terimila
přečtené 961
Století zázraků
2006,
Jaromír Štětina
Neskutečně silná knížka. Skvěle se četla, povídkami se prolínají motivy ryze naturalistické a příšerné (těhotná žena ve válce na Balkáně) se skoro až pohádkovými (mytický Nasreddin přinášející mouku těm nejubožejším, dětem války, a ten strašlivý konec s jejich polévkou z lidských ostatků). Skoro neustále jsem přemýšlela, kde Štětina čerpá z vlastních prožitků válečného zpravodaje a kde už fantazíruje. Modlila jsem se, aby tam té fantazie bylo hodně... ale nějak jsem tomu nevěřila. Ale vší tou hrůzou se jaksi prolínají špetky naděje, stejně jako říká v titulní povídce ten starý Armén, když vzpomíná na všecky hrůzy 20. století - "VŠECKO JSME TO PŘEŽILI. NENÍ TO SNAD STOLETÍ ZÁZRAKŮ?" Jo, když se na to díváme touhle optikou a připustíme, čeho všeho je člověk schopen, pak ano, je zázrak, že stále ještě lidstvo existuje. Ale pak to znamená, že za všema těma příšernejma viditelnejma hrůzama musí být ještě větší masa pomoci a dobra... protože jinak už by se svět převážil na špatnou stranu a zhroutil se do temnoty a nicoty. Akorát že zlo je vidět, kdežto dobro ne. Tahle knížka je vlastně tedy takovým poselstvím neviditelnýho dobra.... celý text
Jméno růže
2007,
Umberto Eco
Nádherné, kouzelné, magické. Jedna z nejúžasnějších knih, co jsem kdy četla. Čte se skvěle, je to zasazeno do nesmírně propracovaného prostředí, to je nádherně vylíčené, děj má spád a napětí. A přitom je to nesmírně mnohovrstevnaté dílo. Dá se číst rychle jako detektivka, dá se číst zvolna a vychutnávat líčení středověkého života, dá se číst pomalu jako historické pojednání o církevních záležitostech a dá se studovat jako filozofické dílo. Jméno růže umí být skoro vším, co vás zrovna napadne. Já jsem vždycky byla - povrchně - na ty detektivní a dramatické linky. Ta je tady skvělá a neotřelá. Nezvyklé, kruté vraždy mnichů v klášteře - zrovna na takovém místě, které by vraždu mělo vylučovat už z podstaty věci, vždyť kdo by zabil svého bratra a vystavil svou duši věčnému zavržení? Ale přesto se to děje. Eco umí perfektně budovat napětí, které vždycky nezadržitelně spěje k dílčímu vrcholku, a ty vrcholky nezklamou. Luštění paralel jednotlivých vražd s biblickou knihou Zjevení, hledání Konce Afriky v knihovně, prolínání hrůz a představ mladého mnicha, který se nevyzná ve světě církevních intrik, konfliktů, krutosti a paradoxů, nevyzná se sám v sobě a ve své touze být dobrým mnichem a vnitřní touze být mladým mužem... A ten závěr byl dechberoucí. Tehdy ještě jsem u knížek neuměla plakat, ale moc mi k tomu nechybělo. Vyprávění mladým Adsonem a zarámování nadhledem a vzpomínkami Adsona zestárlého tomu všemu dává magické nostalgické kouzlo a obrovský smutek. Jednou z nejživějších scén pro mě zůstal právě návrat starého Adsona do trosek kláštera. K tomu se váže i dost těžko popsatelnej zážitek, kdy jsem sama našla místo, které pro mě ztělesňuje právě dějiště románu. Kdysi na cestách po Irsku jsem doputovala do starého velkého klášterního komplexu, pršelo a bylo sychravo... a já na jednom náhrobku našla kamennou růži. A Jméno růže ve mně náhle ožilo. Hrozně dlouho jsem tam seděla, hleděla do puklin a cárů papíru (které tam někdo nechal nacpané ve štěrbině... ach, ty náhody) a připadala si, jako bych to místo znala už desetiletí, jako bych byla mnohem starší než mých tehdejších dvacet a jako by ten irskej klášter byl konrétním jménem, formou, pro všecky ty růže, co kdy existovaly. Díky Jménu růže jsem zažila jeden ze dvou svých nejpodivnějších a skoro mystických zážitků. Jedna z mých nej knih, která má v mé knihovně neotřesitelné místo.... celý text
Rozmarné léto
2015,
Vladislav Vančura
Nu... já vám nevím. Šlo to, člověku místy cukaly koutky, postavičky byly milé a potrhlé... ale že bych to toužila číst znovu, to asi úplně ne, i když se vám tento způsob léta zdá sebevíc nešťastným. :)... celý text
Je to i můj život
2005,
Jodi Picoult
Četla jsem to kdysi dávno, ale nikdy jsem to nedostala z hlavy. Máloco mi kdy tak hnulo žlučí, a to i s plným vědomím toho, že jde o beletrii. Žádná kniha o sadistech, vrazích, zabijácích... ale kniha o matce, které jebne z neštěstí a přivede cíleně na svět dalšího nebohýho člověka, kterýmu od prvopočátku kazí život, jak jen se dá. Těžko si představit něco odpornějšího. Snad nikdy jsem žádnou románovou postavu tak ne-nenáviděla jako rodiče obou děvčat, otce za jeho zbabělost a matku... tu snad za všechno. Moje máma, která knížku četla přede mnou, mi řekla: "Kdybys měla vlastní děti, chápala bys i tu matku." Děti nemám a matce svým způsobem rozumím, ale přesto mi ta postava je odporná, odpudivá. Oběť je ušlechtilá a obdivuhodná věc, jistě. Ale nutit kohokoli do oběti, navíc ještě bez možnosti volby, to je odpornost největšího kalibru. (POZOR, ASI SPOILER:) Je to hnusné, ale já si v závěru knihy příšerně přála, aby i Kate zemřela a ta omezená a odporná matka strávila zbytek svýho omezenýho života ve vědomí, že jednu dceru po celoživotním týrání vlastně neúmyslně zabila a k ničemu to stejně nebylo. Aspoň, že ta Kate se nakonec ukázala být docela morálně v pořádku, k ní jsem dokázala cítít soucit a obdiv za to, že stále ještě cítí, co je správné a co ne. Za to, jak mě ta kniha dovedla pohltit, dovedla se mi zažrat a jak živé postavy v ní jsou, za to těch pět hvězd dám, i když je to místy až moc přepjaté a patetické, až moc přehnané, až moc americké. Ale fungovalo to.... celý text
Slovník vulgarismů
2005,
Kryštof Bajger
Nu, praktické to není, ale skýtá to netušené možnosti nenáročné zábavy pro jednotlivce a specifické kolektivy. :)) Svého času v gymnaziálních dobách jsem tímto hodnotným dílem obdarovala k narozeninám a vánocům celou partu přátel. Bezpochyby dar velmi ocenili. Asi podobně jako já - od gymplu mi leží ve starých knížkách u rodičů ve skříni...... celý text
