Snoopi
přečtené 688
Pizza
1994,
Marlies Sauerborn
Mám ráda pizzu. Dopřávám si ji jako hotový produkt ve vybraných pizzériích, kde též jako pasivní divák fascinovaně pozoruji celý proces vzniku tohoto specifického "kolečka s nezaměnitelným aroma". Ať už mě na cestách někdy "lehce polechtá čichové buňky" nebo přímo "praští přes nos", většinou nedokážu odolat. A právě včera, v neděli 9. února, celý svět Mezinárodní oslavil den pizzy. Původně typické italské jídlo se v současnosti těší velké oblibě na všech kontinentech. I my, Češi, jsme jeho pravidelnými a nadšenými konzumenty. Nyní má podobu placky z kynutého těsta obložené nejrůznějšími pochutinami - chybět by neměly rajčatový základ a sýr - a upečené v peci, nebo v troubě. Obdobné jídlo se údajně připravovalo již v době kamenné a starověcí Egypťané též znali kouzlo jednoduchého plochého koláče. Za první pizzu je považována ta, kterou vyrobili v italské Neapoli někdy v 17. století jako jídlo pro chudé. Byl to zázrak: k nasycení stačilo těsto, čerstvá rajčata, česnek, olej a na posypání bazalka a oregano. Pochoutka se prodávala z ručních vozíků přímo na ulici. Sláva pokrmu se rychle šířila do dalších měst a za pizzou mířili lidé i z dalekého okolí. V 18. století začaly vznikat první pizzerie a celý byznys se tak mohl rozjet... Současná pizza je pochoutka téměř všestranná: funguje jako jednoduché občerstvení na cestách, rychlý oběd či večeře, kterou si můžeme nechat přivézt z restaurace do práce nebo domů, hodí se jako ideální pohoštění na párty nebo zábavná aktivita pro děti, které chtějí jídlo samy připravit... Podle výzkumů spořádají Češi 31 miliónů pizz ročně. Mezi nejžádanější druhy u nás patří prosciutto (šunková), quattro formaggi (4 druhy sýrů), prosciutto e funghi (šunková se žampiony) a Hawai (šunka a ananas). Posledně jmenovaná ovšem získala i spoustu odpůrců, kteří ji považují za zvěrstvo - asi jako fundovaní kuchaři opovrhují smaženým sýrem :-) Nepochází však z amerického ostrovního státu, jak by se podle názvu nabízelo. V roce 1962 ji vymyslel Sam Panopoulos, restauratér řeckého původu z kanadského Ontaria, kterého už nabídka ingrediencí na pizzu poněkud nudila, a proto začal experimentovat a na těsto nasázel i ovoce z konzervy. Právě značka naloženého ananasu dala pizze jméno. Běžné jsou i pizzy s kuřecím masem, někde se můžeme setkat s kousky lehce "výstředními" - pizza s párky či s hranolky, moskevská pizza posázená čtyřmi druhy ryb (sardinky, makrela, losos a tuňák), pizza Berlusconi s uzeným sobem, oblíbená ve Finsku... a existují i sladké varianty, u nás můžete narazit na pizzu s kysaným zelím... Zázračná je v tom, že obložit se dá čímkoli. Ale klasika je asi klasika :-) Brožurka obsahuje spousty zajímavých receptů. Možná že je někdy i vyzkouším, ale o nezaměnitelnou atmosféru oblíbených pizzérií se také připravit nenechám. Dobrou chuť! :-)... celý text
Uzly a pomeranče
2011,
Iva Procházková
