terimila přečtené 961

Hříchy pro pátera Knoxe 1991, Josef Škvorecký

Škvoreckýho já moc ráda. Když vypráví příběhy o exilu a lidech, kterejch se to dotklo, mluví z toho jakási věrohodnost, posmutnělost a tak vůbec autenticita, která umí chytnout za srdce. A tady ten nádech trošku taky je. Posmutnělej poručík Borůvka, vzpomínající a svérázná Eva, Zuzán s jejím selovníkem, v Itálii provdaná Lubomíra... je to veselý a nad věcí, ale jaksi pod tím je cítit posmutnělost a pocit jakýsi ztráty. Postavy jsou tedy milý a vyprávěcí styl též. Fajn je i celá myšlenka knížky - jednotlivé detektivní úkoly a prohřešky proti nepsaným pravidlům žánru. Ale jednotlivé detektivní příběhy jsou šíleně, ale šíleně nevyrovnané. Někde má člověk jasno okamžitě (záhada zamčeného pokoje, vražda na lodi), jinde je to poněkud problém a hřích vede jiným směrem (jsem jediná, kdo byl u první povídky přesvědčen, že zde je hříchem existence o sobě nevědících dvojčat, pročež mi potom hřích "dvojčata/dvojník" scházel v jiném příběhu?). A některý příběhy jsou tak kostrbatý a překonstruovaný, že by na ně na základě četby nepřišel snad ani sám Sherlock - viz šámusové nebo dívčí vyžírací a vypíjecí pomsta. Víc než tři tedy dát nemůžu. Ale stejně mě těšilo.... celý text

Zimní lidé 2017, Jennifer McMahon

Příjemná oddychovka. Strach se tedy v žádném případě nekonal, ale napětí se občas dostavilo, hlavně u historické linky se Sárou. Ale ani maminčina překvapení nebyla špatná. Vtáhlo to rychle, děj odsýpal, četlo se fajn, postavy mě neštvaly. Občas však pokulhávala logika - zejména Sářina tetička mi nepřišla příliš věrohodná, celý život má Sáru tak ráda, stará se o ni jako o vlastní, a nakonec tohle, jen kvůli tamtomu, za co dívka nemohla? Nevím, to mi nesedělo. Také ten závěr s Alicí v podzemí mi teda i na duchařinu přišel malilinko přitaženej za vlasy, ale co už. Naopak závěrečná linka s Katherine se povedla. Kdoví, kdo vlastně udělal to, co se stalo... Akorát jsem se celou dobu nemohla zbavit toho, že čtu něco těžce neoriginálního. Střídaly se ve mně vlny, zda tam víc cítím Karikův Strach nebo Kingův Řbitov zviřátek... a nebo Kodžiho Kruh? Prostě čistě originálních nápadů a motivů tam bylo pomálu, ale namícháno to bylo slušně. Dávám čtyři, hlavně za tu oddychovost a čtivost.... celý text

Růže pro Algernon 2000, Daniel Keyes

Takhle: Růže pro Algernon je úžasnej a geniální příběh a motiv. Ale hrozně nemám ráda tohle románové zpracování. Nejprv tedy obecně k celé Růži: Dodnes si pamatuju, jak jsem byla tuším v osmé třídě ZŠ v šoku, když jsem ji našla v čítance - taková perla! - a rozhodla jsem se, že si ji ručně (!) celou přepíšu. To neklaplo, ale aspoň jsem se rozhodla, že musím sehnat antologii Vlak do pekla, což se nakonec povedlo. Je to fantastický a nesmírně závažný dílo. Neskutečně silnej námět a zpracování. Cesta do pekla je jako obvykle dlážděna dobrými úmysly a zvýšit IQ zaostalému chlapci tak, aby mohl normálně a kvalitně žít, no není to pěkný záměr? Začíná vtahující proměna hlavního hrdiny Charlieho a jeho souputnice Algernon... přichází úspěch, nadšení, genialita... a pak hrůza, že to všecko mizí. Prostě to klasické poselství sci-fi; že není dobré zahrávat si s věcmi, které neumíme plně kontrolovat a neumíme dohlédnout jejich dosah... Jedna z nejsilnějších literárních věcí, co znám. Ale takhle fantastické to je jako povídka. Tohle rozšířené, románové pojetí, se mi těžce nelíbilo. Až mi přišlo, že to rozšíření se zbytečnýma milostnýma motivama tu fascinující, kompaktní a mrazivou scifi kazí. Už to není ono. Knížku prodávám dál... a Vlak do pekla si dál budu hýčkat jako poklad s růží.... celý text

