Storm.b komentáře u knih
Kresby nic moc, působí odfláknutě podobně jako děj. Nápad vidět příběh z druhé strany zajímavý, ale téměř nevyužitý. Místo zákulisních pletich a motivací Zikmunda, Ištvána či jiných šlechticů (a že té motivace vzhledem k neschopnému Václavovi bylo), případně něco ze života Kumánů, sledujeme téměř celou dobu jen nudně předvídatelného Prcka, jak mlátí na všechny strany.
Můj první František Niedl, zatím mi připomíná Vondrušku, kterého považuji za velmi průměrného spisovatele (pravda, žádnou z epopejí jsem dosud nečetla). Děj je takový jednodušší, postavy nevýrazné, není komu příliš fandit. Takže mě paradoxně nejvíc bavil hlavní záporák Hans Křivák, s ním to mělo aspoň chvíli šťávu. Mnoho zajímavých příležitostí autor promrhal (dobývání, ti lidé z mokřadů). Wolfram je takový suchar a moc mě nebaví. Zaujala mě autorova schopnost psát odpudivé postavy, zločiny, nespravedlnosti a pocit zmaru, to bylo dost dobré.
Nenáročné čtení, hezké obrázky. Pro fanouška tématiky zajímavé, sem tam klišé, některé povídky lepší, jinak spíše průměrné.
Červenou knihu normálně nečtu, zaujalo mě však téma Kumánů. Děj je svižný a čtivý, ke konci i napínavý. Občas nějaké to klišé, Julián není ani tak tvrdohlavý jako až vyloženě natvrdlý, v závěru zajímavé rozuzlení ve stylu: "Ty nejsi Vlasta? Ty jsi Vlasta?!" Přinejmenším Ratold mohl něco tušit. Dále výprava do Neapole na oslíku mě moc nepřesvědčila, ani není jasné, jak se mezi sebou všichni dorozumívali, když se nám tam mísila kumánština s maďarštinou, slovenštinou (?) a italštinou. Jinak celkem příjemné čtení, 60-70 %.
Sienkiewicz je mistrem pera, o čemž přesvědčil od první do poslední stránky. Už u popisu Divokých polí v 1. kapitole se mi tajil dech. O něco horší je charakterizace a psychologie jednotlivých postav. Lidé jsou pouhými pěšáky jak v samotné válce, tak vlastně i jakožto románové postavy. Jejich cesta a cíl jsou dány a nedávají prostor k zvratům a vlastně ani k souznění s nimi. Jedinou výjimkou je Bohun, což ho, možná proti autorově záměru, činí zdaleka nejzajímavější postavou. Jeho motivace je lidská a pochopitelná. Čtenář ví, že Bohun si nejspíš za to všechno zaslouží zemřít, ale vlastně po tom netouží, protože kdo jiný by pak čeřil příběhové vody?
Nakonec dávám jen 3*, protože navzdory všem kladům se mi kniha někdy od druhé poloviny četla hůř a hůř. Nesmyslnost a krutost války se stupňovaly natolik, že již nebylo komu přát vítězství. Obě strany se dopouštěly zločinů a znechucovalo mě, jak si ho obě strany dokázaly svorně obhájit a mít u toho ještě řeči o morálce, bohu a spravedlnosti. V tomhle ohledu mě nejvíc popuzoval Jeremiáš Wiśniowiecki, předkládaný jako morální vzor a hrdina; přitom jeho vinou nejspíš celá válka začala, když zatajil královy dekrety, kterými byla kozákům přisuzována jejich práva; a to nebyla jediná chvíle, kdy jednal proti králi. Následovalo mučení zajatců, popravy a nabodávání na kůl, to vše z jeho rozkazu, a po tom všem byl Wiśniowiecki předkládán jako hrdina?! Na mě by to spíš fungovalo jako protiválečná literatura. Ale pokud to mám brát jakožto román na podporu polského vlasteneckého cítění, tak je to dost tristní.
Sedmnáctiletý vesničan Arek již v první kapitole sprovodí ze světa zloducha a stane se králem, za podpory svých kamarádů. Hlavní zápletka je představena hned na samém začátku - víme, do koho je Arek zamilovaný, a vzhledem k tomu, že si musí co nejdříve někoho vzít, je prakticky jasné, o čem celá kniha bude, a defacto i jak skončí. Ostatně dost výmluvně nás o tom informuje i obal knihy (pravda, ten je božský). Tři sta stránek knihy si pak dva hrdinové nejsou schopni vyznat city, dochází k vzájemným nedorozuměním a umělým zvratům, jinak by kniha mohla skončit ve čtvrtině.
