Tyet
přečtené 1452
Stopa blesku
2022,
Rebecca Roanhorse
Čtivá, napínavá, lehkým perem psaná postapo fantasy z prostředí Navahů. Drsný, krvavý příběh je protkán magickými bytostmi, čaroději a pekelnými bitkami s netvory. V tomhle fantasy nenajdete ani elfy, ani draky, zato je tam jeden decentní milostný příběh, no, vlastně dva, ten druhý už tak decentní není. Je to prima oddechovka.... celý text
Krysta
2023,
Petr Sagitarius
kdyby nebyl Saran takovej kokot, dala bych hvězdiček víc, ale jeho naturel mě v tom opravdu ruší, jinak dobře napsané, napínavé
Vyprávění
2016,
Ursula K. Le Guin
Tuhle malou knížečku s pěknou obálkou jsem dostala k Vánocům. Podle anotace a slov o autorce Ursule K. Le Guinové v závěru knihy to vypadalo více než nadějně a já se do knížky s chutí pustila. Jenže, jak to tak bývá, když si člověk vytváří předčasné závěry a toužebná očekávání, naděje na knižní skvost se (alespoň u mě) nenaplnily. Tohle sci-fi fantasy z daleké planety v neurčené budoucnosti se snaží o kritiku pozemských totalitních režimů implementovaných do místní kultury „Vypravěčů“. Copak o to, nápad to není špatný, ale knížka je taková upachtěná, těžkopádná, bez jediné stopy nadhledu, lehkosti či dokonce humoru. Křečovitě se snaží být nejmoudřejší a nejhlubokomyslnější z moudrých a hlubokomyslných, ale snaha nedojde naplnění. Připomnělo mi to nešikovné batole, které má vkládat dřívka různých tvarů do krabičky s příslušně tvarovanými otvory. Nakonec ten kvádřík do kulatého otvoru nějak narve, ale to jen proto, že je o fous menší. Úkol splněn, ale uspokojení se jaksi zcela nedostavuje.... celý text
Moudrosti a příběhy zenu
2000,
Marco Aldinger
Zen je mi velice blízký a činí mi čisté potěšení číst si kóany. Tuhle půvabnou knížečku od Marca Aldingera v překladu Moniky Žárské mám položenou vedle postele a skoro každý večer nechám roztěkanou mysl odpočívat u čtení. Spí se mi pak mnohem lépe. Vystihujících kóanů jste asi už četli mnoho, ale když píšu o té mysli a roztěkaných myšlenkách, vystihuje to jeden pěkný: „Jednou seděl zenový mistr Jakusan v hluboké meditaci a tu k němu přistoupil mnich a řekl: ´Na co myslíš, když sedíš pevně jako skála?´ Mistr odpověděl: ´Myslím na něco, co je naprosto nemyslitelné.´ Mnich se ptal dále: ´Jak můžeš myslet na něco, co je naprosto nemyslitelné?´ Jakusan odpověděl: ´Na základě nemyslícího myšlení.´“ A co je to vlastně zen? Tyhle verše, které složil v roce 1828 zenový mistr Rjókan poté, co severní pobřeží Japonska zpustošily ničivé záplavy a o život přišlo více než tisíc lidí, vám zen přiblíží: „Potká-li tě neštěstí, je dobré potkávat neštěstí. Umíráš-li, je dobré umírat. Je to podivuhodný způsob, jak neštěstí uniknout.“... celý text
Průvodce lesní terapií
2024,
M. Amos Clifford
Kniha M. Amose Clifforda patří mezi žánr seberozvojových publikací. Ačkoliv tyhle knihy čtu velice zřídka a byla jsem tudíž dosti skeptická, nakonec oceňuji sbírku prověřených tipů a nápadů, jak si užít pobyt v přírodě, být vnímavější k živému světu okolo sebe i sami k sobě. Některé „pozvánky“ lesa, jak autor nazývá různé způsoby napojení, jsou vyloženě zajímavé a zkusím je použít, až budu sama bloumat lesem. Pro většinu z nás, kteří se v přírodě pohybujeme vědomě a s plnou pozorností, se nemusí zdát kniha nikterak objevná, ale je třeba si uvědomit, že skutečně existují lidé, pro které je les a příroda obecně pouhými kulisami k jejich aktivitám, a těm z nich, kteří tohle své vnímání a chování chtějí změnit, bude dobrým a užitečným průvodcem. „Jedním z hesel, která rád předávám lidem praktikujícím lesní terapii je: ´Je to zen, dokud to tak nenazveš.´ Nechme danou techniku být jen tím, čím je, bez konceptů z vnějšku. Ve chvíli, kdy řekneme ´je to meditace´, se vlákno ztrácí. Důvěřujme svým smyslům a lesu, že nás dovedou k tomu, co je opravdové.... celý text
