Zajda
přečtené 435
Veronika se rozhodla zemřít
2000,
Paulo Coelho
Coelho si v téhle knize počínal snad podle rad Vladaře, to nejhorší si odbýt hned na začátku a postupem času jen zlepšovat a zlepšovat. Po prvních 30ti stránkách jsem chtěl knihu odložit. Některé věty byly fakt pěst na oko. "Kde leží Slovinsko?" "Je zvykem, že cizinci přesouvají Buenos Aires do Brazílie." Chápu, že průměrný obyvatel USA má o světě mimo USA zhruba stejné povědomí jako průměrný houpací koník. Nicméně tak žalostnou znalostí zeměpisu většina lidí v Evropě, kteří někdy četli Coelha, vážně netrpí. "Nesnášela knihovny pro všechny ty knihy plné rad do života." Dost divné, použít takovou větu v knize, která přetéká rádoby radami do života... Vstup samotného Paula Coelha, jako Paula Coelha do děje, hodnotím pro ty jeho kecy hodně negativně. Ovšem závěr byl naprosto bombastický. Coelhova závěrečná idea, že každý nový den je zázrak, patří mezi ty nejpravdivější, nejdůležitější a zároveň mezi ty ideje, na které všichni pořád zapomínáme. Zajímavý podfuk pana primáře jsem taky nečekal. Opravdu, ten konec nemá chyb a čtenáře osloví. :)... celý text
1984
2003,
George Orwell (p)
Člověk přestal být lidský. Soukromí vymýceno. Všechny společenské hodnoty rozvráceny. Děti poštvány proti rodinám. Láska znásilněna a rozervána. Spravedlnost opustila svět. Válka jako článek průmyslu a brzda rozvoje. Myšlenky jsou loveny a zabíjeny. Historie je služkou teroru. Slova jako smrt nosící pastě. Co je to přátelství? Jak vypadá svoboda? Velký bratr jako bůh, který neexistuje. Ne, svět, která ovládá Strana přestává být obyvatelný pro všechny rodu Homo Sapiens. Je mi líto, spáchal jsem ideozločin. Petr zapřel Ježíše. Já zapřel sebe před sebou. Sejdeme se na místě, kde není temnota. Škoda, že taková místa v této knize nejsou.... celý text
To
1993,
Stephen King
Možná to způsobily ty hektolitry krve, které na mě vytékali z těch stránek. Možná ty přespříliš odvážné 11ti leté děti, ve kterých jsem se neviděl Možná to, že jsem žánru horroru nikdy neholdoval a vlkodlaků, mumií, zombií a kupodivu ani klaunů jsem se nebál (tím nechci tvrdit, že kdybych něco z toho někdy potkal nepodělal bych se strachy, teda, až na ty klauny) Ale mě prostě tahle kniha neoslovila jako většinu ostatních. Nejvíc se mi snad líbily mezihry, takové samostatné velmi dobré příběhy. Zajímalo by mě, jak tuto knihu přijali obyvatelé státu Maine...... celý text
Nesnesitelná lehkost bytí
2006,
Milan Kundera
Kundera je naprostý mistr v psychologii postav. Vynikajícím způsobem a s neuvěřitelnou lehkostí dokáže vysvětlit, proč postava "A" upřednostňuje gulášovou polívku před bramboračkou s houbami. Spoustu pasáží mě vyloženě dostalo. Například ta, v niž ústy Tomáše popisoval, jak úžasnou částí ženského těla je její řitní otvor a přirovnával skoro až k prstýnku z Arabely. Nebo kapitola, ve které na příkladu Stalinova syna ukazoval, jak lehce se dá život položit pro hovno (metaforicky i doslova :D). Slavnostně si slibuji, že až budu někde v zajetí s Anglánama, tak budu přísně dodržovat hygienu a nebudu své výkaly nadřazovat nad ty jejich! Nechci tady tuto krásnou knihu nikterak shazovat, ale Kundera zde filozofické pasáže bravurně podložil vtipnými a jelikož její vážnou stránku zde už ostatní vyzdvihovávali musel jsem poukázat i na tu humornou :D... celý text
