zanetkov77
přečtené 663
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. (Sv. I. Díl I, II)
1980,
Jaroslav Hašek
Dočteno do poloviny druhého dílu, potom už jsem vzdala snahu se s tím dál trápit. Mám ráda klasiky, mám ráda kvalitní literaturu a tohle je asi první taková knížka, která mě neoslovila. Neupírám Osudům jisté kvality, neupírám jim ani vtipnost. Ale. První díl by bohatě stačil. Nevím, jestli si od Haška ještě někdy něco přečtu, celkově mi humoristický žánr příliš nesedí. Když si nějakým dílem nejsem jistá, většinou mně pomohou studie a kritiky, které mi nabídnou širší pohled, ale u Švejka mě nakonec nepřesvědčily ani ty. Dokážu vzhledem k době pochopit, že se jeho dílo proslavilo a dostalo se natolik do nejen kulturního povědomí, že má své vděčné publikum i dnes; ono i z toho důvodu, tj. aby se lidem líbilo, bylo v první řadě napsáno. Já si odbyla, že ho jako bohemistka mám (aspoň částečně) přečteného, ale tím s Haškem asi končím.... celý text
Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků
2019,
Ursula K. Le Guin
Válka s Mloky
2018,
Karel Čapek
"Tu partii jsem prohrál. Připadalo mi najednou, že každý tah na šachovnici je starý a byl už kdysi někým hrán. Snad i naše dějiny už byly kdysi hrány, a my taháme své figurky stejnými tahy k stejným porážkám jako kdysi." Velmi nadčasové, stále aktuální dílo. Právě tento fragment mi přijde značně vystihující naši aktuální situaci v naší zemi. Válka s mloky je skvělým dílem, třebaže jsem ze začátku byla trochu rozpačitá a zdálo se mi, že se stále nic neděje, všechno se táhne... Až když jsem začala dospívat k tomu, kde všechno začalo nabírat na vážnosti, tak jsem si zpětně uvědomovala ten pomalý, ale neúprosný konec, který se nezadržitelně blížil od samého začátku. První intenzivnější pocity ve mně vyvolal už popis pokusů na Mlocích, zacházení s nimi a jejich hanebné využívání jako levné pracovní síly. Postupně se vše ale začne obracet, a najednou jsou to právě Mloci, kdo napadají pobřeží a souše. Z poslední části - války - jsem měla husí kůži, když jsem si něco takového představila reálně. A přece... právě takové věci se dějí. Nejsou Mloci, ale jsou Lidi. Lidi, co vedou zbytečné války se zbytečnými oběťmi a obrovskými škodami. My hubíme nejen ostatní, ale zároveň i sami sebe. Každý by se měl nad touto knihou zamyslet a možná zjistí, že přestože je to sci-fi, tak náš svět vystihuje mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. "Mučila mne pochybnost, máme-li (v přísně vědeckém smyslu) právo mluvit o svém (míním lidském) duševním životě, pokud jsme jeden druhému nevykuchali mozkové laloky a nepřeťali senzorické dráhy. Měli bychom se vlastně na sebe vrhnout se skalpely v rukou, abychom navzájem studovali svůj duševní život." "Otázka zní: Je a byl vůbec kdy člověk schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor; ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen stát se lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené."... celý text
