Tyet
přečtené 1452
Bouda, která krmí milion dětí
2017,
Magnus MacFarlane-Barrow
Tuhle knížku od Skota Magnuse MacFarlane-Barrowa jsem dostala jako dárek. Přiznám se, že o Mary´s Meals jsem nikdy předtím neslyšela ani nečetla. Autor popisuje svou cestu, ke které ho inspirovalo zjevení Panny Marie v Medžugorje, a která díky své čisté, láskyplné vizi dokáže nyní nakrmit téměř dva a půl milionu děti v chudých nebo ohrožených oblastech planety a přivézt je tak do škol, ke vzdělání a tím i k naději na lepší budoucnost. Pokud vás téma zajímá a chcete se dozvědět více, třeba I to, jak byste se sami mohli zapojit, můžete se kromě knížky podívat I na filmy, které byly o Mary´s Meals natočené. Dojímají více než knížka a shlédnuté je máte za chviličku. https://www.youtube.com/watch?v=lRwQ7sFlIKo... celý text
Jak ulovit malou štiku
2024,
Juhani Karila
Jakmile jsem tuhle knihu od Laponce jménem Juhani Karila otevřela a přečetla první stránky, věděla jsem, že se mi to bude líbit, dokonale jsem se zamilovala. Panebože, tak nádhernou knížku už jsem nečetla roky! A že přečtu spousty, spousty knih za rok. Čistá radost a potěšení z jejího čtení mě neopustila do poslední stránky. Je to dokonalá, báječná, šťavnatá lahůdka! Pochválit musím i překlad Emy C. Stašové, asi to nebylo jednoduché, díky za to.... celý text
Hedvábník
2015,
Robert Galbraith (p)
Joanne Rowlingová, píšící detektivky pod pseudonymem Robert Galbraith, má komerční úspěch i v této oblasti. Je to první detektivka této autorky/autora, kterou jsem četla (mám ji z knihovny). Druhou (Smrtící bílá) jsem dostala jako dárek, tak se na ni chystám posléze. Pokud to mohu shrnout několika slovy, tak Galbraith nepřináší v žánru nic nového, je to zručně napsaná, naprosto komerční, mainstreamová detektivka. I detektivka se dá napsat výtečně a tak, že daleko přesahuje meze žánru, namátkou musím zmínit třeba Thomase Perryho či Tanu French, a samozřejmě mnoho dalších, skvělých autorů. Hedvábníka přečtete za dva dny, protože děj pěkně běží a vy jste zvědaví, to Rowlingová dobře umí. Ale za měsíc už si nevzpomenete. Ona vždycky čtivost nemusí být v přímé úměře s kvalitou, ale to víme. Zkrátka ničím nevybočující průměr.... celý text
Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii
2024,
Abigail Shrier
Americká žurnalistka Abigail Shrier napsala tuto kontroverzní knihu vyvolávající silné emoce, aby zmapovala historii, příčiny, dopady a realitu transgenderové mánie. Za posledních několik lety stouply o tisíce procent případy dospívajícíh dívek, kterým byla diagnostikována genderová dysforie, psychická porucha do té doby známá téměř výhradně u úplně malých chlapců před pubertou. Změnil se tak nejen počet případů, ale i věk a pohlaví pacientů. Autorka na základě obrovského množství rozhovorů s těmito dospívajícími dívkami, s terapeuty, psychiatry, psychology, plastickými chirurgy, endokrinology, ale i s rodiči podrobně mapuje, jakým způsobem a podle jakých metodik se v USA vyučuje genderová ideologie od mateřských školek až po univerzity. Zatím se zdá, že celá ta věc dokonale plní jediný účel – rozeštvat lidi pro ti sobě, rozdělit je na “my a “oni. Narýsovat a udržovat dělící čáru mezi nebojácnými mladými, kteří vítají různé genderové identity a sexuální orientace, a nedůvěřivými starými, kteří to nadšení nesdílí. Působí to jako známé, osvědčené rozdělení společnosti, které nevede nikam jinam, než k nenávisti, nedůvěře a odcizení mezi