Teron
přečtené 287
Alchymista
2005,
Paulo Coelho
No, nakonec to nebyla až taková kravina, jak jsem čekal. Jo, je tam několik dobrých postřehů, ale ty se dají shrnout na tři stránky a upřímně, kdokoli se trochu zabývá osobním rozvojem, ten je obvykle zná, protože jsou na tisíci jiných místech. Příběh je klasika esoteriky míchané s new age do líbivé kombinace, která utěší všechny citlivé dušinky. V tomhle ohledu zcela naplňuje předpoklady pro úspěšnost v daném tématu. Serviruje rádoby moudré poučení, které se vyskytlo už milionkrát předtím a zaobaluje ho do cool hábu Pánaboha, Bojovníků světla, Duše světa, Osobního příběhu a dalších blbinek, na které samozřejmě ctitelé ezokravin zabírají. Pokud chcete něco podobného, ale mnohem vtipněji a sebeironičtěji podaného, přečtěte si Werichův Splněný sen. Problém je, že v osobnímu rozvoji (pokud knihu beru z tohoto motivačního úhlu), Alchymista selhává díky své všudypřítomné pozitivnosti, povrchnosti a chybějící rozhodnosti. Ono se tu za filosofii vydává něco, co nevyžaduje výraznější duševní úsilí. Jenže pravá filosofie musí trochu bolet, musí vás donutit se měnit a pátrat v sobě samém stejně, jako když se vám po posilovně cukají svaly, protože jste jim dali pořádně do těla. Tohle Coelhovi schází, přitom je to nejdůležitější moment jakéhokoli posunutí lidského vnímání - tedy to, co vás donutí zvednout prdel a místo očekávání Božího zásahu a Vůle světa se sebou něco dělat - hlavně věci, který se vám zoufale dělat nechce. Motivace zvenku je totiž jako smrad a vyvane chvilku potom, co knihu zaklapnete Pak akorát chcete novou, protože když ji čtete, máte ten příjemnej pocit, že se vlastně někam posouváte jenom čtením, což je největší blbost. Výsledek? Pokud zůstanete jen u Alchymisty a jemu podobných svazků, jste tak trochu ve friendzone osobního rozvoje - budete kolem něj poskakovat jak kolem hezký holky, ale na 99% se jí do kalhotek nedostanete, pokud nezměníte přístup. Pokud jste četli nějaký pořádný věci o osobním rozvoji, tak se tu nedovíte nic novýho a pravděpodobně už víte, co se sebou máte dělat.... celý text
Frost
2017,
Oskar Fuchs (p)
Se subžánrem kulhánkovin je problém. Vzhledem ke své dlouhé tradici a bohatému zastoupení už dosahuje od tvůrčího psaní spíše k prostému copywritingu - přidejte klíčová témata, klíčová slova a postupy a máte to v kapse. Plus samozřejmě skutečnost nulového překvapení - magor se schopnostma jde proti dalším magorům se schopnostma, někdo to bohatě cvaká, vydatně se souloží a střílí a odehrává se to v Česku. Zííííííííívvvvvv.... V případě Frosta jsem se na začátku občas i trochu pousmal, ale čím později, tím se to četlo hůř. Za prvé proto, že text postupně sklouzává čím dál víc do samoúčelnosti včetně otravných Frostových promluv za každou cenu, za druhé proto, že jemu ani jeho týmu za celou dobu nehrozí reálné ohrožení. Prostě to někde vykosí, utrousí pár hlášek, přebije, zapálí si, jede jinam a postup opakuje, bez jakýchkoli vážnějších škobrtnutí. Tohle je jako jít v Diablu s postavou na 80tým levelu na Andariel na normální obtížnost. Výsledek je, že si ani nestihnete přečíst jména protivníků, protože padnou na první ránu. Jednou je to sranda, podruhé to uděláte jen z totální nudy, potřetí už je to dětinský...Zííííííívvvvv Takže sorry, tohle bylo fakt slabý...jedna hvězdička za Wolfiho, druhá za geniální scénku na policejní služebně a závěr s babkou a psem.... celý text
Elon Musk
2015,
Ashlee Vance
