yaoiyuri
přečtené 1123
Šarlatová evangelia
2024,
Clive Barker
Loni jsem přečetla Hellraisera a zkoukla první film, letos jsem se pustila do Evangelií. Vlastně nevím, co jsem čekala, ale přesto jsem zklamaná. Nalákala mě hlavně obálka a paní z Carcosy. Místo pořádného příběhu sledujeme řadu (ne)šťastných příhod a random eventů kupících se přes sebe a ke kterým se nachomýtl Harry D'Amour a banda jeho naprosto k ničemu NPC kamarádů. Úvodní masakr nastavil laťku, kterou zbytek knihy nedokáže udržet, protože to rychle začne vypadat jako Constantine z Wishe říznutý Duchem a Šestým smyslem z Temu. Neznám jiná autorova díla, takže mi očividně (?) unikla spousta narážek (?), ale stejně to nic nemění na faktu, že je to… Zdlouhavé. Utahané. A nudné! Chybí tomu jiskra, šmrnc a švih. Což je čtenářsky neodpustitelné. Nápadů je hodně, občas až moc, jenže se utápí v neschopnosti je ukočírovat a ne, laciná gore brutalita a autorova nezdravá fixace na mužské genitálie a masturbaci text neoživuje způsobem, jakým si nejspíš představoval. Anatomicky se popisuje, co se kam komu zasekne, vytrhne, uřízne… ale přitom to působí ploše a sterilně. Jako by se zasekl v těch 80s, kdy vyšel původní Hellraiser a kdy tohle ještě čtenáře šokovalo. Obecně ta přehnaná (a naprosto zbytečná) sexualizace a sexuální násilí zážitek místy spíše kazí, než aby ho hororově doplňovaly. Peklo je fádní až k pláči (kam se hrabe na Kulhánka nebo Kopřivu) a navíc hrozně nepřehledné. Pekelný kněz, ten tajuplný a děsivý chlápek z původní povídky, naprosto ztrácí charisma a auru děsivosti, síly a nepozemské nepochopitelnosti. Je to Pán Bolesti a vrchol jeho umu jsou… háky a to, že dá po držce slepé bábě – a ještě to považuje za kdovíjak sofistikované mučení. I beg you pardon? A znásilňování. To už byl za mě naprostý vrchol zoufalosti a nulové invence. Po přečtení mám v hlavě víc otázek než odpovědí, půlku motivací postav a dějových kliček doteď nechápu, přijde mi, že tam byly prostě „aby se něco dělo“, přitom kdyby ta knížka byla tak o půlku kratší, tak by se nic (doslova nic) nestalo.... celý text
Koťátko - Příběhy pro nejmenší
2019,
Grażyna Wasilewicz
Nevím jak v originále, ale tady to určitě pohřbil překlad; básničky jsou nejen nablblé, ale i naprosto nelibozvučné – nesedí rytmus, nevychází rýmy a když náhodou ano, je to vážně náhodou. Ilustrace taky nijak neoslní.... celý text
Domácí zvířátka
2013,
Jozef Pavlovič
Verše nejsou jednoduché, ale banálně prostoduché. Nahoře má rohy a dole má nohy. Vepředu má bradu, ocas nosí vzadu. (Jo, má to být koza.) Ilustrace přeplácané a občas plné takových podivných výjevů (viz již zmíněné "svatební" slepice)… člověk by i vzhledem k zaměření leporela čekal něco realističtějšího. Za mě existují hromady povedenějších knížeček na podobné téma.... celý text
Ztracený svět
2006,
Michael Crichton
Není to špatné, ale oproti prvnímu dílu je to o poznání slabší. Chybělo mi napětí z jedničky (v pralese vás nebude mrazit v zádech tak, jako když v moderním letovisku vypadne bezpečnostní systém) a nějaká sofistikovanější zápletka. Je tam sice více akce a kontaktu s dinosaury, ale postavy jsou mnohem plošší, některé jen do počtu, aby měli dravci koho sežrat, některé zase až příliš dokonalé, aby mohly přežít, a dvě geniální děti jsou kapitola sama pro sebe. Ani Malcolmovy teorie mi tady nepřišly tak provokativní a zneklidňující jako v první knize. S filmem se to opět nedá srovnávat, protože Spielberg si vybral jen pár postav a klíčových momentů a zbytek si domyslel podle svého. Crichtonovu Ztracenému světu ale oproti filmu i první knize nesporně chybí epičtější závěr – procházka T-rexe velkoměstem je nezapomenutelná a napalmové vyhlazení veleještěrů na prvním ostrově příběh zase pěkně uzavřelo, tady nic takového nebylo, spíš to na konci jaksi vyšumělo do ztracena.... celý text
Haló, Jácíčku
1984,
Daisy Mrázková
