Shizunk
přečtené 21
Druhá Země
2023,
Eva Lassler
Nechť je toto varování pro všechny netrpělivce jako já. Myslel jsem, že jsem si koupil klasický dobrodružný gamebook kde člověk rychle otáčí stránky, vybírá si směr a začíná znova když to nevyjde. A že k tomu jen autorka přidala trochu vztahů a smíchala systémy jiných her. Jenže ona přidala ještě něco. Hromadu hádanek a hlavolamů. Některé jsou směšně jednoduché, některé se dají obejít, například tím že zkouším odkazy dokud někudy nejde pokračovat. Ale některé zřejmě obejít nejdou a když se je nepokusíte vyřešit, tak příběh prostě končí. Buď si hlavu polámete, nebo máte smůlu a nedočtete. A na tohle mě marketing knihy absolutně nepřipravil. Snad byla myšlenka taková, že hlavolamy jsou pro spoustu lidí zábava. Jenže ne pro všechny. Je to zkrátka jiný žánr, bez varování vmíchaný do klasického gamebooku v netriviálním množství. Takže mám rozečteno, štve mě že nemůžu dál, ale zároveň odmítám opakovaně podstoupit mučení hlavolamem. Asi nejvíc frustrující kniha za roky a roky. Pokud máte rádi gamebooky a hlavolamy a šifry, asi vás ale bude bavit. I prostředí je smixlanina kterou nemusím, a i to bylo překvápko. Klasická scifi s plasmovými puškami a kosmickými loděmi a najednou musím řešit sumerské fresky a číslice? No chtělo by to aspoň lepší popisek, aby si to nekoupil někdo, kdo o tohle kombo nestojí.... celý text
Bouřný úsvit
2022,
Zuzana Hartmanová
Po nabušené dvojce působí poslední kniha trochu ospale. Věci se občas prostě dějí, protože nějak se to uzavřít muselo. Obzvlášť jedna slibná dějová linka se musela spokojit asi se třemi větami v epilogu. To je jakoby trošku škoda, těšil jsem se na nějakou tajemnou vypečenost. Na druhou stranu, před Bouřným úsvitem jsem se prokousával knihou méně vypsaného autora. V porovnání jsou třetí Krysy docela balzám na duši. Už se nikam neženou, jen tak posedávají, sledují východ slunce a užívají zasloužený odpočinek po tvrdé dřině. Ale dělají to pořád s řemeslným umem a lehce unikátním stylem, které neradno vnímat jako samozřejmost. Příběh se nedrží nějakých tradičních struktur, dělá si co chce a rozhodně nikam nespěchá, přesto že nám pomalu dochází stránky. Paradoxně pak svět působí živěji, skutečněji. Nic se nestalo proto, že je to zrovna konec knihy. Prostě takhle život na Leru probíhá. Bez pompy a bez pozlátka. Jako když se probudíte ráno před důležitou písemkou ve škole. Možná jste lehce nervózní a na výsledku záleží všechno, ale kafe chutná pořád stejně, do té tramvaje taky musíte, a když to konečně napíšete na výbornou, fanfáry z nebes nezazní. Prostě je hotovo a jdete s úsměvem domů. Takový mám pocit z téhle knihy a svým způsobem to je uklidňující. Ne každý konec musí mít ohňostroje a crescendo. Nakonec tedy velmi důstojná tečka za sérií.... celý text
Rebuilt
2021,
Alex Scarrow
Zvláštní konec trilogie. V poslední knize už se vlastně mnoho nedělo, a přesto se dělo vše, na čem záleželo. Tak jak to bylo vystavené, začalo být už dlouho před koncem jasné, jak to dopadne. Alespoň v hrubých rysech. A přesto, dosti iracionálně, to moje mysl odmítla akceptovat. Stále vyhlížela, doufala, snila a přála si. Až do hořkého konce. Přesně to byla ale zároveň pointa. Takže za mě jednoznačně úspěch. Všichni, jeden po druhém, začínají tvrdit stejnou věc. Dává to smysl. Chápu, co tím myslí. Přijímám efekt, který na ně situace měla a proč se rozhodli, jak se rozhodli. Ale já prostě nemůžu. Nemějte mi to za zlé. Nikdy... nebo... ne! Ne! Ne! Jenže... co když... ne! A tak dál. Až na úplném konci jsem plně docenil dilema, kterým trilogie končí. A za mě poslední díl ukazuje, jak dalekou cestu děj ušel. Od jednoduchého atmosférického postapo příběhu až k téměř filosofickému konci, který už nemá žádné správné odpovědi.... celý text
