terimila přečtené 964

Jak jsem vyhrál válku 1970, Patrick Ryan

Během celýho poslechu audioknihy jsem váhala, jestli to budou jen dvě, nebo budu milosrdná a dám tři. Nakonec to nešlo. Tohle mi fakt nesedlo. Až na jednu či dvě kapitoly (Řecko, ježdění kolem křižovatky a ohnivý tramvaje) mi humor přišel takovej plytkej, prvoplánovitej. Vyvolávalo to ve mně spíš takovej ten občasnej soucitnej úsměv nad tím, co je to za idioty. Soucitnej, ne pobavenej. Je to celý strašně plochý a zplošťuje to válku jen na nesmyslnost, absurditu a příležitost k pobavení se. Já vím, války jsou absurdní už jen v tom, že jsou vlastně zbytečný. Ale zlehčovat je jako něco obecně výsměchuhodného a absolutně nerozlišovat, že je rozdíl mezi válkou útočnou a obrannou... to neberu. A navíc v každé válce se děje víc věcí, než jen absurdity a humorný situace a srážky s blbci. Ve válkách se lidi mění, obětujou, přátelí, trpí. Ale hlavně se mění. Což tahle kniha totálně ignoruje. Válečnou humoristickou literaturu přitom můžu. Dokážu pořád dokola číst Hlavu XXII. A když se nebudu omezovat jen na knihy, tak nekonečně miluju M.A.S.H. - nic geniálnějšího snad nikdy nevzniklo. Ale síla MASHe a vlastně i Hlavy XXII je právě v tom kontrastu - ukazují humorné stránky a válce se vysmívají, ale pak tam jsou chvíle, kdy vás ten smích zatraceně přejde... a to jim dává sílu a věrohodnost. Blbečkům se dokážu s klidem tlemit u věcí, jako jsou Černí baroni - u situací, kde fakt o nic nejde a kde si jen někdo hraje na machra a jinej dělá kverulanta. Ale když jde o opravdovou válku, kde se umírá, tam potřebuju aspoň náznak pohledu na tu neveselou tvář války. Jinak je to ignorantství. Goodbody mě neskutečně štval. Trapnej snaživej trouba, kterej absolutně nic nechápe, řeší věci zcela scestným způsobem, ze všeho vyvázne. Jakože ta válka je vlastně pohodička a jen takový velký cvičení, žejo, ze kterýho v klidu vyjde i absolutní pitomec. Jenže ono není. Zatímco Goodbody rozbíjí umělý chrupy důstojníků a rozhání podřízeným kurvy, tak jinde lidi umírali. A to tahle knížka totálně ignoruje a mně to přijde až neuctivý. Nedávno jsem doposlouchala audioknihu o Janu Kubišovi... a když si uvědomím, jak naši chlapi v Británii dřeli a pak nasazovali životy svoje i cizí, aby potom někdo jako Goodbody přišel a vylízal závěrečnou smetanu vyhrané války... ne, prostě ne. U Ryana jsem měla stejnej problém jako u Švejka. Toho jsem zkoušela číst dvakrát a nedočetla ani první díl, přišlo mi to podobně prvoplánovitý, uplouhaný, plochý. Ryana jsem doposlouchala a zvládla, jo. Ale vlastně už jsem se těšila na konec. A takové knížce prostě víc než dvě dát nemůžu. Je mi líto, ale tohle nefungovalo.... celý text

Tma 2016, Bernard Minier

Za mě nejslabší díl z dosavadních tří přečtených. Napětí a zájem u mě fungovaly hlavně během toho líčení "pasti" na Christine - to bylo dosti děsivý, v jak krátké době lze člověku absolutně rozebrat a zničit život. Ale od té scény s nočním vetřelcem v hotelu to začalo být až moc. Prostě přehnaný. Těch zvratů, obratů a veletočů tam nakonec bylo tolik, že už to nemělo ten efekt a začalo to působit nudně; dočítala jsem to s myšlenkou "ok, tak kdo další se teda ještě stihne převrátit vzhůru nohama a pak zase zpátky?" Takže i když by mě ten závěr se střetem obou žen asi měl dostat do kolen, nedostal; nějak tak jsem to čekala a on k tomu vývoj jedné z postav fakt spěl. Vůbec, já v detektivkách nemám ráda postavy, které své nicotné osobní vztahové problémy řeší extrémními způsoby... no, nevím.Prostě vypočítané, chladné a vykalkulované vraždy ze žárlivosti v detektivkách nemám ráda, přijde mi to jako natolik nesmyslnej a nepochopitelnej motiv, že mi pak celá kniha přijde jaksi nevěrohodná. Beru pomstu za ublížení, za týrání, beru chamtivost, beru čistou úchylnost... ale žárlivost... tu pochopím v případě kuchyňské zabijačky. Ne u dlouhodobě plánovaných činů. Špatný to nebylo, nedejte se mást. Ale kdovíjak skvělý taky ne. Oproti Kruhu, kterej byl parádní a všecko v něm jaksi dávalo smysl, je to o poznání slabší. Trošku tomu uškodilo i to, že se tam téměř nevyskytovaly staré známé postavy. Servaz jede chtě nechtě pořád na půl plynu (i když v příštím díle se snad zase vrátí naplno)... Samira se mihla snad jen jednou, Vincent též, Iréne vůbec. Škoda, škoda. Pozitivem je skvělej styl vyprávění, přehltala jsem těch snad 550 stran za dva večery. Těším se na další díl a budu doufat, že se zase vrátí ke starý dobrý úrovni. :)... celý text