Před lety jsem viděla film, četla jsem knihu a nedávno jsem slyšela i adaptaci v podobě rozhlasové hry. Nedá se říci, které zpracování je lepší, jde o různá média, která na recipienty cílí rozdílnými způsoby. Nabízí se však zajímavé srovnání: film samozřejmě upřednostňuje vizuální stránku, důležitý je příběh a vztahy postav - chlapec s dívkou se mi zdají být o něco starší a vyspělejší a není divu, že mnohem intenzivněji vnímají svou probouzející se sexualitu. Rozhlasová hra stojí na dialozích - z nich je hned zřejmý postoj mluvčího, konflikty se odehrávají v řeči, popř. v mysli hlavní postavy, mnohdy jsou velmi ostře vyhraněné: děj také velmi silně podbarvuje hudba. Nejvíce se přikláním k dílu, které vzniklo jako první, tedy kniha, neboť román není limitován časovou distribucí /hra trvá maximálně 60 minut/ ani vázán finančními prostředky a rozpočtem. Je znát, že autorka si lebedí v prostorách dospívající duše a cítí se zde jako doma, takže veškeré duševní pohnutky jejích hrdinů jí stoprocentně věříme: moc dobře ví, o čem píše. A to platí i o Darkovi: hned od prvních řádků vplujeme do jeho světa, kdy si nás zcela získal: sdílíme s ním jeho radosti a strasti, fandíme jeho snům i pociťované lásce, obdivujeme jeho péči o mladší sestřičku, držíme mu palce v konfliktech s rváčem Hugem, řešíme s ním problémy, hodné spíše dospělých - a velmi mu přejeme šťastné vyústění, přestože si sami uvědomujeme, že život není ke všem zrovna nejspravedlivější... A Darek, chlapec, který je nucen po ztrátě matky řešit problémy, o nichž se jeho vrstevníkům ani nesní, předčasně dospívá. Koně, které na statek přivede otec, mu nabízejí určité východisko a naději, dokud nezjistí, že je vše úplně jinak... Všechny postavy, včetně jejich myšlení a chování, jsou popsány věrohodně. Jediné, co bych knize vytkla, je chlapcův věk - zvýšila bych jej minimálně o dva roky. Autorka toho na něj navalila příliš moc - bolest ze ztráty matky, otec slaboch a navíc alkoholik, šikana ve škole, starost o sestru, péče o koně... Z toho by se zhroutil dospělý, natož dítě, Darek se s tím vším dokázal vypořádat se ctí - a možná právě svým přístupem může pomoci mladým čtenářům, kteří v současnosti řeší i mnohem zapeklitější problémy a situace. Motiv nezkrotného koně je velmi zajímavý, možná by stálo za to prozkoumat i další knihy s podobnou tematikou pro děti - Jan Procházka: Divoké prázdniny (že by se Iva Procházková inspirovala knihou svého otce?), James Aldridge: Spor o poníka, Šikl: Chlapec a kůň, M. Marboe: Madlenka a kůň Zlatohřívák, Alzamov: Nejkrásnější kůň, A. Marshall: Už zase skáču přes kaluže, E. Horelová: Léto, jako když vyšije, Dick: Dívka v sedle, Wellm: O koníčku Sultánovi, Brumovská: Láska s vůní koňské hřívy, Dillon: Ostrov divokých koní, V. Malinský: Afrodita, příběh taky o koni, Bodker: Silas a černá kobylka, Morales: Kůň v lesích... a spoustu dalších :-) Takže pokud máte rádi trochu dobrodružství, koně, svět dospívajících a tematiku prvních lásek, mohu jen doporučit - každá z interpretací má něco do sebe :-)... celý text
Psí dečky
2023,
Jana Jašová
Toto pokračování už nemělo vzniknout. Autorka jen vykrádá samu sebe a opakuje motivy předchozího dílu. Příběh je zbytečně roztahaný: kdyby se obsah děje redukoval na polovinu, knize by to jen prospělo. Koncepce díla je zcela roztříštěná - nejen kvůli tomu, že je složité orientovat se už v postavách: těch psích je příliš mnoho a bohužel ničím nevyčnívají, takže se snadno pletou. Autorka navíc ani pořádně neumí pracovat s napětím: její snaha o udržení čtenářovy pozornosti působí nepřirozeně až křečovitě. Sice zvolila efektní způsob střídání "střihových scén", kdy každou stopne v nejnapínavějším okamžiku, aby ji vzápětí vystřídala scénou jinou - jenže děj rozehrává na vícero frontách a kvůli tomu se stává nepřehledný. Napomáhá tomu i špatné členění textu: jednotlivé části nejsou pořádně oddělené, chvíli