Storm.b
přečtené 214
Židovský odboj: Povstání proti nacistům za druhé světové války
2019,
Paul Roland
Snad už od prvních chvil, kdy se člověk v dětství postupně začíná dozvídat o existenci holocaustu, mi bylo nepochopitelné, jak je možné, že se 6 milionů Židů, takový ohromný počet, nebránilo. Jde o mezeru ve vzdělávacím systému, která oběti holocaustu zbytečně odlidšťuje, protože o jiných hrdinech 2. sv. války se dozvídáme, kdežto Židé jsou vykreslováni jako pouhé nečinné oběti, čekající, až je zachrání někdo jiný. Kniha dokládá, že to samozřejmě bylo jinak. Začalo to už tím, že byla Židům postupně upírána práva, a bylo to dost promyšlené, jen v Německu okolo 2000 zákonů, které znemožňovaly Židům občansky fungovat, sdružovat se, vlastnit komunikační zařízení jako telefon, rádio. Emigrovat taky nebylo snadné, protože existovala jakási vystěhovalecká daň, a pak už bylo pozdě. Židé se statečně bránili, bojovali, sabotovali činnost Němců, třeba i s vědomím, že jim samotným to v přežití už nepomůže. Neméně zajímavé jsou reakce nežidovských obyvatel - někteří se statečně postavili na odpor proti deportaci svých židovských sousedů, zabránili deportaci doslova vlastním tělem, jiní civilisté na ně zvesela pořádali hony a buď je dovlekli až před popravčí četu, nebo je zabíjeli osobně; Židé dokonce museli požádat o ochranu před svými sousedy samotné gestapo (!), aby rozsáhlému lynčování učinilo přítrž. Jednotlivé události a lidské osudy jsou ohromující a neuvěřitelné i po všech těch informacích, které každý o 2. světové má; člověk je stejně zas a znovu překvapován. Škoda jen, že je kniha dost tenká, je to jen takový základní přehled o odboji jako takovém; z každé kapitoly by mohla být samostatná kniha.... celý text
Kingdom Come: Deliverance
2023,
kolektiv autorů
Kresby nic moc, působí odfláknutě podobně jako děj. Nápad vidět příběh z druhé strany zajímavý, ale téměř nevyužitý. Místo zákulisních pletich a motivací Zikmunda, Ištvána či jiných šlechticů (a že té motivace vzhledem k neschopnému Václavovi bylo), případně něco ze života Kumánů, sledujeme téměř celou dobu jen nudně předvídatelného Prcka, jak mlátí na všechny strany.... celý text
Rytíři z Vřesova
2016,
František Niedl
Můj první František Niedl, zatím mi připomíná Vondrušku, kterého považuji za velmi průměrného spisovatele (pravda, žádnou z epopejí jsem dosud nečetla). Děj je takový jednodušší, postavy nevýrazné, není komu příliš fandit. Takže mě paradoxně nejvíc bavil hlavní záporák Hans Křivák, s ním to mělo aspoň chvíli šťávu. Mnoho zajímavých příležitostí autor promrhal (dobývání, ti lidé z mokřadů). Wolfram je takový suchar a moc mě nebaví. Zaujala mě autorova schopnost psát odpudivé postavy, zločiny, nespravedlnosti a pocit zmaru, to bylo dost dobré.... celý text
O upírech a vlkodlacích
2016,
* antologie
Nenáročné čtení, hezké obrázky. Pro fanouška tématiky zajímavé, sem tam klišé, některé povídky lepší, jinak spíše průměrné.
Kumánská princezna
2018,
Jana Pronská
Červenou knihu normálně nečtu, zaujalo mě však téma Kumánů. Děj je svižný a čtivý, ke konci i napínavý. Občas nějaké to klišé, Julián není ani tak tvrdohlavý jako až vyloženě natvrdlý, v závěru zajímavé rozuzlení ve stylu: "Ty nejsi Vlasta? Ty jsi Vlasta?!" Přinejmenším Ratold mohl něco tušit. Dále výprava do Neapole na oslíku mě moc nepřesvědčila, ani není jasné, jak se mezi sebou všichni dorozumívali, když se nám tam mísila kumánština s maďarštinou, slovenštinou (?) a italštinou. Jinak celkem příjemné čtení, 60-70 %.... celý text
Ohněm a mečem
2013,
Henryk Sienkiewicz
Sienkiewicz je mistrem pera, o čemž přesvědčil od první do poslední stránky. Už u popisu Divokých polí v 1. kapitole se mi tajil dech. O něco horší je charakterizace a psychologie jednotlivých postav. Lidé jsou pouhými pěšáky jak v samotné válce, tak vlastně i jakožto románové postavy. Jejich cesta a cíl jsou dány a nedávají prostor k zvratům a vlastně ani k souznění s nimi. Jedinou výjimkou je Bohun, což ho, možná proti autorově záměru, činí zdaleka nejzajímavější postavou. Jeho motivace je lidská a pochopitelná. Čtenář ví, že Bohun si nejspíš za to všechno zaslouží zemřít, ale vlastně po tom netouží, protože kdo jiný by pak čeřil příběhové vody? Nakonec dávám jen 3*, protože navzdory všem kladům se mi kniha někdy od druhé poloviny četla hůř a hůř. Nesmyslnost a krutost války se stupňovaly natolik, že již nebylo komu přát vítězství. Obě strany se dopouštěly zločinů a znechucovalo mě, jak si ho obě strany dokázaly svorně obhájit a mít u toho ještě řeči o morálce, bohu a spravedlnosti. V tomhle ohledu mě nejvíc popuzoval Jeremiáš Wiśniowiecki, předkládaný jako morální vzor a hrdina; přitom jeho vinou nejspíš celá válka začala, když zatajil královy dekrety, kterými byla kozákům přisuzována jejich práva; a to nebyla jediná chvíle, kdy jednal proti králi. Následovalo mučení zajatců, popravy a nabodávání na kůl, to vše z jeho rozkazu, a po tom všem byl Wiśniowiecki předkládán jako hrdina?! Na mě by to spíš fungovalo jako protiválečná literatura. Ale pokud to mám brát jakožto román na podporu polského vlasteneckého cítění, tak je to dost tristní.... celý text
Šťastně až navěky?