I když mi osobně vadí některé stránky Muskova přístupu, jde asi o nejinspirativnější svazek od doby, kdy jsem četl Zdroj Ayn Randové, a to je co říct. Dosud jsem měl na vrcholu oblíbených miliardářů Richarda Bransona, ale asi je sesazen. U Muska se mi hrozně líbí schopnost propojovat různé obory, znalosti a postupy a vidět tato spojení tam, kde by je nikdo nehledal. Stejně tak popření mýtu o tom, že znalost více oborů vede zákonitě k povrchnosti v jednotlivých.... celý text
Letopisy Vukogvazdské družiny – svazek prvý
2011,
Jan Kravčík
DragonLance po česku, které neurazí a nenadchnou. Vyhovují všem pravidlům a pozadavkům žánru, prostředí i systému, ze kterého vycházejí. Díky tomu ale nenabízejí naprosto nic překvapivého a první dva příběhy se navíc hrozně vlečou (četl jsem je měsíc, třetí Štvanici jsem měl asi za dva dny a mezitím jsem učetl třetinu prvního Meče pravdy). Podotýkám, že jsem na Dračím doupěti vyrůstal, ale systém považují v mnoha ohledech za nelogický, omezující a hloupě navržený. Pravda, mnohé z toho zdědil od svých západních otců, abych mu nekřivdil. Pozitivem plynoucím z přepisu reálných dobrodružství je rozhodně přirozenost vývoje družiny i děje, úmrtnost postav, realističnost prostředí a vnitřní rozhádanost. Postavy netáhnou za jeden provaz jako družstvo skautů, mají vnitřní konflikty, piklí proti sobě a vlastně stále oscilují na hraně toho zůstat s družinou nebo se vydat někam na vlastní pěst. V tomhle ohledu se jedná o parádní práci. Pravda, trochu se mi tluče celkové vyznění svazku a záměr Gorgony vydávat "inteligentní, nekonvenční fantastiku, která posouvá hranice žánru". Sorry, ale tady nic takového nenacházím, což vychází už z povahy projektu. Nelze se ale divit vysokým hodnocením, čtenáři chtějí hlavně to, co důvěrně znají. Pobavilo mě klidné použití jména Toran jako názvu města. Stejné město je už dlouhá léta součástí Magnamundu z pera Joe Devera, kde se odehrává celá série Lone Wolfa, a sídlí v něm pokud vím Bratrstvo křišťálové hvězdy. Nic proti použití v amatérské RPG hře, ale v oficiální publikaci? Plus za stylovou tiráž, příjemně měkkou vazbu a třetí příběh, který má konečně švih, dostatečně se škorpící družinu a větší míru využívání herních prostředků.... celý text
Slovácko sa súdí aj nesúdí
2001,
Zdeněk Galuška
Kus, ke kterému se v rodině vracíme stále a znova, známě ho prakticky nazpaměť, používáme hlášky postav i v běžné konverzaci a nikdy, nikdy, nikdy neomrzí...
Pouštní včela
2017,
Veronika Matysová
Nejdřív mě to hodně, zaujalo, pak mi to hrozně lezlo na nervy, pak to příjemně překvapilo a nakonec cítím slušně rozčarování. Hrozně se mi líbí hlavní motiv a trochu si říkám, jestli by k něčemu podobného typu měl vůbec "koule" zahraniční autor, protože mi přijde krásně politicky nekorektní a špionsky velmi odvážný a realistický. Včela je v mých očích částečně špionážní thriller, částečně osobní příběh, částečně pro mě hrozně stupidní vztahovka (pravda moje vnímání vztahů je dosti racionální, pragmatické a cynické), chvíli velmi zdařilý přechodový rituál a nakonec mi vyznívá silně do ztracena stručností závěru a absencí jakéhokoli silnějšího "yess" momentu zadostiučinění. Tahle vrstevnatost zaujme určitě hodně lidí, problémem je kolísavá funkčnost v jednotlivých ohledech (hlavně tom politickém), přílišná "hladkost" cca dvou třetin knihy, tedy absence výraznějších překážek a všechno jde nějak příliš jednoduše. Čistě formálně jsem narazil na několik míst, kde se brutálně opakují slova, například "sprcha" třikrát na třech řádcích, což mě praštilo do očí. Několikrát jsem měl i pocit, že popis událostí je příliš důkladný v samozřejmých detailech, které stačí zmínit jednou nebo vůbec. Přes všechny výhrady si hlavně kvůli Verčině erudici, nasazení a zkušenostem říkám, že při dalších výpravách tímhle směrem můžeme mít i u nás thrilleristku zahraničního formátu. Takže Včelu beru trochu jako průzkumný krok.... celý text