jsme tu a najednou se ocitáme zcela jinde. Také její snaha o parodii přichází vniveč: malý čtenář nemá šanci rozpoznat takové množství narážek, které jsou navíc určeny spíše dospělému čtenáři - např. tipy na různé absurdní diety, které formou SMS neustále rozesílá hlavní hrdince její vzdálená teta. Postavy jsou nemastné - neslané, chybí jim šmrnc i vtip. Rebeka se pořád zabývá svou tloušťkou, David, ač skvělý logik s mozkem počítače, trpí Aspergerovým syndromem, pročež ho ve škole počastovali přezdívkou "Aspik" - a malá Linda z Vietnamské rodiny zase bojuje s přezdívkami jako "šikmooká, rákosnice a rejžožroutka". Spolu sice tvoří silný tým a spojuje je pevné přátelství, utužené posláním "zachránit psí rasu a zbavit ji diktátorských praktik dogy Kruely", ale v příběhu citelně chybí přítomnost dvou postav z předchozího dílu: Rebečiny babičky a jejího přítele, profesora Steinera, které mu svým humorem dodávaly šťávu. Kniha může - i přes pohádkový motiv porozumění zvířecí řeči - oslovit hlavně dospívající. Její děj se odehrává v současné době a autorka se v ní citlivě dotýká problémů moderního světa: dětská šikana, nedostatek lásky a pochopení, komplikované vztahy dětí a rodičů, vzájemné odcizení, útěky do jiné reality (sociální sítě), závislosti (alkohol, počítačové hry, televize), sociální rozdíly, vydělení národnostních menšin ze společnosti, chování lidí ke psům, problematika množíren a útulků, atd. Zajímavé je, že v roli mafiánů vždy vystupují jen Rusové, a zde to platí dvojnásob :-) Kvůli těmto faktorům knihu přímo nezatracuji, ale k lepšímu pochopení děje je naprosto nezbytné napřed přečíst první díl. Co mi však hodně, hodně vadilo, je to, že jedna ze psích postav je prezentovaná jako alkoholik. V reálu to není možné: už jen malá dávka alkoholu, třebas lok piva, má pro psy vážné následky. Jsou na něj mnohem citlivější než lidé a jeho konzumace může způsobit zvracení, dezorientaci, dýchací problémy - a v nejhorších případech smrt.... celý text
Sára Kalamita
2021,
Eva Papoušková
Útlá kniha pro děti, která se čte rychle, ač děj neběží jako po másle a na mnoha místech to v ní zvláštně drhne a podivně vrže. Svým začátkem možná trochu připomíná knihu "Čaroděj ze země Oz", ale dál se naštěstí ubírá zcela jinými cestami. Hrdinkou je malé batole, Sára, která se vydává s rodiči autem na výlet. Počáteční idyla se brzy změní v dramatické klání živlů, při němž holčička málem přijde o život. Větru se jí ovšem zželí a živly se rozhodnou její ztrátu vynahradit tím, že jí věnují tři zvláštní druhy schopností. Žánrově je to text poměrně různorodý a nejednoznačný. Vyprávění se nese v duchu magického realismu: v moderním světě plném důvěrně známých rekvizit se objevují prvky nečekané absurdity - personifikovaný strom a dům, postava čápa jako vědce, manipulace s časem, vtipné vynálezy (drapák na dálkové čudlíkové ovládání, apod.) a získané zvláštní schopnosti. Z větší části však vykazuje znaky moderní pohádky: děj se odehrává v městském prostředí, pohádkové motivy v něm zastupuje "magické" číslo tři - tři živly, tři dary do vínku, tři pokusy, tři volby, z nichž ta třetí je ta nejlepší. Text jeví i sklony k parodii, nadsázce či ironii, ať už mírné či přehnané, místy dokonce sklouzává až ke kritice určitých životních stylů, institucí, moderních trendů a výchovných typů. Nechybí tedy ani didaktický podtext: správnými rodiči se nestanou ti "nejerudovanější", kteří