terimila přečtené 961

Složka 64 2013, Jussi Adler-Olsen

Perfektní příběh. Dobrá severská detektivka se vším všudy - má spád, správně dramatickou, ošklivou a krutou zápletku, kořeny pěkně hluboko v minulosti a nehezkej přesah do současnosti. K tomu dobré postavy: ústřední trojka je pěkně uhozená a nesourodá, ale právě proto zajímavá a sympatická. I když... občas měli těch uhozeností až lehce přes míru, nevím, třeba k Carlovi mi ty slzy prostě neseděj. Ale budiž, dobře napsaná postava asi občas musí překvapit. Co mě místy taky štvalo nebo mi to přišlo až přehnaný, byly ty Asadovy vtípky a špatně volené výrazy. Občas je to fajn koření, ale nesmí se to s ním přehánět. Spolu s Ženou v kleci a Vzkazem v láhvi je to za mě zatím to nejlepší, co jsem z případů oddělení Q četla. Z těch křivd a hnusů, které se děly Nat, se člověku ježí všecky vlasy... a vlastně se to celé stalo jen proto, že se jednalo o dyslektickou, hyperaktivní a naivní holku, která kolem sebe měla ignorantské, tupé, vyčůrané, nevzdělané nebo naprosto bez zájmu jsoucí okolí. No a když se dostala do spárů sadistickým a vychytralým manipulátorským zmetkům, tak byl její osud na dlouhé roky zpečetěn. Ten šťastnej zlom, kdy se dostala do rodiny k manželům, kteří učili neslyšící, mi přišel teda dost neuvěřitelnej - skončit v rodině člověka, do něhož se Nat "zamilovala" na pohled v nemocnici, mi přijde asi až moc happyend... Ne, že bych jí to nepřála, ale k uvěření to příliš nebylo. (POZOR, ASI SPOILER:) Natina minulost se výrazně odrazila v tom, komu pak čtenář vlastně "fandí". Snad ještě nikdy jsem nezažila, abych aspoň chvíli držela palce jednomu vrahovi, pak druhému (!!!)... Hodně překvapivá detektivka. I když ten úplný závěr mě zase až tak nešokoval, tušila jsem to, protože když v určité chvíli přišla odmlka, bylo to víc než divné... Nakonec mi to až bylo líto. Nebo vlastně ne - byla ušetřena toho, co udělala a s čím by pak musela žít? Hrozně zvláštní pocity, co ve mně tahle knížka vyvolala. A to znamená, že je zatraceně dobrá. I to, že jsem ji jako audioknihu poslouchala už podruhé, o něčem vypovídá. Jdu si to celé sjet znova ve správném pořadí (zjistila jsem, že existuje už osm dílů, takže mi ještě tři chybí!). Skvělá práce, pane Olsene.... celý text

Jan Kubiš - Nezastaví mne ani to nejhorší... 2017, Eduard Stehlík

O Anthropoid se už nějakou dobu zajímám, takže jsem po knize chramstla s velkým nadšením. A nadšená jsem z ní doteď. Odkrývá osud jednoho z nejstatečnějších lidí, který tahle země měla, a který je stále strašně moc potřeba si připomínat. Dozvěděla jsem se dost nových informací, kniha je prezentuje poutavou formou, uvádí i velice zajímavá související fakta (například mně nikdy nedošlo, jak šíleně náročný byly samotný seskoky do protektorátu - sebemenší zadrhnutí při seskoku znamená, že letadlo uletí několik kilometrů, no a pak si hledejte parťáka nebo shozený materiál... brrrr) Není co vytknout, plná palba a velkej dík. A třeba jednou bude i kniha o Gabčíkovi? :-) PS: ad Cmelda26: Reakce po atentátu na Heydricha sice byly šílené, ale on Heydrich byl taky šílenej. Ten chlap by tu řádil dál a zlikvidoval by nejspíš taky neuvěřitelné množství lidí. Když jsem před časem na debatě s panem Padevětem slyšela podrobnosti dokreslující, jaká chladnokrevná likvidátorská kreatura to byla, došla mi jiná šílená věc - ještě, že nakonec zašel na následky atentátu. Kdyby ten chlap ten atentát přežil, roztrhal by Čechy na cucky... Čurdy je mi svým způsobem snad i líto. Prostě selhal. Podlehl tlaku nejbližších, kteří měli strach. Líbí se mi, co kdysi řekl ten už zmiňovanej Padevět v rozhlase - něco jako že každej z nás by samozřejmě chtěl být Gabčíkem a ne Čurdou, ale nikdo netuší, jak by se zachoval, dokud by v té situaci nestál sám...... celý text