lidmi. Šťastný ve výsledku nemá být nikdo. Autorka zmiňuje i drastické vedlejší účinky užívaných léků a hormonálních přípravků, z nich nejtragičtější je neplodnost, rakovina dělohy a vaječníků, hysterektomie, zvýšené riziko infarktu a zastavení vývoje mozku. Blokátor puberty Lupron shválila americká FDA k použití při chemické kastraci sexhuálních delikventů nebo pro zastavení předčasně nastupující puberty u malých dětí (když např. začne čtyřletá dívka menstuovat, rostou jí prsa a ochlupení). K použití k zastavení normálního průběhu puberty nebyl tento lék nikdy schválen. Pokud přesto terapeuti a lékaři tyto přípravky doporučují a poskytují dospívajícím dívkám, aby změnily svůj vzhled, i když si jsou dobře vědomi nebezpečných vedlejších účinků, nabízí se přirozeně otázka: Jde tady skutečně o blaho a štěstí těch dětí? Autorka se rovněž s odborníky na duševní zdraví dospívajících ptá na příčiny tohoto stavu. Co způsobuje, že tak obrovské množství dívek propadlo této mánii? Může tou příčinou být vzdor vůči přespříliš pečujícím, chápavým, vstřícným a tolerantním rodičům, především matkám? Možná jde jen o posouvání hranic, které dítě nutně potřebuje, o potřebu vymezení se. A to vše za masivní podpory politiků, škol, lékařů a médií. Jak je v knize několikrát zmíněno z mnoha úst: Nejde o nic jiného než o ideologii se znaky sekty. Cituji: “ Nepochybuji o tom, že zákonodárci, kteří přijímají zákony proti šikaně, pedagogové a školské rady, které zavádějí výuku o genderové identitě a sexuální orientaci, jednají na základě upřímného zájmu o blaho studentů identifikujících se jako LGBTQ, což se očekává od každého slušného člověka. Jenže pokud přijatá nápravná opatření přesahují natolik rámec pomoci, je jasné, že prostá náprava nebyl primární záměr těch, co problém řešili. --- Významný profesor psychiatrie a behaviorálních věd Univerzity Johnse Hopkinse Paul McHugh říká: ´Genderová dysforie je přeceňovaná myšlenka nebo momentálně převažující objekt zájmu. Tuto myšlenku zastává mnoho lidí na světě, ale velice intenzivně se jí drží pacient nebo člověk, který si na ní postaví celý život. Spousta lidí například věří, že je dobré být hubený. Řada dospívajícíh dívek věří, že by bylo lepší být kluk. Jenže anorektičky a dívky, které trpí genderovou dysforií, tyto myšlenky zcela pohltí. Nepochybuji, že ti, které nadhodnocené myšlenky ovlivňují, prožívají skutečné utrpení. Pochybuji ovšem, že správně lokalizovali zdroj svých potíží. Například anorektičku často zcela ovládne představa, že kdyby jednoduše ještě trochu zhubla, bude se svým tělem konečně spokojená. Ve skutečnosti k tomu nikdy nedojde, rozhodně ne tím, že bude hladovět. Žádné množství ztracených kilogramů tělesné váhy nepřinese anorektičce spokojenost se svým tělem, po kterém tak touží, protože tělesná váha nikdy nebyla ten skutečný problém. Politici ani média nijak veřejnosti ani transgenderovým osobám nepomáhají, posuzují-li jejich zmatení jako právo, které musí bránit, a ne jako duševní poruchu, která vyžaduje pochopení, léčbu a prevenci.´ Na základě tohoto prohlášení lze předpokládat, že si Paul McHugh vysloužil vlastní zástup odpůrců. --- … transgenderová mánie pravděpodobně skončí stejně, jako skončila posedlost diagnózou mnohočetné poruchy osobnosti: u soudu, kde pacienti žalují své lékaře. Podle Paula McHugha se jednou některé z dnešních dospívajícíh dívek probudí, bude jim dvacet tři, dvacet čtyři let a řeknou: ´Tak tady mě máte. Mám na bradě strniště, znetvořené tělo a jsem neplodný, a nejsem tím, kým bych měl být. Jak se to mohlo stát?