Shabono
2002,
Florinda Donner
Florindu Donnerovou znám z jejích dvou knih: Bytí ve snění a Sen čarodějky. Obě jsou skvělé a popisují její zkušenosti z Mexika a Venezuely, kde byla učednicí proslulých nagualů. Je známá jako blízká spolusnivkyně Carlose Castanedy. Kniha Shabono je z jiného prostředí a také jiného druhu. Florinda Donnerová vystudovala antropologii a do amazonského pralesa se vydává nikoliv čarovat, ale poznávat a pozorovat kulturu amazonských indiánů. Jde o kombinaci svérázného cestopisu a neméně svérázného antropologického díla, Florinda stráví s indiány více než rok v jejich vesnici – shabono, hluboko v džungli, a zcela se zapojí do života kmene, bez vědeckého odstupu a skutečně se vším všudy. Kniha je to naprosto fascinující a krásná, moc ji doporučuji!... celý text
Zrádce mezi námi
2016,
John le Carré (p)
Román skvělého Johna le Carré z roku 2016. Autor je Brit (vlatním jménem David John Moore Cornwell) a byl to bývalý diplomat. Píše výtečné špionážní romány s velkým přesahem, a ačkoliv nejsem příliš velký fanda žánru, jeho knihy si vždy ráda přečtu. Zde se jedná o britskou tajnou službu a ruskou mafii. A dopadne to jako obvykle. Příběh je velice silný a dlouho jsem ho nemohla dostat z hlavy, jak je u knih le Carrého zvykem. Hlavní hrdina, možná podobně jako leckterý idealistický muž či žena, chápe práci pro tajnou službu jako vyšší poslání ve jménu dobra a nápravy bezpráví. Jak pošetilé! Špičky mafie, vlád, průmyslu, bank a i těch tajných služeb tvoří úzce provázanou mocenskou síť, a tu není možné přemoci. Nu, ten konec těmto ideálům odpovídá.... celý text
Místo v prostoru
2002,
Gary Snyder
Další z knih mého oblíbeného autora, básníka, esejisty, buddhisty, ekologa a beatnika Garyho Snydera je souborem esejů, přednášek, knižních recenzí a zahajovacích řečí z devadesátých let minulého století. Čtenář s úžasem zjišťuje, jak neskutečné, pokrokové vize a naděje v lepší budoucnost Snyder produkuje. Co z jeho krásných idejí, nápadů a úsilí dnes zbylo? V jakém je stavu americká příroda? Jak společně Američané pečují o svou krásnou zemi? Jaký je vlastně hlavní myšlenkový proud v oblasti ekologie a ochrany divočiny v USA? Já nevím, ale ze srdce doufám, že to, co uvedl v život Snyder na svých čtyřiceti hektarech Sierrské divočiny, nějak někde pokračuje a sílí. Okouzlila mě kupříkladu nádherná Medvědí sútra, ale vzhledem k délce ji sem opisovat nebudu. Knížku si půjčte nebo kupte a přečtete si ji – je na straně 28. Pár citátů ale přihodím, jak je mým zvykem, opisováním se mi alespoň lépe uchovají v paměti hlavní myšlenky. „Říše lidí se stává dočasným bitevním polem pro síly z vnějšího vesmíru. Konflikt není mezi prostými silami světla a temnot, ale mezi zástupci nerovnováhy, ve formě nadměrného dychtění a agrese, a integrující, vyvažující silou. Tak nabyl Višnu v Kršnovi lidské formy, aby potlačil tyrana Kansu – ne jako nějaké konečné vítězství nad zlem, ale jako nutné znovunastolení souladu, aby pasáci krav mohli dále bez nepatřičných obtíží pracovat na své karmě. --- … což nám dává přímou šanci rozluštit některé záhady našeho já i vesmíru, postoupit za ideu lidského přežití či přežití biosféry, a napřít své síly na základě vnitřního pochopení, že v srdci věcí probíhá jakýsi klidný a extatický proces, který leží mimo hodnoty i mimo zrození a smrt. --- Touha po růstu není špatná. Jádrem problému nyní je, jak přesměrovat, jako v džiu-džitsu, ohromný nárůst energie