Remade
2019,
Alex Scarrow
Knížka sama je super. Na mě možná moc YA a na mladého čtenáře možná moc horror, ale málo co se může pochlubit takhle hutnou atmosférou. Krom ní už toho uvnitř moc nenajdete, ale na co se autor zaměřil, to dělá výtečně. Bohužel se nepovedl překlad. Prakticky na každé stránce jsem zakopnul o doslovně přeložené věty, ze kterých slyším anglický originál, ale v češtině zní nepatričně. Číst se to dá. Ale u takhle atmosférického příběhu je škoda všeho, co odláká pozornost jinam. Nakonec i tak můžu doporučit.... celý text
Poloviční král
2018,
Jan Hamouz
Klasický problém příběhů, které jsou naplánované na pár tisíc stran. Do jedné knížky se to nevejde, a někde to useknout musíte. Takže tu máme příběh, který se nejdřív 300 stran vleče, jelikož nevím na koho se soustředit, co je skutečně důležité a co jen nekončící vysvětlivky, odbočky a flashbacky. Po třech stech stran začínám dostávat pořádnou čočku. Pořád víc to bolí a pořád stejně se to vleče. Pořád čekám, že už se něco konečně dozvím. Proč se to celé děje? Jaký to má smysl? Má to vůbec smysl? Byl bych ochoten věřit, že nás autor natahuje na skřipec jen tak, protože může. Ale nějaký smysl by to chtělo. Jenže v první knize nic takového není. Prostě najednou skončí. S příslibem nějakého vysvětlení, ale zatím bez něj. Sílu knížka rozhodně má. Ale zjevně měla mít dvojnásobnou délku. Konec se do ní nevešel a tak prostě žádný není. Celkově dost rozpačitá záležitost. Možná ještě budu rád, že jsem si to přečetl, ale zatím těžko říct. Edit z budoucnosti: ano, jsem velmi rád, že jsem si to přečetl. Kritiku nemírním, ale druhý díl stojí za tu námahu u prvního.... celý text
Třetí ucho
2022,
Jan Hamouz
No tak tohle je pecka. Po prvním dílu jsem neměl kdovíjakou chuť vůbec pokračovat. Po druhém mám chuť se vrátit k prvnímu, abych se podíval, co všechno mi uniklo. Nikdy knihy nečtu dvakrát, ale začínám mít pocit, že u téhle série budu muset dělat výjimky. Kde se první díl vlekl odnikud nikam, protože jsem nevěděl, na čem opravdu záleží, tady mě příběh okamžitě vtáhnul. Pryč jsou nešikovné a zjevně nadbytečné kapitoly. Boříme se hlouběji do mysli hlavních postav. Začíná být vidět, kam to všechno směřuje. Kde jsem dřív nevěděl, proč mě má něco vůbec zajímat, teď už dopředu tuším zradu. Jen nevím, odkud přesně přijde a jak. Ještě budoucnost ani nenastala a už z ní mám obavy, protože vím, že nebude mít slitování a nelze jí uniknout, protože lidé zkrátka jsou, jací jsou. Nebo možná ne? Způsob, jakým se ze zloduchů možná stanou o fous lepší lidé, je super. A ještě lepší je, že si nejsem jist. Je to jen záchvat svědomí, nebo to dotyčnému vydrží? Má proto dostatečné důvody? Tahle část je vystavěná skvěle. Začíná být zjevná neuvěřitelná velikost příběhu a světa ve kterém se odehrává. Ale tentokrát tu není ani jedna nadbytečná stránka. Ani jedna příběhová linka, kterou bych raděj přeskočil, abych se dostal k těm, co mě zajímají. Zajímají mě všechny, a zpětně pozvedávají i ty, kterým jsem nerozumněl v předchozí knize. Takže zatím Třetí Ucho vypadá jako příslib něčeho opravdu velkolepého... celý text