Letecké příběhy, jak je psal život 2010, Ladislav Vejvoda

Achjo, jak bych to tak... Příběhy jsou opravdu takové, jak je psal život. Takže zajímavé i zajímavé méně (zejména pro člověka, který v té době nežil a neprošel těmi místy a nepoznal jmenované lidi). O to nic, s tím takovéhle knihy čtu, takže to je v pohodě. Ale co tu knihu příšerně kazí, jsou chyby, jak pravopisné, tak grafické kopance. Nezřídka člověk najde pomlčkou rozdělené slovo uprostřed řádku. Prostě... fakt mě mrzí, že to musím napsat, ale tohle je dlouhodobý nešvar Světa křídel, který jejich knížkám dost škodí. Knížky zkrátka nejsou jen kus papíru k zachycení příhod a odborných znalostí, knížky by taky měly být kus umění. A pokažená forma to umění prostě sráží. Mně osobně navíc požitek ze čtení dost kazil autorův (nebo editorův, napadá mě?) zlozvyk dávat spoustu lehce hovorových výrazů do "uvozovek" a zejména jeho zvyk končit klidně 2/3 všech vět v odstavci vykřičníkem. Vím, je těžké krotit starší a možná už trošku svéhlavé autory, kteří takhle psali přece vždycky... ale tenhle styl mi fakt nepřijde moc čtenářsky příjemný. Působí to afektovaně, nepříjemně, a já se přistihla, že jsem takovými odstavci proletěla. Jako by mě ty vykřičníky zrychlovaly a já už chtěla být pryč. Což je škoda - právě ty zavykřičníkované části byly obvykle nejzajímavější a nejdramatičtější. Autor přitom vyprávět a psát umí. Je to fakt škoda - kdyby u téhle knihy úřadoval dobrý korektor a dobrý editor, který by text jen lehounce učesal, byla by to hodnotná a také krásná kniha. Takhle je jen hodnotná, ale to mi na dobrý hodnocení bohužel nestačí.... celý text

Pyramidy 1995, Terry Pratchett

Zkonzumováno jako audiokniha. Špatné to nebylo, ale ani to nebylo tak úplně ono. Mžilibaba mi přijde jaksi... nezeměplošská. Když se tam ani jednou nezmíní veliká ATuin, tak kde to jsme? :)) Drží si to vtip, a celé autorovo uvažování a vyprávění je nesmírně osvěžující a originální, je tam plno neotřelých narážek na to, co každý z nás zná... ale něco tomu chybí. Jako by část z Mžilibaby byla podobně jako tamní čas zakonzervovaná, vyschlá, bez chuti a zápachu, tak jaksi... neživá. A když to živý být začalo, tak většinu živosti představoval velbloud matematik, kterej na mě zase působil poněkud... nechutně. No, přežvýkavci nikdy nebudou má oblíbená zvířátka. Naopak fajn byla část s želvou a šípy a konferencí filozofů, tam mi celkem jezdily koutky. :) Ovšem úplně nej byl úvod z Těpicova studia v cechu vrahů. Inu, Ank-Morpork, to je ta pravá Zeměplocha!... celý text

