Zajda
přečtené 435
Útěk do divočiny
2007,
Jon Krakauer
Přepis velmi úderné anotace z titulní stránky prvního vydání knihy v ČR: "V dubnu 1992 se mladý muž z dobře situované rodiny vydal stopem na Aljašku, kde pak zcela sám putoval pěšky do divočiny ležící na sever od Mount McKinley. Jmenoval se Christopher Johnson McCandless. Předtím věnoval 25 000 dolarů svých úspor na dobročinné účely, vzdal se svého auta a většiny svého majetku, hotovost, kterou měl v peněžence spálil a vymyslel si pro sebe nový způsob života. O čtyři měsíce později nalezl jeho rozkládající se tělo lovec losů..." A můj komentář: Při čtení knihy máte chuť všeho nechat (samozřejmě kromě četby) a vydat se někam do přírody daleko od civilizace. Určitě každým z nás sem tam podobná touha zmítá. Naše skrytá intuice stále tíhne směrem k tomu, co je všem živým bytostem přirozené - k posvátné matce přírodě. Vydat se zpět do její náruče a žít s ní, aspoň nějaký čas v harmonii, zároveň být stále na cestě, bez mapy neznámo kde, vykračovat si bůhví kam, nevěda kudy. Mít svět opět plný bílých míst. Jak romanticky a krásně to zní. V tuhle chvíli však přichází zcela racionální pohled na věc, člověku v posledních tisíciletí tak blízký. Prvním takovou známkou rozumu je kladení si více či méně podstatných otázek. Od: "Co budu jíst?" "Kde budu nacházet PITNOU vodu?" "Kde budu spát?" přes méně důležité: "Co když dostanu chřipku?" "Nebudu za dva týdny moc smrdět?" "Co když mi odejdou boty?" Až po: "Čím si budu utírat prdel?" Když na to začnete koukat z těchto "lidských" úhlů, zjistíte, že vydat se na takovou cestu je natolik nepohodlné, že radši člověk zůstane doma a pustí si kvalitní film, nejlépe dobrodružný.... celý text
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
2012,
Jonas Jonasson
Jednou za čas knihu podobného ladění? Proč ne. Nemohu ovšem nepřiznat, že cítím mírné zklamání. Reklama pro tuto knihu je až příliš veliká a citace kritiků a listů na zadní straně přebalu přespříliš velkolepé. Není se co divit, že Alan je alergický na politiku. Kdo by v dnešní době nebyl? Kniha je "lehce" protikomunisticky orientovaná, ovšem, kdyby se proti tomu chtěl snad nějaký zapřísáhlý komunista ozvat, stačí říct: "Pamatuješ jsi na minulý století? Co jste dělali tady, a i jinde ve světě? Pamatuješ..? Tak vidíš, a teď drž hubu vole!" Nejvíc se mi líbilo vystihnutí severní Korei a tamního "nejbližšího muže vůdci" nedávno zesnulého - Kim-Čong Ila. Malý klučík co nepoznal rodičovské lásky, pohlazení, pomazlíkování a jemného citu... a pak se divme, že laskavostí zrovna nedisponuje. Alergický na politiku ale závislý na kořalce. Když si promítneme co se ve světě dělo v minulém století, nelze nemít pro Alanův alkoholismus pochopení. Člověk v letech 1914 - 1918, 1938 - 1945, 1948 - 1959, 1968 - 1989, a 2000 - ???? prostě potřeboval pořádného panáka a v období mezi těmito roky rovnou dva a možná by si dal i tři, kdyby věděl, co ho ještě čeká. Oba motivy, které jsem výše lehounce naťukl se v posledním měsíc dosti intenzivně dotkly i obyvatel ČR. Prohibice a volby. Nedá mi to abych v této souvislosti neocitoval výrok jednoho bikera z Brd. "Stačil jeden měsíc na to, aby národ vystřízlivěl… A jsou zpátky komunisti !!!" Tudíž až příště půjdeme k volbám, dejme si nejdříve panáka, přečtěme si životní zkušenosti Alana Karlssona a volme...koho chceme. (((Dokud tento luxus volby ještě máme...)))... celý text
Klub rváčů
2005,
Chuck Palahniuk
Tohle mě bralo. Kniha se spádem kosmické rakety NASA. Nabušená údernými větami, které vás porazí na prdel. Při jejím čtení se budete cítit jak Tylerovo lkající dýchací trubice a zdecimované tlusté střevo. Zemři a budeš žít věčně.... celý text
Na cestě
2005,
Jack Kerouac