moderní civilizace na nezištné hledání hlubšího poznání sebe a přírody. Sebe-přírody. Matky přírody. Když si lidé uvědomí, že je mnoho nehmotných, nedestruktivních cest růstu – toho největšího a nejúchvatnějšího řádu -, pomůže to ztlumit obecné obavy z toho, že stabilní stav ekonomiky znamená smrtelnou stagnaci. --- …měli bychom být vděčni za každý malý projev ahimsy, kdekoliv se na světě objeví… Každý si musíme najít svůj osobní způsob, jak provádět tento předpis v poměrně velké škále možností, a pochopit, že nikdy nedosáhneme dokonalé čistoty, a v žádném případě bychom se neměli oddávat farizejství. --- Všechny živé bytosti jsou rovnocennými herci v božském dramatu probuzení. Spontánní probuzení soucitu s druhými člověka okamžitě staví na cestu ekologické etiky stejně jako na cestu k osvícení. Tyto dvě cesty se navzájem neliší. --- Probuzení Soucitné mysli je všeobecně známou lidskou zkušeností a není vytvořeno buddhismem nebo nějakou jinou jednotlivou tradicí. Je bezprostřední zkušeností velkého dosahu a křesťané, židé, muslimové, komunisté i kapitalisté jí velmi často přímo dosahují – přese všechno mlčení jejich náboženství a učení o těchto záležitostech. Tato zkušenost nemusí mít často žádný zjevný etický obsah – je to okamžik odvrácení se od sveřepého ega, zatímco jen tak koukáme, jen tak jsme, sjednoceni s někým jiným. --- Kojot zvíře, člověk zvíře, medvěd zvíře jsou (jak by řekli Ainuové)prostě hajakpe – brněním či maskou, potravou, která bude předložena, formou a funkcí určenou sloužit Velké Přírodě. Posuňme masku trochu na stranu a spatříme šejdíře Kojotího muže, Medvěda, krále hor, Jelení Matku, královnu soucitu. A vzápětí poznáme, že i tyto duší stvořené, zemí stvořené Archetypální Bytosti jsou také iluzí. Ten Zářící vykoukne zpod balvanu a je pryč – vždycky je tady. Ale celý tenhle archetypální základ není ve skutečnosti naše starost. Naší starostí jsou děti spící v zadním pokoji, sníh na kopcích v dálce, kojot vyjící v pelyňkovém svitu měsíce. --- Vidět střízlíka v křoví, nazvat jej střízlíkem a pokračovat v chůzi znamená, že jste (s ohledem na sebe) nic neviděli. Vidět ptáčka a zastavit se, pozorovat jej, cítit, zapomenout na chvíli na sebe, být ve stínu křovin, a tak možná pocítit střízlíka – to znamená být na delší okamžik spojen se světem."... celý text
Umíráme každý den: Pouť potulného mnicha bardy žití a umírání
2020,
Yongey Mingyur Rinpoche
Kniha uznávaného tibetského mistra a opata tří klášterů Yongey Mingyura Rinpočhe popisuje prvních několik týdnů jeho odchodu, či lépe řečeno útěku do ústraní, dokonce do bezdomoví. Jedné noci tajně opustil svůj klášter Tergar v severoindické Bódhgaji, jehož byl věhlasným opatem, aniž by komukoliv předem oznámil, že hodlá zmizet na několik let, aby se po vzoru Buddhy Šákjamuni zřekl svého dosavadního života a ověřil si, zda jeho celoživotní výcvik, postoje, návyky a probuzené vědomí obstojí v tvrdých podmínkách indických ulic. Vinou zkaženého jídla, které vyžebral, se ocitl na samotném prahu smrti a z této hraniční zkušenosti si přinesl osvícení. Ačkoliv mi způsob vyprávění tibetského buddhistického mistra není blízký, o mnoha popisovaných věcech nemám šajnu a něco z buddhistické nauky mi bylo zcela nesrozumitelné (třeba bardo takovosti nebo šamatha), oceňuji autorovu upřímnost, opravdovost, autenticitu a skromnost. Zaujalo mě motto knihy, které zní: NECH TO PROSTĚ JEN TAK BÝT a mnoho dalších myšlenek, z nichž některé vypisuji: „Naše problémy nepotřebují k vyřešení nějakou vnější sílu. --- Když se člověk snaží přivést zpátky svou mysl ztracenou v tenatech smyslových objektů nebo řešení problémů, neznamená