Měsíční deník
2016,
Michal Březina
Odkládám znuděně někde kolem stránky 50, protože u toho usínám. Úlohou koření je zvýraznit pokrm. Pokud ale z koření učiníte samotné jídlo, obvykle to stojí za prd po pár soustech a při větším množství je vám zle. Humor, drsné hlášky a další projevy hrdinů jsou kořením knih, ale pokud to na nich jednostranně postavíte, máte problém. Marcel by byl výbornou složkou něčeho obsáhlejšího, například akčního nebo průzkumného výsadku, kde by okolní dění OBČAS glosoval svými projevy. Problém je, že tady je hlavní náplní, což omrzí poměrně rychle. Jeho projev sestává z neustálého přirovnávání, hustodrsňáctví, který mu nevěřím a konstatování toho, jak je mu vlastně všechno u prdele. Nope...korunu tomu nasadil vtip z dloubáním z prdele, který by třeba u trochu fungoval, ale autor se v něm začne nimrat a vysvětlovat ho, čímž ho pohřbí. Aby nedošlo k omylu, mám rád humorné věci. Ale ten humor musí mít nějakou základní sofistikovanost a taky míru. Pokud někdo rve trapný vtip do skoro každé věty a každé promluvy, velmi rychle to znudí a unaví, protože v knize prakticky neexistuje normální projev. Pokud navíc Marcel deník diktoval, pochybuju, že takovýhle blbeček bude mluvit spisovně, nebo že se bude extra obtěžovat s gramatikou i při ručním zadávání. Spisovná forma je tím pádem spíš na škodu než k užitku, například škrtance nebo záseky by byly oživením. Ano, chápu, že má jít o knížku na totální mozkový výplach. Jenže mozkový výplach nemusí znamenat nutně jeho vypnutí. A ano, nejsem cílovka (což jsem tipoval a nakonec jsem si to potvrdil), protože i na vypnutí si beru věci, u kterých je potřeba trochu přemýšlet, naposledy například přednášky Mel Robbinsové... Jedna hvězda za těch cca 5 scének, kdy jsem se trochu uchechtl.... celý text
Hitmakeři
2017,
Derek Thompson
Hitmakeři jsou i nejsou návodem na bestseller. Svazek se zabývá hlavně psychologií obecenstva a tímm, co všechno se děje v rovině mezi produktem a obecenstvem. Tohle autor ukazuje na písničkách, výtvarném umění, seriálech i knihách a ukazuje, co všechno má a může mít vliv na to, že se konkrétní věc stane globàlním fenoménem.... celý text
Poplach v Tabulkově
2016,
Veronika Matysová
"Na dva díly vodíku na jeden díl kyslíku to je nápoj pro bohy postaví tě na nohy... Co to bude? Kdo se podá? Pitná voda, pitná voda.." (Stvoření světa) PS: X meni se můžou zahrabat, protože tenhle tým je přechcal o deset dýlek:-)... celý text
Vílí kruhy
2015,
Tereza Matoušková
Pravda, musel jsem se trochu prohrabat stránkami Podmoří, aby mi některé věci docvakly...ale to vůbec nevadí, naopak vítám, že mi nejsou informace podávány polopaticky a musím na čtení dávat pozor. A co jinak? Podmoří mě zaujalo v Hladových přáních, ale tohle byla po dlouhé době tuzemská věc, která se mi fakt líbila. Mám rád vlastní světy se vším všudy, které fungují, a tady jsem to našel všechno. Včetně postranních motivů, mocných, ale zranitelných postav a zapleteného neprvoplánového humoru. Potěšila nevtíravá sexualita, naturalismus a spousta drobností typu drog, biochemie a další drobnokresby, která dovoluje se do Podmoří opravdu vžít. A co dál? V knihovně jsou ještě Děti vánice a čekám na doručení Dnes se neproměňuj a Branou snů;-) Jak si tak čtu komentáře o zmatenosti nebo nejasnosti událostí - četli jsme stejnou knihu? Já s pochopením neměl problémy a to jsem začal Podmoří vlastně od třetího dílu...... celý text