Arekův vyvolený je věčně podrážděný, uražený, protivný, a štval mě po většinu doby, není příliš jasné, co na něm Arek vidí, kromě vzhledu.
Jinak se kniha četla dost příjemně, děj poměrně odsýpal a navzdory bídné až hloupoučké zápletce mě kupodivu pobavila.
Super chytlavá atmosféra punku a devadesátek. V druhé půlce knihy mě už přestávalo bavit autorovo filozofování o životě, které brzdilo děj. Jarle a Helge - ústřední duo kamarádů se mi po finálním mejdanu dost zprotivilo. Takové chování se úplně nedá brát jen jako nějaký mladický výstřelek. Jarle se celou dobu vymezoval proti svému násilnickému otci-alkoholikovi, ale vlastně se jím postupně taky stával. Trochu mi ke konci vadil takový ten fatalismus nebo co. Yngve hned po mejdanu zmizí, Jarle se léta letoucí nedozví, co se stalo, pak se celý ten achtak šokující příběh dozví. No už je to trochu přetažené.
Souhlasím s komentářem pode mnou, zatím asi nejlepší beletristická kniha z období vlády Václava IV. Srovnám-li například s žánrově podobnými knihami Ludmily Vaňkové, působí Lucemburská krev mnohem ucelenějším, propracovanějším dojmem.
Sledujeme život Prokopa Lucemburského od mládí až do jeho posledních dnů. Navzdory rozsáhlému časovému období, kdy kniha popisuje asi 30 let Prokopova života, nemám pocit, že by děj někam spěchal, že by něco chybělo. Naopak, autorka dokázala obrovský časový rozsah popsat plynule a návazně, za což si zaslouží obdiv. Na začátku knihy mladý Lucemburk prožívá první lásku (nenechejte se tím odradit, není to červená knihovna, i když na vztahy je kladen velký důraz). Prokop je plný svěžesti, naivity, lehkosti a krásných ideálů. Ve stejném duchu se odrážejí i jeho básně. Jak postupně stárne, stává se drsnějším, otupělejším mužem, který objevuje i své válečnické nadání. Jeho ideály mizí, a pokud nějaké zůstávají, často není schopen se podle nich chovat. Jeho básnická múza mizí také a nakrátko se vrací až v samém závěru života, v němž Prokop skládá cynické, až rezignované verše. Kniha se tak od popisu lehkosti mládí posouvá až na svůj poněkud depresivní závěr, po kterém zůstává na jazyku pachuť neutěšenosti a zmaru.
Vyzdvihnu dvě věci. Autorka má osobitý styl, v němž myšlenky a pocity postav popisuje v sáhodlouhých souvětích, a který mi přišel příjemně originální. A co je podstatné, všechny hlavní postavy prošly vývojem. Prokop ztratil své ideály, změnil se z čestného mladíka na chybujícího hráče na poli politickém i osobním; příliš pozdě zjistil, že politická vítězství jsou jen prchlivá a všechny jeho zpočátku idylické vztahy postupně ztroskotaly. Bratr Jošt nikdy neustoupil ze své dravosti a ambicí, ale na stará kolena se naučil být vůči rodině ochranitelský. Václav se propracoval od zakřiknutého, ale bystrého kluka k otupělému alkoholikovi, jehož vladařské schopnosti se místo sbírání zkušeností jen rok od roku zhoršovaly vlivem upadajícího psychického stavu. Autorka si s psychologií postav zkrátka pohrála. A mně těšilo tohle všechno sledovat.
Mírné zklamání oproti prvnímu dílu, který byl daleko vymazlenější. Temné dny působí trochu uspěchaně, jako ušité horkou jehlou. Některé pasáže byly vyloženě slabé a jen na efekt (např. hrdinové už rok statečně bojují se zombíky a úspěšně řeší nejrůznější zdánlivě bezvýchodné situace, ale v jednu chvíli se naprosto nesmyslně vzdají a chtějí se nechat zabít jen proto, že jim došel benzin. Cože?).
Kromě výborného dua advokát+Prit působí ostatní vztahy poněkud rozpačitě. Hlavní hrdina v prvním díle a na začátku druhého řeší, jak je strašné, že se zamiloval do tak mladé dívky, a že by nejspíš neměl... Ale tahle linie vyšumí naprosto do ztracena a najednou spolu ti dva prostě chodí a hotovo. Nemluvě o tom, že o ní autor mluví chvíli jako o šestnáctileté, chvíli jako o sedmnáctileté...
Kocour, který v prvním díle obstarával většinu napětí (když už všichni ti lidé umírají, ať to přežije aspoň to nebohé zvíře) se z děje téměř vytratil a působí, že je autorovi na obtíž (v některých chvílích během boje zapomíná zmiňovat, co se s ním vlastně děje, aby to nějakou strohou zmínkou dohnal o pár odstavců dál). Příliš mi nesedla ani forma, kdy autor přeskakuje z ich-formy do er-formy.