Případ pro exorcistu 2012, Michal Sýkora

Sýkora fakt umí - už jsem tu psala několikrát a s každou další knížkou se v tom utvrzuju. I po Exorcistovi jsem sáhla na základě televizní adaptace a i v tomhle případě se mi knížka líbila víc než televizní podání. V televizi to bylo v něčem dost zjednodušené, hlavně v závěru - v knížce byly motivace a časové posloupnosti zločinů mnohem líp podané. Moc se mi líbil ten závěr, kde byla dosti živě líčena arogance vrahů, hlavně hlavy celého spolku. Prostě vadnej kus, jak tam někde naznačuje tuším Výrová. Fuj. Tahle série je perfektní. Jsou to zajímavé, a přitom svým způsobem uvěřitelné případy, jsou tam skvělé postavy, které nelze nemít rád (major Výrová je prostě skvělá, Pavel taky, Kristýna je fajn, Vitouš je svéráz... a zbytek party je, jakej je, ale taky tam patří). Pátrání a řešení jsou celkem uvěřitelná, nikdo tam nedělá zázraky, ale jde spíš o týmovou práci, a to se mi na detektivkách vždycky líbí, samostatných superdetektivů už bylo dost :-). A celé to je zasazeno do známého a velice dobře vykresleného prostředí. Štěpánov jsem fakt před sebou viděla - a nemyslím, že by to bylo jen na základě adaptace. Jo a Sýkora perfektně pracuje s emocema - i když to dělá opatrně a jen po špetkách, dovede ve čtenáři vyvolat celkem silné vcítění a vztahy k postavám. Super. Pane Sýkora, Vy jste malej českej detektivkářskej zázrak! PS: Ještě jednu, dvě knížky, a já snad začnu poslouchat Dylana. :)))... celý text

Nazí a mrtví 1999, Norman Mailer

Válečná literatura mi obvykle sedí a baví mě, neboť mívá spád a postavy si procházejí zajímavými vývoji. Tady bohužel neplatilo ani jedno. Děj byl jaksi podivně rozvleklý, nedělo se nic nějak podstatného, jen jedna četa, miniaturní součást velkého soukolí války, se plácá skrz džungli a pod vedením cáklého intrikánského velitele je nucena hrabat se nesmyslně na horu. A protože všude panuje zmatek, plácají se a plácají, štvou se, trpí, babrají se ve svých vzpomínkách a nenávistech... a vůbec k ničemu to není (tady se u mě konalo až hnusné zadostiučinění, napadlo mě něco jako "dobře vám tak, vy bando pitomců, vy byste si ty metály stejně nezasloužili"). Jakoby vším prolézalo to hnusné bahno, hnědost a šeď, vlhko, déšť a hnus džungle, v níž se děj odehrává... i dušemi postav. Protože to, co mě nejvíc štvalo, byly postavy. Takovou přehlídku nesympatických charakterů jsem snad ještě neviděla... a já ve válečné literatuře prostě potřebuju aspoň pár postav, které budu mít ráda, budu jim přát, aby z toho pekla vyvázli... Tady se mě jaksi ničí utrpení nedotýkalo a nikoho mi nebylo moc líto. Byli to protivní, povrchní, nevěrní a nedůvěřiví, rasističtí, žárliví, xenofobní, machističtí, ženy nesnášející a na materiál k sexu je degradující ubožáci. Až na pár výjimek - snesla jsem dva židovské vojáky, Rotha a Goldsteina. Jinak se mi převážně ošklivili. A i když ze sebe nakonec vyžvýkali hodně a dokázali nečekané věci (snaha o záchranu Wilsona), dělali to jaksi strojově, jen proto, že museli... ne z nějakých ušlechtilých pohnutek. Ale taková je asi válka. Celkově z té knihy mám pocit, že vychází ze skutečnosti, nic neidealizuje, ale možná naopak věci přehání, zejména ty špatné... Nelíbila se mi. Bohužel. Od válečné literatury čekám i kousek kladných emocí, aspoň kousek něčeho z Remarquea nebo i Hemingwaye. I když... možná tohle je velký omyl a následek toho přikrášlování, co se v umění s válkou pojí: kamarádství vojáků až za hrob, přátelství na život a na smrt... ne, skutečnost je nezájem, odpor, spolupráce z nutnosti... a držení si odstupu, i když je vám třeba někdo sympatický, protože zítra může padnout a jeho ztráta by vás jen bolela. Co se musí nechat, ta kniha mě nakonec vtáhla, i když se mi nelíbila. Ač je obsahově a dějově jaksi plochá, řemeslně je to dobře odvedená práce. Poslouchala jsem to jako audio asi 14 dní a úspěšně jsem to zvládla. Pozitivem bylo celkem živé líčení prostředí a hnusného pekla džungle. Když jsem se na celodenních výšlapech zrovna prodírala lesy a trním a do toho jsem poslouchala líčení vojáků prodírajících se s děly džunglí, bylo to celkem působivé. Ale víc než tři hvězdy dát nemůžu. Objektivně asi kvalitní dílo, které mě ale neoslovilo. PS: Po rozposlouchání Tenké červené linie, která se Nahým a mrtvým dost podobá, bohužel musím tady snížit hodnocení na 2. Tenká červená linie je proti tomuhle jako nebe a dudy. Taky se tam nic extra zásadního neděje a sleduje to pachtění jedné jednotky v tropické džungli, bezvýznamný drobečky v soukolí války, obyčejné kluky... ale ti kluci v Linii jsou normální lidi, milí i protivní, uvěřitelní, ne sebranka arogantních blbů jako vytažených odněkud ze středověkýho Vidlákova. Kluci, kteří vzpomínají na normální život, navazujou přátelství, srovnávají si v hlavě, že zabíjejí jiné lidské bytosti. Tak má vypadat dobrá válečná kniha. Ale protože ani Linii asi nedám pětku, tak prostě tady musím ubrat. Bohužel.... celý text

