stále zajímavý filosofický artefakt, ale nikoliv jako nositel autorovy filosofie, ale jako vyvrcholení jedné éry. Co tím myslím? Justina nese autorovu filosofii inherentního zla a utilitarismu (případně cokoliv dalšího co v ní najdete, je toho víc; utilitarismem tu míním egoistický, darwinistický utilitarismus, ne utilitarismus klasický, či některý z jeho moderních alternativ), Julietta sama nenese nic, než výsměch morálním hodnotám, zesměšnění systému a zla pro zlo. Zatímco brutalita Justiny je relativně mírná, je Julietta extrémně přehnaná a to dokonce do té míry, že prakticky od prvního seznámení s jistým ministrem Saint-Fondem není schopná gradovat, což jí rozhodně nepřidává co do čtenářského zážitku. A to se mi mimochodem stalo snad poprvé u literatury, kterou lze brát vážně, že by ve svém extremismu nebyla schopna gradovat. Kniha navíc, co si budeme nalhávat, působí dosti nedokončeně. Celkem vzato se vleče a najednou během jedné stránky dojde k vyvrcholení, bez vnitřní návaznosti. Autor zjevně nestíhal. Kniha tak ještě více působí jako jakási kapitola 120 dnů sodomy. Ale přesto kniha nezůstává bez zajímavosti. Při pohledu na ni lze prohlásit: Hle, osvícenství! Víte, já nejsem proti myšlence osvícenství, ba naopak, jsem pro ni. Problém je, že ono se to s ní od počátku pojalo tak trochu špatně a ta kára se dotáhla dál, než by bylo vhodné. Učenci frankfurtské školy (ale nejen ti, pouze je mám s de Sadem nejspojenější), říkají, že Osvětim byla vrcholem myšlenky osvícenství. Souhlasím. Julietta je druhým vrcholem. V ní, i v Justině (jen méně nápadně) můžeme pozorovat klasicky osvícenské postupy. Odloučení od boha a dokonce vyloučení z přírody (odvržení rodinných, společenských, i enviromentálních vlivů), rezignace na metafyzické normy, soustředění se pouze na člověka. Škatulkování, snaha narovnat všechny do jedné, maximálně dvou skupin. To je u de Sada naprosto extrémní. V jeho případě existují pouze dva druhy lidí slabí, ctní a poražení a proti nim stojí silní, zvrácení a vítězní. Ti druzí mohou konzumovat ty první, protože jsou přeci naprosto neužiteční, jsou pouhým materiálem, plně odděleným od jakékoliv individuálnosti. Lidé jsou materiálem, který je třeba užit ke svému požitku. Ten samý přístup vedl k holokaustu. Z tohoto pohledu a nikoliv z jiného, je Justina zajímavá. Je to kniha, která je karikaturou toho nejhoršího z pravděpodobně nejvlivnějšího a největšího filosofického směru všech dob. Tedy, vyplatí-li se knihu číst? Neoddiskutovatelně ano. Ne každý toho bude schopen a na rozdíl od Justiny je to naprosto pochopitelné, ale ten kdo se chce zabývat filosofií (i na mé, laické úrovni) nesmí se této knize vyhnout, protože její stopa a stopa Donatiena Alphonse François markýze de Sada jak ve filosofii, tak v literatuře je neignorovatelná.... celý text