Alespoň závěr se zcela vydařil a nechal mě v ukrutném napětí, jak bude příběh pokračovat dál. Ono jak se říká, druhý díl v trilogiích bývá často taková nezáživná vata mezi začátkem a finálem... doufám tedy, že ve třetím díle navážeme na kvality prvního.
Parádní brak. Kromě svižné akce a vtipu oceňuju zejména fakt, že je tu v hlavní roli vztah dvou žen (dívek). I kdyby byl čistě jen přátelský, je to v literatuře extrémně nedostatkové zboží. Dva parťáky vidíme všude, ale dvě parťačky? Za mě příjemné osvěžení.
Velmi pozitivní překvapení. Někteří tu zmiňují, že měli ze začátku problém se začíst, což vůbec nechápu - knížka mě pohltila už od první stránky. Jde o příjemný, napínavý Y. A. příběh, vyprávěný s neuvěřitelnou lehkostí. Inspirace Harrym Potterem je zde sice očividně obrovská, naštěstí autorka sama oplývá bohatou fantazií, takže celý svět velmi originálně přetvořila - třeba takový způsob kouzlení je naprostá delikatesa. Brilantní byl také překlad, nejprve to na mě dokonce působilo tak, že autorka je snad Češka, než mi pak Google odhalil autorčinu americkou národnost. Trochu rušivé mi přišlo střídání mnoha vypravěčů, podobný styl fungoval třeba u Kinga nebo u G. R. R. Martina, tady se to ale bohužel nepovedlo. Snad kdyby to autorka alespoň omezila na hlavní dvě postavy (Baz a Simon)... Příběhu by sedlo klidně i o 100, 200 stran víc, nebo možná rozpracování celé zápletky do dvou dílů, jelikož postavy často zmiňovaly prožitá dobrodružství z minulosti, která dle jejich zmínek musela být hodně zajímavá, ale detaily nám bohužel prozrazeny nejsou. Ale konec stížností, bylo to na zasloužených 90 %, přečteno na dva zátahy.
Jen lehký nadprůměr. Kresba se mi zpočátku nezamlouvala, ale ke stylu vyprávění nakonec sedí dost dobře. O něco horší je to s Azzarellovým pojetím Jokera. Vypravěčské kvality jsou jedna věc, ale ve vystihnutí Jokerova charakteru mi u Azzarella vždycky něco v pozadí lehce skřípalo... Zřejmě je to především faktem, že se z jeho příběhů vytrácí ten "joke", který hlavní antagonista nese ve jméně, což je ohromná škoda. Přiznejme si, Joker prostě není jen další chlap v dlouhé řadě brutálních zločinců s touhou po moci, slávě a penězích, naopak, jeho motivace je mnohdy skrytá a cesta k jejímu naplnění geniálně nepřímočará. Vykreslovat ho podobně čitelně (udělá za každou cenu něco brutálního) jako všechny ostatní záporáky je strašlivě ploché. Takové pojetí se sice blíží Millerovi, ale ten si s vtipnou stránkou Jokerovy postavy přeci jen poradil o dost lépe. Celkově se mi tento "temný" styl příliš nezamlouvá, vytrácí se z něj nepředvídatelnost a upadá do stereotypů, navíc zcela opomíjí zvláštní dynamiku mezi Batmanem a Jokerem, jak ji tradičně známe, kdy je Joker schopen s Batmanem spolupracovat, varovat ho před nebezpečím nebo mu klidně i zachránit život (protože bez Batmana by na světě přece byla ohromná nuda), což by u tohoto komiksu samozřejmě vůbec nefungovalo, tohohle Jokera totiž zajímá jen brutalita a žádná legrace. Ale popojedem - k lepším stránkám komiksu patří určitě netradiční vypravěčský styl z pohledu Jokerova poskoka, který byl poměrně svěžím oživením, a který by si určitě zasloužil o mnoho stránek víc, aby pořádně zafungoval. Celý ten motiv s postupnou proměnou Frosta (odcházím z vězení a budu sekat dobrotu - ale poflakovat se s Jokerem je vlastně super - nebo ne?) byl zvláštně nekonzistentní a potřeboval by rozpracovat. Jako psychologická sonda do duše jednoho poskoka, byť s lehce pochybně vykresleným Jokerem, to mohla být naprostá paráda! Škoda nevyužitého potenciálu, celkově to vidím na 70 %.