Tak knížka je ve své podstatě hrozně chytrá, ba přímo geniální. Nevím, jak působí na děti, protože jsem se k ní dostala v dospělosti, ale určitě jim má hodně co říct, protože je naladěná přesně na jejich vlnu. Ukazuje svět tak, jak ho vidí a prožívají – i s tou negativní odezvou probleskující ze světa dospělých, kteří už nemají čas / sílu / trpělivost / emoční inteligenci na to, aby s dětskými příkořími vypořádávali s přihlédnutím k tomu, jak celý problém prožívají právě ty děti (a nezesměšňovali ho, nebagatelizovali nebo naopak nepřeháněli). Líbí se mi, že se kniha nevyhýbá ani těm nespravedlnostem a příkořím, která se Jácíčkovi dějí právě od dospělých a kvůli jejich vnímání světa. Dospělým čtenářům to může sloužit jako dobrá (sebe)reflexe rodičovských kiksů. "Ten náš kluk je zamilovanej, to je jasné," prohlásil tatínek. A ukázal lístek mamince a ta dlouho vrtěla hlavou a řekla: "Kde to sebral, nezdara, vždyť mi tak doma nemluvíme?" A velice hubovali ubohého Jácíčka, sotva přišel domů. A co hůř, smáli se mu. (kapitola Tajemství) Jako celek je to moc pěkné (včetně ilustrací) povídání o přátelství a všech těch důležitých věcech jako skákání po mechu, pozorování červánků, dělání větší či menší neplechy a velikánském HURÓNSKÉM smíchu.... celý text
Kdy má pampeliška svátek
1983,
Michal Černík
BLÁTO To je tíha, to je tíha, ach, když se země zdvíhá na botách! Jako ze školky. (Teda… v 90s, kdy jsem tam chodila já a to už je pár let.) Občas drhne rytmus, zvlášť u těch delších básní, ale jinak jsou to verše jednoduché, vesměs mile naivní, hravé a pro děti snadno zapamatovatelné. U některých se nedá popřít inspirace ve známých lidových veršovánkách a říkadlech. Fascinuje mě typografické rozložení celé sbírky, tady rozhodně horror vacui netrpěli, protože i ty nejtitěrnější básničky jsou na celé stránce úplně samy a často i bez doprovodné ilustrace. Takže z grafického hlediska to na mě působilo hole, což je u ilustrované sbírky pro děti škoda.... celý text
Carrie
1992,
Stephen King
Ve své době jistě originální nápad i forma, ale nijak zvlášť odvázaná z téhle klasické "kingovky" nejsem. Paranormálno (byť se snahou o vědecké vysvětlení), týrání, šikana, náboženský fanatismus… a především naprosto frustrující nezájem okolí, ačkoliv všichni věděli, že je něco špatně. Klasický recept na katastrofu. "Myšlenky" v závorkách mě při čtení spíš rušily a upřímně Kingova fixace na detailní popisy nejrůznějších aspektů ženského těla a prožívání některých ryze ženských fyziologický procesů mi přišla… taková znepokojivá? Divná? Ujetá? (Ale ne v souvislosti se čtenářským zážitkem nebo snahou navodit atmosféru.) Hlavně těmihle "divnými" popisy, co se týče žen, je až nechvalně proslulý.... celý text
Jurský park
1993,
Michael Crichton
Tahle kniha je pětadvacet let stará, a přesto je to pořád takový geniální nářez, jako v době vydání. Vzhledem k tomu, že jsem v dětství propadla díky filmům dinosauří mánii, dodnes je znám oba včetně dialogů zpaměti, takže jsem si při čtení s nostalgickým úsměvem dokázala vybavit, které náměty, scény a útržky dialogů se ve filmech objevily, co scénáristy jen lehce inspirovalo a co naopak úplně obrátili naruby. V tomto případě je praktický nemožné porovnávat knižní předlohu s filmem, protože jsou to dvě naprosto odlišné věci, které vlastně spojuje jen jméno a dinosauři. Děj knihy by vydal na kratší seriál, je mnohem „dospělejší“, barvitější a detailnější. Dinosauři jsou mnohem děsivější a vražednější, přestože je vidíte jen díky síle své představivosti. Je tu také krásně zobrazeno, jak lidé, kteří jdou jen po penězích a úspěchu, přenechali vše na technice (dnes už poněkud retro-úsměvné) a kupí tak jednu fatální chybu na druhou – ve filmu to, pro zjednodušení zápletky, tak zřejmé nebylo. Spielberg vlastně od Crichtona převzal jen myšlenku s klonováním, parkem a jména několika postav, která se ale charakterově oproti knize značně liší – nejmarkantnější rozdíl je asi u Hammonda. Také chápu proč, je Lex ve filmu teenagerka (v knize je tak otravný a drzý fracek, který aspiruje na jednu z nejotravnějších postav v dějinách, že jsem měla několikrát chuť předhodit ji raptorům).... celý text
Lady Susan
2009,
Jane Austen