Ďáblův spár 2018, Lara Dearman

Slušně odvedená detektivkářská práce. Pěkně se to četlo/poslouchalo, nebylo to přeplácané postavami, ústřední postava Jenny je celkem sympatická. Super prostředí, Guernsey mi připomíná Mayovu sérii z Hebrid a ta je dokonalá. Kombinace odlehlýho místa, kde se všichni znají, žijí spolu a odolávají drsné přírodě, patrně detektivkám velice svědčí. Pár věcí mi tam sice úplně nesedělo (nějak jsem se nedokázala vžít do motivace vraha - ten soucit k nešťastnejm krásnejm dívkám mi prostě nepřijde dost uvěřitelnej... versus to, že vrah vlastně neměl důvod chovat někomu z ostrova soucit - tak kde by se v něm najednou vzala tak silná rádoby pozitivní emoce? No a že by celé ty roky nikomu nepřišly ty opakované sebevraždy divné?) ... ale celek byl velice dobrej. Ty čtyři hvězdy dám, tři už by byly moc málo.... celý text

Slovácko sa nesúdí 1972, Zdeněk Galuška

Dobrosrdečný, veselý, prostě takový moravský. Vlídná oddychovka na... kdykoli. :) Nésu ze Slovácka, ale posledníma rokama mě tam serce tahá, tož ten kraj ráda mám. Milé to tam je a aj tej knížky to déchá. Ale doma tam holt nésu a nigdá nebudu, tož enem štyri hvězde. Ale pekné to je, to ba.... celý text

Tenká červená linie 2001, James Jones

Ke knížce jsem se dostala, protože se často srovnává s Nahými a mrtvými od Mailera. Ti mě sice vtáhli, ale nelíbilo se mi to ani trochu. Chtěla jsem tedy zkusit i podobné dílo, abych měla srovnání. Jones z něj vyšel jako bezkonkurenční vítěz, a naprosto přesně vím proč. Kvůli postavám. Tam, kde se mi Mailerovi vojáci hnusili svým šovinismem, přízemností, nepřátelstvím vůči sobě samým, nekamarádstvím, a připadali mi jako výběr toho nejubožejšího póvlu z dob někdy ze středověku... tak Jonesova rota C-jako-Charlie je naprostý opak. Taky jsou to normální kluci, chovají se jako lidi, ne jako pudová zvěř. Mají své povahy a své nálady, ale na každém se dá najít aspoň trochu něco přijatelného, na každém se dá mít aspoň trochu něco rád (snad až na exota Welshe, ale jeden exot se snese... jen jich nesmí být plná kniha). Uzavírají přátelství a zase je ničí a obnovují, hledají někoho blízkého, občas i pláčou, umírají a drží se přitom v náručí, mají strach a přiznávají si to. Na druhé straně dokážou zabíjet, někdy i s požitkem, otupují a hrubnou... válka je mění. Jsou to normální lidi. jako ti, který potkáváme v běžným životě - nejsou ideální, ale s většinou se dá nějak vyjít a něco na nich i mít rád. Válka ty kluky degraduje na součásti masy, která nikoho, kdo není její bezprostřední součástí, nezajímá. A oni si to uvědomují, ale nemůžou s tím nic moc dělat. To, že dnes uspěli v bitvě a dobyli jeden kopec, neznamená, že zítra se nedostanou do pasti a nezahynou tam všichni. A přesto se ti kluci vždycky seberou, plácají se dál otravnou dusnou džunglí, žijou dál a snad i doufají, že se z toho jednou dostanou, protože jim nic jinýho nezbývá. Takhle má válečná literatura vypadat. Dávám pěkné čtyři hvězdy. A Nahým a mrtvým jsem nakonec stáhla hodnocení na dvě, protože ve srovnání ta ubohost a jednostrannost Mailerových postav ještě víc vynikla. A ještě víc to teď té knížce nevěřím.... celý text