Dva proti Říši 2007, Jiří Šulc

Nejlepší umělecké ztvárnění operace Anthropoid, co znám. A to jsem v poslední době shlédla snad všecky filmy, které existují. Ale Šulcově knížce se rovnat nemůžou. Autor odvedl skvělou práci. Knížka je úžasně čtivá, strhující, místy drsná, místy nesmírně citlivá. Umí přitlačit tam, kam to patří (některé scény z mučení na gestapu jsou šílené), jinde zase povolí a dovolí postavám i čtenáři kus úsměvu nebo i zasmání. A touto skvělou formou seznamuje čtenáře s obrovskou spoustou historických faktů (ať už potvrzených nebo velmi pravděpodobných) nejen o samotném útoku na Heydricha, ale i o výcviku parašutistů v Británii, přípravách v protektorátu, spolupráci s odbojem a dalšími skupinami,o každodenním životě v okupované zemi, seznamuje s hlavními reprezentanty protektorátní správy, SS, gestapa. Do toho Šulc geniálně, citlivě, věrohodně a neokázale zapracoval psychologii a lidské stránky hlavních hrdinů. Ukázal ty kluky jako lidi - se všema slabostma, pravděpodobnýma obavama, ale i s jejich zoufalou snahou žít a něco si užít, protože sami dobře věděli, že jim čas neúprosně utíká. Jo a hodně se povedl Čurda. Jeho vykreslení jako nešťastného váhajícího člověka, který podlehl strachu a tlaku okolí, mi přijde pravděpodobnější než to klasický pojetí prohnilýho zrádce, který byl vždycky divnej, slizkej a špatnost v sobě měl odjakživa. Jedinou drobností, kterou by bylo možné vytknout, je občasné odchýlení od historických skutečností. Co vím, tak nacisté při boji v kostele měli pouze zraněné, žádné mrtvé, kdežto Šulc nechal nácků pomřít docela dost. V závěru zmiňuje, odkud čerpal, ale očividně to ten nejlepší zdroj nebyl. Také není potvrzena přítomnost Josefa Valčíka na místě útoku. Na druhou stranu, Šulc odolal několika silným klišé, která se o útoku zažila z jiných uměleckých ztvárnění, například sedmi statečným do kostela nedal sten-guny. Sečteno, podtrženo - tohle je skvělá a nesmírně přínosná knížka. Jak říká Mike99, tohle by měla být povinná četba na školách. I když se na ní dá najít pár drobných pih na kráse, nelze hodnotit jinak než plnou palbou. Díky, pane Šulci.... celý text

Urbo Kune 2015, Miloš Urban

Zatím moje nejslabší urbanovka. No... dočetla jsem to, ale spíš z povinnosti, protože rozečtené knížky se neodkládají, pokud to není fakt extra zlý. Zlý to nebylo, ale bylo to tak moc jiný, že mi to nic nedalo. Od Urbana čekám něco jinýho, drsnějšího, překvapivějšího, víc šokujícího. Tohle byl vlastně takovej pohádkovej čajíček o paralelních světech. Čajíček řídkej, bez výraznější chuti a zápachu. Hlavní postava jako obvykle spíše protivná, ale na to už jsem si u Urbana zvykla; a do toho jakési podivné klouzání po povrchu všeho, nic moc se neděje a ani se nestane, tajemství mě pořádně nezlákalo... krom jednoho. Ale ani to odhalení, které mě teda zajímalo, nebylo nijak dechberoucí... Myšlenka sbližování a prolínání světů v knihovnách na základě nárůstu vzdělanosti, tolerantnosti a otevřenosti jejich obyvatel... ach, jak vznešené, dojemné... a laciné, nemůžu si pomoct. Do toho až moc snadno a povrchně plynoucí lovestory na několik způsobů... ne. Prostě ne, tohle mi fakt nesedlo. Navíc mě štvaly ty narážky na paralelnost "hlavního" světa; ty zkomoleniny některých autorů mě vytáčely (přesně, jak píše Sharik, buď všecko, anebo nic). Nelíbí se mi ani myšlenka slotového města, působilo na mě stále jako něco příšerně umělého, nepřirozeného, křečovitého, okázalého. Jen jsem se pousmála v místě, kde hlavní hrdina poukazuje na to, že jménem "Urbo Kune" si architekt Kůn celé město podepsal. Podělit se o autorství města/románu s hrdinou knihy je neotřelý nápad.... celý text

