zanzara
přečtené 331
Na krásné modré Dřevnici
2009,
Antonín Bajaja
Směs obrazů, hrst vzpomínek, jež - jako Hrabalovy zlaté včely: každá je trochu o něčem jiným - evokují autorovo dětství ve Zlíne, které připadlo právě na první roky po válce a pak po komunistickém pučí (Vítězný únor). Autor diva se na svou minulost trochu tak, jako to děla skoro stejným zpúsobem memoárový film Felliniho "Amarcord" ('vzpomenu si'). Všecko v dopisech sestře. S nostalgií, která patří ke vzpomínkám na dětství, která ale neskrývá znechucení hnusem a odporností komunizmu. A Bajaja umí taky skrz tohle své odlehlé dětství nakouknout i do dneška, aby hořce o tom přemýšlet, proč v osvobozené od komunizmu zemí soudy vypadají, jak vypadají a nadále funguje princip komunistické "sociální spravedlnosti", což pro ně znamenalo ukrást to, co si ostatní vydělali v potu tváře, a aby to vzít sobě anebo předat ostatním papalášům. Hodně zajímavých informací o Zlínu a okolí, ale taky o lidech a věcech, jež stojí za zapamatování. Neobvyklé bohatý zážitek.... celý text
Nenápadný půvab Slezska
2009,
Eva Tvrdá
Dobře, že někdo píše pro Hlučinsko. Ale mám pocit, že takovou kompilací mohl by napsat každý - pro kámoše a sousedy - o libovolné vesnicí. Možná by měl? Zajímavé osudy jednotlivých lidí - dovolí se trochu vcítit v osudy celého obce. Pozoruhodné úvahy, jak se mění naše okolí v povídce "Vyhlídkový let". Jinak - jen pro fanoušky. Ze čtení objeví se možná trochu překvapující úsudek: Hlučínské obce možná nejdéle vzdorovaly komančům, tehdy "silám pokroku a ziskům socialismu". Že by se vesničan obtížněji dávalo zkurvit, než vzdělaných obyvatel velkých měst?... celý text
Amerika
1962,
Franz Kafka
Max Brod udělal Kafce edicí těchto zlomků pěknou medvědí službu... Představy o Americe autor vzal asi z filmů Bustera Keatona? Pravda, moc to nepřekáží - Kafka stejně pozoruje jen vztahy mezi lidmi. Ale tady je to všechno tak naivní: hlavní hrdina sám svým chováním prosi o potrestaní, a pak lituje sám sebe: "já jsem ideální a svět nespravedlivý". Možná je to mužská variace na "Justinu aneb prokletí ctnosti" de Sade'a, anebo současná parodie na Volterův "Candide, čili Optimismus"? Sice pěkné pozorování detailů, jako vždycky u Kafky, ale celé nemá to hlavu a patu. Protože neexistuje rozluštění, závěr, smysl. Že by jako v životě?... celý text
Žítkovské bohyně
2012,
Kateřina Tučková
Není to jen pohádka z minulostí o tom, jak mizely lidové pověry a tradice, jak byli chudí lide na kopanicích, a co bylo základem folkloru regionu. Je to o silných, krásných ženách, jež neodolaly organizovanému režimoví fízlů a slabochů (německý Schwanz = čurák - nomen omen!), kteří dodnes nebyli potrestaní za svou hanebnou zlobivost, a jsou nadále chráněny před jejich oběťmi... Smutné. Ale kniha geniální. Hodně jsem se dozvěděl. A možná už se domyslím kdo zabil. Nebo aspoň tohle, jakým směrem chce řídit naší myšlenky autorka. Ale vím taky, že ne prokletí, a reální lide stojí za vraždou. A "opravdové prokletí" zabijí, když někdo spáchá sebevraždu - střeli si do zad, anebo se oběsí se svázanýma rukama. A co tohle dítě Švance? Ten by dneška udělal kariéru.... celý text
Šlechtické hnízdo
1945,
Ivan Sergejevič Turgeněv