Motýlek
2005,
Henri Charrière
Z knihy se dá udělat několik pozoruhodných závěrů o vězeňském životě: 1) Pokud jste gay a máte sebou, popřípadě si najdete nějakého přítele, stává se pro vás pobyt v trestanecké kolonii takřka exotickým rájem plným sexuálních hrátek. 2) Podle Henriho vyprávění bych soudil, že trestanci jsou vlastně ti nejcharakternější, nejvěrnější a nejpočestnější lidé. 3) Snad jen v politice je větší míra korupce a uplácení. V románu je spoustu velice zajímavých pasáží, autorem naprosto geniálně vykreslených. Vyzdvihl bych zejména život mezi Indiány. Motýlek se z pekla dostal do ráje. Těžko však říct, v jakém z těchto dvou prostředí by člověk takové povahy jako Charriere, vydržel déle. Z trestanecké kolonie se dostal po 12ti letech, z ráje utekl dobrovolně po 7mi měsících. Přitom to byla úžasná příležitost začít nový život, žít bez hříchů v penězi nezkažené společnosti a v symbióze s přírodou. Byl oblíben celým kmenem a milován dvěma krasnýma indiánkami. Co víc by si mohl obyčejný smrtelník přát? Něco neskutečného taky byla káznice. Peklo v pekle. Rok, dva nebo třeba čtyři roky sedět v jedné hnusné, tmavé místnosti zamořené jedovatými stonožkami, de facto se nepotěšit ani slůvkem ani jakoukoliv jinou komunikací a dostávat po celou tu dobu jen malé porce nevýživného jídla. Nejhorší je ale podle mě to vědomí na začátku: "tak teď sem vejdu a odejdu až za dva čtyři roky, dnes je mi 29, vyjdu ve 33, pořád budu mladý, odsedím si zbylých 7 let a dostanu se na svobodu, bude mi 40, pořád ještě budu mladý..." Já bych se s něčím takovým asi nedokázal smířit, buď bych se pokusil o sebevražedný útěk nebo se zabil při první příležitosti. Kouzelné ale bylo, když Henri ve svých nejslabších chvilkách v káznici vzpomínal na domov, dětské přátele, příbuzné. Zajímalo by mě, jestli jsou opravdu vzpomínky v takovýchto otřesných podmínkách ještě více intenzivní, než samotný prožitek.... celý text
Bouře mečů
2011,
George R. R. Martin
1200, úchvatné číslo, obzvlášť když jej vidíte dole na poslední stránce knihy. Sám teď však při psaní komentáře nevím, zda napěji na knihu víc ódy nebo naopak zasypu její desky popelem... !!!SPOILER!!! (ti kdo doposud Bouři mečů ještě nepřečtli, ať raději nečtou text níže, beru si na mušku několik překvapivých situací v ději) Začnu střípky, které se mi nelíbili. 1.) Pravda o Tyše. V minulém díle jsme se dozvěděli podrobný příběh Tyriona a jeho krátkého manželství když jej vyprávěl Šae. Tyrion je velice vychytralý muž, který má vyspělé empatie. Sám přiznával, jak se tenkrát v Tyše mýlil a že dnes už by takovou chybu neudělal. Šae přikyvovala a použila mimo jiné tento argument: "Žena, která jen tak tak unikla znásilnění by o pár hodin později nešla do postele s jiným mužem" A teď najednou co? Martin potřeboval něco šokujicího co by vložil do úst Jaimeho, jenže opětovné tvrzení, že Tyša není děvka ale obyčejné venkovské děvče, je nedotažené a nepřesvědčující! 