Kruh 2015, Bernard Minier

Super! Kruh se mi líbil víc než první díl (Mráz). Servaz mi konečně začal být nějak lidsky sympatický. Začíná mě zajímat, co má ten chlap za sebou, určitě si seženu další díly. Znovuobjevení Iréne moc potěšilo, ta ženská je super! Samira taktéž. Z Margot se taky klube fajn holka (a její chlapec je taky fajn, jen jsem teda děsně dlouho trnula, že to on bude tím, po kom všichni pátrají)... a Marianne, žena plná překvapení, která snad nikdy překvapovat nepřestane. No a starý známý Julian, který si ze Servaze udělal spřízněnou duši... sakra, tohle bude ještě zajímavý. Je to paráda. Co se oproti jedničce zlepšilo nejvíc, jsou postavy - tady jaksi vyzrávají a jsou zajímavé, živé a zatraceně vtahují do děje. Celej příběh sice nemá tu báječně mrazivou atmosféru prvního dílu s blázincem v Pyrenejích, ale v ostatních ohledech ho to prostě překonává. Prolínání příběhu vražd, a do toho šedé stránky s utrpením unesené ženy... u té scény s vidličkou jsem měla celkem dost. Fuj. když jsem zjistila, kdo to je a kdo ji unesl, fuj tedy, to je cliffhanger jako prase. Zítra mažu do knihovny pro další díl :) Motiv vražd/y nakonec sice není kdovíjak vysoce originální, hodně mi to připomíná jinou detektivku, co jsem nedávno četla... ale nevadí, věrohodných motivů ke zločinům prostě není nekonečná zásoba. :) Linka objasňování zločinů je perfektní, dává smysl, líbí se mi, jak se to postupně rozplétá, líbí se mi ty matoucí postranní větve příběhu s politiky, soukromými vočky, uklízeči... ...prostě... nemám co vytknout (snad krom poněkud přehnané nezranitelnosti a odolnosti hlavních hrdinů. Martin pořád jen někde lítá a spí tak hodinu denně, Iréne je železná žena, co ji zkopete do kuličky a ona se otřepe a jde... Ale tak jo, no.) Autor to celé zvládl perfektně. Vylepšil postavy, použil pár nepěknejch vražd, postupně a logicky rozplétá řetězec zločinu, jehož kořeny opět sahají do minulosti... a hlavně neustále perfektně buduje napětí. Skvělý. Není to sice čistá dechberoucí špičková pětka, ale hodně dobrá čtyř-a-půlka, o poznání lepší než Mráz, takže to zaokrouhlíme nahoru. :)... celý text

Šógun 2000, James Clavell

Uf, tak tohle bylo silný čtení, respektive poslech. Knížka je skvěle napsaná, děj perfektně ubíhá, postavy jsou nesmírně živé a věrohodné. Měla jsem trošku problém s velkým množstvím vedlejších japonských postav, někteří vládci a vojevůdci se mi neskonale pletli, ale až tak moc to nevadilo. Co byla největší síla, byla živost líčení dějů a vtažení do nich. Trpěla jsem s námořníky v díře, trnula, když si tahali stébla, kdo půjde na smrt, hrůzou byla skoro mimo sebe při mučení nešťastného Petersoona, hnusila si japonské opovržení a neúctu k životu spolu s protestantskými námořníky. (Prostě... jsou věci, které pochopit nedovedu. A ten národ to v sobě svým způsobem asi dodnes stále má, až na to, že dneska si už nepářou břicha, ale dřou do úmoru v práci a pokrytecky se klaní starším a zkušenějším...) To je mimochodem první obrovský poučení z téhle knihy: buďme nesmírně, ale fakt nesmírně šťastni, že žijeme v kultuře založené na křesťanství, kde za normálních okolností život požívá úcty, je hoden ochrany; chyba a slabost nemusí vyvolat opovržení a trest, ale snad soucit a pomoc. Ten nevěřícnej úžas, hnus a opovržení nad tak cizí a děsivou kulturou však postupně přešel do pozadí a můj zprvu zhnusený a nevěřícný pohled na japonské tradice se začal malilinko měnit. Stejně, jako se měnil "andžin" Blackthorne a vplul do jiné kultury. Najednou jsem viděla i její druhou tvář, čistotu, jednoduchost, prostotu. Versus špínu, ukoptěnost, umouněnost Evropy, odkud Blackthorne přišel. Fascinující bylo, jak jsem se coby čtenář postupně měnila s Blackthornem. Ale na konci mi ta rovnice stejně vyšla jasně: pokud Japonsko rovná se posedlost smrtí a utrpením a pokrytecká přehnaná úcta na straně jedné; prostota, čistota a krása v pohledu na přírodu na straně druhé... versus Evropa možná uhmožděná, smrdutá a špinavá, ale přesto alespoň teoreticky s jakýsmsi ideálem úcty k životu a lásky k bližnímu... tak za sebe jednoznačně beru Evropu. Ale i to je přínos. Poznávání cizích kultur může být přínosné i v tom, že si poté o to víc vážím toho, co mám doma. Celkově je to fascinující dílo. Děj šlape skvěle, nejzajímavější byla ta část, kde Blackthorne s Mariko a výpravou putují do Ósaky. Jejich příběh mi ani nevadil, ačkoli zaláskované linky v knihách jinak fakt ráda nemám. Tady jsem ale tušila, že z toho happyend nebude. A nebýt té linky, nebyl by se celej příběh tak rozvinul... Jakmile však Mariko odešla, už to nebylo ono. Zápletek najednou přibylo, spiknutí, konspirace, všude něčí dlouhý prsty... A z toho plyne poučení druhé: nikomu nevěř. A nejvíc ne těm, kteří si extrémně zakládají na zdvořilosti, formálnosti a dodržování pravidel. Ti pod tu slušivou roušku dovedou skrýt nejvíc. Nesmírně poučná a silná kniha. Uf. Vždycky jsem jaksi tušila, že Clavell byl dobrej (po přečtení Krále Krysy, i když už si toho z děje moc nepamatuju)... ale až teď mi došlo, jakej mistr to byl.... celý text