Romany Turgeněva se nadprůměrně dobře čte, i když je to lyrická proza 19. století. Bude to asi tim, že spisovatel hodně se snaží, aby čtenář byl schopný vcítit se v děj, jež odehrává se hlavně v pocitech a emocích protagonistů, i když k tomu máme taky krásně popsanou ruskou krajinu. Ve "Šlechtickým hnězdě" autor zabývá se hlavně otázkou, jestli by se mělo bojovat za své vlastní, osobní štěstí nebo ne. Úkazany jsou v protikladu dvě generace, dvě ženy, dva muže. Na jedné straně je západní, francouzský a velkoměstský přistup k životu, kde zábava a společenství, flirt a uměni jsou ty nejdůležitější - Barbara Pavlovna Lavrecká de domo Korobiná a Vladimír Nikolajevič Panšin jsou schopní dostat všechno co chtějí, protože nemají vnitřní zábrany. Na druhé straně - tradiční ruské hodnoty, jako skromnost, poctivost a náboženství, což zastavuje hlavně venkovské obyvatelstvo, tady hrdinové "částečně z lidu": Lizaveta Kalitiná (vychována sedlačkou) a Fedor Ivanovič Lavrecký (mamka sedlačka}. Při čem nevinnost a poctivost skončí dost tragicky, protože "tichý a mající čisté srdce" neodváží se vzdorovat vnitřnímu přesvědčení, internalizovánému smyslu pro slušnost a mravnost - neodváží se bojovat o lásku z tradiční morálkou a naboženskymí zvyky. Tak když ne, musí odstoupit, zkrachovat a smířit se se svým neštěstím. Možná, jako to upřímně věřícím slíbil Ježíš: "budou potěšeni", a "dojdou milosrdenství". Asi ne na zemí a po smrtí. Ale nevěřícího Fedora tohle snad nepotěšilo. Je těžké také uvěřit, že s tím spokojená byla i Liza, když se musela smižít z osudem v klášteře. Jenomže "the bad end" je asi bližší životu, než veškerý současné literární a neliterární "vesterny", končicí povinným happy endem. V biografiích hrdinů, kterým Turgeněv věnuje hodně stránek, je vidět taky jak zvláštně mohla vypadat výchova dětí ve dvoře, a jakým způsobem žili majitele ruských zemských majetků. V šlechtickém prostředí je víc trochu slepé úcty pro Evropu (Paříž a Baden-Baden), než pro svou rodnou zemí. Právě pro ně, pro odcizenou zemanskou inteligencí, autor výtvořil kategorií "zbytečných lidí" v ruské společností. Zajímavé, a možná i trošku pikantní je, že prý Turgeněv psal vždycky ze života, trochu jako Hrabal. Tehdy popsané v románu město O... muže být jeho rodný Orel, a komplikované manželské vztahy mohou odrážet něco z jeho vlastního života - sám žil "na okrájí rodiny" Pauliny a Louisa Viardot, operní pěvkyní a ředitele pařížského divadla, kteří vedli u sebe významný literární a hudební salon. Asi uměli zacházet s drby .... celý text
Denní hlídka
2005,
Sergej Lukjaněnko
Pozor lidé! Poté, která část - první nebo druhá - se vám víc líbí, dáváte najevo, zda patříte do Světla nebo do Tmy. Komu se obě časti líbily stejně, a navíc žije v Praze - vše je také jasné: patří k Inkvizicí...;)... celý text
Otcové a děti
1970,
Ivan Sergejevič Turgeněv
Opět Turgeněv zapojuje do románu své zkušeností, mám pocit, a představí dva protikladné proudy chování, výrazné v jeho době v Rusku, ale aktuální i dneška: tradiční (ruské) postoje a hodnoty, jako víra, přímočarost, smíření s osudem oproti revolučním a nihilistickým myšlenkám, založeným jen na rozumu (západní způsob uvažovaní). Jak je z děje vidět, to první pomáhá v životu, což čtenáře dokonce trochu mrzí. Bazarov (poboční postava, která se najednou stane hlavním, nejdůležitějším hrdinou románu) - zastánce nihilizmu, sám sebe zkláme, když se zamiluje do Anny, a ta, i když taky ho má ráda, není ochotná obětovat pro lásku svobodu a pohodlí bohatého života. Řídí se, jako Bazarov, více rozumem, než citem. Turgeněv zesměšňuje