2.) Umírání hlavních postav je pro mě jeden z nejsilnějších momentů při četbě. Poslední stránky svatby u Lorda Freye jsem četl snad 5x. To jsem opravdu nečekal, že nechá zemřít krále severu. A poslední myšlenky Catelyn, která byla přesvědčena, že přišla o všechny své děti, včetně manžela? Ach. A aby toho nebylo málo, v další kapitole podlehne čtenář obavě, že Arya skončila s rozseknutou hlavou vejpůl. Tomu říkám nečekaný zvrat a zrada jako hrom! A v poslední kapitole? Catelyn "záhadným" způsobem ožije. S nadsázkou bych mohl říct, že mě její obživnutí vytočilo snad více, než její smrt. :) Taky mě to dost zaskočilo, to jo ale kvůli tomu už pro mě nebude Catelyn takovou mučednicí, která přišla téměř o všechno. Když obživla nemá pro mě její smrt už tu emotivní sílu. 3.) Mrzí mě, že v příběhu nedostal více prostoru také princ z Dorne zvaný "Rudá zmije." Postavy, které v sobě nosí touhu po pomstě kvůli křivdám z minulosti mam celkem v oblibě. A "Rudá zmije" vypadal, že v Králově přístavišti udělá několik pořádných průšvihů a intrikářská válka dostane další rozměr. Škoda. 4.) Ohař. Ztratí se bůhví kam. Není po něm ani vidu ani slechu a najednou se objeví u dějové lince Aryi! Tohle se mi pranic nelíbilo. S chudákem Aryou se Martin vůbec nemazlí. Neustále utíká a mění společníky. A to už to trvá zatraceně dlouho. Martin sice střídá zápletky a čtenář odhaluje s Aryou jedny z největších divů Martinovo světa, ale přesto už to začíná být maličko ohrané. Naproti tomu vynoření Selmyho po boku Daenerys se mi líbilo daleko víc, byť jde o totožný prvek :D Pozitiva: 1.) Konečně se nám vysvětlují události z prvních kapitol Hry o trůny. Poslední kapitola přináší úplně nový náhled na postavu Malíčka. Sice je to větší svině a daleko nebezpečnější muž, než jsem si myslel, na druhou stranu to však vypadá, že on nehraje hru o trůny ale o lásku. Čímž si zaslouží jisté sympatie a rozhodně není černobílou postavou. 2.) Babička sera Lorasa, zvaná "Trnová královna" je naprosto bombastický charakter, postavy s tak ostrým a přímým jazykem mam poslední dobou 100x radši než ty s ostrým mečem. A i Ji se dostává v závěru jakýsi tajemný závoj, který dává tušit, že tahle stará dáma ještě svůj prostor v románu dostane. 3.) Jon + Ygritte, potažmo Cersei + Jaime - motivy dvou zakázaných lásek, které ve světě zákonů a lidských výmyslů nedostanou šanci a nemohou dojít naplnění. Ta první mě sakra vtáhla, když Jon stanul v bitvě na opačné straně než Ygrite. A z náfuky a arogantního Jaimeho se stává vysoce sympatická postava, když čtenář opět dostane možnost nahlédnout pod pokličku již známých a stále omlývaných událostí. Závěrem, na konci ledna má vyjít Hostina pro vrány v tomto formátu a pevném vydání. Tanec draka (5. díl) se PRÝ má objevit v Čr také již tento rok a na 6. G.R.R.Martin pracuje. (pokud někdo máte přesnější informace klidně mě opravte) Jsem zvědav, jestli některá jeho kniha překoná hranici 1500 stránek. :D A zároveň se těším na ten výjmečný čtenářský zážitek, kdy člověk bude muset konec celého příběhu jen odhalovat, neboť nikdo na světě jej zatím nebude znát. Bude to podobné jako dětské těšení na další díl Harryho, byť dnes už si čekání budu krátit i četbou jiných knih :D... celý text
Střet králů
2011,
George R. R. Martin