Historie skoro detektivní 1961, Miroslav Ivanov

Ani nevím, kde jsem to vzala, ale zaujalo mě to. Půl roku se mnou knížečka (díky svému formátu :-) jezdila, chodila a putovala po Praze, Česku i Evropě a pomalu do mě lezla. Začíst se mi trvalo dost dlouho - měla jsem problém prokousat se už vůbec první kapitolou, která je sice sama o sobě děsně zajímavá, ale relativně náročná kvůli zakomponování astronomie. Četla jsem ji tedy snad natřikrát, ale nakonec jsem to dala, a pak kapitoly už šly snáze. Ivanov pátrá po různých literárních piškuntáliích a dělá to zajímavě a dobře. Problémek je v tom, že současný čtenář už značnou část záhad ani pořádně znát nebude. Některé stále patří k základu české literatury a ke vzdělání (Babička, kroniky, kodexy, Neruda, Bezruč atd.), jiné už jsou drobet za zenitem a nesou si s sebou flek historického zabarvení, jako ta minulým režimem zprofanovaná Anna Proletářka. Nicméně celá Historie je knížka originální, poctivě zpracovaná a najdou se v ní zajímavé postřehy.... celý text

Jako zabít ptáčka 2009, Harper Lee

Krásná knížka. Vyprávěno překrásným, půvabným stylem z pohledu malé holky, treperendy s dobrým srdcem. Její pohled na svět, na lidi v okolí a na dramatické události je svěží a obohacující. Skoro stejně jako hlavní dramatická linka se soudním procesem s obviněným černochem se mi líbily linky vedlejší - dětská fascinace sousedovic synem, který nikdy nevychází z domu, a z něhož dětská fantazie dovede vytvořit neskutečné legendy... linie s protivnou starou dámou ze sousedství, k níž děti chtě nechtě docházejí... báječná starší paní z domu odnaproti, která i když přijde o střechu nad hlavou, jen konstatuje, že ji ten dům vlastně štval a že je to tak dobře. Čiperu a jejího bratra světem provází tatínek Atticus, respektovaný právník, kterej je sice možná až moc velkej vzorňák a až moc velkej vzor všech ctností... ale je to pohled dítěte a které dítě nevidí své rodiče jako ty nej? :) Všecko to je vyprávěno tak hezky, hladivě, optimistickou dětskou optikou... a do toho semtam přijde ťafka a srážka s realitou, jakou už čtenář ani nečeká. Celá ta hladivost a něžnost mu podvědomě slibuje happyend... a ono houby houby, zlatá rybko. A to je na téhle knize to báječný, že je uvěřitelná, skutečná a přitom nadějeplná. Do růžovýho dětství zasahuje drsná realita... a přitom svět jede dál, nezhroutí se, i ty děti dál mají svůj dětský pohled, jen už některé věci prostě vědí. Je to kontrast, ale je přirozenej a báječně vylíčenej. Nádherná kniha, jejíhož poslechu jsem nelitovala. A když tak tu recenzi píšu a přemýšlím nad ní, tak tam nakonec dám pět hvězd. Není důvod šetřit.... celý text

Osmnáct pod nulou 2019, Stefan Ahnhem

Zpočátku mě to ne a ne vtáhnout. Postavy takové nijaké, nikdo mi nebyl nijak zvlášť sympatický... a kriminální případ divný. Grády to dostalo až s nástupem Dunji a případem smajlíkových vrahů. Od té doby to začalo za něco stát. Nesmírně jsem těm hajzlíkům přála, aby je někdo dostal a řádně si to šli odkroutit. Zápletka s vraždícími náhradníky je taková... podivná. Nevím, nepřijde mi to moc uvěřitelné. A to finále u Riska doma... no, tak teda jo, no. Budiž, ale nadšená nejsem. Celkově to špatná knížka nebyla, cca po třetině nabrala spád a celkem to odsýpalo. Ale myslím, že mi to výhledově splyne s dalšími. Anhem mi moc utkvět nedokáže - až dodatečně jsem zjistila, že jsem už dřív četla předchozí díly a absolutně nic jsem si z nich nepamatovala. Takže asi tak. Slušně šedej průměr severský detektivky.... celý text

