terimila
přečtené 961
Prima sezóna / Zbabělci / Konec nylonového věku
1991,
Josef Škvorecký
Škvoreckej byl skvělej a uměl psát neskutečně živě, lidsky, poutavě. A o nesmírně závažných věcech. I proto patřil v období střední školy a začátku vysoké k mým nej autorům. Přečetla jsem tedy i tohle. Prima sezóna a Konec nylonového věku se jaksi moc nevymykaly Škvoreckého standardu a splynuly mi dohromady v jednu masu. Vynikalo samozřejmě jeho top dílo, Zbabělci, které nezklamalo. Tehdy jsem je četla jedním dechem - vtahovalo mě to do toho rozjitřenýho, divokýho a citlivýho světa právě končící války, do prostředí maloměsta (na kterém jsem tehdy taky žila) a tamní společnosti, a hlavně do života a duše jednoho rozjitřenýho kluka, kterej by pořád něco strašně chtěl a ne a ne to dostat, tak se utěšuje balzámem hudby. Tehdy mě to oslovilo neskutečně a na pět hvězd. Jenže když jsem po patnácti letech sáhla po Zbabělcích znovu (v audioverzi), nestačila jsem se divit. Neprokousala jsem se ani úplným začátkem. Nestíhala jsem se divit, co se to z Dannyho stalo - tenhle sobeckej floutek, kterej na konci války vyvolává dojem, že ho zajímají jen holky, je ten kluk, kterýho si jsem na gymplu tak vážila? Ani tu lásku k hudbě jsem mu najednou moc nevěřila, najednou jsem z toho cítila spíš pózu a lákadlo na holky, pač která by si nepustila do katěk nebo aspoň do podprdy rozněžnělýho a zasněnýho muzikantíka, žejo. Najednou to už prostě nefungovalo. Tuším, v čem byl problém - za prvé už nejsem ta hledající dvacetiletá holka, co se vžívá do jinejch hledajících tak trochu ztracenců... a za druhé, forma audioknihy. Zatímco tištená mi umožňuje nepříliš zajímavý a lichotivý pasáže zrychleně prosvištět a jít do zajímavějších míst, audiokniha mi to otluče o uši s nesmlouvavou nemilosrdností, od níž není úniku, a někdy se přes ten úsek prostě nedostanu. Řešení zní pořídit si to v tisku, pač aťsi Danny je floutek, jakej chce, tohle do mý knihovny patří, stejně jako třeba Na cestě od Kerouaca. Pak myslím, že to s Dannym zase zvládnu, i když už ne tak okouzleně jako kdysi. Holt už nejsem ve věku, kdy holky braly na zasněný pohledy muzikálních študentíků. :)... celý text
Temná půle
1997,
Stephen King
Takovej Kingův dobrej průměr. Napsat to kdokoli jinej, má čtyři hvězdy, ale na své největší oblíbence jsem holt přísnější. :) Temná půle je v něčem skvělá - motiv potlačeného druhého já, toho špatného, zlého a děsivého, je sám o sobě velice zajímavej, ahoj stíne z psychologie a Hello, darkness, my old friend... No a když se to druhý já osvobodí a začne dělat všecko to, o čem jeho "hodný bratr" dosud jen psal... fuj, tak to se dějou věci. Svým způsobem je to možná nejnechutnější Kingovka, co znám, a to je zatraceně co říct. :)) Postavy ujdou, Tad je vlastně celkem milej chlapík, jeho manželka taky, dětičky se taky daj, takže to nakonec člověka dost vtáhne a v závěrečný konfrontaci si člověk může utisknout palce. Frčí to, je to skvěle napsáno, má to logiku... ... ale chybí tomu kus takové té kingovské super-originality. Mně Temná půle jaksi splynula a naprosto se propletla dohromady s Mrtvou zónou. Na delší dobu mi zůstalo v hlavě jen pár útržků a motivů, které jsou sice živé, ale nedokázala jsem je zařadit (tohle "rozpojení" mi King dělá často). Prostě... bylo to dobrý, ale ne nezapomenutelný. A pokud King má mít skvělý hodnocení, musí být nejen skvělej a hnusnej, ale i nezapomenutelnej, a to se tady prostě nepovedlo.... celý text
Osvícení
1993,
Stephen King
Jedna z Kingových best-of. Ne úplná absolutní špička, ale ta širší špice. Je to trochu jiné než mé ostatní oblíbené kingovky - které jsou všecky jakoby propojené existencí dalšího světa nebo imaginárního místa, které můžete postupně poznávat a hledat si přátele mezi postavami... ... ale je to skvělý. Osvícení je vlastně skoročistá hororová duchařina s hrdiny obdařenými nadpřirozenými schopnostmi. A je to fantasticky povedený. Celý příběh je bezvadně postavený - odlehlé tísnivé místo, rodina se stíny a šrámy z minulosti, historie místa... a jeho síla. Uf. Do toho fantasticky živá Kingova líčení míst i událostí, perfektně prokreslené postavy a jejich proměny (Jack, uf!), přirozené líčení nadpřirozena... a celé to neodvratné spění k finální hrůze. Dokonalost. A podobně fantastickej je za mě i film. Jacka Torrance si neumím představit jinak než Nicholsona. Samozřejmě, že knížka je lepší, protože toho prostě umí vysvětlit a zachytit víc... ale co se atmosféry a zachycení základní linky týče, tak film odvedl fantastickou práci.... celý text