Parta týpků okolo Deana a Jacka byli fakt hustý gauneři plní svobody, touhy po dobrodružství a pořádným tripu. Občas rádi něco vykouřili, pohulili, přeřízli udělali mega stylovou pařbu u někoho doma ale neustále překypovali dobrou náladu a všemu se smáli jak šílenci. Jednak z důvodu, že žili život aby si naplno užili každou vteřinu, jednak proto, že to šílenci byli. Jack miluje lidi, kteří se umějí smát, rozchechtat na celý kolo, třískat se do kolen, burácet a otřásat se v eufórii vybuchujícího smíchu. To je ta hudba života. Píseň, na kterou tancovali a palivo na něž fungovali. Chtěl bych tam být a řehtat se s nimi. Hodit všechno za hlavu a s 10ti babkama (myšleno dolary) se vydat z New Yourku do San Fraciska. Tolik s dávkou romantického smýšlení. Na druhou stranu z jiného úhlu pohledu je celá Deanova a Jackova banda parta sprostejch nanicovatejch sígrů, co v životě neslyšeli o zodpovědnosti. Vtrhávají do životů jiných (především žen) jako uragáni a nechávají za sebou horší spoušť než ten hurikán Sandy co zrovna řádí na pobřeží USA. Jedním šmahem život ničí a druhým rozdávají a to jak obrazně tak doslova. Občas po sobě nechají nějaké to dítě, o které se více nestarají. A to je to, čím u mě Dean klesl. Bláznivej, pozitivismem a vitalitou sálající chlápek, velkej sympaťák ale dělá takovouhle sprosťárnu. Nelze si představit rebela jako vzorného otce. Ovšem ať vedeme jaký chceme život, měli bychom minimálně za naše rozhodnutí a naše činy nést určitou míru zodpovědnosti a nezanechávat životy jiných v polotroskách.... celý text
Devět povídek
2005,
J. D. Salinger (p)
Zvláštní s jakou neuvěřitelnou lehkostí a přirozeností vykresluje Salinger své charaktery. Rád bych byl po dočtení naplněn oním pocitem porozumění, kdy čtenář autora jakžtakž pochopil a věděl proč napsal to co napsal. Jenže ve mě víří spíš uragán otázek. Když jsem měl pocit, že už, už sahám po pointě přišel Salinger s jedinou větou, obvykle tou, která celou povídku zakončila a já zůstal zaraženě stát jak Simír Gerchán z Kobry XI když jim opět ujel pachatel. Co tím chtěl autor říct? Proč volil tak zvláštní dialogy? Jak vypadá den, který je jako stvořený pro banánové rybičky? Je pohled Teddyho na život a svět tím správným pohledem..? Tyhle povídky jsou jak puzzle, jejichž dílky autor rozprostřel mezi jednotlivá slova a pouze pozorný a zkušený čtenář asi dokáže odhalit celý obraz... Kéž bych ho jednou odhalil i já.... celý text
Tanec s draky
2012,
George R. R. Martin
"Kujme pikle, pikle kujme, obvykle i neobvykle!" Příběh se stává rozvětvenějším než koruny všech čarostromů. Jestliže si čtenář nemohl být v minulých dílech jistý, kdo zůstane živí, nemůže si teď být jistý ani tím, kdo zůstane mrtvý. S lehkou nadsázkou se dá říct, že Martin bude jeden z prvních průkopníku žánru "fantasy televenovela." Ze série písně ohně a ledu jsem po přečtení této knihy zhltl již cca 5 000 stránek (pro představu, celý HP má cca 3400stran) přesto nemam vůbec tušení, k jakému konci tento nejvelkolepější příběh směřuje. Jestliže bylo jasné, že Frodo zničí prsten a porazí Saurona, Potter zabije Voldemorta, Eragon zneškodní Galbatorixe tak tady lze předvídat pouze to, že až do poslední chvíle nebudeme vědět na čem jsme. Krásně to vystihl jeden komentář na icefire.cz "Martin je mistr v naznač a udělej úplně jinak..." Doufám, že poslední díl už nezakončí ve stylu prvních pěti (byť si myslím, že by toho klidně byl schopen). Je neuvěřitelné, v jaké koncentraci záhad, intrik a příslibu nesmírné epičnosti musíme vždycky zaklapnout knihu. Nedokážu si pomoc, ale Tyrionova neustále opakovaná otázka "Kam chodí děvky?" mi připadala jako parafráze na otázku Holdena Caunfielda "Co dělají kachny v zimě?" :D Z postavy Smraďocha se opravdu proháněli ledové vichry po mých zádech. Kéž bych si tak mohl být jistý, že ve světě Martina existuje spravedlnost, a Ramsey zhyne tou nejukrutnější smrtí... No nic, hudba utichla a Tanec i Hostina skončili. Je na čase opustit hodovní síně Zimohradu, Králova přístaviště, Meerenu, Černého hradu a všech ostatních sídel. Nasaďme si pláště černé, bílé i zlaté a pojďme vzdorovat Vichrům zimy!... celý text
Hostina pro vrány
2012,
George R. R. Martin