Soudné sestry 1995, Terry Pratchett

Tenhle díl se mi líbil moc. Líbily se mi pokusy o "sabat" tří čarodějek, z nichž každá je úplně jinak pošahaná, ale každá svým způsobem milá... a strhl mě nevyhnutelný běh věcí vedoucí k nalezení nového krále. Přiznám se, že skorozávěrečný překvapení bylo překvapení, to tedy jo. :) I vrchol celého díla na jevišti byl super - zejména po několika předchozích knihách, kde už to vyvrcholení v meziprostorech mezi "věcmi" a démony tak děsnými, že nesmí vkročit do normálních světů, začínalo přece jen být trošku nuda. A na druhou stranu - zbabělý vévoda a jeho kariéristická vévodkyně tomu dodali špetku vážnosti a snad i realističnosti. Perfektní díl. Jak se tak pozoruju, tak mi nejvíc sedí díly s Bábi Zlopočasnou. Ta stará staropanenská ironická čarodějka je boží. :)... celý text

Malé sladké lži 2019, Caz Frear

Mně se to líbilo velice. Obvykle je pro mě dlouhá kniha spíš plusem, protože prodlužuje prožitek... a tady to požitek byl, až nečekanej. Sáhla jsem po té knížce v knihovně v regálu nově vrácených - občas narazím na totální hrůzu a občas na nečekanou perlu. Tohle byl ten druhý případ. Chytilo mě to hned od začátku. Vzpomínání dospělé ženy na dětství, kdy něco viděla, zažila a něco se stalo, co jí rozbouralo celý další život i život rodiny - děsně mi to připomnělo českou minisérii Vodník / detektivní předlohu M. Sýkory Ještě není konec. A ta byla absolutně dokonalá, nejdokonalejší. Tohle je o něco slabší, ale pořád parádní. Frearová umí psát, má slušné postavy, kterém se dá věřit... a propletence vztahů, které nejsou trapné, člověku se neoškliví a celkem dávají smysl. Jen snad ten rýsovaný happyend se závěrečným napravením vztahů mi přišel poněkud moc šťastnej, nevím, zda věřím tomu, že se takové křivdy a dlouhé roky nedůvěry ještě dají napravit, odpustit a uzdravit. Ale to nic. Knížka je to velice dobrá, předčila, co jsem od ní čekala a s radostí jí trošku povylepším hodnocení.... celý text

Magický prazdroj 1995, Terry Pratchett

Trošku lepší 3. Začátek byl výborný - nástup šíleného děcka, které zreformuje zkostnatělou instituci a vůbec celou magii, to slibuje velkou jízdu. A ona to jízda byla. Jenže pak se mi nějak okoukala, zevšedněla... a vlastně ani to závěrečný poražení zlého a zachránění malého mě vlastně nijak zvlášť nezaujalo. Zjišťuju, že Pratchett si stále drží svou kvalitu, ale určitým způsobem se jaksi opakuje. I když jasně, udělejte si to u sci-fi pohádek nějak jinak, já vím... :) Ale prostě když čtu pátý, šestý díl ze série, tak už to nemá takovej ten wow-efekt jako první, druhej, třetí díl. Z celé knihy mi nakonec nejvíc utkvěl skoro úvodní dialog Faktradica se Smrtěm: "Co na světě je takové, aby stálo za to žít?" Smrť se na chvíli zamyslel. "KOČKY," odpověděl nakonec. "KOČKY JSOU MOC MILÁ STVOŘENÍ."... celý text

