Pravek a iné časy
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/293635/bmid_pravek-a-ine-casy-eZ4-293635.jpg
5
196
196
Ich osudy vytvárajú univerzálny príbeh o čase, pominuteľnosti a ľudskom osude. Jeden z najvýraznejších súčasných poľských románov, ktorý bol preložený do vyše dvadsiatich jazykov, už roky dojíma čitateľov na celom svete.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , PremediaOriginální název:
Prawiek i inne czasy, 1996
více info...
Přidat komentář
Tahle paní má nobelovku plným právem. Je to druhá knížka od ní, kterou jsem četla a určitě ne poslední, rozhodně se k ní ještě vrátím, takový poklad nestačí přečíst jednou. Tak dlouhé časové období v tak tenké knížce? Ano, když tam nejde o děj a podrobný popis všech konkrétních osudů a dějinných událostí. A že jich je v knize ukrytých dost . Jsou to spíš střípky, jde o atmosféru, myšlenky.
Mikrokosmos vesnice Pravěk, který je dějištěm celé knihy, představuje sice konkrétní topologii, ale zároveň se už od prvních stránek projevuje jeho symbolicko-alegorický přesah: máme tu jasně strukturovanou vesnici, ale její ohraničení má značně mýtické parametry: slévající se řeky Černá a Bílá, čtyři chránící archanděle po stranách. V novodobých reáliích se vyjevují archetypální příběhy, na což odkazují již samotná jména postav (Jenovefa, Izidor).
Děj se ovíjí kolem 20. století, ale tato skutečnost se odhaluje spíš v nárazových tendencích: odvod mužů do války, odvoz židů, dusno padesátých let jako by pronikaly do prostoru obrněného archaickými řády jen tu a tam. A i když Pravěkem prochází válečná fronta a obyvatelé se nouzově přesunou do lesa, tak i tam zachovávají své místní uspořádání; ani světové hrůzostrašnosti nezlomí pevný řád mikrokosmu.
Kromě tohoto lineárního času lze vysledovat mnoho dalších "časů" každá kapitola má formu "čas *někoho/něčeho*". Jednotlivé "časy" tak představují specifické světy různých postav (ale i míst, rostlin, věcí); v tomto ohledu je to próza výsostně polyfonní. S tím souvisí i cyklické pojetí času kromě opakování shodných názvů kapitol (a tedy i náhledů na svět) se to projevuje i v determinujícím střídání ročních období, které zde stále mají vehementní váhu, nebo v zachycování koloběhu života. A to není vše, můžeme vysledovat také jakýsi zpětný tok času (proměna obyčejného člověk ve Zlého člověka) nebo bezčasí tak působí pasáže, v nichž se vysvětluje hra statkáře Popělského: nahodilý průchod všemi 8 hracími světy pak můžeme chápat jako metaforu života (jako bludiště) nebo jako postupné vzdalování pesimistického aristokrata od reálného světa.
S časem si většina postav příliš neví rady, uniká jim mezi prsty. Michal, jehož dcera vyrůstá, se není schopen přenést přes přirozený tok času, Izidor se snaží vyložit si svět a odhalit zákonitosti času pomocí řádu čtveřic, ale nakonec churaví; již zmiňovaný Popělský se s časem naprosto míjí. Pavel sice dokáže čas využít ve svůj prospěch, ale čas jej nakonec přece jen dobíhá, když si ve středním věku uvědomí marnost a nicotnost života. Jedinou postavou, u níž se zdá, že čas obelstila, je Kláska instinktivní a nezávazná žena postupně prorůstá s přírodou tak silně, že si osvojí bylinné léčitelství i věštění budoucnosti.