2023,
F. T. Lukens
Sedmnáctiletý vesničan Arek již v první kapitole sprovodí ze světa zloducha a stane se králem, za podpory svých kamarádů. Hlavní zápletka je představena hned na samém začátku - víme, do koho je Arek zamilovaný, a vzhledem k tomu, že si musí co nejdříve někoho vzít, je prakticky jasné, o čem celá kniha bude, a defacto i jak skončí. Ostatně dost výmluvně nás o tom informuje i obal knihy (pravda, ten je božský). Tři sta stránek knihy si pak dva hrdinové nejsou schopni vyznat city, dochází k vzájemným nedorozuměním a umělým zvratům, jinak by kniha mohla skončit ve čtvrtině. Arekův vyvolený je věčně podrážděný, uražený, protivný, a štval mě po většinu doby, není příliš jasné, co na něm Arek vidí, kromě vzhledu. Jinak se kniha četla dost příjemně, děj poměrně odsýpal a navzdory bídné až hloupoučké zápletce mě kupodivu pobavila.... celý text
Muž, který miloval Yngveho
2013,
Tore Renberg
Super chytlavá atmosféra punku a devadesátek. V druhé půlce knihy mě už přestávalo bavit autorovo filozofování o životě, které brzdilo děj. Jarle a Helge - ústřední duo kamarádů se mi po finálním mejdanu dost zprotivilo. Takové chování se úplně nedá brát jen jako nějaký mladický výstřelek. Jarle se celou dobu vymezoval proti svému násilnickému otci-alkoholikovi, ale vlastně se jím postupně taky stával. Trochu mi ke konci vadil takový ten fatalismus nebo co. Yngve hned po mejdanu zmizí, Jarle se léta letoucí nedozví, co se stalo, pak se celý ten achtak šokující příběh dozví. No už je to trochu přetažené.... celý text
Lucemburská krev: Příběh Prokopa a Jošta Lucemburského
2010,
Eva Rolečková
Souhlasím s komentářem pode mnou, zatím asi nejlepší beletristická kniha z období vlády Václava IV. Srovnám-li například s žánrově podobnými knihami Ludmily Vaňkové, působí Lucemburská krev mnohem ucelenějším, propracovanějším dojmem. Sledujeme život Prokopa Lucemburského od mládí až do jeho posledních dnů. Navzdory rozsáhlému časovému období, kdy kniha popisuje asi 30 let Prokopova života, nemám pocit, že by děj někam spěchal, že by něco chybělo. Naopak, autorka dokázala obrovský časový rozsah popsat plynule a návazně, za což si zaslouží obdiv. Na začátku knihy mladý Lucemburk prožívá první lásku (nenechejte se tím odradit, není to červená knihovna, i když na vztahy je kladen velký důraz). Prokop je plný svěžesti, naivity, lehkosti a krásných ideálů. Ve stejném duchu se odrážejí i jeho básně. Jak postupně stárne, stává se drsnějším, otupělejším mužem, který objevuje i své válečnické nadání. Jeho ideály mizí, a pokud nějaké zůstávají, často není schopen se podle nich chovat. Jeho básnická múza mizí také a nakrátko se vrací až v samém závěru života, v němž Prokop skládá cynické, až rezignované verše. Kniha se tak od popisu lehkosti mládí posouvá až na svůj poněkud depresivní závěr, po kterém zůstává na jazyku pachuť neutěšenosti a zmaru. Vyzdvihnu dvě věci. Autorka má osobitý styl, v němž myšlenky a pocity postav popisuje v sáhodlouhých souvětích, a který mi přišel příjemně originální. A co je podstatné, všechny hlavní postavy prošly vývojem. Prokop ztratil své ideály, změnil se z čestného mladíka na chybujícího hráče na poli politickém i osobním; příliš pozdě zjistil, že politická vítězství jsou jen prchlivá a všechny jeho zpočátku idylické vztahy postupně ztroskotaly. Bratr Jošt nikdy neustoupil ze své dravosti a ambicí, ale na stará kolena se naučil být vůči rodině ochranitelský. Václav se propracoval od zakřiknutého, ale bystrého kluka k otupělému alkoholikovi, jehož vladařské schopnosti se místo sbírání zkušeností jen rok od roku zhoršovaly vlivem upadajícího psychického stavu. Autorka si s psychologií postav zkrátka pohrála. A mně těšilo tohle všechno sledovat.... celý text