Příběh služebnice 2008, Margaret Atwood

Překvapení. Seriál jsem neviděla a ani mě moc neláká, moc na filmy/seriály nejsem a radši si to přečtu. Tohle mi doporučily dětné kamarádky na základě seriálu, že to je sice o ženských, mateřství a dětech, ale má to dobrej podklad, co by mě mohl zaujmout. Když mi to řekly asi tři nezávisle na sobě, dala jsem tomu šanci. A jako dobrý. Fakt jsem nečekala, že mě celkem zaujme příběh, v němž ze značné části jde o rození dětí, což je činnost, která ve mně budí především nezájem až odpor. Ze začátku mě to tedy moc nechytilo, nějak jsem k hlavní hrdince nemohla najít cestu - působila jako ta nezajímavá a zpracovaná nádoba na děti, což ale asi bylo autorčiným cílem. Pak se najednou začala měnit a začala být sympatická... i když jsem přesně nepochopila, co byl ten impuls, kdy se začala proměňovat - první zakázaná návštěva u Velitele? Čert ví. Závěr pak byl parádní, zhltala jsem ho za večer a zatraceně mě zajímalo, jak to s dívkou dopadne. A ten dodatek z konference... super. Vědomí, že ten odpornej režim skončil, tomu dává určitou naději. Co mě ale bralo nejvíc, bylo vzpomínání hlavní hrdinky na časy, kdy k té šílené změně režimu došlo. A vědomí toho, že podobné problémy by se našly i v současnosti a že bychom si neměli dělat iluze, že po světě nechoděj i dnes kreténoparchanti, kteří by ty problémy nejraději vyřešili nějakým gileádským způsobem. Otevíraly se mi všecky kudly v kapse a jen jsem dumala, jestli bych v takové situaci radši šla do kolonií nebo k děvkám. Nebo rovnou radši kulku do hlavy. Sociální sci-fi je můj nejoblíbenější druh scifi, a přiznám se, že jsem zatím nečetla žádnou s tak odporným a zvrhlým režimem. Dokonalost je v detailech a tady mi přijde, že to autorka měla skvěle vymyšlené a vykreslené. Už jen to, že ženám vezmeme jméno a uděláme z nich majetek aktuálního velitele. Jo, dobře měli v Gileádu promyšlenej ten mlejnek na mletí žen (a z namleté hmoty uplácáme buď stroje nebo chodící dělohy, ale v žádném případě nic s mozkem). A hlavně to všecko musíme zabalit do líbivýho hávu, jakože teď, děvčata, konečně budete mít bezpečno, klid, každá toho svýho, nebudete se muset protloukat světem a prodávat se jako houska na krámě, všem už bude dobře, jen buďte hodné a poslouchejte a dělejte to, po čem stejně každá z vás v skrytu duše touží. (Mám obrovskou chuť zařvat něco sprostýho. :) Sečteno, podtrženo - rozjezd sice slabší, ale pak se to četlo dobře a mělo to spád. Perfektní nápad a perfektní zasazení do "historie", respektive současnosti. A perfektní účinek. Takže s klidem čtyři hvězdy. A celkem údiv - tohle je asi první jasně "ženská" knížka, kterou můžu spokojeně dobře hodnotit. Dobrá práce, paní Margaret!... celý text

