wimpzk
přečtené 93
Dějiny královského města Kolína nad Labem 2.
2015,
Josef Vávra
Nejprve jsem si chtěl přečíst první díl, ale v místní knihovně měli k dispozici pouze dvojku, tak jsem se do ní pustil. J. Vávra se zhostil vskutku nelehké práce, zvlášť když uvážíme, že musel pročítat desítky archiválií psaných starou češtinou, případně německy a latinsky. Čtení je to místy nezáživné, ale jen místy. Jinak převládá hutný obsah, autor kromě dějinných události popisuje i majetkové poměry, proměny náboženského vyznání obyvatelstva těsně před a během rekatolizace, nastupující průmyslovou revoluci, spolkovou činnost a dotkne se také historie okolních obcí. Škoda, že dějiny Kolína autor popisuje jen do r. 1888, ale je to logické, autor v té době žil, zemřel r. 1912.... celý text
Tufova dobrodružství (8 povídek)
2014,
George R. R. Martin
Jak jsem mohl tušit, že když zabloudím do Levných knih s cílem pořídit si nějaké to kratochvilné čtivo, tak narazím na tuhle knížku, která mě zanese na mezihvězdnou klonoloď Archu, kterou do svého majetku získá prapodivný obchodník Haviland Tuf, o kterém zpočátku netušíte, zda je duševně omezený nebo naprosto geniální. Brzy se ale ukáže, jak na tom je a během čtení jednotlivých spolu souvisejících povídek se navíc královsky bavíte. Byť SCI-FI, tak na své si přijdou milovníci humoru, chytrého humoru. Skvělá četba.... celý text
Když jsem tuhle knihu dočetl, zcela spontánně mě napadlo: 1) Proč tenhle krimi příběh nikdo nezfilmoval? 2) Proč jsem na tohohle autora nenarazil již dříve, když jsem začal číst žánr krimi? Co se první otázky týče, tak je sice pravda, že Jatka, resp. Killing floor (název v originále) ještě nikdo nepřevedl na plátno, ale Jack Reacher se samozřejmě objevil ve dvou snímcích s Tomem Cruisem v hlavní roli. A tak jsem se vlastně i já dostal k tomuto autorovi. Oba dva díly jsem zhlédl a zatoužil se seznámit s knižní předlohou Jacka Reachera. Samozřejmě jsem chtěl začít od začátku série a v místní knihovně měli Jatka k dispozici. Již po prvních 100 stranách jsem byl plně vtažen do děje a musel číst a číst. To už se mi dlouho nestalo. Dokonce jsem knihu hltal náruživěji než nedávno přečtenou Červenku Jo Nesbøho. Nechci prozrazovat nic z děje, snad jen, že zápletka kolem čachrů s penězi byl vskutku vyborný nápad a akční scény, kdy šlo o kejhák jsem si plasticky v duchu promítal a představoval si, jak by s nimi poradil ten který filmový režisér. V rámci žánru velmi dobré čtení. Doporučuji.... celý text
Radosti života
1974,
František Gellner
Klasik české poezie. To samo o sobě by stačilo napsat a nic nepřidávat. Pro mě to však bylo zvláštní setkání s tímto autorem, protože nejsem vášnivým čtenářem poezie, naopak, spíše se jí vyhýbám. Ani vlastně nevím, proč jsem v městské knihovně sáhl zrovna po této knížce, která byla již notně opotřebována a jak jsem záhy zjistil i prosta několika stránek. Obsahem knihy byly nejen autorovy verše, ale i dobové recenze na tuto sbírku. Z dnešního úhlu pohledu je samozřejmě poněkud legrační pohoršení tehdejší společnosti nad tím, jak F.Gellner syrovým a samozřejmě opovážlivým jazykem vtahuje čtenáře do světa šantánu a lehkých děv, nad tím, s jakým ironickým a sebeironickým úšklebkem popisuje své pijatyky a zahálčivý život, místo toho, aby byl oceněn vybroušený jazyk, hra s češtinou, nečekané pointy a vskutku neotřelý jazyk...Po více než 100 letech nás již samozřejmě nikterak nešokuje obsah Gellnerovy sbírky a snad i díky tomu dokážeme plně vychutnat kouzlo těchto básní.... celý text