"Evropa" zřejmě nepřekvapí žádnou strhující detektivní zápletkou či šokujícím koncem, a přesto... Pokud vás fascinuje nejednoznačný vztah mezi Batmanem a Jokerem, pokud se vám zamlouvá představa komiksu postaveného především na jejich rozhovorech, a pokud toužíte vidět Jokera, jak v přátelském špičkování drží Batmana kolem ramen na Karlově mostě... pak zajisté chápete mé nejvyšší hodnocení, protože přesně o tom to je :) Jak moc nemusím Azzarella v jiných batmanovských komiksech, v tomhle překvapivě téměř neakčním kousku zaujal.
O něco slabší než první díl. Chybí tomu ta pro první díl příznačná ztřeštěnost zápletek (i když na konci umístěná bláznivá povídka se Santou se tomu už dost přibližuje). Začátek je pozvolný, sledujeme rozvíjející se vztah Harley a Ivy, což je možná hlavní důvod, proč tuto sérii sleduji. Doufám, že se časem dočkáme i odvážnějších scén (myšleno i romantičtějších). Po většinu knihy pak mou pozornost poutal Harleyin staronový ctitel, a ačkoli samotná pointa byla správně šokující, závěr už tolik zábavný nebyl. To si Harley nemohla vymyslet nějakou kreativní, legračně šílenou pomstu? Muselo se to takhle odbýt? Je to velká škoda, promarnit takhle suše závěr, jinak to mohlo být i o hvězdičku lepší.
Postavu Harley Quinn nelze nikdy brát úplně vážně a podle toho je nutné posuzovat i komiksy s ní. Nečekejte žádná hrdinná dramata o záchraně světa, spíše jen méně či více přiblbé fórky, vcelku krvavou akci a nadprůměrně ukecané dialogy. Nejspíš si za pár týdnů nebudu pamatovat, o čem to vlastně bylo, ale zábava to byla přesně dle mého očekávání. Přečteno na jeden zátah.
Joker má novou image, je originální a děsivý jako nikdy a... zamilovaný?! Batman s Jokerem nikdy nebyli úplně klasičtí nepřátelé, vezmeme-li v potaz, kolikrát jeden druhému zachránili život, ale Snyder jde mnohem dále. Jokerovu posedlost Batmanem přetváří v něco ještě intenzivnějšího - a zvrácenějšího. V rozhovoru se dokonce vyjádřil, že Smrt rodiny je Jokerovým upřímně míněným milostným dopisem pro Batmana... A když Batmana něco tak příšerně kazí, jako je ta jeho pitomá rodina, co udělá starostlivý a zvráceně milující Joker? Pryč s rodinou! Bohužel Batman Jokerovu snahu jaksi neoceňuje a na konci nás nečeká happy end, ale zlomené srdce. To si však Joker nenechá líbit a neopětované city pro jistotu zadupe do země s celým Batmanem v následujícím komiksu Konec hry. Pozn.: do českého překladu se dostala už upravená verze komiksu, z originálu bylo nakonec mnoho Jokerova flirtování s Batmanem odstraněno.
Velmi zajímavá kniha, v níž autor prokazuje široké znalosti napříč různými obory. Líbila se mi natolik, že si hodlám opatřit vlastní výtisk. Za všechny vyzdvihnu především velmi zdařilou kapitolu o šamanismu, která ve mně podnítila hlubší zájem o tuto praktiku. Následuje výčet nejčastěji uctívaných zvířat, jejich postavení v germánské, řecké, egyptské mytologii (případně i v jiných). Poslední část knihy je věnována dozvukům zoolatrie přes křesťanství, lidové čarodějnictví až do dnešních dob. Autor je praktikující magik, tedy nepíše jen teoreticky, nýbrž zmiňuje své vlastní zkušenosti a zážitky. Největším přínosem je ale kniha bezesporu z faktografického hlediska, je tudíž vhodná pro širokou veřejnost.
Tato knížka je možná zajímavá pro fandy her, ale jako literární dílo naprosto selhává. Děj (a zejména akční scény) je psán strohým a jednoduchým stylem, hraničícím až s amatérstvím. Je do očí bijící, že autor nerozumí námořnictví, především má naprosto zcestné představy o průběhu námořní bitvy, a zobrazení tehdejší doby ve smyslu věrohodnosti také dost pokulhává. Nedočetl jsem.
Nejspíš nesedne každému. Jedná se o překlady krátkých poučení a chválení božstev. Zvlášť mě zaujaly vzkazy živým, které si lidé před smrtí dávali psát na hrobky. Rady do života jsou velmi aktuální i v dnešní době a nejspíš budou mít co říct i za dalších 3.000 let. Pro mě krásná kniha, doporučuji všem zájemcům o duchovno, pohanství a mystiku.
Znám a miluji již od základní školy :)