Pekingský rozparovač 2019, Peter May

Závěr čínské série snad předčil moje očekávání. Je více než důstojnej. Detektivní linie je výborná... a ta osobní se dá. Margaret je o něco málo snesitelnější, mateřství ji aspoň malinko zklidnilo. S Lim jsou teda pořád oba jako pár napřespusu, ale to se možná vyřeší/lo samo... přiznám se, že by mě to vůbec nemrzelo, k nim mi nějakej happyend doopravdy neseděl. Takže vztahová linie vadla a knížce to bylo spíš ku prospěchu. Detektivní linie je super. Případ Jacka Rozparovače mě značně fascinuje, takže jsem jeho čínskou paralelu přivítala s očekáváním, a to nezklamalo. Vraždy jsou prostě rozparovačovské, líčení patřičně živé, na někoho to bude možná moc, ale mně to sem fakt sedělo. Moc mě zaujala linie s americko-čínskou vědkyní a její metodou detekce pravdy/lži, zajímalo by mě, zda se něco takového zkouší v reále, nebo si to May fakt vymyslel. Pokud vymyslel, tak všechna čest, působí to skvěle smysluplně. A to rozuzlení s odhalením podle těch podezřelých výsledků... to je dokonalý. Zase jednou jsem zažila ten super pocit, že tuším, co za tím bude, zapadá to do sebe, jdu po stopách... a nakonec je to jen o fous jinak. Což je asi nejvíc uspokojující pocit, co z detektivek můžu mít. :-) Takže s klidem pěkný čtyři hvězdy a mám radost, že po nepovedené Běžkyni se povedlo sérii zakončit důstojně. Kdyby to mělo sympatické hlavní postavy, dala bych bez okolků pět hvězd (třeba takovej Enzo, ten by tomu slušel...) Ale další osudy těch dvou už raději fakt ne, prosím. Když už, tak ve stavu rozejítém.... celý text

Oběť 2117 2019, Jussi Adler-Olsen

Oddělení Q si drží vysokej standard, a to i v pěkně mizernejch dobách. Zkraje to není vůbec pěknej pohled na oddělení v troskách, kdy Rose je stále mimo, Asada dohání minulost a hrůza o rodinu a Carl se plácá v osobních zmatcích a překvapeních. Ale i takhle rozdrbaná parta, kde má každej svých problémů dost, se dovede dát dohromady a začít makat, když o něco jde. Linie s Asadem je skvělá (akorát si teda pan Olsen mohl odpustit ten jeho úvodní úlet, to jsem nepobrala... i když Asad taky ne :-). Konečně se vyjasňuje, kdo to je, co má za sebou a co ho hrozí dohonit. A teď ho to dohonilo. Začíná závod s časem o záchranu nejen jeho drahých, ale i mnoha dalších lidí. Je to dobrý, logický, dává to smysl, postavy se chovají uvěřitelně. Mrazí z toho a je to tak nepříjemně vlezlý, až je to skvělý. Dost mě teda šokovala finta teroristů - přestrojit se za jejich skoro úhlavní nepřátele a ty nejbezbrannější... fuj. Kdo mě pekelně štval, byl teda ten španělskej novinář, sice posloužil k tomu, k čemu posloužit musel, ale jako osoba mi byl krajně protivnej. Bezpáteřní zoufalec. A to vůbec nemluvím o tom vymaštěném pseudosamurajovi, který do toho všeho zaměstnává Gordona s Rose. Možná bych nad tak duševně znetvořenými jedinci měla cítit soucit, podobně jako ho cítím nad lidmi trpícími tělesně... ale nedokážu to. Ta kreatura ve mně vyvoala jen hnus, už jen proto, že se hlásí k tak zvrhlému směru jako je samurajství. Na tom, že si někdo neváží života a pochybení trestá smrtí, neni nic k považování. No, sečteno, podtrženo - klasicky dobrej Olsen. Starý známý postavy se vyvíjí a chovají se tak, jak se od nich čeká, nový jsou barvitý a budí silný emoce. Možná až nezvykle silný. Tohle prostě Olsen umí. Takže super, dávám čtyři hvězdy a jsem spokojená.... celý text

Kocour z Montmartru 2013, Michaela Klevisová

Krásná hladivá záležitost. Nádherně napsáno, přečíst se dá to jedním dechem, ale ani bych to nedělala. To jsou spíš kapky na lepší náladu, dáte si jednu, dvě... a je hned vám příjemněji. Jsou příběhy, k nimž mi ty happyendy fakt jdou - a příběhy, kde si to postavy vyslouží laskavým chováním ke zvířatům, k nim patří. A kočky se dovedou odvděčit nejvíc. Který jiný zvíře dovede dát tak jasnej návod na spokojenej život? :)... celý text

