Snoopi
přečtené 696
Pizza
1994,
Marlies Sauerborn
Mám ráda pizzu. Dopřávám si ji jako hotový produkt ve vybraných pizzériích, kde též jako pasivní divák fascinovaně pozoruji celý proces vzniku tohoto specifického "kolečka s nezaměnitelným aroma". Ať už mě na cestách někdy "lehce polechtá čichové buňky" nebo přímo "praští přes nos", většinou nedokážu odolat. A právě včera, v neděli 9. února, celý svět Mezinárodní oslavil den pizzy. Původně typické italské jídlo se v současnosti těší velké oblibě na všech kontinentech. I my, Češi, jsme jeho pravidelnými a nadšenými konzumenty. Nyní má podobu placky z kynutého těsta obložené nejrůznějšími pochutinami - chybět by neměly rajčatový základ a sýr - a upečené v peci, nebo v troubě. Obdobné jídlo se údajně připravovalo již v době kamenné a starověcí Egypťané též znali kouzlo jednoduchého plochého koláče. Za první pizzu je považována ta, kterou vyrobili v italské Neapoli někdy v 17. století jako jídlo pro chudé. Byl to zázrak: k nasycení stačilo těsto, čerstvá rajčata, česnek, olej a na posypání bazalka a oregano. Pochoutka se prodávala z ručních vozíků přímo na ulici. Sláva pokrmu se rychle šířila do dalších měst a za pizzou mířili lidé i z dalekého okolí. V 18. století začaly vznikat první pizzerie a celý byznys se tak mohl rozjet... Současná pizza je pochoutka téměř všestranná: funguje jako jednoduché občerstvení na cestách, rychlý oběd či večeře, kterou si můžeme nechat přivézt z restaurace do práce nebo domů, hodí se jako ideální pohoštění na párty nebo zábavná aktivita pro děti, které chtějí jídlo samy připravit... Podle výzkumů spořádají Češi 31 miliónů pizz ročně. Mezi nejžádanější druhy u nás patří prosciutto (šunková), quattro formaggi (4 druhy sýrů), prosciutto e funghi (šunková se žampiony) a Hawai (šunka a ananas). Posledně jmenovaná ovšem získala i spoustu odpůrců, kteří ji považují za zvěrstvo - asi jako fundovaní kuchaři opovrhují smaženým sýrem :-) Nepochází však z amerického ostrovního státu, jak by se podle názvu nabízelo. V roce 1962 ji vymyslel Sam Panopoulos, restauratér řeckého původu z kanadského Ontaria, kterého už nabídka ingrediencí na pizzu poněkud nudila, a proto začal experimentovat a na těsto nasázel i ovoce z konzervy. Právě značka naloženého ananasu dala pizze jméno. Běžné jsou i pizzy s kuřecím masem, někde se můžeme setkat s kousky lehce "výstředními" - pizza s párky či s hranolky, moskevská pizza posázená čtyřmi druhy ryb (sardinky, makrela, losos a tuňák), pizza Berlusconi s uzeným sobem, oblíbená ve Finsku... a existují i sladké varianty, u nás můžete narazit na pizzu s kysaným zelím... Zázračná je v tom, že obložit se dá čímkoli. Ale klasika je asi klasika :-) Brožurka obsahuje spousty zajímavých receptů. Možná že je někdy i vyzkouším, ale o nezaměnitelnou atmosféru oblíbených pizzérií se také připravit nenechám. Dobrou chuť! :-)... celý text
Uzly a pomeranče
2011,
Iva Procházková
Před lety jsem viděla film, četla jsem knihu a nedávno jsem slyšela i adaptaci v podobě rozhlasové hry. Nedá se říci, které zpracování je lepší, jde o různá média, která na recipienty cílí rozdílnými způsoby. Nabízí se však zajímavé srovnání: film samozřejmě upřednostňuje vizuální stránku, důležitý je příběh a vztahy postav - chlapec s dívkou se mi zdají být o něco starší a vyspělejší a není divu, že mnohem intenzivněji vnímají svou probouzející se sexualitu. Rozhlasová hra stojí na dialozích - z nich je hned zřejmý postoj mluvčího, konflikty se odehrávají v řeči, popř. v mysli hlavní postavy, mnohdy jsou velmi ostře vyhraněné: děj také velmi silně podbarvuje hudba. Nejvíce se přikláním k dílu, které vzniklo jako první, tedy kniha, neboť román není limitován časovou distribucí /hra trvá maximálně 60 minut/ ani vázán finančními prostředky a rozpočtem. Je znát, že autorka si lebedí v prostorách dospívající duše a cítí se zde jako doma, takže veškeré duševní pohnutky jejích hrdinů jí stoprocentně věříme: moc dobře ví, o čem píše. A to platí i o Darkovi: hned od prvních řádků vplujeme do jeho světa, kdy si nás zcela získal: sdílíme s ním jeho radosti a strasti, fandíme jeho snům i pociťované lásce, obdivujeme jeho péči o mladší sestřičku, držíme mu palce v konfliktech s rváčem Hugem, řešíme s ním problémy, hodné spíše dospělých - a velmi mu přejeme šťastné vyústění, přestože si sami uvědomujeme, že život není ke všem zrovna nejspravedlivější... A Darek, chlapec, který je nucen po ztrátě matky řešit problémy, o nichž se jeho vrstevníkům ani nesní, předčasně dospívá. Koně, které na statek přivede otec, mu nabízejí určité východisko a naději, dokud nezjistí, že je vše úplně jinak... Všechny postavy, včetně jejich myšlení a chování, jsou popsány věrohodně. Jediné, co bych knize vytkla, je chlapcův věk - zvýšila bych jej minimálně o dva roky. Autorka toho na něj navalila příliš moc - bolest ze ztráty matky, otec slaboch a navíc alkoholik, šikana ve škole, starost o sestru, péče o koně... Z toho by se zhroutil dospělý, natož dítě, Darek se s tím vším dokázal vypořádat se ctí - a možná právě svým přístupem může pomoci mladým čtenářům, kteří v současnosti řeší i mnohem zapeklitější problémy a situace. Motiv nezkrotného koně je velmi zajímavý, možná by stálo za to prozkoumat i další knihy s podobnou tematikou pro děti - Jan Procházka: Divoké prázdniny (že by se Iva Procházková inspirovala knihou svého otce?), James Aldridge: Spor o poníka, Šikl: Chlapec a kůň, M. Marboe: Madlenka a kůň Zlatohřívák, Alzamov: Nejkrásnější kůň, A. Marshall: Už zase skáču přes kaluže, E. Horelová: Léto, jako když vyšije, Dick: Dívka v sedle, Wellm: O koníčku Sultánovi, Brumovská: Láska s vůní koňské hřívy, Dillon: Ostrov divokých koní, V. Malinský: Afrodita, příběh taky o koni, Bodker: Silas a černá kobylka, Morales: Kůň v lesích... a spoustu dalších :-) Takže pokud máte rádi trochu dobrodružství, koně, svět dospívajících a tematiku prvních lásek, mohu jen doporučit - každá z interpretací má něco do sebe :-)... celý text