Já vůbec nevím proč, ale při čtení jsem měla pocit, jako bych se dívala opět na Skins.
Znovu mi bylo náct a znovu jsem s hlavními hrdiny prožívala jejich trápení a hořkost, co si s sebou nesou - veškeré strasti jejich života.
Všichni mají spoustu starostí, byť existenčně prostých, ale silných do takové míry, že není možné vést normální život.
A opět se mi naskytlo cítit tíhu života někoho jiného - takového, kde i přes veškeré materiální zázemí chybí porozumění, kde v důsledku neunesitelné tíže vlastního života není prostor pro porozumění života toho druhého.
Long story short - nemyslím si, že budu mít v blízké době emoční kapacitu na opětovnou četbu :)... celý text