Tyrion Lannister se stal mojí nejoblíbenější postavou série. Jeho intrikářské války mě bavili více jak ty s mečem, které bojovalo mnoho jiných postav. Poslat Tyriona mezi takové podvodníky jako je Malíček, Varys a Cersei bylo naprosto geniální! Za nejtajemnější postavu považuji Jagena, co byl ten chlap sakra zač?! Ke které sektě ve světě Martina vůbec patří? Také mě stále trápí kdo je matka Jona Sněha? Snad na to bude odpověď v Bouři mečů, jenže lord Eddard si tohle svoje tajemství vzal sebou do hrobu... Docela zajímavé je, že 3 nejvychytralejší postavy, schopné takřka všeho jsou zároveň muži, kteří protrpěli v mladém věku obrovské křivdy. Malíček - nenaplněná láska ke Catelyn a zdecimování jeho cti v souboji s Brandonem Starkem, Varys - kastrace, Tyrion - jeho epizoda s Tyšou. U Malíčka a Varyse stále netuším komu vlastně slouží. Jedinou výtku mam k té rudé kometě, jak jí úplně každý považoval za prorokovatele jeho vítězství. Kdekdo si myslel, že bohové jí seslali právě JEMU jako projev své přízně, všichni v ní viděli barvy svých znaků. A v polovině knihy najednou zmizí a nic... Jdu se vrhnout na Bouři mečů, ta kniha je monstrum už na pohled! Vždyť i moje 700 - 800mi set stránkové knihy, které jsem považoval do nedávna za slušné bichle vypadají vedle tohoto tlusťocha jako anorektici! Dokonce i ten klaun na obálce "To" od Kinga vypadá vedle Bouře mečů směšně!... celý text
Hra o trůny
2011,
George R. R. Martin
Žánru Fantasy jsem se před 2 - 3mi lety přebažil. Naposledy jsem četl před 4mi měsíci Pána Prstenů. Takřka v každém fantasy jsou Obrovské ale ÓÓÓbrovské hory, hluboký opravdu Hlůůůboký les, dravé velmi dravééé řeky, a města, jaké hrdina nikdy neviděl až do doby, kdy navštívil druhé město, které bylo ještě majestátnější a neskutečnější. Každou chvíli se hrdinu někdo pokusí zabít, pořád před někým utíká, kde kdo na něj divně čumí a vždycky má fajn kamarády, kteří mu pokaždé pomohou splnit jeho úkol, kvůli kterému musí nachodit neskutečný počet kilometrů a vyhubit kde jakou verbež (trošku to připomíná RPG PC Hry typu Gothic, Two Worlds, Dragon Age atd...) Kvůli tomuto pocitu, který jsem v poslední době z mého milovaného Fantasy měl, jsem se obával abych Hrou o Trůny nebyl zklamán. Moje obava se ještě stupňovala, když jsem se dočetl, že v knize je důraz na politické intriky... Prvních pár stran bylo poněkud zmatených, přece jen čtenář se musí seznámit s postavami, pro koho je ta paní Babička, pro koho Tetička atd. Prostě příbuzenské vztahy + k jakému rodu kdo patří. Martin(i) pak používá velmi zajímavý styl (aspoň na mě tak působil neb nemam za sebou stovky knížek a s podobnou formou takového rozmachu jsem se ještě nesetkal) kdy takřka každá kapitola končí ve velmi zajímavém a otevřeném momentě ke kterému se však autor už přímo nevrací. V příštím setkání s dotyčnou postavou je děj minimálně o několik hodin dál, někdy i dnů. Párkrát mě to zamrzelo ale budiž Martinovi odpuštěno. Co se postav týče, můj favorit je Tyrion Lannister, Arya Stark a Jon Sníh. Občas na mě ale postavy malých dětí působili až příliš vyspěle. Přišlo mi nereálné aby se v hlavě 4 letého Rickona, potažmo 7mi letého Brana honili tak komplikované myšlenky. Ale co, ve středověku měli 12ti leté holky už první, ne-li druhé dítě a celkově dokázali děti stát na vlastních nohou podstatně dříve než dnes... Celkové hodnocení: Pecka peckovatá! Faktor Čtivosti 10! Pro Ježíška už jsem připravil dopis s prosbou o následují dva díly! ;D... celý text