nihilismus, když kreslí osud Bazarova. Zda se, že Bazarov je silný, skoro neporazitelný jeho podporovatel, a přece selhá jako ideolog a člověk. Ukáže se, že oproti tomu, co říká, je podlehlý zamilovaní, stejně jako romantici, kterým se posmívá. A zklame taky jako vědec a doktor, který by měl léčit jiný, a přece sám sebe není schopný vyléčit - umírá od úplně náhodné nemocí. Spisovateli to vůbec nevyčítám, že krutě zachází se svým hrdinou. Naopak: fakt, že člověk myslící, inteligentní a snažící se žít po svém, odvažující se jít proti společností, proti proudu, je odsouzen k selhání, je u Turgeněva radši věc zkušeností, než idealistické morálky. Je to jeho cit pro tragedií, protože je vidět, že je mu Bazarova hodně líto. Ale prostě ví, že takový člověk nemůže, zvlašt'ě v tehdejším Rusku, jinak dopadnout. Zajímavé, že sám Turgeněv byl možná trochu v situací Arkadije, když obdivoval Vissariona Grigorjeviče Bělinskeho, jež je asi takový prototyp Bazarova.... celý text
Nevábné chuťovky
2007,
Anthony Bourdain
Čtu Bourdaina poprvé, a chápu, za co ho lidé mohou milovat, i když píše o papalášských restauracích, ve kterých pracoval (anebo je natáčel), a který si mohou zaplatit skoro jen mafiány a celebrity. Mimochodem sám byl televizní celebrita. Zaprvé: používá hovorový jazyk a nedodržuje pravidla korektností, zadruhé: bývá vtipný, zatřetí: i když vypráví o drahým jídle, sám upřednostňuje jednoduchou kuchyní. Radši tehdy si da něco čerstvého a nového ve stanku na ulicí ve Vietnamu anebo Singapuru, než si sedne v obleku a se šlajfkou ve smutným, drahým podniku s hvězdičkou Michelina. Tehdy chová se jako samotní kuchaři, kteří toto drahé jídlo připravují: ti jsou obvyklí lide, často nelegální imigranti, a jedí obvykle věci, protože na to papalášské jídlo prostě nemají prachy. A navíc po tichu se posmívají lidem, kterým se zdá, že příliš málo platí za své brambory. Hlavní pravidlo, říká autor, jak nejíst špatně je: snažte se jíst věcí s určitého místa a od konkrétních lidí. A prozatím: radši se vyhýbejte restaurací s předvídatelnými názvy a smutným menu... A přece není mi sympatické přesvědčení Bourdaina, že pro chuť (i když chuť je součástí chuti života) lze udělat všechno - zabít a sníst i posledního ďasa mořského anebo zahradního strnada. Autor má taky teorií, proč v osmdesátých letech všichni se najednou začali neobvykle zajímat o vaření, a s kuchaři se staly (televizní) osobností: prostě ze strachu z AIDS lidé se vrhli na jídlo. Je to bezpečná náhražka za sex, forma sublimace sexuálního pohonu.... celý text
Jarní vody
1977,
Ivan Sergejevič Turgeněv
Neuvěřitelný, ač krátký, pozdní (1872) román tehdy už 54-letného Turgeněva. Jako obvykle o lásce, ale přece jinak... Děj přípáda málem, jak na tohoto autora, schematický, nejsou tam něžné popisy přírody - možná proto, že miloval ruskou zemí, a Německo, kde se odehrává děj, je pro něj cizí? Je taky vidět, že si děla - i když jen letmo - legraci z Němců. Asi neměl je příliš rád, i když v Baden-Baden vlastnil dům a bydlel tam... Rytířský na první pohled ruský mladík zamiluje se do pěkné, mladé a nevinné Italky, Gemmy, ale hned, když se dostane do ruk dychtivé, zkoušené femme fatale a salonní lvicí, Marií Polosové, která je opravdový lovec trofejí, zapomene na svou lásku, a to i přes hanba zrady a zklamaní prý milované dívky. Turgeněv tady ukazuje skvělé postavy žen: jsou velmi silné, vášnivé a vědí co