to, že by mysl zmizela nebo zemřela. Přesně naopak. Pokud člověk vyvede mysl z jejího zaujetí nekonečnými sériemi různorodých objektů, myšlenek či problémů, tak ji rozšíří: učiní ji nezměrnou, průzračnou a nepředstavitelnou. --- A tak jsem nakonec objevil jediný spolehlivý zdroj vysvobození z utrpení: člověk se nesmí snažit se jej zbavit. Kritický vhled mi přinesla kontemplace o pomíjivosti. --- Začalo mi připadat, že problémy, které trápí obyvatele moderního světa na vrcholu jejich rodinných a pracovních životů, jsou vlastně tytéž, které řeší na sklonku života lidé na celém světě: neschopnost přijmout zákon pomíjivosti, lpění na tom, co nemohou mít, a neschopnost nechat věci prostě jen tak být. --- Neprosazujeme silou svá očekávání, neevokujeme možnosti, co by se mohlo a mělo stát, nejednáme vychytrale a nejsme podezřívaví, neděláme z komárů velbloudy a nepopíráme existenci nepříjemných věcí. --- Schopnost přijímat věci tak, jak jsou, a pasivita jsou dva úplně rozdílné stavy mysli. Je důležité chápat rozdíl, zvláště v případech, kdy lidé házejí všechny termíny jako nenásilí, mír pasivní resistence a pasivita do jednoho pytle. Dokonce i někteří buddhisté si myslí, že jediný způsob, jak čelit nebezpečí, je ulehnout na koleje. Skutečná schopnost přijímat věci tak, jak jsou, vyžaduje otevřenou mysl, člověka schopného zkoumat cokoliv, co vyvstává. Není to věc, která by se dala naprogramovat. Přesně naopak, nezbytně totiž vyžaduje, aby člověk přistupoval ke světu svobodně a dokázal si ve všech situacích udržet čerstvou mysl. Vyžaduje se schopnost akceptovat nejistotu. Schopnost přijímat věci tak, jak jsou, způsobuje, že namísto toho, aby naše rozhodování omezovaly mechanické myšlenkové vzorce, vyvstane v naší mysli moudrý a objektivní úsudek. --- Bdělé vědomí si můžete představit také jako penzion. Projdou jím všechny druhy pocestných – vjemy, emoce, všechno. A všichni jsou vítaní. Bez výjimky. Občas některý pocestný vyvolá problémy, které vyžadují speciální druh pomoci. --- Pomalu jsem všechny smyslové vjemy ubytoval v penzionu svého bdělého vědomí. Vzdal jsem se jakéhokoliv vzdoru, vzdal jsem se negativity a pokusil jsem se spočinout v pocitu, že jsem nicotný, nemilovaný a k ničemu. A přenesl jsem pocity do mysli – do velké mysli bdělého vědomí, kde se nicotnými staly ony samy. Penzion mé mysli, mého bdělého vědomí do sebe pojal pocity, depresi, bezútěšnost a stal se mnohem větším než všechny vjemy dohromady, umenšoval jejich působení a měnil svůj vztah k nim. --- Individualizovaný prostor je jako prázdný šálek. Prostor je uvnitř šálku, ale není jeho součástí. Když se šálek rozbije, prostor doposud zadržovaný uvnitř se spojí s neohraničeným prostorem, který není nijak a ničím omezený. --- Je-li pro mě lepší být nemocný, kéž mám sílu být nemocný. Je-li pro mě lepší se uzdravit, kéž mám sílu se uzdravit. Je-li pro mě lepší umřít, kéž mám sílu umřít. --- Mimo jakoukoliv pochybnost jsem věděl, že zářivá prázdnota je v každém z nás. Nacházíme se v tomto stavu, když mluvíme, kráčíme a myslíme. Ať jsme zdraví, či nemocní, bohatí, nebo chudí. Neumíme rozpoznat vzácný poklad, který máme. Ve skutečnosti umíráme neustále. Naše mysl nám však neumožní to poznat. Nemůžeme se znovuzrodit, pokud si nedovolíme zemřít. Pochopil jsem, že umírání je znovuzrozením. Smrt je život. --- Všichni společně sníme sen o svém bytí. Umíráme a rodíme se. Vznikáme a vznikáme. Neustále vznikáme.“... celý text
Podfuk s diamanty
2016,
Peter Mayle
To se vážně skoro nedalo dočíst. "Je čas na sklenku šampaňského, drahoušku, není-liž pravda?" Něco tak plytkého a pitomého jsem už dlouho nečetla.