Píseň oceli
2019,
Michaela Merglová
Jsou na světě příběhy velkolepé, inovativní a vážné. Objevují nové hranice, nabízejí nové úhly pohledu na svět. Rozechvívají duši, nastavují zrcadlo realitě a mnohdy alespoň predstírají vysoké ambice. No a pak jsou tu béčka. Jasná a přímá, neztrácející čas pozlátkem. Humor zkoušejí střílet od boku, tak akorát trapný na to, aby vám tu a tam zacukaly koutky, ale ještě ne dost, abyste knihu zahodili znechuceně do kouta. Příběh je zřejmý, žádné pletichy a tajnosti a skryté významy. Cílem je pobavit za každou cenu a nebrat se přitom příliš vážně. Béčka nemají dobrou pověst, jelikož je častěji píší lidi bez talentu, kteří jen splácají dohromady pár líbivých kousků a doufají že to stačí. A já obecně béčka nemám rád. Ani ta slavná a úspěšná. Podle toho jsem taky ze začátku odhadoval na tři z pěti. "Ach jo, zas nějaký trapný béčko." Tak ve třetině mi došlo, že to je natolik dobré, že méně než čtyři tomu prostě dát nemůžu. Až ke konci jsem byl přinucen spolknout svoje předsudky a uznat, že ač bezesporu béčko, je to béčko tak krutopřísné, že si holt ten plný počet zašlouží. Nechtěl jsem, bránil jsem se zuby nehty, ale fér je fér.... celý text
Oko bouře
2021,
Zuzana Hartmanová
Rozhodně 6 z 5 hvězd. Zatím mám dvě knihy, pro které mi klasická hodnotící škála nestačí, a za nimi hodně dlouho nic, než se začnou v dálce objevovat nejbližší další pětihvězdy. Ne, že by mě na Oko bouře nenapadala vůbec žádná kritika, ale pokaždé když jsem se pokusil byť i jen nenápadně špitnout něco v tom smyslu, něco hluboko uvnitř se na mě ihned obořilo: "Jak si vůbec dovoluješ TOHLE kritizovat?" Takže nebudu. Není mi úplně jasné, kde se po těžkopádném prvním dílu vzala kniha tohohle formátu, ale je tu a já se po dočtení pořád ještě lehce třesu, a doufám, že se mi dnes podaří usnout. Od začátku do konce přesně to, co jsem potřeboval.... celý text
Zrození vrány
2020,
Jiří Vítovec
Autor mě v úvodu nabádal, abych četl v nestandardním pořadí. Rozhodl jsem se pro 1,4,3,2 a funguje to dobře. V prvních pár nešikovně napsaných odstavcích jsem začal obávat těžké amatéřiny, ale to bylo téměř naposledy, co se takové náznaky objevily. Naopak, rychle jsem si zvykl na styl vyprávění z pohledu vševědoucího vypravěče, který se sice soustředí na ústřední postavy, ale přesto se nikdy nezapomene pozastavit nad zdánlivě nepodstatnými detaily. Z počátku mě rušily dlouhé popisy, ale jakmile se ke slovu přihlásila první záhada, plně jsem docenil atmosféru, kterou důraz na prostředí a detaily vytváří. Měl jsem chvílemi pocit, jako bych četl malbu, která není skutečná, ale možná skutečnost předčí svou krásou. O něco slabší je samotný děj. O rozuzlení a závěr příběhu skoro nejde, četl jsem především pro způsob, jakým jsou příběhy psané, ne až tak pro to o čem jsou. Zároveň je to ale škoda. Možná by bylo lepší zmínit toho méně, nechat čtenáře se beztížně se vznášet v neurčitosti záhadného světa. Jakmile totiž jedna z postav vysvětlila, jak a co a proč a kdo (nebo alespoň jak si myslela, že to bylo), nemohl jsem se ubránit pocitu zklamání. Po všem tom budování a náznacích se vysvětlení zdálo tak nějak obyčejné. Příliš jednoduché. Ze začátku jsem se vážně obával, že budu zklamán celkově. Ale čím dál jsem se dočetl, tím víc se mi kniha líbila. Jen slabší děj ji nakonec připravil o jednu hvězdu z pěti. Ovšem pokud Jiří Vítovec svým nezaměnitelným stylem někdy napíše delší plnokrevnou fantasy se vším všudy, rozhodně má mou pozornost.... celý text
