Pravek a iné časy přehled

22.09.2024

Zařazuji mezi první desítku nejlepších knih, které jsem kdy četl.
Představuji si, že paní Tokarczuková je jako velká švadlena nebo výšivkářka, která s velkým nadhledem, jakoby nad světem a nad osudy svých hrdinů píchá do různých míst tu sem tu tam a to bavlněné vlákno se neustále zahušťuje a propojuje a často nečekaně, až je z toho pevná látka, rozprostřená nad krajinou obce Pravěk a okolí. Způsob vyprávění je nezvyklý a originální.
Cením si té knihy pro mnohé - například proto, jak pracuje s časem. Čas tu není kategorie fyzikální (čas ubíhající, čas přesný a možný meření), čas je pro ni pohled na svět. Čas daného hrdiny/hrdinky je svět viděný jeho/jejím úhlem se vším tím, co si nese ve svém příběhu, ve své minulosti, ve své duši a v rozumu. Takhle vnímá "čas", tedy "svět" Izidor, Jenovéfa, Rúta, Pavel apod. Toto permanentní měnění perspektivy vytváří jakési "společné" vyprávění toho, co spolu tyto postavy zažily na určitém místě a v určitém fyzikálním čase, ale čas je tu nejen ten okamžitý, ale zároveň i ten věčný. Jeden lidský život. Jedna válka? Další změna politického uspořádání? Jeden rok? Vteřina?
Pak si na textu vážím toho, že tyto "časy" autorka nepřisuzuje jen živým bytostem. Zcela klidně, a jakobyby nic, samozřejmě, se na svět dívá duše utopence Skorce, Zlý člověk ukrytý v lese, který je napůl nadpřirozená bytost, ale také některá zvířata a věci. Jejich pohled na svět, jejich "čas", je tu stejně důležitý, jako ten člověčí, protože jsou součástí společných životů. Jsou jen jinou dimenzí života. Ano, tady se dá mluvit o tzv. magickém realismu, protože tyto nadreálné vrstvy jsou tu pojímány jako něco naprosto přirozeného.
A pak si vážím toho, jak autorka pracuje s prostorem. Je přeci samozřejmé, že Pravěk má hranice, za kterými končí svět, a že jen senzitivní Rúta ví, kde je. Celý Pravěk s přilehlými vesnicemi je na konci knihy čtenáři jakoby důvěrně známý, každý má nějaký "svůj" Pravěk.
Ač knížka malá, je to zásadní text novodobé světové literatury. Jsem nadšený. Hra, kterou musí hrát bývalý statkář Popělský, je snad jediný řád, který v neuchopitelném a utíkajícím světě má smysl, a který je třeba hledat. Lidé v Pravěku hledají svůj vztah k přírodě, ostatním, k sobě, k Bohu, který se pro ně skrývá v proměnlivosti a nikoliv strnulosti. Košatostí různých časů, tj. pohledů na svět, se Tokarczukové podle mne podařilo daleko přesáhnout možnosti tzv. krásné literatury, je to filozofická úvaha o mnohovrstevnatosti života na tomto i v jiných světech. Žasnu.

24.05.2023

Tahle paní má nobelovku plným právem. Je to druhá knížka od ní, kterou jsem četla a určitě ne poslední, rozhodně se k ní ještě vrátím, takový poklad nestačí přečíst jednou. Tak dlouhé časové období v tak tenké knížce? Ano, když tam nejde o děj a podrobný popis všech konkrétních osudů a dějinných událostí. A že jich je v knize ukrytých dost . Jsou to spíš střípky, jde o atmosféru, myšlenky.