´ --- Více než stovka univerzit zahrnula transgenderové hormony do svého zdravotního pojištění, včetně všech univerzit spadajících pod Břečťanovou ligu. Nejméně sedmdesát univerzit a vysokých škol hradí operativní změny pohlaví. V rámci studentského zdravotního pojištění na Yale stojí jedno kolo léčby testosteronem pro biologické dívky deset dolarů měsíčně, tedy méně, než stojí lístek do kina. No, každopádně pozoruhodná kniha pro všechny, kterých se téma dotýká nebo kteří o něm v zásadě nic nevědí a chtějí to napravit.... celý text
Ostrov žen moře
2021,
Lisa See
Knihu autorky Lisy See jsem si vypůjčila v knihovně, aniž bych o ní kdy slyšela nebo četla, prostě mi padla do oka. Téma je více než zajímavé a já se přiznám, že jsem se nikdy nezajímala o to, jak to vlastně bylo s rozdělením Korey po válce a co na to říkali samotní Korejci. Sovětský svaz a Spojené státy si tuhle zemi zkrátka rozdělili po vzájemné dohodě, aniž se na to ptali lidí, kteří tam žili. Tak to prostě chodí, válečná kořist. Demarkační čára rozdělila zemi a s ní i rodiny, podobně jako v Německu. Představovalo to neskutečné utrpení nejen pro tu bolševickou část, tedy Severní Koreu, kterou zabrali “zlí Sověti, ale i pro tu jakoby svobodnou, jižní část, kterou okupovali “hodní Američané, kam spadá i ostrov Čedžu, kde se děj knihy odehrává. Zabíjení je vždycky zabíjení, utrpení je vždy stejné, ať už je teror politicky korektní či vrazi stojí na té špatné straně. V kulisách této kruté doby se odehrává příběh potápěček, takzvaných henjo, které moře živilo. Kniha má zajímavý rámec, téma je pozoruhodné, ale je psaná stylem, který mi vůbec nevyhovuje, pro mne byla neskutečně nudná, zdlouhavá, téměř jsem ji nemohla dočíst. Cituji: “Byla tato tragédie jen vzpoura, která se vymkla kontrole? Bylo to povstání, občanské nepokoje nebo protiamerický odboj? Nebo řekneme, že to bylo hnutí za demokracii, zápas o svobodu či masové hrdinské povstání…? Měli bychom dávat vinu Američanům? Jejich plukovníci, kapitáni i generálové tady byli. Jejich vojáci viděli, co se dělo. I kdyby nikoho nezabili vlastní rukou, tisíce vražd se odehrály před jejich očima, ale oni za to nepřevzali zodpovědnost. Ani jednou nezasáhli, aby zabránili krveprolití. Nebo přijmeme vysvětlení, že se snažili vymýtit hrozbu komunismu v počátcích éry, již později nazveme studenou válkou? Byl incident 43 první americký Vietnam? Nebo to byl boj lidí, kteří toužili po sjednocení severu a jihu a chtěli rozhodovat o tom, co se děje v naší zemi, bez vměšování a zásahů cizí velmoci? Na tři sta vesnic lehlo popelem nebo bylo vyrabováno, čtyřicet tisíc domů bylo zničeno a o život přišlo tolik lidí, že žádná rodina na Čedžu nezůstala ušetřena žalu.... celý text
Malá bubenice
2020,
John le Carré (p)
Špionážní román bývalého britského špióna Johna le Carré (to je pseudonym, autor se ve skutečnosti jmenoval David John Moore Cornwell) je skutečný majstrštyk žánru. Podobně jako Trevanianův román Šibumi nebo Já, poutník Terryho Hayese patří k tomu nejlepšímu, co bylo z prostředí tajných služeb a operací napsáno. Samozřejmě nezapomínám na Fredericka Forsytha, ale toho zná každý a nikdo mu trůn neupírá :) K téhle knize mě přivedl film The constant gardener, jenž byl na motivy le Carrého románu natočen, a který byl vynikající. Do té doby jsem autora vůbec