Selfies 2018, Jussi Adler-Olsen

Ze všech tří linií (vymaštěný namyšlený šlapkoidní slepice z pracáku s kriminálníma sklonama vs. mstitel; vraždy žen v parku; Rose) byla jednoznačně nejzajímavější Rose. Brrr, z jejích stavů a minulosti člověku celkem mrazilo. Nebýt jejího příběhu, dala bych bez debat tři hvězdy, ale díky Rose není co řešit, ta to vytáhla nahoru. Doufám, že ten dojemnej závěr přinese to, v co oba parťáci doufali, a tý holce to pomůže jít dál. Hodně se mi líbil i pohled na postavu staré paní Zimmermannové ze dvou stran. Zatímco z pohledu rodiny působila jako protivná zlá megera, co by furt jen někoho sekýrovala, z pohledu Rose to byla vlastně celkem milá, i když svérázná paní ze sousedství. A tak to v životě mnohdy bejvá. Samotný příběh je výrazně míň strhující než předchozí díl a drobínek přitažený za vlasy (hlavně ta "čisticí akce" sociální referentky :)), ale jo, pořád dobrý, je to beletrie. Opět to mělo Olsenovy klasické kvality. Skvěle odvyprávěno, prodchnuto situačním humorem a vtipem, přitom ubylo laciných Asadových vtípků a přeřeků, což je ku prospěchu věci. Stálým pozitivem jsou skvěle vykreslené postavy, které u mě vyvolávají neskutečně živé emoce. Přemýšlím, jestli někdo jiný než Olsen dovede udělat postavu, která se mi tak vysoce oškliví, protiví a přeju jí spoustu věcí včetně těch hnusných... nebo vraha, kterého naprosto chápu a částečně mu i "fandím"... no, myslím, že tohle jinej autor nedovede. :) Sečteno, podtrženo: tohle je dobrá detektivka. Sice vysloveně nenadchne, ale rozhodně neurazí a z řemeslného hlediska je to dobře odvedená práce.... celý text

Nesmírný 2016, Jussi Adler-Olsen

Další velice dobrá věc z případů oddělení Q. Carlova parta se vrací ke starému případu mrtvé dívky, kterou našli potlučenou v korunách stromu u silnice. Carl převezme pátrání, které na vlastní pěst podnikal kolega policista, kterému se případ Alberte stal posedlostí a nakonec i osudem... a dostávají se na stopu tajemného mladého muže se zvláštními zájmy, s nímž mrtvá dívka krátce před smrtí chodila. Muž se zvláštním zájmům věnuje dodnes, je obklopen neméně podivnými spolupracovníky a vypadá to, že všecko zcela zapadá do toho, co se v komunitě děje v současnosti a Albertin případ to jasně vysvětluje... ... ale ono ouha. :) Tu první a nejvíc se nabízející variantu jsem autorovi samozřejmě nezblajzla, ale pak už mě dostal. Ten překvapivej závěr s několika zvraty se povedl. Povedené bylo i vyvrcholení Pirjöina příběhu. Odpudivá postavička od začátku do konce, dobře jí tak. Výsledkem jsou takové lepší 4 hvězdy. Má to všecka pozitiva oddělení Q - zajímavej případ z historie, spletité nitky vedoucí do světa mystiky, nových náboženských hnutí, prokreslené postavy (přiznám se teda, že tady mi hlavní oběť Alberte byla krajně nesympatická, naivní sobecká kravička, co si bezohledně hraje s každým, koho potká, a nehledí na důsledky - no, to se pak holka nediv). K tomu osvědčené dobré postavy (fakt hodně mě začíná zajímat Rose a těším se na další díly!), čtivá forma okořeněná občas vtipem... ten Adlerův suchý humor zakomponovaný do samotného vyprávění fakt můžu :) . Ale pět hvězd to není. To by to muselo být ještě trochu víc strhující, víc vtahující postavy z detektivní zápletky, a možná i malinko víc drsné.... celý text