Písek
2014,
Wolfgang Herrndorf
Melancholie plynule přecházející do bezvýchodnosti a trýznivé apatie, ovšem neobyčejně brilantně napsaná! Příběh muže beze jména a bez naděje se odehrává ve fiktivní severoafrické zemi. Čteme o naprosté nesmyslnosti násilí, často “legitimního, ale o to příšernějšího násilí ve jménu dobra, ať už si pod tím představíme cokoliv. Čteme o křehkosti lásky, vlastně spíš o křehkosti důvěry, o lidské touze po bezpečí a blízkosti. O naději, že svět je (nebo by mohl být) dobrý, stejně jako lidé v něm. Je možné, aby člověk, který trpí amnézií, mohl odhodit svou minulost, své hříchy, svůj špatný charakter, svou vinu, celou svou osobnost jako špinavou košili a být čistý jako novorozeně? Je to bizarní, je to napínavé, je to prostě výborné. Ale doporučuji: čtěte velmi pozorně!... celý text
Stávat se zvířetem: Pozemská kosmologie
2024,
David Abram
Můj oblíbený autor, filozof, environmentalista, spisovatel a pedagog mě oblažil dalším nádherným dílem. Četla jsem ho relativně dlouho, protože přes léto, jsou krátké večery, venku je stále co dělat a na čtení nezbývá moc času. Teď s podzimem se to zlepší a já budu zase číst více. V téhle knize poznává David Abram živý svět celým svým tělem, nejen myslí a uvažuje nad tím, co vlastně mysl je a odkud se bere, jakým způsobem mezi sebou komunikují nejrůznější pozemské entity, jakým způsobem na sebe reagují a ovlivňují se navzájem. Zdůrazňuje nesmírnou důležitost obnovy orální kultury - a s tím můžeme něco udělat úplně každý, kdo nejsme němý. Přemýšlela jsem, zda vypsat citáty, protože každý citát z knihy je (a v tomto případě obzvláště) vytržený z kontextu. Ale jsou to tak důležité a silné myšlenky, že jsem si dala tu práci a něco přece jen opsala. “Většina transcendentních technologických vizí dnešní doby je totiž stále motivována strachem z těla a jeho nesčetných slabostí, strachem z naší tělesné zapuštěnosti ve světě, který se ve své podstatě vymyká naší kontrole – hrůzou ze samotné divokosti, která nás živí a udržuje. Rozpoznat tuto výživu, otevřít se trvalému daru této divoké potravy, znamená, že na oplátku nabídneme sami sebe. Znamená to, že přijmeme obtížné tajemství vlastní tělesné smrtelnosti, a připustíme, že jsme tělesná stvoření, která musejí zemřít, aby ostatní mohli rozkvést. Ale to je právě to, co nejsme schopni snést. Příliš se bojíme stínů. Nedokážeme se vyrovnat se svou zranitelností, se svou naprostou závislostí na světě, jenž nás může sežrat. I když má moderní lidstvo nesmírné analytické tvůrčí schopnosti, je ochromeno strachem z vlastní živočišnosti a z živé země, která nás udržuje a živí. --- Mezi hmatatelnými jevy tohoto světa lze nalézt bezpočet rozdílů, ale každá jednotlivá přítomnost se podílí na společném mysteriu, na nevysvětlitelném vzedmutí samotné existence. Každá věc vyjadřuje toto tajemství svým vlastním způsobem a stylem, a přesto je každá z nich stejně překvapující a výmluvná, hrouda hlíny neméně než řvoucí rozzuřený medvěd – každá si nachází svou vlastní nejistou a improvizovanou cestu světem, každá udává svůj vlastní rytmus záplavě života, který ji obklopuje. --- Nic z toho, co píšu na těchto stránkách nemá za cíl znevažovat elegantní objevy našich věd, nebo dokonce odtažité stavy mysli, které jsou k získání takových poznatků nezbytné. Chci jen poukázat na to, že onen odtažitý postoj, jenž je vlastní vědě, je sám