Ach, to byla hostina! V západozemí prosperují už jen Vrány a Havrani. Je zajímavé sledovat, jak Martin postupně likviduje postavy, o kterých by čtenář mohl říct "Ano, tato postava je vyloženě kladná." Pokud taková postava přímo nezemře, je vystavena tak otřesným životním zkušenostem, že zahořkne a přizpůsobí se tomu drsnému světu. Ovšem, zcela opačný trend přichází v případě postav, jevících se vyloženě záporně. Martin by klidně mohl přednášet psychologii na Harvardu. Postupně, krůček po krůčku před námi rozprostírá minulosti svých hlavních postav a polehoučku, vždy s přestávkami na trávení, nám postupně servíruje jejich slabosti, touhy, životní zklamání a budoucí cíle. Jaimy, nafoukaný hajzl, lhář co mrzačí děti, Králokat a hle, poodhalíme Jaimeho příběh, dostaneme se mu pod kůži, pronikneme jeho myslí, otevřeme jeho srdce a usekneme mu pravou ruku. Najednou máme před sebou obraz úplně jiného člověka. Nelze mu vyčítat jeho rozhodnutí. Velitel královské gardy, ser Jaimy Lannister je smutný, velmi smutný rytíř, s nímž se osud přestal mazlit. Těsně před hostinou jsem měl tu čest s Orwellovým 1984. Na začátku, když Cersei viděla Tyriona v každé zdi za každým obrazem jsem si říkal, kdy se rozhodne svalit na trpaslíka všechny neúspěchy, bídy a krize Králova přístaviště, přesně po vzoru očerňování Kuliše z Farmy zvířat. Nestalo se. Sice ubyli vraždy hlavních aktérů. Postavy již nepadli z mostů, nedusily se při jídlech a nebyli zabíjeni na vlastních svatbách. Nicméně pavučina intrik se stále utahuje a zahušťuje. Ve vzduchu visí pomsty, zrady a pikle. Vrány se nažrali, je načase aby svou zábavu dostali také lidé. Nyní mě omluvte, jdu Tančit. Uvidíme, zda na programu bude i proslulý český válečný tanec - dupák a po jeho Tanci prořídnou psanci a lapky obývané lesy západozemí a opět uvidíme slunce v Martinově světě... dobře, neuvidíme, vždyť Zima přišla!!!... celý text
Písečníci (3 povídky)
1992,
George R. R. Martin
Jediná povídková sbírka, kde dvě nejznámější (zatím nevím zda i dvě nejlepší ale dost možná ano) Martinovo povídky jsou v jedné knize. Určitě se musí zmínit neuvěřitelná rozdílnost všech 3 povídek. Jediné co mají společného jsou snad jen žánry a možná stejný vesmír, ve kterém se odehrávají. Písečníci jsou nadité čtivostí, akcí a určitě málokdo čtení této povídky přeruší i za cenu, že dojede o 3 zastávky autobusu dál nebo skončí s mokrými kalhotami. Naproti tomu Píseň pro Lyu čtenáři servíruje plný pohár citů, lásky a dost zajímavou filozofickou otázku (viz můj komentář přímo k této povídce). A konečně poslední povídka, abstraktní a halucinační, na něco takového je potřeba pořádná dávka představivosti a fantazie jak při psaní tak i při čtení. Na mě to možná bylo až příliš přefantazírované a především hlavní pointa se dá vytušit už dlouho dopředu.... celý text
O motýlu, který zpíval
1984,
Eduard Petiška
Nechápu. Nerozumím. Jak je možné, že tahle kniha je na tomhle webu doposud bez povšimnutí? Samozřejmě, nejde o žádné monumentální dílo ale vždyť je to přesně to, co si lehce náročnější čtenář žádá. Výborné postavy s propracovanou psychologií, která hodně vypoví o myšlení a charakterech lidí mezi oběma světovýma válkami. Čtivost taky nepokulhává a povídky (ano, jedná se o povídkový soubor) jsou protkané krásnými filozofickými úvahami. Obzvlášť excelentní jsou povídky: Nevinný svědek (aneb o spravedlnosti), Století začalo krásně (aneb o zabíjení), Podzim (aneb o umění) Jo, kupovat si naprosto neznámé knihy s podivnými názvy na burze v knihovně se občas vyplatí. :))... celý text
Marťanská kronika
1991,
Ray Bradbury (p)
"Na co se tak upřeně díváš, tatínku?" "Hledal jsem pozemskou logiku, zdravý rozum, moudrou vládu, mír a odpovědnost" "To všechno tam nahoře?" "Ne. Nenašel jsem to. Tam už to není. Možná, že už to tam nikdy ani nebude. Možná, že jsme si jen namlouvali, že to tam vůbec někdy bylo." Jeden kronikářský zápis lepší než druhý. Co střípek, to překvapivý závěr a jemná filozofie. Radost něco takového číst! Nejvíc se mi líbila pasáž Usher 2 aneb o pomstě milovníka literatury lidem, kteří veškerou nerealistickou literaturu zničili, vymýtili ze Země. Dokonce i všechny pohádky, což je největší zločin. Jakožto také velký kamarád literatury jsem mu naprosto rozuměl. Jeho pomsta byla opravdu stylová :)... celý text