Pomocník
2006,
Robert Walser
Na tuhle knížku jsem byl velmi zvědav. Už jen kvůli jistému autorově podivínství a osudu, který jej nakonec vedl do psychiatrické léčebny, kde asi 20 let až do své smrti žil. Také mě zaujalo, že v tehdejší době nebyly Walserovy knihy příliš úspěšné a to navzdory doporučení spisovatelů jako byli Ch.Morgenstern, F.Kafka, M.Brod, H.Hesse... Ale k samotné knize. V anotaci jsem se dočetl, že jde o autorův jediný román s klasickou příběhovou strukturou. Do jisté míry s tím souhlasím, ačkoli román! Román? Po celou dobu četby jsem se sám sebe ptal, co to vlastně čtu. Nevzpomínám si, že bych kdy narazil na tak podivnou hlavní postavu příběhu, jako je pomocník, v příběhu se jmenuje Josef Marti. Jeho myšlenkové pochody, chování, jeho způsob pozorování okolí a lidí, vztah k nim, především pak k ženám a autoritám...To všechno mě při četbě stále znovu provokovalo, někdy až drásalo, nechápal jsem pomocníka a nedokázal se s ním plně identifikovat. Po jazykové stránce (bohužel jsem četl zatím jen český překlad) jde o čtení vyžadující soustředění. Walser používá zvláštní metafory, někdy až ryze básnické, kterými si autor jako by sám pro sebe reflektuje, co vlastně vidí a prožívá a konstruuje tak jinou pro něj snad lépe pochopitelnou realitu...Napsal jsem toho už dost a přesto se zatím ještě vůbec nedostal k ději. V doslovu překladatel R.Charvát dokládá, že příběh neúspěšného vynálezce Toblera a jeho pomocníka má reálný základ a sám Walser přiznává, že kdysi sloužil jako pomocník u vynálezce Dublera a pro svůj román ani nemusel ve vyprávění příliš fabulovat. Ale stejně si myslím, že spíše než o příběh jde daleko více o hlavní postavu, tedy o pomocníka a vše, co se kolem něj děje je jakousi kulisou na níž může pomocník a jeho podivnost o to lépe vyniknout. Těším se na další Walserovy knihy a jejich bizarní postavy.... celý text
Může obsahovat SPOILER. Moje třetí "Holeovka" po Netopýrovi a Švábech. Zajímavý námět kolaborace Norů s Němci za 2.sv. války; zřejmě jedno z bolavých míst moderní historie Norska. Svižně napsaná krimi, napětí až do konce ale....Zkrátka mi příběh nepřišel jednoduše uvěřitelný. Ať už jde o z mého pohledu až příliš jednoduché propašování vraždící zbraně přes půl světa do Norska a ještě lehčí její nákup, nebo ať jde o atentátnikovy schopnosti dokonale naplánovat a uskutečnit svou mstu (zvlášť když ve válce jako snajpr nepůsobil, je už dost starý a navíc smrtelně nemocný), jeho poválečná schopnost žít roky bez odhalení pod falešnou identitou, jeho rozdvojení osobnosti, Holova eskapáda s návštěvou amerického prezidenta a přeložení k tajné službě, navázání milostného vztahu s ženou, který má souvislost s životem atentátníka...No, prostě těch "Ale" mám ve vztahu k této knize až moc na to, abych se s příběhem sžil a bez výhrady jej přijal. Nicméně Nesbø psát umí, je mistrem v popisech lidí, jejich psychologie, míst, situací, má smysl pro gradaci příběhu, jeho jazyk je filmově obrazný, čili z tohoto důvodu dávám tři hvězdy, což je doslova dobré ocenění.... celý text