chtějí. A ještě umí odpustit. Naopak můží jsou slabí a nevěrní, jen se tváří, že máji čest. Ve všem jsou podlehlí ženám a vůbec nedokážou řídít svým osudem. Marie přímo - otevřeně a čestně - říká Saninoví: - "Chcete vědět co miluju ze všecho nejvíc? Svobodu. Nemyslete, že se tim chlubím - na tom není nic chvalihodného. Jenže je to tak, a bude to tak až do mé smrtí. (...) Mne se neprotiví přemýšlet - je to zábavné, a na to nam býl dán rozum. Ale o následcích toho, co sama dělám, nepřemyšlím nikdy. A když na to přijde, nelituju sebe ani takhle! Nemá to cenu. Vždyť na tomto světě mne nebude nikdo volát k zodpovědností. A tam? Tam ať mne soudí podle sebe!" Je možné, že pro postavu Sanina a Marií autor použil své vlastní zkušenost s přátelství s Paulinou Viadrot - jeho dlouhodobou láskou a možná i milenkou, a taký vzpomínku ze své mladí: opravdové setkání s mladou Italkou, kterou poznal ve Frankfurtu nad Mohanem v 1841 roku.... celý text
Extrémní science fiction
2009,
* antologie
Přemyslel jsem, co je extremalního podle Ashleye na těchto povídkách, a co je spojuje. Ve většině z nich, děj je přesunutý hodně do budoucna - o miliony a miliardy let, často lide existují jen jako virtuální bytosti, které si svobodně zvolí tělo a pleť, a je to možné díky nanotechnologií. Ale skoro všichni autoři příběhů podřizují jednotky totální společností, která rozhoduje o jejích být či nebýt. Tehdy totalita budoucna je podle anglicky mluvících autorů asi nevyhnutelná... What a pitty. B. Vallance (1909) vidí tuhle totalitu ještě možná jako varování, zbytek autorů ale asi jako nezbytnost. Nejméně se mi líbily: povídka Simaka (1932: vycucaný z prstu příběh, ukazující Boha jako vědce-experimentátora, který nemá vůbec zájem o lidstvo a dívá se na ně zvnějšku mimo časový rámec jako na nepovedený experiment), a Oltione (nechutný a nesměšný...prd, ale možná je tohle slabé jen pro Slovany, jakože nejsou zvyklí na fekální narážky, když dávají přednost genitálním). Prozatím velmi vtipný Sturgeon, a velmi zajímavý: Ellison, McDonald a Egan. Tehdy já jsem měl radši ty nejnovější historky.... celý text
Šelma
2011,
Wilbur Smith
odpad!
Vypravování z uhlu pohledu průměrného, amerického četaře - tehdy nakolik se to da posoudit po morálce a světonázoru Hectora Crosse (nomen omen? křiž - současné kladivo na muslimské čarodějnice?), vyprávěče a hlavního hrdiny románu. Svět není komplikovaný. Muži a ženy? Každá žena potřebuje muže hlavně jako ochránce, a bude šťastná jen když on bude mít s ní sex přesně jako v nejhnusnějším pornofilmu. Amerika a islam? Určitě někde žijí dobří Arabové, a jsou to právě ti, kteří Amíkům za peníze pomáhají proti jejím bratrům ve víře, jež májí tu chybu, že jsou přilíš ortodoxní. Poslední jsou stejně piráti a vrazí, tak musí se je prostě zabit, nejlíp nějakým, sofistikovaným způsobem. Pomsta je islámské právo? Tak pro pomstu budeme výjimečně řídit se zákonem šaría. A čím můžeme se vzdorovat fanatikům islamu? Máme přece nejlepšího boha: peníze! Jen peníze zachrání svět. Podrobný popis typů rolexů, lodí, drahých aut apod. dává pocit, že román byl napsán pro umístění produktu. A možná ještě z pocitu bezmocí a touhy pomsty po teroristickým útoku na WTC v 2001 roku. Dost naivní a nehutné. K bleskovému zapomenutí, jako většina amerických filmů.... celý text
Barva kouzel
1993,
Terry Pratchett
Inteligentní vtip, nadprůměrná představivost ale jinak nic víc...