Zpovědi mladých hackerů: Fascinující historie o mladistvých hackerech
2003,
Dan Verton
Perfektní sonda do myšlení a historie těch, o kterých se zase tolik neví, ačkoli svou roli v technologické historii určitě měli. Mezi řádky hodně vyplývá, že nejde o apriorní rebelii, ale hlavně neukojitelnou zvědavost a touhu po porozumění funkcím, technologiím a možnostem.... celý text
Ydris: kniha první
2017,
Květoslav Hönig
Moje hodnocení je ovlivněno zvoleným žánrem a přístupem k němu, který bohužel v několika ohledech hapruje po technické stránce a to, co mohlo být výborným zášlehem na české scéně, zatím sráží do vod celkem generického průměru, který neurazí ani nenadchne a tím pádem může být v hlavě za chvíli přeražen něčím dalším. Abych ale nezačal hned dštít oheň a síru, musím pochválit obálku, která je příjemným minimalistickým oživením v záplavě všech možných obrázků rytířů, mágů a dalších vykuků, kteří z fantasy regálu vykukují jeden přes druhého. Čistá kombinace černé a stříbrné rozhodně zaujme. Ydris není psán úplně špatně, bohužel ale dojíždí na to, že na malé ploše představuje spoustu prvků. Za prvé si člověk nevytvoří vztah téměř k ničemu a nikomu kromě pár hlavních postav, za druhé dosti chybí dynamika textu a všechno teče tak nějak stejným tempem, bez ohledu na to, jestli jde o popis nebo souboj. Jak už tu bylo řečeno, všechno se tak nějak jednou mihne a nezůstane to v paměti. To je hodně problém u postav, které jsou sice popsány, nikoli ale charakterizovány. Dostane se nám pravidelně seznamu oblečení, obličeje a možná vlastností, ale je to jako vybalit na pracovní stůl suroviny na dobrou polévku - všechny tam jsou, ale nejsou spojeny dohromady. Výsledek tak splyne s dalšími popisy nebo ho čtenář jednoduše vypustí. Podobně ze začátku ohromná přemíra popisů prakticky všeho včetně věcí, které pak nehrají žádnou roli. Hodně to ruší plynulost textu, kdy se čtenář musí vracet, aby si připomněl, že mezi tím popisem taky někdo někam jde nebo něco dělá. Zatím nevybočení z bezbarvého průměru má podle mě dost na svědomí zvolený žánr. Epická fantasy není rozhodně mrtvá, ale je potřeba něco víc než jen poskládat vedle sebe její složky bez větší hry a práce s nimi. Kdo někdy hrál první Diablo, asi si vzpomene, že tam byly jen tři hratelné postavy - bojovník, čaroděj, zlodějka. Tyhle tři složky (fight, magic, stealth) jsou základními stranami trojúhelníku fantasy, ale pokud k nim člověk nepřidá nebo dalšího nebo s žánrem vědomě více nepracuje, nevybočí z řady desítek dalších sérií nebo samostatných knih, které postupují stejným způsobem. Autoři tohle mohli v mých očích elegantně zvládnout tím, že by propracovanost světa demonstrovali na webu. Tam bohužel není kromě mapy a pár obrázků prakticky nic, co by svazek doplňovalo či rozšiřovalo - popisy frakcí, střípky historie, slovník pojmů apod.. Jakkoli propracované univerzum takhle vychází dost naprázdno, protože mapa ho nedělá. Naopak je škoda, že zrovna mapa, respektive část, v knize není. Vzhledem k tomu, že mám rád propracované rozsáhlejší projekty a vlastní universa, oceňuji úmysl ságy, protože v našem prostředí cítím přemíru povídek a samostatných knih a rozsáhlejší ambice vítám. Celkově někde mezi 2 - 3... celý text
Strážci brány
2014,
Jan Urban