neznala a teď se chystám nejen shlédnout seriál podle této knihy (snad nebudu příliš zklamaná), ale hlavně si sehnat další autorovy romány. Když čtete knihu, trvá to několik dnů, týdnů a někdy měsíců. Děj a charaktery vstřebáváte postupně, sžíváte se s nimi, ráno s nimi vstáváte a večer usínáte. Přečíst knihu je neporovnatelně intimnější a hlubší zážitek než zhlédnout film, i když tomu se samozřejmě nebráním. Jen říkám, že knihu žádný film nikdy nahradit nemůže, jakkoliv je skvělý. Často se mi stane, že u dobré knihy po přečtení odstavce zaklapnu stránky, zavřu oči a přemýšlím, občas si k tomu něco poznamenám do k tomu určeného sešitu, nebo se k té pasáži opakovaně vracím, listuju tam a zpátky, dlouho mi zůstává v hlavě nějaká formulace nebo myšlenka. To u filmu dost dobře nelze dělat. No nic, konec agitky, zpět k románu. Hlavní rámec tvoří izraelsko-palestinský konflikt a děj se točí okolo praktik britských a izraelských tajných služeb a palestinského výcviku vojáků z lidu. Mladá britská herečka vnímá svůj život tak plytce, obyčejně a nezajímavě, že přistoupí na nabídku spolupráce s Izraelci. Ovšem na konci by svůj plytký život chtěla zpět, ale to už není možné, duše je navždy těžce poškozená. Autor je objektivní, žádné z válčících stran nápadně nestraní, ale někde pod povrchem to je. Víte, nebo máte aspoň ten dojem, že víte, kde jsou jeho sympatie. Začátek má trochu pomalejší rozjezd, chvílemi jsem se i nudila, ale zbylé dvě třetiny knihy vše vynahradí. Rozhodně doporučuji. Je to velmi smutné a velmi silné.... celý text
Rabbits
2022,
Terry Miles
Tenhle debut Terryho Milese nazývají “technothrillerem, ale já bych ji označila za sci-fi s fantaskními prvky. Každý, kdo hraje nějaké počítačové hry nebo hry na herních automatech, si určitě přijde na své, a speciálně zapálený herní fanoušek, protože jsou v ní odkazy snad na všechny legendární hry (americké). První půlka mě docela bavila, ačkoliv jsem v životě hrála na počítači tak leda Solitaire a Mahjong. Děj odsejpal a ocenila jsem některé pěkné nápady. Jenže pak už se všechno vlastně opakovalo pořád dokola a nikam se to neposouvalo. Happy end byl vlažný a rozpačitý. Ale byla by to opravdu pěkná a čtivá krátká povídka, kdyby to autor nebo korektor seškrtal na pětinu.... celý text
Sběratel
2004,
John Fowles
Hutná, těžká, temná kniha od skvělého Johna Fowlese. Rámec děje tvoří thriller, ale vlastně jde o střet dvou světů, dvou duší, dvou myslí, dvou kultur. Unesená dívka, idealistická, otevřená, tvůrčí, moderní, kritická; a únosce, rigidní, zkostnatělý, dokonale tupý, jsou sice oba Angličané a hovoří stejnou řečí, ale jako by pocházeli každý z jiné planety. Je to velice přesvědčivá sociologická a psychologická studie. Moc pěkné, přečtěte si to.... celý text
Pobřežní cesta
2020,
Raynor Winn
Autobiografická knížka od Raynor Winn mi byla doporučena jako překrásná, nádherná a obohacující. Ze všech sil jsem se snažila ji jako takovou vidět, ale… Celá kniha by se vešla do docela pěkného článku třeba ve 100 + 1, vždyť se tam pořád dokola opakují stejné věci! Zmokli jsme, uschli jsme, foukalo, díváme se na vlny, křičí racci, potkáváme nějaké lidi, kupujeme si instantní nudle, rýži, tuňáka v konzervě, karamelové tyčinky a želatinové bonbóny. Svátečně si dopřáváme masovou taštičku (skutečně se ničím jiným neživili!), vyžebráme horkou vodu v hospodě, hledáme plácek pro stan. Nedokázala jsem se ubránit dojmu, že nějaká podstatná informace