Velký cirkus 1990, Pierre Henri Clostermann

Perfektní vzpomínková knížka. Je to deník a vzpomínky, neberme to tedy jako literaturu faktu. Občasné odchylky od skutečnosti asi patří k umělecké licenci... :-) Měla jsem ji jako audioknihu a nemohla jsem se odtrhnout. Pro mě se skládala ze dvou dost odlišných částí - první na spitfirech a zejména během bitvy o Británii a pak nad Francií. Ta byla jaksi odhodlaná, celkem svěží, snad i trochu optimistická. Letci mizí a letadla se nevrací, ale nerozebírá se to, prostě to tak je a nač se v tom víc piplat. Nicméně pak se najednou ukáže, že to autor jen předstíral - možná i sám před sebou? Celou dobu si tu létá, sundává "skopčáky", působí být celkem v klidu... a pak najednou koukáte, že je stažen z bojových operací, protože nervové vyčerpání. Aha, tak proto ten klid a pohoda. Druhá část na Tempestech, kdy se piloti a základny přesunuli nad Nizozemí a operace nad Německo, je krutější. Lidi včetně autora zestárli (a ve válce se nestárne za rok o rok), mají toho spoustu za sebou, válka se dál vleče... a technika udělala obrovský skok dopředu a klade na piloty další obrovské nároky. Letadla jsou rychlejší, těžší, nelítostnější (neodpouští pilotům chyby)... ale piloti jsou vyčerpaní a vycukaní, nebo úplně nově vycvičení cucáci, kterejm ještě teče inkoust z pilotní licence. Ta část mi přišla těžká, tvrdá a unavená, asi jako ti letci a jejich letadla. Clostermann si sice svého Tempesta chválí a velebí, ale když jsem četla, jaká těžká bestie to byla, jak málo odpouštěla pilotům chyby, přitom to bylo šíleně zranitelný a navěšený municí... fuj. Letadla miluju a dělávám si k nim jakýsi intuitivní vztah, jako k lidem. Spitfiry jsem okamžitě měla ráda, protože Clostermann je líčí s obrovskou láskou jako rychlý, drobný, čilý, poslušný a přitom celkem "hodný" stroje. Sice to většinou neříká na plnou pusu, ale nikde nevykládá o tom, jak těžko se s letounem třeba po poškození pralo, jak byl nezvladatelný a co mu vyváděl. Zato Tempesty mi přišly jako velké kruté mašiny, které se tak trochu snaží zabít všecky ve vzduchu, bohužel i včetně svého vlastního pilota. Asi hodně dlouho nedostanu z hlavy líčení příšerné havárie a smrti pilota, který se rozhodl jít na přistání s poškozenou podvozkovou nohou a Pierre se mu snažil radit, co a jak... a z letadla i kluka se na dráze stala obří hořící koule. Z toho se mi dělalo snad až fyzicky špatně. Uf. Z tý druhý části vůbec čišela beznaděj. Všichni vědí, že Němci už melou z posledního... ale oni furt melou a melou a nikdo neví, kdy domelou. Jednou jo, ale dožiju já se toho, když ze mě klidně už za pár hodin může být ohnivá koule, stejně jako včera z mýho kamaráda? Brrr. A pak to najednou domlelo... a ti kluci stejně neví, co teď, protože to, čím celý roky žili, najednou končí. A lítání na těch mašinách, i když to byly zlý a neúprosný bestie, je furt lítání a lítání je překrásný...a i bestii se naučíte mít rád, když na ní závisí váš život. Závěr, kdy Pierre svůj poslední let propláče, mě dostal a dokonale se k té knížce hodil. Už ji mám ve wishlistu, tohle chci v knihovně. Původně jsem měla nastaveny čtyři hvězdy, ale teď, když dopisuju, musím přepnout na pět. Je to perfektně napsáno a to hlavní, co se čtenářem tak cvičí, se děje potichu, jakoby pod vyprávěným. A takový knížky maj pro mě největší sílu.... celý text

Ztracené holky 2016, Alex Marwood

Fíha, tohle bylo nečekaně příjemný překvapení za pár šupů z Levnejch knih a velká lunaparková jízda. Současný vraždy, který se dějou v jednom zábavním parku, jsou tady vlastně jen na dokreslení toho, co se děje na jiné linii a co se dělo kdysi. Nepřitáhly mě ani osudy obětí, ani mě moc nezajímalo, kdo je vrah. Zato když jsem pochopila, kdo jsou hlavní hrdinky, celkem fajn ženské, které vedou své více či méně obyčejné a celkem sympatické životy, přilepila jsem se ke knížce a nemohla se odlepit. Až do závěru to jelo a byla jsem nesmírně napjatá, jak to s nimi dopadne. Oběma jsem držela palce, aby z toho vyvázly aspoň jakštakš bez újmy. Závěr mě pak značně překvapil. Amber a vlastně i Kirsty mi bylo dost líto. Aspoň že ta jejich smůla, když měla někoho postihnout, padla na toho pitomýho úchyla - dokud neudělal to s párátkem, bylo mi ho spíš i líto, pak se mi hnusil a lítost k němu zmizela. Lítost k hrdinkám zůstala a snad ještě zesílila. Bylo mi líto i těch děcek, co se provinily jedině tím, že se narodily do stupidního prostředí otrávenejch, divnejch a "nafacku" rodin, a pak holt měly kus dětskejch blbejch nápadů a obrovský smůly. Jak tam na jednom místě poznamenává sestra oběti (ač jinak pitomá vymaštěná husa): lidi by si neměli dělat děti, když se o ně pak nechtějí starat (a házet to na další lidi, ergo děti, to je ubohost a zbabělost). Vůbec - tahle knížka jaksi byla o tom, že kdo po dětech upřímně netouží a nemá k nim vztah, by si je neměl pořizovat. Prospěje tím sobě, těm potenciálním dětem i celé společnosti. Toť pro mě hlavní poselství knížky, která se skvěle četla a vyvolala spoustu emocí. Takže dávám pět hvězd.... celý text

Bez kůže 2018, Mads Peder Nordbo

Hodně dobrej, mrazivej thriller. Mrazí nejen prostředí, ale hlavně to, co se v knížce odehrává, respektive stojí v pozadí. Málokdy člověk narazí na detektivku, kdy mu není líto těch tak příšerně a bolestivě usmrcenejch obětí, ale spíš těch, kteří snad možná i stojí za tím. Knížkou prosakuje nesmírně závažný téma zneužívání těch nejbezbrannějších. V takových případech snad člověk pochopí i tu pomstu, i když tady je snad až moc děsivá. Původně jsem myslela, že to bude pětihvězda. Začátek byl skvělej, měl spád, hrdinové byli fajn, z děje mrazilo a děsilo. Problém byl, že se to časem začalo až moc zaplétat, bylo tam moc postav, moc motivací, moc součástí děje. Odhalení samotného vraha bylo nakonec jaksi mimoděk, člověk by to fakt netipoval, neřekla bych, že k tomu čtenáře něco vedlo... a to u dobré detektivky vždycky trochu zamrzí. Chtělo to trochu víc vysvětlení - jak se vrah k obětem dostával, jakto, že při činu nebyl vyrušen... Působí to nedotaženě a je to děsná škoda. Konec je tedy trošku slabší, ale určitě to je jedna z lepších knih. Doporučuju a myslím, že si ji časem pořídím do domácí knihovny.... celý text