Talisman
1996,
Stephen King
Dobré, ale nikoli výjimečné, natožpak skvělé. Po dlouhém dumání nakonec dávám jen 3 hvězdy - proto, že je to King. Být to jiný autor, má asi 4, ale na mistra hororu jsem prostě přísnější... Talisman pro mě má význam jen jako dávná předehra fantastického, božského a uctívaného Černého domu. Jenže Talisman je spíš dobrodružná, lehce hororová pohádka, než plnohodnotná mysteriózní děsivost. Četla jsem to dvakrát či třikrát, koupila jsem si to... ale pořád to není ono. Proskakování nadaného dítěte z jednoho světa do druhého, ano. Touha toho dítěte zachránit to, co je mu nejdražší, ano. Propojení těch světů, ano. Ale dral mě ten důraz na pohádkovost a výjimečnost - proč musí být jeho maminka, kurňadrát, hned královnou paralelního světa? Jaksi mi neseděl i celý Jackyho útěk a jeho samotné putování napříč Státy. A podobných, více či méně neladících věcí tam je víc. Některejm motivům v téhle knize se nedá věřit - a to ani v rámci fantasy. Prostě... to míchání stylů mi tu nesedí. Buď dospělá fantasy série se vším všudy (protože Černý dům), anebo dětská dobrodružná fantasy (Talisman). Ale nekombinovat, prosím.... celý text
Nahý oběd
2011,
William Seward Burroughs
Tohle jsem nedávala ani v tom krásným období raný dospělosti, kdy jsem beatniky fakt hodně mohla a snad celý čtvrťák jsem žila na referátech na beatnickou klasiku. :)) Ale... Nahej oběd mi nejel. A to jsem se k němu odhodlala až ve chvíli, kdy jsem o BG už něco věděla, takže jsem měla šanci některý věci chápat líp a rozhodně jsem měla motivaci a chuť dát tomu šanci. Ale ne, ne, ne. Neučesanej sprsk nechutných útržků, představ, prožitků a halušek, nemožnost se zorientovat v čemkoli, nikde ani špetka něčeho, co by vyvolávalo pozornost a zájem, nedejbože snad touhu zažít to taky (ten kontrast s Kerouacem, kdy jsem četla a tak strašně toužila se sebrat a jet bez cíle do dálek!) Výsledkem byla absolutní otupělost a nezájem číst dál. Jedna z mála knih, co jsem kdy nedočetla. A když jsem to nedočetla tenkrát, v ideální konstelaci (obávám se, že teď po dalších 18 letech už mě za srdce nevezme ani tehdy tak uctívanej Kerouac a Na cestě), tak dnes už fakt nemá smysl tu knihu ani brát do ruky. Možná mi v ní něco proplynulo mezi prsty... ale jaksi mi to nechybí.... celý text
Řbitov zviřátek
1994,
Stephen King
Řbitov je svým způsobem jedna z nejsilnějších kingovek. Četla jsem ji už mockrát pořád dokola a pořád mi neuvěřitelně trne ve chvílích, kdy se Louis s Juddem vydávají do hlubin lesa, kde jsou divná místa a divné věci, a kde se ozývají divné zvuky... "JSOU TO JEN POTÁPLICE TAM DOLE U PROSPERU. TY ZVUKY SE NESOU..." Jo, nese se to, a nejen zvuky. Něco tam je, chce to ven a pak tomu stačí málo, aby to roztočilo víry šílenství, v němž je člověk schopen udělat cokoli. Já osobně děti nemám, ale máma, kterou jsem jednu dobu kingovkami slušně zásobovala, Řbitov považuje za nejděsivější Kingovu knihu. Protože brnká na ty nejcitlivější struny u velké části populace. Když vaše dítě poprvé zažije bolest a trápí se, uděláte hodně, abyste mu ulevili. Ale když o to dítě přijdete, udělali byste cokoli, co vám dá naději, že to vaši bolest vymaže. Cokoli. Ať už to je třeba pomsta... nebo pokus dostat zpět to, co jste ztratili. Všecko ostatní je vám jedno. A člověk, kterýmu je všecko jedno, může rozjet příšerný věci. Milující člověk, kterej ztratil, co miluje, je snad nejnebezpečnější tvor na světě. Zranitelnej, zneužitelnej, šílenej bolestí, brána k čemukoli. A z tohohle pohledu King napsal neuvěřitelně pravdivou a strašlivou knížku. Doteď vlastně nevím, jestli mě na Řbitově víc děsí to tajemno a příšerno, nebo to, čeho jsou zoufalí lidé schopni. Vždycky mě u toho napadá citát z jiné Kingovy knihy, kterej považuju za jeden z nejgeniálnějších výroků vůbec: "A myslím, že tak skončí svět, spíš jako oběť lásky než nenávisti. Protože láska je mnohem ničivější zbraň, jistě." King je prostě král hrůzy a vhledu do lidskejch duší, a tady to opět dokázal.... celý text