v knize chybí. Padesátiletí lidé nemají ani jediného přítele, který by jim pomohl v těžké chvíli, jakto? Jsem si jistá, že každý máme takové přátele, kteří by nám pomohli v nesnázích, kdyby na to přišlo, stejně jako my jsme připraveni pomoci jim, budou-li to potřebovat. Co za člověka nemá ani jednu živou duši, která by ho nechala pár týdnů či měsíců u sebe bydlet? Proč si paní nemohla najít práci? Třeba za pokladnou nebo jako pomocnice v hospodě? Pochopím, že někdo to nechce, nechce mít práci a být uvázaný na jednom místě, ale pak se nemůže litovat, jaký je chudák, že musí krást jídlo v obchodě. Nemůžu si prostě pomoct, autorka mi byla vrcholně nesympatická, takže se omlouvám všem, komu se kniha líbí, neberte si moje hodnocení osobně, prosím :) Dvě hvězdičky dávám za docela pěkné popisy pobřeží.... celý text
Dcery čarodějného vrchu
2019,
Mary Sharratt
Ačkoliv je tohle kniha psaná ženou – Mary Sharrattovou, pro ženy, mohla by být zajímavá i pro muže, které historie zajímá a to z toho důvodu, že je založena na skutečných historických událostech. Jména, historické reálie, životní osudy, procesy i smrt odsouzených jsou skutečnými a doložitelnými fakty. I když literární styl a způsob vyprávění v této knize nejsou úplně můj šálek kávy, musím ocenit práci, kterou si autorka s tímto dílem dala, vyžadovalo to bezesporu rozsáhlé studium historických záznamů a dalších textů, odkazy na ně najdete v Doslovu. Jde, jak je zřejmé už z názvu, o čarodějnické procesy, které se odehrávaly v Anglii za vlády Jakuba I. Stuarta, jenž byl autorem Daemonologie, jakési příručky pro lov čarodějnic. Člověk se nemůže ubránit dojmu, že skutečnými služebníky Satana byli ve skutečnosti úředníci, protestanští kněží a bohužel i někteří obyčejní lidé, ti všichni v čele s panovníkem poreformační Anglie v 16. a počátku 17. století, výše zmíněným Jakubem I. Co všechno v lidech dřímá, že? Jaké bezedné hlubiny naše duše skrývá...... celý text
Kosmická hra
1998,
Stanislav Grof
Kniha Stanislava Grofa, světoznámého psychiatra a výzkumníka v oblasti vědomí a jeho mimořádných stavů s více než padesátiletou zkušeností a spoluzakladatele a jednoho z nejvýznamnějších teoretiků transpersonální psychologie, vyšla už v roce 1998. Změnily se okolnosti a postoje většinové vědecké obce za ta léta? Stěží. Sám Grof k tomu píše: „V dřívějších publikacích jsem už popsal důležité důsledky systematické ho výzkumu mimořádných stavů vědomí pro porozumění emocionálním a psychosomatickým poruchám a pro psychoterapii. Tato kniha má podstatně širší a obecnější zaměření – zabývám se v ní mimořádnými filozofickými, metafyzickými a spirituálními vhledy, které se objevily během těchto prací. Zážitky a pozorování, získané tímto výzkumem, odhalily důležité aspekty a dimenze reality, obvykle skryté běžnému vnímání.“ Kosmická hra je už několikátou knihou od Stanislava Grofa, kterou jsem přečetla a doporučuji autora všem hledačům smyslu života, všem lidem s otázkami směřujícími k těm nejdůležitějším, nejpodstatnějším příčinám toho, odkud jsme přišli, kam směřujeme, a kam se ubíráme. Vzpomínám si, jak mi před mnoha lety náš syn nastínil teorii týkající se toho, že veškeré stvoření včetně člověka jsou něčím, jako nervová zakončení a smysly jediného Absolutního Vědomí, prostřednictvím kterých získává informace a prožívá náš hmotný svět. A baví se tím. Tehdy mě ta představa pobouřila a vlastně vyděsila a trvalo dlouhé roky, než jsem ji pochopila