závislý na hlubší tělesné vzájemnosti mezi lidským organismem a jeho světem. --- Většina z nás moderních lidí věnuje svým bezprostředním dojmům ze světa jen malou pozornost. Takových vjemů si už stěží povšimneme, nebo tyto kvalitativní vjemy ihned převedeme na kvantitativní svět faktů a informací, který je v naší době hlavním předmětem víry. Myslím, že tuto víru částečně udržuje při životě naše čím dál intenzivnější soužití s obrazovkami všeho druhu, náš stálý sklon k plochým reprezentacím a pohledům. Víra v naprosto objektivní chápání přírody, ta snaha o jednoznačné a úplné pochopení fungování světa, je právě vírou ve zcela plochý svět, svět viděný shora, svět bez hloubky, v představu přírody, které nejsme součástí, ale na níž se díváme zvenčí – jako netělesná mysl nebo jako člověk, který zírá na počítačový model. --- Spinoza zpochybnil Descartovo oddělení duchovní substance od substance hmotné, tvrdil, že mysl a hmota nejsou dvě samostatné substance, nýbrž pouze dva různé atributy nebo aspekty jedné a téže látky, které říkal deus sive natura, “bůh neboli příroda. Tato jednotná látka se může jevit buď jako hmota, a nebo jako mysl, a to v závislosti na tom, z jakého úhlu se na ni díváme. Tak jako ona obrovská tvořící síla, kterou Spinozovi současníci nazývali “Bůh, není podle něj nic jiného než kreativní dynamika a inteligence samotné Přírody, tak lidská mysl je jen specifická citlivost a vnímavost té části přírody, kterou rozpoznáváme jako lidské tělo. Doslova každé hmotné těleso nebo věc má podle Spinozy duševní aspekt – všechny věci jsou oduševnělé. Lidské tělo je vnějším, hmotným aspektem lidské mysli, zatímco mysl není nic jiného než vnitřní, pociťovaná zkušenost těla. “Mysl a tělo jsou jedna a táž věc. --- Jediný Spinoza chápal, že lidskou mysl nikdy nelze uvést do souladu s lidským tělem, pokud nebudeme inteligenci pokládat za atribut přírody v její celistvosti. Každý smysly vnímatelný jev má podle něj svůj mentální aspekt; každé hmatatelné těleso v hmotném světě je současně také myšlenkou existující v rámci širé, všezahrnující inteligence, která je vnitřně (některým jedincům) známa jako Bůh a navenek se (všem) projevuje jako příroda. --- A právě tehdy mě napadla jednoduchá myšlenka – ne jako blesk z čistého nebe, ale jako něžný deštík, který začal padat všude kolem mě, smáčel mi hlavu a hruď, zvlhčoval hlínu a pozvedal její roztodivné pachy k mému chřípí: Co když mysl není naše, ale patří Zemi? Co když mysl, správně chápána, není výhradním majetkem lidstva, ale spíše vlastnictvím samotné Země? Co když je to síla, v níž jsme tělesně ponořeni? Co když má mysl v sobě určitou kvalitu niternosti, ale nikoli proto, že se nachází v našem nitru (v těle nebo v mozku), ale proto, že jsme situování tělesně uvnitř ní – protože se naše životy a naše myšlenky odehrávají v hlubinách mysli, která ve skutečnosti není naše, ale patří spíše Zemi? Co když se jako ta sova, co se krčí na větvi, jako ten strom, co se nad ní klene, jako ten brouk, který na této větvi vrávoravě přelézá z jehličky na jehličku, všichni nějak podílíme na široké inteligenci tohoto světa – jelikož všichni svými činy I svými vášněmi materiálně participujeme na velké psýché této planety?"... celý text
Až za hrob
2022,
Dean Koontz
Hloupé, prvoplánové, černobílé charaktery, dětinské dialogy, prostě všechno špatně. Nestojí za to věnovat tomu čas.