Den, kdy zemřel Kristus 2005, James Alonzo Bishop

Moje velikonoční klasika. Zabývá se právě tím, co mě na historii náboženství spolu s reáliemi zajímá nejvíc - psychologie, prožívání, motivace, vnitřní souboje hlavních aktérů. Pro nevěřícího to může být zajímavý vhled do historie, pro věřícího je to úžasné seznámení s lidskou stránkou Ježíše - s jeho strachem, hrůzou, bolestí. Po přečtení téhle knížky člověk snad možná dovede docenit oběť - nejen oběť Ježíšovu, ale oběť všech, kteří vědí, co je čeká, ale přesto to udělají, protože vědí, že to tak je prostě správně. Knížka je poutavě psaná, vysvětluje i hodně z dobových reálií, prostě jak to má být. Velice zajímavé je to, že celý proces s Ježíšem byl vlastně jedna velká politická hra. A mě osobně s podstatou Velikonoc a s lidstvem malililinko smířilo to, že ti bastardi, co na nádvoří ječeli "ukřižuj, ukřižuj", ten odpad všeho lidstva, to že byli zaplacení, zmanipulovaní zmetci z okolí chrámových kněží, a ne povětšinou obyčejní lidé, kteří Ježíše znali jako dobrého člověka, který nehlásal nic zlého. Výborné dílo.... celý text

Mort 2006, Terry Pratchett

Nu, už jsem konzumovala (furt mi nejde přes prsty, že jsem "četla" audioknihu :) lepší zeměplošské příběhy. Začalo to bezvadně, to tedy jo - neohrabanej kostnatej kluk ruka noha, kterýho si za učedníka vybere sám Smrť - jo, to slibuje velkou podívanou. Jenomže potom se nějak ty grády pomalu vytrácí, nebo spíš se ztrácí v přílišným shonu. Mortovy smrťácký pokusy jsou úsměvný, ale jak se mu do toho zaplete mrtvá/nemrtvá princezna, kouzelníci, lásky a nelásky, urychlený korunovace a obřady, začalo toho prostě jaksi být moc a já pořádně nestíhala chápat, co kdo dělá, proč to dělá a proč to dělá takhle. Možná by zrovna tady byla lepší klasická knížka, kde bych mohla v případě potřeby zpomalit a skočit o půl stránky nazpět. Takhle mi uniklo, proč se musela korunovace Kelly stihnout tak rychle, proč se mágové rozhodli přivolat Smrťě, proč Smrť bojoval s Mortem... ne, tenhle příběh mě ze značné části poťouchle obeplul. A taky mě příliš nenadchl ten absolutní happyend. Jo, je to pohádka, ale když já ty zaláskovaný konce prostě nerada. Ale furt to bylo dobré. Na druhé čtení jsem si vypsala slušnou porci výpisků, zejména z rozhovorů Morta se Smrtěm a s čarodějkou a opatem. Přemýšlím, jestli jsem někdy narazila na knížku, která by tak svěže, vlídně a přirozeně uvažovala o odchodu z tohoto světa. Snad ani ne. Takže jen díky tomuto nakonec měním hodnocení a posouvám to nahoru na čtyři, protože těch pár myšlenek to vytáhlo a přebilo i následující zmatky a happyendy. S Mortem se zase jednou ráda setkám, i když to nebude tak vytoužené setkání jako se Zavazadlem, Bábi Zlopočasnou nebo Esk.... celý text

Čaroprávnost 2007, Terry Pratchett

Super od začátku do konce. Kyselá Prdel, Bábi, Esk, její výuka na čarodějnici a moudra Bábi Zlopočasné, i mimo Zeměplochu platná díky Bábině znalosti hlavologie... zase mi do knihy výpisků pár věcí přibylo, což je vždycky znamením dobré knížky. S samozřejmě Eskiny sny, úlety a to hlavní, proč by děvčata nesměla dělat to, co chlapci? A nakonec tom jsou možná i lepší. Jako třeba Esk v závěrečným souboji s příšerami. Ten byl byl krásnej, vpravdě lovecraftovskej - děs lízlej filozofií a odvahou, jo, to můžu! Tenhle díl mě chytil. Pořádně a naplno. Myslím, že jsem Zeměplochou definitivně polapena.... celý text

