terimila
přečtené 961
Na cestě
1997,
Jack Kerouac
Ve třeťáku, čtvrťáku na gymplu to byla moje bible, bez níž jsem nepodnikla jedinou delší cestu. Strhla mě a já snad celý dva roky četla jen knihy z nebo o beat generation a éře hippies... a Kerouacem to začalo. Ta knížka mě fascinovala, že to snad ani víc nešlo. Tahle kniha je vlastně ódou na radost ze života a požitky tady a teď... i když tam samozřejmě je i jakési hlubší očekávání, kam mě cesta dovede. I když to možná nepřijde. Tenhle hlubší smysl, když nad tím tak dumám, pro mě symbolizuje hledání Deanova táty. Takové to, co cestě dává smysl, v co doufáš, že přijde a že tě to změní... a ono to možná ani nepřijde. Kdesi hrozně hluboko ve mně tehdy musela spát šílená touha po svobodě, cestování bez cíle, vnímání cesty a té její svobodné prázdnoty, prostoru na přemýšlení, vnímání; radosti z ubíhající krajiny za oknem a hudby, těšení se na příjezd do další mezistanice, na chutě něčeho dobrého, co si tam dám... A Kerouac mi tohle ukázal a mně to secvaklo a já se zamilovala. Hrozně jsem toužila být taky na cestě jako ti chlapci, i když mi bylo jasný, že takovou povahu nemám a nikdy mít nebudu, a navíc tohle nebyl svět pro dívky, co si budeme povídat. Četla jsem to znova a znova a snila, toužila a záviděla. Občas mě ti chlapci trošku srali, hlavně Dean, ten divokej, nespoutanej, uřvanej a sobeckej blázen, kterej ale dovedl strhnout a inspirovat a zapálit v ostatních ten plamen. Vlastně stejně, jako ten plamen ve mně tehdy zapálil Kerouac. A i když už jsem o dvacet let starší a už jsem na divoký cestování bez starosti, kde budu dnes v noci spát, moc stará a pohodlná, ta knížka mi pořád připomíná ty nádherný časy a touhy. A jsem nesmírně šťastná, že se ke mně po snad patnácti letech úplným zázrakem vrátila knížka, která se mnou těma dobama prošla, sbírala jsem do ní podpisy a přání přátel, kterým jsem ji půjčila (to byl dosti výběrovej klub :)) a pak se mi ztratila, já ji zoufale hledala a pak už odepsala. A před pár měsíci u mě zazvonila kamarádka ze sousedství, že si uklízela ve starých věcech a našla tam pár mých věcí... Vrátila se. A i o tom vlastně Na cestě je - o setkávání se tam, kde byste to fakt nečekali. Bože, to byly nádherný časy a vzpomínky. Ale mám trošku strach si to přečíst znova, abych ty nádherný ozvěny těch dob nenarušila.... celý text
Deštník z Piccadilly
1979,
Jaroslav Seifert
Já na poezii ňáko nemám buňky. Ale v časech gymnaziálních byl člověk v rámci doporučené četby donucen k lecčemu, a já si toho dnes vážím - ochutnala jsem tak leccos a zjistila jsem, co mi chutná a co ne. Poezie mi fakt většinou nezachutnala, ale něco se pojíst dalo a snad to i chvíli chutnalo příjemně. Jako Seifert. Ten pán byl geniální, měl neskutečnej dar práce se slovy, s rytmem... a k tomu měl dar nádhernýho pohledu na svět. Schválně jsem sáhla po méně známé sbírečce, která názvem evokovala cesty a dálky, pač k cestám mi ta poezie snad ještě i jakštakš sedí... a vím, že to tehdy nezklamalo. Neutkvělo mi nic, ale vzpomínám si, že na to, že to byla vlastně povinnost, to bylo celkem příjemné. Takže mě vlastně těšilo, pane Seiferte, i když už jsme se později moc nepotkávali.... celý text
Ostře sledované vlaky
2000,
Bohumil Hrabal
Tohle je jediná Hrabalova věc, kterou jsem přečetla celkem s chutí a u níž jsem viděla smysl, proč ji číst. Jiné jeho věci mi bohužel nejdou. Nesedí mi jeho styl vyprávění, fakt nemusím dlouhé věty přes celou stranu, kde se vlastně nic moc pořádného neuděje... a ani jeho hrdinové, každodenní osůbky, mě nedovedou tolik strhnout. Tady mě strhlo alespoň prostředí a období, kdy se to odehrává, a konflikt mladého kluka a jeho touha po vybití a udělání něčeho velkého... Takže tohle šlo. Nebylo to úplně to fascinující a ohromující, co bych musela číst znovu... ale špatné to nebylo. Pěkné a zasloužené tři.... celý text