Biomanželka
2010,
Michal Viewegh
Vieweghovo psaní mám rád. Neočekávám Čapka, Kunderu či Hrabala, takže nikdy nebývám zklamán. Naopak téměř vždy jsem mile překvapen. Biomanželka je čtení ironické, sarkastické, kousavé, jedovaté, ale i humorné, hořkosladké. Viewegh často ironizuje i Mojmírovo počínání a myšlení, nejde tedy o prvoplánovou kritiku všeho "Bio" spojeného s emancipovaným ženstvím Hedviky a Duly. Přesto, říkám si, deset let starý román, a jak aktuální, ba v mnohém je dnešní bio bláznění a kult zdraví jdoucí ruku v ruce s ženskou snahou se osvobodit od mužského světa ještě děsivější, než si autor dokázal tehdy vyfabulovat.... celý text
Řeky Londýna
2015,
Ben Aaronovitch
Na tuhle knihu jsem narazil v antikvariátu, a protože jsem měl v živé paměti několik pozitivních recenzí, s koupí jsem neváhal. Samozřejmě že jsem markekingový slogan o Harrym Potterovi v policejní uniformě nebral vážně, prostě proto, že Harry P. je nenapodobitelný. Ale i tak jsem byl na knihu zvědav...Ze čtení jsem zklamán nebyl, ale ani výrazně nadšený; byla to místy velmi zábavná četba, někdy napínavá, jindy jsem si lámal hlavu nad všemi těmi nadpřirozenými jevy a souvislostmi mezi nimi; velmi sympatická mi byla "antihrdinnost" Petra Granta, ostatně tou se vzdáleně podobá právě Harrymu Potterovi...Knihu mohu vřele doporučit.... celý text
Báječná léta pod psa
2002,
Michal Viewegh
Knihu jsem nedávno opětovně přečetl po asi 20. letech. Bylo to nyní samozřejmě jiné čtení než tehdy, kdy mi bylo lehce přes 20 let, a kdy jsem hltal vše, co mi přišlo pod ruku. Viewegh byl tenkrát literárním objevem, román Báječná léta pod psa právem sbíral jedno ocenění za druhým. Již si nevzpomínám, co jsem při čtení prožíval tehdy, ale při svém nedávném čtení románu mnou zcela jistě procházely vlny dojetí, protože jsem byl nucen vzpomínat na své mládí, na své příbuzné, babičky, dědy atd., kteří již nežijí…Literárně a jazykově patří román k tomu nejlepšímu v české literatuře a těší mě, že M. Viewegh stále píše, byť už to tak úplně není ono. Každou jeho knihu si přesto rád vždy s chutí přečtu.... celý text
Melouch
2016,
Michal Viewegh
Pro M.Viewegha mám už léta jistou slabost. Baví mě jeho humor, ironie a sebeironie, sarkasmus, dobře vystavěné dialogy, uvěřitelné příběhy s puncem autobiografičnosti. Na druhou stranu mi v některých autorových knihách chybí jaksi hlubší ponor do tématu či aspoň pokus o nějaké nadčasové sdělení. Ale holt asi nelze mít vše. Melouch je čtení do vlaku či do čekárny zubního lékaře, zabaví přesně pro účel zkrácení čekání a navrch celkem i pobaví. Přesně to a nic více. Nemusí být každá knížka dušezpytem jako od Dostojevského. Za mě lepší průměr.... celý text
Má rodina a jiná zemětřesení
2008,
Ivan Kraus