a akceptovala. Z toho je vidět, jak jsou naše děti oproti nám napřed, alespoň v některých oblastech, a tak to má být. Připojuji několik výňatků z knihy, ale je samozřejmě mnohem lepší si ji přečíst: „Ruku v ruce s revolučním postupem různých oborů moderní vědy souběžně opouštíme okouzlení zastaralým materialistickým viděním světa a před našima očima se začínají vynořovat obrysy nového uceleného chápání nás samých, přírody a vesmíru. Je stále jasnější, že tento vynořující se nový alternativní přístup k bytí bude v sobě spojovat vědu a spiritualitu a že vnese do našeho technovědného světa důležité prvky odvěké moudrosti. --- Ve světle těchto vhledů je materiální svět našeho běžného života, včetně našeho těla, spletitou tkání mylných představ a falešných výkladů. Je to hravý a jaksi libovolný produkt kosmického tvůrčího principu, nekonečně propracovaná virtuální realita (zdánlivá, předstíraná skutečnost), božská hra vytvářená Absolutním Vědomím a Kosmickou Prázdnotou. Náš vesmír, který zdánlivě obsahuje nesčetné myriády samostatných jednotek a prvků, je svou nejhlubší podstatou pouze jediným bytím obrovských rozměrů a nepředstavitelné komplexnosti. --- Někteří lidé, kteří získali vhled do ´motivů´ stvoření, zdůrazňují také jeho estetickou stránku. V běžném životě nás často oslní přirozená krása vesmíru a přírody včetně součástí stvoření, jež jsou výsledky lidské činnosti, jako je výtvarné umění a architektura. V holotropních stavech se značně zvyšuje schopnost ocenit estetickou stránku různých složek života a bytí. Jakmile se ´pročistí brány vnímání´, abychom použili výrazu Williama Blakea, je obtížné nepovšimnout si udivující krásy stvoření. Z tohoto pohledu jsou vesmír, ve kterém žijeme, a veškeré prožitkové skutečnosti jiných rozměrů jakoby uměleckým dílem a tvůrčí impuls, který jim dal vzniknout, lze přirovnat k inspiraci a tvůrčímu zanícení toho nejlepšího umělce. --- Pohlížíme-li na skutečnost z pohledu Univerzálního Vědomí, překročíme obvykle zažívané polarity. Platí to pro kategorie, jako jsou duch a hmota, stálost a pohyb, dobro a zlo, mužský a ženský princip, krása a ošklivost nebo agónie a extáze. V konečném rozboru není absolutního rozdílu mezi subjektem a objektem, pozorovatelem a pozorovaným, sběratelem zážitků a zažívaným, tvůrcem a stvořeným. Všechny role v kosmickém dramatu hraje nakonec jeden jediný herec – Absolutní Vědomí. To je ta jediná a nejdůležitější pravda o bytí… --- Vytváříme si nový systém hodnot, který není založen na konvenčních normách, předpisech a nařízeních a strachu z trestu, nýbrž na znalosti a pochopení vesmírného řádu. Uvědomujeme si, že jsme nedílnou součástí stvoření a že ubližujeme-li druhým, ubližujeme sami sobě… V této souvislosti je zajímavé zmínit se o C. G. Jungovi a o krizi, kterou prožil, když si uvědomil relativitu všech etických norem a hodnot. V této fázi se vážně tázal, zda skutečně záleží na tom, jaký druh chování si zvolíme a řídíme-li se etickými zásadami. Po jistém váhání dospěl k uspokojivé osobní odpovědi na tento problém. Dospěl k závěru, že při neexistenci absolutních měřítek morálky je každé etické rozhodnutí tvůrčím činem, který zrcadlí současný stav vývoje našeho vědomí a informací, jež máme k dispozici. --- Holotropní zážitky však vedou k pochopení toho, co jeden z mých pacientů nazval ´transcendentním realismem´. Je to postoj přijímající skutečnost, že zlo je nedílnou součástí stvoření, a že ve všech