Vlastně by toho šlo o Pravěku napsat ještě mnoho nabízí se třeba motivy rodinné genealogie, magičnost různých předmětů i biblické odkazy. Ale myslím, že v tomhle je i velká slabina pravěku. Navzdory místní ukotvenosti je to text poměrně rozcapený; dává hlas všem, ale v tak rozličných intencích, že to na mě ve výsledku působilo spíš jako nahození různých témat (život, smrt, čas, mýtus), která se ale poměrně rychle rozplynula. Nicméně to píšu jako poměrně nemodelový čtenář mytické literatury.
Pekne a trpke zaroven. Bola to moja prva kniha od autorky a vobec nelutujem, ze som sa do nej pustila, aj ked malokedy citam podobny zaner. Urcite skusim aj nieco ine.
čítané znova po rokoch mi už táto kniha nepriniesla také očarenie, ale stále je to orignálny literárny počin. Nenazval by som to magický, ale symbolický realizmus, pretože tu každý magický prvok má svoje miesto a význam, a je ich tam toľko, že sa v nich čitateľ stráca ako v bludisku, aby sa opäť našiel. A je to krásne, a presné vety a metafory tomu dodávajú hlbokú atmosféru! paráda!
Řekla bych, že je to celkem psycho!!! Po přečtení knížky jsem zjistila, že knihy Olgy Tokarczuk se musí číst v totální pohodě, fyzické a psychické. Ale jinak je to mistrovské dílo!!! Klobouk dolů paní Spisovatelko.
Kniha mě, bohužel, tolik nenadchla. Připadá mi, že autorka nevyužila celý potenciál příběhu, některé pasáže byly z mého pohledu nadbytečné. Z druhé strany obdivuju představivost Olgy Tokarczuk. Má velký dar vidět věci do hloubky a nechybí jí pokora. Na seznamu mých oblíbených spisovatelek rozhodně zůstává.
V podání Olgy Tokarczukové svět ožívá a získává barvy a hlubiny, kterých si normálně nevšimnete.
Snad moje nejoblíbenější kniha od autorky. Asi nedokážu přesně popsat proč (možná proto, že jsem sama rodilý vesničan), ale mám z ní strašně příjemný pocit, jako by na mě dýchalo něco dávného a známého...
Opravdový magický realismus střední Evropy. Vesnice, krajina okolo, lidé v ní - všechno je živé, dýchá a mění se. Tokarczuková píše takovým krásným, jasným, uklidňujícím způsobem, který z prchavých dojmů dělá skutečné, nezpochybnitelné zážitky.
Čakala som dobrý pocit pri čítaní i po ňom. Čakala som múdreho a láskavého rozprávača. A dostala som nepríjemný, ťaživý, až bezútešný pocit a rozprávačov niekoľko. No z ľudských šli prv hormóny, a potom sklamané nádeje. A z tých abstraktných sa rinul príliš intenzívny puch intelektualizmu a násilná snaha o duchovno. V konečnom dôsledku bol z toho chaos a zamotanie sa do ťažkopádnych úvah a množstva slov. A ako "bonus" autorka vložila do knihy toľko nahoty, sexuality a "chtíču", že by sa nemuseli hanbiť ani "najmodernejší" režiséri hudobných videoklipov. Nie som puritán a chápem, že sexualita je v istom zmysle hybnou silou, no spájať ju v knihe len s negatívnymi pocitmi nie je dobré na nič. Tých pár zaujímavých osudov (Kláska, Izidor, Miška), ktoré sa autorke podarilo dať na papier, utrpelo celkovým vyznením textu - že život je jedno veľké sklamanie (cyklicky sa opakujúce naprieč generáciami). Snáď sa autorke naplní srdce láskou a svoj dar písať pútavo využije na prenášanie radosti, nie bôľov a krívd.
Ako krásne píše! O veciach pozemských i nadpozemských, či dokonca Nebeských alebo Božských. Príbeh generácii poľskej rodiny v neľahkých časoch i časoch iných. Zaujímavá štruktúra s nádhernou lexikou. Možno smutné, filozofické, ale úžasné.