Pět mrtvých psů 2018, Michal Sýkora

Sýkora fakt umí! Spolu s Klevisovou to jsou vzácný úkazy na českým detektivkářským nebi. Taky jsem dřív viděla adaptaci, která je výborná; ale u Psů se (u knihy i u filmu) nevyhnu porovnání s následujícím Vodníkem. Ten je hvězdnej a fascinující. Psi jsou "jen" velmi dobří. Děj má celkem spád, líbilo se mi to sbližování obou případů a nakonec jejich propletení... Závěr s Kristýnou je docela drsnej, podobně jako v adaptaci. Naopak hlouběji a lépe jsou vylíčené postavy, jejich uvažování a prožívání. Sečteno, podtrženo, paráda. Krásně vykreslené a uvěřitelné prostředí a postavy, logický děj, kvalitní závěr. Paráda, bylo mi potěšením, ale pět hvězd dát nemůžu, protože pět hvězd je Vodník / Ještě není konec. :-)... celý text

Děti Halloweenu 2018, Brian James Freeman

Dobrý bože, tohle bylo fakt zlý. Od začátku do konce. Chmátla jsem po ní v knihovně, občas to dělám, že vezmu něco z právě vrácených knih a občas to přinese dobré úlovky. Tentokrát ne. Začíst se do toho nedalo. Abych horor četla po kouscích asi tři tejdny, to se mi snad fakt ještě nestalo. Neseděl mi styl psaní, neseděla mi kombinace deníkovejch záznamů matky a vzpomínek otce. Neseděly mi postavy - matka hysterická hrotivá pípa, co má potřebu všem šéfovat a mít všecko dokonalý přesně podle svejch představ; otec napůl uťáplej, ale ještě se jakštakš dal, takovej jednookej mezi slepejma králem. Dětičky protivní, nesympatičtí malí spratkové, z nichž si rodiče dělají modličky, a přitom si je tak divně tříděj a chovaj se k nim naprosto nesmyslně rozdílně - půl knihy mi vrtalo hlavou, jestli náhodou ti sourozenci nejsou nevlastní, každej od jinýho rodiče. Absolutně to nemělo spád. Půl knížky čtu horor a řeší se jen to, jestli havěť půjde koledovat, co všecko má fotřík v domě opravit, pak spratci upečou tamto v troubě, matina je napíchne kamerou a fotřík má pár halušek? No tykráso. Pak teda halušky přešly v něco, co už asi tak docela halušky nebyly. Jenže to ve mně nevyvolalo ani špetku strachu a jen miniaturní kousek hnusu, jak to bylo podaný z rychlíku. Umělý, divný. Pak fotřík sleze do zdroje zla, najde tam cosik jako příčinu všeho, udělá s tím proces... a šup ho do blázince. V blázinci se to konečně aspoň trošičku dalo a uvažovala jsem, že dám z milosti dvě hvězdy, ať to není taková ostuda. Takže... konečně teda víme, že to nebyly halušky, a uvažujme, kdo to moh být a proč. Dobrý, prošli jsme si možnosti a došli k nějakýmu závěru. Ale ta tečka... ta zase ulítne do totálního úletu. Jakože už se tohle někdy stalo? A někdo to zažil a neřešilo se to? Nechápala jsem. Nechápala jsem, proč se ty věci děly, co je iniciovalo, kdo/co to způsoboval/o. Sakra, autoři, jestli chcete psát tísnivý horory o posedlosti, halucinacích a prolínání reality a jinejch světů a představ, přečtěte si Kingovo Osvícení... nebo aspoň Lovecrafta.... celý text

Skleněná těla 2016, Erik Axl Sund

Autoři mají hodně vyhraněnej styl - jak psaní, tak témat. Po Vraní dívce jsem si sehnala i Skleněná těla, a opět to nezklamalo. Nebylo to dechberoucí a fascinující jako Vraní dívka, ale bylo to hodně dobrý, parádní a poutavý. Tak trošku jsem doufala, že mi knížka pomůže vhlédnout víc do uvažování a motivace dětí, které si ubližujou - nikdy jsem nepochopila, jak se někdo může říznout, spáchat na sobě tak odpornou věc. Náznak vysvětlení tam byl, mně teda tak úplně nestačilo... ale vyvolalo to ve mně lítost a soucit s dětma, které tohle dělají. Knížka měla spád a opět tu podivnou, temnou a tísnivou axel-sundovskou atmosféru. Je to naprosto fantasticky napsáno, jak pode mnou píše Anna. Postavy fajn a už celkem důvěrně známé (o to víc zabolel závěr... do poslední chvíle jsem věřila, že to zvládne... a ten netypický rýsující se vztah - viz dívka nesoucí černý prsten asexuálů do nemocnice, to je BOŽÍ! Auuu, bude mi chybět...), ty, které měly být sympatické, sympatické byly; ty, které měly být divné a vzbuzovat obavy, je vzbuzovaly. Závěr byl plný překvapení. Vraždy a sebevraždy se nakonec prolnuly. Odhalení vraha mě částečně překvapilo velmi, částečně téměř vůbec. Měla jsem to jako audioknihu a přiznám se, že ten závěr byl trošku divný - polapila mě jedna jediná dějová linka, jíž jsem se držela a hltala, co z ní bude... a vlastně mi uniklo, proč to všecko sebevražedné šílení. Vraždění ano, to bylo vysvětleno dostatečně... ale proč vlastně ty sebevraždy? Jakože umělecká díla, jak bylo v průběhu knihy naznačeno? Asi by to chtělo pořídit si knížku - dost možná to udělám. Skleněná těla si určitě budu chtít přečíst znova. A s partou Jeanette Kjällbergové bych se určitě ještě ráda setkala.... celý text

Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy 1990, Karel Čapek

Tohle je Čapek v plné síle a v plným kouzle, tohle je Čapek, kterýho mám ráda a na kterýho nedám dopustit. Tohle uměl nejlíp. Nádherně v tom ladí styl vyprávění a samotné příběhy a postavy. Laskavý a jazykově překrásný vyprávění, kouzelný postavičky, nečekaný a úsměvný rozuzlení, do toho pěkné a zajímavé úvahy o lidech, společnosti, zločinu, spravedlnosti. A ve všem je jaksi cítit úcta, laskavost a láska k lidem a lidstvu, dokonce i k těm kriminálníkům. Tohle se dá číst pořád znova a znova, což taky dělám. Přemýšlím, jestli to náhodou není má vůbec nejčtenější knížka. :-)... celý text

Válka s Mloky 2017, Karel Čapek

Jedno z mála děl, kde je děsně těžký hodnotit hvězdičkama. Po dlouhým rozmýšlení dávám průměr - vím, že to je skvělé dílo, ale ne pro mě. Je neskutečně prozíravé, závažné a kvalitní , ale... já se do Čapkových katastrofických sci-fi nedovedu začíst. A to přitom jiná příšerně vizionářská díla zvládám, válečnou literaturu hodně můžu a apokalyptickou scifi též. Ale na Čapka asi nemám buňky.Postupně jsem dávala jsem šanci několika jeho vizionářským knihám a u Mloků jsem vydržela nejdýl, ale nakonec jsem to vzdala. Nešlo to. Stejně jako u několika dalších (R. U. R., Krakatit) jsem to vzdala ve chvíli, kdy se nebezpečí začne rozlézat po světě jako mor a nikde nesvítá naděje. Pak prostě nedovedu číst dál. A čtení pro mě nemá být utrpením, ale má mi přinášet radost, takže to vzdám a nedělám si násilí. Mrzí mě to, Čapka si hrozně vážím a vím, že uměl a viděl... ale nezvládám ho. Snad se to jednou změní. PS: Po absolvování rozhlasové hry musím hodnocení trošku zlepšit (i když stále nechávám 3 hvězdy - což je slušné, ale není to dílo, které by mě strhlo a chtěla bych se k němu vrátit). Dalo se to. Mlokové zaujali a vlastně jsem ta stvoření naprosto chápala - zprvu je lidé využívali a mučili, nu, tak nám to potom vrátili. I v dnešní době to má své poselství. Etika, vztah ke zvířatům, vlastně i problematika umělého života, prozíravost a uvažování o důsledcích toho, co děláme, koho podporujeme, koho zbrojíme... Je to dobré, má to dobrý námět a zajímavé myšlenky. Ale dalo se to zpracovat líp, poutavěji a psychologičtěji.... celý text

Jak se co dělá / O lidech 1960, Karel Čapek

Jo! Na dovolené jsem si naordinovala audio seznamování s Karlem Čapkem, kterého jsem dosud moc neznala (krom milovaných a stokrát očtených Povídek z jedné a druhé kapsy)... a když jsem se prokousala "těžkým Čapkem" (apokalyptickými a protiválečnými dramaty), odměnila jsem se odměnami ve formě Jak se dělá divadlo a Jak se dělá film. Kdysi jsem myslím četla i Jak se dělají noviny. A tohle je ten pravý Čapek, kterého mám ráda a který mi dokáže spravit náladu a dát ten pravý požitek z literatury. Připomíná to ty nádherné Povídky z kapes. Vylíčení něčeho, co je při pohledu zvenčí zcela obyčejné, zevnitř totálně neobyčejné a nečekané, zamotané, komické, děsné... a přitom ale zcela uvěřitelné, protože něco podobnýho všichni sami dobře známe z každodenních absurdit našich životů. :-) Tyhle příhody a fejetony, to je prostě čistá radost, ke které se lze vracet. :)... celý text

