trudoš přečtené 6905
Kdysi
2003,
James Herbert
Rekonvalescence Thoma Kindreda na anglickém zámku Bracken probíhá zpočátku fantasticky. Krajina dětství k němu promlouvá vzpomínkami, které mají cenu zlata a k jeho úžasu přijdou brzy ke slovu i hodné kouzelné bytosti žijící v okolí panství. Ovšem tam, kde se nalézají dobré síly, musí zákonitě existovat i ty zlé… Naneštěstí průvodním znakem románu Kdysi jsou fádní postavy, nápad i zpracování. Nemluvě o uměle natahovaném ději, který se začne rozjíždět v poslední třetině. I když se slovem „rozjíždět“ bych se moc neoháněl, ono se prostě jen začne konečně nastiňovat, o co že to vlastně půjde. Jinak se to ale čte jedním dechem. V tomhle ohledu nemohu autorovi nic vytknout, spíše jen tiše závidět schopnost psát tak, že oči doslova plavou po větách. Jenže kde nic není, tam ani čtivost nic nezachrání. A v tomhle případě se o nějakém obsahu moc mluvit nedá. Bídnou situaci nezachraňuje ani množství erotických scén, které místo osvěžení celé vyprávění spíše staví do roviny lascivní harlekýnky.... celý text
Lunapark
2012,
Richard Laymon
Zvráceně dokonalé, úchylně strhující, vysloveně brakové a přitom makabrózně geniální. Richard Laymon je jednoduše král škváru a buď jej milujete, nebo nenávidíte, přičemž obě skupiny mají pravdu ve všech svých argumentech pro i proti. Na obranu autora musím říct, že jen málokdo dokáže rozehrát přes čtyři sta stran vanilkového splatterpunku, okořenit to sexy erotikou a ještě tomu dát fazónu zábavného čtení. Zápletka s psychopatickými houmlesáky řádícími v posezónním lunaparku má prostě něco do sebe, přestože je natvrdlá jak zákon káže. Což mě na Laymonovi fascinuje nejvíc, ta jeho ochota jít do primitivních motivů a doufat, že s nimi uhraje děsivé divadlo. A kupodivu se mu to daří. V tomhle ohledu nemá na našem trhu konkurenci, protože to pořád je horor a ne parodie, i když mé nadšení by mohlo poukazovat právě na to druhé. Jediné, čeho lze litovat, je fakt, že všechnu skutečnou morbiditu si tento literární principál opět nechal na velkolepé finále, které přitom natahuje, jak jen to jde.... celý text
Ten, který ovládá tvé tělo
2011,
Richard Laymon
Richard Laymon je Král. Tak prosté to je. Je mi jasné, že jsem si tímto výrokem právě podepsal ortel smrti u všech literárních kritiků. Protože o (ne)umění Richarda Laymona lze říct jen jedno - je to tak mimo, že se to vymyká osnovám. Román Ten, který ovládá tvé tělo přináší vše, co od braku můžete očekávat. Jednoduchá, až prostinká zápletka psaná zcela impulzivně, kdy se autor moc nezabývá osnovou. Strhující děj, jenž často paradoxně stagnuje třeba i sto stran, které však i přesto přečtete jedním dechem. K tomu přihoďte ještě nějaké to soft porno plus násilí toho nejhrubšího kalibru a ste doma. Přitom nejde ani o žádnou dekadenci, neogotiku či jiné zhůvěřilosti. Něco tak hloupoučkého si prostě buď totálně zamilujete, nebo absolutně odvrhnete. Víc možností není.... celý text
Putovní upíří show
2010,
Richard Laymon
Před otevřením knihy byste měli vědět dvě věci. Za prvé, v Putovní upíří show se upíra sice dočkáte, ale až v úplném závěru, a rozhodně to není citlivý hoch plný sex-appealu. Za druhé, na rozdíl od předchozích u nás vydaných autorových románů se tentokrát nejedná o masakroidní jízdu, podchycenou erotickým napětím. Protože tohle je především o postupném budování napětí, ne o potocích krve. Podobně jako Stephen King v povídce Tělo i Laymon využil partu náctiletých hrdinů, kteří si hned na začátku určí nějaký cíl, kterého se po celé vyprávění snaží dosáhnout. A stejně jako u Kinga i zde na tomto cíli zas tolik nezáleží, hlavní věcí je to dobrodružství před jeho dosažením. Problém Putovní upíří show je však finále, v němž se na scénu vrací staré Laymonovo já, které jakoby se utrhlo ze řetězu. Ač je vývoj událostí úžasně čtivý, v kontextu s předchozím (ne)dějem působí jako pěst na oko. Na druhou stranu, spisovatelovi fanoušci si bezesporu přijdou na své. A když ho miluješ, není co řešit.... celý text
Jedné deštivé noci
2010,
Richard Laymon
Brak jako řemen, i tak by se dal román Jedné deštivé noci charakterizovat. Ovšem tohle je přesně ten druh braku, pro který pokleslou literaturu milujeme. Vždyť už samotný námět nemůže žádného fanouška nechat chladným - kohokoliv totiž zasáhne černý déšť, byť třebas jen nepatrně, mění se ve vraždící lidskou bestii. Masakr tak začíná bez jakéhokoliv zdlouhavého úvodu, přičemž boj o přežití trvá až do samotného konce. Přesto se Richardu Laymonovi povedlo do knihy namontovat jakous takous dějovou linku (včetně vysvětlení co se to vlastně děje), okořeněnou o množství dokonale vystavěných hororových scén. Celé se to přitom bere poměrně nenáročně, žádné pokusy o psychologii postav, zkoumání motivací, nebo rozbory osobností. Tady se zkrátka vraždí, nebo souloží, přičemž čas mezitím je vyplněn jednoduchými dialogy. Jaká paráda mít pro jednou v ruce něco takhle jednoduchého. Škoda jen toho odbytého překladu - v podstatě nemine stránka, při které by člověk neměl chuť opravovat, nebo překopávat.... celý text
Zabit u Resaky
2007,
Ambrose Bierce
Ambrose Bierce vždycky patřil k mým oblíbeným americkým spisovatelům z přelomu 19. století. Jeho texty se vyznačují barvitostí, větnou vynalézavostí a především stručností. Tematická sbírka Zabit u Resaky představuje dvaadvacet kratších povídek rozdělených do dvou oddílů O vojácích a O civilistech. Špatná zpráva je, že část o vojácích nemá s hororem prakticky nic společného - autor v příbězích zachycuje absurditu války Severu proti Jihu (které se mimo jiné sám zúčastnil) a dělá to s humorem natolik černým, až z toho chvílemi mrazí. Poslední třetina knihy je pak věnována tvorbě, kterou dnes označujeme za „hrůzostrašnou“ a s bravurou sobě vlastní zde s přehledem navazuje na tvorbu Edgara Allana Poea. A opět (jak jinak) s cynickým humorem. Bohužel, čas je smějící se bestie. Spousta úderných point tak působí otřepaně, přičemž knize příliš neprospěl ani fakt, že se některé motivy drobátko opakují. Takže i když jde o milé jednohubky, zdaleka pro mě nepředstavují to nejlepší z autorovy tvorby.... celý text