Obsluhoval jsem anglického krále
2007,
Bohumil Hrabal
Hrabal krásně popírá pravidlo při psaní vyprávění, které mi vtloukali do hlavy na základní i střední škole: "Piš krátký věty, v dlouhých souvětí se čtenář ztratí!" Hrabal ukázal, že neztratí. Zároveň bych chtěl vidět rozbor a graf některých z Hrabalových souvětí, které se táhnou třeba přes 5 stránek!! Velmi mě zaujala postava dítěte hlavního hrdiny Dítěte a Lízy. Pomsta rodičům za to, že se jejich dítě nenarodilo z lásky ale z povinnosti a Německé hrdosti.... celý text
Žert
2007,
Milan Kundera
Knihu jsem si vybral na referát na "seminář z literatury" aniž bych ji měl přečtenou a věděl do čeho jdu. Nelitoval jsem. Nejvíc se mi líbilo druhé vyprávění Ludvíka o jeho působení u "černých" a platonické lásky k Lucii. Lucii samotnou považuji snad za nejlepší postavu z knihy, prostá a přesto tajemná a záhadná. Naopak Jaroslav mě tolik neoslovil. Kundera si Jaroslavovými ústy vystřihl naprosto úchvatný a strhující popis metaforovaný do hudebních slůvek a výrazů, jsem si jist, že to je bravurní pasáž. Bohužel já těm slovům rozumím asi jako eskymák chovu velbloudů... ale jinak smekám, Kundera mi ukázal, že i knihy českého autora se mohou vyrovnat světové špičce, už se těším na Nesmrtelnost a Nesnesitelnou lehkost bytí.... celý text
Modlitba za Owena Meanyho
1999,
John Irving
Modlitbu za Owena Meanyho jsem četl celý měsíc. Což je za poslední dva roky nejdelší doba, jakou jsem u jedné knihy strávil. Po dočtení jsem cítil mírné zklamání. Avšak se stále větším odstupem a vzpomínáním na nejrůznější obrazy z knihy (Pásovec, Hlas, popelnice, Owen jako herec, míček, trénink střelby na koš...) Cítím, že ve mě kniha zanechala možná větší dojem, než jsem si zpočátku myslel. Samotná postava Owena Meanyho je jedna z nejlepších, s jakou jsem se doposud setkal. Děj plyne pozvolna, nikam nespěchá. Nevybízí čtenáře aby každou volnou chvíli nedočkavě sahali po knize, což u mě způsobilo právě to prodloužení doby čtení. Vytkl bych jen ty pasáže, kde vypravěč popisuje vyznání a pojetí víry různými Křesťanskými církvemi. V tom jsem se poněkud ztrácel... "Tetička Marta, jak typicky americké, uměla jednat ve jménu demokracie vysloveně nelidsky."... celý text
Plavovláska
1995,
Mika Waltari
Život je krutý. Někdo nedostane šanci. Ani tu první. Psychologie dítěte je velice křehká. Stačí trošku a rozbije se na tisíce malých střípků, které pak hlodají v nitru, rozežírají člověka, zničí ho. Plavovláska byla nesmírnou krásou požehnaná (nebo prokletá?) Každého si omotala okolo prstu, Jen na toho nejdůležitějšího člověka nikdy nezapůsobila. Rád bych poukázal na (dle mě) nejzajímavější část z doslovu, ve kterém se píše, že Waltari jako (tehdy) nepříliš známý autor zaslal tyto dva příběhy do celostátní Finské literární soutěže. Soutěž byla anonymní. Už nikdy nebude zítra - 1. místo, Plavovláska - 2. místo. To jen dokazuje, že obě díla mají obrovskou kvalitu. Velikánům jako Egypťan Sinuhet se sice rovnat nemohou ale čtenáře rozhodně nezklamou ;-)... celý text