Tyet
přečtené 1452
Problémové partie
2007,
Mark Haddon
Od Marka Haddona znám jeho knihu Sviňucha, která je skvělá, proto jsem se moc těšila na tuhle. Vůbec jsem nečekala, že se budu při čtení téměř každé stránky smát nahlas a u několika se dokonce rozchechtám na celé kolo. Je to krásná ukázka britského humoru kombinovaná s popisem obyčejnosti životů nás, běžných lidí a s citem okořeněná dojímavostí, láskou a moudrostí. Knihy tohoto druhu se píšou špatně, protože nadávkovat tyhle ingredience je velmi delikátní. Trochu přidat tamhle, tady to přepísknout, tady říct příliš málo, humor je náhle křečovitý a je z toho plytká uslintaná slátanina. Je to příběh rodiny – rodiče asi tak v mém věku nebo kapku starší a dvě dospělé děti. Asi se každý ze čtenářů zhlédne v jiné postavě, já fandila Georgeovi, otci rodu :) Rozhodně doporučuju.... celý text
Propast
2021,
Jozef Karika
Karika píše stále to stejné, jako přes kopírák. Jeho první knihy snad zaujaly, ale už se to ani nedá číst, vymění jména a prostředí a další kniha je na světě.
Místo pro tajnosti
2015,
Tana French
Zatím nejslabší z autorčiny tvorby, kterou znám. Napsané je to dobře, ale ani jeden z vyšetřovatelů mi nebyl sympatický a prostředí dívčí internátní školy mě k smrti nudí.... celý text
Vzplanutí
2019,
Jiří Březina
Neurazí, nenadchne, stejně jako ostatní autorovy knihy. Je to však sázka na jistotu, když chcete něco odpočinkového se stabilní úrovní.
Ashley Bellová
2019,
Dean Koontz
Bravurně napsaný příběh, který není ale ničím více, než bravurně napsaným příběhem pro ukrácení dlouhé chvíle, třeba v posteli s chřipkou :) Zhruba v polovině knihy mě napadlo, že zde nalézám zásadní styčné body se starým filmem Angel Heart s Mickey Rourkem. Hrdina se v něm během pátrání po pachateli brutálního zločinu motá v kruhu, ze kterého se nakonec stane spirála vedoucí k němu samotnému. Ale nakonec ta podobnost nebyla úplně přesná, což je škoda, protože film je to výborný.... celý text
Olymp
2007,
Dan Simmons
Druhý díl sci-fi ságy odehrávající se ve třech dějových liniích. První díl s názvem Ílion jsem četla už před lety, krátce po jeho českém vydání v roce 2009 a tenkrát jsem byla nekritickým a nadšeným obdivovatelem tohoto příběhu i Simmonse samotného. Druhý díl nešel dlouho sehnat, až letos se to podařilo a já s velkou netrpělivostí začala znovu číst první knihu, abych mohla hladce a bez přerušení otevřít tu druhou. Uvědomuji si, jak jsem vlastně po těch čtrnácti letech četla úplně jiný příběh. Okouzlení se nedostavilo ani u druhého dílu s názvem Olymp, i když oceňuji mimořádné vypravěčské umění autora a jeho bezbřehou imaginaci. I když mě příběh samozvaných olympských bohů, Trójanů v čele s Hektórem a Paridem, řeckých hrdinů vedených lehkonohým Achilleem a mocným králem Agamemnónem, posledních zbývajících lidí starého typu na pusté Zemi nebo robotů zvaných moravci, kteří slynou větším humanismem než lidé, stále zajímá a baví, všímám si i věcí, které mi vadí a rozčilují mě. Především jde o podsouvání toho správného světonázoru a stanovení největších padouchů všech dob – muslimů, kteří v náboženském vytržení neváhají před zničením celé planety. To se mi na příběhu, který se odehrává nějakých tři tisíce let od současnosti, a měl by mít přesah a nadhled, zdá poněkud nevkusné. Pak mi trochu překáží zbytečné sexuální scény, které nemají žádný význam pro děj a neustálé připomínání varlat řady mužských hrdinů, to už ale patří spíš do sféry trapnosti než rozčilujících dějových zápletek. Zajímavé v tomto kontextu je, že vaječníky ženských hrdinek nejsou zmíněny ani jednou. Všechna moudrost, tedy to, co jsem před lety za moudrost považovala, se mi dnes jeví jako povrchní kalkul a to ještě špatně maskovaný. Celý autorův velkolepý humanismus se v některých momentech příběhu ukáže jen jako tenká a křehká slupka, která čtenáři brání vidět pravdu. Pravdu o nadřazenosti a neomylnosti jen některých. Zkrátka Simmons už zřejmě nepatří mezi mé nejmilejší spisovatele, i když jeho Terroru si stále velice vážím. Možná ale jen do doby, kdy si tu knihu znovu přečtu, protože člověk se mění a neustále vyvíjí. A tak je to správně. Autor v knize cituje revolucionáře a komunistu Antonia Gramsciho: „Krize spočívá přesně v tom, že staré umírá a nové se nemůže zrodit; v tomto mezivládí se objevuje velká pestrost chorobných příznaků.“ A mě napadá hned několik takových chorobných příznaků naší doby. Snad to znamená, že nové se právě rodí a bude lepší než staré.... celý text
DNA
2017,
Yrsa Sigurðardóttir
Někdy mi připadá, že autoři vymýšlejí ty největší podivnosti, hrůzy a zvrácenosti, protože nejsou schopni dát dohromady příběh, který by držel pohromadě prostou logikou a vypravěčským uměním. Naprostá slátanina.... celý text
Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
2021,
Aleš Palán
Tohle je už čtvrtá kniha od Aleše Palána, kterou jsem si ráda přečetla. Ačkoliv se mi jeví jako nejslabší z těch čtyř, stále stojí za to si ji přečíst a to především kvůli jedné z žen. Jde jako vždy o příběhy lidí na okraji společnosti nebo takových, se kterými se osud nemazlil, nebo obojí. Z šesti příběhů vyčnívá vysoko převysoko vyprávění o Apoleně. Ne kvůli opravdu těžkému osudu, kvůli tomu, co si jako dítě i jako dospělá vytrpěla, ale díky tomu, jak výjimečná je to osobnost, jakým způsobem dokázala najít klid, jak neuvěřitelně silný a výjimečný člověk to je (nebo se tak jeví nám, čtenářům). Apolena nejenže nevidí ani tu tmu, co je v názvu, má další těžká poúrazová tělesná postižení, ale navzdory tomu žije sama, většinou se zcela obejde bez pomoci, z vlastního rozhodnutí nemá ani elektřinu (!), nemá žádné jiné oblečení kromě tílka a kraťasů, to znamená ani boty (!). Za každého, i toho nejmrazivějšího počasí chodí denně ven na procházky v letním oblečení a bosa. V bytě si topí jen aby byt neplesnivěl, ale stále má dokořán okno, sprchuje se pouze studenou vodou. Jak ona říká, normální vodou, nikdo ji pro ni neochlazuje. K tomu všemu nepotřebuje jíst, mimo občasného vypití nějaké ovocné šťávy (!). Už jen jedna z těch věcí by byla nadmíru pozoruhodná a já nemůžu Apolenu dostat z hlavy. Jestli je někdo inspirativní, tak je to ona. Vymyká se všem našim představám o postižených, těžce nemocných, o slabých, zničených lidech, závislých na státu a svém okolí. Apolena je silnější než kdokoliv, koho znám, její síla není okázalá, v očích veřejnosti je to podivín a potížista. Žije tak, jak chce a jak v rámci svých možností může. Je skutečně, opravdově a beze zbytku sama sebou, a to může říct jen mizivé procento z nás. Další příběhy nejsou ničím výjimečné, jen nám připomínají, že jediné, co můžeme ve skutečnosti změnit, pokud něco není podle našich představ, jsme my sami. A také, že alkoholismus je příčinou nenapravitelného zničení charakteru.... celý text
Do poslední kapky
2000,
Mary Challans Renault
Od historičky Mary Renault jsem už četla knihu Písní tě chválím, která je skvělá. Do poslední kapky zachycuje historické období Peloponnéské války mezi městskými státy Spartou a Athénami ve čtvrtém století našeho letopočtu. Ve stejné době působil v Athénách Sokrates spolu se svým žákem Platónem. Téma mě velmi zajímá, tak jsem se těšila, jak mě kniha vtáhne do děje, ale moje očekávání se nenaplnila, jak to už s očekáváními zhusta bývá. Vlastně knize nemohu nic vytknout, naopak, mám ráda, když je autor chytřejší než já a nedá mi nic zadarmo. Většina současné literatury je psaná pro blbce, vše je podáváno polopatě a to mě nudí. Ale nějak tomu chyběl švih. Napětí, které mohlo být díky dramatickým událostem využito lépe, často jen probublalo a vyhladilo se. Ale kniha je to nadprůměrná a určitě ji k přečtení doporučuji. V této krásné scéně Alkibiadés, athénský politik a vojevůdce obviňuje generály Athén z korupce: „Červeň mu stoupla do tváře, ale všemu navzdory si uchoval jasnou hlavu. Promluvil chladně a zvolna, protahuje hlásky podle svého zvyku: ´Vidím, že jsem plýtval svým časem, a vaším zřejmě také. Lýsandra (což byl spartský vojevůdce) uznávám ze dvou důvodů: ví, jak přijít k penězům, a jak je vydat.´ Pak se otočil a odkráčel dříve, než se zmohli na slovo.“... celý text
Všechna krása nebes – Příběh života Hildegardy z Bingenu
2014,
Charlotte Kerner
Životní příběh Hildegardy z Bingenu, abatyše, léčitelky, bylinářky, básnířky, vizionářky a světice, sepsala Charlotte Kernerová. Ke svaté Hildegardě přicházely vize, vědomí, že je Bohem vyvolena, ji tíží a děsí, zpočátku bojuje v touze zůstat němou: "Ale já...přece pro pochybnost a zlou domněnku a pro různý význam lidských slov, tak dlouho, a to nikoliv z tvrdošíjnosti, nýbrž ve světle pokory psáti jsem se zpěčovala..." Nakonec podlehne a souhlasí. Píše, co slyší a vidí, tak, jak si přeje Bůh.... celý text
Černá thangka
2003,
Raymond A. Scofield
Něco tak stupidního jsem opravdu nečetla už léta. Navíc je to (často písmeno po písmenu) vykradená Alexandra David – Neelová. Fuj.
Pohanský král
2016,
Edison Marshall
Kniha je lepší průměr, až na autorovu zvrácenou posedlost lovem (dokonce se nechal zvěčnit se zastřeleným tygrem i na předsádku), která je patrná s každého popisu divokých zvířat. S až obscénní rozkoší popisuje šíp nořící se do svalnatého těla prchajícího jelena, stejně jako popis fantazií, kdy sní o tom, až bude hlavní hrdina zabíjet vlky, kteří budou umírat v bolestných křečích s napnutýma nohama. A z jeho neustále omílané mantry "až konečně bude více lidí a méně zvěře" se mi dělalo mdlo. Nezachránilo by to ani deset Artušů a deset Merlinů.... celý text