Zloděj času 2002, Terry Pratchett

Zápisky o válce galské 2009, Gaius Iulius Caesar

Knihu jsem poprvé četl tuším v prvním ročníku na střední škole. Musím s nelibostí přiznat, že jsem na knihu (či lépe, knihy obecně) pohlížel poněkud primitivně a proto jsem si ze čtení Zápisků neodnesl to správné, nebo lépe, neodnesl jsem si z nich téměř nic. To se, myslím, po druhém čtení celkem změnilo. A jaké to druhé čtení bylo? Neskutečná zábava. Číst Zápisky bylo skoro jako číst romány od Eca. Člověk neustále dostává nové informace a ani polovině z nich nemůže věřit bezezbytku. Při čtení této knihy se setkáváme s nespolehlivým vypravěčem úplně jiného formátu, než na co můžeme být zvyklí. A je pravdou, že se u této knihy potvrzuje to provařené pravidlo, že dějiny píší vítězové. Při čtení se člověk baví různými prohlášeními geniálního Caesara, která maskují skutečnost. Na druhou stranu je třeba Caesarovi přiznat, že opravdu lže relativně málo (tedy alespoň se mi zdá) a většinu nelichotivých informací nám předává, sice v podobě, které je buď převrací v ukázku Caesarova génia, nebo z podstatných věcí dělají naprosté marginálie, ale jsou tam. Je zábavné odhalovat Caesarovy polopravdy a skvělé rétorické obraty provedené v rámci prostého a svižného jazyka, kterým je celá kniha napsána. Zároveň kniha stále platí za zajímavé svědectví a člověk nemlže necítit k Římu a Caesarovi ohromnou úctu, když si v závěru knihy čte o tom ohromujícím obléhání Alesia, nebo o tom, jak v jednom roce zpacifikoval několik galských kmenů a ještě si udělal výlet do Británie. Zároveň se ovšem jedná o zajímavý a jedinečný pramen informací o kultuře Galů a Germánů a to i přes to, že tyto nedocenitelné historické informace jsou do knihy nejspíše vloženy čistě za účelem maskování vojenského neúspěchu. A také platí, že o přečtení Zápisků člověk nemůže mimovolně nesouhlasit s Dantem a jeho vržením Bruta a Cassia do nejhlubšího pekla, přímo do tlamy bezduchého Satana po boku Jidášovu. Nynější předvolební čas mi nabízí jedinečné srovnání. Drahý náš to pan premiér Babiš vydal před měsícem (cca) knihu. Její název je sám osobě tak cringe, že ho opakovat nebudu, ale předpokládám, že všichni víme, o čem hovořím. Stejně tak víme, že se jedná o předvolební kampaň získávání hlasů. Ve své podstatě vznikla tato kniha pana Babiše ze stejného důvodu, jako kniha Caesarova. Porovnejme tedy nejen knihy (Konec konců, přiznávám, že z té od pana premiéra jsem nečetl mnoho, zase až tak moc se mučit nepotřebuji.), ale spíše obecnou rétoriku pana Babiše oproti vystupování Caesara v knize Zápisky o válce Galské. Caesar, i přes pach smrti, spáleného masa a dalších roztomilostí zachovával vůči svým oponentům úctu alespoň na úrovni rétorické. Nikdy nezapomněl zmínit to, co jeho nepřátele činilo silnými a nebezpečnými. Přirozeně to nedělal proto, aby byl spravedlivý, ale proto, aby sám sebe vyzdvihl jako skvělého vojevůdce. Za zmínku také stojí, že v době politické neshody a prakticky před zahájením občanské války nazývá Caesar Gnaea Pompea udatným, což jenom potvrzuje co dál píši. Naproti tomu zde máme premiéra. Premiéra, který nedokáže nic než nadávat a urážet své oponenty. Nejsem neobjektivní, vidím a vím, že opozice dělá přesně to samé a kolikrát ještě odpudivěji, ale to svědčí v neprospěch současné politické kultury, nikoliv ve prospěch premiéra. Caesar, v zájmu zdání objektivity se vzdává nároku na vlastní osobnost a píše citově nezabarveně ve třetí osobě. Babiš, v zájmu ryzí manipulace nám vypráví o své mamince a manželce a o tom, jak jsou na něj všichni zlí. Caesar, ve snaze reflektovat velikost Říma vyzdvihává každý aspekt jeho existence a zdůrazňuje římské ctnosti. Babiš, ve snaze o… nevím o co, říká, že máme k ničemu ústavu, že se mu nelíbí náš volební a politický systém, že všichni a všechno kromě babiček a dědečků stojíme za prd. Myslím, že Zápisky tvoří opravdu zajímavou reflexi politické situaci. Nesnažím se tu psát hanopis na pana premiéra, bojím se, že každý z jeho politických oponentů by se choval stejně, pouze ukazuji jak velkou změnou prošla politická kultura a vyzdvihuji další skvělou vlastnost knihy, která může sloužit jako zrcadlo současnosti. Což je, konec konců, hlavní úkol knih a Zápiskům o válce Galské se to daří skvěle.... celý text