Perutě noci
2019,
Zuzana Hartmanová
Nakonec 4,5. Když se podívám, jakým knihám jsem v poslední době dal 4 hvězdy, není pochyb o tom, že Perutě je jasně převyšují ve všech ohledech. Příběh je zjevně dobře naplánováný, provedený a uzavřený. Postavy fungují, byť soustředěním na více různých poněkud oslabila koncentrovaná síla předchozího příběhu s jedinou hrdinkou. O pozornost čtenáře se tu perou politika, vztahy a akce. Tím se kniha záběrem jakoby řadí mezi velké fantasy série, až na to že v druhém a posledním dílu nezbývá místo nacpat to všechno do omezeného počtu stran. Asi je důvod, proč fantasy díla nezřídka dosahují tisíců stran, když se pokouší o něco takhle velkolepého. Na můj vkus bylo vztahů, lásky a sexu přesně správné množství, odpovídající příslibu z Noční Labutě. Akce, boj, výbuchy a krev zabraly až příliš mnoho místa, zatímco politika zůstala jen zhruba načrtnutá. A už vůbec nemluvě o prozkoumání bohatého světa, kde už spoléháme takřka výlučně na setrvačnost z předchozí knihy. Spousta věcí šla příliš snadno, hlavně pokud jde o politiku. Nemálo času trávíme stanovením problému, který pak ale není čas podrobně prozkoumat, a tak se vyřeší jediným prostým trikem, všichni pokývají hlavou a jakože teda souhlasí. Z ne úplně zjevných důvodů. Vlastně jsem skoro ze všeho v knize (až na politickou zápletku) nadšen. Jenom si nemůžu pomoct, ale myslím, že si kniha měla jasněji vybrat, čím chce být a zatlačit vše ostatní do pozadí. A nebo to chtělo ještě celý jeden další díl, abychom nemuseli tak chvátat do cíle. Při představě, že by nám mocná autorka formátu Zuzany Hartmanové dala třeba další trilogii ve stejném světě, se mi sbíhají literární sliny. Víc prosím, nespěchat a nešetřit!... celý text
Noční labuť
2017,
Zuzana Hartmanová
Nějak mi z popisku uniklo, že je to vlastně série povídek. Až když jsem se podivil, jak jsou jednotlivé "kapitoly" dlouhé, došlo mi jak se věci mají. Povídky mívají omezený záběr na jednu událost, myšlenku či koncept, tedy jsem se obával, že knize bude chybět klasické budování a vrstvení příběhu, hloubka postav a světa. A jak jsem se mýlil! Ze začátku hlavní hrdinka i děj vypadají tak nějak ok, neurazí nenadchne. Jenže každý další příběh přidává další vrstvy, nové informace. Netrvalo dlouho a přirostla mi k srdci, což se ani u jinak vysoce kvalitních fantasy děl nestává často. Je až překvapivé, jaké drobnosti jsou někdy mezi řádky opuštěné tak šikovně, že si jich rozhodně všimnu a později hrají významnou roli. Svět působí živě. Magický systém je rozpracovaný tak, že mam pocit že mu rozumím a vím, co od něj čekat. Celé je to tak působivé, že zmiňovat těch pár chybiček, které jsem v knize zahlédl, se zdá zcela nepatřičné. Jakože wow... celý text
Běsi z temného hvozdu
2020,
Petr Jaroněk
Tahle knížka působí trochu jako experiment. Na začátku se mi líbilo, jak děj plyne od postavy k postavě, napříč místy a dokonce časem. Přitom zcela plynule a samozřejmě. Něco se objeví v jedné scéně, a další scéna na to naváže vysvětlením, přitom se mimochodem zmíní o něčem z prologu, a tak dále. Celé se to i nějak sejde na konci, všechno je spletené a zakončené a povrchově to i dává smysl. Prostřední část už bohužel tak vymazlená není, spousta scén působí náhodně, někdy až skoro zbytečně. Co mě ovšem ze čtení vytrhovalo je próza a způsob vyprávění. Děj jde chvíli lineárně a