Nedá se popsat úplně přesně, co ve mně knížka vyvolala, ještě dlouho si budu všechny myšlenky, co na mě Olga Tokarczuk vychrlila, rovnat a třídit.. Rozhodně to není četba pro každého, člověk už musí mít něco odžité, aby pochopil..
"A Pavel Božský si v tu bezesnou alkoholovou noc uvědomil, že se dívá přímo do očí narození své smrti. Že právě odbilo poledne jeho života a teď se pomalu, neznatelně začíná blížit ke svému zániku.
Cítil se jako opuštěné dítě, jako hrouda hlíny ležící u silnice. Ležel na zádech v nepřívětivé a neuchopitelné přítomnosti a cítil, že se, spolu s každou vteřinou, rozpadá v nicotu."
Na rozdíl od románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, který jsem si fakt vychutnal, mi Pravěk nějak nesedl. Možná za to může ten široký záběr (postav i času), který autorce podle mne neumožnil více se soustředit na detail – nevím… Jako by osnova příběhu byla napjatá na příliš velkém stavu. Zdá se mi, že zatímco u "Kostí" Tokarczuková při vyprávění postupovala VERTIKÁLNĚ (u hlavní hrdinky nám jako pečlivý archeolog centimetr po centimetru a stránku za stránkou odkrývala jednu vrstvu za druhou), HORIZONTÁLNÍ postup u Pravěku jí sice umožnil pokrýt velký kus pohnutých polských dějin, ale bohužel, a to přiznávám bez mučení, mi "tenhle způsob léta" až tak nevyhovoval a znemožnil mi najít v knize to, co v ní našli jiní. Přesto oceňuji zajímavý námět i úžasný autorčin jazyk.
Bolestné i malebné putování velkou částí minulého století v Polsku (v mnohém důvěrně známé i jiným postkomunistickým "spolupozůstalým") pozorované z jednoho zapadlého koutu a pojaté jako krasohled, který po otočení nabízí pohled vždy jiné postavy, z jiného úhlu, v jiné době, někdy čarodějně pohádkový, někdy snový, někdy nanejvýš skutečný. Dohromady se pak vše slévá v jedno hutné, velmi plastické a znepokojivé svědectví, které je převážně tragické. Ale je také výzvou něco z něj pochopit a neopakovat a díky O.T. i příležitostí ho trochu spoluprožít.
A proto je tato kniha velmi cenná.
Po druhé a zatím naposledy. Nová Nobelistka se mi před nedávnem ukázala dílem, kdy vede Pluh přes kosti mrtvých. S tím, že jde o trochu jiné dílo, než je u ní obvyklé. Vracím se trochu jinak do magického realismu, který mě kdysi Marquézem nejdříve skoro znechutil, ale postupně si v mém mozku své místo našel. To je něco jako guilty pleasure, které se ale dostaví až dost později. Nebo spíš pain pleasure. Je otázka, jestli to stejné bude i zde. Ale i zde se dají vypíchnout body, které jsou podle mě a pro mě úplně mimo. Hlavní věcí zde je, že mi zde chyběla nějaká souvislost. Ona zde byla, ale zahrabaná níž než soudnost prezidenta Zemana. Kniha má nepřeberné množství postav, ve kterých se nemáte šanci zorientovat, ba co víc si k nim vytvořit vztah, což podle mě je největší katastrofa. V ději se totiž ztratíte snadno jako Slovák v berlínském metru. Je to magický realismus, to, že tam spousta věcí vlastně ani nedává smysl je správně. Ale rozhodně to nejde brát tak, že automaticky budete zmatení na každé stránce a budete se nedej bože nudit. I tak musím zmínit, že zde bylo mnoha pasáží, které se mi bez konkurenčně líbily. Byly skvělé a i za to málo jsem vděčen. Je otázka, zda se u mne dostaví ona láska až po nějaké době jako u Sto roků samoty, ale bohužel dost pochybuji, jelikož ze zmíněného opusu jsou pasáže, které si do dnes i po mnoha letech pamatuji. To se nedá říct však v tomto případě už jenom po dvou dnech, co je kniha dočtená. A to je smutné.