Pokud jde o zápletku, je celkem v pohodě, ovšem nijak objevná. V rámci české akční fantasticky se motiv toho, že se na našem území začne srát něco s emzáky, zombíky nebo starými bohy a jakási tajná organizace tomu má zabránit, už několikrát objevil, takže zde nic nového. Neurazí, nenadchne a zabere si místečko mezi genericky podobnými až stejnými svazky. Problémem je podání... Z textu bohužel hrozně řve nucenost hláškování za každou cenu, která se nutně podepisuje na kvalitě. Navazujícím problémem je, že čím více je čtenář obeznámen s fandomy Hry o Trůny, Hvězdné brány, Hvězdných válek či Pána prstenů a dalších, tím více poznává, odkud je jaká hláška či příměr, kolikrát v téměř nezměněné podobě. Množství sexuálních narážek a přetáčení běžných konverzačních obratů v dvojsmysly dost působí stylem přerostlé puberty, která si plní svou nevybouřenost skrze matrixový kabát, hrdinovu nucenou supercoolovost a vystřílené zásobníky. Jako když si zpruzený gymnazista po návratu z mizerného zkoušení uleví u střílečky, jen tady je to vytištěné na papíře. Podobným průserem jsou jména...technik Hobit, řeholníci Oberon (král Zelaznyho série Amber), vynálezce Bernau (Adam Bernau, jedna z postav čs. scifi seriálu Návštěvníci), Deimos (měsíc planety Mars a také základna z herní série Doom) a určitě by se ještě pár dalších případů našlo. Prostředí tak působí jako akčně scifistický Eragon, tedy kombinace toho, co jsme v nějaké podobě už určitě někde viděli a četli, možná zavěšené na jinou zápletku, ale pořád je možné dohledat zdrojovou literaturu podobně jako u bakalářské práce.... celý text
Krev padlých andělů
2014,
Jan Urban
Tak jsem dorazil druhý díl a musím říct, že autor se přece jen postupně zlepšuje, aspoň v některých ohledech, respektive vypisuje se a na rozdíl od totálně pubertální jedničky zde míra nucenosti trochu poklesla. Úvod s padajícím andělem je dokonce hodně dobrý, stejně tak jsem si celkem užil závěr s božstvy v centru Prahy včetně skutečnosti, že nezůstalo u jednoho náboženství, ale útočila směska všeho možného. Pokud to takhle půjde dál, bude Soudný den slušně napsanou věcí, takže celá série splní podobný účel, jako když začínající autor píše soutěžní povídky a postupně piluje svůj styl, nachází vlastní hlas a poučuje se z vlastních chyb. Příběhové twisty očekávatelné, respektive v momentě nejistoty existuje jen několik možností toho, co se může nebo mohlo stát. Takže v rámci nenáročné oddechovky splňuje podmínky pro oblíbenost. Zjišťuju taky, že trvajícím problémem je aspoň pro mě postava Vyvyana. Ať to vnímám jakkoli, je v něm hrozně cítit zastydlá pubertálnost, kterou průběžně ventiluje neustálými sexuálními narážkami, popisováním buchtiček, broskviček, kůzlátek a dalšího bordelu, případně neustálými zmínkami, kdy by koho přefikl nebo kdy si půjde kam přeleštit tyčku. Je to opravdu vtipné jenom několikrát (zajedlo se to už v prvním díle) a strhává to řadu scén, které by jinak vyzněly mnohem líp a hravěji. Oba cliffhangery během posledních pár stránek přijdou dost nuceně a stylem "kdyby se to teďka podařilo, tak nebude možná dostatek matroše na další knížky..." Celkově mezi 2-3... celý text
Terry Pratchett: Fantastická duše
2017,
Craig Cabell
Naprostá nutnost pro kohokoli, kdo chce hlouběji proniknout do fantastiky ať už jako čtenář, nebo autor pokročilý, publikující či zcela začínající. Není to kniha ani tak o řemesle a i životě také příliš ne. Je to výborná studie přístupu a myšlení stvořitele nejen Zeměplochy, ale mnoha dalších textů, které nejsou tolik známé, ale tvoří neméně podstatnou část Terryho díla. Kromě toho jde o obrovskou zásobárnu dalších knih a či filmů, do kterých se zavrtat;-)... celý text