oblastech, kde jsou samostatní jedinci, bude vždy existovat světlá a stinná stránka. Jelikož je zlo nerozpletitelně vpředeno do kosmického tkaniva a jelikož je nezbytné pro existenci prožitkových světů, nelze je porazit ani vymýtit. I když však nemůžeme vyloučit zlo z univerzálního schématu věcí, můžeme zcela určitě měnit sebe samé a začít se zcela odlišným způsobem vyrovnávat s temnou stránkou bytí. --- Svět, ve kterém žijeme, má řadu vlastností, jež Absolutní Vědomí ve své čisté formě postrádá, jako jsou pluralita, polarita, hutnost, tělesnost, změna a pomíjivost. Projekt tvoření věrného obrazu hmotné reality majícího tyto vlastnosti je proveden umělecky a vědecky tak dokonale, že ji oddělené jednotky Univerzálního Vědomí považují za naprosto přesvědčivou a mylně ji pokládají za skutečnost. Krajním vyjádřením svého vlastního uměleckého mistrovství, jehož ztělesněním je ateista, se Božství skutečně podařilo poskytnout nejen argumenty proti své účasti na stvoření, nýbrž i proti své vlastní existenci."... celý text
Eseje o lidských duších a společnosti II.
2011,
Stanislav Komárek
ESEJE O LIDSKÝCH DUŠÍCH A SPOLEČNOSTI Svazek II Jakoukoliv otevřete knihu od Stanislava Komárka, sázíte na jistotu zajímavých informací, zdravého rozumu, bystrých úsudků a především suchého humoru, který prostupuje všemi autorovými texty a jenž zaručuje, alespoň pro mne, tak přívětivý čtenářský zážitek. Autor se v těchto esejích značně věnuje tématu archetypů, polaritě persony a stínu, sjednocování protikladů v lidské duši. Druhý svazek obsahuje eseje z let 1994 až 2004, jsou tedy poměrně staré. Neztrácejí ale v ničem svůj důvtip a aktuálnost, jen občas mě napadlo, co si asi autor myslí o současném dění v oblasti, jejíž budoucnost předjímal před tolika lety. Na první svazek jsem už recenzi psala, v této druhé knize, ačkoliv mě bavily všechny eseje bez výjimky, mě hluboce zasáhla esej „Než se zanoří“ z roku 1995. Citaci z ní uvádím mezi ostatními níže. Je toho trochu víc, jak je u Komárka obvyklé, je těžké vybrat dva tři nejlepší kousky, ale pokusím se držet trochu na uzdě. Jsou to části textu, které mě mimořádně zaujaly, vyvolaly ve mně ten slavný „aha“ moment nebo brilantně zformulovaly to, nad čím už dlouho přemýšlím, ale na co moje jazyková a rozumová kapacita sama nestačila: „Vzhledem k tomu, že za tenkou opakní blankou našeho vědomého já začínají silné vrstvy nevědomí, plynule přecházející do ostatního světa mimo nás, je to, co vzniká za hranicí vědomého, svým způsobem jakoby produktem celého kosmu. --- Franz Kafka mluví mimo jiné o tom, že je to pocit viny, co přitahuje soud. --- Zdá se, že jednotlivé vrstvy lidského vědomí se nejen v historickém procesu postupně vynořovaly, ale jeho nejstarší vrstvy se zřejmě zase opět ´zanořily´ do tělesné úrovně (asi jako když se vymačkává pasta z tuby, ale obloukem se vrací zase nazpět). Proto je vědomí zvířat pro nás těžko pochopitelné a mnohé autory to svedlo k tvrzení, že žádné nemají, ač nějaké mít jistě budou, pouze v našem dnešním vědomí už k tomu nenalézáme nic analogního. Teprve od neolitu se nám zdá být kultura tím, co známe dnes – něčím, co musí být stále znova vytvářeno. Kulturní jevy si žádají interpretace v podobném smyslu jako třeba filozofické, teologické či beletristické texty. Jejich nejstarší vrstvy si ovšem žádají sestup na tak hluboké vrstvy nevědomí, že to buď není možné, neboť by z něj nebylo návratu. --- To obecně komunikovatelné (ať už v rámci všech jedinců téže populace, nebo mezi různými) musí být nutně ploché a triviální. Co se tomu chce vymykat, musí být nutně omezené, buď lokálně, nebo jinak. Je-li přístup takzvaně k veškerým informacím, je situace podobná, jako by nebyl k žádným, a tím podstatným se opět mohou stát věci tak archaické jako orální tradice či doporučení přátel. Rovněž k většině cílů vede rychleji vlastní otevřené pozorování světa než studium beznadějně redundantní literatury. --- Náboženství Starého světa poměrně jednotně zdůrazňovala nutnost oproštění se od snového, nočního, opilého, orgiastického aspektu života a světa a příklon k probuzení, osvícení, jasnosti, v řecko-evropském kontextu k logice (raný středověk chápal logiku jako mystiku Ducha svatého). Také se vždy činil posun od krvavých obětí k nekrvavým a od nich k oběti duchovní spočívající v pochopení, přemýšlení, rozumnosti, logu. --- …spánek rozumu plodí příšery na nejrůznějších úrovních, včetně toho spánku rozumu v nejširším slova smyslu, který nahlíží ideologizovaný a paranábožensky chápaný scientismus jako spásnou metodu, která vyřeší všechno (tolik propagovaná skepse znamená v těchto řadách skepsi ke všemu kromě k vlastním východiskům, která jsou stejně posvátná jako v každém jiném náboženství). --- Prominentní (od lat. prominens – vyčnívající) osoby jsou na těle národa či celé planety cosi jako květy na rostlině – nápadným a snadno odečitatelným způsobem vyjadřují (momentální) povahu a přirozenost celého sloučenství. I blín kvete. --- …lze velmi dobře říct, že před Newtonem nebyla gravitace a před Freudem nevědomí, ale předměty padaly odedávna a lidé občas jednali podivně odnepaměti. Známá jungovská teze říká, že zvědomění každého procesu v nás i mimo nás je žádoucí a je kusem cesty ke svobodě, výdobytkem (i míru svobody ve státech lze měřit množstvím utajovaných skutečností). --- Za relativní klid a prosperitu vděčí pozdně industriální civilizace především televizi – pitomost jejích pořadů je pouze nepoznaným derivátem slabomyslnosti naší a hořkou, byť přece jen snesitelnější daní za to, že nechceme další Verdun či Stalingradský kotel. Má-li tolik lidí žít relativně pokojně vedle sebe a vzájemně se ´nesežrat´, je nutné nějak zabránit institucionální superpozici jejich vášní a v oddělených ´simulačních boxech´ je individuálně otupit a ukolébat (že tím samozřejmě těžce utrpí celková kreativita společnosti a dobrý vkus, je jasné, ale můžeme si třeba dnes namazat na chleba právě podomácku utlučené máslo?). --- Nikterak se nedomnívám, že by se komunismus v původní podobě mohl obnovit (tyto obavy jsou stejně liché jako strach z restaurace Habsburků ve dvacátých letech). Mnohem spíše se mi zdá pomalu vynořovat jiné nebezpečí, připomínající spíše problém nacismu. Mezi svými studenty (a to zejména mezi těmi inteligentními a ´slušnými´) často slýchám teze, které jsou sice jednotlivě a z jistého hlediska pravdivé (žijeme nevýrazně, krotce, domestikovaně, neautenticky, chtělo by to něco velkého, opravdového, hlubokého, světodějného, vše je přizpůsobeno vkusu nejnižší vrstvy mas, plebejské a podbízivé, měla by vládnout nová elitní vrstva, zdatná, inteligentní, krásná), jako celek ale skládají obraz, z něhož v podstatě vyklíčil nacionální socialismus v Německu a do určité míry i Mussoliniho Itálie. Co z těchto proudů vzejde, ví Bůh, ale slyším je hučet ve všech škvírách a těžko unikám znepokojení."... celý text