Ivan Krause jsem kdysi slyšel v rozhlase, kterak se vyjadřuje ke své literární tvorbě. Řekl o sobě, že se považuje za "šrajbra", tedy česky "psavce", nikoli však za literáta. A ještě spíše se cítí být humoristou. Myslím, že je to přesná charakteristika páně Krausova, byť poněkud skromná, protože já I. Krause považuji po několika přečtených knihách za plnohodnotného spisovatele, navíc velmi dobrého, ačkoli, pravda, úzce žánrového co do formy (téměř výlučně krátké povídky) i co do obsahu (převážně humorné historky z rodinného prostředí)...Ale zpět k této knize. Jde vlastně o knihy čtyři, resp. tři a půl, protože poslední část tohoto svazku, Rodinný sjezd, obsahuje jen část později samostatně vydaných povídek. Při čtení jsem se místy velmi bavil, tu a tam lehce dojímal. Mezi řádky jsem pak vnímal autorovu silnou lásku k jeho blízkým, místům jeho mládí i nostalgii po tom, co po r. 1968 na dlouhá léta opustil. Ale na druhou stranu bez emigrace by snad ani tyto povídky nemohly vzniknout, I. Kraus je napsal právě během svého pobytu mimo vlast.... celý text
Jistý Lukáš
1991,
Julio Cortázar
K této knížce jsem se dostal poněkud zvláštní cestou. Obdivuji film M. Antonioniho Zvětšenina. Pátral jsem, kdo byl inspirací pro tento pozoruhodný snímek a k mému překvapení jsem zjistil, že byl film natočen na základě jedné z povídek J. Cortázara. Tento autor mě tedy začal zajímat. Brzy na to, jsem v bazaru narazil na knihu Jistý Lukáš od tohoto autora. Neváhal jsem, knihu zakoupil a brzy se dal do čtení. Nebylo to ale snadné. Povídky, či spíše mikropovídky někdy na pomezí esejů či básní v próze ode mě vyžadovaly klidné soustředění. Rozhodně je také nešlo číst na jeden zátah jednu za druhou. Často jsem byl v rozpacích z toho, co vlastně chtěl autor tím kterým textem říct. Po přečtení celé sbírky jsem si nechal nějaký čas na to, abych napsal toto hodnocení. Bylo totiž nutné, aby zkonzumovaná kniha ve mně dozrála a usadila se. Nyní již mohu konstatovat, že mi čtení Jistého Lukáše otevřelo okno do světa, které jsem dosud neznal. A je to svět pozoruhodný; trochu tajemný, krapet melancholický až smutný, ale také jiskřivý, hravý, (sebe)ironický, kousavý…Zkrátka s autorem se opět někdy rád potkám, nejvíce se těším na to, až se ke mně dostane povídka, která stála u zrodu Zvětšeniny.... celý text
Zuckerman zbavený pout
2013,
Philip Roth
Má v pořadí čtvrtá přečtená kniha od tohoto autora a druhá z tetralogie o spisovateli N.Zuckermanovi. Musím se přiznat, že jsem se do ní pouštěl s velkou zvědavostí. Co dalšího ještě Roth prostřednictvím alter ega Zuckermana "práskne" na své nejbližší, na své židovství, na sebe? Vždyť už vše pikantní pověděl v předcházejících knihách. Ale jak jsem se při čtení přesvědčil, bylo toho ještě dost k "nactiutrhání" a ještě cosi navíc. Roth/Zuckerman si samozřejmě utahuje i zde ze sebe a všeho kolem, ale nabízí i vážnější polohy, jako je umírání a smrt jeho otce, vztah k matce a nejbližším příbuzným, přičemž zvlášť tragikomický je popis dialogu s jeho bratrem na cestě letadlem z pohřbu otce v závěru knihy...Dostatečně sebeironický je pak Roth v líčení vyrovnávání se s náhle nabytou slávou spisovatele Zuckermana. Nechybí samozřejmě i peripetie vztahu k ženám, ačkoli zde nejsou tím ústředním motivem. Přesto všechno se nemůžu ubránit pocitu, že Roth se především vyznává z hlubokých citů ke svým blízkým, svému mladí, svému původu, jakkoli je v knize ironizuje.... celý text