Lehké fantastično 2002, Terry Pratchett

Moje druhé regulérní setkání se Zeměplochou. Oproti Barvě kouzel to bylo slabší. Ale ano, dělo se toho dost, postavy byly stále tytéž potrhlé osůbky... ale některé věci už se lehce okoukávaly (Dvoukvítkova bezelstnost), jiné jaksi ne a ne mě strhnout; a to navzdory hrozbám věcí hrozných a strašlivých. Což je poněkud divný. Na druhou stranu, některé věci o Zeměploše to osvětlilo, což je taky potřeba. Nemůže každý chrám mít jen ohromující zdobné chrliče a nádherné vitráže, musí mít i ty obyčejné, nudné a rovnoměrně ubíhající zdi z obyčejných kamenů... :) Asi nejvíc mě dostal závěr, loučení Dvoukvítka (ale jo, asi mi bude chybět) a Mrakoplaše. A Zavazadlo, samozřejmě. Jak jen by mohl někdo uvažovat, že se ho vzdá? Zavazadlo je zatím nejgeniálnější zeměplošský vynález, s nímž jsem se zatím setkala. A představa jeho pohledu bez očí... ňuch. :) Dávám tedy průměr. Audiokniha v podání Jana Kantůrka byla fajn, příjemná oddychovka... ale nic extra strhujícího. Ráda se ale pustím do dalších.... celý text

40 dní pěšky do Jeruzaléma 2015, Ladislav Zibura

Dlouho jsem autorovi odolávala, přišlo mi, že jeden čas koukal Zibura úplně odevšad; aspoň na člověka, který rád chodí, i když samozřejmě ne na takovéhle profi úrovni. Až teď mi knížku půjčila kamarádka. Musím uznat, že Zibura psát umí, to se musí nechat. Čte se to pěkně, kombinuje humor, nadhled a občas nějakou tu vážnější úvahu, jak už to k tomu putování taky patří. Však jsem si do výpiskové knihy přepsala pěkných pár stránek, což je příznak dobrého čtiva, to jo. Dobrý to bylo. Ale... vybledne to. Jakmile už člověk sám obul poutnický boty... tak číst jakýkoli zážitky z putování je nic proti tomu, co jste zažili sami. Asi jako kdyby vám někdo ukazoval přes sklo báječné a nádherné zákusky, ale vy na ně jen koukali. To už je mnohem lepší se s chutí a požitkem zakousnout do obyčejnýho čerstvýho rohlíku... ale na vlastní smysly. Pod spoustu věcí se může člověk s poutnickou zkušeností podepsat - ano, pouť vás učí hledat malé krásy a vážit si jich. A když zvládnete obtížnosti cesty, zvládnete pak už skoro cokoli. Některá kouzla poutnictví vám naopak zůstanou utajena a vám nezbyde, než závidět - když Ziburu čtete coby žena, navíc žena po ne-úplně-příjemné zkušenosti právě na pěší pouti, zbyde vám jen upřímně závidět tu svobodu a volnost roztáhnout spacák kdekoli u cesty nebo v sadu. V tomhle mají muži-poutníci obrovskou výhodu a snad si to ani neuvědomují. Važte si toho, vy holomci, ani nevíte, jak moc se máte. Knížka mi strašně moc připomněla a taky ve mně vyvolala dost závisti. Číst ji během koronavirové karantény a krásnýho jara, kdy sedíte doma na piheli, a přitom dlouhé pěší výpravy a poutě jsou vaší možná největší zálibou... to se skoro rovná čistému sebemrskačství. Já už chci jít. Musím.... celý text