Marco 2014, Jussi Adler-Olsen

Tohle bylo zatím bohužel nejslabší z celé série. Vypovídá o tom i to, že jsem poprvé knížku (v audio podobě) poslouchala letos na jaře... a teď, po asi osmi měsících, jsem si ji dala znova v rámci celé série, a přitom jsem si skoro vůbec nepamatovala, o co tam šlo. A když mi severská detektivka takhle proklouzne mezi prsty, tak to je něco špatně. Tady mě ta detektivní linie ne a ne chytit. Marco mi nijak zvlášť k srdci nepřirostl, je to nešťastnej zlodějíček z nesympatický a zdeformovaný famílie zlodějíčků a žebráků, kterejm šéfuje jeden bezpáteřní a primitivní strejda kriminálník. Marco byl v rámci rodiny takovej jednookej mezi slepejma králem, ale nebyla to postava, které bych držela palce od začátku do konce. Navíc mi přišel dost nevěrohodnej - vysoce inteligentní kluk se zájmem o celej svět, kterej se vyloupne v takovýhle povedený famílii, a vydrží mu to až do puberty? A když po něm začnou všichni jít a hon na kluka poblázní celý podsvětí, fakt se mu bude dařit utíkat podobně mazanejm pouličním syčákům a později i profi vrahounům? Takovej malej Chuck Norris. No, tak jo, ale nechtějte po mně, abych tomu tleskala. Linka s africkou rozvojovou pomocí, korupcí a souvisejícími zločiny mě taky moc nebrala. Většina postav byla protivná, podobná, splývali mi dohromady a všichni mi byli celkem ukradení. Až mi té Afriky a Afričanů přišlo svým způsobem líto, jak jsou v knize líčeni jako nezajímaví, bezpáteřní, líní, a všehoschopní, prostě ideální podhoubí pro nenažraný vychcánky - jak lidi, tak tamní prostředí. Ani linie s Carlem, Rose a Asadem tentokrát moc neuchvátila. Šéfem oddělení vražd se stává protiva, nasadí jim veš do kožichu, veš nejprv rozvrací, co může a pak si najednou dá říct... Asad pořád dělá blbý překecy - jsem jediná, komu to rve uši a nervy? Poté, co v prvních dílech mluvil celkem normálně? Nebo je to součást jeho smyslu pro humor spolu se zadkama a velbloudama? Achjo, vtípky jsou fajn, ale co je moc, to je moc. Co mě na linii vyšetřovatelů aspoň lehce zaujalo, bylo poodhalování Asadových tajemství a minulosti, doufám, že o tom se časem dozvíme víc. Dalším pozitivem bylo zjevení Lisbeth, ta ženská je mi mnohem milejší než chladná a manipulátorská Mona. Pokud se má Carl s někým zahazovat, tak ať je to ona! A v závěru mi udělal radost pokrok Hardyho. Takže malý bezvýznamný plus v konečným zúčtování. Ale výš to tentokrát nevytáhnu. Nicméně těším se na další díly a doufám, že se zase vrátí ke starému dobrému Olsenově standardu.... celý text

Vzkaz v láhvi 2013, Jussi Adler-Olsen

Tak tohle se hodně povedlo. Děj mě strhl hned od začátku, dvě zoufalé unesené děti ze sektářské rodiny... no a pak už to jede. Tady se neskutečně povedlo prolínání a postupné rozplétání snad tří linií ze současnosti (u nichž snad ani nejde říct, která je napínavější) a jedné z minulosti... Opět jsem zuřila vzteky a odporem nad osobností vraha. Jasně, člověk chápe, že tak podělaný dětství se na člověku podepíše, ale má se, kura, mstít na těch, kteří to zavinili, a ne na těch nejnevinnějších a nejslabších. Kdyby to byl co k čemu bojovník proti sektám, bude unášet a mučit šéfy spolků, ne usmrkaný malý děcka, co za nic nemůžou a jsou stejný oběti, jako byl kdysi on. Fuj. Honička vlaku, auta, obou odhodlaných žen a balíku s penězi a únosce/vraha byla naprosto dechberoucí. Ohromně mě držela v napětí také linka s Miou. Co si ta nešťastná holka musela vytrpět s takovým hnusným haj-lem, to je taky něco... Nepochopím, jak je vůbec možný člověka 20./21. století tak vypatlat, aby si ani sám nedovedl nabít mobil a nepřišlo mu to divný. Fuj, fuj, fuj. To, jak vrah skončil, mě nakonec potěšilo, ale klidně bych mu to ještě přisolila. Představovala jsem si jeho konec mezi těma rozdupanejma hnusnejma slimákama na zemi a naprosto mi mezi ně zapadal. Uspokojivej konec. Zajímavým okořeněním celého perfektně a napínavě vystavěného příběhu byla událost s Rose a Irsou. Jsem velice zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet, protože tohle by určitě stálo za další zapátrání a vysvětlení... Sečteno, podtrženo, tady nejde dát jinak než plnejch pět hvězd. Osvědčené fajn postavy, výborně vyprávěno, dokonalá detektivní zápletka a dechberoucí rozplétání a sbírání střípků a stop... Dokonalost sama. Váhám, zda to nakonec možná nebyl vůbec nejlepší díl ze série, co jsem zatím četla (zatím jsem se dostala k 5.).... celý text