Ze života hmyzu 2014, Daria Ullrichová

Dílko je to bezesporu zajímavé a plné dobrých postřehů. Jednotlivé části pěkně gradují. Začátek s motýly je naprosto nesnesitelný, myslela jsem, že mobil s audioknihou zahodím, jak se mi z těch debilních hlásků a debilních keců ježily všecky vlasy. Smát se tomu nedalo, brečet taky ne, jen se stydět za něco tak trapnýho. Ale vydržela jsem a dobře, že tak. Od chrobáků to začalo být zajímavý. Sobečtí a přitom jakštakš citliví cvrčci (možná sobečtí, aby sami sebe chránili před zoufalstvím a bezmocí světa?), bezohlední, ale přitom milující lumci... Nejsilnější mi přišla "kukla", která v průběhu celé hry vykřikovala, jak už přijde, jak změní svět, jak to bude obrovské. A nakonec... Ta ve mně vyvolala neskutečný soucit, smutek, beznaděj - a skoro nad celým lidstvem. A to, počítám, Čapek chtěl. Mravenci byli už jen taková dobrá tečka. Bez Motýlů bych dala čtyři hvězdy, ale ti mi tak zhnusili začátek, že musím dát "jen" tři. Čtyřhvězda u Čapka je dílo, které mě ničím vyslovně nes*alo, což se u Hmyzu tak docela říct nedá.... celý text

Věc Makropulos 2008, Karel Čapek

Jeden z "těžkých Čapků", co mě výrazně zaujal (spolu s Matkou). Opět zkonzumováno coby rozhlasová hra (knihy jsem už dříve prostě nezvládala, i když jsem fakt chtěla Čapka aspoň trochu poznat, i šla jsem po přístupnější formě). Makropulos se mi prostě líbil/a. I když je člověk ze školy vybaven základními znalostmi a ví, oč půjde, bylo to dobré, záživné a zajímavé. V téhle hře mi ani nevadily staromilné a děsně konzervativní postavy, naopak jsem se jimi mnohdy bavila a do hry plně zapadaly. E. M. mě nejprve děsně štvala svou namyšleností, nadřazeností a vším ostatním... a nakonec jsem ji plně pochopila. Protože co znamená něčí láska, něčí smrt, něčí prožívání šílených emocí, když je to vlastně jen záblesk a okamžik vašeho dlouhého života... Vlastně úplně podobně jsem přemýšlela nedávno nad vztahem mezi prožíváním dětí a dospělých. Děti vše děsně řeší a prožívají právě proto, že je to pro ně nové, neotřelé... kdežto dospělý si řekne Co už, to už znám. Přesně jako paní E. M. Moc se mi líbil závěrečný dialog zúčastněných nad jejím dokumentem - co s ním, co by to pro lidstvo znamenalo, co kdo chce a nechce, co má smysl a co ne... Až zase jednou můj utopistický bratr přijde s myšlenkou, že touží po nesmrtelnosti a že my, co akceptujeme smrt jako součást života, jsme uctívači smrti... odkážu ho na tohle dílo. Díky, pane Čapku, díky.... celý text

Továrna na Absolutno 1947, Karel Čapek

Další "těžký Čapek", ke kterému jsem se pokusila proniknout v poživatelnější formě rozhlasové hry. Jo, šlo to líp, než kdysi s klasickou knihou. Sice mi těžce neseděl přednes K. Högera, ta jeho "moravština" mi rve uši a hodí se tak k pohádkám nebo retro komediím... ale budiž. Námět skvělý (víra, náboženství a konflikt vír a víry vs. ateismu mě vždycky dovedou přitáhnout)... a začátek dobrý. Ale pak, když už člověk za sebou nějakého toho "těžkého Čapka" má, je ten děj značně předvídatelný - lidé jsou furt stejní a i když jim dáte instatní blaho, najdou si v tom nějaký problém a důvod, proč se do sebe pustit. A už to jede a to pak je v horším případě deprese, v lepším těžká nuda. Začátek dobrý, střed nic moc - války, spory, ničení... ale závěr zase výborný. V tom se pár zajímavých myšlenek k vypsání do výpiskového deníku najde. Takže jo, tohle jsou slušné tři hvězdy, což je u mě na "vážného Čapka" dobré.... celý text

Matka 2004, Karel Čapek

Tak konečně "těžký Čapek", kterýmu můžu dát dobré hodnocení. Nečekala jsem, že to bude právě Matka - už jen proto, že jsem tvor naprosto bez mateřských sklonů a těžko se vciťuju do dramat, stavících na mateřské lásce. Ale dopadlo to tak a jsem za to ráda. Poslouchala jsem rozhlasovou hru a líbila se mi. Narozdíl od Bílé nemoci, kde mi "daně divadelní formě" totálně vše zkazily, tady dramatická forma děj výrazně obohacuje. Snad nejvíc se mi líbily právě části, kde Matka rozmlouvá se svými mrtvými, diskutuje, uvažuje nad smyslem umírání, obětování se a válek. Mnohokrát jsem měla potřebu zastavit přehrávání rozhlasové hry a vypsat si ten či onen úryvek, což je příznak díla, které mě oslovilo. Budu si to muset poslechnout znovu a výpisky pořídit. Abych jen nechválila, na Matce mě samozřejmě spousta věcí štvala. Jako obvykle u Čapka mě štve určitá jednoduchost postav, unáhlené, schematické, předvídatelné. Ale tady se to ještě dalo snést. Matka je stará žena staré školy a té člověk tu schematičnost a zaseknutost tak nějak promine. Vynahrazuje to její rostoucí zoufalství z postupného ztrácení všech synů a hrůza, že přijde i o toho posledního. Velice mě štvali i mužové - štvala mě prvotní Tonyho poddajnost a pak i jeho dětinské nadšení pro válku, štval mě otec Richard a snad nejčastější fráze celé knihy - "tomu, maminko, nerozumíš". Maminka je holt poddajná ženička ze staré školy, že si tento argument nechá opakovaně potupně líbit. V něčem je to naopak slušná manipulátorka, viz to její neustálé uňahňávání Tonyho a dělání z něj poslušné domácí holčičky. Ale asi holt takovéhle ženy bývaly - doslova ty krky, co hýbou hlavami. Já ale tento typ lidí a postav ráda nemám. Naopak na mužích se mi líbila jejich rozmanitost, co do osobností, tak do zájmů. Definitivně k dobrému celé hodnocení strhl ten závěr, kde Matka debatuje se svými mrtvými včetně svého otce o válce, tam se objevilo plno zajímavých a dobrých myšlenek. Mrtví jdou do války i se svými živými, národ dělá to, co mu už lidé v minulosti obětovali a co pro něj dokázali přinést... Jo, nakonec to bylo dobré. K Matce se ještě určitě vrátím. "Vám připadá hrozně čestné za něco umřít; ale na to, že umřete někomu, na to už nemyslíte."... celý text