"Drahá Alicie, jaká to byla chyba, vdát se za muže jeho věku! Dost starého na to, aby byl puntičkářský, nezvladatelný a měl dnu; dost starého na to, aby byl nepříjemný, ale příliš mladého na to, aby zemřel." Útlá novela ve formě dopisů — jakmile si člověk ujasní, kdo komu píše, čtení rychle odsýpá, ale celkově mi v knize chyběla hloubka a větší prokreslení jednotlivých charakterů. Vše se dozvíme "přežvýkaně", nic si nemůžeme takříkajíc přečíst na vlastní oči, což moc nepomáhá v tom si k postavám vybudovat jakýkoliv vztah, kromě frustrace z toho, jak se s hlavní "záporačkou" snaží (ne)vypořádat v rámci dobových konvencí. Sama Lady Susan je vdova, koketa, manipulátorka, krkavčí matka… ale celkově i nejzajímavější postava, avšak ani ona to se svými intrikami celé neutáhne. Doslov to celé zabil už úplně, protože halabala dovyprávěl to, na co autorce asi nevyzbyla tvůrčí invence. Celé to pak působí useknutě, jako rozpracovaný draft k něčemu výpravnějšímu… na co už nikdy nedošlo.... celý text
Ovečka Nina a jiné pohádky
2020,
Jana Burešová
První dva příběhy na mě působily jako antiveganská propaganda. Zbytek byly takové nenápadité bajky nebajky - buď s šíleně prvoplánovým marvokárným poučením nebo příběhy o neposlušných dětech, které jediné měly nějakou přidanou hodnotu (nekrmte psa čokoládou, ježci nežerou jablka, jak zvýšit biodiverzitu na zahradě…), ilustrace nemastné neslané (nesedly mi).... celý text
Modrá příšera
2024,
Petr Horáček
Jak se vypořádat s extrémně trapnou situací? Snězte ji! Neříkejte, že byste to neudělali, kdybyste byli Modrá příšera měli tu možnost. :D Ale samozřejmě ukáže se, že to není nejlepší kompenzační mechanismus pro stresující situace. Ale od toho tu jsou přátelé, aby to příšeře vysvětlili.... celý text
Zápisník alkoholičky
2024,
Michaela Duffková
Klobouk dolů, že se autorka rozhodla otevřeně vyzpovídat z problémů s alkoholismem – především protože jsme v zemi, kde je alkohol tolerován prakticky na všech frontách, ale negativní následky se okázale přehlížejí nebo zlehčují. Tím však výčet pozitiv končí. Čtivé to je, po literární stránce to však žádná sláva není. Celé to působí jako spíchnuté horkou jehlou, je škoda, že autorce nedali v nakladatelství k ruce nikoho, kdo by jí pomohl… tak nějak se vším. Zpověď je to syrová, ale místy přeci jen zasahovala (auto)cenzura, protože některé zážitky byly až příliš bolestné a stále čerstvé, než aby je plně vyjevila čtenářům. Proto ale chybí hlubší psychologické prokreslení jednotlivých aktérů, skoro k nikomu si nešlo vybudovat žádný čtenářský „vztah“ a dost to komplikovalo pochopit jejich motivace, především ve vypjatých momentech. Nepřehledné bylo i vykreslení rodinných vztahů, přátel a kamarádů (občas jsou důležití, občas ne, ale je v nich chaos, protože jednou je to „moje dobrá kamarádka“, pak další „kamarádka s dětmi“ atd.). Paradoxně ani o autorce / hrdince se toho zase tolik nedozvíme. Důvody, proč začala pít, jsou nastíněny velmi lehce i s celkovou rodinou anamnézou… nejvíce se o ní dozvídáme během odvykání, ale průběh léčby a doléčování je popsán jen velmi zběžně. Co nechápu naprosto je její „vztah“, který má víc red flags než prvomájový průvod na Rudém náměstí. Za každou cenu se snažila udržet „tradiční rodinu“, kterou sama v dětství neměla a byla pro to ochotná se odrbat i o ty zbytky důstojnosti, které jí po alkoholových eskapádách zbyly. Nehledě na to, že to, co popisovala, vykazuje známky toxického vztahu a místy dokonce týrání (ekonomického, psychického i fyzického). Neskutečně frustrující byly její odchody a návraty od toxického manžela, protože schéma se neustále opakovala – vyhrožování, nadávání, stalking, love-bombing, omluvy, pláč, další vyhrožování, a tak pořád dokola. Neměla v něm žádnou podporu, z rodičáku ji nechal platit chod celé domácnosti, dokopal jí k tomu, aby po pár měsících po porodu šla do práce, po interrupci čekal, že bude bez problémů skákat kolem dcery… navíc během vtahu 3x neplánovaně otěhotněla, to prostě není náhoda. Autorce samozřejmě fandím dál, ale upřímně doufám, že k psychologovi a na terapie chodí i její manžel.... celý text