Mráz 2015, Bernard Minier

Dobrý to bylo. Nejvíc se mi líbila celková atmosféra - ty detektivky z odlehlejch mrazivejch hor, ty bývaj parádní. Úplně z toho na mě dýchaly Purpurový řeky, pro který mám dávnou obrovskou slabost a který mě kdysi hodně vzaly. A celý mi to připomínalo nedávno čtený Bez kůže (který však bylo o něco lepší). Mráz je čtivej, je v tom kus té ledové surovosti, líbily se mi linky a motivace sahající do minulosti, to mě vždycky dostane. I když to možná chtělo víc vysvětlení, proč se vlastně ty věci v minulosti děly, kdo s nimi začal - jak tam koneckonců tuším někde říká i jedna z postav. Snad to bude přesahovat i do dalších dílů. Dobrý to bylo, ale ne skvělý. Líbila se mi detektivní linka a styl vyprávění, ale nějak mě moc neoslovovaly postavy. Ani hlavní postava Martina Servaze mě nějak zvlášť nezaujala. Jedině snad Zieglerová... Některé postavy mi přišly vyloženě spíš "na zaplácnutí", hlavně Diana. Od té jsem pořád čekala něco víc, zásadního... a ono furt nic. V závěru mi přišlo poněkud překombinované to vysvětlení, kdo byl hlavním mozkem vražd - ta motivace mi přišla divná a vysvětlení bylo jako blesk z čistého nebe. Nic moc. No a co mě dost zhnusilo v úplným závěru, bylo to s Esperandiéuem - WTF, sakra? Jako proč? Proč do slušný detektivky připlácávat otevřenej prostor pro další vztahový zaplítačky v dalších dílech? Auuu. Tam jsem vážně uvažovala, že to srazím na tři hvězdy, ale nakonec jsem byla milosrdná. Ale tohle tam fakt být nemělo.... celý text

Záhrada kostí 2008, Tess Gerritsen

Rozjezd byl sice takovej nemastnej neslanej, ale jak to přeskočilo do minulosti, dostalo to spád a četlo se to jedna radost. Místy to sice bylo poněkud kýčovitý (rozvedená hrdinka, která se vzpamatovává ze zrady manžela, nečekaný setkání Julie se sympaťákem sousedem, schematický postavy v minulosti - vymaštěné hloupounké dívenky z lepších rodin, nesmírně nadanej, poctivej a odvážnej student z chudé rodiny, kurážná a statečná chudá krásná holka, obrovská náhlá láska... aspoň, že z toho nebyl happyend :))) ...ale jiný věci to vyvážily. Čtivost. Vhled do lékařských hrůz celkem nedávné minulosti - fuj, ty výjevy z nemocnic a zákroků mi přišly naprosto příšerný. Hlavně ta amputace stála zato, z toho se mi dělalo slabo. A oceňuju smysluplný rozuzlení detektivní zápletky - pořád jsem nechápala, co může lidi vést k tak zuřivýmu honu na jedno blbý novorozeně, ale nakonec to smysl dalo. To je fajn. A ta mnohdy vytýkaná červená knihovna - já vám nevím, jsem na ni alergická, ale tohle mi až tak červený zase nepřišlo. Jo, spělo to k tomu, ale ten závěr to zachránil. :) To, že Rose nakonec zůstane sama, mi ani nepřijde tak divný, vzhledem k tomu, co viděla v porodnici. Já žít v té době, tak buď vstoupím do kláštera, nebo si tam dolů dám špunt. Její rozhodnutí mi přijde naprosto pochopitelné a rozumné. Takže za mě spokojenost, pěkná oddychovka na jeden den, ze který mi pár výjevů a motivů určitě uvízne v hlavě, a to se počítá.... celý text

Zabijáci 2012, Jussi Adler-Olsen

U tohohle případu oddělení Q se mi otevírala kudla v kapse. Zatímco jindy jsou vraždy snad i pochopitelné, tady jsem nevěděla, kdo z té hnusné zbohatlické školní party je mi odpornější. Dokonce ani Kimmie, která to z nich na cestě ke spravedlnosti dotáhla asi nejdál a bohatě si to paktování s debilními kamarádíčky odtrpěla, mi nijak sympatická nebyla. A nebylo to tím, že je to duševně nemocná bezdomovkyně. Člověk, kterej se v mládí naučil bavit se násilím a později mu to zůstalo jako hlavní způsob řešení problémů, u mě moc sympatií nezíská. Knížka, která ve mně takovéhle emoce k postavám vyvolá, je dobrá. Navíc to je skvěle napsáno, děj má spád, je tam pár překvapení a vůbec je to povedené. Závěr sice nebyl tak dechberoucí, jako Adler-Olsen občas umí, takže dávám "jen" čtyři hvězdy, ale pořád to je parádní detektivka. Celé to neochvějně drží vysoko ústřední trojice detektivů, která nemá chybu - cáklí Rose a Asad pod vedením v podstatě měkkosrdcatého Carla jsou skvělá parta.... celý text