docela hluboko v hlavě jedné postavy. Pak přejde na odlidštěný popis zvnějšku, jako kronika. Pak zase jde zpět do hlavy postavě, jenže přeskočí z jedné hlavy do druhé pětkrát v během několika odstavců bez ladu a skladu. Všude se to hemží spoustou barvitých přirovnání. Připadá mi trochu jako by autor házel slova na zeď a zkoušel co ulpí, ale pak už neřešil tu beztvarou hromadu steklou dole. Někde z toho vyplyne výborný a zajímavý popis, a někde jsou v pokusu o zajímavost přirovnání tak absurdní, až mě to vytrhne z děje. K tomu bych ještě přičetl nemyté hordy zcela děsivě nepatřičných adjektiv. Postavy jsou jen povrchově načrtnuté. Žádná mě nezaujala. Až tak, že když některá zemřela, nestálo mi to ani za pokrčení rameny. Chvílemi autor zaměňuje sprostá slova za osobnost, kterou dotyčnému prostě nedal. A dialogy tím trpí. Občas jen trochu, občas brutálně. Děj sám knihu neutáhne. Je tam, funguje, ale to je tak všechno. V tu chvíli plochost postav dost bolí, jelikož v knize potom už nezůstane nic co by stálo za zmínku. Takže číst se to dalo, nijak hrozně jsem se nenudil, hlavu a patu to má, ale rozhodně žádná sláva. Do budoucna doufám, že autor zásadně učesá a vypiluje technickou stránku psaní, protože potom by z toho mohl vzniknout velmi unikátní styl. Zatím jsme, Svarogužel, dostali spíš soubor pokusů a omylů.... celý text
Kosti Mraza
2020,
Alžběta Bílková
Předchozí kniha, Z Kouře a Kamene, mě nadchla. Jestli měla vůbec nějakou slabinu, byl to uspěchaný, nedodělaný konec. Jako by se z toho autorka chtěla poučit, postarala se tady o koncovku dechberoucí, která přesně sedla na připravené místo. Ale prokousat se k ní, to byla celkem dřina. Větší polovinu knihy jsem měl dojem, že čtu rozvinutou osnovu. Takovou kostru příběhu, náčrt pro autorku samotnou, na který je teprve potřeba nalepit maso a kůži. Je z toho sice jasně vidět, kam to mělo směřovat a co autorka zamýšlela, ale bohužel provedení pokulhává. Jeden ze základních tipů pro psavce je neříkat, ukázat. Pokud jde o vývoj hlavních postav a jejich vztahů, autorka nám všechno rovnou řekne. Pak to stejné nenápadně naznačí, jako by to byla nová informace. Pak nám to znovu bez obalu řekne, a pak ještě pětkrát. Přitom už z jedné scény, z jednoho vnitřního monologu, lze rovnou vyčíst celý vývoj. A žádné překvapení, nějakých sto stran se děje přesně to, co už dávno víme, že se děje. A ještě o stupeň horší je, že postavy to vědí taky. Předstírají, že si nejsou jisté, ale za celou dobu jim to nevěřím. Zatímco v předchozí knize sto stran chybělo, tady zase byly navíc. Přidám k tomu pár prkenných dialogů a neustálé ujišťování, že postavy cítí emoce, které ovšem neodpovídají ani jejich činům, ani vnitřním pochodům. Místy pro ně není vysvětlení vůbec žádné. Autorce to asi smysl dávalo, ale já nemám ponětí, proč dotyčný reaguje jak reaguje na zdánlivě náhodné podněty. Přes tuhle hromadu potíží jsem rád, že jsem dočetl do konce. Celý příběh ve světle jeho zakončení vypadá daleko lichotivěji, než jsem čekal. A rozhodně je z něj cítit potenciál toho, čím kniha mohla být, kdyby se ji povedlo ještě trochu vybrousit k dokonalosti. Spousta příběhů, i od slavných autorů, je sice perfektně poskládáná a technicky mistrně napsaná, ale po jejich dočtení pokrčím rameny a zapomenu je tak rychle, jak odložím dočtenou knihu. Ne tak u Kostí Mraza. Kosti zanechaly silný dojem. Zvláštní, ale silný. Inu, konec dobrý, všechno dobré.... celý text