Ochráním tě 2019, Peter May

Dobré to bylo. Nebylo to skvělé jako Lewis, nebylo to vyrovnaně dobré jako Enzo, ale nebylo to pokažené jako Peking. V tomto případě byly sice slabší postavy, nikdo z nich mi příliš k srdci nepřirostl a nejsympatičtější mi vlastně byl starý známý George Gann, ale na druhou stranu mi nikdo vyloženě nevadil, kromě zhůvěřilého módního návrháře, který se tam však tak moc nevyskytoval. A teda hlavní vyšetřující Sylvia... no, nevím, co si o ní myslet, tak bezbarvého vyšetřovatele vraždy jsem už dlouho "nepotkala". Začátek dobrý, pokračování dobré s několika strhujícími momenty (předání manželových ostatků bylo dost mrazivé, scéna z pohřebního ústavu mi asi utkvěje na dost dlouho). Pak to působilo trochu nastavovaně, naštěstí to zpestřovaly výjevy z minulosti. Závěr byl celkem překvapivý, i když jsem oboje tak trochu tušila, v jednom zapracovala intuice, ve druhém podezíravost vůči všem smrtěm zaviněným určitým způsobem, dědictví to Harryho Pottera. :))) Víc než nečekaný návrat mě překvapila smrt jedné z důležitých postav, do poslední chvíle jsem tomu nevěřila. Celkem tvrdý konec, taková postava v tak blbé a životně zásadní situaci si zaslouží trošku milosrdenství z rukou autora a šanci dát svůj život do pořádku... Ale zase to není klišé a to se cení. Velkým plusem je samozřejmě prostředí, drsná krása Hebrid, vzpomínky na dobu před pár desítkami let, vzpomínky a vyrovnávání s událostmi a křivdami starými, ale stále živými. May zase využil toho, co umí nejlíp, takže ty čtyři hvězdy dávám s klidem.... celý text

Bílá nemoc 1948, Karel Čapek

Na úvod musím říct, že mě to nízký hodnocení vážně mrzí, ale jinak nemůžu. Čapkovy "těžké věci" jsem zkoušela snad před patnácti lety na gymplu a nešlo to, ale věděla jsem, že jim někdy budu chtít dát druhou šanci. Teď jsem si na toulání během dovolené po lesích postahovala starší rozhlasové hry, že to ve zvukové verzi snad bude poživatelnější. No, bylo, Bílou nemoc jsem zvládla až do konce (což se mi u psaných knih nepovedlo). Ale... stejně to bylo obří zklamání a děsně mě to mrzí. Ten námět je geniální, v tom byl Čapek úžasnej. Z paralely s německým nacismem mrazí. Šířící se nemoc je děsivá a i ta hrůza mezi lidmi je z díla patrná. Ale... ta forma. A ty postavy. Chápu, že jazyk je zastaralý a divadelně vypjatý, to je holt daň divadelní formě. Ale další projevy "daně divadlu" jsem už nepřekousla - postavy jsou totálně černobílé, jednají přehnaně rychle a unáhleně, schematicky, z extrému do extrému, všecko příšerně prožívají, je to nesnesitelně okázalé. Hlásané názory ohledně války a míru jsou nesnesitelně schematické, nedůvěryhodné, velká tlučhubská slova a pod nimi prázdno, prázdno. Bílá nemoc je prostě nesnesitelně vyhrocená a přehánivá. Já vím, je to forma divadelní hry, tam se asi všecko přehánět musí, aby to přešlo z herce na diváka... ale třeba u Matky, což je taky hra, jsem postavám ty emoce a myšlenky postavám věřila... kdežto u Bílé nemoci ne. Místy mi dialogy a jednání přišly spíš jako z komedie, což jaksi počítám nebyl cíl díla. :( Námět a obsah je hodně dobrý, forma příšerná. Mnohem raději bych četla pozvolnější, klidnější, víc psychologicky laděné drama. Ten námět je fantastický a kdyby dostal přiměřenou a propracovanější formu, byl by to drahokam. Takhle je to zevnitř překrásnej kámen se zničenou povrchovou úpravou.... celý text