Skvělá Olga Tokarczuk a její kouzelný "Pravěk", unikátní podobenství světa, ve kterém se navzájem mísí a ovlivňuje živé a neživé, kde hlavními protagonisty nejsou jen lidé, ale celá příroda, nadpřirozené bytosti, neživé věci a dokonce i samotný Bůh. Směs realismu a fantazie o životě a smrti, o pomíjivosti, proměnlivosti a neúprosně plynoucím čase. Krásný jazyk, velmi působivé, poetické a magické, příběh který zaujme, fascinuje a pohltí.
Třešničkou na dortu pro mě bylo krásné slovenské vydání a jeho nádherná jemná slovenština, která ještě více umocňuje celkový dojem z knihy.
Štítky knihy
zfilmováno polská literatura magický realismus
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Zařazuji mezi první desítku nejlepších knih, které jsem kdy četl.
Představuji si, že paní Tokarczuková je jako velká švadlena nebo výšivkářka, která s velkým nadhledem, jakoby nad světem a nad osudy svých hrdinů píchá do různých míst tu sem tu tam a to bavlněné vlákno se neustále zahušťuje a propojuje a často nečekaně, až je z toho pevná látka, rozprostřená nad krajinou obce Pravěk a okolí. Způsob vyprávění je nezvyklý a originální.
Cením si té knihy pro mnohé - například proto, jak pracuje s časem. Čas tu není kategorie fyzikální (čas ubíhající, čas přesný a možný meření), čas je pro ni pohled na svět. Čas daného hrdiny/hrdinky je svět viděný jeho/jejím úhlem se vším tím, co si nese ve svém příběhu, ve své minulosti, ve své duši a v rozumu. Takhle vnímá "čas", tedy "svět" Izidor, Jenovéfa, Rúta, Pavel apod. Toto permanentní měnění perspektivy vytváří jakési "společné" vyprávění toho, co spolu tyto postavy zažily na určitém místě a v určitém fyzikálním čase, ale čas je tu nejen ten okamžitý, ale zároveň i ten věčný. Jeden lidský život. Jedna válka? Další změna politického uspořádání? Jeden rok? Vteřina?
Pak si na textu vážím toho, že tyto "časy" autorka nepřisuzuje jen živým bytostem. Zcela klidně, a jakobyby nic, samozřejmě, se na svět dívá duše utopence Skorce, Zlý člověk ukrytý v lese, který je napůl nadpřirozená bytost, ale také některá zvířata a věci. Jejich pohled na svět, jejich "čas", je tu stejně důležitý, jako ten člověčí, protože jsou součástí společných životů. Jsou jen jinou dimenzí života. Ano, tady se dá mluvit o tzv. magickém realismu, protože tyto nadreálné vrstvy jsou tu pojímány jako něco naprosto přirozeného.
A pak si vážím toho, jak autorka pracuje s prostorem. Je přeci samozřejmé, že Pravěk má hranice, za kterými končí svět, a že jen senzitivní Rúta ví, kde je. Celý Pravěk s přilehlými vesnicemi je na konci knihy čtenáři jakoby důvěrně známý, každý má nějaký "svůj" Pravěk.
Ač knížka malá, je to zásadní text novodobé světové literatury. Jsem nadšený. Hra, kterou musí hrát bývalý statkář Popělský, je snad jediný řád, který v neuchopitelném a utíkajícím světě má smysl, a který je třeba hledat. Lidé v Pravěku hledají svůj vztah k přírodě, ostatním, k sobě, k Bohu, který se pro ně skrývá v proměnlivosti a nikoliv strnulosti. Košatostí různých časů, tj. pohledů na svět, se Tokarczukové podle mne podařilo daleko přesáhnout možnosti tzv. krásné literatury, je to filozofická úvaha o mnohovrstevnatosti života na tomto i v jiných světech. Žasnu.