napřed přečtou spousty příruček, ty opravdové rodiče nenahradí nic a je třeba si jich vážit. Dítě také není věc: má jiné požadavky k životu než dospělý, přeje si prožívat lásku a vřelost, realitu vnímá zcela po svém. Co je dobré pro dospělého, není dobré pro dítě, a naopak. Pokud něco z toho nefunguje, vzrůstá mezi těmito světy napětí, jež může přerůst v zásadní konflikt. Zároveň se zde odkrývají velmi závažná společenská témata: problematika invalidů, seniorů, pěstounské péče či adopce, suchopárný a neúprosný úřednický aparát, nezdravý hon za úspěchy a kariérou, dopady tvrdé výchovy, atd. Autorka zřejmě sledovala mnoho cílů: chytala mnoho zajíců, ale do toho pytle se jí nepodařilo drapnout všechny bez úhony: rozutíkali se jí do světa a dílko tak vykazuje několik zásadních chyb: 1/ Její kniha v mnohém připomíná prózy Petra Stančíka pro děti, jenže na rozdíl od něj postrádá více originálního humoru a nadsázky. 2/ Vypravěč - je zcela neumělý a nevyrovnaný: není jasné, kdo mluví, kdo celé dění uvádí v 1. osobě jednotného čísla: "Když říkám, že je zatím malá, myslím tím skutečně malá..." Někdy se vrací, jindy děj předbíhá - je těžké ty časy sledovat. Často oslovuje potenciální čtenáře a domáhá se jejich zkušenosti: "Sára viděla celý svět pod sebou. Znáte to, když letíte na prázdniny k moři - jenže to sedíte bezpečně v letadle."... "Kolem letěl čáp. Pro vaši informaci, jmenuje se Křáp." Tyto formulace se hojně opakují - a po čase už mohou lézt pěkně na nervy :-) Mnohdy není jasný původce děje či co se přesně přihodilo. 3/ Mentální X fyzický věk Sáry - malá Sára je představena v batolecím věku, ovšem jak roste, uvažuje jako dospělý. Kniha je určena dětem od osmi let, objevují se zde ale odkazy, které pochopí až mnohem starší a zkušenější čtenáři - a některé ocení pouze dospělí. Jde o pojmy zeměpisné (Marocká brána v Africe), termíny technické, ekonomické, sociální (magnety, odpružená kola, pojišťovna, rypadlo, hygienická krabička, kariéra, lodní šroub...) 4/ To iritovalo jen mne, ale zato hodně: v knize, která prošla korekturou, se objevilo nesprávně zapsané slovo: lyžiny. Správný tvar je "ližiny". Jinak se mi ale příběh líbil - když jsem tedy přistoupila na autorčin magický realismus, který v pohádce ne každému sedne. Knihu bych doporučila spíše starším dětem - popřípadě čtenářům, jimž nevadí, že si některé použité výrazy musí dohledat. "V životě jí budou říkat Sára Kalamita. Kalamita. Jako katastrofa, průšvih, malér a trabl." "A uviděla velký fialový mrak, nabručený, divoký a obtloustlý, jak si to žene k elegantnímu oblaku mlhoviny, který ho jen tak lechtal svým výčnělkem na podbřišku." "Jejich dům byl velice pyšný a měl růžovou omítku a elegantní okna. Pomrkával na svět žlutými žaluziemi a tašky na střeše měl srovnané jako vojáky v dokonalém šiku." "James miloval svůj počítač, který počítal peníze." "Pilně krtkovala pod zemí..." "James se lekne a pustí spojku dřív, než původně zamýšlel..." "A pak se to stalo. Dešťová voda, která ševelila dálnici, namočila gumu na pneumatikách Sářina auta. To začalo po vodě tančit. Nejdřív otáčka doprava, pak doleva a zase znova dokola. Sára se rozesmála, protože to bylo jako na kolotoči." "Bručoun s Mlhovinou se právě usmířili. Z toho jejich bouřkového políbení vzniklo pár malých Mráčků. Mlhovina na ně byla neskutečně hrdá a Bručoun už nebručel, protože měl s Mlhovinou rodinu..."... celý text