Deníky 2010, Leonardo Da Vinci

Matka 2018, Karel Čapek

V Čapkových dramat je Matka zajisté mé nejoblíbenější. Jistě, Bílá nemoc je fajn, ale na Matku nemá a ostatní mě nechala spíše indiferentním (R.U.R., Loupežník a Věc Makropulos). Jedná se rovněž, jak známo, o drama celkem unikátní pro celou Čapkovu tvoru. Jednak, adresuje konkrétní historickou (z autorova pohledu aktuální) událost, která byla velice citlivá pro celou Evropu. Tedy, událost a fenomén. Událostí rozumím Španělskou občanskou válku drahého generála Franca a fenoménem proces fašizace Evropského kontinentu (nejen, ale hlavně), Německo, Rakousko, Maďarsko, Itálie, Španělsko, abych zmínil některé příklady. Jak Píše Arendtová, Československo bylo nakonec vlastně jedinou výjimkou, tedy alespoň do Druhé republiky, kterou rozhodně za fašizující označit lze. Tato adresnost byla pro Čapka nevídaná. Jistě, implicitně tušíme nacismus v Bílé nemoci a explicitně nacismus ve Válce s mloky, ale takto naostro si to střihnul jen v Matce. Odpověď na otázku, čím že to, je nasnadě. A tímto bych chtěl adresovat níže komentujícího „Huna“, který se podivuje nad tím (či lituje toho), že Čapek ze svých pacifistických postojů slevil. Kniha byla napsána 1938, v rok Čapkovy smrti. V rok, kdy došlo ke zlomení první republiky a nedlouho poté, co po Mnichovu došlo k založení Republiky druhé. Jedná se o dobu kdy plán „Fall Grün“ klepal na dveře, Hitler po anšlusu obepnul svou silou Čapkovu domovinu a Hitler natvrdo vyhrožoval fyzickým rozdrcením zbytečků Prvé republiky. Hitler po celý 38. rok hovořil o obsazení Československa a drazí naši příslušníci SpD… pardon SdP už tehdy Čapka pronásledovali a týrali. To nebyl stav věcí, ve kterém by bylo lze ignorovat fyzické nebezpečí země, zvláště pak když zbytek světa ignoroval případné nebezpečí. (Svobodova oblíbená argumentace pomocí Sovětského svazu byla nemístná, ten Československo ignoroval stejně jako kdokoliv jiný.) Čapek byl dostatečně inteligentní, aby si uvědomil, že tváří v tvář existenční hrozbě nelze pacifismus udržet. Ale dosti už bylo mého okecávání. Je to skvělé drama, které mne, i přes svou notnou dávku patetičnosti (matka rozmlouvající se svými zesnulými…), dojímá a nenechává klidným. Mám ho rád, ale i po letech se vyhýbám číst jej znovu, protože se bojím, že bych si to nedejbože zkazil, nebo že bych se zase příliš dojal. A propos, maturantům doporučuji, jak vidno, mluvit se o tom dá alespoň co do kontextu, třebas forma u Čapka nebývá diskutovatelná, protože je jednoduchá a to u dramat platí dvojnásob. Obsah samotný je, myslím, dost diskutovatelný, už v rámci střetu fašismu a komunismu u dvojčat, což krásně ukazuje střet dvou vůdčích metanarativů 20. století. Prostě je to skvělá věc.... celý text