Barva kouzel 1993, Terry Pratchett

Jo! Zeměplochu mi nezávisle na sobě doporučovalo několik lidí. Kdysi jsem si půjčila jeden díl odněkud zprostřed, ale moc mě to neoslovilo. No, co člověk čeká, když čte od poloviny a nic moc mu nedává smysl. Teď jsem zjistila, že je série audioknih... a zrovna jsem měla náladu zkusit něco nového, tak jsem tomu dala šanci pěkně od začátku. A jo, tentokrát jsem se chytla. Zeměplocha je naprosto fascinující a dokonale promyšlenej svět. Neuvěřitelně krásně živej, vtahující, barevnej. Roztáči fantazii do nejvyšších obrátek. Prostě... jo, tohle se povedlo. A ústřední trojice - plašan Mrakoplaš, naivní nadšenec Dvoukvítek a oddané Zavazadlo... ti nemají chybu. Super. Dávám čtyři (abych měla rezervu na případné ještě lepší díly) a jdu na dvojku. :)... celý text

Dalajlamova kočka 2013, David Michie

Překrásná a užitečná knížka. Stála mi v knihovničce snad sedm let a pořád jsem čekala, až přijde její chvíle... Teď v karanténě na ni došlo. A dobře, že jsem si počkala. Krásně mi zapadla do současného rozpoložení, zarezonovala, měla jsem na ni dost času a vychutnala si ji od začátku do konce. Nádherná věc. I ne-buddhistovi a člověku, který nehledá novou víru, má co říct, může na některé věci poukázat a může je připomenout. A mně jakožto kočkomilovi a spolubydlící kočky také poskytla pěkný vhled do kočičí duše a vnímání. O prosté radosti ze čtení o krásné, vtipné a originální kočce ani nemluvě.... celý text

Jak jsem vyhrál válku 1970, Patrick Ryan

Během celýho poslechu audioknihy jsem váhala, jestli to budou jen dvě, nebo budu milosrdná a dám tři. Nakonec to nešlo. Tohle mi fakt nesedlo. Až na jednu či dvě kapitoly (Řecko, ježdění kolem křižovatky a ohnivý tramvaje) mi humor přišel takovej plytkej, prvoplánovitej. Vyvolávalo to ve mně spíš takovej ten občasnej soucitnej úsměv nad tím, co je to za idioty. Soucitnej, ne pobavenej. Je to celý strašně plochý a zplošťuje to válku jen na nesmyslnost, absurditu a příležitost k pobavení se. Já vím, války jsou absurdní už jen v tom, že jsou vlastně zbytečný. Ale zlehčovat je jako něco obecně výsměchuhodného a absolutně nerozlišovat, že je rozdíl mezi válkou útočnou a obrannou... to neberu. A navíc v každé válce se děje víc věcí, než jen absurdity a humorný situace a srážky s blbci. Ve válkách se lidi mění, obětujou, přátelí, trpí. Ale hlavně se mění. Což tahle kniha totálně ignoruje. Válečnou humoristickou literaturu přitom můžu. Dokážu pořád dokola číst Hlavu XXII. A když se nebudu omezovat jen na knihy, tak nekonečně miluju M.A.S.H. - nic geniálnějšího snad nikdy nevzniklo. Ale síla MASHe a vlastně i Hlavy XXII je právě v tom kontrastu - ukazují humorné stránky a válce se vysmívají, ale pak tam jsou chvíle, kdy vás ten smích zatraceně přejde... a to jim dává sílu a věrohodnost. Blbečkům se dokážu s klidem tlemit u věcí, jako jsou Černí baroni - u situací, kde fakt o nic nejde a kde si jen někdo hraje na machra a jinej dělá kverulanta. Ale když jde o opravdovou válku, kde se umírá, tam potřebuju aspoň náznak pohledu na tu neveselou tvář války. Jinak je to ignorantství. Goodbody mě neskutečně štval. Trapnej snaživej trouba, kterej absolutně nic nechápe, řeší věci zcela scestným způsobem, ze všeho vyvázne. Jakože ta válka je vlastně pohodička a jen takový velký cvičení, žejo, ze kterýho v klidu vyjde i absolutní pitomec. Jenže ono není. Zatímco Goodbody rozbíjí umělý chrupy důstojníků a rozhání podřízeným kurvy, tak jinde lidi umírali. A to tahle knížka totálně ignoruje a mně to přijde až neuctivý. Nedávno jsem doposlouchala audioknihu o Janu Kubišovi... a když si uvědomím, jak naši chlapi v Británii dřeli a pak nasazovali životy svoje i cizí, aby potom někdo jako Goodbody přišel a vylízal závěrečnou smetanu vyhrané války... ne, prostě ne. U Ryana jsem měla stejnej problém jako u Švejka. Toho jsem zkoušela číst dvakrát a nedočetla ani první díl, přišlo mi to podobně prvoplánovitý, uplouhaný, plochý. Ryana jsem doposlouchala a zvládla, jo. Ale vlastně už jsem se těšila na konec. A takové knížce prostě víc než dvě dát nemůžu. Je mi líto, ale tohle nefungovalo.... celý text

Tma 2016, Bernard Minier

Za mě nejslabší díl z dosavadních tří přečtených. Napětí a zájem u mě fungovaly hlavně během toho líčení "pasti" na Christine - to bylo dosti děsivý, v jak krátké době lze člověku absolutně rozebrat a zničit život. Ale od té scény s nočním vetřelcem v hotelu to začalo být až moc. Prostě přehnaný. Těch zvratů, obratů a veletočů tam nakonec bylo tolik, že už to nemělo ten efekt a začalo to působit nudně; dočítala jsem to s myšlenkou "ok, tak kdo další se teda ještě stihne převrátit vzhůru nohama a pak zase zpátky?" Takže i když by mě ten závěr se střetem obou žen asi měl dostat do kolen, nedostal; nějak tak jsem to čekala a on k tomu vývoj jedné z postav fakt spěl. Vůbec, já v detektivkách nemám ráda postavy, které své nicotné osobní vztahové problémy řeší extrémními způsoby... no, nevím.Prostě vypočítané, chladné a vykalkulované vraždy ze žárlivosti v detektivkách nemám ráda, přijde mi to jako natolik nesmyslnej a nepochopitelnej motiv, že mi pak celá kniha přijde jaksi nevěrohodná. Beru pomstu za ublížení, za týrání, beru chamtivost, beru čistou úchylnost... ale žárlivost... tu pochopím v případě kuchyňské zabijačky. Ne u dlouhodobě plánovaných činů. Špatný to nebylo, nedejte se mást. Ale kdovíjak skvělý taky ne. Oproti Kruhu, kterej byl parádní a všecko v něm jaksi dávalo smysl, je to o poznání slabší. Trošku tomu uškodilo i to, že se tam téměř nevyskytovaly staré známé postavy. Servaz jede chtě nechtě pořád na půl plynu (i když v příštím díle se snad zase vrátí naplno)... Samira se mihla snad jen jednou, Vincent též, Iréne vůbec. Škoda, škoda. Pozitivem je skvělej styl vyprávění, přehltala jsem těch snad 550 stran za dva večery. Těším se na další díl a budu doufat, že se zase vrátí ke starý dobrý úrovni. :)... celý text

Ďáblův spár 2018, Lara Dearman

Slušně odvedená detektivkářská práce. Pěkně se to četlo/poslouchalo, nebylo to přeplácané postavami, ústřední postava Jenny je celkem sympatická. Super prostředí, Guernsey mi připomíná Mayovu sérii z Hebrid a ta je dokonalá. Kombinace odlehlýho místa, kde se všichni znají, žijí spolu a odolávají drsné přírodě, patrně detektivkám velice svědčí. Pár věcí mi tam sice úplně nesedělo (nějak jsem se nedokázala vžít do motivace vraha - ten soucit k nešťastnejm krásnejm dívkám mi prostě nepřijde dost uvěřitelnej... versus to, že vrah vlastně neměl důvod chovat někomu z ostrova soucit - tak kde by se v něm najednou vzala tak silná rádoby pozitivní emoce? No a že by celé ty roky nikomu nepřišly ty opakované sebevraždy divné?) ... ale celek byl velice dobrej. Ty čtyři hvězdy dám, tři už by byly moc málo.... celý text